Inzell – 7. a 8. února 1981
Čeští ledaři se z letošního mistrovství světa družstev vrátili ověnčení bronzovými medailemi. Stejného výsledku dosáhl naposledy Antonín Klatovský v sezóně 2002, kdy ovšem spolu s Finem Raimo Henrikssonem startoval za smíšený evropský tým. Na národnostní bázi se náš nároďák radoval naposledy přesně před dvaceti lety. Magazín speedwayA-Z a Milan Špinka vás ovšem zavedou ještě dále do historie, kdy na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let patřila stříbrná medaile k běžnému koloritu československé ploché dráhy.

Stříbro hned z premiéry
Mistrovství světa družstev na ledové dráze s premiérovým ročníkem 1979 si z československého úhlu pohledu snad ani nemohlo vybrat lepší dobu vzniku. Medaile Antonína Švába a Milana Špinky měly stále oslnivý lesk, navíc se k oběma mistrům světa přidal další sběratel cenných kovů Zdeněk Kudrna. Na výsluní se ovšem drali další závodníci. Pardubický Jiří Jirout, který se právě v devětasedmdesátém dostal do svého druhého světového finále v řadě, olomoucký Stanislav Dyk či Jiří Svoboda z RH Praha.

První ročníky světového šampionátu družstev se jely dle klasického rozpisu pro sedm dvojic jako dvoudenní mítink bez předchozí kvalifikace. Pro premiéru, která se odehrávala na 385 metrů dlouhé rychlobruslařské dráze v Kaliningradu, však tehdejší státní trenér Miloslav Verner neměl optimálně namíchané karty. Mistrovství světa jednotlivců s výjimkou prvního kola v Haagu totiž startovalo až po družstvech. Naštěstí zima byla příznivá. Na Silvestra vyráželi lidé na oslavy jen v sakách, aby se při novoročním návratu klepali jako ratlíci. Znenadání udeřily arktické mrazy, rtu teploměru se sama zimomřivě choulila kdesi v baňce. Školáci dostali mimořádné uhelné prázdniny a termínový kalendář ožil podniky ranku mistrovství republiky.

Právě v nich si Miloslav Verner udělal obrázek o složení národního týmu. Chyběl Milan Špinka, jehož lékaři dávali dohromady po předchozích pádech problematických třech sezón. O nominaci Zdeňka Kudrny a Jiřího Jirouta nebylo sebemenších pochyb. Po závodech v Poličce, Svitavách a Solopyskách se dělili o třetí příčku průběžné klasifikace Stanislav Dyk s Jiřím Svobodou. Toho však čekal výjezd do Haagu, jenže československá výprava odjížděla hned v následujícím týdnu, aby se necelých čtrnáct dnů předem připravovala přímo na místě.

Čekaly na ní dva závody v Okaberskom a jeden v Ufě a definitivně rozhodly, že se náhradníkem stane Stanislav Dyk na úkor Vratislava Kotka. Zatímco v Baškirii panovaly kruté sibiřské mrazy, v Kalininu ležícím zhruba 160 kilometrů od Moskvy, se oteplilo. V neděli dokonce teplota spadla jediný dílek pod nulu. Led změknul, ovál nebyl příliš kulatý, což oběma Čechům vyhovovalo. Další výhodou byla jezdecká vyrovnanost, díky níž se vrátili se stříbrnými medailemi. Prim hráli Rusové. Ztratili jediný bod, který Sergeji Tarabankovi uzmul Rakušan Walter Wartbichler v sedle rychlého Weslake. Ke skalpu Anatolije Gladyševa však neměl daleko ani Zdeněk Kudrna.

Skeptické hlasy rychle zmlkly
Milan Špinka se k závodění vrátil v roce 1980. „Byl jsem na operaci s nohou, tahali mně z ní železo,“ vysvětluje, proč první stříbro z ledařského mistrovství světa v jeho úctyhodné kolekci schází. „Ozývaly se hlasy skeptiků, že jsem už v hajzlu, že to bude špatný. A a mě Míla Verner do reprezentace ani nedává. Ale on mi věřil a postavil mně.“

V jednotlivcích začal Milan Špinka druhým místem v Haagu. A z Assenu, kde o čtyři roky dříve stál na pódiu jako vicemistr světa, postoupil do světového finále. V něm byl po pátém Zdeňku Kudrnovi na jedenáctém místě jako druhý nejlepší československý reprezentant a nechal za sebou Jiřího Svobodu, Jiřího Jirouta a Stanislava Dyka.

Nikdo už nepochyboval, že by za čtrnáct dnů neměl stát po boku Zdeňka Kudrny při mistrovství světa družstev v nizozemském Eindhovenu. „Dráha byla za roh,“ vzpomíná. „A udržet to u lajny a to mě vyhovovalo. Už po sobotě jsme měli devět bodů na Švédy. Není to moc, ale ani málo, takže to v neděli bylo už takový klidný.“ Češi potvrdili stříbro a navíc vycenili dravé zuby i na Rusy. Při sobotním souboji se Zdeněk Kudrna dostal mezi Sergeje Tarabanka a Anatolije Bondarenka.

Zatímco v osmdesátém družstva uzavírala ledařskou sezónu, o rok později Inzell svým časným únorovým termínem zapadal mezi kvalifikační kola a semifinále mistrovství světa jednotlivců. „Jeli jsme odtud rovnou do Ruska na jednotlivce,“ vybavuje si Milan Špinka s odstupem třiceti let. A ještě jeden rozdíl oproti Eindhovenu a konec konců i Kaliningradu. Nyní měli Zdeněk Kudrna a Milan Špinka s tradičním náhradníkem Stanislavem Dykem se ziskem stříbra problémy.

Nepříjemný d隝 neodradil patnáct tisícovek diváků k návštěvě své tradiční ledařské Mekky. Náš tým nevstoupil do dvoudenního klání optimálně, když se Zdeněk Kudrna seznámil se sněhovou bariérou. Přesto šli naši reprezentanti spát jako průběžně druzí v pořadí, avšak nepříliš velký odstup Švédů, Němců a Rakušanů jim na klidu nepřidával.

Neděle ke všemu začala prohrou 2:4 se Švédy Hansem Johanssonem, jenž byl nakonec vůbec nejlepším jednotlivcem, a Karlem Ivarem Wattmanem. Vzápětí Zdeněk Kudrna zpacifikoval Němce a postaral se o další remízu s Rusy. Maxima získaná na úkor Holanďanů a Finů posunula naše družstvo ke stříbru.

V cestě stáli už jen rakouští bratři Walter a Kurt Wartbichlerovi v rozjížďce s číslem devětatřicet. V jejich boxech kromě stroje s motorem Weslake, jenž však už druhým rokem musel kvůli změně reglementů FIM mít dvouventilovou hlavu, stála zbrusu nová Jawa. „Bylo to našláplý,“ vybavuje si Milan Špinka dramatickou koncovku závodu. „Mohli jsme skončit druzí, třetí, ale i čtvrtí, kdybychom prohráli 1:5. A Wartbichlerovi byli v laufu a oba jeli dobře.“

Nejlépe odstartoval Walter Wartbichler. „Démon jel rovně a sundal ho,“ vypráví Milan Špinka. „Vyloučili ho. My jsme zastavili na ledě. Přišel ke mně Míla a říká: ‚Teď musíš vyhrát!‘. To je dost těžký břemeno. Ale dobře jsem startoval, ujel jsem a nedal jim šanci.“

Remíza díky suverénnímu vítězství Milana Špinky definitivně pojistila československému týmu třetí stříbro v řadě. „Tohle byl opět ten starý ostřílený Špinka jako v období své největší slávy, když se stal mistrem světa,“ rozplýval se Ilja Jenča ve své reportáži pro slovenský čtrnáctideník Stop. „Dokázal, že má dobré nervy. Vydržel psychické napětí, dobře odstartoval a zvítězil dokonce se značným předstihem.“

Zatímco v našich boxech zavládla radost, rakouští sourozenci neměli jasný ani bronz. Nakonec jim proklouzl jako hbitá rybka mezi prsty, když Hans Johansson odvedl Waltera Wartbichleta. O ztrátě ruského titulu nemohl nikdo pochybovat, avšak na zlato dopadl stín pádu Sergeje Tarabanka. Zapíchl se do sněhové bariéry, když vedl s náskokem bratru padesát metrů, skončil těsně před předním kolem Helmuta Webera. Duchapřítomný Němec naštěstí stačil nohou ležícího Rusa odstrčit do bezpečí mimo dosah hřebíků.

Rok se s rokem sešel a všechno bylo úplně jinak
Skvělý tandem Zdeněk Kudrna – Milan Špinka startoval naposledy poslední únorový víkend roku 1982. Mistrovství světa ledařských družstev se opět vrátilo do Kaliningradu a v národním týmu debutoval Jiří Svoboda v roli náhradníka. Sověti pojali slavnostní nástup opravdu v bombastickém stylu.

Všech více než dvě stě reflektorů na čtyřech stožárech rázem zhaslo. Jediným zdrojem světla byly v té chvíli dva ohromné reflektory a spektakulární ohňostroj, který za ohlušujícího rachotu a řevu z dvaceti tisíc hrdel vítal závodníky mířící v sedmi otevřených automobilech představit se divákům. Scénu jako z filmu o Rockyho dobrodružství v Rusku zakončil Sergej Tarabanko, který vztyčil rudou vlajku se srpem a kladivem. Sedminásobný král světových ledů však v sestavě Sborné chyběl, nahradili ho mladší.

„Udělali nádhernej‘ led,“ vybavuje si Milan Špinka. „Jako sklo, jako zrcadlo.“ Češi měli své hřebíky do něho zakousnout hned záhy. V rozjížďce s číslem dvě na ně čekali domácí. „Chtěli jsme je porazit,“ nezastírá hrdina našeho vyprávění. „S Démonem jsme se nikdy nedomlouvali na taktice a vyhověli jsme si. Já jel lajnu, on lítal po venku. Já startoval zevnitř, on zvenku.“

Nyní vše klaplo na sto procent a čeští závodníci byli před Vladimirem Suchovem a Sergejem Kazakovem. „To se ti vryje do paměti. Ten moment, kdy jsme je měli změřit. Odstartovali jsme jako podle učebnice. Foukli jsme jim od startu a složili to tam.“ Ukázková párová jízda na čele před fenomenálními Rusy neměla dlouhého trvání. „Spadla mně fajfka ze svíčky,“ smutní Milan Špinka ještě o tři desetiletí později. „A přes Démona šel nejdřív jeden Rusák, potom i druhej‘.“

Pech bolel o to více, že Rusové inkasovali v duelu proti holandským outsiderům jen tři body, jelikož Vladimir Ljubič zůstal stát se zlomenou řadicí pákou. Nebýt defektu Milana Špinky, byl český tým před nedělním pokračováním na prvním místě! Druhý den měl technické problémy Zdeněk Kudrna, což nás stálo bod s Finskem.

„Ale druhý místo jsme uhájili,“ bilancuje Milan Špinka. Jenže rok 1982 přinesl konec slavných časů ledařského týmu. Na konci května se z evropského semifinále na travnaté dráze v Stadskanaalu nevrátil Zdeněk Kudrna. Osud nebyl milostiv ani k ostatním členům stříbrného družstva. Kariéru Jiřího Jirouta přervalo vážné zranění z Kopřivnice v sezóně 1981. Českým oválům vychoval svého syna Mariána, ale v létě 2000 podlehl zákeřné nemoci. Jen o pár měsíců později upadl Stanislav Dyk v berlínském Hohenschönhausenu, shodou okolností během světového šampionátu družstev, a zůstal upoutaný na invalidní vozík.

Milan Špinka jel mistrovství světa na ledové dráze naposledy v Západním Berlíně v polovině února 1983. „Předtím jsem upad‘ v Inzellu,“ líčí. „Ale tím způsobem, že jsem jel první. Uvnitř byla lajna, led byl přeříznutej‘ a schod zmrzlého ledu. Já jel lajnu a levým řidítkem jsem o něj zavadil. Přes hák mě to hodilo do katapultu a já letěl přes. Měl jsem kompresivní zlomeninu třech obratlů, ale o tom jsem nevěděl.“

Přesto postoupil do semifinále, mezitím byla družstva, kde vytvořil tým se Stanislavem Dykem a Jiřím Svobodou. „O tréninku mi to nešlo,“ vzpomíná na závod, v němž Rusům naměřili nejen Švédové, ale i vítězní Němci. „Bolely mě záda a břicho. Přesto jsem jel, ale nebyl jsem v pohodě a znovu jsem upad‘. V pondělí jsem šel k doktorce, ta hned ‚nehejbejte se, nehejbejte se‘ a hned mě kurtovali. Operace nakonec nebyla, ale marodil jsem s tím dlouho a dodneška s tím mám problémy.“

Konec stříbrných časů
V Západním Berlíně skončil oslabený český tým na čtvrtém místě, ale od bronzu ho dělila bodová propast. A mělo být ještě hůř. O rok později jsme se kvůli sérii zranění dokonce odhlásili a v pětaosmdesátém museli začínat v semifinále, která FIM zavedla zároveň s rozpisem pro pět tříčlenných družstev. Přišly sice tři bronzové medaile, avšak čtyři stříbra z období před třiceti lety stále zůstávají nedostižnou metou.

„Byla to dobrá éra,“ vzpomíná Milan Špinka. „Měl jsem nejradši první jízdy. Byla ještě čistá dráha a bylo nejlíp, když jsem tam potkal všechny hvězdy. Jak říkám, šly mi starty a čistej‘ led mi chutnal. Oproti dnešku jsem měl krátkou kariéru na ledech. Ale získal jsem šest medailí, tak to není špatný. Rád na to vzpomínám, člověk byl mladej‘. Závodění tě musí bavit a musíš z toho mít požitek. Dnes mi ale přijde, že je někdy těm klukům na obtíž…“

Mistrovství světa družstev na ledové dráze 1981 – Inzell:
1. SSSR 53 (Anatolij Gladyšev 21, Vladimir Suchov 20 a Sergej Tarabanko 12), 2. Československo 43 (Zdeněk Kudrna 26, Milan Špinka 17, Stanislav Dyk DNR), 3. Švédsko 42 (Hans Johansson 31, Karl Ivar Wattman 11, Per Olov Serenius DNR), 4. Rakousko 36 (Walter Wartbichler 22, Kurt Wartbichler 20, Franz Schiefer 0), 5. Německo 36 (Helmut Weber 26, Max Niedermaier 10, Albert Stickl DNR), 6. Nizozemí 18 (Roelof Thijs 14, Andre Stroel 4, Hilbert Tel 0), 7. Finsko 18 (Jarmo Hirvasoja 10, Timo Sinkkonen 5, Toni Hiltunen 3).

Stříbrný československý tým v mistrovství světa družstev na ledové dráze:

	1979	1980	1981	1982
	Kaliningrad	Eindhoven	Inzell	Kaliningrad
Zdeněk Kudrna	28	27	26	21
Milan Špinka	–	23	17	27
Jiří Jirout	14	–	–	–
Stanislav Dyk	DNR	DNR	DNR	–
Jiří Svoboda	–	–	–	DNR

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II) a archív autora