Slánští závodníci Miroslav Rosůlek a Jan Klokočka tvořili léta nerozlučnou dvojici, se kterou bylo pořádně veselo. Jejich přátelství neskončilo koncem závodní kariéry a trvalo do 17. května roku 2007, kdy Jan Klokočka podlehl těžké nemoci. Miroslav Rosůlek nezapomíná a prostřednictvím magazínu speedwayA-Z se svěřuje se svými vzpomínkami na svého velkého kamaráda.
Na Honzu Klokočku mám krásné vzpomínky. Bydleli jsme ve vesnici Královice u Slaného. Jak děti jsme se moc nestýkaly, protože byl o šest let mladší a já měl jiné kamarády. Nechci říct, že jsme spolu vůbec nekomunikovali. Hráli jsme na hřišti fotbal nebo v zimě na rybníce hokej. Ale prakticky jsme se dali dohromady, až když jsme se odstěhovali do Knovíze.

Tam jsem začal svou činnost na ploché dráze. Za slánský klub jezdil Tonda Duda a ten mě k tomu dostal. Říkal, že mám na plochodrážníka postavu, nejsem žádnej‘ obr. Asi po dvou letech po mě začal jezdit i Honza.

Znali jsme se z dětství a tak jsem mu v jeho začátcích pomáhal. Dělali jsme spolu i v ČKD Slaný a tak jsme spolu byli každý den. Na tu dobu rád vzpomínám. Petr Křikava už pracoval ve výboru ploché dráhy a v ČKD byl na stejném středisku jako já a Honza.

Byl kontrolor a měl hroznou radost, když nám mohl něco vyhodit. Označil nám výrobky žlutou barvou a to znamenalo, že to jsou zmetky. Jednou si nás zavolal k sobě. Přišli jsme a on takovým gestem mávnul rukama a řekl, že tohle všechno jsou zmetky.

Je pravda, že jsme mu neudělali nic dobrého. Vždycky jsme si na něj něco vymysleli. A tak jsme mu nyní řekli: „Hele, když to nevezmeš zpátky, tak si pojedeš v neděli ligu sám!“ Chvíli se kroutil, ale za chvíli jsme viděli, jak už tu žlutou barvu zase smazává. Co šlo, vzal zpátky.

S Honzou jsme přemýšleli, jak mu to oplatit. V kanceláři na kontrole měl telefon, tak jsme mu namazali vazelínou. A šli jsme mu od mistra zavolat. Samozřejmě zvednul sluchátko a měl všechnu vazelínu na uchu. Nepřišel na to hned a hezkou chvilku s tou vazelínou chodil.

Potom s námi nemluvil, protože hned věděl, kdo mu to provedl. Jindy jsme mu dali fouknout do větrníku. Řekli jsme mu, že tam stupnice tlaku, a že mi to nesfoukneme. Přemlouvali jsme ho dlouho, protože byl přesvědčený, že je to zase nějaká blbost.

Sešlo se už víc kluků, kteří ty legrácky už znali a čekali, jak to dopadne. Petr do toho nakonec fouknul. No, a svítily mu jenom oči, protože jsme do toho větrníku nasypali saze. Petr to s námi neměl lehký, ale nakonec to bral s humorem. A vždy se nám snažil v rámci možností v práci pomáhat.

Podobných zážitků by bylo hrozně moc, ale abych se dostal dál. Když Honza začínal, já měl už auto, tak jsme jezdili spolu a tím začalo naše velké kamarádství. Když jsme někam přijeli, všude byla velká sranda. Byli jsme jako dvojčata a všichni čekali, s čím zase přijdeme. Vyprávěli jsme zážitky z dětství nebo, co jsme spolu prožili. Utahovali jsme si jeden z druhého, ale byla to vždy pěkná zábava.

Prožili jsme spolu prakticky celou dobu, co jsem závodil. Když jsme skončili, Honza trénoval velký kluky a já juniory. Přátelství nám zůstalo i v době, kdy jsme každý dělali něco jiného. Honza měl dílnu na obrábění kovů. Oba jsme byli soustružníci, a když jsem šel do důchodu, začal jsem mu pomáhat. Plánovali jsme, jak nám to půjde, ale bohužel osud to chtěl jinak.

Byl jsem s ním až do posledního dne, než umřel. Honza odešel a teď na mě zezhora kouká, jestli to tady dole dělám dobře. Neboj se, kamaráde, ostudu nedělám, ale chybíš mi. Když jsem teď v dílně sám a vzpomínám, co bylo. Někdy se začnu smát, a kdyby mě někdo viděl, řekne, že jsem blázen.