Divišov – 20. března
Svého otce Jana nemůže jako závodníka pamatovat. Nicméně vydat se v jeho šlépějích bylo snadné. Navíc byl v tomto ohledu podporován svým rodičem, jehož technická zručnost se pochopitelně také hodila. Jan Hlačina si brzy zamiloval dvěstěpadesátku a dnes je trošku zklamaný, že s ní ve své první ostré sezóně nepřivezl vavříny z mistrovství republiky. Jenže nová sezóna snad už brzy zaklepe na dveře a on nečeká s rukama založenýma v klíně.
Pilným žákem
„K ploché dráze mě přivedl můj táta, který mě na mou první plochodrážní motorku posadil dřív, než jsem se naučil číst a psát,“ pouští se Jan Hlačina do líčení svého vlastního plochodrážního příběhu. „Ovládat motorku jsem se učil nejprve na zahradě, pak jsme se přesunuli na plochou dráhu do Divišova. Následovaly různé sranda závody a čekání, než dospěji do věku, kdy jsem mohl získat závodní licenci a nastoupit do oficiálního seriálu. Hodně času jsme trávili s tátou také na dráze v Kostěnicích.“
Pro vývoj nového závodníky byly neocenitelné nejen otcovy zkušenosti, nýbrž také jeho zlaté české ručičky vypiplané prací v divišovské Jawě. „Mít v tátovi mechanika je pro mě skvělé po všech stránkách,“ nezastírá. „Dokáže mi výborně připravit stroj a mohu se od něj zároveň vše učit.“
Jan Hlačina byl pilným žákem slánské Štancl Speedway Academy. Roku 2016 absolvoval pár závodů seriálu Speedway Mini Cup, ale v říjnu už sedlal dvěstěpadesátku. Tím pádem jeho působení mezi kolibříky dospělo ke svému konci. Čím to, že bylo tak krátké, proklatě krátké?
„Závodit jsem začal ve stopětadvacítkách, protože na tomto stroji jsem se učil jezdit, znal jsem ho a bylo tak snadnější se seznámit s novým závodním prostředím se strojem, který jsem ovládal,“ vysvětluje. „V té době taťka sestavil mou první dvěstěpadesátku. Když jsem ji vyzkoušel, zamiloval jsem si tento stroj víc, než slabší stopětadvacítky. I proto jsem přešel do vyšší kubatury.“
Závodník zraje na poli
Vzhledem k věku mohl s motocyklem čtvrtlitrové kubatury pouze trénovat. Zprvu litoval, že nemohl do závodů. Řešení však nabídlo pole poblíž Kostěnic. Jeho část členové Motoklubu Úhřetická Lhota přeměnili na malý ovál, který se stal dějištěm neopakovatelných Srandamačů.
„Je pravda, že zpočátku mi bylo líto, že nejsem v tak častém kontaktu s lidmi z prostředí stopětadvacítek, ale nelitoval jsem, že jsem přešel do silnější kubatury,“ říká Jan Hlačina. „Kontakt s lidmi a chybějící závodní prostředí jsem si vynahrazoval účastí na závodech v Kostěnicích, kam dodnes jezdím opravdu rád.“
Právě mezi kukuřicí a pšenicí poblíž železniční trati Jan Hlačina ostatně zaznamenal své první úspěchy. V červenci 2017 zde stál poprvé na pódiu, rok na to v Kostěnicich vyhrál svůj první závod. Takové vzpomínky musí být veskrze příjemné.
„Na své první umístění na bedně a celkové vítězstvív závodě, na to opravdu rád vzpomínám,“ souhlasí. „Vlilo mi to novou chuť závodit, zlepšovat se a být lepší a lepší. Na dráhu v poli u železniční tratě nedám dopustit.“
Do dějin české plochodrážní hobby scény se navždy zapsal jeho předloňský duel s Vladimírem Višváderem o modrou přilbu magazínu speedwayA-Z. dramatická podívaná skončila až těsně před cílem, kde byl dříve ostřílený slovenský matador.
„Upřímně, ta trofej – modrá přilba – se mi moc líbila a chtěl jsem ji mít doma ve své sbírce,“ přibližuje Jan Hlačina svou motivaci pustit se do takového ostrého souboje. „Na duel s Vladimírem ale vzpomínám nerad, v poslední finálové jízdě jsem vedl tři čtvrtě trati, než mě v poslední zatáčce předjel. V cíli jsem pak nevěděl, zda se smát nebo brečet vztekem. Na trofej si ale brousím zuby pořád, pokud by se konal závod o tuto cenu, určitě plánuji se jej zúčastnit a věřím, že tentokrát mi neunikne.“
Oficiálně do závodů
V sezóně 2019 už Jan Hlačina mohl závodit s dvěstěpadesátkou oficiálně. V mistrovství republiky, které se skládalo z jediného závodu ve Slaném, skončil desátý. Při pouťáku v Liberci mu však pódium neuniklo…
„Byla to má první závodní sezóna,“ přemítá. „Měl jsem radost, že závodím, že jsem v tréninkovém i závodním kolotoči, zároveň jsem získával potřebné zkušenosti a otrkával se.“
Loni se stal závodníkem ZP Pardubice, jenže do jeho plánů zasáhla první vlna koronaviru. „Myslel jsem si původně, že sezóna bude delší, ale pandemie nám některé závody zrušila,“ povzdechne si Jan Hlačina. „Uvítal bych, kdybych se se soupeři utkal častěji, nic s tím ale nenadělám. Kdo naopak zkrácení sezóny uvítal, byla mamka a babička, které vždy trnou hrůzou, abych v pořádku dojel do cíle (smích). Tréninkově se pandemie do mých příprav nepromítla.“
K jedinému podniku šampionátu republiky dvěstěpadesátek přibyl v červnu pohárový seriál, který byl sportovní komisí pohotově povýšen na mistrovskou úroveň. Jan Hlačina v něm skončil čtvrtý. Ale necílil přece jenom výš? Vždyť ve Slaném skončil druhý a v Praze a v Liberci třetí. Z takové výchozí pozice medaile přece cinknout mohla.
„Chyběla trošku toho štěstíčka (smích),“ vyhrkne. „Nebudu zastírat, že jsem chtěl stát na bedně. Bramborová placka bolela, s odstupem času ale hodnotím své umístění pozitivně a jsem s výsledkem spokojený. Po zkušenostech z loňska jsem změnil svou přípravu a věřím, že letos se to pozitivně promítne do celkového umístění.“
Touha vítězit
Letos má již Jan Hlačina své první tréninky za sebou. „Pár jízd na šroubcích jsem si vyzkoušel na zamrzlém rybníku za barákem,“ přibližuje. „Trošku jsem se bál, aby se nepropadl led, ale dobře to dopadlo. Od podzimu loňského roku pracuji na své fyzičce, změnil jsem svůj jídelák, začal pravidelně posilovat a s tátou jsme celou zimu ladili motorky. Už se těším, že vyjedeme na první tréninky a až přijdou první závody. A očekávání do letošní sezóny? Ty mám největší, chci bednu, vítězit a věřím, že se mi to bude dařit.“
Jan Hlačina děkuje:
„Rád bych poděkoval celé mé rodině, která mě ve všem podporuje. Tátovi za všechny zkušenosti, které mi předává a za jeho výbornou práci, kterou odvádí na motorkách. Mamce, že i přes svůj strach z motosportu, mi vždy dá svolení k závodění a v cíli mi drží palce, abych vyhrál a dojel v pořádku. Díky patří i Pepovi Francovi, který se mnou ladí fyzičku. A díky patří i celému zbytku rodiny, babičky, dědové, a podobně, kteří mi fandí a podporují mě.“
Foto: Karel Herman, Pavel Fišer, Mirek Horáček, Eva Palánová a Jiřina Šifaldová
