Ukázka z dokončované knihy Slánská sedmdesátka, aneb od padesátého doleva a smykem od Antonína Škacha a Antonína Vildeho

V srpnu dvaadevadesátého vychází Blesk teprve pátým měsícem. Na tehdejší poměry se věnuje ploché dráze nebývale často, ale samozřejmě svým stylem sobě vlastním. A tak si jeho čtenáři mohou přečíst výrazný červený titulek Buranda si spletl depo s ringem. Slánský závodník tak stránkách deníku předbíhá dokonce mistry světa Garyho Havelocka a Michaela Leeho, jež novinář spojuje díky národnosti, zlaté medaili z nejprestižnějšího šampionátu a užívání drog. Bylo by však nesmírná škoda dlouhatánskou kariéru Václava Burandy ponechat na bulvárním novináři, byť měl pravdu, že z něho Tyson nikdy nebude. Tím spíše, když se v prostředí slánské ploché dráhy se pohybuje již bezmála půl století.

 

Vítězství ploché dráhy nad fotbalem

Už když byl Vašík malý kluk, sport levých zatáček dobře vnímal. „K plošině mě dostala babička,“ usmívá se. „Pracovala v Baterii a na dílně s ní dělal Honza Klokočka. Zdeněk Majstr tam jezdil autobusem, vozil nás na výlety a lyžovat.“

Zdeněk Majstr měl na starosti plochodrážní potěr, v jehož řadách se hrdina našeho vyprávění v sedmdesátých letech objevil. „Na jatkách byly starý dílny,“ vzpomíná. „Chodil tam třeba Roman Matoušek nebo Petr Anýž, ten se pak zabil na cestovní motorce, nebo Zdeněk Plavec.“

Chlapcům se na bývalých jatkách pochopitelně nesmírně líbilo. „To byly zlatý čas,“ souhlasí Václav Buranda. „Učili jsme se rozebírat a mejt motorky. A jezdilo se. Byly tam pionýry, stopětasedmdesátky a půllitry. Když to někdo neuměl, Zdeněk Majstr na to vlez‘ v šortkách a pantoflích a ukázal, jak se to má jezdit. Pak přišel výpadek, jak se rozbil na rogalu.“

Kromě ploché dráhy se však hrdina našeho vyprávění bavil také fotbalem. „Nebyl jsem nejhorší,“ pochlubí se. „Vykopali jsme to od žáků vejš, pak mě brali do chlapů, ale plochá dráha se mi líbila víc. Obojí jsem měl u huby, bydlel jsem v Jemníkách, fotbal jsem hrál v Pcherech, na staďák do Slanýho jsem chodil pěšky přes dva kopce.“

Jednoho dne se ovšem musel rozhodnout, jaký sport si vybrat. „Největší pomoc jsem měl od táty,“ uznává. „Šel jsem hrát fotbal, vždycky jsem zahodil motorky a on je za mě myl. Až jednoho dne jsem přišel a motorky byly špinavý. A táta mi povídá, že si musím vybrat. A tak jsem si vybral plochou dráhu.“

A co ho k takovému rozhodnutí vedlo? „Plochá dráha se mi líbila víc,“ reaguje bez zaváhání. „Závodníci pro mě byli bozi. Rosůlek, Klokan, Minařík… Kdykoliv zavrčely motorky, byl jsem na staďáku. A ta vůně ricinu, to už dneska není…“

 

Pro řidičák, do průvodu a na Slovensko na závody

Na rozdíl od tehdejší doby však dnešní kluci se mohou do závodění vrhnout bez váhání a ohledu na věk v patřičné kubatuře. „Tenkrát to bylo jiný,“ souhlasí Václav Buranda. „Musel jsem čekat do sedmnácti. Až když jsem měl řidičák na velkou motorku.“

Přitom hrdina našeho vyprávění měl plochodrážní pětistovku pod kontrolou již v patnácti letech. Táhlo mu již na osmnáct, když zjara roku 1980 startoval juniorský šampionát Československa. On se nakonec objevil v semifinálové skupině B místo svého klubového kolegy Milana Brabce. Jeho první závod pořádala druhý květnový den Žarnovica.

„Dostali jsme nový kombinézy,“ vybaví si okamžitě. „Na Prvního máje jsme v nich byli ve Slaným v průvodu. Den předtím jsme si byli pro řidičák. Kdo ho dostal, jel závody.“

V Žarnovici nakonec bylo jen třináct závodníků a Václav Buranda skončil jedenáctý. „Z toho si člověk moc nepamatuje,“ nemůže bohužel sloužit žádnými detaily. „Byl jsem ještě rád, že jsem dal motorku do smyku. Ještě jsem to neměl v ruce. Chuť vyhrát jsem měl, to bylo jasný, ale detaily si nepamatuju. Taky je to čtyřicet let.“

V Žarnovici Václav Buranda tehdy vskutku vyhrál. V rozjížďce s číslem devatenáct však stáli na startovním roštu jen dva a pardubický Zdeněk Vaníček neviděl cíl. Nicméně slánský novic si nevedl špatně ani v dalších třech závodech své skupiny a díky celkovému devátému místu postoupil do finále jako náhradník.

V Chabařovicích dostal vestu s devatenáctkou, ale nakonec přece jen zamířil na start dvou rozjížděk. V dalších podnicích byl již součástí hlavní šestnáctky. Všechny zaskočil zejména v Plzni, kde skončil sedmý. Ve Slaném se posléze umístil coby dvanáctý a stejná příčka mu patřila také celkově. Na nováčka v tehdejší konkurenci to vůbec nebylo špatné.

 

Povolávací rozkaz do západního vojenského okruhu

V sezóně 1981 byla slánská extraligová sestava tak nabitá, že se do ní slibně se rozvíjející plochodrážník nedostal ani na post povinného juniora. Nicméně šanci mu nabídl český pohár, soutěž osmičlenných družstev. On ji využil k neustálému zlepšování. Přímý postup do finále juniorského mistrovství republiky mu tentokrát neunikl. A co víc, umístil se v lepší polovině výsledkových listin a nakonec skončil celkově šestý.

„Poslední závod jsme jeli ve Mšeně,“ vzpomíná. „Přišel za mnou Petr Kubíček. Na kolenou mě prosil, že musí, musí bodovat, jinak ho vyhodí z Rudý hvězdy. A tak jsem ho pustil.“

Díky přátelské výpomoci si Petr Kubíček udržel sedmou příčku před dotírajícím Ladislavem Šifaldou z Chabařovic, zůstal v pražském klubu a rok na to patřil juniorský titul jemu. Václav Buranda stejně nemohl šestou příčku ztratit, jenže osud někdy píše zamotané příběhy. Poslal Slaňáka úplně jiným směrem, než libereckého odchovance s rudou hvězdou na vestě.

V červenci stál Václav Buranda na nástupu slánského finále mistrovství Evropy juniorů místo Němce Petera Niedera. „Dokonce jsem utržil bod,“ usmívá se ještě po letech. „Byla tam jen jedna stopa. Celý dva dny chcalo, takovou dráhu jsem nezažil ani ve Slaným, ani jinde. Vyhrál Shawn Moran, byl jsem u toho, když mu nechali rozebrat motor.“

Větší překvapení na Václava Burandu teprve čekalo. „Byl jsem vykulenej, když jsem si šel pro peníze,“ připouští. „Normálně jsme brali deset korun za bod a najednou jsem dostal devět stovek. To byly zlatý časy!“

Avšak idylka měla záhy skončit. V září Václav Buranda ještě stačil zasáhnout do kvalifikace o mistrovství republiky jednotlivců na příští rok. Devátým místem debutoval při Zlaté stuze v Pardubicích, avšak juniorská část jeho kariéry se měla uzavřít ještě, než stačil oslavit devatenácté narozeniny. Na vojenské správě si totiž vyzvedl povolávací rozkaz k bojovému útvaru.

„Místo, abych se na ploché dráze dostal někam dál, rukoval jsem do Karlových Varů,“ povzdechne si. „Petr Křikava s Františkem Moulisem byli na posádce, zkoušeli, aby mě pouštěli na závody, ale to byl západní okruh a tam nešlo nic řešit.“

 

Z vojny rovnou do extraligy

Dva roky v zeleném se vlekly, ale nakonec stejně utekly pryč a Václav Buranda byl nazpět na slánském stadiónu. „V třiaosmdesátým na podzim jsem šel do civilu a hned zpátky do boje,“ pokračuje ve svém vyprávění. „Jezdili jsme Bulharsko a Maďarsko, objížděl jsem pouťáky, bylo i Polsko a NDR. Krásný časy a člověk se na ty závody těšil a zase dostal do formy.“

Plochá dráha jej doslova opět pohltila. „Ve Slaným byla dobrá parta vždycky,“ připomíná. „Měl jsem to jako zábavu. Tady proběhlo lidí, vyměnilo se takových závodníků. Pamatuju toho moc.“

V sezóně 1984 jde prakticky přímo do extraligy. Zatímco SVS Pardubice a RH Praha bojují o titul, Plzeň a Slaný svádí stejně nemilosrdný duel o třetí místo. Nejde jen o bronz, za nějž si ani jeden z klubů stejně nic nekoupí, ale o udržení se ve vyšší divizi. Tradiční podzimní kvalifikace totiž odpadají a poslední bude napřesrok nahrazen vítězem první ligy.  Slánské šance se zmenšují po zranění Ladislava Hradeckého.

„Láda si zlomil ruku v Zohoru,“ povzdechne si Václav Buranda. „Pak se v Praze jela rozhodující extraliga a on do ní nastoupil. Doktor mu to vždycky opíchával. Jezdil vždy vláčnější motory, Klokan měl vždycky točáky jak kráva.“

Co čert nechtěl, obě slánské opory se musely střídat za řidítky jednoho stroje. „Klokan jezdil na Ládový motorce, svojí zadřel,“ líčí Václav Buranda, který tehdy s desítkou na své vestě přivezl pro Baterii dva body. „Láda i s tou rukou odstartoval dokonce na Jirku Štancla. V poslední jízdě ale zadřel a Aleš Dryml pak pustil Míru Bartoše před sebe.“

Jeden jediný bod poslal Slaný do nižší divize. „První liga pro nás byla sranda,“ netají se Václav Buranda. „Ale přece jen bylo blbý, že to byla jen první liga.“

 

Třikrát pátý v přeboru

Za aktivní kariéry Václava Burandy vypadl Slaný z extraligy poprvé, nicméně nikoliv naposledy. Dolů do první ligy musel ještě po skončení extraligových ročníků 1988 a 1995. Vždy však dokázal najít cestu nazpět mezi elitu a dokonce aktivně ovlivňovat boj o medaile.

Václav Buranda střídal skvělé výsledky s horšími. Nikdy se nedostal do finálové série mistrovství republiky jednotlivců, což ostatně z borců mimo středisek vrcholového sportu dokázal ve druhé polovině osmdesátých let jen málokdo. O účast vesměs přicházel až ve finálových závodech kvalifikace, kam vedla cestička z přeborů.

I v nich ovšem probíhaly tuhé boje. „V Čakovicích jsem šel z vnitřku,“ vybaví se Václavu Burandovi zážitek ze čtvrté jízdy přeborového mítinku z června 1985. „Kůča byl na trojce. Měl novou kombinézu, byl zrovna ve velkým fóru, myslel si, že mu v prvním vinglu nechám místo na lajně. Ale já nenechal a on šel v tý nový kombě na hubu.“

Petr Kučera skončil nakonec sedmý, zatímco Václav Buranda stál na nejnižším stupínku pódia. Celkově obhájil pátou příčku ze čtyřiaosmdesátého. Roku 1986 byl Slaný nazpět v extralize, v ní se pomstil Plzni. Václav Buranda podruhé zopakoval páté místo v přeboru, avšak série pětek se přeruší ve výsledkové listině ročníku 1987.

Přitom Václav Buranda byl druhý za Václavem Milíkem v kvalifikaci v Březolupech, i v semifinálových kláních v Chabařovicích a v Liberci. Finálová část navíc začínala v jeho Slaném. Avšak medailový sen skončil dříve než vlastní mítink.

„Když na nás byl Klokan nasranej, vzal kropičku a ulil dráhu, že na ní nešlo jezdit,“ vysvětluje Václav Buranda. „Měl jsem točivej motor, dal si svůj převod. Vjel jsem to první zatáčky a na tom mokrým vlít‘ do prken. Na zádech mi vyskočila boule a doktor mi zakázal jet dál.“

Trojice pátých míst zůstala pro Václava Burandu maximem v přeboru. Startoval v něm až do zániku soutěže roku 1989, ale po devadesátém se víceméně specializoval jen na ligová klání. Slaný čekaly skvělé časy a on v nich rozhodně nehrál podřadné role. Vždyť měl velký podíl na návratu svého týmu do extraligy 1990!

 

Veskrze kladný hrdina navzdory bulvární reputaci

Devadesátá léta v mnoha směrech obrátila zažité pořádky hlavou dolů. „Začaly ležáky,“ připomíná Václav Buranda, že se v historii mnohokrát odložený koncept pohonné jednotky plochodrážního motocyklu, konečně dočkal své chvíle. „Já měl radši, když to tahalo za ruce. A ty ležáky se hezky vodily.“

Slaný získal Romana Matouška a klubovým ambicím rostly svaly, jaké zdobily plochodrážního bohéma. „Z Maťase měl každej vítr,“ komentuje Václav Buranda. „Když za nás jel, bylo to dobrý. Byli jsme skvělá parta. Přijeli jsme na závody a Pražáci hned říkali, že je tady slánská mafie.“

Vyhrocené momenty z dráhy se občas přenesly do depa, obzvlášť během dvojutkání. „Ve Slaným si nikdo nenechal nic líbit,“ říká Václav Buranda. „Jednou tady Gažo Forgáč sundal Vaška Kouckýho. Přijel do depa, tak jsem ho samozřejmě trefil. Pan Vozár klidnil situaci, že už ho nepostaví.“

V srpnu dvaadevadesátého přišel incident s pražským juniorem Antonínem Hrubantem, který hostoval za Březolupy. „Měl jsem problém se spojkou,“ líčí slánský závodník. „Nestartovalo to a on mě sundal. Jízdu nezastavili, a když dojeli do cíle, chtěl jsem ho nakopnout. On mi ale ujel a já ho netrefil. V depu mě všichni drželi, akorát Jirka Štancl seděl na metylárně a smál se, že budou mít v Blesku, o čem psát.“

Bulvární deník se na Václavu Burandovi, jenž míval v depu obrovské zastání v osobě svého otce vybaveného neuvěřitelnou silou, vskutku vyřádil. Jen škoda, že dalších výsledků slánského plochodrážního patriota své čtenáře ušetřil. On totiž zůstal se svým týmem nejen v dobrých časech, kdy byl v extralize druhý a třetí. Avšak když Slaný v pětadevadesátém zase vypadl z extraligy, udělal v první lize maximum pro jeho návrat.

Do starého železa nepatřil ani v extralize 1997, byť ve svých pětatřiceti cítil, že je čas končit. V roli náhradníka inkasoval pět bodů v srpnovém podniku ve Slaném a se svým klubem vyjel ještě do Březolup. A mezitím spolu s René Junou vyrazil na mezinárodní pouťák do Kopřivnice, kde mu patřila desátá pozice.

„V Kopřivnici jsem byl snad po sto letech,“ přelétne přes jeho tvář úsměv. „To je extrémní dráha, ale když jsi jezdil pořád, tak ti to ani nepřišlo. Jenže já už těch závodů v tý době neměl tolik. Dráha je tam poloviční dlouhá, jak nemáš fyzičku, nemá cenu do Kopřivnice ani jezdit.“

 

Optimistou jednou provždy

Své obrovské zkušenosti předával Václav Buranda i poté, co pověsil svou vlastní kombinézu na hřebík. „Začal jsem jezdit jako mechanik s Mirdou Fenclem a Patrikem Linhartem,“ svěřuje se. „To byly taky dobrý léta, cestovali jsme po závodech.“

Sám se ještě svezl v závodech veteránů. „To byla zábava, že si člověk přidal plyn,“ zůstává oběma nohama na pevné zemi. „To už se závoděním neměli nic společného. Ale v tom věku už má závodník radost ze všeho.“

Dnes jej v ochozech moc často nepotkáte, protože opravuje kamióny a většinou mu odpolední směna padne, když se ve Slaném závodí. „Chodím se dívat,“ netají se. „Ale spíš ani nechodím, nemám čas. Ale po internetu se koukám pořád.“

Plochodrážní kariéra Václava Burandy (*17.11.1962) v kostce:

1980:	MR juniorů: Václav Buranda 9. v semifinálové skupině B (Žarnovica 11., Kopřivnice 11., Slaný 8., Čakovice 10.), postup jako náhradník do finále, v něm 12. (Chabařovice náhradník, dva body, Plzeň 7. A Slaný 12.)
1981:	ME juniorů: traťový náhradník ve finále ve Slaném; český pohár družstev: Slaný 1.; MR juniorů: Václav Buranda 7. v semifinálové skupině B (Plzeň 10., Slaný 7., Praha ?. Čakovice 8.), 6. ve finále (Kopřivnice 5., Žarnovica 8., Pardubice 7., Mšeno 8.); kvalifikace o MR jednotlivců 1982: Václav Buranda 12. v semifinálové skupině B (Chabařovice 12., Čakovice 9.); 9. při Zlaté stuze v Pardubicích
1982 – 1983:	povinná vojenská služba
1984:	MS jednotlivců: traťová rezerva předkola ve Slaném; Slaný 4. v extralize (Václav Buranda 9 bodů ze 135 bodů týmu celkem); přebor ČSR: Václav Buranda 5. v kvalifikaci v Plzni, 5. ve finálové části (Kopřivnice 10., Březolupy 3., Čakovice 4., Mšeno 5.); kvalifikace o MR jednotlivců 1985: Václav Buranda 9. v semifinálové skupině A (Čakovice 8., Plzeň 9.), 11. ve finále (Pardubice 16., Praha 10.); s Jaroslavem Hautpmannem 4. v mezinárodním turnaji dvojic (Plzeň 4., Slaný 5.)
1985:	Slaný 2. v 1.lize (Václav Buranda 59 bodů z 305 bodů týmu celkem); Slaný 3. ve skupině A Poháru osvobození; přebor ČSR: Václav Buranda 7. v kvalifikaci v Kopřivnici, 5. ve finále (Plzeň 14., Slaný 8., Kopřivnice 3., Březolupy 9., Čakovice 3., Chabařovice ?); kvalifikace pro MR jednotlivců 1986: Václav Buranda 7. v semifinálové skupině A (Liberec 5., Čakovice 6.), 15. ve finále (Kopřivnice 16., Žarnovica 10); s Karlem Kadlecem 3. v mezinárodním závodě dvojic ve Slaném
1986:	Slaný 3. v extralize (Václav Buranda 15 bodů ze 125 bodů týmu celkem); přebor ČSR: Václav Buranda 3. v kvalifikaci v Chabařovicích, 5. ve finále (Slaný 5., Slaný 3. Plzeň 6., Chomutov 7., Chabařovice 9.); kvalifikace o MR jednotlivců 1987: Václav Buranda 7. v semifinálové skupině B (Kopřivnice 4., Žarnovica 10.), 9. ve finále (Praha 6. Liberec 10.); MR dvojic: 6. s Františkem Moulisem
1987:	Slaný 4. v extralize (Václav Buranda 28 bodů ze 159 bodů týmu celkem); přebor ČSR: Václav Buranda 3. v kvalifikaci v Březolupech, 2. v semifinálové skupině B (Chabařovice 2., Liberec 2.), 17. ve finále (Slaný 16., Plzeň NS); 10. při květnovém mezinárodním závodě ve Slaném, 9. při květnovém mezinárodním závodě ve Slaném, 3. S Jaromírem Bartošem při mezinárodním závodě dvojic ve Slaném
1988:	Slaný 5. v extralize (Václav Buranda 4 body z 385 bodů týmu celkem); přebor ČSR: Václav Buranda 11. v semifinálové skupině B (Čakovice 4., Plzeň NS); 11. v srpnovém celostátním podniku ve Svitavách
1989:	Slaný 3. v 1.lize skupiny A (Václav Buranda 25 bodů ze 155 bodů týmu celkem), 2. v malém finále 1.ligy; přebor ČSR: Václav Buranda 2. v kvalifikaci v Březolupech, 6. v semifinálové skupině A (Čakovice 3., Liberec 8.), 14. ve finále (Březolupy 15., Slaný 10.)
1990:	Slaný 2. v 1.lize skupiny A (Václav Buranda 38 bodů ze 155 bodů týmu celkem), 2. ve finále 1.ligy (Václav Buranda 16 bodů z 81 bodů týmu celkem), 4. v semifinále MR družstev (Václav Buranda 2 body ze 7 bodů týmu celkem); 6. při mezinárodním závodě u příležitosti 40 let ploché dráhy ve Slaném
1991:	Slaný 5. v extralize (Václav Buranda 55 bodů z 359 bodů týmu celkem)
1992:	Slaný 3. v extralize (Václav Buranda 36 bodů z 373 bodů týmu celkem)
1993:	Slaný 2. v extralize (Václav Buranda 23 bodů ze 490 bodů týmu celkem)
1994:	Slaný 4. v extralize (Václav Buranda 26 bodů ze 427 bodů týmu celkem), s Václavem Kouckým a Romanem Perglerem 7. v se finále MR dvojic v Plzni
1995:	Slaný 5. v extralize (Václav Buranda 34 bodů z 279 bodů týmu celkem); s René Junou 5. v semifinále MR dvojic v Březolupech
1996:	Slaný 2. v 1.lize (Václav Buranda 49 bodů z 212 bodů týmu celkem), 8. v MR tříčlenných družstev: (Václav Buranda ve dvou závodech 10 bodů z 42 bodů týmu celkem)
1997:	Slaný 4. v extralize (Václav Buranda 17 bodů z 206 bodů týmu celkem); 8. v MR tříčlenných družstev (Václav Buranda v jednom závodě 2 body ze 73 bodů týmu celkem); 10. v srpnovém mezinárodním závodě jednotlivců v Kopřivnici
2005:	Václav Buranda vítězem závodu veteránů při Memoriálu Antonína Vildeho

Foto: laskavostí Václava Burandy