Žatec je krásné, starobylé město, ale dnešním plochodrážním fanouškům moc neřekne. Není divu, od posledního závodu na místním stadiónu Flóra již brzy uběhne šedesát let. Mnozí cizinci si s devatenáctitisícovým sídlem na Ohři nespojí ani Jiřího Štancla. Neznají úskalí skloňování naší mateřštiny a tak ve svých záznamech mají z mnoha programů opsáno jakýsi Zatci jako rodiště nejlepšího českého plochodrážníka všech dob. Nicméně on ještě jako malý školák roku 1956 jen zálibně pošilhával po katalogovém motocyklu svého otce přezdívaný Čochtan, když za jeho řidítky na žateckém stadiónu Flóra odstartoval svou kariéru osmnáctiletý mladý muž, jemuž závodnické sudičky hodně přály. Ze svého reprezentačního debutu se bude později vracet s věncem, málem sebere Luboši Tomíčkovi jeden z jeho pěti titulů mistra republiky a získá bezpočet dalších úspěchů, než se v sedmdesátém nedokáže srovnat s velkou sportovní křivdou a pověsí kombinézu na hřebík. Seznamte se, Karel Průša, dnes již u vědomí závodění jeho stejnojmenného syna i vnoučka nutno doplnit nejstarší.

 

Debut s vypůjčeným Čochtanem

Devátého září 1956 ožil Žatec nevídaným ruchem. Parní mašinky tahaly na místní nádraží o poznání obsazenější zelené vagónky než jiná nedělní dopoledne a tmavě červené motoráčky nezůstávaly nikterak pozadu. Zvýšený počet cestujících zaznamenaly i autobusy, zatímco další lidé dorazili do města chmele svými dopravními prostředky nebo dokonce po svých.

Vyvrcholení čtyřdílného mistrovství republiky jednotlivců přitahovalo diváky stejnou silou, s níž si magnet podmaní ocelové piliny. Trůn Hugo Rosáka se totiž opět houpal. Historicky první mistr republiky z devětačtyřicátého sice svůj titul napřesrok ztratil ve prospěch Rudolfa Havelky, ale po tříleté pauze kraloval i šampionátům pod jurisdikcí Svazarmu.

Ovšem v sezóně 1956 se zdálo, že jeho kosa narazila na kámen. Technické potíže zapříčinily, že se ani v Mariánských Lázních, ani ve Slaném nedostal do finálové jízdy. Dle tehdejšího bodového klíče bralo mistrovské body pouze prvních šest závodníků a on měl v půlce šampionátu na svém kontě pouze vypasenou nulu.

Jenže jeden nejhorší výsledek se každému finalistovi škrtal a v půli srpna v Žarnovici chyběli leadeři Miloslav Špinka, Rudolf Havelka a Josef Kysilka. Naproti tomu Hugo Rosák vyhrál, takže v Žatci nebyl bez šancí na svůj čtvrtý titul. Už v květnu na zdejší Flóře vyhrál mezinárodní závod, kdy mu aplaudovalo neuvěřitelných pětačtyřicet tisíc diváků.

Při mistrovství republiky se jich sešlo v uvozovkách jen patnáct tisíc. Hugo Rosák sice ztratil body, když mu utržený drátek karburátoru zkratoval kontakt svíčky, ale do finále se kvalifikoval. A tam vyhrál stylem start – cíl, aby o jediný mistrovský bod předčil Miloslava Špinku.

Kdo ví, zda si v takové vypjaté atmosféře někdo všimnul dvou bratří Průšových z nedaleké Bítozevse. Starší Josef měl ve svých necelých čtyřiadvaceti letech již po vojně, mladší Karel v květnu oslavil osmnáctiny. A navzdory stále ještě čerstvému inkoustu na řidičském průkazu, nebyl v motoristickém sportu žádným nováčkem.

„K ploché dráze mě přivedl bratr Josef, je o pět a půl roku starší,“ ujímá se slova Karel Průša, který letos v květnu oslaví své osmdesáté narozeniny. „V Žatci byl plochodrážní stadión, bratr si zakoupil od jednoho staršího pána, co s tím skončil, sériový plochodrážní motocykl a jezdil s ním závody katalogových strojů. Bylo mi sedmnáct, odtlačili jsme to na stadión a trénovali.“

Ploché dráhy katalogových alias sériových motocyklů byly v padesátých letech součástí sportovního kalendáře a jedna z nich doprovázela i žatecký závod mistrovství republiky jednotlivců 1956. „Pan Štancl byl žateckým činovníkem,“ vzpomíná Karel Průša. „Měl motorku, Čochtana, jak mu říkal, a mně ho půjčil na doplňkový závod katalogových dvěstěpadesátek, který sám nemohl jet.“

 

Soutěže, katalogy i liga

V dnešní době je v zásadě hlavní podmínkou pro získání licence plochodrážníka pouze věk. Před šedesáti lety ovšem cesta za široká plochodrážní řidítka nebyla tak přímočará. A platný řidičský průkaz byl zásadní, nikoliv však jedinou podmínkou.

„V květnu mi bylo osmnáct a mohl jsem si udělat řidičák,“ objasňuje Karel Průša. „Pak jsem musel získat licenci. Na různých motocyklových soutěžích jsem potřeboval získat jednadvacet bodů. Během dvou měsíců jsem si je najezdil a byla mně vystavěná licence závodníka. To bylo během června a července a pak jsem na tom Štanclově katalogu mohl jet svůj první závod v Žatci.“

Debut dodnes nevymizel z jeho vzpomínek. „Já jsem to hnedka vyhrál, bratr byl druhej‘ a Franta Hübner z Lovosic třetí,“ vysvětluje a dodává, že první plochodrážní závod i nadále správným směrem zformoval jeho závodní kariéru. „Během přestávky na stadiónu za mnou přišel nějakej‘ Jan Jedlička z Chomutova a povídá: ‚ty jezdíš ty dvěstěpadesátky, co to dá, svez‘ se tady na mým JAPu, ale přidávej‘ plyn jen ve výjezdech‘.“

Který závodník by podobné nabídce odolal?! „Líbilo se mi to víc, smyk byl plynulejší než s Čochtanem,“ září Karel Průša i po šedesáti letech od svého jedinečného zážitku. „První dvě kola jsem opravdu přidával jen ve výjezdu. Potom jsem ale přidal v půlce rovinky. A když jsem pod plynem najížděl i v nájezdu, Jan Jedlička mě zastavil se slovy: ‚moh‘ bys mě to rozbít a já mám před sebou mistrovství republiky!‘. Žatec byla písková dráha, ale na jílu. Když to namoklo, byly to cejchy jako hrom.“

Sám Karel Průša se už brzy měl dočkat vlastního plochodrážního půllitru. „Od toho závodu v Žatci jsme se s bráchou a Frantou Hübnerem stali členy klubu v Ústí nad Labem,“ vzpomíná. „Motorky tehdy byly svazarmovský. Jedno ESO dostal Franta, jedno brácha a já musel počkat, po Novým roce už vyřadili stroje z ÚV Svazarmu. Dočkal jsem se až na jaře 1957.“

V té době ještě hrdina našeho vyprávění seděl na dvou motocyklových židlích. „To jsem ještě jezdil terénní soutěže za ústecký kraj,“ říká. „Dali mně stopadesátku a dostal jsem se až do mistrovství republiky. Jel jsem soutěže třeba v Lovosicích nebo ve Frýdlantu nad Ostravicí.“

Spolu s bratrem Josefem stávali často na stupních vítězů plochých drah sériových motocyklů. Je doložena jejich účast v Týně nad Vltavou, kde okruh měřil dvě stě padesát metrů, v Ústí nad Labem, Nejdku či v Karlových Varech.

„V Týně se jezdilo hned vedle hřbitova,“ vzpomíná Karel Průša. „Kdo opustil dráhu, jel rovnou na hřbitov. Karlovy Vary byly v takovým parku. Jako ceny byly kožený brašny, co se z boku dávaly na motocykl. Já byl první, brácha druhej‘, tak tu brašnu dostal jen jednu.“

Nadto oba sourozenci posílili ústecký celek v tehdejší obdobě druhé ligy, jež se jezdila na bázi reprezentací jednotlivých krajů. Vyhrála Ostrava, přičemž Karel Průša se právě na její dráze na stadiónu TJ Tatran blýsknul jedenácti body. Měl tak hlavní zásluhu, že drtivá prohra 76:32 nebyla ještě více zničující.

Atmosféru velkých závodů bratři Průšovi nasávali při říjnové mezinárodní Večerní ploché dráze ve Slaném. Josef skončil v konkurenci skvělých Čechoslováků, Švédů a Poláků patnáctý. Karel byl náhradníkem, na ovál vyjel dvakrát a v rozjížďce s číslem sedmnáct neobral o bod nikoho menšího než Václava Stanislava.

 

Ústí nad Labem mezi československou plochodrážní elitou

Na podzim sedmapadesátého čekalo devatenáctiletého závodníka stejně jako tisíce jeho vrstevníků zelené sukno. „Šel jsem na vojnu a pokračoval v motokrosu,“ odvíjí niť svého vyprávění. „Narukoval jsem do Kralovic, byli jsme tam dva motocyklisté, druhej‘ byl Láďa Klimt, Sašův bratranec. Vojančili jsme spolu a vyžádali jsme si od velitele, že si můžeme vzít motorky a ráno místo rozcvičky půl hodiny jezdit na motokrosový trati, co jsme tam měli udělanou.“

Karel Průša na vojenské službě nudu jako věčnou společnici rozhodně neměl. „Jezdil jsem, jak motokros a soutěže, tak tu plochou dráhu,“ vzpomíná. „Brácha taky, on jezdil i motocyklové okruhy. Až po vojně jsme si to rozdělili. Brácha se specializoval na motokros a já jezdil jen plochou dráhu.“

Josef Průša se od té doby věnoval terénním závodům, ale najdeme ho kupříkladu ve výsledkových listinách Zlaté přilby Československa po obnovení slavného závodu na trávě dostihového závodiště zkraje šedesátých let. V osmapadesátém však oba stále hájili barvy ústeckého plochodrážního týmu. Karel Průša v květnu v ústeckém Bukově zaznamenal své první osmnáctibodové maximum v duelu, v němž Ústí nad Labem rozdrtilo Hradec Králové 75:32.

„Bukov byl krásnej‘, malej‘ plácek,“ vybavuje si Karel Průša první z ústeckých plochodrážních stadiónů, který však bohužel nečekala dlouhá existence. „Stačil jsem upadnout a ještě vyhrát! Byli jsme silný družstvo, později jsme bojovali s Rudou hvězdou o titul. Měli jsme víc jezdců, než mohlo závodit. Vlastně každý družstvo mělo šest závodníků a další náhradníky. A těch družstev bylo hodně.“

Napřesrok již Severočeši nižší divizi vyhráli, aby v té vyšší roku 1960 vystřídali Brno. O dva body překonali KAMK Praha – venkov. Maličká ústecká dráha poskytovala ústeckým plochodrážníkům nespornou výhodu domácího prostředí. Soupeři tu prostě neměli šanci a vracívali se domů vesměs s obrovskou prohrou. „Na Bukově jsme vyhrávali,“ usmívá se Karel Průša. „Nikdo na tu dvě stě metrů dlouhou trať neměl. Brácha jezdil ve dvojici s Jardou Volfem, já většinou s Voborníkem.“

Klíčové vítězství, které KAMK Ústí nad Labem definitivně katapultovalo na čelo závěrečné tabulky, přišlo zkraje října. Na bratislavském stadiónu TJ Jiskra Dimitrov porazilo Ústí nad Labem tým Slovenska 60:68.

„Do Bratislavy jsme lítali,“ přibližuje Karel Průša z dnešního úhlu pohledu nepředstavitelný způsob vnitrostátní přepravy na plochodrážní závody. „Bylo to levnější než vlak, jedni známí dokonce do Bratislavy létali na kafe. Motorky se pochopitelně vezly na náklaďáku.“

Na rozdíl od zbytku týmu ale bratři Průšovi cestovali domů po železnici. „Odjeli jsme závod a ještě večír jsme se vraceli do Žatce, protože v neděli jsme s bráchou měli na Flóře stadiónkros,“ líčí mladší z nich. „Jezdil se tady ještě dřív než na Strahově. V rychlíku do Prahy jsme se vyspali, v Praze jsme přestoupili do Žatce a závod jsme ještě stihli.“

 

Nad očekávání povedený reprezentační debut

Od sezóny 1959 se mezi naši plochodrážní špičku mohl bez uzardění počítat i muž, jehož příběh si dnes vyprávíme. V půli dubna se blýsknul při kontrolním závodě reprezentantů na stadiónu přerovské lokomotivy a řekl si o reprezentační vestu. O půldruhého měsíce později již cestoval do jugoslávského města Kranj.

„Do reprezentace jsem se dostal už na vojně, měl jsem štěstí, že mi umožňovali zúčastňovat se závodů,“ vzpomíná Karel Průša, který ovšem jako každý správný voják musel čas od času zelenou mašinérii přece jen obelstít. „Jeli jsme v Ústí proti Plzni, já už sloužil v Litoměřicích, kam mě po prvním roce v Kralovicích převeleli. Zrovna jsme se stěhovali do Litoměřic a já vozil intendanční materiál.“

V průběhu logistické operace neměli velitelé pochopení pro vojáka Karla Průšu, který se toužil zpoza velkého volantu zeleného náklaďáku dostat za široká řidítka plochodrážního motocyklu. „Na bráně se mě ptali, kam jedu,“ popisuje zvesela. „Odpověděl jsem, že ještě jednou do Kralovic. Ale místo do Kralovic jsem zamířil do Ústí na plochou dráhu. Přijel jsem těsně před závodem.“

Jenže jeho příjezd se nesetkal s všeobecným pochopením. „Karel Polák, říkalo se mu Modroočko, si stěžoval, že jsem nejel trénink,“ pokračuje Karel Průša. „Já se jen stačil oblíknout a oni už podávali protest, že jsem neodtrénoval!“

Odjezd Karla Průši do Kranje však byl po legislativní stránce dokonale v pořádku. „Z vojny mě uvolnili,“ popisuje a dodává, co dalšího bylo pro opuštění posádky ještě potřeba. „Musel jsem do Loun odevzdat vojenskou knížku a vzít si odtamtud svoji občanku.“

Debut severočeského plochodrážníka v mistrovství světa dopadl nad očekávání, když si spolu s vítězným Miloslavem Špinkou na pódiu poslechl československou hymnu. „Byl jsem třetí,“ říká. „Dráha byla čtyřstovka, poprvý jsem ale viděl betonový mantinely, to jsem nikde jinde nezažil. Měl jsem pád, proto jsem udělal jen dvanáct bodů.“

Kousek od postupu byl Karel Průša rovněž ve druhém kole ve Vídni. „Skončil jsem s pěti bodama na devátým místě,“ vybavuje si závod pod umělým osvětlením. „Postoupil jsem do Mnichova a na ÚV Svazarmu pracovala Lýdie Menclová, přimluvila se a poslali mě i jako náhradníka. Jináč v jednom roce mě do druhýho kola do Varšavy nepustili, že si Poláci postaví svoje náhradníky. Jenže nakonec jim někdo nepřijel. Jarda Volf byl náhodou v Praze, jel proto domů přes Žatec, stavil se u mě, ať se sbalím a jedu do Opletalky, protože letím do Varšavy.“

Do Karla Průši v ten moment pochopitelně jako když střelí! „Oktávky byly dobrý stroje, ale teď jsem ji hnal, až jsem si ji vylágroval,“ přibližuje svoje nasazení, aby mohl v pavouku kontinentálních kol světového šampionátu pokračovat. „Ale ještě jsem se s ní vrátil zpátky domů. Ve Varšavě jsem měl šest bodů. První tři jízdy dva, dva a dva. Už jsem se těšil, že postoupím. Říkám si, že nějaký body ještě udělám, ale nevyšlo to. Pokazil jsem to. Nula a nula. A do kontinentálního finále jsem se dostal až na sklonku kariéry v devětašedesátém…“

 

Ústecký drápek v první třídě

Není příliš zdvořilé skákat vypravěči do řeči. Nicméně skok ze sezóny 1959 do druhého kola mistrovství světa jednotlivců ve Varšavě 1962, kam byl na poslední chvíli povolán místo Manfreda Poschenriedera se do našeho konceptu hodí, nicméně na závěr šedesátých let máme ještě přece jenom dost času. Zůstaňme raději na začátku dekády, kdy se Karel Průša začínal hřát na výsluní své slávy.

Roku 1959 se do finálové části mistrovství republiky jednotlivců nedostal, protože v liberecké kvalifikaci obsadil až jedenáctou příčku. V šedesátém již nezaváhal. Do finále byl rovnou nasazen jen František Richter coby úřadující šampión. Ostatní bojovali v kvalifikačních závodech, z Kroměříže postupovalo sedm nejlepších, ze Slaného osm.

Karel Průša byl ke svému štěstí zařazen do Slaného. Po čtyřech sériích se zdálo, že stejně jako o rok dříve skončí mezi vyřazenými. Nakonec však vyhrál rozjížďku s číslem sedmnáct, v níž za sebou nechal Jaroslava Volfa, Josefa Slunéčka a Romana Irmiše, a natáhnul se pro osmé, poslední postupové místečko.

V každém finálovém závodě bodovalo prvních šest dle klíče 8-6-4-3-2-1 a on se do historie zapsal pátým místem ve druhém závodě v Krupce. „To byla krásná dráha,“ zasní se. „Jednou jsem tam porazil i mistra republiky Richtera!“

Celkově skončil devátý, a důkazem, že je s ním nutno počítat, byl i zájem pražské Rudé hvězdy, aby rozšířil její řady. „Rudá hvězda měla výhodu, že si hospodařila sama,“ konstatuje Karel Průša. „Vzali někoho na vojnu, i když mu už bylo třicet let. V padesátým osmým mě doktor Těšínský lanařil. ‚Pojď za nás jezdit, dostaneš byt, zaměstnání, motorky a tréninkový možnosti.“

Vedoucí pražského družstva však u Karla Průši neuspěl. „Možná jsem udělal chybu,“ přemítá s odstupem šedesáti let. „Odpověděl jsem mu ‚soudruhu Těšínský, v Ústí mi dali první motorku, proto zůstanu v Ústí.“

Každopádně v sezóně 1960 bylo plochodrážní Ústí nad Labem, které posílil Antonín Šváb, na vzestupu. Stadión na Bukově se sice poměnil na atletický, ovšem v té době nebyli severočeští závodníci jedinými bezdomovci. Vždyť plzeňské Bory byly ještě novostavbou, Pražané ještě neměli Markétu a také Ostrava střídala Krnov s Olomoucí jako svá domácí kolbiště. V lize na bázi krajských reprezentací něco takového nebylo na překážku, byť na rozdíl od jiných sportů se plochodrážní fandové nedokázali se svým týmem identifikovat. Ústečané našli domácí dráhu v Chomutově a v Krupce a dokázali se ve vyšší divizi udržet na úkor Ostravy.

V sezóně 1960 se však jednou provždy zavřely brány žateckého plochodrážního stadiónu Flóra. „Byl v majetku města,“ říká Karel Průša, který zde v květnu stál spolu s druhým Karlem Polákem a vítězným Františkem Richterem na pódiu posledního závodu, jemuž na programu vytiskli pořadové římské číslo XXI. „Nebyli lidi. Já jsem tam s tím Jirkou Štanclem udělal spoustu hodin na dráze a oplocení. A když jsme chtěli peníze od města, nedalo nám ani korunu. Nebyly peníze na mantinely a stadión převzala žatecká Dukla.“

 

Světové stříbro i přes distanc

V jednašedesátém se v mistrovství republiky družstev místo označení třída začalo užívat pojmenování liga. A ta vyšší začala vskutku senzačně. V neděli 7. května se otevíraly brány pražské Markéty a hostující severočeský krajský výběr porazil domácí RH Praha 50:58. Pražané však přesto nepřišli o titul, protože Ústečané klopýtli v duelu s Východočechy o pouhé dva body.

V závěrečné tabulce měly výběry RH Praha, Severočeský KV a Východočeský KV po osmi bodech a rozhodovala pomocná kritéria. Napřesrok ovšem československá soutěž zanikla, naštěstí pro další vývoj disciplíny pouze dočasně.

Karel Průša se skvěle etabloval nejen v lize, ale také v mistrovství republiky jednotlivců. V sezóně 1961 bodoval v Partizánském a ve své oblíbené Krupce. Napřesrok se dočkal třetích míst ve Mšeně a v Krupce. Zatímco však v srpnu šampionát vrcholil v Dolní Čermné a v Partizánském, on byl stejně jako další špičkoví závodníci na turné po Sovětském svazu. Ve druhém závodě v Ufě navíc po kolizi s Viktorem Trofimovem upadl a poranil si klíční kost.

Ve dvaašedesátém se vrátil do světového šampionátu jednotlivců, o čemž již byla řeč, a debutoval také v nároďáku. Ve středoevropském kole v Liberci naši závodníci dominovali. Jugoslávci a Rakušané, kteří v šestnácti jízdách dali dohromady všehovšudy čtyři body, nepředstavovali výraznější konkurenci a západní Němci nepřijeli a byli nahrazeni domácím béčkem. Za dva týdny později se však ve světovém finále ve Slaném role obrátily.

„Moc jsme toho neudělali,“ komentuje Karel Průša tehdejší čtvrté místo, byť o pouhé čtyři body za třetími Poláky. „Jen Luboš Tomíček měl sedm bodů. To si pamatuju, že nám to nesedlo, přestože jsme tam měli předtím dva dny nějaký soustředění. Pohnojili jsme to tam.“

V sezóně 1963 však přišel jeden z nejúžasnějších výsledků naší ploché dráhy za celou její historii. Středoevropské kolo se poprvé konalo mimo Československo. A zatímco o rok dříve západní Německo stáhlo svůj tým z libereckého závodu s omluvou na nedostatečnou výkonnost, na Olching se dokonale připravili. Nicméně Češi si nenechali postup sebrat a závodníky pořadatelské země předčili o dva body.

Ve světovém finále v Prátru naši ukázali, jak se má tančit správný vídeňský valčík! K titulu směřovali pochopitelně Švédové. Avšak Poláci byli tentokrát slabí jako převařený čajíček a československý tým trápil výběr Velké Británie se světovými šampióny Barry Briggsem a Peterem Cravenem. Absolutorium si zaslouží Antonín Kasper, jemuž body sebrali jen Björn Knutsson a Barry Briggs. Vyhrát jízdu dokázal také Stanislav Kubíček. Důležité body v pravou chvíli dodali rovněž Luboš Tomíček a Miroslav Šmíd.

„Byl jsem náhradník,“ vysvětluje Karel Průša, proč se ve vídeňském finále nedostal do akce. „Kluci to měli tak dobře rozjetý. Říkal jsem jim: ‚jen jeďte, já bych vám to jen zkazil‘.“

Přitom nechybělo mnoho a v sestavě místo něho figuroval Zdeněk Kovář. „Když se dělala nominace, měl jsem distanc na podnět ředitele žateckého oblastního podniku služeb,“ líčí Karel Průša svou cestu do nároďáku. „Dostal jsem se s ním do sporu ohledně platu a on napsal na ÚV Svazarmu posudek, že moje chování neodpovídá tomu, abych reprezentoval vlast.“

Špičkový závodník v té době musel být rovněž obratný diplomat. „Já se to naštěstí brzy dozvěděl a šel jsem za předsedou KSČ v podniku,“ pokračuje Karel Průša. „A on zařídil, že ten ředitel OPS napsal úplně jinej‘ posudek. V Opletalce se potom divili, proč během tejdne dostali dva úplně jiný dopisy. Ředitel ho nechal podepsat ještě předsedou ZO KSČ, a ten se přiznal, když se to vyřešilo, že nevěděl ani co podepisuje.“

Ovšem rotačky ve startovní listině oficiálního programu na postu československého náhradníka tiskly jméno Zdeňka Kováře. Tuto informaci převzala řada médií pro svoje výsledky a nesprávná informace o naší sestavě z Vídně 1963 se šíří i nadále. Pakliže si myslíte, že se od té doby úroveň informací o vrcholných podnicích zlepšila, nedávná ledová družstva v Šadrinsku by měla mírnit váš optimismus. Změnu v českém týmu nezohlednila včas ani FIM, takže Radka Hutlu prezentovala na snímcích jako jeho syna Lukáše, který naproti tomu byl označován jako Andrej Diviš.

 

Vicemistrem republiky jen na pomocná kritéria

Zmiňovaný zájezd do SSSR vzal Karlu Průšovi dva závody mistrovství republiky dvaašedesátého. A tak skončil šestý stejně jako o rok dříve. V sezóně 1963 byl rozšířen kvalifikační proces o jeden závod v každé skupině.  Severočeský závodník se s přehledem kvalifikoval ze západní skupiny, v jejímž druhém podniku v Divišově se spolu s Františkem Richterem a Lubošem Tomíčkem podíval na stupně vítězů.

Finálová část startovala zkraje června na březolupském asfaltu závodem, v němž nedošlo k jedinému pádu, a kde s jediným defektem zastavil pouze Miloslav Verner. Luboš Tomíček patnácti body vykročil za obhajobou dvou svých předešlých titulů. Změnil se klíč mistrovských bodů, takže si pražský borec připsal do aktuální tabulky osmdesátku.

Druhý Antonín Kasper bral šedesát mistrovských bodů, třetí Rudolf Havelka o dvacet méně. Karel Průša se blýsknul dravým stylem v rozjížďce s číslem šestnáct. Na Luboše Tomíčka byl sice krátký, ovšem Rudolfa Havelku odsunul za svá záda. O tři týdny později se finalisté sešli v Dolní Čermné poblíž východočeského Lanškrouna. Místní 444 metrů dlouhou trať proměnil ranní slejvák v záludné oraniště.

„Stala se kuriózní věc,“ vzpomíná na závod Karel Průša. „Při startu s Tondou Kasperem jsem odstartoval lepší. Byla to hlubina. Já vjel do správný koleje a Tonda se do ní netrefil. Jak se nemoh‘ opřít do koleje a nebyly tam mantinely, vyjel až na břeh okolo trati. Jeho žena mi přišla po jízdě vynadat: ‚pane Průša, až si někde natlučete, vzpomeňte si, že jsem vám to přála já!‘ Byla rozčilená, nemyslela to doopravdy. A už si to ani nepamatuje, teď v listopadu mi na schůzi veteránů dala hubana.“

V páté jízdě Karel Průša podlehl Pavlu Marešovi, aby mu další bod nakonec sebral už jen v rozjížďce s číslem devatenáct Rudolf Havelka, který tím zkompletoval své patnáctibodové maximum. Luboš Tomíček nadával za přísnou diskvalifikaci v šestnácté jízdě, Antonín Kasper se po úvodním extempore nemohl najít.

Šest tisícovek diváků se čtvrtý srpnový den v Žarnovici mohlo těšit na skvělý závěr mistrovství republiky. Průběžnou klasifikaci vedl Rudolf Havelka se 120 body před Lubošem Tomíček s 89. Karel Průša měl osmdesát a Antonín Kasper sedmdesát. Oleje do ohně přilévala také skutečnost, že se jeden nejhorší výsledek škrtal.

Po dvou sériích vedli neporažení Luboš Tomíček a Rudolf Havelka, zatímco Karla Průšu v rozjížďce s číslem pět porazil Pavel Mareš. Jenže vedoucí trojka šampionátu se utkala ve dvanácté jízdě, kde se jim o společnost postaral Antonín Šváb, který se začal drát na plochodrážní výsluní. Karel Průša perfektně odstartoval, zatímco Luboš Tomíček po skvělém souboji s oběma zbývajícími závodníky projel pod šachovnicovou vlajkou jako druhý.

Ani Severočech, ani Pražan už do konce mítinku neprohráli a skončili se čtrnácti body. Rozjezdy se tehdy nejezdily, proto o vítězství Karla Průši rozhodl vzájemný duel s Lubošem Tomíčkem v dramatické rozjížďce s číslem dvanáct. Takový výsledek však oba závodníky srovnal i na sto čtyřiceti mistrovských bodech v konečné klasifikaci šampionátu. Rozhodovaly proto body z jízd, kterých měl Luboš Tomíček ve vzájemné konfrontaci o dva méně.

„V Žarnovici jsem vyhrál se čtrnácti body, ale Luboš měl v Březolupech patnáct a já v Dolní Čermný třináct,“ povzdechne si Karel Průša, přičemž dodává, že si hodnotu každého bodu tehdy v Žarnovici uvědomoval i šéf týmu RH Praha. „Těšínský tam řek‘, že někdo z jezdců Rudý hvězdy mě musí porazit. A Marešovi se to povedlo…“

Kromě pohledu na vyvrcholení boje o československého šampióna, vidělo žarnovické publikum také vůbec poprvé boj o Zlatou přilbu SNP. Studna, z níž lidé pili vodu při mezinárodním závodě v květnu 1958, byla totiž infikována. Tyfová epidemie, která Karla Kachyňu inspirovala podle motivu Adolfa Branalda k natočení filmu Pozor, vizita!, ve svém důsledku přinesla také čtyřleté plochodrážní vakuum v Žarnovici.

První dva ročníky Zlaté přilby proto viděla Banská Bystrica. Roku 1962 se sport levých zatáček do Žarnovice vrátil i s dnes nejstarším slovenským závodem. Hlavní trofej však dostal Hanibal Pattermann proto, že byl v mezinárodním klání nejlepším domácím závodníkem. Po mistrovství republiky v třiašedesátém se však o zlatou přilbu jela speciální jízda nejlepší čtveřice předchozího podniku.

Karel Průša se v ní blýsknul nejlepším startem, nicméně tentokrát se před Lubošem Tomíčkem musel přece jen sklonit. Bronzová medaile z mistrovství světa ve vitríně v Bítozevsi tím pádem nedostala společnost miniaturní repliky zlaté přilby SNP, kterou ten rok v Žarnovici vůbec poprvé dali vítězovi, aby mu nebylo líto, že putovní hlavní trofej musí do roka a do dne vrátit.

 

Dobrodružství Čechoslováků v Rusku

V mistrovství republiky jednotlivců 1963 dosáhnul Karel Průša svého životního výsledku. Šedesátá léta plynula a on se souhrou okolností a také díky zranění nemohl probít na medailové pozice, byť v šestašedesátém vyhrál úvodní finálový podnik ve Mšeně. Ani v mistrovství světa nemohl projít z druhého kola do kontinentálního finále.

A ve světovém šampionátu družstev se proti obhajobě vídeňského stříbra postavily silnější federace Polska a Sovětského svazu. Na půdě FIM prosadily dvoustupňovou kvalifikaci a v kontinentálním finále jejich reprezentace československý nároďák pokaždé převálcovaly už jen proto, že sovětská Sborná mohla pravidelně v klíčovém závodě těžit z výhody domácího prostředí. Karel Průša navíc v národním týmu startoval ve čtyřiašedesátém. V té chvíli možná začínal litovat odmítnutí nabídku pražské Rudé hvězdy.

„Byl to rozdíl,“ srovnává Karel Průša podmínky svazarmovských plochodrážníků se závodníky RH Praha. „Přijeli jsme do Žarnovice, já měl jen jeden motocykl. Luboš Tomíček měl dva nový a k tomu mechanika, manažera a málem možná i doktora. A hlavně měl natrénovaný. My krajánkové bez tréninku jsme na tom byli proti jezdcům Rudý hvězdy biti.“

Plochou dráhou se před půlstoletím rozhodně nedalo uživit. „Domácí závody se jezdily za deset korun za bod,“ přibližuje severočeský závodník. „Když přišli diváci, dali nám třeba dvacet, ale když nepřišli, závodili jsme zadarmo. Jeli jsme na Slovensko, abych pokryl náklady, půjčil jsem si tam od Slováka druhou motorku. Když jsem měl dvě motorky, dostal jsem o tři stovky víc, když jsem někam do Banský Bystrice měl cesťák nějakejch‘ tisíc kiláků.“

Po zrušení ligy po sezóně 1962 ubyly plochodrážníkům příležitosti k závodění. Nicméně československá špička nacházela spoustu možností v zahraničí. Ve čtyřiašedesátém si Karla Průšu vyžádali jako trenéra do Maďarska na soustředění místních závodníků. Neuvěřitelné zážitky ale čekaly na Čechoslováky při dlouhých turné v Sovětském svazu.

O neuvěřitelných dobrodružstvích Italů, kteří v Rusku hledají poklad zakopaný během bolševického převratu, nám více než čtyřicet let vypráví filmová komedie. Avšak ani českoslovenští plochodrážníci si během svých zájezdů na nedostatek akce nemohli stěžovat. Na Karla Průšu zapůsobila rozmanitost dopravních prostředků.

„Z Prahy jsme letěli do Moskvy túčkem,“ ujímá se slova, přičemž túčkem pochopitelně míní elegantní proudový dopravní letoun Tupolev Tu-104. „Do Saratova jsme pokračovali vlakem, do Balakova parníkem, do Salavatu i autobusem. Ze Salavatu jsme přejeli do Volgogradu vlakem, do Elisty v Kalmycký republice jsme přelétli iljušinem, do Rostova zase iljušinem, pak do Luhanska dvojplošníkem, do Kadějevky autobusem molotovkou. Tím jsme se vrátili zpátky, pokračovali jsme do Rovna vlakem, do Lvova nás vezli volhou a nakonec jsme se vrátili do Prahy vlakem.“

Už jenom tento výčet musí nadchnout všechny dobrodružné povahy. „Večer před odjezdem ze Salavatu do Volgogradu nás napojili,“ připomíná Karel Průša, že ruská pohostinnost tradičně obsahuje také velké množství vodky. „Tím autobusem jsme jeli sto sedmdesát kilometrů polní cestou. Po dvanácti hodinách jsme se dostali na jedno místo, kde řidič povídá: ‚dál už nepojedu‘. Gennadij Kurilenko byl už pod parou, vyhnal šoféra od volantu, couvnul a přes nesjízdné místo projel.“

Výprava plochodrážníků však ještě ani zdaleka neměla vyhráno. „Dorazili jsme k Volze,“ pokračuje Karel Průša. „Měli jsme ji přeplout přívozem. Ale ten byl na druhý straně a chlap, co ho obsluhoval, asi spal. Náš šofér troubil a blikal, dokud se za dlouhou chvíli na opačným břehu nerozsvítilo světlo. Pak trajekt přijel, najeli jsme na něj a přeplavili se přes řeku. Taková to byla cesta!“

 

Politické tání

Na šedesátá léta vzpomínají pamětníci jako na dobu, kdy měl konečně přijít spravedlivý svět. I v komunistickém Československu politický barometr hlásil lepší časy. Než je ukončila invaze armád Varšavské smlouvy, povedlo se funkcionáři Pavlu Kačerovi zorganizovat historicky první turné našich plochodrážníků do Velké Británie. To se v následujících letech pravidelně opakovalo.

„Byl jsem tam třikrát,“ pochlubí se Karel Průša, že v letech 1967 – 1969 se zájezd na druhou stranu La Manche nikdy neobešel bez jeho přítomnosti v týmu. „Nejdříve jako reprezentace, pak pod hlavičkou Prahy a nakonec jako Young Czechoslovakia.“

Výkony našich závodníků vedly k angažmá Antonína Kaspera a Jana Holuba v britské lize. „V Anglii to byla honička,“ tvrdí Karel Průša, jemuž smlouvu nikdo nenabídl, avšak dodnes mu zůstala na plochodrážní Albion spousta vzpomínek. „Šest až osm závodů, z Londýna se cestovalo až do Skotska do Glasgow. První rok se jelo s dvanáctsetdvojkama, tři stejšny a dvě káry s motocykly. Další roky už s dvanáctsettrojkama .“

Škoda 1203 bývá dodnes označována jako vozidlo, které vzhledem k různým modifikacím obyvatelům Československa sloužila od porodnice až do hrobu. „V jedný se nám roztrhla rychlostka,“ připomíná severočeský závodník jejich nespolehlivost. „Jeli jsme zrovna do Glasgowa. To byly vibrace! Naštěstí byl cestou servis Škody, vedoucí Kačer v něm koupil celou rychlostní skříň. Měla ale poškozený kolečka. Použili jsme jen ten obal, vymontovali to, zamontovali a jeli dál.“

O politickém oteplení svědčí také doposud nevídané možnosti. V osmašedesátém si československý nároďák během světového finále ve Wembley bez vědomí československých úřadů domluvil dva test matche ve Švédsku, kam prakticky rovnou odjel. Podobnou zkušenost zažil také Karel Průša.

„Byli jsme na turné v Anglii a Míla Verner chtěl cestou zpátky vysadit v Německu,“ popisuje. „Měl v Niederodenbachu domluvený závody. Odvezli jsme ho k bafuňářům. Byli nešťastní, že jim další jezdci odřekli start. A tak jsem řek‘: ‚já tady zůstanu taky‘ a vyložili jsme motorku, co jsem měl v Anglii.“

Jenže organizátoři nepořádali speedway, ale sandbahn. „Byla to pětistovka dráha jako České Budějovice nebo Kopřivnice,“ popisuje Karel Průša. „S Mílou jsme tam počkali do neděle a jeli ten závod. V sobotu přijel ještě Jarda Volfů a byli jsme tam tři Češi. I na krátký motorce se mi vedlo, skončil jsem čtvrtej‘, Míla na dlouhodrážním speciálu třetí. Přitom závod byl obsazený jako hrom.“

Motocykl na klasickou dráhu nebyl na překážku. „Od startu jsem dostával cejchu, než se motorka rozjela,“ říká Karel Průša. „Ale pak jsem byl rychlej‘ jako oni. Porazil jsem i Jardu, byl potom docela naštvanej‘. Se Standou Kubíčkem jsem se v devětašedesátým dostal na závody do Udine. Byly to dvojice a my jsme to vyhráli.“

 

Nepřející prasečí rypák v Rusku

V sezóně 1967 se na domácí scénu vrátila liga. Pohár Světa motorů se po roční existenci změnil v oficiální šampionát. AMK Ústí nad Labem vybudoval ovál ve čtvrti Klíše. Jenže plochodrážní hluk a prach byl trnem v oku sousedům a již od roku 1968 museli severočeští závodníci hledat azyl v Polepech.

Karel Průša se stále řadil mezi naši užší špičku. Startoval ve světovém šampionátu jednotlivců, počítat se s ním muselo nejen v lize, ale i individuálním mistrovství republiky. Reprezentační kouč Jaroslav Volf starší mu ve své zprávě o seriálu kontrolních závodů zjara osmašedesátého vytýkal nedostatek bojovnosti v mistrovství světa. Avšak samotný závodník mu odpověděl tím nejlepším možným způsobem, jelikož v sezóně 1969 se křivka jeho výkonů obrátila prudce vzhůru.

„To byl poslední můj dobrej‘ rok,“ zamyslí se bezmála o půlstoletí později. „V Ústí vyhlašovali krajskýho přeborníka a brali to podle nejlepších výsledků v lize. A tak jsem to byl já.“

Mistrovství světa pro Karla Průšu startovalo prvním kolem v Kršku. Ještě před ním při mezinárodním pouťáku v Crikvenici prohrál pouze s Gennadijem Kurilenkem. Z Krška si odvážel čtvrtou příčku a především do postup do Bydhoště. Tady prolomil postupové brány z druhého kola a díky osmé pozici se vůbec poprvé kvalifikoval do kontinentálního finále.

Týden po návratu z Polska pokračovalo mistrovství republiky jednotlivců. Karel Průša jej měl výtečně rozjeté. Stříbrné věnce ze Slaného a z Olomouce dávaly velké naděje na pódiové umístění v závěrečné klasifikaci. Sobotní mítink v Liberci mu sice přinesl jediný mistrovský bod za desáté místo, avšak započítávaly se pouze čtyři nejlepší výsledky. A druhý den šampionát vrcholil v Polepech, domácím oválu ústeckých závodníků.

Dopoledne tu Zbyněk Novotný, klubový kolega Karla Průši, mával z nejvyššího stupínku jako vítěz finálového závodu juniorského přeboru. Odpoledne zaplavily stadión tři tisícovky diváků, mezi nimiž nechyběl ani Antonín Šváb, zraněný z turné po Sovětském svazu. Chyběla televize, která porušila slib o přímém přenosu, neuskutečnilo se ani losování Sportky. A ke všemu Karel Průša závod nedokončil.

„Upadl jsem, místama byla voda, místama to bylo suchý a udělal jsem si klíční kost,“ splyne z jeho úst vysvětlení. „Na těch drahách jsem se nemoh‘ srovnat kvůli asfaltu. Ať Břeclav, Slaný, Polepy nebo Plzeň. Nahrnuli tam škváru a pokropili to. V malíčku mám ještě škváru. Bylo tam jarní soustředění, chumelilo. Odvezli mě do nemocnice, já křičel, jak mě to bolelo. Chtěli mi to vyčistit, ale já jim řek‘: ‚radši mi tam tu škváru nechte‘. Tak mi ji tam nechali jako památku, jak jsme si užili na plochý dráze.“

Přestože si Karel Průša v Polepech nezatížil své bodové konto žádným mistrovským bodem, předchozí výsledky mu stačily k udržení třetího místa v závěrečné klasifikaci. Pořadatelé jej pozvali na stupně vítězů spolu s Jaroslavem Volfem, Janem Holubem a Františkem Ledeckým. On pověsil zelený věnec okolo krku svého syna Karlíka, obraz držel zdravou levačkou a hlavou mu vířily myšlenky na kontinentální finále.

„Za čtrnáct dnů jsem do Ufy letěl jen, aby Rusové proti Honzovi Holubovi nemohli nasadit náhradníka,“ bylo mu jasné, že aspirace na postup do evropského finále vzaly za své na polepském asfaltu. „Měl jsem fáč na rameni. Nejhorší bylo vítání se s Rusákama. ‚Zdrástvuj!‘ a už mě tahali za tu bolavou ruku.“

Karel Průša ve svém jediném kontinentálním finále mistrovství světa jednotlivců nezískal ani bod, dvě jízdy nedokončil a po třech sériích ze závodu odstoupil. Cestu k postupu nenašel ani Jan Holub. S osmi body skončil až dvanáctý, přičemž stejný počet vyjezdil i Stanislaw Tkocz. Přitom rovnou sedm závodníků dosáhlo devíti bodů a Valeriji Klementěvovi stačily na čtvrtou pozici!

„Jednou jsem v Rusku jel jiný mistrovství světa s Mílou Vernerem,“ vybaví si Karel Průša vzpomínku na druhé kolo v Balakovu 1967. „Už jsem na postup neměl, tak jsem zaklap‘, abych nechal třetí místo Mílovi. Mně ale vyloučili a jemu bod nepřipsali. Čekali jsme na vyhlášení výsledků. Ale ani on nepostoupil. Hlavní sudí se jmenoval Rylo, to rusky znamená prasečí rypák. Na to jméno nikdy nezapomenu.“

 

Míšeňská křivda

Zlomená klíční kost se stačila zahojit natolik, že se Karel Průša mohl vrátit do národního týmu v leningradském kontinentálním finále, kam FIM už čtvrtým rokem nasazovalo Československo bez nutnosti absolvovat první kolo. Renomé skvělé, ale přece jen pokažené sezóně dal při Zlaté přilbě ČSSR. V jejím malém finále za sebou přivedl do cíle Jiřího Štancla, jenž otcova Čochtana osedlal o nějakých deset let později po Karlu Průšovi a na sklonku šedesátých let měl našlápnuto ke skvělé kariéře.

„Jirka mi pak v depu říkal, že to šestý kolo už nemoh‘,“ říká Karel Průša. „Bylo mi dvaatřicet let, byl jsem v nejlepším fóru. Skončil jsem třetí na mistrovství republiky a s Honzou Holubem jsme jako jediný Češi postoupili do kontinentálního finále. Ligu jsem jel dobře, přesto mě v sedmdesátým roce nepostavili mezi dvanáct reprezentantů na mistrovství světa. Mičán dirigoval celou plochodrážní podkomisi, do Rudý hvězdy mu přišlo mnoho nadějnejch‘ kluků. A já byl z těch jezdců nejstarší.“

Přesto se na první kolo na stadiónu, který leží na dohled míšeňské katedrály s nezaměnitelnou siluetou tří věží, podíval. „Do Míšně mě postavili s tím, že Honza Holub jezdí britskou ligu a já tam budu jen, kdyby tam nestačil přijet.“

Tento scénář se málem naplnil, jak ví každý, kdo si přečetl knihu Ovál plný smyků. „O tréninku jsem byl z našich nejlepší,“ nesetřel čas náznak hořkosti z hlasu Karla Průši. „Každý stát trénoval samostatně. Ještě jsem šel na nástup. Vracíme se zpátky a Honza Holub sedí v depu na káře a oblíká se. A takhle jsem skončil s reprezentací.“

Konec však nebyl jen se závoděním se lvíčkem na vestě. Karel Průša se ještě v květnu mihnul šampionátem republiky. Na jeho vyvrcholení v Žarnovici a v Březolupech jej v prvních srpnových dnech zastupovali Zbyněk Novotný, už jako voják Rudé hvězdy, resp. kopřivnický Miloš Duda.

„Honza Holub cestoval z Míšně domů,“ otáčí Karel Průša k posledním stránkám svého plochodrážního curriculum vitae. „My ostatní tři jsme jeli do Brieske na mezinárodní závod. A já jsem tam všechny Čechy pozávodil. Naštval jsem se, napsal jsem na plochodrážní podkomisi dopis, že se už nehodlám zúčastnit ani kvalifikace v mistrovství republiky.“

Symbolickou tečku za závodní kariérou Karla Průši přinesl pátek 29. ledna roku 1971, kdy mu byl udělen titul mistra sportu. „Přemlouvali mě, abych ještě závodil,“ přibližuje okolnosti svého odchodu z oválů. „Ale já řek‘: ‚udělali jste na mě podraz, nepostavili jste mě do mistrovství světa, končím‘.“

 

Stavitelem plochodrážních motocyklů i motorových člunů

Jak to chodí, kuloáry odchod závodníka na vrcholu litují, ale doma takové rozhodnutí přivítají všemi deseti. „Když jsem skončil, Kájovi bylo sedm, Danušce devět,“ svěřuje se Karel Průša, že na jeho návraty z plochodrážních klání doma v Bítozevsi čekala nejen manželka, ale i dvě děti. „Prosili mě: ‚tatínku, už nejezdi na závody‘.“

Ukončení sportovní kariéry ovšem neznamenalo život plný nudy. „Byli jsme jako družstvo na mistrovství světa v Leningradě (kontinentální finále 1969 – pozn. redakce) a tam jsme vyhořeli,“ líčí Karel Průša. „Říkali, že jsme tam dopadli jako sedláci u Chlumce. Přitom tam byl Tonda Kasper, Míla Verner, Franta Ledecký a já a skončili jsme čtvrtý.“

Postup do světového finále se sice nekonal, ale zavazadla československých reprezentantů dostala zajímavý obsah. „Přivezli jsme si lodní motory,“ líčí Karel Průša. „V Modřanech jsem koupil člun a věnovali se vodnímu lyžování, ale jen tady na Nechranické přehradě. Jenomže motor byl jen dvěstěpadesátka a dělalo problémy někoho vytáhnout z vody. Byl slabej‘, tak jsem si pořídil bytelnější člun a namontoval jsem tam wartburgskej‘ motor. Bylo to zpřevodovaný, že jsem z břehu vytáhnul tři lyžaře.“

Ještě předtím se však Karel Průša ukázal jako šikovný stavitel plochodrážního minimotocyklu pro svého synka. „Kája jezdíval se mnou po závodech,“ povídá. „Z Ruska jsem si jednou přivezl velocipednyj dvigátěl, motorek do šlapacího kola. Byl to balíček, motor, nádrž, lanovody. Místo kola jsem ale udělal takovej‘ motocykl, rám z kola, řidítka, akorát kola byly z dvoukolový káry.“

Karel Průša junior jezdil po oválech a v Polepech dokonce změřil své síly s malým Antonínem Kasperem, který sedlal Hondu Monkey. Nicméně konec otcovy kariéry znamenal ztrátu kontaktu se sportem levých zatáček. Žatec sedmdesátých let ležel už přece jen na konci plochodrážního světa.

„Pocházíme z Bítozevse, tam kluci po stráni honili motokrosový motorky,“ dostává se Karel Průša na počátek závodní kariéry svého syna. „Kája za mnou přišel: ‚tati, chtěl bych jezdit motokros‘. Nepřesvědčoval jsem ho o plochý dráze, byly smrtelné úrazy, tak jsme se přeorientovali na motokros. Nejdřív měl stopětadvacítku zetku, pak stopadesátku, nakonec stopětasedmdesátku a jezdil trénovat do Postoloprt. Jednou ho tam chytli, když chce jezdit, musí se přihlásit do Svazarmu.“

Závodní kariéra Karla Průši mladšího byla nastartována. „Přihlásili jsme se tam, koupili dvěstěpadesátku tovární výroby vyřazenou z Chomutova,“ vypráví otec. „V Postoloprtech bylo osm, deset lidí, co jezdili motokros, on z nich byl nejlepší. Přišli z Raný, jestli bychom nešli k nim, přestoupili jsme k nim. Kluk dostal dvěstěpadesátku, jezdil na ní čičmunda, co na ní zametal. Kája byl třikrát juniorským přeborníkem kraje, pak začal placírovat v krajským přeboru mezi dospělejma. ‚Tati, byl jsem čtvrtej!‘ Na dalších závodech třetí, druhej‘, dostal se do přeboru ČSR.“

 

Jablko zkrátka a dobře nepadlo daleko od stromu. Osud měl i syna Karla Průši zavát od motokrosu k ploché dráze. A to je příběh, který si v historické rubrice magazínu speedwayA-Z budeme vyprávět zase někdy příště.

Plochodrážní kariéra Karla Průši (*7.5.1938) v zrcadle času:

1956:	po nezbytných motocyklových soutěžích absolvoval v září vložený závod katalogových strojů při mistrovství republiky jednotlivců v Žatci (Karel Průša 1.)
1957:	KAMK Ústí nad Labem účastníkem II. třídy celostátního přeboru družstev – detaily nejsou známy; Karel Průša absolvoval ploché dráhy sériových strojů v Ústí nad Labem, Nejdku, Týně nad Vltavou a Karlových Varech, náhradník říjnové Večerní mezinárodní ploché dráhy ve Slaném (1 bod)
1958:	KAMK Ústí nad Labem účastníkem II. třídy mistrovství republiky družstev – detaily nejsou známy
1959:	kontrolní závod reprezentantů: Přerov 6.; MS jednotlivců: 1. kolo Kranj 3., 2. kolo Vídeň 9., kontinentální finále Mnichov DNR; II. třída mistrovství republiky družstev: KAMK Ústí nad Labem 1.; MR jednotlivců: kvalifikace Liberec 11.
1960:	kontrolní závod reprezentantů:Mšeno 6.; MS jednotlivců: 1.kolo Záhřeb 8., 2.kolo Mnichov 15.; I. třída mistrovství republiky družstev:KAMK Ústí nad Labem 5. (Praha-město vs. Ústí nad Labem na Spořilově 65:42 – Karel Průša 16 bodů, Ústí nad Labem vs. Ostrava v Chomutově 64:42 – Karel Průša 14 bodů, RH Praha vs. Ústí nad Labem v Turnově 60:48 – Karel Průša 10 bodů, Plzeň vs. Ústí nad Labem 66:42 – Karel Průša ? a Ústí nad Labem vs. České Budějovice v Krupce 58:49 – Karel Průša 16 bodů); MR jednotlivců: kvalifikace Slaný 8., finále 9. (Pardubice 9., Krupka 5., Banská Bystrica 16., Mšeno neskončil mezi bodovanými šesti); místní plochá dráha v Žatci 3., 1. Pohár Jihočeské pravdy v Českých Budějovicích 7., 2. Mezinárodní plochá dráha v Banské Bystrici 16.
1961:	MR družstev – 1. liga:Severočeský KV 2.; MR jednotlivců: kvalifikace Slaný 3., finále 6. (Mšeno 11., Chrudim ?, Partizánské 4., Krupka 6.); 6. Závod vítězství Praha Strahov – ČSSR 3. (Karel Průša DNR)
1962:	MS jednotlivců:1.kolo Osijek 9., 2. kolo Varšava 10.; MS družstev: středoevropské kolo Liberec – ČSSR 1. (Karel Průša 11 bodů), finále Slaný – ČSSR 4. (Karel Průša 2 body); MR družstev – 1. liga: Severočeský KV 6.; MR jednotlivců: kvalifikace Slaný 3., finále 6. (Mšeno 3., Březolupy 5., Krupka 3., Dolní Čermná NS, Partizánské NS)
1963:	kontrolní závody reprezentantů: Praha 16., Divišov NS); MS jednotlivců:1.kolo Kranj 8., 2.kolo Lvov 13.; MS družstev:středoevropské kolo Olching – ČSSR 1. (Karel Průša 10 bodů), finále Vídeň – ČSSR 2. (Karel Průša DNR); MR jednotlivců:západní kvalifikační skupina 3. (Mšeno 6., Divišov 2.), finále 2. (Březolupy 5., Dolní Čermná 2., Žarnovica 1.); 3. Velká cena Prahy 7., 9. Junkův memoriál v Dolní Čermné (speciální jízda po MR) 3., 4. Zlatá přilba SNP v Žarnovici (speciální jízda po MR) 2., mezinárodní závod jednotlivců Mšeno 4., 4. Pohár Jihočeské pravdy v Českých Budějovicích 1.
1964:	MS jednotlivců: 1.kolo Záhřeb 7., 2.kolo Lvov 16.; MS družstev: 1.kolo Nowa Huta ČSSR 2. (Karel Průša 8 bodů); kontinentální finále Ufa ČSSR 2.; MR jednotlivců: 1. kolo skupina A – detaily nejsou známy, 2. kolo 6. ve skupině E (Hradec Králové 4., Banská Bystrica 14., finále ? (Praha ?, Mšeno 11.), Olomouc NS
1965:	soustředění reprezentace v Plzni: na základě různých kritérií vyhlášen jako 11.MS jednotlivců: 1.kolo Lublaň 9.; MR jednotlivců:1. kolo skupina C 5. (Partizánske 4. Krnov 5., Kopřivnice 5.), 2.kolo skupina E – detaily nejsou známy (České Budějovice ?, Svitavy?), finále 7. (Olomouc 8., Praha 9., Žarnovica 6.); uveden ve startovní listině dubnové ploché dráhy jednotlivců za účasti předních jezdců ČSSR v Polepech, ZP ČSSR vypadl v sobotní kvalifikaci, náhradník říjnového mezinárodního závodu na Žižkově (5 bodů), říjnové čtyřutkání RH Praha vs. Viktoria Praha vs. Ústí nad Labem vs. Slaný – Ústí nad Labem 3. (Karel Průša 9 bodů)
1966:	MS jednotlivců: 1.kolo Miskolc 6., 2.kolo Rybnik vyřazen; MR jednotlivců: 4. (Mšeno 1., České Budějovice 4. – závod zůstal nedokončen a nebyl započítán, Cheb 8., Březolupy 7., Polepy NS); kvalifikace pro MR jednotlivců 1967: skupina A – celkové umístění ? (Praha 6., Hradec Králové 16., Polepy NS, Liberec 7., Dolní Čermná 5., Mšeno ?); 9. při kontrolním závodu reprezentantů na ledě Holice, 10. v dubnovém závodě jednotlivců v Krupce, uveden ve startovní listině květnového mezinárodního závodu ve Mšeně, ZP ČSSR vypadl v opravných jízdách čtvrtfinále, 16. v zářijovém mezinárodním závodě ve Slaném
1967:	kontrolní závody reprezentantů: 9. (Mšeno ?. Pardubice ?, Svitavy ?. Přerov ?, České Budějovice 9. – mimo sérii ještě v březnu Slaný ?); MS jednotlivců: 1.kolo Maribor 6., 2.kolo Balakovo 14.; Pohár Světa motorů: Ústí nad Labem 2. ve skupině B (Ústí nad Labem vs. Viktoria Žižkov 37:39 – Karel Průša 11 bodů, Ústí nad Labem vs. Pardubice 44:32 – Karel Průša 12 bodů, Ústí nad Labem vs. Kopřivnice 63:15 – Karel Průša 12 bodů, Pardubice vs. Ústí nad Labem 37:40 – Karel Průša ?, Kopřivnice vs. Ústí nad Labem 44:34 – Karel Průša 9 bodů, Viktoria Žižkov vs. Ústí nad Labem na Spořilově 49:28 – Karel Průša 10 bodů); MR jednotlivců: 11. (Svitavy NS, Přerov 6., Břeclav 15., Chomutov 7., Březolupy 10., Polepy 16.); kvalifikace o MR jednotlivců 1986: 1. (Praha 2., Slaný 1., Chomutov 2.); 14. v dubnovém mezinárodním závodě v Chebu, 6. v zářijovém 12. Junkově memoriálu v Dolní Čermné
1968:	kontrolní závody reprezentantů: 4. (Chomutov 4., Polepy 1., Pardubice ?, Ústí nad Labem ?. Plzeň ?, Slaný ?); MS jednotlivců: 1.kolo Abensberg nepostoupil; 1.liga: AMK Ústí nad Labem 2. (Ústí nad Labem vs. Slaný 48:30 – Karel Průša 10 bodů, Ústí nad Labem vs. Kopřivnice 52:25 – Karel Průša ?, Ústí nad Labem vs. Viktoria Žižkov 46:32 – Karel Průša 10 bodů, Ústí nad Labem vs. RH Praha kontumováno 0:30 – domácí závody jelo Ústí nad Labem v Polepech, RH Praha vs. Ústí nad Labem 48:30 – Karel Průša 10 bodů), Viktoria Žižkov vs. Ústí nad Labem kontumováno 30:0, Slaný vs. Ústí nad Labem 41:36 – Karel Průša ?, Kopřivnice vs. Ústí nad Labem 38:39 – Karel Průša ?); MR jednotlivců 9. (Olomouc 9., Cheb NS, Spořilov 7., Polepy 8.); kvalifikace pro MR jednotlivců 1969: postoupil
1969:	MS jednotlivců: 1.kolo Krško 4., 2.kolo Bydhošť 8., kontinentální finále Ufa 16.; MS družstev: kontinentální finále Leningrad – ČSSR 4. (Karel Průša 4 body); 1.liga: AMK Ústí nad Labem 3.; MR jednotlivců 3. (Slaný 2., Pardubice 6., Olomouc 2., Vracov 4., Liberec 10., Polepy nebodoval); 21. Zlatá přilba ČSSR – vítěz malého finále, 1. Memoriál Luboše Tomíčka – náhradník DNR; na základě výsledků v sezóně vyhlášen jako přeborník Severočeského kraje
1970:	MS jednotlivců:1.kolo Míšeň – stažen ze závodu po slavnostním nástupu; 1.liga: AMK Ústí nad Labem 4.; MR jednotlivců: 11. (Praha 7., Slaný 15., Chomutov 7., Liberec ?, Žarnovica NS, Březolupy NS)
1971:	29. ledna byl Karlu Průšovi udělen titul mistra sportu

Foto: archív Karla Průši nejstaršího