Mšeno – 17. srpna 1996
Vývoj po sametové revoluci z listopadu 1989 byl zpočátku mnohdy charakterizován překotným odstraňováním minulých pořádků. Kupříkladu v Hodoníně oslavovali narozeniny prezidenta Masaryka nástěnkami ve výlohách obchodů ve stejném stylu, jako když na nich byli vůdci světového proletariátu. Na školách začali učit angličtinu vynikající ruštináři, kteří však ve svém novém přednášeném jazyce uměli možná ještě méně než Belmondo ve slavném Muži z Acapulca. Změn se dočkala také plochá dráha. Obě ligy se ke stylu dvojutkání vrátily jen na čas, ovšem o mistru republiky jednotlivců se s výjimkou sezón 2000 a 2001 rozhodovalo v jediném finálovém podniku v letech 1990 – 2007. Svého prvního titulu se tímto způsobem dočkal před dvaceti lety také Tomáš Topinka. Rozhodně nebude na škodu na něj se současným koučem pražské Markéty zavzpomínat. Už jen třeba proto, že se tímto výkonem zařadil do úzké skupinky devíti plochodrážníků, kteří slavili zlato dříve než čtyřiadvacetiny. Anebo že se tehdy Mšeno vůbec poprvé rozsvítilo umělým osvětlením.

 

Ze slibného juniora do užší české špičky

Historicky první mistrovství republiky, které vyvrcholilo jediným finálovým podnikem, mělo roku 1990 poměrně složitý kvalifikační systém. Jak čtvrtfinále, tak semifinále se neslo v dvoukolovém duchu. Závodníci, kteří se umístili na lichých místech v prvním kole, našli ve druhém kole protivníky na sudých pozicích z druhého závodu.

Počínaje sezónou 1991 se kvalifikační proces výrazně zjednodušil. Sice si nechal tři úrovně počínaje čtvrtfinále pro výkonnostně nejslabší přes dvojici semifinálových podniků až do finále, ovšem závody se nezdvojovaly. Tomáš Topinka vstoupil do nejstaršího motoristického šampionátu naší země v srpnovém semifinále na plzeňských Borech.

Skončil šestý, aby mu posléze o měsíc později při finále v Březolupech patřila jedenáctá příčka. Vytane-li vám na mysli myšlenka o průměrném výkonu, je třeba si uvědomit, že hrdina našeho vyprávění ve svých sedmnácti kroutil teprve svou vůbec první kompletní sezónu vůbec. A překvapil už jen tím, že se ve svém věku do finálového šampionátu vůbec kvalifikoval. Žádnému jinému juniorovi se totiž podobný kousek nepodařil.

Tomáš Topinka po finále 1996 ve Mšeně:

„V prvních dvou rozjížďkách jsem byl pouze druhý, ale předpokládal jsem, že body ztratí i největší soupeři, což se potvrdilo. V rozjezdu o titul jsem kupodivu nebyl nervózní. Všiml jsem si, že Tonda chtěl vyvézt Bohouše a využil jsem toho, že se perou mezi sebou a protáhl jsem se mezi ně.“

Zkraje devadesátých let se finalisty českého šampionátu stávalo více a více juniorů, kteří se dokonce v závěrečných klasifikacích prosazovali na úkor svých starších soupeřů. V září 1992 byl Antonín Šváb sedmý, o jedinou příčku před Tomášem Topinkou. Antonín Šváb skončil napřesrok v Chabařovicích, kde dráha po předchozích deštích připomínal plastelínu, čtvrtý. Hrdinou dne byl mladičký debutant Marián Jirout, jenž byl pátý.

Tomáš Topinka se z ústeckého předměstí vracel s osmou příčkou.  Napřesrok si ve Mšeně o místečko polepšil, když se mu po dvou vítězstvích ozvala z motoru hromová rána. Nejlepším závodníkem juniorského věku se stal pátý Robert Král. Tomáš Topinka se však už úspěšně etabloval i na mezinárodní scéně.

O vlásek mu unikl postup do světového finále jednotlivců ve Vojensu, odkud vedla cestička rovnou do prvního ročníku Grand Prix. Debutoval s nároďákem, sahal po medailích ve světových juniorech a dobře se živil v britském King’s Lynn. V pětadevadesátém skončil v českém finále ve Mšeně coby bronzový, když výše stáli jen Antonín Šváb a vítězný Zdeněk Tesař.

V šestadevadesátém se do mistrovství republiky vrátilo čtvrtfinále, které bylo o rok dříve plánováno do Kopřivnice, ale muselo být zrušeno vinou malého počtu přihlášených. Zbytek programu eskaloval během čtyř dnů v půli srpna. V úterý semifinále v Praze, ve středu druhé v Pardubicích a v sobotu finále ve Mšeně.

Tomáš Topinka se v Praze divákům ukázal na nejvyšším stupínku pódia. „Vyhrál jsem s třinácti body?“ kroutí hlavou nad vyplněným programem. „To si nepamatuju, vůbec, vůbec nepamatuju.“ V průběhu celého večera přitom nebyl první jen v rozjížďkách s Antonínem Kasperem a Petrem Vandírkem.

 

Začátek za očekáváním

Finále mistrovství republiky jednotlivců se ve Mšeně v srpnu 1996 konalo již počtvrté za sebou. Tomáš Topinka byl ještě závodníkem pražského Olympu, nicméně k městečku poblíž Mělníka měl specifický vztah. Nejenže tu našel svou budoucí manželku Romanu, ale v osobě Jiřího Opočenského i spolehlivého přítele a sponzora.

„Tyhle závody byly speciální,“ netají se Tomáš Topinka ve svých vzpomínkách na rozhodující závod šampionátu zpřed dvaceti let. „Jirka chtěl, abych to vyhrál, snesl by modrý z nebe, ale ne za tu cenu, že bych podváděl.“

Díky Jiřímu Opočenskému, který působil ve funkci jednatele producenta jízdních kol Oliba, začal vzkvétat také mšenský plochodrážní stadión. Vrchol přišel právě v šestadevadesátém, kdy české finále se stalo prvním zdejším závodem pod umělým osvětlením. Poté, co po sezóně 1987 musel svá světla umístěná rovnou nad oválem odstranit AMK Slaný, jelikož odporovala předpisům FIM a bránila v přidělení světového finále juniorů, se u nás večerní závody konaly jen na Markétě. Pardubický Svítkov se měl rozzářit světlem reflektorů až o takřka sedm let později.

Antonín Kasper po finále 1996 ve Mšeně:

„Byly to vyrovnané závody, které poznamenal déšť. Měl jsem nejhorší dráhu, dost vyježděnou. Věřil jsem ve vítězství, ale Topinka jel chytře, trochu mě křižoval v zatáčkách.“

Ze štědrého srdce Jiřího Opočenského však před dvaceti lety kupříkladu profitoval i Roman Matoušek. Po pražském semifinále se vracel na ligu do Sheffieldu, odkud si odskočil do Mšena, aby hned mířil zpátky do ostrovní monarchie královny Alžběty II.

„Maťas jel do Mšena s tím, že chce porazit Topase na jeho vlastním motoru,“ usmívá se Tomáš Topinka. „Jirka mu ho půjčil. Byly to motory od Weise, kterej‘ nám je tenkrát dělal.“

Program třetí srpnové soboty anno domini 1996 startoval již úderem osmnácté fotbalovým utkáním SK Mšeno proti fotbalovým internacionálům. Během následné třičtvrtěhodinové přestávky odtrénovali junioři, kterých oproti zvyklostem předchozích let bylo i s náhradníkem sedm. Svítící areál přitáhl takřka tři tisícovky divákům, jimž se závodníci přišli představit o půl deváté.

Tomáš Topinka neměl zrovna povedený vstup do závodu s ohledem na ambice, které spolu se svým patronem živil. V cíli rozjížďky s číslem jedna byl před ním Antonín Kasper, o čtyři jízdy později jej porazil Bohumil Brhel.

„Chtěl jsem mít závodníky typu Bogase a Tondy na začátku za sebou,“ vrací se dnešní kouč pražské Markéty do kůže závodníka. „Myslím, že se ještě jezdila jedna guma. To, že jsem se s nima neporovnal, je věc jiná.“

V té chvíli se už závod bohužel netýkal Davida Suchana. Pražský junior upadl ve čtvrté jízdě tak nešťastně, že skončil se zlomeným bederním obratlem v mělnické nemocnici. Závod za něho dokončoval Pavel Ondrašík, čerstvě dvojnásobný juniorský šampión naší země, jenž se do Mšena kvalifikoval jako náhradník.

Po dvou sériích se na čele průběžné klasifikace hřáli neporažení Antonín Kasper a Bohumil Brhel. O bod za nimi zůstával Václav Milík, který prohrál s Antonínem Švábem v rozjížďce s číslem tři. Čtyřbodovým skóre prozatím kromě Tomáše Topinky disponovali ještě Michal Makovský, Antonín Šváb, Jiří Štancl a Marián Jirout. Jenže noc byla ještě hodně mladá na dělání závěrů.

 

Třetí nejmladší šampión české historie

V rozjížďce s číslem čtyři Tomáš Topinka konečně zvítězil před pardubickým triem ve složení Michal Makovský, Marián Jirout a Vladimír Kalina. Záhy kvůli technickým patáliím předčasně skončil Jiří Štancl. Třináctá jízda měla svého vítěze znovu v osobě Tomáše Topinky, který proburácel pod šachovnicovou vlajkou před zraky Romana Matouška, Václava Milíka a Pavla Ondrašíka.

Po čtyřech sériích se čistým štítem nemohl chlubit už nikdo. Zdeněk Schneiderwind rozehrál večer nulou z úplně první jízdy, ale pak přestal vítězit až s koncem závodu. V desáté jízdě získal skalp Bohumila Brhela. Antonín Kasper hned vzápětí přidal třetí triumf, avšak v v rozjížďce s číslem patnáct skončil až třetí za Bohumilem Brhelem a vítězným Mariánem Jiroutem!

„Jirka před touhle jízdou říkal Máriovi ‚vyhraj a já ti koupím bednu šampusu‘ a on ji fakt vyhrál!“ nemůže dodnes Tomáš Topinka uvěřit, že si tehdy dvacetiletý pardubický junior vskutku poradil s oběma českými esy naráz. Každopádně závod dostal rázem nový náboj, protože na začátku poslední série měli Tomáš Topinka, Antonín Kasper i Bohumil Brhel na hrotu aktuálního pořadí po deseti bodech.

Boj o mistrovský titul vrcholil. Tomáš Topinka vzhledem k jedničce na své vestě šel na ovál jako první. A vyhrál. Stejně tak Antonín Kasper v rozjížďce s číslem devatenáct. A nakonec v úplně poslední jízdě dne i Bohumil Brhel, když porazil Petra Vandírka. Zdeněk Schneiderwind, který zvítězil počtvrté v řadě v osmnácté jízdě, už měl jistotu, že na něho žádný z věnců nezbude. Z oblohy se již snášel déšť a o šampiónovi pro rok 1996 mě rozhodnout tříčlenný rozjezd.

Bohumil Brhel po finále 1996 ve Mšeně:

„Nezvládl jsem dvě jízdy, když začalo pršet, neboť mi nevyšel start. Zašpinily se mi brýle a dopředu jsem se už nedostal. Navíc v rozjezdu o titul mně vypověděla službu motorka. Musel jsem si na poslední chvíli vzít náhradní, která měla ojetou gumu.“

Jeho start se nepovedl a musel být opakován. „Když jsme šli na rozjezd, začalo pršet,“ ujímá se slova opět Tomáš Topinka, v jehož paměti se na rozdíl od úvodu závodu repete dodatkové jízdy zapsalo pořádně hluboko. „Tonda si všímal Bohouše a mě nebrali v potaz. Tonda ho vyvez‘ a já je oba v prvním výjezdu podjel. Tonda pak po mně šel, ale už mě nepředjel.“

Minula třiadvacátá hodina a bylo rozhodnuto. Ceny předával oštěpař Jan Železný, čerstvě zlatý z Olympiády v Atlantě. Nejprve přišel na řadu třetí Bohumil Brhel, poté vicemistr Antonín Kasper a nakonec šampión Tomáš Topinka. Ten ovšem žádné velké oslavy neorganizoval, protože se po prodělané menší chřipce necítil ve své kůži. I proto odřekl svůj start v nedělní polské lize.

„Když vezmu závodníky, co tam jeli, je to neuvěřitelný,“ komentuje svůj titul po dvaceti letech. „Když se podíváš na startovku, je tam spousta lidí, který přestali závodit před iks lety. Vidím tam třeba Vencu Milíka, dneska mám v centru sportu jeho syna. Mrzí mě, že jsme spolu nikdy nestáli na startu. Tak to je, čas nezastavíš.“

Před dvěma desítkami let však Tomáš Topinka byl přece jen v úvodních fázích své kariéry. Bylo mu dvaadvacet. Husarský kousek stát se mistrem ve stejném věku měl tehdy za sebou pouze Václav Verner a Jiří Štancl, jenž prvně triumfoval už ve svých jednadvaceti.

„Nepřemejšel jsem nad věkem, co můžu, nemůžu, neřešil jsem to, jel jsem závody a chtěl vyhrát,“ přibližuje Tomáš Topinka své tehdejší postoje. „Ve Mšeně to tenkrát dopadlo, jak to dopadlo. Štěstí bylo, že Mário porazil Tondu a Bohouš prohrál ještě s tím Zdeňkem. U sportu musíš mít všechno. Bejt‘ připravenej‘, mít štěstí. A tady se to všechno sešlo.“

 

finále mistrovství republiky jednotlivců 1996 – Mšeno:

1. Tomáš Topinka (Praha) 13+3, 2. Antonín Kasper (Praha) 13+2, 3. Bohumil Brhel (Praha) 13+1, 4. Zdeněk Schneiderwind (Praha) 12, 5. Michal Makovský (Pardubice) 10, 6. Václav Milík (Pardubice) 9, 7. Marián Jirout (Pardubice) 9, 8. Petr Vandírek (Plzeň) 8, 9. Roman Matoušek (Slaný) 6, 10. Vlastimil Červenka (Březolupy) 6, 11. Antonín Šváb (Praha) 5, 12. Richard Wolff (Praha) 5, 13. Jiří Štancl (Plzeň) 4, 14. Robert Král (Březolupy) 4, 15. Vladimír Kalina (Pardubice) 2, 16. David Suchan (Praha) 0, náhradník Pavel Ondrašík (Praha) 1

 

---

Mládí poráží rutinu teprve až v nedávných letech:

Druhý ročník Mistrovství Republiky Československé, jak se oficiálně jmenoval náš individuální šampionát ve svých počátcích, vrcholil o víkendu 14. – 15. října 1950 na stadiónu plzeňského Sokola Pod výstavištěm. Miloslav Špinka udělal maximum pro zisk titulu. A ve finále vítězů, tehdejší obdobě finále A, mu ujeli jen Angličané Phil Bishop a Roy Craighead.

Pardubický závodník, jehož všichni uctivě oslovovali Mistře ještě po více než padesáti letech, se však opravdovým mistrem nestal. Stál sice na stupních vítězů bohatší o deset tisíc tehdejších korun, což v dobách průměrně měsíční mzdy těsně pod devět stovek byl opravdu balík. Miloslav Špinka však smutnil, byť jeho největší rival Rudolf Havelka skončil v závodě až šestý. Byl však druhým nejlepším československým státním občanem, takže díky systému mistrovských bodů srovnal krok s Miloslavem Špinkou.

Na pomocná kritéria byl lepší Rudolf Havelka, který se stal mistrem republiky. Za titul inkasoval třicet tisícovek, o pět více než Miloslav Špinka. Ten ještě počátkem tohoto tisíciletí nemohl přenést přes své srdce, že se Rudolf Havelka údajně domluvil s Hugo Rosákem a Janem Lucákem, že se mu v umísťovací jízdě, tedy jakémusi finále B, nebudou plést do cesty. A korunkám pak společně utrhali drápky na bujarém oslavném večírku.

Necháme-li ovšem stranou dobové kuloární informace, mistrovství republiky 1950 bylo historické v zásadě ve dvou skutečnostech. Za prvé bylo poslední až do roku 1954, kdy Svazarm vypsal poprvé svoje šampionáty ve všech motoristických disciplínách. Ad dvě, Rudolf Havelka se stal mistrem ve svých třiadvaceti letech. Protože se v dalších letech na mistrovský trůn prosazovali borci, kteří měli blíže než k třicítce ke dvacítce nebo už třicítku překročili, stal se z výkonu Rudolfa Havelky letitý pomník.

Až roku 1970 jej překonal Jiří Štancl, který první ze svých dvanácti šampionátů vyhrál na prahu jednadvaceti let. I jemu se podařilo vztyčit milník, protože se něco podobného povedlo až Matěji Kůsovi o další tři desítky let později. Slavit prestižní titul v mladším věku dokázali jen devatenáctiletý Václav Milík. A pochopitelně Martin Vaculík, sedmnáctiletý šampión, jež ovšem ve světle historických statistik jako by nebyl jediný český mistr z jiné země, ale rovnou z jiné galaxie.

Jiří Štancl však měl ve srovnání se svými mladšími následovníky o poznání horší výchozí pozici. On se totiž ve svých sedmnácti ještě víceméně na černo proháněl po polepském asfaltu za řidítky letité tátovy dvěstěpadesátky, zatímco oni již tři sezóny regulérně závodili s pětistovkou. I proto jsou mladší mistři České republiky záležitostí posledních let. Ale ještě při vší úctě k mládí, kdyby se Václav Milík věnoval i nadále skokům na trampolíně, zlato by stejně slavili starší borci.

Výjimečnost bezmála půlstoletí starých výkonů Jiřího Štancla tkví také ve faktu, že do svých třiadvaceti let vyhrál dva individuální tituly. Mezi osmi dalšími stejně starými mistry se zisk zlaté medaile podařilo zopakovat pouze Václavu Milíkovi a to rovnou třikrát. Jenže porovnávat výkony napříč léty je vždy ošidné, což může potvrdit konec konců i Martin Vaculík. Po nezdařené obhajobě z roku 2008 se totiž už nikdy do českého mistrovství republiky nevrátil. A tak se můžeme jen navždy planě dohadovat, jak by se vše vyvíjelo, kdyby Slovák, jenž ve svých dvaadvaceti vyhrál velkou cenu, startoval v mistrovství republiky jednotlivců pravidelně doposud.

Nejmladší mistři republiky jednotlivců:

věk:	závodník a sezóna:
17 let	Martin Vaculík – 2007
19 let:	Václav Milík mladší – 2012
21 let	Jiří Štancl – 1970
	Matěj Kůs – 2010
	Václav Milík mladší – 2014
22 let	Václav Verner – 1971
	Tomáš Topinka – 1996
	Václav Milík mladší – 2015
23 let	Rudolf Havelka – 1950
	Jiří Štancl – 1972
	Antonín Kasper mladší – 1985
	Michal Makovský – 1999
	Václav Milík mladší – 2016

Poznámka: věk je odvozen od data narození, jeho hodnota v tabulce tedy vyjadřuje, kolikáté narozeniny daný závodník oslavil v sezóně svého triumfu

Foto: Pavel Fišer a archív autora