Praha – 5. října 1996
Dnes mají češti plochodrážní fanoušci jistotu, že spatří boj o titul individuálního mistra světa, aniž by museli cestovat za hranice. Pražská Speedway Grand Prix má v roce stejnou frekvenci jako Vánoce a jediný otazník se vznáší prakticky jen nad termínem dalšího ročníku. Ovšem před dvěma desítkami let tomu nebylo. Dle původního záměru měly mít svou velkou cenu každoročně pouze Polsko, Švédsko, Velká Británie, Dánsko a Německo. O šestý závod se měly střídat další federace. Nejprve se v pětadevadesátém konal v rakouském Wiener Neustadtu, napřesrok v Lonigu. Než v květnu 1997 přišla řada na Prahu, která tak odstartovala svou jednadvacetiletou sérii, museli pořadatelé složit prubířskou zkoušku. Vykonali ji úspěšně díky challenge o postup do Grand Prix 1997. Dramatický závod vyhrál nakonec Simon Wigg, britský sympaťák v sedle tovární Jawy, jehož předčasný skon 15. listopadu 2000 si tento měsíc dozajista uvědomila také celá řada českých fanoušků.

 

Poslední možnost záchrany nebo jedinečná šance

Světový šampionát jednotlivců se měl systémem Grand Prix uskutečnit již v sezóně 1994, ovšem nedostatek finančního krytí zapříčinil roční zpoždění. Souběžně s velkými cenami se před dvaceti lety ještě závodilo podle klasického pavouku kvalifikačních kol různých stupňů kontinentální, zámořské a skandinávské geografické zóny. Vrcholem snažení účastníků těchto kvalifikačních závodů bylo challenge o účast v elitním seriálu pro následující sezónu.

Challenge tehdy nebyl vrcholem pyramidy kvalifikačního procesu jako dnes. Jednalo se o prolínací závod, v němž nejúspěšnější z interkontinentálního a kontinentálního finále změřili své síly se slabší části seriálu Grand Prix. Pro ně to byla svým způsobem poslední možnost záchrany, zatímco vyzývatelům se nabídla jedinečná šance proniknout mezi absolutní jezdeckou špičku.

Výsledkem se staly vesměs závody jako řemen a závodníci z cyklu Grand Prix se neradi loučili s výhodami, jež jim příslušnost k prestižní sérii přinášela. O tom by mohl vyprávět zejména Andy Smith. Maličký obrýlený Angličan, jenž svou zakulacenou postavou připomínal spíše medvídka, totiž drží ojedinělý primát, když v letech 1995 – 2001 absolvoval všechna challenge, přičemž pokaždé se zachránil.

V šestadevadesátém ovšem kvalifikační proces doznal jednu zásadní změnu, a sice že první dvojice z finále kontinentální a interkontinentální zóny si vybojovala přímý postup do Grand Prix 1997. Dalších pět borců v pořadí interkontinentálního a čtyři kontinentálního finále dostalo šanci v říjnovém challenge na pražské Markétě. Jeho startovní listinu doplnilo osm jezdců figurujících na devátém až patnáctém místě závěrečné klasifikace Grand Prix.

Avšak pouze dva nejlepší z takto sestavené šestnáctky se mohli těšit na účast v Grand Prix, zatímco další dva postupovali jako náhradníci.  Dvanáct zbývajících závodníků mohlo znovu zkusit své štěstí napřesrok v kvalifikaci.

 

Bez českého zastoupení

Ačkoliv byl pořadatelem tak významného závodu český klub, domácí diváci neměli komu fandit. Všichni Češi totiž vypadli ze hry už na nižších úrovních a pravidlo garantující účast domácího závodníka v challenge bylo poprvé uplatněno až v Abensbergu 2000. Je ironií osudu, že podobný případ nastal o dva roky později v Pardubicích, kdy se challenge u nás jelo podruhé a prozatím naposledy.

Ve světovém šampionátu 1996 nám FIM přidělila celkem osm míst. Tehdejší plochodrážní komise ČMF je rozhodla obsadit šesti nejlepšími z domácího mistráku pětadevadesátého roku a o dvě zbývající vypsat dvoudílnou kvalifikaci. Nominaci tedy měli jistou Antonín Šváb, Tomáš Topinka, Antonín Kasper, Petr Vandírek, Václav Milík a Zdeněk Schneiderwind. Český šampión Zdeněk Tesař na reprezentaci již dávno předtím rezignoval, zatímco tehdejší junioři Robert Král a Michal Makovský se do nominace dostali díky svým skvělým výkonům v kontrolních podnicích v Pardubicích a Svitavách.

Schází vám ve výčtu jistá jména? Marián Jirout a Jiří Štancl se ve svém posledním roce juniorského věku rozhodli soustředit na šampionát jednadvacetiletých, zatímco Bohumil Brhel a Roman Matoušek kvůli nominačním závodům z Anglie nepřijeli. Prvně jmenovaný sice s omluvou na zranění, slánský bouřlivák bez odůvodnění, nicméně naše plochodrážní exekutiva zůstala tvrdá a do nominace je nezařadila.

Rok 1996 byl poslední sezónou, kdy se v kontinentální části kvalifikace pro světový individuální šampionát závodilo v předkolech. Ta byla po odvolání mítinku v bulharském Targovišti pouze tři a česká plochá dráha v nich měla zastoupení pouze v osobách závodníků se slovenskou licencí. Oba však dokázali postoupit, když Jaroslav Gavenda vyhrál v rakouském Wiener Neustadtu, zatímco jeho kolega v březolupských službách Vladimír Višváder skončil v severoněmeckém Brokstedtu osmý.

Osmička ryzích Čechů s českými licencemi zasáhla do bojů až na úrovni kontinentálních kol. Nejlépe si počínal Antonín Kasper, když v polském Ostrowě dokázal triumfovat bez ztráty bodu a nechal za sebou mimo jiné i miláčka publika Romana Jankowského. Ostrow se bohužel stal konečnou stanicí pro Petra Vandírka. Blízko stupňům vítězů měl i Tomáš Topinka v bavorském Pfaffenhofenu, když v rozjezdu o zelený věnec podlehl domácímu Robertu Barthovi. Těsně za ním skončil Antonín Šváb, bohužel na dně výsledkové listiny figuroval Jaroslav Gavenda, který nedokázal získat ani jeden bod.

V Terenzanu na severu Itálie nehráli naši plochodrážníci zrovna první housle, nicméně pardubický Václav Milík dokázal postoupit z osmého místa. Robert Král se stal náhradníkem kontinentálního semifinále, zatímco oba zástupci SMF Vladimír Višváder a Gašpar Forgáč skončili v horší polovině účastníků. V dalekém francouzském Marmande byl Zdeněk Schneiderwind pátý, zatímco Michal Makovský až jedenáctý. Pardubický junior měl tenkrát vskutku bohatý program. Vždyť z Marmande v západní Francii jel prakticky přímo na středeční extraligu do Plzně, aby už v sobotu trénoval v lotyšském Daugavpilsu před čtvrtfinálovým závodem mistrovství světa juniorů!

Šestici pozůstalých českých plochodrážníků pak dokonale probrala obě kontinentální semifinále, když do dalšího kola postoupili pouze Zdeněk Schneiderwind z ruského Togliatti a Tomáš Topinka z polské Bydhošti. Antonínu Kasperovi a Antonínu Švábovi se stalo osudné Polsko, Václavu Milíkovi zase Rusko, kde náhradník Robert Král nedostal příležitost ke startu.

V kontinentálním finále v Abensbergu byl blízko postupu Tomáš Topinka, avšak nakonec mu chyběl jeden jediný bod. Třináctá jízda byla pro něj vskutku nešťastná, protože nestihl dvouminutový limit, když do poslední chvíle laboroval s motocyklem. Druhý náš zástupce Zdeněk Schneiderwind obsadil až třináctou příčku, a neblahý osud českých barev se zpečetil.

Tomáš Topinka sice doufal, že v pražském challenge, kde na rozdíl od seriálu Grand Prix byly stejně jako v ostatních šampionátech povinné špalkové pneumatiky Barum SW19, někdo z elity odmítne na nebezpečném obutí startovat. Tato sázka ovšem nevyšla. Zatímco v zámořském finále v Coventry řada jezdců nenařezané gumy prostě bojkotovala, za což byla později tvrdě penalizována, v Praze se všichni startující omezili pouze na verbální formy protestu.

 

Podruhé během necelého týdne

Pražská Markéta viděla světovou elitu v rozmezí necelého týdne. V pondělí se jel tradiční Tomíčkův memoriál, zatímco v sobotu byl na programu challenge. Taková koncentraci hvězd v tak krátkém sledu a na jednom místě nebývá příliš častá ani ve vyspělých plochodrážních velmocích typu Anglie či Polska. Většina z nich se ubytovala v Motole v penziónu Jiřího Štancla.

Největší pozornost logicky poutali borci z Grand Prix, jimž se všeobecně přisuzovala úloha favoritů. Především Američan Sam Ermolenko, jemuž v závěrečném seriálu chyběly pouhé tři body k udržení. Bývalý světový juniorský mistr Jason Crump z Austrálie a slavný Dán Tommy Knudsen, jenž sice začal v GP vítězstvím ve Wroclawi a čtvrtým místem v Lonigu, jenže pak jej zranění vyřadilo z elitní osmičky. Joe Screen z Velké Británie, jeho krajan Andy Smith, který na poslední chvíli nahradil zraněného Gary Havelocka, a Australané Craig Boyce a Leigh Adams byli dalšími méně úspěšnými závodníky z velkých cen.

Počítat se ovšem muselo také s vyzývateli z kvalifikace. Z interkontinentálního finále v dánském Holstedu se kvalifikovali Němec Gerd Riss, Švédové Stefan Dannö a Mikael Karlsson, talentovaný australský junior Ryan Sullivan, jenž se dva měsíce před tím stal v bavorském Olchingu světovým šampiónem své věkové kategorie a přitom se kvůli zranění pohyboval po depu za pomoci berlí, a Dán Brian Karger. Jestliže vás zaráží Rissova přítomnost v zámořské zóně, vězte, že ho FIM společně s dalšími kontinentálními a skandinávskými jezdci nasadila do finále interkontinentální zóny, aby zalepila díru po třinácti vyloučených borcích, jenž v zámořském finále odmítli použít špalkové pneumatiky. V padesátých letech nebylo zase až tak neobvyklé, aby nějaký Skandinávec či Angličan startoval v kontinentální kvalifikace, nicméně něco takového v opačném směru se nikdy předtím neuskutečnilo.

Ovšem ani kontinentální kvalifikanti nebyli žádná ořezávátka. Maďar Zoltan Adorjan, Němec Robert Barth a Rus Rinat Mardanšin měli už GP 1997 na dohled, když se ve finále kontinentu rozjížděli o druhé místo, které jim však nakonec vyfoukl Polák Slawomir Drabik. Ten tak do elitního seriálu doprovodil svého vítězného krajana Tomasze Golloba. Ambicemi na postup se netajil ani tovární jezdec divišovské Jawy Simon Wigg z Anglie, který již třetím rokem startoval s nizozemskou licencí a tudíž v kontinentální části kvalifikace.

V roli náhradníků byli připraveni Armando Castagna, který se na tento post dostal po zranění Rusa Sergeje Darkina, a Nor Rune Holta. Před závody se však gentlemansky dohodli, že v případě svého eventuálního nasazení, nebudou nikomu brát body, což v průběhu závodu skutečně striktně dodržovali buď najetím do pásky nebo odstoupením z jízdy.

 

Běh o Grand Prix

Mítink nezačal zrovna šťastně a dal za pravdu závodníkům tvrdícím, že nenařezané pneumatiky jsou na nehomogenních drahách, kterých je většina, opravdu nebezpečné. V prvé jízdě upadl nejprve zkušený Tommy Knudsen a narazil si rameno. Posléze v opakovačce lehl také Rinat Mardanšin, jehož dokonce musela odvézt sanitka do nemocnice s podezřením na zlomeninu klíční kosti. Do špitálu putoval i Gerd Riss, který nezvládl svůj stroj krátce po startu rozjížďky s číslem patnáct a pochroumal si koleno. Také on kladl vinu špalkovým pneumatikám, od nichž si FIM slibovala zpomalení závodů a tím i jejich zatraktivnění, nicméně v praxi se prokázalo, že komplikují ovládání motocyklu, takže od nich bylo nakonec upuštěno.

Již první dvě série vyprofilovaly favority, z nichž měl k postupu nejlépe nakročeno Dán Brian Karger, zatímco Simon Wigg, Andy Smith a Mikael Karlsson ztratili po bodu. Vzápětí však Karger dokonale propadl a nakonec skončil hluboko v poli poražených, zato Australané Leigh Adams a především Jason Crump, jenž při svém prvním startu nedokázal bodovat vůbec, se drali dopředu, stejně jako Američan Sam Ermolenko.

Do čela průběžné klasifikace se dostal Simon Wigg, který měl po čtyřech sériích na svém kontě jedenáct bodů. Do té doby jej dokázal porazit pouze Maďar Zoltan Adorjan, který ho odvedl hned na startu páté jízdy. Přestože měl sympatický Angličan na své pronásledovatele dvoubodový náskok, nechtěl nic ponechat náhodě a hned po odstartování osmnácté jízdy, v níž se střetl se dvěma aspiranty na postup Leighem Adamsem a Mikaelem Karlssonem, pronikl do čela. Kolo za kolem jezdil v čele, když v to ho v nájezdu do posledního okruhu zradil motocykl. Zatímco se Adams s Karlssonem kolem něj přesypali jako mezikontinentální rakety, Angličan smutně svěsil hlavu a pokračoval setrvačností k depu.

Jenže čtvrtým účastníkem jízdy byl náhradník Rune Holta. Když viděl, která bije, v mžiku zajel na trávník, aby Simonu Wiggovi nesebral body. Angličanův mechanik bleskurychle pochopil situaci a začal na svého závodníka gestikulovat, což Simona Wigga  probralo z letargie. Seskočil ze sedla a trapem běžel se svou zelenobílou tovární Jawou půl kolečka, jež ho dělilo od cílové čáry. Doběhl sice zchvácený, nicméně v limitu, takže mu po právu patřil nejen divácký potlesk, ale i jeden bod.

Onen bod měl doslova a do písmene cenu zlata. Upravil totiž skóre Simona Wigga na dvanáct, což byl sice počet, který díky zděděnému vítězství v osmnácté jízdě měl i Leigh Adams, nicméně už nikdo jiný. Zatímco se jedenáctibodoví Mikael Karlsson, Andy Smith, Sam Ermolenko a Zoltan Adorjan řadili na startu dodatkové jízdy o dvě náhradnické pozice, Simon Wigg a Leigh Adams mohli oslavovat přímý postup.

Rozjezd o dvě místa náhradníků pro Grand Prix 1997 nabídl nervy drásající bitvu trvající od startu až do cíle, ve které se nakonec prosadili Mikael Karlsson s Andy Smithem. Vzápětí si to Leigh Adams a Simon Wigg rozdali o zlatý věnec. Australan nechal svého anglického rivala odjet, protože, jak později řekl, Simon Wigg byl ten den lepší, a nebýt onoho defektu, žádná dodatková jízda by se stejně nejela.

A tak se v pošmourném podzimním odpoledni na nejvyšší stupeň vítězů postavil Simon Wigg, který navzdory mrakům zářil jako sluníčko. Nebylo divu, vždyť se dostal mezi světovou elitu seriálu Grand Prix a poprvé od Mnichova 1989 mohl bojovat s nejlepšími jezdci také na krátké dráze, když na dlouhé byl počátkem devadesátých let jedničkou. Bohužel tenkrát nikdo nemohl tušit, že mu krutý osud dopřeje již jen čtyři roky života…

 

challenge o Grand Prix 1997 – Praha:

1. Simon Wigg (GB  – KNMV)  12+3, 2. Leigh Adams (AUS) 12+2, 3. Mikael Karlsson (S) 11+3, 4. Andy Smith (GB) 11+2, 5. Sam Ermolenko (USA) 11+1, 6. Jason Crump (AUS) 11+0, 7. Ryan Sullivan (AUS) 9. 8. Stefan Dannö (S) 9, 9. Joe Screen (GB) 9, 10. Brian Karger (DK) 8, 11. Zoltan Adorjan (H) 6, 12. Gerd Riss (D) 4, 13. Robert Barth (D) 4, 14. Craig Boyce (AUS) 2, 15. Rinat Mardanšin (RUS) 0, 16. Tommy Knudsen (DK) 0, náhradníci Armando Castagna (I) 0 a Rune Holta (N) 0.

Foto: Karel Herman