Pardubice – 29. září 1996
První polovinu devadesátých let patřila Zlatá přilba takřka výhradně Armando Castagnovi. Alespoň na titulní straně programu, kde se současný šéf komise CCP vyskytoval nepřetržitě mezi léty 1991 a 1995. S jedinou výjimkou, kdy jej v třiadevadesátém vystrnadila samotná krásná trofej, kterou se Italovi se silnými vazbami na Pardubice ostatně nikdy nepodařilo získat. V šestadevadesátém se však na úvodní straně a na plakátech objevil snímek Tomáše Topinky, kterak ujíždí mistru světa Tony Rickardssonovi. Fotografii před dvaceti lety nikdo nepřikládal hlubší význam. Ovšem poté, co se pražský závodník smál s blyštivou trofejí na své hlavě, pardubičtí pořadatelé se několikrát pokusili kouzlo českého kluka z plakátu nepodobit. Nicméně od té doby přestalo evidentně fungovat, jelikož devatenáct dalších klenotů klenotnického mistra Lejhance zmizelo za hranicemi. Mrzí to i posledního českého vítěze závodu všech závodů, který s magazínem speedwayA-Z na svůj triumf z šestadevadesátého zavzpomínal.

 

Startovní listina plná hvězd

Vítězství Tomáš Topinky, jenž svou jedinečností za posledních dvacet let dostává téměř legendární rozměr, nevymizelo z paměti ani Petra Moravce. Nicméně důvod, proč pardubický klub tehdy zvolil na titulní stranu programu právě tento snímek, si už přesně nevybaví.

„Byla to hezká fotka,“ komentuje nakonec snímek duelu Tomáše Topinky s Tony Rickardssonem ze Zlaté přilby roku 1995, v jejímž finále byl švédský borec jediným závodníkem, který dojel do cíle dříve než český junior. „Proto tam byla. A hlavně na ní byl super závodník s výborným Čechem.“

Současný šéf české ploché dráhy tehdy při Zlaté přilbě pracoval jako šéf tiskového střediska. Jistě není bez zajímavosti, že tři dny před závodem napočítal pouhopouhých pětašedesát akreditovaných novinářů z České republiky i ze zahraničí. Byly mezi nimi i polská jména, což bylo překvapivé s ohledem na termínovou kolizi s ligou v jejich vlastní zemi.

Díky tomu se do patové situace dostal Tomasz Gollob. Tovární kontrakt s divišovskou Jawou mu ukládal povinnost startovat v Pardubicích, nicméně smlouvu měl také s bydhošťskou Polonií, jíž dal nakonec přednost. Také Antonína Kaspera, který si v Gniezně budoval postavení ikony, odváděla polská liga každoročně.

Billy Hamill a Greg Hancock zase startovali v šampionátu USA.  Účast odřekl i Sam Ermolenko, který si v Polsku vydělal minimálně deset tisíc marek. Evžen Erban, jenž měl tradičně startovní listinu pod palcem, musel škrtat také Henrika Gustafssona. Na tiskové konferenci v restauraci Galanta na Drážce se svěřoval, že si řekl o takový balík, že by pokryl náklady na polovinu divišovského továrního týmu.

Rozpočet osmačtyřicátého ročníku Zlaté přilby přitom činil dva a půl miliónu korun, přičemž průměrná česká mzda tehdy nepřekročila deset tisícovek měsíčně.  Čtyřicet procent připadlo na odměny pro závodníky a jistě není bez zajímavosti, že místo na tribuně Západ na nedělní program bylo k mání za dvě stovky.

Evžen Erban na tiskové konferenci vysvětloval pozvánku Tomáše Topinky:

„Má letos skvělou formu. V Anglii je v první padesátce jezdců, což hovoří samo za sebe. K tomu je mistrem republiky.“

Navzdory obtížím, jenž i dnešním organizátorům musí znít povědomě, vyhlížely první nástřely startovní listiny nesmírně atraktivně. Nicméně chleba se lámal až před nedělním nástupem, který byl naplánován na půl jednou. Craig Boyce si do závodu stačil zlomit klíční kost, Bena Howea odvedli za jednotku intenzivní péče, Jan Staechmann zase nestihnul letadlo.

Náhrady se sháněly průběžně. Tony Olsson kývnul na cestu do Pardubic až na telefonickou nabídku v sobotu po Zlaté stuze. Přiletěl v neděli, byl přímo nasazen do první čtvrtfinálové skupiny. V její první jízdě skončil poslední, v té druhé jej zezadu sestřelil Karl Lechky. A Švéd skončil v nemocnici se zlomenou nohou a podezřením za frakturu páteře.

Karl Lechky byl jinak zajímavou postavou plochodrážních oválů. Poprvé k nám zavítal v srpnu 1995 na pouťák do Divišova i se svým otcem, který roku 1969 vyhrál kubaturu 350 ccm na silničním okruhu v Karviné ještě jako maďarský státní občan. Později emigroval do Jižní Afriky, za níž jeho syn závodil. V pětadevadesátém na černý kontinent s nimi vycestoval i krajan Attila Stefani, jenž se však měl vrátit do rodného Maďarska a dobýt četní plochodrážní úspěchy.

 

Mnoho povolaných

Ve čtvrtfinále se Zlatá přilba už netýkala dvanácti závodníků, kteří vypadli ve vylučovacích skupinách. O největší překvapení se postaral Jaroslav Gavenda. Před rokem atakoval nejlepší šestku, necelý měsíc měl doma repliku zlaté přilby SNP, avšak v Pardubicích bodoval až v závěrečné jízdě. Spolu s ním se předčasně do šaten dostala také čtveřice Pardubičanů Vladimír Kalina, Jan Schinágl, Pavel Karnas a Michal Makovský.

Pozdější Mr. Berwick přitom v sobotu vstoupil do závodu nešťastným způsobem, když způsobil kolizi se Zdeňkem Tesařem. Ten v repete dojel za Zdeňkem Schneiderwindem, suverénem skupiny, avšak v neděli jej zradil motocykl. Pomocnou ruku podal Marián Jirout, jeho tehdejší kolega z Peterborough. Zdeněk Tesař v sedle jeho stroje nakonec vyhrál třetí jízdu a zachránil čtvrtfinále.

Tomáš Topinka vstupoval do závodu až na čtvrtfinálové úrovni. Vedle skutečnosti, že loni dojel druhý za Tony Rickardssonem, jej k poctě přímého nasazení opravňovala také složitá cesta z ostrovní monarchie královny Alžběty II.  Protože King’s Lynn tehdy nestartoval, našli spolu s Bohumilem Brhelem angažmá v Oxfordu.

„Přiletěli jsme až v neděli, s Bogasem jsme letěli Norwich – Amsterdam, Amsterdam – Praha,“ vybavuje si Tomáš Topinka po dvaceti letech. „Na Přilbu jsem se vždycky těšil. Češi to berou jinak než cizinci. Byla to prestiž jet Zlatou přilbu. A to tehdy bylo závodníků víc. Dneska jedou všichni, co můžou. Dřív i junioři se tam museli dostat přes Stuhu.“

Bohumil Brhel pro Mladou frontu DNES popisoval, co jej motivovalo hnát se nedělním ránem nad oblaky z Anglie na Zlatou přilbu:

„Na Přilbě bývá nádherné ovzduší, nesrovnatelné s podobnými volnými závody v Evropě, ve kterých také nejde o mistrovské body. Jezdí se až na závěr sezóny a ta jsou závodníci už v pohodě a bez stresů a jedou si opravdu jen zazávodit. Jistěže pozlacená přilba a nový motocykl jsou lákadlem. Ale podle mě je pro světovou elitu největším tahákem právě ta uvolněná atmosféra.“

Sám Tomáš Topinka absolvoval dva ročníky Zlaté stuhy, než za ním Evžen Erban přišel s nabídkou startovat ve Zlaté přilbě. „Když jsem v jednadevadesátým jel poprvý Stuhu, chtěl jsem moc jet Zlatou přilbu,“ vzpomíná Tomáš Topinka. „A nejel, protože jsem byl až druhej‘. Devadesátej‘ druhej‘ to samý. Já byl ve finále vyloučenej‘ a nebyl jsem ani náhradník. Až v letech 1993 a 1994 jsem jel Zlatou přilbu, ale zase jsem už nebyl na Stuze.“

Ve svých devatenácti letech ovšem Tomáš Topinka zaskočil mnohé svým vítězstvím v malém finále. O rok později jej zopakoval. A pak přišel rok 1995, kdy se současný trenér pražské Markéty za zády Tonyho Rickardssona úspěšně popral s Hansem Nielsenem o druhé místo. V šestadevadesátém byl proto plným právem pokládán za favorita s nejvyššími ambicemi.

„Tyhle závody se jezdily s radostí a nadšením,“ reaguje Tomáš Topinka se zřetelným zpožděním, po němž v rychlém sledu odmítá, že by před dvaceti lety cítil ambice ukořistit krásnou trofej a novou Jawu. „Nemyslím si, že bych byl favorit. Tyhle roky bylo dobrý obsazení. Nikdo mě určitě za favorita nepovažoval. A já sám sebe taky ne. Všichni ti světoví finalisti, Loram, Louis, Wigg, Nielsen, Castagna, Rickardsson, pochopitelně od nás Bohouš, Tesař… Tyhle všichni mohli vyhrát!“

Fotografie na titulní straně programu však vypovídá o přání, že by právě jednadvacetiletý Pražan po zisku svého prvního titulu mistra republiky mohl zabránit exportu zlaté přilby lépe než miliónové clo. „Byl jsem i na plakátech,“ uvědomí si. „Ani nevím, proč to bylo. Tehdy jsem to nijak neprožíval, abych ti řek‘ pravdu. Viděl jsem ten plakát až v neděli v Pardubicích. Byl jsem v Anglii, jezdil jsem taky Polsko a Německo. V Čechách jsem ten rok moc nejezdil.“

 

Proklatě krátkých sto pět sekund

Ve čtvrtfinále začal Tomáš Topinka třetím místem za Simonem Wiggem, který jezdil již třetím rokem s nizozemskou licencí, a vítězným Američanem Chrisem Manchesterem. Ve druhé jízdě se vyhrál, ale jinak se všechno zamotalo. Chris Manchester byl dokonce až poslední! Zachránil se ovšem triumfem v rozjížďce s číslem třiadvacet.

Mariánovi Jiroutovi nepomohlo ani druhé místo. Dal dohromady jen sedm bodů, ovšem Tomáš Topinka a Simon Wigg, jenž byli pod šachovnicovou vlajkou za ním, již před startem mohli kalkulovat s osmibodovou jistotou. Čtvrtfinále se stala konečnou stanicí mimo jiné i pro Zdeňka Tesaře, zmiňovaného Karola Lechkeho, Jiřího Štancla, Antonína Švába či Olli Tyrvainena.

Aleš Dryml starší pro Noviny Pernštejn těsně před závodem:

„Pozor na Topase! Ten má lauf jako hrom a Jawa mu jde jako hodinky!“

Nasazovací klíč poslal Tomáše Topinku do jednoho semifinále se Zdeňkem Schneiderwindem, Václavem Milíkem, Hansem Nielsenem, Tony RIckardssonem a Armando Castagnou. Hrdina našeho vyprávění měl co napravovat. Po úvodních dvou bodech dojel v sedmadvacáté jízdě třetí.

Hans Nielsen a Tony Rickardsson už potřetí na ovál nemuseli, avšak Tomáš Topinka jel vabank o finále. Dovedl za sebou do cíle Armando Castagnu i oba své krajany. A protože Bohumil Brhel doplatil ve druhé skupině na poruchu motocyklu, byl jediným českým zástupcem mezi nejlepšími šesti!

„Ze čtvrtfinále jsem postoupil s odřenejma ušima,“ uvědomuje si. „Semifinále jsem měl dva a tři body a musel jsem poslední jízdu  vyhrát. Bylo to nabitý, tady moh‘ zvítězit kdokoliv. Detaily si už po těch letech nepamatuju. Možná kdybych to viděl v televizi, vybavil bych si to, ale takhle ne.“

Malé finále se stalo kořistí Armando Castagny, který přijel do cíle před Bohumilem Brhelem. V posledním oblouku zůstal stát Rinat Mardanšim, takže třetí příčka připadla Václavu Milíkovi. Zdeněk Schneiderwind skončil čtvrtý před Chrisem Manchesterem.

A pak již stadión jako každý rok ani nedýchal, když se šest nejlepších seřadilo na startovním roštu finále! Tomáš Topinka neměl nejlepší start. Vedl Hans Nielsen, který se však nakonec na pódium ani nevešel. Pražan se posunul na druhé místo, aby ve třetím okruhu využil zaváhání vedoucího Simona Wigga. Během chvilky měl náskok pár metrů a stadión šílel. Vždyť posledním českým závodníkem v čele finálové jízdy byl Antonín Kasper před pěti lety!

„Šel jsem z pětky,“ vrací se Tomáš Topinka ve svých vzpomínkách na startovní rošt finálové jízdy osmačtyřicáté české Zlaté přilby. „Se mnou tam stáli všichni tovární jezdci Jawy a účastníci Grand Prix. Vůbec jsem neodstartoval, ten den mi starty vůbec nešly. Dal jsem to hned na lajnu a protáh‘ se na třetí místo.“

Záhy byl před ním jen Simon Wigg. „Dal jsem ho v nájezdu do třetího kola,“ říká Tomáš Topinka. „Od tý doby jsem neklap‘. Jen jsem si říkal, ať se mi motorka nerozskočí. Přece jen je to šest kol, ale mně to tak dlouhý nepřišlo. Předjížděl jsem Nielsena, pak Wigga, ale motorka mi jela pořád perfektně.“

A poté mu v zorném poli stál Ladislav Živný s šachovnicovou vlajkou v rukou. „Pořád jsem předjížděl a pak byl cíl,“ prožívá Tomáš Topinka 104,78 sekundy trvající finále. „Říkáš si, že to není možný, že se to povedlo, že všechno klaplo.“

 

Začátek dvacetiletého čekání

V okamžiku euforie si jen málokdo z diváků uvědomil, že uběhlo na den přesně pět let od okamžiku, kdy se z vítězství ve Zlaté přilbě radoval Antonín Kasper. „Pocit bombovej‘, to je jasný,“ přibližuje Tomáš Topinka, co v oné chvíli cítil on sám. „Nečekal to nikdo. Je pravda, že před finále se mě ptali televizáci, jak bych chtěl dopadnout. Vtipem jsem řek‘, že bych chtěl skončit o něco líp než loni. Pochopitelně chceš vyhrát, ale jsou tam další jména, která mají větší šanci.“

Tomáš Topinka na tiskové konferenci po svém triumfu:

„Jsem šťastnej‘. Chci poděkovat svýmu sponzorovi Jirkovi Opočenskýmu. Jako tajný cíl jsme si spolu stanovili vyhrát až jubilejní padesátou Zlatou přilbu. Tak jsem mu udělal radost už teď, myslím, že bude spokojenej‘. Je to můj životní úspěch, dokázal jsem, že můžu porážet světový jezdce.“

Mezi posledním triumfem Jiřího Štancla v září 1982 a vítězstvím Antonína Kaspera uběhlo devět let. Tomáš Topinka zkrátil svítkovské čekání na českého vítěze na pět let. Od té doby se česká hymna hraje jen na slavnostním nástupu. Zítra již podvacáté.

Napřesrok neměl Tomáš Topinka šanci obhajovat, protože se pořadatelé z Wiener Neustadtu rozhodli jí do termínové kolize svého challenge o Grand Prix se Zlatou přilbou. „Rok na to byl Wiener Neustadt, za dva roky jsem byl ve velkým finále šestej‘ a tím pro mě dobrý léta skončily,“ bilancuje Tomáš Topinka, který ze svého primátu posledního českého vítěze Zlaté přilby není rozhodně nadšený. „Nezdá se mi to, že je to už dvacet let. Je škoda, že mě nikdo nedokázal napodobit. Kdyby to bylo tak jednoduchý, určitě by se to už stalo.“

Jedinečnost Zlaté přilby spočívá v tom, že vyhrát není žádná maličkost. „Řadím to vítězství vysoko,“ netají se Tomáš Topinka. „Cizinci to třeba tak neberou, ale pro mě je to pořád velkej‘ závod. Před dvaceti lety jsem přijel na doraz. Odzávodil jsem, šel na vyhlášení, druhej‘ den byl Tomíčkův memoriál. Chtěl jsem uspět i tam, nevyšlo to, skončil jsem druhej‘. A teprve pak jsme to zapili. A to bylo jaksepatří!“

A jak se daří osmačtyřicáté trofeji dnes? „Teď přilba dostala novej‘ kabinet,“ prozrazuje její šťastný majitel. „Udělal jsem si novou pracovnu a je tam.“

48. ročník Zlaté přilby České republiky – Pardubice:

1. vylučovací skupina:	Václav Milík (CZ) 10, Ryan Sullivan (AU) 9, Olli Tyrvainen (FIN) 8, Sergej Kuzin (RUS) 5, Aleksander Ljatosinskij (UA) 4, Jaroslav Gavenda (CZ) 3, res Miroslav Štens (CZ) 2
2. vylučovací skupina:	Armando Castagna (I) 10, Mirko Wolter (D) 9, Jiří Štancl (CZ) 7, Vladimír Kalina (CZ) 6, Tony Briggs (NZ) 2, Heinrich Schatzer (A) 1, res Lubomír Batelka (CZ) 4
3. vylučovací skupina:	Marián Jirout (CZ) 9, Rinat Mardanšin (RUS) 9, Karl Lechky (SAR) 8, 4. Jan Schinágl (CZ) 6, Alessandro Milanese (I) 6, Pavel Karnas (CZ) 2, res Radek Smolík 1, res Lubomír Batelka 0
4. vylučovací skupina:	Zdeněk Schneiderwind (CZ) 10, Zdeněk Tesař (CZ) 9, Robert Kessler (D) 7, Michal Makovský (CZ) 7, Izak Šantej (SLO) 4, Vitalij Semenec (UA) 1, res Miroslav Štens (CZ) 2
1. čtvrtfinálová skupina:	Hans Nielsen (DK) 10, Mark Loram (GB) 8, Václav Milík (CZ) 7, Mirko Wolter (D) 4, Karl Lechky (SAR) 3, Tony Olsson (S), res Lubomír Batelka 3, res Miroslav Štens 1, res Radek Smolík 0
2. čtvrtfinálová skupina:	Chris Louis (GB) 10, Zdeněk Schneiderwind (CZ) 9, Bohumil Brhel (CZ) 8, Emiliano Sanchez (RA) 6, Jiří Štancl (CZ) 4, Ryan Sullivan (AUS) 1
3. čtvrtfinálová skupina:	Chris Manchester (USA) 10, Tomáš Topinka (CZ) 8, Simon Wigg (GB – KNNV) 8, Marián Jirout (CZ) 7, Zdeněk Tesař (CZ) 3, Olli Tyrvainen (FIN) 1
4. čtvrtfinálová skupina:	Tony Rickardsson (S) 10, Rinat Mardanšin (RUS) 9, Armando Castagna (I) 7, Antonín Šváb (CZ) 5, Steve Johnston (AUS) 5, Robert Kessler (D) 3
1. semifinálová skupina:	Tony Rickardsson (S) 9, Hans Nielsen (DK) 9, Tomáš Topinka (CZ) 8, Václav Milík (CZ) 6, Armando Castagna (I) 5, Zdeněk Schneiderwind (CZ) 2
2. semifinálová skupina:	Simon Wigg (GB – KNNV) 9, Chris Louis (GB) 8, Mark Loram (GB) 7, Rinat Mardanšin (RUS) 7, Bohumil Brhel (CZ) 4, Chris Manchester 1
malé finále:	Armando Castagna (I), Bohumil Brhel (CZ), Václav Milík (CZ), Zdeněk Schneiderwind (CZ), Chris Manchester (USA), RInat Mardanšin (RUS) – E
finále:	Tomáš Topinka (CZ), Simon Wigg (GB – KNNV), Chris Louis (GB), Hans Nielsen (DK), Mark Loram (GB), Tony Rickardsson (S)

Foto: Karel Herman