Náraz tunguzského meteoritu byl jemný jako přistání obřího airbusu v rukou zkušeného kapitána ve srovnání s ranami, které otřásly zeměkoulí, když slyšel dvě zprávy, před nimiž by si nejraději zacpal obě uši. V osmnácti mu Jiří Štancl řekl, že z něho žádný pořádný závodník nebude. A o necelých dvacet let se jeho syn Petr vrátil z besedy ve škole v Brandýsku, že plochou dráhu můžou jezdit akorát cvoci. Avšak na sklonku loňské sezóny slavili jeho první mistrovský titul se stopětadvacítkou. Že život mnohdy píše zašmodrchané příběhy nás přesvědčí samotný Petr Chlupáč starší.

 

 

Máma plochodrážním mechanikem

Po polovině osmdesátých let bylo jasné, že československému motorismu ujíždí vlak. Věková hranice pro vstup do závodů se neustále snižoval, avšak u nás potřeboval plochodrážník minimálně sedmnáct let nejen pro zahájení aktivní činnosti, ale vlastně i pro legální trénink. Proto vznikla třicítka experimentálních oddílů talentované mládeže, z toho tři plochodrážní v Praze, Slaném a Žarnovici.

Kluci mezi třinácti a patnácti lety měli osmdesátky Simson upravené do podoby plochodrážních motocyklů, jejich starší vrstevníci klasické pětistovky s menším průměrem karburátoru. Plácek, kde je dnes baseballové hřiště, zažil nevídaný zájem mladíků o sport levých zatáček.

„Bydleli jsme v Motole,“ vrací se Petr Chlupáč ve svých vzpomínkách na konec osmdesátých let. „Chodili jsme na Tomíčka a další závody. Na Markétu jsme to měli kousek. Jirka Svoboda s Milanem Špinkou tady začínali trénovat na Simsonech. Ve škole byl nábor, jestli někdo nechce jezdit na Markétě plochou dráhu. Přišel jsem tam, začínalo to, ptali se, jestli někdo už seděl na motorce. Když ne, ukázali ti, jak se řadí a dali ti Simsona.“

Za ulicí Zvoníčkovou bylo tehdy místa ažaž. „Udělaly se tam dva nebo tři okruhy,“ vzpomíná Petr Chlupáč. „Občas byly závody, že jezdil každej‘ s každým. Byla to velká parta, začínal tak třeba i Topas. Nebyla televize, nebylo nic, co by tě táhlo, tak ses odpoledne sebral a šel si na Markétu dělat motorky. Dřív to bylo takový srdcový, že jezdíš plochou dráhu, teď to ty kluci berou jinak. První bylo udělat si motorku a to ježdění byl až takovej‘ bonbónek.“

Zatímco v ostatních případech bývají hybnou silou synovy závodní kariéry otcové, u Petra Chlupáče tomu bylo obráceně. „V rodině jsme měli kořeny, máma jezdila motokros,“ přibližuje otec letošního šampióna stopětadvacítek na krátké dráze. „Svoboďáka a Milana znala z veleslavínskejch‘ garáží. Nebyly to ofiko závody, ale jezdili po polích. Táta plochý dráze moc nefandil a já měl mechanika mámu, což byla raritka. Vím, jakej‘ to byl pocit, tak se do dnes Peťanovi snažím vynahradit. Snažím se, abych mu to neotrávil.“

Na závodním oválku za první zatáčkou, kde se dnes prohánějí kolibříci, se před necelými třemi desítkami let proháněl i Petr Chlupáč starší. „Ta dráha se stavěla svépomocí,“ vypráví. „Dělali to tatínkové a parta dědků z Markéty, my tam pomáhali. Byl to projekt od inženýrů, vzali anglickou dráhu a v nějakým měřítku ji zmenšili. Dráha se postavila, nicméně se na ní moc nejezdilo, kluci měli strach z mantinelů.“

 

Nájezdy zájemců o plochodrážní závodění

Hlavní slovo v přípravě potenciálních adeptů plochodrážního řemesla měly hlavně pětistovky. „Za nás se jezdilo na staženejch‘ půllitrech s velkou rozetou,“ říká Petr Chlupáč a dostává se do dalšího stadia své kariéry. „A komu bylo patnáct, šel dolů na velkou dráhu. Uškrcenej‘ půllitr měl normální karbec, možná to bylo přetryskovaný, ale vzadu jsi měl rozetu jako celý kolo, nějakou sedmdesátku, sedmdesát pětku. To bylo super.“

Zdeňka Schneiderwinda v devětaosmdesátém dělilo od myšlenky Markéta Cupu ještě dvacet let a coby aktivního závodníka jej dozajista ani nenapadlo, že se jednou stane duchovním otcem myšlenky regulérního závodění dětí na stopětadvacítkách. Nicméně tréninkový program dorostenců na Markétě fungoval.

„Žádný závody jsi neznal,“ přibližuje Petr Chlupáč onu dobu. „Ani se nezapisovaly výsledky, ale jezdilo se i na soustředění. Měl jsi kanady, plechovky byly, jak kdo udělal, takovou jsi měl. Ne jako dnes, kdy to koupíš. Když jsi neměl tátu nebo mámu jako já, měl jsi smůlu. Máma byla super, na Markétu chodil ještě brácha, nejezdil, dělal házenou, chodil jen pomáhat.“

Dnešním závodníkům podobné líčení zní jako vyprávění starců z Kosmovy kroniky z počátku dvanáctého století. „Jezdili jsme plochou dráhu za totáče,“ přisadí si Petr Chlupáč. „Všechno jsi dostal. Jediný, co sis musel koupit, byla helma a rukavice. Kalhoty se šily doma na stroji, jinak si všechno dostal, teď to s Peťanem táhnu hodně ze svýho. Na Markétě jsme dostali Shupu a jawáckej‘ rám, akorát se o to staráš, jako by to bylo tvoje. Hodně nám pomáhá pan Vopat, Péťovi fandí a koupil nám motor Shupa.“

Přesto asi žádný z účastníků tehdejšího dění nedá na onu éru dopustit. „V tý době kluky motorky zajímaly, bylo to jiný než dnes,“ líčí Petr Chlupáč. „Nebyly počítače a těch sportů taky nebylo hrozně moc. Když se na Markétě trénovalo, slyšel jsi to. Teď je to jiný, byl větší zájem kluků. A hlavně, když přišel Svoboďák, že na dílně bude uklizeno, kdo neměl uklizeno, měl smůlu. Byla hláška, že co je špinavý, bude čistý, co je čistý, nebude vidět.“

A další a další zájemci se hrnuli skoro jako dnešní uprchlíci přes bavorskou hranici. „Ta garáž čtyřka, to bylo úplně plný,“ říká Petr Chlupáč. „Je to nepochopitelný, že ty děti dnes plochá dráha netáhne. Všichni fotbal, hokej, aby z toho vyždímali prachy. To nepochopíš.“

 

Rušný víkend na sklonku října

Stopa, kterou po sobě Petr Chlupáč zanechal v české plochodrážní historie, rozhodně není hluboká jako po orbě bájného Přemysla. „Nešlo mi to,“ stojí v otázkách svých možnosti na pevné zemi. „Já byl poleno, byl jsem prostě tvrdej‘, žádnej‘ talent. Chodili se dívat, když jsem trénoval, ale jen proto, že jsem za trénink klidně desetkrát spadnul. Pěkná motorka, ale poleno. Žádnej‘ zázrak.“

Podzim roku 1991 se již přihlásil o slovo a nabídl tradiční předkvalifikaci pro juniorský šampionát na příští rok. Pořadatelské role se tentokrát ujaly Pardubice. V boxech jejich prostorného depa se o víkendu sešlo neuvěřitelných třiapadesát závodníků a to se ještě první desítka aktuálního pořadí juniorky kvalifikačnímu procesu vyhnula.

„Pro mě jedinej‘ velkej‘ závod byla kvalifikace v Pardubicích,“ konstatuje Petr Chlupáč. „Bylo tam padesát lidí, to bylo velký. To byl jedinej‘ závod a kdybys mi to nepřipomněl, ani si nevzpomenu. Peťan mi dnes říká, že už dosáhnul na plochý dráze víc než já. Málem jsem si šel dělat testy DNA (smích).“

Pořadatelé rozdělili závodníky do třech skupin. Každý den se konaly tři závody, a protože svítkovský stadión nedisponoval ještě umělým osvětlením, začínalo se již úderem desáté dopoledne. Každý přítomný závodil o postup jednou v sobotu, podruhé v neděli, přičemž body se do celkového pořadí sčítaly.

„Bylo to na podzim,“ vybavuje si Petr Chlupáč. „Adrenalin jako prase, do tý doby jsem v Pardubicích vůbec nejel. Jezdil jsem jen na Markétě nebo ve Mšeně. Díky skladníkovi panu Mormanovi z Markéty mi Honza Holub půjčil motorku. Jestli to bylo převodem, nevím, ale jedinej‘ zážitek pro mě byl, že jsem předjel mladýho Jirku Štancla. Ale jeho táta už předtím věděl, jak to je. Říkal mi, že ze mě stejně nic nebude. Měl na to čuch.“

Jiří Štancl nakonec přišel o body jen díky přetrženému řetězu. O dva roky později porazil Antonína Švába v boji o juniorský titul, aby se od roku 1994 věnoval ploché dráze zejména za kanálem La Manche. Díky odstoupení ho tehdy v závěrečném pořadí přestihli Antonín Hrubant, jemuž však vystavilo záhy stopku vážné zranění, a březolupský Martin Šerý.

Ani on nevydržel u závodění už příliš dlouho. Z tehdejší společnosti toho nejvíce dosáhli Lubomír Batelka, tehdy sedmý, sedmnáctý Robert Král a Jiří Šťovíček, jenž se v následující sezóně dostal coby náhradník do světového juniorského finále. Za jeho čtyřicátým místem však stojí obnovené zranění, které ho donutilo předčasně odstoupit už ze sobotního programu.

Samozřejmě nesmíme opomenout Jaroslava Petráka, jenž tehdy byl čtvrtý a závodil ještě loni. Stejně tak šestatřicátý Richard Berger a osmačtyřicátý Petr Popelka. Ti se ovšem na rozdíl od pardubického matadora prezentovali jen v podnicích pro veterány. Bez zajímavosti není ani šestadvacátá příčka Tomáše Rambouska, který v současnosti pořádá zájezdy na plochou dráhu v zahraničí.

 

Nechtěná plochodrážní antireklama z úst Luboše Tomíčka

Jednadvacáté místo Petra Chlupáče, který ještě neoslavil osmnácté narozeniny, nebylo v daných souvislostech špatným výsledkem. Přestože se coby náhradník dostal do startovní listiny semifinálové skupiny A juniorského šampionátu v Pardubicích v dubnu 1992, závodit jsme ho už neviděli.

„Na tréninku ve Mšeně jsem si sedřel prdel,“ vysvětluje. „Dostala se tam škvára a tahali mně půllitr krve. To byl taky ten čas, kdy jsem si čuchnul k holkám. Chodil jsem o berlích. Nevěřil jsem si a hlavně jsem si to odůvodňoval, že jsem měl strach vlítnout ve čtyřech zatáčkách.“

A tak ze světa levých zatáček zmizel jeden z mnoha juniorů. „Udělal jsem tlustou čáru a tím to skončilo,“ popisuje Petr Chlupáč dnes své tehdejší rozpoložení. „Tím to zhaslo. Skončil jsem s plochou dráhou, nevídal jsem ani kluky. Chybělo mi to, ale máš prostě blok. A ne! Je to divnej‘ pocit, nejde to popsat, něco jsi dělal, na něco ses vysral a měl jsi podvědomí, že jsi to dělal špatně.“

Jenže plochodrážní příběh Petra Chlupáče ještě zjara dvaadevadesátého neměl dospět ke svému konci. „Měl jsem štěstí, že jsem narazil na Topase,“ dostává se Petr Chlupáč k momentu, kdy mu osud přihrál do cesty Tomáše Topinku. „Potkali jsme se úplně náhodou. Řekl jsem mu, že se u něj někdy zastavím. Vyrůstali jsme spolu, začínali na Simsonech a byli jsme spolu až do sedmnácti. Tehdy jsem jiný kluky neznal, jen ty z plochý dráhy.“

A sport levých zatáček měl opět vstoupit do jeho života. „Topas ničím jiným nežije než plochou dráhou,“ pokračuje Petr Chlupáč. „Dostali jsme s k němu s manželkou na kafíčko. Jeli jsme s ním i do Polska, začali jsme se zase chodit dívat na závody. Byl to adrenalin, začalo mě to chytat. Topinkovi nám byli i na svatbě.“

V červenci 2002 se manželům Chlupáčovým narodil syn. Dostal jméno po tatínkovi, který doufal, že by se mohl vydat ve šlépějích, které on sám o deset let dříve opustil. Navíc plochodrážní prostředí bylo Petru Chlupáčovi mladšímu známé již od útlého věku.

„Péťa si sednul poprvé na plochodrážní motorku na Markétě v roce a půl,“ přibližuje jeho tatínek úžasný zážitek během jednoho ze závodů v české metropoli. „I když jsme se znali s Topasem, nevěřil jsem, že by Peťan někdy plochou dráhu jezdil. Ale doufal jsem, že by s tím přišel.“

Vladimír Vopat začal organizovat autobusové zájezdy dětí ze základní školy v Brandýsku na závody na pražské Markétě. Aby jim pražští závodníci poděkovali, na oplátku přijeli na besedu k nim do školy. Jako první Luboš Tomíček, který se tu společně s Jakubem Fenclem zastavili v březnu 2011 na jejich cestě za začátek britské ligy. Pražský závodník tehdy doufal, že někdo z nadšených dětí samo jednoho dne zkusí plochou dráhu, avšak na devítiletého Petra Chlupáče mělo jeho strhující vyprávění zcela opačný účinek.

„Přišel ze školy, že jim Luboš Tomíček tvrdil, jak je plochá dráha nebezpečná a on, že ji nikdy jezdit nebude,“ vypráví Petr Chlupáč. „Z Brandýsku jezdili na Markétu se dívat na závody. Měli to za odměnu za známky nebo za sběr. Když Peťan nebyl vybranej‘, jeli jsme stejně. Děti fandily hodně Lubošovi, Matějovi a Pepovi. Ty výlety měly rády tak, že druhej‘ den nemuseli do školy na první hodinu.“

 

Nakonec přece jen plochodrážní mistr republiky

Ve chvíli, kdy si Luboš Tomíček s Jakubem Fenclem pochutnávali po besedě na domácí bábovce od brandýských učitelek, Petr Chlupáč mladší neznal motoristický sport jen z návštěv pražské Markéty. „Od čtyř let jsme jezdili čtyřkolky,“ líčí jeho otec. „První licenci vystavenou na republiku měl od sedmi let.“

Terénní závody obecně probíhají v jiném rytmu než plochá dráha. „To je kempování,“ souhlasí Petr Chlupáč. „Jseš tam celej‘ víkend, večer se sedne, děti si spolu hrajou. U plochý dráhy je to šup, šup a mastíš domů. I když teď se v Chabařovicích a Divišově začínaj‘ taky rozvíjet víkendový akce.“

Se stoupajícím věkem malého závodníka šly adekvátně ruku v ruce také náklady. „Docházely prachy,“ pokrčí Petr Chlupáč rameny nad otázkou, proč jeho syn nakonec zakotvil u ploché dráhy. „Topas říkal, ať se přijdeme svýzt na plochou dráhu. Šel jsem za Zdeňkem Schneiderwindem, jestli to můžeme zkusit. A znáš Zdeňka, hned říkal ‚jasně, přijďte‘.“

A dva roky po besedě s Lubošem Tomíčkem změnil Petr Chlupáč svůj názor na sport levých zatáček. „Jezdil sám v zatáčce u depa na velké dráze,“ vzpomíná Petr Chlupáč starší na synovy první krůčky za řidítky plochodrážního kolibříka. „Pak řek‘, že by to zkusil. Dostali jsme motorku a potom Zdeněk přišel, že v neděli jedem‘ v Divišově závody. V sobotu byl trénink v Chabařovicích, Láďa Šifalda mu tam radil, to bylo dobrý. Přišel Divišov, první závod a jseš v tom. Peťana to už nepustilo.“

Tatínek Chlupáč se první květnovou neděli roku 2013 ocitnul na vrcholu blaha, když jeho potomek při Speedway Mini Cupu projel cílem finále B jako třetí za Milanem Dobiášem a vítězným Kryštofem Rybářem. „Bylo to fajn,“ nešetří spokojeností. „Já byl spokojenej‘, konečně si na to mladej‘ sednul. Zůstali jsme u motorek, čtyřkolky by už nešly. Postavili jsme ho se ženou před hotovou věc, jestli chce zůstat u motoristickýho sportu, musí jezdit plochou dráhu.“

Zranění z června 2014 Petra Chlupáče přibrzdilo a vzalo mu evropský pohár v Plzni, nicméně v srpnu už slavil první výhru při klasickém šampionátu stopětadvacítek ve Slaném. A letos se triumfem v šampionátu na krátké dráze vůbec poprvé zapsal mezi mistry republiky.

„Ta plochá dráha ti hezky voní,“ zasní se Petr Chlupáč starší. „To tě na tom lákalo nejvíc. Když jsem byl mladej‘, chodil jsem koukat na Štancla, Matouška, Olsena. S mladým Jirkou Štanclem jsme ještě jako děti jezdili plochodrážní závody na kole před panelákem na Homolce, jeho ségra Alice nám to startovala. Jméno Štancl byl pojem. Mrzelo mě, že mi řekl, že ze mě žádnej‘ závodník stejně nebude. Když však zestárneš, pochopíš, co ti vlastně řek‘.“

Plochodrážní kariéra Petra Chlupáče (* 14.1.1974) v zrcadle času:

1991	v říjnové kvalifikaci pro mistrovství republiky juniorů 1992 v Pardubicích z 21. z 53. přítomných (závod B 5. – závod E 10.)
1992	jako náhradník ve startovní listině prvního závodu semifinálové skupiny A v Pardubicích – DNR

Foto: archív Petra Chlupáče, Mirek Horáček a Antonín Škach