Bílá dodávka se řítí serpentinami Buchlovských vrchů směrem k Uherskému Hradišti jako střela. Zatáčky bere v náklonech, nad nimiž by zbledli závistí i motorkáři, kteří tady pořádají své tajné závody. Muž za volantem je jediný, kdo na palubě krátce po půlnoci bdí. Cestu zná jako své boty. Nejede tady poprvé, ani naposledy. Stále je nejlepším slovenským plochodrážníkem, ovšem jeho sedmnáctiletý syn je na nejlepší cestě, aby ho v mnoha směrech překonal. Zatím však po debutu v mšenské kvalifikaci o Grand Prix 2008 spí jako nemluvně a do snů mu ze sluchátek vyhrává slovenský hip hop. Dodávka se mezitím neomylně blíží slovenské hranici za vzteklého blikání červených číslic radarů, kterým je řidič náramně povědomý. Už je tady Drietoma se sochou Lenina v zahrádce rodinného domu. Zdeno Vaculík ubere plyn, dá pravý blinkr a probudí mechanika Rudolfa Baniariho, aby doklepnul zbývající kilometry do Žarnovice. V červnu svítá brzo a on potřebuje si trošku odpočinout, než nad ránem zamíří do svého bufetu s lahůdkami, protože motocykly jeho syna jsou poháněny nejen metylem, ale i slovenskými korunami. A vskutku. Sluníčko, které dodávce mávalo na dobrou noc někde na české dálnici D1, se červeným svitem ohlašuje na východní straně. Nedělní ráno slibuje nádherný den, žarnovická juniorská družstva se pojedou bez Martina Vaculíka, avšak čumák vozu se brzy otočí zase na západ, aby o čtvrt roku později vezl domů slovenského teenagera jako nejmladšího mistra České republiky v dějinách. Inu, plochá dráha se musí dělat minimálně na sto padesát procent, o čemž ví Zdeno Vaculík své.

 

Plochodrážní bezdomovci

Dobrá Voda, úhledná slovenská vesnička v okrese Trnava, není v mnoha směrech rozhodně neznámým pojmem. Své jméno získala zřejmě podle mnoha pramenů na svém území a poprvé se o ní zmiňují písemné zprávy už ve dvanáctém století. Kasteloogy a turisty lákají ruiny rozsáhlého hradu, milovníky kultury zase odkaz básníka a spisovatele Jána Hollého, jenž tu strávil poslední léta svého života. Roku 1906 zde bylo zaznamenáno nejsilnější zemětřesení století na Slovensku, což může vzrušovat záhadology a to tím spíše, že jaderná elektrárna Jaslovské Bohunice odsud leží bratru dvacet kilometrů.

Středa 10. srpna roku 1955 byl pro zdejší obyvatele obyčejný pracovní den. V domě u Vaculíků se však oslavovalo, protože příbytek se naplnil křikem novorozeného chlapečka. Rodiče mu dali jméno Zdeno. „Narodil jsem se přímo doma, proto tam mám kořeny,“ vypráví o svém příchodu na svět po více než půl století později. „Jsem rád, že jsem se narodil doma, táhne mě to tam, mám tam pouta.“

Jeho rodiště jej mohlo inspirovat, aby se stal historikem či archeologem, pokoušet se o kariéru za psacím stolem anebo usilovat o vědecký titul, kdyby mu ovšem hlavou neburácely motocyklové motory. „Chtěl jsem jezdit motokros, do toho jsem byl úplný šílenec,“ upřesňuje. „Šel jsem se učit do Bratislavy, tam byla motokrosová Červená hvezda. Ale v té době to bylo problematické a nefungovalo to tam. Sídlili za starým mostem, shodou okolností jsem se dostal do speedway klubu, který byl také za starým mostem v Petržalke. A tím pádem byl motokros ztracený.“

Slovenská metropole ovšem v té době měla už boom plochodrážních závodů za sebou. Minulostí byl i stadión Rapid v Prievoze, kde soužití plochodrážníků s fotbalisty bylo asi stejně ideální jako v ostatních případech. Když Zdeno Vaculík rozšířil řady členů AMK Speedway Bratislava, byli místní závodníci bez oválu. Zohor byl ještě hudbu budoucnosti a klub hledal azyl v Břeclavi či Žarnovici. V dvaasedmdesátém jel dokonce svůj domácí závod první ligy až v Českých Budějovicích!

„Rapid si už nepamatuju, ale Jožo Tóth tam ještě jezdil,“ vzpomíná Zdeno Vaculík na tehdejší dobu. „Jenže Šaňo Molnár přejel fotbalistům motorkou přes hřiště a vyhodili je. Měla být dráha v Petržalce, už se chystali, že se to tam rozměří a vykolíkuje, ale nakonec to nedopadlo. A plochá dráha nebyla ani na Rapidu, ani v Petržalce.“

Přesto družstvo nejen žilo, ale závodilo v československé lize. „Trénovat se jezdilo do Břeclavi, Žarnovice, sem tam do Březolup,“ líčí Zdeno Vaculík. „Naše dráha se dělala v Zohoru. Jen co se postavila, byli jsme rádi. Sousedila ale s domky, kde bydlel i starosta. Prášilo se, hluk, jedno s druhým. Lidé byli proti.“

Nicméně Zohor se objevil na československé mapě až roku 1973… „Tréninky byly před závody,“ přibližuje atmosféru doby borec, jehož však tehdy v sedmnácti letech čekala ještě dlouhá cesta na post slovenské jedničky. „Bylo to náročné, dráhu jsme neměli, a když se trénovalo až před závody, bylo to dost bídné.“

 

Prachem archívů zanesený debut na sklonku října dvaasedmdesátého

V úvodních třech kolech slovenského šampionátu anno domini 1972 neprohrál bratislavský Jozef Tóth jedinou jízdu a poslední říjnovou sobotu přijel do Žarnovice jako suverénní leader průběžné klasifikace. Vzhledem k problémům s oválem šlo o domácí podnik, protože víkendový dvojzávod se nesl pod pořadatelskou taktovkou AMK Speedway Bratislava.

Jenže zhruba stovka platících diváků tleskala žarnovickému Vladimíru Ceglédymu, zatímco Jozef Tóth skončil až třetí za Jánem Danielem. Kdo ví, zda někdo z přítomných věnoval pozornost černovlasému mladíkovi se startovním číslem pět. Mít tušení, kam se díky jeho úsilí dostane slovenská plochá dráha o čtyřicet let později, sběhly by se okolo něj davy. Jenže tehdy to byl jen jakýsi Zdeno Vaculík, který si právě odbýval svou závodní premiéru.

„První závod si už nevzpomínám,“ je na tom Zdeno Vaculík při odpovědi na žádost o podrobnosti svého debutu úplně stejně jako celá řada jiných plochodrážníků, jimž mnoho závodů po dlouhé době splyne do jediné ucelené řady. Archívy hovoří pouze řečí strohých čísel, z nichž bychom stěží složili čtivý příběh.

Zdeno Vaculík skončil patnáctý se dvěma body, z nichž první získal, když Otto Flickinger v rozjížďce s číslem pět nenastoupil. Ve dvacáté jízdě upadl jeho bratislavský kolega Ivan Kolev, ale kdo by dnes mohl zjistit, zda byl tehdy Zdeno Vaculík před ním nebo za ním, když si to hrdina našeho vyprávění nepamatuje ani sám?!

Druhý den Jozef Tóth vrátil úder, aby o týden později na asfaltové dráze před břeclavským hradem, romanticky upraveným do podoby zříceniny, získal svůj druhý slovenský titul. Zdeno Vaculík neměl omračující debut a měl pokaždé výrazně blíže k poslednímu než prvnímu místu. Jenže zatímco jména jeho tehdejších soupeřů jsou vedle pamětníků povědomá již jen skutečným plochodrážním znalcům, Zdeno Vaculík je populární i dnes, byť stojí opět trošku v ústraní závodního dění.

Samozřejmě zpracování historie československého sportu levých zatáček je stále v plenkách, což jde ruku v ruce s menší poptávkou ze strany široké veřejnosti. Jenže každý člověk je strůjcem nejen svého štěstí, ale i především osudu. A dnes dobře známé vaculíkovské přístupy se formovaly již počátkem sedmdesátých let.

„Prožíval jsem to hodně,“ vrací se Zdeno Vaculík ke svým závodnickým prvopočátkům. „Plochá dráha se stala mojí srdcovkou. Motokros ano, ale plochá dráha se mi stala osudovou. Líbila se mi, chtěl jsem se dostat na úroveň českých družstev jako Rudá hvězda, Slaný nebo Plzeň. To byly tehdy týmy, které pro mě byly nedostižné. Byli v nich poloprofesionálové, ale my jsme byli plochodrážní rozvojová země.“

 

Kus rezavého železa v roli závodního motocyklu

Když o mnoho let bude Zdeno Vaculík doprovázet svého syna Martina, nabídne mnohokrát užaslým pozorovatelům virtuózní koncert mechanika. I když oba stroje budou již na první pohled vymazleny k dokonalosti, neodpočne si ani vteřinku a všechno bude raději znovu a znovu kontrolovat ještě jednou. I to je obrovský pokrok oproti počátkům sedmdesátých let.

„Dostal jsem první motorku, to byl jen kus rezavého a plesnivého železa,“ vypráví. „Motorce se to vůbec nepodobalo. Na stadiónu v Bratislavě byla betonová buňka, tam měli uskladněné motorky. Dali mi vybrat, jednu jsem si vzal. Byl jsem rád a snažil jsem se ji dát do použitelného stavu. Měli jsme hadru, štětec, nějakou arvu, to se dneska nedá porovnat.“

Navzdory podmínkám však plochodrážní sport neumíral na úbytě. „Doba byla úžasná v tom, že nás to bavilo,“ přemítá Zdeno Vaculík. „Ano, dostávali jsme za závody peníze. Dali jsme si jednu, dvě večeře a bylo po penězích. Ale dělali jsme to srdcem. Dnes je to práce, byznys, tehdy to bylo srdce. Byla Rudá hvězda, pak Svazarm a nakonec potom bylo Slovensko. Až když jsme začali jezdit ligu na úrovni, dostávali jsme motorky po repasi po reprezentantech. Teprve až se dostaly nové motorky i na Slovensko a měli jsme motorky podobné českým jezdcům, byl to neskutečný skok. Dostali jsme se do extraligy, byli jsme šťastní, že jsme se rovnali českým družstvům. To bylo úžasné, cítili jsme se, jako bychom měli jet mistrovství světa.“

Odstavec dokáže přelétnout celou dekádu rychlostí káně ve střemhlavém letu. Jenže my jsme teprve na počátku závodního příběhu Zdeno Vaculíka. A tak nechme extraligu 1985 prozatím ještě chviličku u ledu a zamiřme zpátky do dubna 1973. Bratislava jezdila skupinu B československé první ligy. Její první kolo pořádala ještě v Břeclavi. Zdeno Vaculík nechyběl v sestavě, avšak v úloze náhradníka se nedostal ke slovu ani v sobotu, ani v neděli, kdy se pořadatelského kolíku ujal místní klub. Debutoval až devátý květnový den v Kopřivnici, avšak body si nedovezl.

„Co si vzpomínám, byly to krásné chvíle,“ noří se opět do svých vzpomínek. „Krásné závody, nedá se to srovnat s dnešními juniory, my byli daleko za nimi. Teď Davidko (vnuk David Pacalaj, který začal s tréninkem – pozn. redakce) jezdí druhý rok. Jede pěkně, kdypak jsem tak jezdil já?! Začínal jsem až v sedmnácti, musel jsem mít řidičák, výjimku a dneska v patnácti jede kluk střelbu, jakou jsme jeli, když nám bylo osmnáct.“

Bratislava sice v první lize třiasedmdesátého začala svou kampaň druhým místem za Kopřivnicí, která čerstvě spadla z extraligy, avšak postupně se vedle Moravanů začala drát nahoru Žarnovica. Se čtyřmi zastávkami byla soutěž proklatě krátká a borci z metropole se dostali do skupiny D o páté až osmé místo. Důležité ovšem bylo, že v srpnu už pořádali mítink na své vlastní dráze v Zohoru.

Slovenský šampionát, který plnil úlohu předkvalifikace pro federální mistrovství, se konalo jen na slovenských stadiónech. Zdeno Vaculík v něm skončil dvanáctý, když se blýsknul šestou příčkou v Zohoru. Závodů neměl tolik, ale na scénu nastupoval československý juniorský šampionát. A tak nechyběl v poli mladíků do jednadvaceti let ani v juniorském předzávodě Zlaté přilby, který se ještě nenazýval Zlatá stuha, a také v kontrolních mítincích v Čakovicích na samém sklonku října.

 

Vojna volá

V sezóně 1974 již plochodrážníci mladší jednadvaceti let absolvovali svůj vlastní mistrovský seriál. Mistrovství republiky jednotlivců je tak vůbec nejstarším juniorským šampionátem plochodrážního světa, jelikož evropský šampionát byl poprvé vypsán až o tři roky později. Pokud čekáte, že Zdeno Vaculík do něho vlétl jako rozjetý buldozer, budete zklamáni.

Při premiéře v Kopřivnici před pálením čarodějnic skončil osmý, avšak jinak se pohyboval okolo jedenáctého místa. S výjimkou zářijového posledního kola v Žarnovici, kde si šestou příčkou výrazně vylepšil bilanci. Suma sumárum, byl dvanáctým juniorem Československa. S bratislavským týmem se objevil také v první lize, avšak ve skupině skončili poslední, takže po čtyřech závodech pro něho ligová anabáze skončila.

„Jsem rád za dnešní dobu,“ dočkáme se z jeho úst srovnání tehdejší éry se současností místo detailů ze zápolení z úvodní půle sedmdesátých let. Pokud jsi dobrý, můžeš jet českou, polskou, britskou nebo švédskou ligu. Když o tebe mají kluby zájem, nikdo ti nedělá problém. Naopak jsou rádi. Sám jsem chtěl jezdit plochodrážní ligu v Anglii, ale byly podmínky, že musíš jet kontinentální finále.“

K němu měl devatenáctiletý Zdeno Vaculík ovšem pořádně daleko. Během svých prvních dvou prvoligových sezón stál na stupních vítězů v Kopřivnici a Zohoru, avšak individuální pódium mu stále unikalo. Svůj dosavadní největší úspěch měl na dohled v půlce července na domácím ovále v Zohoru při volném domácím závodě pro dvanáct závodníků. Evžen Erban ve své první jízdě upadl, takže mu finále vyfoukl právě Zdeno Vaculík, který dojel dvakrát do cíle jako vítěz.

V klíčové jízdě ovšem vládl budějovický Stanislav Kubíček, který připravil o punc neporazitelnosti pardubického Petra Kučeru. A před mladým Slovákem dorazil k metě i plzeňský Václav Hejl. Zajímavostí byl poněkud ojedinělý plochodrážní start Jána Višvádera, strýcem trojice zohorských bratrů, z nichž nejmladší Vladimír minulý měsíc stál na pódiu českých ledů v Chrastné a v Holicích.

V sedmdesátých letech měli devatenáctiletí muži jistotu dvouleté vojenské služby, která neminula ani Zdeno Vaculíka, jenž narukoval na podzim 1974. Na rozdíl od jiných plochodrážníků, měl štěstí. Ani během 730 dnů v zeleném totiž nemusel na závodění zapomenout.

„V Brně jsem měl přijímač, na útvar jsem nastupoval na letiště v Pardubicích,“ vzpomíná na dobu, kdy ještě šlo s vědomím nadřízených polooficiálně závodit. „Věnoval jsem se ploché dráze, ale bylo to tak komplikované. Nastoupil jsem u bojováků, já byl u strážáků. Na letišti byl major, který byl členem AMK Zlatá přilba. Výkonný praporčík byl Jožko Machač, byl kamarád, pocházel z Trnavy, on nám všechno podepsal. Kolikrát jsem jel na soustředění, co nebylo.“

Zdeno Vaculík využíval výhody především pro závodění. „Tímhle způsobem jsme jezdili závody, dostávali jsme i diety,“ pokračuje ve svém vyprávění. „Všechno vyšlo v rozkaze, Jožo tam dal spousta paragrafů, že Vaculík jede na služebku tam a tam. Kolikrát jsem se potom vrátil na rotu a tam nikdo. Jen dozorčí. Ptal jsem se, kde všichni jsou. Na cvičení v Bechyni. A já byl sám na rotě.“

 

Ochranná ruka záletného plukovníka

Právě v pětasedmdesátém nabrala kariéra Zdeno Vaculíka pořádný švunk. Startoval za Pardubice v extralize, v roli traťového náhradníka nakouknul do mistrovství republiky jednotlivců, jež se tehdy dočkalo poprvé modelu pro dvaatřicet závodníků. Především však exceloval v juniorském šampionátu. V sobotu 2. května se v něm poprvé postavil na stupně vítězů individuálního závodu, když se lépe vedlo jen domácímu odchovanci Oldřichu Kachyňovi a Karlu Červenkovi, který vojákoval v Rudé hvězdě.

Na stupně vítězů se vrátil až v pátém díle juniorky v Liberci, který vyhrál opět Oldřich Kachyňa etablující se na čele průběžné klasifikace. Šéfa libereckého AMK Rudolfa Třešňáka zmátl slovenský závodník v pardubické vestě natolik, že mu v oficiálních výsledcích počeštil křestní jméno na Zdeněk. O měsíc později druhým místem vykročil v Chabařovicích skvěle v kvalifikačním procesu o šampionát jednotlivců, jenže odpoledne si ve druhém díle zlomil žebro již v rozjížďce s číslem čtyři. Tehdy ještě netušil, že coby voják základní služby bude muset využít nebývalým způsobem získanou konexi.

„Jednou za mnou v Pardubicích na železniční stanici přišel nějaký plukovník,“ ujímá se role vypravěče sám Zdeno Vaculík. „Sbalil tam nějakou babu a neměl peníze. Chtěl půjčit, tak jsem mu nějaké dal. Slíbil mi, že v pondělí je budu mít tam a tam. A pravda, peníze tam skutečně byly. A ještě mi řekl, když budu mít problém, že mu mám zavolat.“

Známost se hodila shodou okolností po nešťastném pádu v Chabařovicích. „Měl jsem motorku u Pavla Karnase v Roudničce, kousek u Hradce Králové,“ pokračuje Zdeno Vaculík. „Motorka pokroucená, žebro se hojí těžko. Jel jsem do Hradce a chtěl se vrátit vlakem zpátky. Jenže vojáci z Pardubic a z Hradce se jebali mezi sebou.“

A problém byl na světě. „V Hradci na nádraží mě chytila lítačka,“ měl Zdeno Vaculík záhy pochopit, že plochodrážník v zeleném sukně nemusí mít vždy vyhráno. „Měl jsem kartičku a na ní milión paragrafů, že mám volno, abych mohl opustit posádku za účelem trénování, závodů a technické přípravy motorky. A časově neomezeně. Ukázal jsem jim to v Hradci, ale oni mě dali do basy. Poručík mi řekl, že si pro mě ještě dnes přijedou z Pardubic. Pršelo, byla zima, ležel jsem tam na pryčně. Přijeli pro mě a zavřeli mě v Pardubicích.“

Ani tady neměl slovenský plochodrážník vyhráno. „Jak strážáci jsme měli basu na starosti,“ vzpomíná na jiskřičku naděje, že jej někdo konečně vysvobodí. „Velitel roty byl dobrý chlap, bývalý sportovec. Přišel do služby v base a hned se ptal, co tam dělám. Vysvětlil jsem mu to, on to nemohl ovlivnit. Ale až jsme zavolali tomu plukovníkovi z nádraží, dostali mě ven.“

V dobách, kdy Československá lidová armáda držela nepřetržitou bojovou pohotovost, se incident pochopitelně nemohl jen tak ututlat. „Šel jsem na hlášení k veliteli útvaru,“ míří Zdeno Vaculík k vyvrcholení příběhu, který by se dnes rozhodně nemohl opakovat. „Chytil se za hlavu, když viděl tu kartičku, že mám neomezenou možnost nebýt v kasárnách. Logicky jsem mu to vysvětlil, že když jedu ze závodů nebo tréninků a nedodržel bych čas návratu, bude problém. Nechodil jsem pít, nic takového, nezneužíval jsem toho. On se zamyslel a dal mi za pravdu. Vrátil mi kartičku a nedostal jsem žádný trest.“

 

Z vojny k druholigovému triumfu

Největší happy endem story z posádkové věznice bylo samozřejmě, že Zdeno Vaculík mohl v plochodrážní kariéře pokračovat, byť mu do civilu zbýval ještě více než rok. V červenci 1975 přišel jeho prozatím největší úspěch. Oldřich Kachyňa nemohl dokončit dva poslední závody československé juniorky. A na koni byl rázem Zdeno Vaculík a Štefan Eliáš, jeho kolega ze Zohoru, který shodou okolností také kroutil vojnu v Pardubicích.

Závod v Ostravě opanoval Lubomír Volín z Kopřivnice, který se díky dávce dvaceti mistrovských bodů dostal také do hry o titul. Zdeno Vaculík ztratil v šestnácté jízdě body nejen s ním, ale také s dalším Kopřivničanem Zdeňkem Dominikem, který byl ve startovní listině doplněn jen jako traťová rezerva bez nároku na klasifikaci do seriálu. Na stupních vítězů stál druhý hned nad Štefanem Eliášem.

Druhý den v Kopřivnici směřoval Lubomír Volín za dalším patnáctibodovým maximem, avšak v rozjížďce s číslem devět zadřel motor. Mítink se stal kořistí Zdeno Vaculíka, který s nikým neprohrál. Štefan Eliáš byl druhý, ale v konečné klasifikaci hrdinu našeho vyprávění překonal o jeden jediný mistrovský bod.

Existuje ještě jedna alternativa, dle níž oba Slováci měli stejně mistrovských bodů a jeli rozjezd. Nicméně výsledky ze závodu z Čakovic nejsou nikde k dispozici a není jasné, zda tam červnový juniorský závod nebyl dokonce zrušen. Zdeno Vaculík však v tomto ohledu nemůže posloužit žádnou informací.

„Mistrem byl Števo a já skončil druhý,“ vraští čelo nad otázkou, jak se to před čtyřiceti lety v Kopřivnici schumelilo a ani další informace z juniorky anno domini 1975 si nevybaví. „V Ostravě se mi dařilo, v Liberci taky, tam byl koupák v zatáčce po startu. Byl to velký úspěch, ale vidíš, nic se nestalo ani ze strany federace, ani reprezentace. Ale ty moje výsledky nebyly bůhvíjaké, nedá se to srovnávat s dnešními jezdci.“

Pokud se týká výsledků sezóny 1976, vojín Zdeno Vaculík se do sestavy extraligových Pardubic dostal ve čtyřech případech. Na ovál vyjel jen třikrát v Kopřivnici, kde ve své první jízdě spadl. Pády jej vůbec v šestasedmdesátém přibrzdily. V semifinále československého šampionátu jednotlivců v Plzni upadl již v rozjížďce s číslem tři a závod nedokončil. Ze Slovenska se tak do finále probojoval jen Jozef Tóth, jeho někdejší klubový kolega ze Zohoru, avšak již s vestou Kopřivnice.

Kvůli pádu v Kopřivnici nedokončil ani kvalifikaci o mistrovství republiky 1977. Avšak na podzim se blýsknul při Zlaté plaketě, jak se tehdy jmenoval juniorský předzávod legendární Zlaté přilby. V juniorském šampionátu již nestartoval, avšak tady řadu svých vrstevníků předčil. V základní části jej porazil pouze Luboš Tomíček, který také dominoval finále, zatímco Zdeno Vaculík viděl šachovnicovou vlajku v rukou nezapomenutelného Ladislava Živného jako pátý. Na kalendáři bylo druhého října a jeho čekal vytoužený civil.

„Vrátil jsem se do Zohoru,“ dostává se Zdeno Vaculík k další etapě své závodnické kariéry, přičemž pozorného čtenáře už nepřekvapí, že se mnoha historek nedočká. „Na detaily si už nevzpomenu. Vypadlo mi to, co si nemusím držet v hlavě, nevím. Byly to perfektní časy, ale jsou pryč. Závodů bylo dost, žilo to plochou dráhou všeobecně.“

A tak úkol přiblížit rok 1977 v jeho podání zůstává opět na spisovateli. Slovenský šampionát startoval v Zohoru již dvanáctý březnový den. Zdeno Vaculík dal nad slunce najevo, že se během dvou let vojny nevěnoval pivu a holkám, ale nasával plochodrážní dary země české. A že se nevrátil jako ledajaké ořezávátko.

V sobotu se v cíli díval na výfuk pouze Jánu Danielovi druhý den nikomu. Ve prospěch současného trenéra žarnovického Speedwayclubu ztratil nakonec titul rozdílem dvou bodů. Zohor však neviděl pouze jeho comeback. Vrátili se i Štefan Eliáš a Jozef Tóth, ale především sám klub na ligovou scénu po dvouleté přestávce. Výsledkem zohorského působení ve druhé lize, která byla vypsána podruhé, se stal hladký triumf. Postup do první ligy se však v říjnu nezdařil, ale to už Zdeněk Vaculík věděl, že napřesrok za Zohor závodit nebude.

 

Přestup slovenské historie

Sobota 17. září roku 1977 byla pro mnoho Slováků běžný víkendový den. Žarnovický stadión se chystal na test match místní Preglejky proti polskému klubu Motor Lublin. Se startovním číslem jedenáct se do akce připravoval i Zdeno Vaculík. Na vítězstvích domácích v poměru 58:50 se podílel jedenácti body, avšak vedle závodění také dolaďoval detaily svého přestupu.

„Oženil jsem se a měl problém s bytem,“ vysvětluje, proč se rozhodl odejít ze Zohoru do Žarnovice. „V Zohoru mi dávali bydlení u hlavní železniční trati na Prahu. V Žarnovici mi nabídli byt a zaměstnání. To bylo rozhodující. Žena čekala dceru, ta se narodila už tady.“

Dnes je většina výrobních prostor továrny Preglejka Žarnovica v ruinách, avšak před čtyřiceti lety znamenala její podpora místním plochodrážníkům doslova lázně živé vody. „Preglejka byl velký podnik,“ vzpomíná Zdeno Vaculík. „Ředitel a náměstci byli funkcionáři AMK a vedení s plochou dráhou cítilo. Dělal jsem na údržbě, pak šoféra, protože moje zaměstnání bylo uzpůsobeno, abych mohl jezdit. Podmínky byly dobré, až na tu techniku. Ale to se taky postupně vylepšovalo.“

Již v první půli sedmdesátých let si Žarnovica vydobyla pověst favorita první ligy. V prvním ročníku po zrušení geograficky motivovaných skupiny v pětasedmdesátém ji porazila pouze Kopřivnice, která směřovala ke svému poslednímu comebacku do extraligy. Napřesrok Slováci vyhráli, aby je v sezóně 1977 předčila pouze opět jen Kopřivnice, která spadla z elitní divize.

Jenže pro postup do extraligy prvoligový triumf nestačil. Podzim provázela kvalifikace, v níž nejlepší celky nižší ligy narazily na méně úspěšná extraligová družstva, jež byla prakticky vždy úspěšná. Zdeno Vaculík měl být právě oním rozhodujícím jazýčkem na misce vah. Jenže rok 1978 byl pro AMK Žarnovica smolným. Květnové zranění páteře vyřadilo Jána Daniela, jenž se o post klubové jedničky dělil se svým velkým kamarádem a skoro jmenovcem Jánem Danihelem. V červenci navíc skončila slibná kariéra Jozefa Tužinského, který při první lize před zraky domácího publika přišel o obě nohy.

Zdeno Vaculík se etabloval jako nový leader. Nasbíral nejvíce bodů v základní části, ale nepříznivé okolnosti daly zapomenout na sny o extralize. Místo toho klub musel hájit svoji prvoligovou příslušnost, což se mu v kvalifikaci povedlo. Zdeno Vaculík vyšperkoval své účinkování třemi dvanáctibodovými maximy v Chabařovicích, Čakovicích a Žarnovici. Prohrál až v Březolupech, které tehdy celou kvalifikaci vyhrály.

V portfoliu svých úspěchů již měl titul mistra Slovenska, o který v červenci připravil Jána Danihela. „Rivalita s Jánom byla,“ komentuje Zdeno Vaculík jejich duel, který došel rozuzlení až v poslední rozjížďce závěrečného závodu v Zohoru. „Já byl pořád jen přistěhovalec, oni byli v Žarnovici domácí.“

Nicméně zohorský závodník přinesl na Tekov netradiční názory na fyzickou přípravu, o přístupu k motocyklům ani nemluvě. „Svou přípravu jsem bral profesionálně,“ říká. „I když to nebylo profi ježdění, byli jsme zaměstnanci, ale motorky musely vypadat čistě a být připravené. Bral jsem to, jak se má. Za jakýmkoliv výsledkem musí být určitá práce. Ta by měla být co nejlepší a profesionální. Pokud není, možná to máš od boha, ale většinou je to tvrdá dřina. Už jen pocit, že máš pěknou motorku, je polovina úspěchu. Psychika, duševní pohoda, to je všechno součástí úspěchu. Všechno má svůj význam a svůj průběh.“

Reálný socialismus přinášel plochodrážním adeptům zdarma motocykly i většinu výstroje, za něž se dnes platí, avšak Zdeno Vaculík nešetřil vůči takovému způsobu kritikou. „Neschvaloval jsem systém, že se všechno dostávalo zadarmo,“ přibližuje svůj postoj. „Na jednu stranu do bylo dobré, na druhou ne. Techniku dostávali i lajdáci, kteří nebyli závodníci. Dodnes beru plochou dráhu profesionálně. Když to děláš, musíš to dělat na sto padesát procent. Toto jsem vždycky zastával, toto má svoji logiku. Ale jsou i jezdci, co to na sto padesát procent nedělají. Jenže když se něčemu chceš věnovat, musíš to dělat profesionálně.“

 

S polobohem s chutí na jahody do Německa

Žarnovické angažmá přineslo Zdeno Vaculíkovi rovněž první zahraniční závody. Před kvalifikací o udržení se v první lize vyrazili žarnovičtí plochodrážníci v září 1978 na čtyřdílný seriál do Rumunska. A on třikrát vyhrál s patnácti body a pouze v Bukurešti skončil druhý.

„Cesta Avií byla katastrofa,“ usmívá se. „Půl dne jsme stáli na hranicích. Dráhy hluboké a děravé, ale nejezdilo se tam špatně. Vzpomínky mám dobré, ale byla tam bída. Ale co se týká sportu, za socialismu to bylo dobré, fotbal, atletika, sporty to tam žilo.“

Žarnovické kontakty v cizině byly poměrně bohaté. „Jezdili jsme dost ven,“ vzpomíná Zdeno Vaculík, který se na přelomu sedmdesátých a osmdesátých s klubem objevil v Maďarsku a v Polsku. „Měli jsme družbu s Tarnowem, to byly dobré časy. Poláci na tom byli výkonnostně jako my, nebyli to hvězdy. Chtěli, abych jezdil za Tarnow, ale tehdy to neprošlo.“

Staré kontakty se však měly hodit po čtvrtstoletí a příjmení Vaculík se v tarnowském týmu mělo objevit díky synovi Martinovi. „Znám Maroše Wardzalu, jeho syn Robert dělá komentátora v televizi,“ přibližuje Zdeno Vaculík. „S Marošem jsme jezdili, on tam dělal trenéra. Využil jsem kontakt a přijeli jsme s Matěm na trénink. Tam nebyl problém, s Tarnowem nikdy.“

V červnu 1980 se Zdeno Vaculík dočkal své první cesty za západní hranice. „Byl tam s námi pan Červinka jako vedoucí výpravy,“ vypráví o mezinárodním pouťáku v Terenzanu. „Dráha byla taková bílá jako dnes. Poprvé na západě, rifle, to víš, že jsme se dívali jako vyorané myši. Itálie! Ale byli jsme vděční i za to, že nás vzali večer do města. To bylo něco jiného než u nás.“

V první lize 1979 se Žarnovica dočkala dalšího vítězství, ale v kvalifikaci o extraligu skončila opět vyřazená. Plzeň uhájila svou příslušnost mezi elitou o 63 bodů. Ale časy se měly lepšit. Napřesrok sice pražské béčko nasadilo do první ligy absolutní juniorskou špičku naší země a vodu kalili i mladíci z pardubického SVS. Žarnovičané byli třetí, ale v kvalifikaci o extraligu se Slaný před nimi zachránil o pouhých devatenáct bodů.

Zdeno Vaculík se na sklonku sedmdesátých let pohyboval ještě po strmější spirále výkonnosti než jeho klub. S Jaroslavem Dankem býval bodově nejproduktivnějším mužem ligy, což mu pomohlo k obhajobě titulu slovenského šampióna, jelikož pořadí bylo určeno u zeleného stolu. V osmdesátém se už opět závodilo ve čtyřdílném seriálu, v jehož konečném součtu ho o bod předčil právě Jaroslav Danko.

Pro další vývoj kariéry Zdeno Vaculíka bylo, že se konečně kvalifikoval do federálního šampionátu, v němž měl být pro sezónu 1980 druhým náhradníkem. Přitom chybělo opravdu málo, aby byl mezi regulérní šestnáctkou. V kvalifikaci mu na osmého Karla Voborníka totiž chyběly jen dva body, které s největší pravděpodobností ztratil paradoxně díky pádům na žarnovickém ovále.

V osmdesátém se ve startovní listině československého šampionátu objevil jen v Zohoru. Do akce se s osmnáctkou na vestě dostal jednou, avšak ze sedmnácté jízdy se vrátil bez bodu. Na podzim zopakoval postup v roli náhradníka. A když přidal triumf v Memoriálu Ladislava Eliáše a druhou příčku v ZP SNP, nikdo se nemohl divit pozvánce do reprezentace.

Mistrovství světa v podobě předkola individuální soutěže do Žarnovice zavítalo již v dubnu 1979. Na nástupu nechyběl v kombinéze ani Zdeno Vaculík. Napřesrok Slováci ve startovním poli chyběli, avšak v dubnu jednaosmdesátého se Zdeno Vaculík chystal do závodu se startovním číslem tři. A nakonec se rozjížděl o třetí místo.

Zelený věnec vybojoval Dán Kristian Praestbro, jenž tehdy závodil s německou licencí v kontinentální části mistrovství světa. Zdeno Vaculík projel do cíle mezi polskou dvojicí Wojciech Zabialowicz – Piotr Pyszny a mohl myslet na cestu na první kolo v Bopfingenu.

„Poprvé jsem jel na závody pražským autobusem,“ ujímá se slova opět Zdeno Vaculík. „Nevím, jestli můj sen bylo jezdit za Rudou hvězdu, ale určitě být jako Ruďák. A teď se mi to splnilo. Jel i Jirka Štancl. Beru ho pořád jako mistra, byl to pro mě malý bůh. Byl to fenomén, byl to mistr, tykali jsme si, ale byl tam odstup. On si za hranicemi koupil jahody. Ne, že bych mu záviděl, ale říkal jsem si do prdele, on si může dovolit koupit jahody. My jsme těch peněz moc neměli.“

Mítink opanoval Egon Müller. „Přemýšlel jsem, jak to dělá, že pořád vyhrává,“ nenechala Zdena Vaculíka v klidu Němcova šňůra pěti trojek. „On to byl diskžokej, otevřel auto, pustil desky a vyhrával tam. Až když jsme spolu jeli v jízdě, přišel jsem, co částečně stojí za jeho vítězstvími. Odstartovali jsme, on byl zvenku, jen mírně otočil rukou a strašně zrychlil. Dával hrozně moc peněž tunerům za ladění motorů. Mohl si to dovolit, v tom tkvěla část jeho úspěchů. Do rána dělal diskotéku, odpoledně jel závod a vyhrál. To nebylo životosprávou, to bylo technikou.“

Po třech sériích žil Zdeno Vaculík se šesti body vidinou kontinentálního semifinále, avšak po dvou nulách nakonec vypadl s Georgem Gilgenreienerem a Kristianem Praestbro z rozjezdu o náhradníka. „Po třech jízdách jsem měl nejvíc z našich,“ vybaví si. „I Jirka Štancl říkal, že jsem jel dobře, že dělám body. Ale pak to byla katastrofa.“

 

Mela v Čakovicích

V sezóně 1981 chodil Zdeno Vaculík na nástupy mistrovství republiky jednotlivců s osmnáctkou na vestě. Závodní příležitost se pro něho našla až ve třetím podniku ve Slaném, kdy měl v závěrečných dvou sériích nahradit Josefa Rybáře. Skončil však pádem a zraněním. Neviděl tedy nazítří spektakulární vyvrcholení duelu Jiřího Štancla a Aleše Drymla o titul na plzeňských Borech, navíc musel vynechat i tři prvoligové závody.

I tak se na žarnovickém vítězství v první lize podílel největší bodovou porcí, v čemž své slovo sehrála i tři dvanáctibodová maxima z Kopřivnice a dvou žarnovických podniků. Kvalifikace o extraligu se změnila na dvojutkání a on s osmnácti body v prvním kole v Žarnovici pojistil remízu. Opravdovým leaderem žarnovického družstva byl i při odvetě na Borech, kdy plzeňskou extraligovou příslušnost spasily pouhopouhé čtyři body.

Brilantní podzim podtrhlo, že se konečně kvalifikoval do mistrovství republiky jednotlivců coby regulérní účastník. Ve vrcholné fázi kvalifikačního procesu se lepší ukázal být pouze plzeňský Jindřich Dominik, na něhož slovenský borec ztratil ve dvou závodech jediný bod. Šampionát 1982 začínal v půlce dubna v Plzni.

Zdeno Vaculík se hned zkraje postaral o senzaci, když v rozjížďce s číslem jedna porazil Jiřího Štancla, který tady na podzim uzavřel fenomenální šňůru deseti titulů v řadě. Na jeho štítě zůstali i Václav Verner a Jindřich Dominik. Z Plzně se jelo rovnou do Čakovic „Přišel za mnou Míla Verner, ať mu přivezu pas,“ vybaví si Zdeno Vaculík. „To byl můj cíl jet zase mistrovství světa. Jenže všechno bylo špatně, zlomil jsem si ruku.“

Než se postavil na startovní rošt osudné patnácté jízdy, měl na svém kontě dva body. „Emil Sova šel z lajny, já úplně z venku a mezi námi byli Jan Klokočka a Zdeněk Kudrna,“ pokračuje. „Od startu v zatáčce byla hluboká a ostrá jáma. Emil odstartoval, chytil ji, zvedlo ho to a rovnal Démona a mě. Měl jsem z toho i fotky, cvakli to, jak jsem letěl.“

Všem přítomným se v ten moment zastavil dech. „Létali jsme všichni,“ líčí Zdeno Vaculík. „Kudrna měl otřes mozku, já zlomenou ruku. Jen Emilovi, který to zavinil, se nestalo nic. Chtěl jsem vstát a pomyslel jsem si, že mám snad utrženou ruku. Vzal jsem si jí druhou rukou a věděl, že je to v prdeli.“

Expresívní vyjádření z úst Zdeno Vaculíka se však netýká jen osudného čakovického závodu. „Problém byl, že mě neoperovali v Praze,“ povzdechne si. „Chtěl jsem k nám domů do Bystrice. Mám tenké kosti, a jak mi tam dávali hřebík, porušili mi nerv radialis, co zvedá zápěstí. Nemohl jsem zvednout ruku, ale doktor říkal, že je to sice problém, ale že se porušenému nervu dá pomáhat tím, že bude stále cvičit a probudíš ho k životu.“

Zdeno Vaculík ho samozřejmě poslechl. „Každý den jsem běhával,“ popisuje. „A přitom jsem stále cvičil a nabudil ten nerv. A podívej, dneska mi ruka funguje.“ Čtyři měsíce po nešťastné kolizi už zasáhl do kvalifikačního procesu, aby se mezi nejlepší plochodrážní šestnáctku Československa vrátil. A na sklonku srpna byl ve finálové jízdě Zlaté přilby SNP, když ovšem musel projít rozjezdem čtyř dvanáctibodových závodníků.

„Nejel jsem špatně,“ uvažuje. „Ale musel jsem jet rozjezd. S tou rukou jsem sotva jezdil, vedro mě vyšťavilo. Ale vyhrál jsem. Ve finále mě už ovšem ruka vůbec neposlouchala.“

 

Uplakaný květnový čtvrtek s mistrovským pódiem

V první lize 1983 Zdeno Vaculík sám nasbíral třetinu bodů žarnovického družstva, které opět vyhrálo první ligu, avšak z podzimní kvalifikace o extraligu proti Plzni vycouvalo. Rámec povedené sezóny vyšperkoval i slovenský titul, kdy jej ve čtyřdílném seriálu prakticky porazil jen déšť v Zohoru, avšak také sedmá příčka z třetího podniku mistrovství republiky jednotlivců v Pardubicích.

„Bývaly to dobré závody, tam se mi dobře jezdilo,“ kvituje Zdeno Vaculík úroveň federálního šampionátu. „Líp se mi jezdilo s lepšími jezdci, i když ty moje výkony nebyly bůhvíco. Dobří kamarádi jsme byli s Alešem Drymlem, Karlem Voborníkem nebo Klokanem (přezdívka Jana Klokočky – pozn. redakce). To byli srandisti, rád jsem je poslouchal.“

Zdeno Vaculík hovoří o svých vlastních výsledcích s despektem, byť jimi ustanovoval mety slovenských rekordů, které měl bořit až jeho syn v novém století. Sám se však snažil vyrovnat československé elitě, jež se etablovala v západní části federativního státu. Největší průlom mezi ní se mu podařil ve čtvrtek 10. května 1984.

Ke čtvrtému závodu mistrovství republiky na pražské Markétě přijížděl s pouhými dvanácti body z Pardubic, Plzně a Slaného, které však měl během jediného večera takřka zdvojnásobit. „To se mi jelo fakt úžasně!“ rozzáří se. „Panebože, to byl úžasný závod!“

Vůbec poprvé se v seriálu objevil Jiří Štancl, těžce zraněný v německém Hasslochu. Na jím uvolněný trůn si dělal čáku Aleš Dryml, který již nepřekonatelného fenoména porazil o dva roky dříve. Růžky vystrkoval Antonín Kasper a příležitost větřili také Petr Ondrašík, Václav Verner či Jiří Svoboda. „Mrholilo, bylo pod mrakem,“ vypráví Zdeno Vaculík. „Převlíkali jsme se a Václav Verner byl nervóznější než já. Mně se jezdilo velmi, velmi dobře. A nakonec jsme měli stejně bodů já, Petko Ondrašík a Jirka Štancl.“

Neporazitelný Antonín Kasper se mohl chystat na cestu za svým prvním zlatým vavřínovým věncem v šampionátu. Kdo půjde na pódium s ním bylo vyřešeno, když Jiří Štancl na dodatkovou jízdu rezignoval. Zbývalo určit, zda stříbrný věnec skončí na krku Petra Ondrašíka či Zdeno Vaculíka.

„Jirko už nejel, byl po zranění, ale přišel za mnou i s manželkou Alenou, že Petra musím porazit,“ připomíná Zdeno Vaculík rodící se rozpor mezi oběma pražskými závodníky. „Ale já jsem se cítil tak úžasně, že nad ním vyhraju, pokud se mi nepokazí motorka.“

A tak se chlapec z Dobré Vody, který v mládí snil o motokrosu, objevil na legendární pražské Markétě na stupních vítězů nad mužem, který se v září dostal až do světového finále jednotlivců v Göteborgu. Bodový zisk přinesl ještě další bonus. Zdeno Vaculík se totiž pohodlným desátým místem udržel v šampionátu i pro rok 1985 a vůbec poprvé mohl vynechat podzimní kvalifikace.

 

Travnatá senzace a smutek

Obyčejná náhoda bývá mnohdy poměrně pádnou hybnou silou určující běh dalších událostí. V případě Zdeno Vaculíka způsobila, že jeho vyprávění se dnes točí prakticky výhradně okolo klasické dráhy. Přitom však nechybělo mnoho a bavili jsme se o Táboře, Úštěku, Poličce či dalších ledařských baštách jeho epochy.

„Ještě v Bratislavě jsem chtěl jezdit ledy,“ vysvětluje. „Všechno jsem měl připravené. Motorku, kola, gumu na koleno a další věci, ale nepřijela klubová dvanácettrojka. Měl to být mistrák. Byl jsem se dívat i v Poličce, jezdili tam Milan Špinka a Antonín Šváb. Ale moje srdeční záležitost byla dlouhá dráha.“

Na cestu na šampionát republiky v Mariánských Lázních se Zdeno Vaculík vypravil již roku 1980. Po dvou závodech figuroval na šestnácté příčce, což mu zavřelo dveře do třetího. Ten byl vypsán jako mezinárodní a nejlepší československá desítka v něm byla doplněna o mezinárodní konkurenci. Od té doby mířil Zdeno Vaculík do západočeských lázní vcelku pravidelně.

„Dlouhá dráha byla moje srdeční záležitost,“ opakuje. „Neskutečně se mi líbila, neskutečně. Ale měl jsem problém s technikou. Pak jsem dostal motorku z vrcholu. Tam ale nešla dát dvojka…“

Ve čtvrtek 15. března roku 1984 státní trenér Miloslav Verner uzavíral podobu plochodrážní reprezentace. Zdeno Vaculík se objevil v nominaci jako náhradník pro kvalifikační kolo evropského šampionátu na travnaté dráze v britském Lyddenu. To se tehdy odbývalo v jiných intencích než dnes a přímo vylučovalo souběžný start závodníka v mistrovství světa na dlouhé dráze.

Roman Matoušek nakonec vypadl, takže se spolu s Václavem Vernerem na druhou stranu kanálu La Manche vypravil právě slovenský závodník. Zrodila se senzace prvního řádu, když se do Žarnovice vracel se čtvrtým místem a postupem do semifinále ve Stadskanaalu.

„Lydden byl kousek od Londýna,“ vrací se Zdeno Vaculík ke svému travnatému dobrodružství. „Jelo se mi bohově a udělal jsem výsledek. Ale Venca říkal, že nesmím nic zveřejňovat. Měl tam nějakou holku a nechtěl, aby o tom doma věděli. Byla to těžká dráha, měli tu krávy a po rovinkách jsi musel držet, abys letěl přes ty díry. Bylo to jako speedway, tvrdé, vyjezdilo se to. Byly tam i sajdkáry, prášilo se, nikdo to nepoléval. Skamarádil jsem se tam s Josefem Zollnerem, chtěl jsem po něm nálepku.“

Přátelství však nemělo trvat dlouho, protože plochá dráha měla ukázat svou odvrácenou tvář. „Ve Stadskanaalu přišel jeho mechanik, že se Josef zabil ve Francii,“ povzdechne si Zdeno Vaculík. „A za měsíc se zabil i ten jeho mechanik, on také závodil. To byla tragédie, byl to velký šok.“

V nizozemském semifinále byl Zdeno Vaculík z šampionátu vyřazen a už se držel pouze kopyta krátké dráhy. „Dozvěděl jsem se, jak to tam bylo se Zdeňkem Kudrnou, dávali jsme mu tam květy na pomník,“ vypráví. „Byla tam kratší dráha okolo šesti set metrů, bílý písek. Na začátku to vypadalo dobře, travička osazená do toho písku, ale bylo to hluboké.“

 

Konečně v extralize a přes Libyi k rozlučce z pódia Zlaté přilby SNP

Ani v osmdesátých letech se žarnovický apetit po postupu do extraligy nikterak nezmenšil. Oproti předchozí dekádě se však snížily bodové hranice, jimiž Slovákům utekl postup mezi prsty. Počínaje sezónou 1981 se změnila formule kvalifikačních závodů. O postup o patro výše bojovali vždy poslední z lepší soutěže s vítězem nižší divize v dvojutkání doma a venku.

Čtvrtý říjnový den byla plochodrážní část Žarnovice vzhůru nohama, když místní Preglejka ujela s Plzní remízu 48:48. Již víme, že Zdeno Vaculík proměnil šest svých výjezdů na ovál v ohromujících osmnáct bodů. O týden později byli Slováci nebezpečnými soupeři i na Borech, kde ovšem Plzeňané na poslední chvíli zvítězili o čtyři body, které je v konečném součtu zachránily od pádu do první ligy.

Napřesrok byl žarnovický duel se Slaným ještě těsnější. Ve středočeském městě, které však v duchu doby nepoužívalo svůj královský predikát, zvítězili domácí těsně 50:44. Odveta na žarnovickém ovále o dva dny později se změnila v urputnou snahu Preglejky smazat odstup ze Slaného. Slovenské družstvo sice triumfovalo, ale jen 50:46, takže extraliga prošla kolem brány jejich stadiónu jen o pouhopouhé dva body!

„Měli jsme dobrý tým,“ ohlíží se Zdeno Vaculík za dobou, kdy Žarnovica vládla první lize, ale extraligové brány nedokázala ztéci. „Dušan Morávek, Pavol Tonhauzer, Jožo Belica, Pavol Kaliak… Měli jsme už techniku jako čeští jezdci, přibližovali jsme se. Kvalifikace byly pěkné závody, chyběl vždy kousek.“

Na podzim 1983 se o účastnících extraligy anno domini 1984 mělo rozhodovat opět mezi Žarnovicou a Plzní. Jenže před závody přiletěl z Tekova ručník do ringu. Žarnovica se nakonec objevila v extralize 1985, ale zvážíme-li veškeré úsilí slovenského klubu z předchozích let, stalo se tak poměrně tuctově a bez dramatu. Prolínací kvalifikace ustoupily přímému postupu a sestupu. Žarnovica v první lize 1984 prohrála první místo o jediný bod ve prospěch béčka Rudé hvězdy. Jelikož pražští junioři nemohli postoupit, Slaný v extralize 1985 nahradila Žarnovica.

„To byla sláva,“ vzpomíná Zdeno Vaculík na zprávu, že AMK Preglejka Žarnovica konečně pronikla do extraligy. „Na plochou dráhu se chodilo, každý závod tady bylo jako svátek. Lidé byli zvyklí se chodit dívat a plochá dráha v Žarnovici byla podvědomí celého Slovenska. Co se týče závodů, bylo jich taky dost, ale co se týká žarnovické ploché dráhy, extraliga byl vrchol.“

V extralize však pečení holubi nelétali do úst jen tak, o čemž se Žarnovica přesvědčila hned zkraje června. Z Pardubic se vraceli se třemi body, za tři třetí místa, která dovezli Pavol Tonhauzer a Zdeno Vaculík. V Praze a v Plzni to bylo obdobné, avšak ve čtvrtém díle v Žarnovici sebrali domácí třetí příčku Plzni. To se jim povedlo ještě v půli srpna v Praze, kdy jejich čtrnáct bodů představovalo nejvyšší zisk.

Nicméně v konečném součtu měla Plzeň o čtyři desítky bodů více a Žarnovica se po roce vrátila zase do první ligy. Od té doby se slovenskému týmu nepovedlo vrátit se do nejvyšší soutěže, byť slibný ambiciózní projekt Speedwayclubu pro letošní sezónu vlastně zmařil až nástup koalice Plzeň a Březolup.

Účinkováním v extralize, kam se vrátil devět let po vojenské zkušenosti se ZP Pardubice, jakoby závodní kariéra Zdeno Vaculíka kulminovala. „Byl jsem v Libyi, pracoval jsem pro firmu Konstruktiva Praha, stavěla se tam fabrika na náhradní díly pro tanky,“ vysvětluje svou absenci v šestaosmdesátém. Po svém návratu se však rychle vyšvihl zpátky na post klubové jedničky.

„To už byla jen takové venkovská plochá dráha,“ bagatelizuje Zdeno Vaculík své poslední sezóny. „Ty výsledky už nebyly žádné větší. Liga se udržovala, ale když jsem skončil, bylo to horší. Družstvo se pomaličku rozpadlo.“

V osmaosmdesátém stále vozil dvouciferná skóre z první ligy, kde Žarnovica nestačila pouze na Racek, jemuž shodou okolností vévodil její odchovanec Gašpar Forgáč. Získal titul mistra Slovenska, ale skutečnost, že se neobjevil v podzimní kvalifikaci o mistrovství republiky, o lecčems svědčila. V sezóně 1989 absolvoval jen první ligu, slovenský šampionát vynechal a třetím místem při Zlaté přilbě SNP udělal fantastickou tečku ze svým závoděním.

„Poslední závod, nevím,“ kroutí hlavou nad otázkou po detailech alespoň z finálové jízdy, v níž do cíle před ním dojeli pouze Lubomír Jedek a vítězný Antonín Kasper. „Prostě nevím, nedokážu si to vybavit. Měl se narodit Maťo, přišel převrat, byli jsme rádi, že komunismus jde do prdele.“

 

Výchova hvězdy

Po sedmnácti letech strávených v sedle závodního motocyklu dokázal odejít na vrcholu, ale pověsit závodní kombinézu na hřebík nebylo jen tak. „Plochá dráha mi dost chyběla,“ přibližuje Zdeno Vaculík své tehdejší rozpoložení. „Chybí mi i teď, když jsem přestal jezdit s Matěm. Ale je to tak, život ti připraví různé věci. Jezdil jsem však dost dlouho a byl unavený. My ze Slovenska jsme museli vynaložit víc energie cestováním. Když Čech udělal tolik kilometrů, než jsme dojeli do Čech, byl by už v Německu. Z toho jsem byl dost unavený.“

V devadesátých letech se AMK Žarnovica dostal po ztrátě podpory z Preglejky na slepou kolej. V jednadevadesátém jeli Slováci první ligu naposledy a to ještě v koalici s Kopřivnicí, přičemž jejich podíl byl často jen v názvu družstva. Ryk závodních motocyklů se ze stadiónu ozýval párkrát do roka. Nicméně Osud ještě nechtěl, aby Zdeno Vaculík uzavřel plochodrážní kapitolu svého života. Synáček Martin se totiž velmi brzy shlédl ve sportu levých zatáček.

„Odmalička se hodně díval na videokazety z Grand Prix,“ popisuje Zdeno Vaculík, že se pozdější vítěz z Gorzowa do světa velkých cen dostal již v dětství prostřednictvím televizní obrazovky. „Byl šílenec, málokdy potkáš takové dítě. Už mi to lezlo na nervy. Když jsi mu zastavil kazetu, přesně věděl, jak to bude dál. Iniciátor, že bude jezdit, byl on. Ale já ho vedl, financoval a pomáhal.“

Do synovy kariéry se pustil náležitě po vaculíkovsku. „Já měl sen,“ vypráví. „Chtěl jsem vytvořit tým a hrdě reprezentovat. A měl jsem vyšší cíle než extraligu. V osobě Martina se mi to splnilo. Chtěl jsem závodit v Anglii. Nejezdil jsem tam, ale Maťo by tam mohl. Jezdí Švédsko, Polsko, Dánsko, osobou Martina jsem to dosáhl já. Kde jsem chtěl být kdysi já, dostal jsem se tam jinou formou. Můj sen se mi splnil prostřednictvím Maťka, za co jsem rád.“

Psal se třiadvacátý duben roku 2005. Zdeno Vaculík spustil svou dodávku dolů do slánského depa a spolu se synem Martinem vyložili všechno potřebné. Přitom neměli jistotu, zda se vůbec v prvním závodě české juniorky objeví na startu, protože pro pětici borců končil den již v kvalifikaci. Martin Vaculík prošel jejím sítem jako třetí a debutoval šestnáctým místem s jedním bodem. Pokud o jeho box někdo zavadil pohledem, jen aby se pozdravil s jeho otcem. Hvězda plochodrážního nebe byla ještě na odvrácené straně obzoru.

O recept na výchovu špičkového závodníka by nebylo špatné se podělit. „Vedl jsem ho profesionálně, dokud mě poslouchal,“ odpovídá Zdeno Vaculík. „Recepty nebyly žádné, i do Grand Prix jsme přišli jako nejposlednější jezdci. Já to vnímal s pokorou, že je to něco, co se dá dosáhnout, ale ještě nepřišel čas. Vyhrál Grand Prix, ale věděli jsme, že je to začátek další tvrdé práce.“

Vyhrát závod Speedway Grand Prix na první pokus však vedle jeho syna Martina dokázali již jen Emil Sajfutdinov v Praze roku 2009, počítat Tomasze Golloba ve Wroclawi 1995 nelze, jelikož první velká cena musela mít svého prvního vítěze tak či onak. „Nic jsme neplánovali,“ komentuje synův kousek jeho otec. „Nebylo to hop, přijedu a zkusím vyhrát Grand Prix. Vše jsme se snažili dělat úplně maximálně. Jinak to nejde, jestli to chceš dělat na nejvyšší úrovni.“

 

Půjde to znovu?

Po svých starších sestrách udělal loni v říjnu ze svého otce dědečka také Martin Vaculík. Jeho synáček prozatím prožívá každodenní radosti a strasti milovaného miminka. Zda se Zdeno Vaculík ujme jeho plochodrážní výchovy už sice v rodině padlo, avšak spíše v žertu. Navíc hrdina našeho vyprávění trénuje svého staršího vnuka Davida Pacalaje, jemuž bude patnáct letos v říjnu.

„U Davídka je to stejné jako s Matěm,“ přibližuje Zdeno Vaculík své trenérské postupy. „Mám ještě jednoho vnuka, má ale ještě jenom osm roků. Pokud bude chtít, budu se mu věnovat. Ale profesionálně, jiný přístup neznám.“

Zdeno Vaculík v případě svého vnuka opakuje postup, který byl u syna Martina nesmírně úspěšný. „Jsou to stále děti,“ seznamuje se svým postupem. „To musíš brát, že si potřebují hrát. Musíš mu dát volnost, i to co musí dělat, ale ať si i hraje a zapomene na plochou dráhu. Přijde do doby, kdy bude unavený. Pokud dítě zmagoříš, bude mít dvacet let a bude plochou dráhu nesnášet.“

Co jiní trenéři studují na vysokých školách, to Zdena Vaculíka naučila všechna jeho léta okolo ploché dráhy. „Chci, aby se věnoval čemukoliv jinému, ale musí vědět odkud kam,“ přibližuje svůj přístup při tréninku Davida Pacalaje. „Baví ho ryby, ať si na ně chodí, nejsem pro drezúru, ale profesionální přístup, aby mi ve dvaceti neřekl, že ho to nebaví. Stát se to může, ale dělám všechno, aby se to nestalo. I s Martinem jsem to tak dělal. David jezdí na určité úrovni, není to koníček, ale tvrdá práce. Chci, aby dítě zůstalo dítětem co nejdéle.“

Rozhodně je zastánce nenásilného přístupu. „Neuznávám sportovní centra,“ říká bez obalu. „Vláda stanoví, že teď dítě přijde do školy a oni určí, na co má vlohy. Ale magoří, děti si potřebují hrát a rodiče poznají, co by mělo dělat. Já byl fanatik do sportu a ploché dráhy. Přišel čas, kdy jsem to chtěl dělat a dělal to. A přišel čas, kdy jsem z toho byl unavený. A netěšil jsem se na to. A to je zlé, hrozně zlé.“

Ze své zkušenosti sám dobře ví, o čem mluví. „Bydlel jsem v Bratislavě,“ vrací se ke svým začátkům. „Znal jsem školu, stadión, školu, stadión. Žil jsem sportem a to ten organismus vybiješ. Je špatně, že nežiješ i mimo. Proto jsem Maťovi říkal, ať se snaží jezdit a chtěl jsem ho osvobodit od mytí motorek. My jsme si to museli dělat sami. Nechtěl jsem to zažít u Maťa, aby mi jednoho dne řekl, že je znechucený plochou dráhou.“

Martin Vaculík seděl na plochodrážní pětistovce již ve svých devíti letech, což ruku v ruce s jeho kariérou způsobilo, že se v Žarnovici dodnes na slabší kubatury dívají s despektem. Loni se o tom na vlastní kůži přesvědčil i Jiří Benda, když sem dorazil předvádět stopětadvacítky Shupa.

„Neuznávám osmdesátky a stopětadvacítky,“ souhlasí Zdeno Vaculík. „Za prvé přechod na velkou motorku je problém a za druhé ve Švédsku, co jsem viděl, jsou malé dráhy, což u nás absentuje. A zase pokud chlapec začne v osmi letech, je v patnácti unavený. Proto začínáme na velkých motorkách, Martin začal v devíti.“

Z toho však funkcionářům vstávají vlasy na hlavě, jelikož žádná právní norma nic takového nepovoluje. „Když se desetiletý kluk bude vozit jen dokolečka, do jeho patnácti to máš pět roků,“ argumentuje Zdeno Vaculík. „Maťovi jsem nemusel nic říkat, musel jsem ho jen brzdit. Je to nebezpečné, samozřejmě je to na riziko rodičů. Nechci, aby v deseti letech závodil na malých motorkách. Takhle je možné, že v patnácti bude porážet všechny juniory jako Maťo. A to nebyl takový velký talent. V Čechách je takových spousta.“

 

---

Hranatá Karosa vyrazí z Banské Štiavnice a nad téčkem nad městem se dá vlevo. Její řidič vede vůz nesmírně opatrně. Na nějakých patnácti kilometrech se musí v klikatém klesání spustit o více než pět set výškových metrů. Šero listopadového soumraku násobí les, takže pátrá po kuželech světlometů vozidel mířících opačným směrem, protože do zatáček by se spolu nevešli.

Pak přijde dlouhá vesnice. Kdo by soudil délku Lovosic podle písmenek, měl by navštívit obec Hodruša Hámre. Zastávka střídá zastávku. Spoj nabírá zpoždění a čas dohodnuté schůzky se propadá do minulosti. Vtom se z kapsy ozývá zvonění mobilu. Zdeno Vaculík je profesionál každým coulem a tak chodí na domluvenou schůzku včas. Nicméně dýchavičný autobus již minul ceduli Žarnovica.

Přestup do auta Zdeno Vaculíka je dílem okamžiku. A stejně tak pár stovek metrů do jeho domu. Dílna se závodními motocykly s pořádkem jako v obýváku jasně potvrzuje, že si hrdina našeho vyprávění nevymýšlel. Vedle v domácnosti však vládne jeho manželka Božena a on si je toho plně vědomý.

„Na první místo kladu rodinu,“ dodává poslední kamínek do mozaiky fungování úspěšného plochodrážního závodníka. „V mém případě to je manželka. Obětovala se za všechny. Když jsem jezdil, ona se starala, já se jen vrátil a všechno bylo v pořádku. Když začal Maťo, bylo to stejné. Na úkor našeho sportu, manželka přišla o část svého života. My jsme se věnovali sami sobě a na ní jsme čas neměli. Rodinu dávám na první místo i proto, že sportovec, když chce dosáhnout nejvyšší mety, musí mít zázemí, ale musí mít také fungující rodinu. Když nefunguje, sport se dělá těžko. Proto dávám rodinu na první místo. Manželka prožívá všechny starosti a radosti, stará se o rodinu, nejen o sportovce, ale i další sourozence.“

Zdeno Vaculík rozhodně není nevděčný. „Chtěl bych poděkovat lidem, co nám pomáhají nebo pomáhali,“ říká. „Bez lidí, co ti pomůžou materiálně nebo psychicky, by to bylo těžké. Děkuji sponzorům, fanouškům a lidem, co všeobecně pomáhají sportu. Na Slovensku máš problém, co se týká ploché dráhy, sehnat sponzora je těžké. Je to sport, dalo by se říct na vedlejší koleji. Když jdeš za sponzorem a dá ti peníze, musí to být dobrý přítel. On nečeká, že bude zviditelněný, jsou to kamarádi, bez nichž by plochá dráha u nás nefungovala.“

---

 

Plochodrážní kariéra Zdeno Vaculíka (* 10.8.1955) v zrcadle času:

1972	v sobotu 28. října 1972 debutoval ve čtvrtém díle mistrovství Slovenska v Žarnovici patnáctým místem, druhý den byl třináctý a další víkend v Břeclavi opět třináctý a patnáctý, celkově obsadil šestnáctou pozici
1973	Bratislava třetí ve skupině B první ligy (Zdeno Vaculík v sestavě třikrát jako náhradník, nastoupil k jediné jízdě, nebodoval) a postoupila do skupiny D, odkud se kompletní výsledky nezachovaly; 12. v mistrovství Slovenska; v říjnových kontrolních závodech juniorů v Čakovicích byl postupně 13., 5. a 9.
1974	Bratislava čtvrtá ve skupině B první ligy (Zdeno Vaculík v sestavě ve všech čtyřech závodech – 11bodů z 56 bodů klubu); osmý v nedokončeném mistrovství Slovenska; 12. v mistrovství republiky juniorů (Kopřivnice 8. – Pardubice NS – Praha NS – Liberec 11. – Čakovice 11. – Březolupy 10. – Břeclav 11. – Žarnovica 6.); 4. v národním pouťáku v Zohoru; na podzim nástup na základní vojenskou službu
1975	ZP Pardubice třetí v extralize (detailní výsledky nejsou kompletní); MR jednotlivců skupina B – dráhový náhradník v Pardubicích; postup z kvalifikace o MR jednotlivců 1976 – skupina A (Chabařovice 2. – Chabařovice 16. – Kopřivnice 3. – Březolupy 7.); vicemistr republiky juniorů (Březolupy 3. – Břeclav 6. – Polepy 9. – Chabařovice 9. – Liberec 2. – Čakovice ? – Ostrava 2. – Kopřivnice 1.); 10. v mezinárodním Poháru přátelství v Zohoru; 7. Zlatá přilba SNP; 7. Zlatá plaketa v Pardubicích
1976	ZP Pardubice čtvrté v extralize (Zdeno Vaculík čtyřikrát v sestavě jako náhradník, nastoupil v jediném závodě v Kopřivnici, kdy ve třech jízdách nebodoval), v podzimní kvalifikaci o extraligu 1977 nestartoval, protože ukončil vojenskou službu; 11. ve skupině B mistrovství republiky jednotlivců (Chabařovice 10. – Plzeň 16. – Žarnovica 12. – Zohor 8.); 18. ve skupině A kvalifikace pro mistrovství republiky jednotlivců 1977 (Březolupy 15. – Kopřivnice 15. – Praha NS – Čakovice NS); 5. Zlatá plaketa v Pardubicích
1977	Zohor vítězem druhé ligy (Zdeno Vaculík 59 bodů z celkových 211 klubu); v kvalifikaci o první ligu 1978 skončil Zohor třetí (Zdeno Vaculík v sestavě dvakrát, 15 bodů z 97 celkových klubu); vicemistr Slovenska (Zohor 2. – Zohor 1. – Žarnovica NS – Žarnovica 3.); 5. v semifinále kvalifikace o MR 1978 (Chomutov 3. – Mšeno 12. – Kopřivnice 8.); 14. ve finále kvalifikace o MR1978 (Kopřivnice 14. – Březolupy 12. – Plzeň NS); 8. při Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru; 7. při srpnovém mezinárodním závodě v Zohoru; 10. v Memoriálu Josefa Trojáka v Březolupech
1978	Žarnovica třetí v první lize (Zdeno Vaculík 57 bodů ze 179 bodů celkem); v kvalifikaci o udržení se v první lize 1979 Žarnovica druhá (Zdeno Vaculík 44 bodů ze 130 bodů celkem); mistr Slovenska (Žarnovica 1. – Žarnovica 2. – Zohor 4. – Zohor 1.); 8. v semifinálové skupině A kvalifikace o MR jednotlivců 1979 (Chabařovice 8. – Chomutov 7.); 14. ve finále kvalifikace pro MR jednotlivců 1979 (Praha 13. – Slaný 12.); MR dvojic s Jánem Danihelem a Dušanem Morávkem 3. v kvalifikaci v Chabařovicích a v Chomutově a 6. v semifinále v Kopřivnici a v Březolupech; 8. v Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru; 10. při ZP SNP, zářijové turné Rumunsko (Braila 1. – Bukurešť 3. – Sibiu 1. – Arad 1.)
1979	náhradníkem při předkole MS jednotlivců v Žarnovici DNR; Žarnovica druhá v první lize (Zdeno Vaculík 59 bodů z 231 bodů celkem), v kvalifikaci o extraligu 1980 Žarnovica druhá (Zdeno Vaculík 36 bodů ze 104 klubových bodů); celkové pořadí nedokončeného mistrovství Slovenska bylo vyhlášeno u zeleného stolu a Zdeno Vaculík byl stanoven šampiónem (Zohor 3. – Zohor 3.); 7. v semifinálové skupině A kvalifikace o MR jednotlivců 1980 (Kopřivnice 6. – Slaný 9.); 10. ve finále kvalifikace o MR jednotlivců a postup v roli náhradníka (Žarnovica 14. – Březolupy 7.); MR dvojic: s Jaroslavem Dankem 2. v kvalifikaci v Kopřivnici, 6. v semifinále v Liberci); 13. při Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru; 5. ZP SNP
1980	Žarnovica 3. v první lize (Zdeno Vaculík 39 bodů ze 166 celkem); v kvalifikaci o extraligu 1981 Žarnovica 2. (Zdeno Vaculík 41 bodů ze 132); 18. v MR jednotlivců (jediná jízda v roli náhradníka v Zohoru); vicemistr Slovenska (Žarnovica 3. – Žarnovica 3. – Zohor 4. – Zohor 1.); vítěz semifinále kvalifikace o MR jednotlivců 1981 v Žarnovici, ve finále v Kopřivnici 11. a postup jako náhradník; MR dvojic: s Jaroslavem Dankem 3. v kvalifikaci v Chabařovicích a 6. v semifinále ve Slaném; 16. MR dlouhá (Mariánské Lázně 15. – 16. – NS); vítěz Memoriálu Ladislava Eliáše; 2. ZP SNP
1981	5. v předkole MS jednotlivců v Žarnovici, 11. v prvním kole v Bopfingenu; Žarnovica vítězem první ligy (Zdeno Vaculík 54 bodů z 272 celkem), kvalifikace o extraligu 1982 Plzeň vs. Žarnovica 98:94 (Zdeno Vaculík 32 bodů); 19. v MR jednotlivců (v roli náhradníka jen dvě jízdy ve Slaném); třetí v mistrovství Slovenska (Žarnovica 3.); vítěz semifinálové skupiny B kvalifikace o MR jednotlivců 1982 (Chabařovice 3. – Čakovice 3.), 2. ve finále kvalifikace (Slaný 1. – Liberec 6.); vítěz Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru; 8. ZP SNP
1982	Žarnovica vítězem první ligy (Zdeno Vaculík jel dva závody z osmi a získal 22 bodů z 240 bodů celkem), kvalifikace o extraligu 1983 Slaný vs. Žarnovica 96:94 (Zdeno Vaculík 26 bodů); 17. v MR jednotlivců (pro zranění ruky jen dva závody: Plzeň 12. – Čakovice 15. –Březolupy a Žarnovica NS); 6. v semifinálové skupině B kvalifikace o MR jednotlivců 1983 (Liberec 6. – Pardubice 6.), ve finále kvalifikace 9. (Praha 13. – Plzeň 4.) a postup jako třetí náhradník; 4. ZP SNP
1983	Žarnovica vítězem první ligy (Zdeno Vaculík 77 bodů z 250 bodů klubu celkem), z kvalifikace o extraligu 1984 s Plzní Žarnovica odstoupila); 14. v MR jednotlivců (Žarnovica DNR – Praha 13. – Pardubice 7. – Plzeň 16.); mistr Slovenska (Zohor 1. – Zohor 8. –Žarnovica 1. – Žarnovica 1.); 2. v semifinálové skupině B kvalifikace pro MR jednotlivců 1984 (Slaný 3. – Chabařovice 2.), ve finále 3. (Březolupy 1. – Žarnovica 7.); 16. v MR na dlouhé dráze (Mariánské Lázně 18. – 16. – 7.); 5. v Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru; 5. ZP SNP; vítěz Memoriálu Josefa Trojáka v Březolupech; 3. v mezinárodním závodě jednotlivců v Kopřivnici
1984	4. v kvalifikačním kole ME na travnaté dráze v Lyddenu, 15. v semifinále ve Stadskanaalu; Žarnovica druhá v první lize (Zdeno Vaculík 79 bodů z 290 bodů klubu celkem, po zrušení kvalifikace přímý postup do extraligy 1985; 10. v MR jednotlivců (Pardubice 14. – Plzeň 15. – Slaný 9. – Praha 2. – Žarnovica 8. – Březolupy 9.); vicemistr Slovenska (Žarnovica 3. – Žarnovica 2. – Zohor 4. – Zohor 1.); 12. v MR na dlouhé (Mariánské Lázně 6. – 12. – NS); vítěz Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru
1985	Žarnovica 4. v extralize (Zdeno Vaculík 23 bodů z 63 bodů klubu celkem), sestup do první ligy 1986; 17. v MR jednotlivců (Praha 16. – Slaný 15. – Pardubice NS – Plzeň 13. – Kopřivnice 13. – Březolupy 16.); vicemistr Slovenska (Zohor 1. – Žarnovica 1. – Žarnovica 3.); v semifinálové skupině A kvalifikace o MR 1986 nestartoval; 4. při Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru; 8. ZP SNP
1986	pracovní pobyt v Libyi
1987	Žarnovica druhá v první lize skupině B (Zdeno Vaculík 47 bodů ze 172 celkem), ve finále první ligy Žarnovica druhá (Zdeno Vaculík 28 bodů ze 145), v semifinále MR družstev Žarnovica 3. (Zdeno Vaculík 21 bodů ze 46); 3. v mistrovství Slovenska (Žarnovica 6. – Žarnovica 4.); MR dvojic s Pavlem Tonhauzerem 2. v semifinále v Žarnovici, 8. ve finále v Praze; 14. ZP SNP
1988	Žarnovica druhá v první lize skupiny B (Zdeno Vaculík 49 bodů z celkových 148 celkem), ve finále první ligy Žarnovica druhá (Zdeno Vaculík 44 bodů ze 146), semifinále MR družstev se neuskutečnilo kvůli velké marodce týmů Juniorský výběr ČSSR a Žarnovica; mistr Slovenska (Žarnovica 1. – Žarnovica 1.); 14. ZP SNP
1989	Žarnovica pátá v první lize skupiny B (Zdeno Vaculík 40 bodů ze 110 celkem) a do dalšího průběhu ligové soutěže nepostoupila; 3. ZP SNP

Foto: Martin Mesiarik, Pavel Fišer, Antonín Škach, archív Zdeno Vaculíka, archív autora