Září 2012. Je ticho před bouří. Pořadatelé vyhánějí závodníky z prostorných mariánskolázeňských garáží, aby se přichystali na nástup pro klíčový challenge na dlouhé ploché dráze. Hlediště se už nemůže dočkat. Konečně se otevírají vrata a pestrobarevný špalír míří vstříc hlavní tribuně. Na čele jde pořadatelská parta oblečená ve žlutých sakách. Zazní česká hymna a pak je dekorum pryč. Šéf klubu je najednou v sevření svých kolegů a dostává hobla ke svým padesátinám. Jako teenager měl mnoho faktorů proti tomu, aby se stal plochodrážníkem, jako závodník byl mnohdy v nesprávný čas na nesprávném místě. Jenže kdyby se historie psala jinak, možná by už na pozemcích lázeňské tisícovky stál nějaký supermarket. Ale pojďme se podívat zpátky o nějakých pětatřicet let zpátky, abychom si všechno připomněli přímo se samotným Miroslavem Musilem.

 

 

Někdo chce být kosmonautem, jiný plochodrážníkem

V září roku 1970 si jistý Josef Gilch připravil psací stroj, do něhož vložil tlustou složku papírů, které od sebe pečlivě oddělil modrým kopírákem. Začal hlavičkou. Automotoklub Mariánské Lázně – Plochá dráha – Úšovice. Přidal na dnešní poměry kraťoučké telefonní číslo 2348 a řádek úhledně podtrhl, Následovala věta Jednotné proposice pro závod motocyklů na dlouhé ploché dráze v Mariánských Lázních, která byla podtržená stejně krásně jako hlavička. Bodem číslo jedna bylo prohlášení, že tento závod jest přehlídkou jezdců ČSSR na dlouhé ploché dráze.

Tajemník tehdejšího závodu dozajista netušil, že právě sám začal psát nejlepší kapitolu v dějinách plochodrážního sportu v Mariánských Lázních. Po říjnovém pouťáku, který v sedmdesátém opanoval Jiří Štancl, následovaly v západočeských lázních další úžasné podniky. V květnu 1972 tady mistrovství světa navázalo na dva závody tehdejšího evropského šampionátu z šedesátých let.

O čtyři roky později v Mariánských Lázních vyhlásili poprvé mistra světa, jímž se stal Ivan Mauger v sedle novoučké čtyřventilové Jawy. V devětasedmdesátém na západ Čech přidělili světové finále podruhé a Jiří Štancl se mohl radovat z bronzové medaile, kdyby jury postupovala razantněji vůči Andersi Michankovi, jehož motocykl shledal technický komisař nepředpisovým.

Mistrovství světa jednotlivců se svými zónami nabízelo československým divákům pohled na kontinentální závodníky. Světové finále bylo nedostižným snem nejen v soutěži jednotlivců, ale i ve družstvech či dvojicích. Vidět absolutní světovou elitu v akci se nabízelo jen při Zlaté přilbě a Tomíčkově memoriálu. Anebo na dlouhé v Mariánských Lázních.

Zdejší závody se tudíž těšily velikému zájmu. Nebývalo divu, že sem jezdili fanoušci spacími vagóny z opačného konce republiky stejně jako Němci z druhé strany železné opony. O obyvatelích Mariánských Lázní ani nemluvě.

„To všechno se otisklo, proč jsem dneska u plochý dráhy,“ uznává Miroslav Musil genius loci oné doby. „Dlouhá plochá dráha byla pro celý Mariánky legendární. Nebylo obyvatele, kterej‘ by tím nežil nebo se nezúčastnil jako divák. Byly tady firmy přidružený na plochodrážní činnosti a veřejnost se těšila na den D a hodinu H. Sjížděly se autobusy z okolí, to vím z doslechu. Tenkrát jsi slyšel netlumenej‘ motor a to se podepsalo do srdce každýho kluka.“

Miroslav Musil nechyběl v lidské lavině, která se skrze brány stadiónu valila do ochozů. „Táta se chodil dívat,“ vzpomíná. „Jak říkám, plochá dráha tady byla legendární. Táta mě párkrát na závody vzal. A někdo chtěl bejt‘ kosmonaut, my kluci, co nás chytly motory, jsme chtěli bejt‘ plochodrážníky.“

 

Hokejista jde do ploché dráhy

Jenže Miroslavu Musilovi v jeho teenagerských letech připadalo, že stát se plošinářem není o mnoho snazší, než létat raketou do vesmíru. „Táta o mě měl strach jako každej‘ normální táta,“ vysvětluje. „Fandil plochý dráze, ale nebyl závodník, co by věřil, že můžu taky závodit. On měl strach a nechtěl mi to dovolit.“

Přitom současný šéf mariánskolázeňského klubu rozhodně nebyl dítětem, které by sportovalo pouze na gauči u televize. „Už ve čtrnácti jsem měl klasickýho pionýra nula pětku,“ svěřuje se. „A udělal jsem si na zahradě patnáctimetrovej‘ ovál. Jezdil jsem smykem a plným plynem do nájezdu. Jinak by se to neutrhlo a to jsme tam ještě nosili kýble vody.“

Mariánské Lázně v té době měly svůj tým, který závodil ve druhé lize, bylo by tedy nanejvýše logické, aby mladý adept závodění zaťukal na jeho dveře. „Klub běžel poměrně solidně,“ reaguje Miroslav Musil. „Ale táta mi do osmnácti let nepodepsal licenci. Chtěl jsem na průmyslovku do Plzně kvůli plochý dráze a sportu. Dostal jsem se do hokejový Škody Plzeň a hrál nejvyšší ligu za mladší dorost.“

Skloubit všechno bylo poměrně časově náročné. „V Plzni jsem byl na intru,“ líčí Miroslav Musil. „O víkendu se hrály dvojzápasy. Sparta, Litvínov, Český Budějovice… Jak jsem byl odloučenej‘ od domova a o víkendech se jezdilo na zápasy, vadilo mi to. Dával jsem tomu hodně, ale současně mi nevadilo, že jsem to někdy ošidil. A dal jsem se do plochý dráhy.“

Jenže počátek osmdesátých let nebyl pro mariánskolázeňské plochodrážníky optimální. Klub byl sice přihlášen do druhé ligy 1980, ale při úvodním dvoupodniku koncem března na něj v Zohoru čekali marně. Nakonec vycouval ze soutěže, která musela být přelosována. A jediným vystoupením západočeského klubu byla účast Jiřího Hejla a Václava Koláčka v chabařovickém semifinále mistrovství republiky dvojic.

„Nevím,“ krčí Miroslav Musil rameny nad otázkou po příčinách tehdejších událostí. „Asi nebyli lidi, co by to jeli. Karel Červenka se zabil (v roce 1977 při druhé lize v Chomutově, kde tehdy měl AMK Mariánské Lázně svou domácí dráhu – pozn. redakce). Když to někdo odnese, utrpí celej‘ klub a veřejnost. A klub tady nikdy nebyl profesionální jako Rudá hvězda nebo Pardubice.“

A co čert nechtěl, roku 1981 se nekonalo ani dlouhodrážní mistrovství republiky. „Do toho jsem přišel a všechno jsem si musel odraubířit sám,“ vypráví opět Miroslav Musil. „Táta mě brzdil, pak mě nechal. Ale je pravda, že když jsem končil, na jaře se mě zeptal ‚už máš připravený motorky?‘.“

Nicméně hrdina našeho vyprávění se nenechal odradit. „Během celý svý kariéry jsem si spoustu věcí musel udělat sám,“ popisuje. „Klub pomáhal, ano, ale dopravu nebo koupit si kombinézu a další věci, s tím jsem se musel prát sám. Nevýhoda byla, že ses nemoh‘ rovnat Ruďákům a Pardubicím, ale výhoda, že ses naučil starat se sám o sebe, což se mi hodilo potom, když jsem začal podnikat.“

 

Podzimní trénink na lázeňské krátké dráze je ku pomoci

Peripetie, které Miroslav Musil před více než třiceti lety řešil, zní dneska téměř neuvěřitelně. „Půjčoval jsem si auto od šváry,“ popisuje. „Viděl jsem u Egona Müllera, že si motorku rozložil do auta, tak jsem to dělal taky tak. Tím vším jsem se naučil procházet. Dneska nevím, jestli by si devatenáctiletej‘ kluk půjčil auto, rozložil motorku, dojel na závody, tam ji složil. Potom závodil, umyl motorku a zase ji rozložil, dal do auta a jel zpátky.“

Pozdější angažmá v Plzni řešilo logistické patálie jen zčásti. „V Plzni mi dovolili nechat si motorku tam,“ pokračuje Miroslav Musil. „Tak jsem tam jezdil na pionýru. Představ si to, na pionýru jsem jel z Mariánek do Plzně. Jednou jsem měl pochroumanej‘ kotník v sádře, tak jsem vzal jednu holku, aby mi řadila.“

V červenci roku 1982 se Miroslav Musil konečně dočkal svého závodního debutu, když se v Mariánských Lázních konalo dvoudílné mistrovství republiky. „Pro mě byla rozhodující dlouhá dráha,“ přemítá. „Ta dynamika, ta rychlost. Krátká dráha je základ, tam musíš mít naučený grify, jak se kde vyvěsit. Ale pak jsem všechny ty kluky v Mariánkách objel, jak když stojej‘. Nebyli zvyklí na tu rychlost, na těch sto šedesát, ale technika byla jinde.“

Do dějin mistrovství republiky na dlouhé dráze vstoupil Miroslav Musil desátým místem. „Když se blížilo mistrovství republiky, polemizovalo se o motorkách, krátkozdvih, dlouhozdvih,“ vzpomíná. „Bylo kouzelný, že jsme tady v šesti lidech nebo i čtyřech, pěti dokázali trénovat. Bitva, kdo dostane jakej‘ motor. Detaily si už nevybavím, tuším, že jsem dostal čtyřventila. Když máš stát vedle paličů typu Štancla, Špinky, Drymla, Ondrašíka nebo Karnase, který jsou rozjetý, jsi jako mlaďas rád za každej‘ bod. Byla to velká bitva, bylo to spíš o psychologii než o výsledcích.“

V třiaosmdesátém se Miroslav Musil objevil i na klasických oválech. Poslední březnový víkend začínal v Pardubicích juniorský šampionát předkvalifikací, kde se mezi čtyřiceti adepty postupu objevil i jednadvacetiletý mariánskolázeňský borec.

„Jezdil jsem do Plzně trénovat a na jaře se jela juniorská předkvalifikace, to byly moje první závody na krátký dráze,“ uvědomí si okamžitě, byť jeho první pokusy s klasickým speedway se vedle západočeské metropole odehrály přímo v Mariánských Lázních. „Ještě předtím jsme si stačili udělat okruh pod kasárnama v Úšovicích. Měli jsme velký plány udělat krátkou dráhu.“

Nicméně úšovický ovál skončil v historii, aniž by zažil alespoň jediný závod. „Materiál, písek se grejdroval,“ vzpomíná Miroslav Musil. „Asi tři sta padesát metrů mohla dráha mít. Problém byl v jedný zatáčce, že to bylo měkký. Buď jsi měl srdce a utrh‘ to pod plným plynem nebo jsi šel ven. Povedlo se, že ještě v listopadu 1982 se tam mohlo trénovat. Něco jsem se tam naučil a myslel, že zbytek doženu na jaře.“

 

Senzační výsledek z juniorky nepomohl v otázce vojenské služby

V zimě vzalo nevyzpytatelné počasí ledařům jejich šampionát již podruhé během tří let a počátek března nebyl vlídný ani k jezdcům z klasických oválů. „Počasí bylo hrozný, k tréninku jsem se nedostal,“ vrací se Miroslav Musil k okolnostem, jež předcházely pardubické předkvalifikaci. „A rovnou do Pardubic. O tréninku jedu z depa na dráhu. Rozjel jsem se v první zatáčce na vodě pod plynem. Jak jsem byl zvyklej‘ na dlouhý to skládat, tak mi to uklouzlo. A bylo po tréninku.“

Nicméně vše se v dobré otočilo. Miroslav Musil se postavil na start rozjížďky s číslem tři a vrátil se jako vítěz před čakovickým Jiřím Košťálem a kopřivnickým duem Stanislav Hrbáč – Oldřich Macíček. Další triumfy na sebe nenechaly čekat a nakonec měl na svém kontě jedenáct bodů. Pro zajímavost o jeden více dosáhli Dušan Višváder a Milan Cifka, zatímco domácí František Kalina skončil se třinácti.

Suma sumárum Miroslav Musil skončil čtvrtý a v celkové klasifikaci prvního dne coby jedenáctý ze čtyřiceti přítomných. V neděli dal dohromady čtrnáct bodů a po rozjezdu se slánským Milanem Cifkou byl celkově druhý. „Naštěstí, že jsem se neposral,“ usmívá se Miroslav Musil při vzpomínce na své vystoupení při tréninku. „A šel jsem do rozjezdu. Odfrk‘ jsem první, ale asi ve druhým kole mě zevnitř dostal. Ještě jsem neměl to srdce, když zevnitř zavrčí motorkou.“

Premiéra Miroslava Musila v československém juniorském šampionátu neskončila ani v semifinálové skupině. Atakoval postupovou osmičku, avšak nevyšel mu paradoxně poslední podnik na domácích Borech. Jenže z finále vypadl zraněný Jiří Brož a on postoupil na jeho místo. Během června série zavítala postupně do Kopřivnice, Březolup, Prahy a Čakovic. A Miroslav Musil obsadil senzační sedmou příčku.

„Vzpomínám si na Romana Matouška v Čakovicích,“ vytane mu na mysl jeden zážitek. „Přišel za mnou. Ne abych ho pustil, ale s takovým tím jezdeckým, ať se mu tam nepletu. Ale pořád uznávám, že oni už byli propracovaný kluci. Starty mi šly, odkoukával jsem je v Mariánkách od legendárního Ivana Maugera. On jimi byl pověstnej‘. Když taky byl, visel jsem očima na něm, abych odkoukal nějaký grify.“

V mistrovství republiky juniorů chyběli zranění Karel Kadlec a Jiří Brož. Ivan Pacák a Zdeněk Schneiderwind, který později překvapil triumfem při Zlaté stuze, vynechali úvodní dvě kola seriálu. Jiří Hnidák ho zase nedokončil. I při absenci medailových favoritů musíme sedmou příčku Miroslava Musila brát jako senzaci prvního řádu. A to tím spíše, uvážíme-li, že před rokem 1983 absolvoval jen dva závody na dlouhé dráze v Mariánských Lázních.

„Je to už nějakej‘ pátek, nechci se tvářit staře, ale že bych si to pamatoval do detailů?!“ doluje Miroslav Musil vzpomínky ze své paměti. „Hezký léta, ale blížila se vojna. Člověk věděl, že Rudá hvězda je něco, ale byl tam jinej‘ tlak. Jedna z myšlenek byla dostat se do center, kde se plochá dráha jezdí. Ale mladej‘ blbec, co ho netlačí táta, neměl šanci. A ten handicap, že jsem začínal pozdě v těch dvaceti, byl znát.“

 

Nabourané auto funguje jako pevné pouto k tankům

V sezóně 1983 se Miroslav Musil objevil také v extralize. Jenže Plzeň neprožívala zrovna povedené období. Jan Hádek přestal závodit, Jaromír Bartoš s Jaroslavem Hauptmannem nedokončili sezónu a Jindřich Dominik nestačil v roli tahouna na celý tým. Vrcholem plzeňské extraligové kampaně se stalo třetí místo na domácí dráze v dubnu a ve třech případech se družstvo vracelo domů s jednociferným bodovým ziskem.

Dlouhodrážní šampionát byl však šálkem zcela jiného čaje. Po dvou červencových závodech se Miroslav Musil těšil z šesté příčky průběžné klasifikace, jenže v zářijovém vyvrcholení dodal jediný bod. A tak jej klubový kolega Miroslav Beran odsunul za svá záda na sedmé místo.

„Umejval jsem si motorku a idiot, nalil jsem si tam vodu,“ přiznává Miroslav Musil. „Jindra Dominik mi říkal, že to není dobrý. Ale já byl blbej! Mlaďoch. Jezdil jsem sice pod plynem, ale jak motor nemá výkon, ujede ti to a v těch sto šedesáti tě to vede do prken. Když motor nemá výkon a táhne tě do koleje, je to špatný. A to se mi před vojnou stalo. To je to technický zázemí, já byl nezkušenej‘ blb a umyl si to vodou. Dneska vím, že se to nedělá, ale tenkrát jsem čuměl jako tele.“

Sedmé místo jej přesto opravňovalo k myšlenkám na reprezentační vestu, ale místo plochodrážních motocyklů jej další dva roky očekávaly zelené tanky. „Jsem vyučenej‘ automechanik a mám ještě průmyslovku,“ vysvětluje Miroslav Musil, kterak se dostal k ruským pancéřovým monstrům „Rukoval jsem do Tábora na poddůstojnickou školy na opravy tanků. Měl jsem jít ke kontrášům jezdit s autem. Nastupoval jsem v září, měl jsem velitele, který na mě získal dobrý reference, protože jsem byl vzornej‘ učeň a měl dobrý výsledky na průmce. Pustil mě na mistrovství republiky a já kokot, jak jsem odjížděl z Mariánek, naboural jsem tady auto. A vyrobil průser, na vojně mě pojebali, že jsem jel hovno při závodech a ještě měl průser.“

Vojín Musil musel rázem na další závodění zapomenout. „Nicméně jsem zůstal na pé-eš-ce v Táboru,“ dodává. „Byl jsem instruktor. Ale místo pilování plochý dráhy v Rudý hvězdě jsem opravoval tanky T54. A když jsem končil i T72.“

 

Mladé tele se veze pražským autobusem prvně za železnou oponu

Dva roky v zeleném nakonec skončily odchodem do vytouženého civilu. Na kalendáři stála středa 7. května roku 1986, když se v mariánskolázeňských garážích potkalo čtrnáct závodníků, aby v kvalifikačním mítinku svedlo bitvu o šest míst v mistrovském seriálu, jenž startoval až koncem června.

Prim hrál Bořivoj Hádek, jenž tehdy nemohl tušit, že jej od osmého místa na světě dělí pouhopouhé čtyři sezóny. Miroslav Musil zůstal ve své první jízdě stát vinou mechanických patálií a díky tomu mu chyběl pouhopouhý bod na pardubické závodníky Františka Kalinu a Jana Schinágla.

„Nedělalo mi problém mít pauzu a pak na to sednout,“ komentuje Miroslav Musil svůj comeback. „Detailně si na to nevzpomínám. Něco jsem vzal a jel. Dodneska mi to nedělá problém sednout a jet, když je ostrá motorka. Složím to pod plynem do nájezdu. Mám pětikilo enduro a jezdím na tom. A docela mi to tahá za ruce. Proto nebyl problém to vzít a jet, ale proti klukům, co jeli v závodním rytmu, to nešlo.“

V šampionátu ovšem nezklamal. A na konci srpna se radoval z devátého místa v závěrečném pořadí, přičemž osm mužů před ním byli reprezentanti těžící z výhod středisek vrcholového sportu v Praze a v Pardubicích. Nicméně i on sám měl v květnu 1987 vyrazit do Vilshofenu vstříc prvnímu kolu dlouhodrážního mistrovství světa.

„Co k tomu říct?“ rozhodí rukama. „Zajíc, co jel sbírat zkušenosti, mlaďas, kterýho tady na hranicích nabrali Hvězdáři do autobusu, kde už byli Luboš Jedek, Jirka Svoboda a Pavel Karnas. Mladý tele ve světě! Za socialismu jsem se poprvý podíval na západ, poprvý jel mistrovství světa. Byla tam rovinka a koukal jsi na kostel se hřbitovem. Byl jsem vysranej‘ ze všeho, mladej‘ kluk, se jede otřískat na západ na mistrovství světa.“

Z premiéry bylo nakonec patnácté místo, když za dnešním šéfem AMK Mariánské Lázně skončil Jiří Svoboda, který si vybral opravdický den blbec. A potom Anton Wannasek, jenž dodnes jezdí veterány se slovenskou licencí, a Maďar Ferenz Farkas.

„Porazil jsem Sama Ermolenka, šel v mojí jízdě na držku,“ pochlubí se. „Byl tam Karl Maier a Australan Steve Baker. A Clayton Williams, pak jsem ho tady doma porazil. Měl jsem radost, když jsem ho v Mariánkách jako náhradník odved‘. A on klapal už v nájezdu. Tři kola mě sral, tak jsem ho v tom čtvrtým musel dát.“

Popisovaná událost se stala v květnu osmaosmdesátého. Mariánské Lázně hostily kvalifikační kolo a Miroslav Musil si před výjezdem do neznámé ciziny vybral náhradnický post na domácím oválu. Sázka, že někdo z ciziny k úvodnímu kolu jako obvykle nedorazí, ovšem nevyšla. Po změně rozpisu na závody o osmi borcích na startovním roštu jediné jízdy se startovní listina z obvyklých osmnácti mužů snížila na šestnáct.

A co čert nechtěl, tehdy do západočeských lázní dorazili všichni přihlášení. Miroslav Musil s náhradnickou sedmnáctou vyrážel na ovál celkem třikrát díky technickým trablům Nora Arne Svendsena a Němce Roberta Gührera. Dal dohromady jedenáct bodů. Takový Josef Hukelmann, jenž postupoval do semifinále v Jübeku coby náhradník, jich nasbíral dvanáct. Jenže na rozdíl od hrdiny našeho vyprávění k tomu potřeboval o dvě rozjížďky navíc. Inu, opět v nesprávném čase na nesprávném místě.

 

Srdce sevřené žalem velí konec závodění

Po návratu z vojny se Miroslav Musil logicky vrátil i na klasické ovály. Plzeň však v extralize zpívala labutí píseň. V šestaosmdesátém se pouze v dubnovém závodě na svých Borech podívala na nejnižší stupeň vítězů a navíc se dočkala rekordně nízkých skóre extraligové historie. V dubnu v Pardubicích skončila se sedmi, v červnu ve Slaném dokonce pouze s pěti body.

Týden na to si z Markéty odvážela jen dva body, nicméně o tuto kuriozitu se postaralo rozmarné počasí. Kvůli bouřce byl totiž závod ukončen již po rozjížďce s číslem čtyři, nicméně výsledky byly uznány za platné. Pád Plzně do první ligy byl neodvratný a do vyšší soutěže ji dostal až návrat bratří Hádkových z pardubického SVS v jednadevadesátém.

„Fantastický,“ komentuje Miroslav Musil své působení v klubu ze západočeské metropole. „Plzeň je pro mě základ plochý dráhy tady pro ten region. Udělal jsem si názor, že dlouhá dráha je sice kouzelná, ale bez krátký to nepůjde. A jet za Plzeň, když jezdili Dominikové nebo Jarda Hauptmann bylo fantastický. Středeční tréninky byly legendární. Plzeň mě dovyzvedla, dopilovala mě do plochodrážního světa, dalo by se to tak nazvat.“

V letech 1987 a 1988 byla jeho chlebem první liga, zasáhl i do přeboru ČSR, což byl kvalifikační základ pro federální šampionát. „Dělal jsem mistra v autoservisu,“ vypráví Miroslav Musil. „Opravovali jsme auta, měli jsme půjčovnu a sto dvacet aut ve správě. Fantastický vedoucí Jarda Kubík mi hodně dovolil. Fandil plochý dráze jako celý Mariánky.“

Nicméně osud všechno nemaloval pouze růžovými barvami. „Musel jsem spoustu věcí dohánět sám, ale aspoň jsem se naučil samostatnosti,“ nelituje. „Zejména dřív jsem měl sny, co mě budily ze spaní. V noci se mi zdálo, že třeba nemám brejle, nemám něco v technice a mám jít zrovna na jízdu.“

Roku 1987 vyjel ve čtyřdílném seriálu šampionátu na dlouhé dráze výtečné šesté místo. Počítat se s ním muselo i napřesrok, byť se na dlouhodrážní kolbiště drala prakticky kompletní československá špička. Po dvou květnových závodech vrcholilo mistrovství republiky ve středu sedmého a čtvrtek osmého září. Miroslav Musil první den získal jen čtyři body, zlomek svého inkasa z května. O čtyřiadvacet hodin později na lázeňský ovál nevyjel vůbec.

„Sestra měla syna, kterýho napadly agresivní viry,“ svěřuje se, že v ony dny dlel v myšlenkách se svým malým synovcem v jeho boji, který byl mnohem důležitější než body na dlouhé dráze. „A ten šestiletej‘ kluk to nevydržel a umřel. To mě zmohlo a švihnul jsem s tím. Poloviční tchán mě tehdy při závodění pomáhal, víceméně v době, kdy v tom ještě byla nezištnost. Cítíš, že jsou věci závodní a osobní. Bylo toho moc a přemohlo mě to.“

 

Trénink načerno skončil v závodě světového šampionátu

Miroslav Musil přestal sice závodit, ale západočeský kilometr neosiřel. V srpnu 1989 se tady stal mistrem světa nezapomenutelný Simon Wigg, byť domácí publikum drželo palce spíš Aleši Drymlovi. Ten při svém návratu do reprezentace skončil coby vicemistr světa. A světové stříbro obhájil v Mariánských Lázních také o dva roky později. Přitom machrovským způsobem za svými zády v rozjezdu uhlídal Jana O. Pedersena, jehož nedělily ani tři měsíce od zisku zlaté medaile v šampionátu na klasické dráze.

„Přišla revoluce,“ vrací se Miroslav Musil do let převratných změn v celé československé společnosti. „Došla mi síla na závodění. Jak se to uvolnilo, začal jsem podnikat. Udělal jsem si svůj vlastní autoservis.“

V září roku 1994 se v Mariánských Lázních stal světovým šampiónem opět Simon Wigg. V éře jediného finále byl o pořadatelství světového šampionátu enormní zájem. A tak se v pětadevadesátém jelo na lázeňském kolbišti pouze předkolo. Na sobotním tréninku se prezentovalo pouze sedmnáct závodníků a nikoho by ani ve snu nenapadlo, za jakých okolností bude nazítří osmnáctka ve startovní listině kompletní.

„Šel jsem se podívat na trénink, jen v džínách s rukama v kapsách,“ směje se Miroslav Musil. „Po těch šesti letech, co jsem neseděl na žádný motorce, ani na krosce, jsem vlez‘ do dílny k Vencovi Maximovi. Sed‘ jsem si na jeho motorku a v hlavě se mi promítly vzpomínky a celá ta plochodrážní krása.“

Jenže u retro připomínek nezůstalo. „Rozzářilo se to ve mně,“ pokračuje Miroslav Musil. „Podíval jsem se na zeď, tam visela kombinéza. Najednou jsem chtěl zase zažít ten pocit mít kombu na sobě. Venca ji sundal z ramínka, já si ji navlík‘ a dostal se o dva schody vejš. Byla tam helma a ve mně to zase celý ožívalo. V ten moment mi bleskla myšlenka, že na drzovku vlezu na dráhu. Kouknul jsem, jestli tam je metyl. Kamarádům jsem řek‘, ať do mě strčej‘, počkal jsem, až se otevřely vrata. A než se Karel Jaksch probudil, vlez‘ jsem si do tréninku.“

Závodní comeback zrál stejně jako moravská slámovka. „Říkal jsem si, že si jen zkusím start,“ září Miroslav Musil ještě po dvaceti letech. „Já si ho zkusil a na konci rovinky jsem se rozhod‘, že to tam nandám. To byl třetí stupeň, třetí kousíček. Ale to už zjistili, že je na dráze někdo, kdo tam nepatří a začli mávat praporkama.“

Hrdina našeho vyprávění projel vraty do depa, podjel most, zahnul vpravo a zmizel v dílně Václava Maxima. „Přišel Míla Vernerů,“ dostává se Miroslav Musil k faktu, že tím jeho ježdění po lázeňském kilometru teprve vlastně začalo. „Říkal, že se na to dalo dívat. A pustili mě zpátky na trénink na dva starty. Ten první byl těžší, ale při druhým jsem to tam nandal a vyhrál v pátým nejlepším čase dne. Míla se přišel zeptat, jestli dám třicet švýcarských franků za licenci. Do druhýho dne mi ji vyřídili. To byl nejbláznivější moment kariéry, když jsem šel na stadión, ani jsem nevěděl, že pojedu.“

A tak se v neděli po obědě Miroslav Musil představil divákům na slavnostním nástupu. „Ani nevěděli, že jsem na tom šest let neseděl, odešla mi jednička, moh‘ jsem startovat na dvojku nebo to rovnou zabalit,“ přemítá, přičemž vnímavý čtenář již tuší, že možnost vzdát závod, byla jen hodně teoretickou hypotézou. „Musel jsem se s tím porvat, a přesto jsem nebyl poslední. Po závodech jsem si zase představil tu hekticitu a opět si na plochou dráhu ani nešáh‘, měl jsem jen nějakou krosku.“

 

Ve Francii se dají zažít báječná dobrodružství při druhém comebacku

Po skvělém počátku devadesátých let to s AMK Mariánské Lázně začalo jít s kopce, přičemž na sklonku dekády nabral úpadek pořádný švunk. V září 1997 tady ještě Tommy Dunker mával divákům coby novopečený mistr světa v nově zrozeném seriálu Trophy na dlouhé dráze. A v osmadevadesátém jsme tady v červnu viděli alespoň semifinále mistrovství světa.

Návrat finálové části světového šampionátu byl ohlášen opět na rok 1999. Jenže mariánskolázeňský klub svůj závod prodal do německého Mühldorfu. Napřesrok kupčení nevyšlo evidentně proto, že nešlo o poslední mítink seriálu. Navíc se kamsi rozkutálely korunky z miliónové dotace na pořízení nového ohrazení. Zdálo se, že s dlouhou dráhou v Mariánských Lázních je veta. Jedinými závody byl Memoriál Franty Juhana, který tady pořádali otec a syn Šmídovi z Pardubic.

„Dlouhá dráha tady začala skomírat a mně to bylo strašně líto,“ povzdechne si Miroslav Musil. „Říkal jsem si, že to pomůžu zkusit rozhejbat. Nebyl jsem ve vedení AMK a tady se jezdili jen veteráni. Platili to Šmídové, fér chlapi, stavili se za mnou. V roce 2002 jsme tady udělali trénink a pan Laštovka při něm vyprávěl, že dlouhá dráha už není nic růžovýho, protože máme dvě místa ve Francii a ještě někde jinde. A že ve Francii se jede za čtrnáct dnů a nemáme tam koho poslat.“

Není nesnadné uhádnout pointu, že se jméno Miroslav Musil po sedmi letech opět objevilo ve startovních listinách a to opět rovnou v podniku ranku mistrovství světa! „Sedm let jsem na plochodrážní motorce neseděl,“ připomíná. „S Jirkou Kocourkem (bývalým mariánskolázeňským závodníkem – pozn. redakce) jsme si dělali prdel, že pojedeme do Francie na vejlet a podíváme se na Eifelovku. Jel jsem tam s Jirkou Petráskem, domluvili jsme se, že nás s Jirkou Kocourkem naloží. Stačil jsem se jednou v Mariánkách svýzt, od Vaška Milíka jsem rychle koupil motorku.“

Druhý comeback Miroslava Musila byl neméně pozoruhodný jako ten první. „Dodneška abych se budil hrůzou,“ svěřuje se současný šéf lázeňského klubu. „S Petrasem jsme to tady přeložili do jeho auta a já byl z práce tak vyťavenej‘, že jsem si na Rozvadově lehnul na podlahu a spal až za Paříž. V noci jsme přijeli do Artigues, to jsem se probral, že mě probudilo bušení deště do střechy. A já ze svý kariéry nenáviděl dlabavý, mokrý dráhy. Byl jsem zelenej‘ hrůzou.“

A bylo hůř. „Ráno vstáváme a na dráze tolik vody,“ ukazuje rukama vzdálenost několika centimetrů. „Jury, ředitel závodu, já neuměl ani hovno anglicky, pak se hlasovalo, s Petrasem jsme zvedli pro něco ruku. A ono to bylo, jestli se má jet nebo ne. Tak řekli, že za třicet minut je nástup na trénink. Nemohli jsme natočit motorku, až se to Jirkovi Kocourkovi nakonec povedlo. Artigues je jako Pardubice, oni to tam jezdí s umělým osvětlením. Šel jsem na to, jedna zatáčka dobrý, druhá zatáčka dobrý, třetí zatáčka dobrý. A pak v nájezdu kluzák jak tenkrát v těch Pardubicích. Všichni vrkali, jen já idiot jel pod plným a šel na držku. Jirka dal motorku dohromady a šli jsme do závodu. A poslední jsem nebyl.“

 

Dlouhodrážní šampionát se vrací na scénu

Rok poté startoval Miroslav Musil v mistrovství světa ještě jednou. Reprezentační vestu si přitom vyjel pátým místem v šampionátu republiky. Ve finálové jízdě jezdil poslední, ale Antonína Švába místo stříbra čekaly nadávky nad prázdnou palivovou nádrží. Jenže to už v Miroslavu Musilovi začal převažovat spíše organizátor.

Přitom všechno začalo v Artigues de Lussac. „Potěšilo mě, že na nástupu jsem měl mariánskolázeňskou vestu,“ vysvětluje Miroslav Musil. „Někdo z komisařů ji viděl a ptal se, jak to v Mariánkách vypadá. To mě nabudilo a posílilo, že se někdo z FIMáků stará o Mariánské Lázně. A tak jsem mu v tý svý chabý angličtině řek ‚neboj, Mariánky budou žít‘. Usmyslel jsem si, že když přežiju Artigues, udělám tady průvod i s mažoretkama.“

I když překročil čtyřicítku, výsledky ze závodů jej rozhodně neřadily mezi vyložené outsidery. „Od roku 1989 jsem byl třikrát na dráze, to by spíš bylo na medaili za odvahu a drzost na to vlýzt,“ bagatelizuje Miroslav Musil. „Výsledky na hovno, ale v Artigues jsem byl lepší než Petras. Ten kluk je v pohodě, na stejný vlně jako já.“

Plnohodnotné mistrovství republiky na dlouhé dráze se naposledy konalo roku 1996. Dva další ročníky již měly charakter vloženého závodu českých borců při světovém šampionátu. V neděli 27. dubna 2003 se začala psát jeho současná kapitola.

„Chtěl jsem jet veterány,“ přibližuje Miroslav Musil své tehdejší rozpoložení. „Ale vzal jsem si ležáka, neměl jsem stojáka. Pak jsem si říkal, ó ká, svezu se. Firma mi jela, ale s prachama se prala, zaúvěrovaná, ale láska ke sportu musí bejt‘, jinak to nejde dělat. Ten mistrák jsem chtěl za každou cenu udělat. Vyštrachal jsem sto tisíc ze svýho a dal je do klubu, ať se to nastartuje. Nebyl jsem předseda, ani ředitel, ale organizoval jsem závody a ještě závodil.“

A nakonec skončil pátý… „Byl duben,“ reaguje Miroslav Musil. „Říkáš si dobrá, něco pro to udělám. Začal jsem se připravovat. Jirka Kocourek mi přivez‘ fantastickej‘ motor z Pardubic. Jel kolo a ulít‘ píst. Třikrát po sobě. Ale ta motorka zvonila, jela jako žiletka. Možná jsme měli problém v karburátoru. A zase opět, profesionálové by na to přišli hned. Zřejmě problémová tryska jak to v zimě krystalizuje, dával karburátor chudou směs a nechladilo to tolik. Narychlo jsem si půjčil fabrickej‘ motor. Zase jsem získal důvěru, že to půjde a pak ty tři motory… Další prachy, hovno natrénováno a dopadlo to.“

Miroslav Musil se však činil na čele vedení AMK Mariánské Lázně. Mistrovství republiky se na lázeňském kilometru koná pravidelně jako nějaký podnik světového kalibru. A letos v červenci si to tady dlouhodrážní elita rozdá o zlatou medaili v soutěži družstev.

 

 

Ručička hodin přeskočila půlnoc a na kalendáři naskočil dvaadvacátý prosincový den roku 2015. Hustá mlha, kterou ještě předevčírem beznadějně tápaly světlomety automobilů, je ta tam. Venku je teplá noc, člověk by ani neřekl, že pozítří budou Vánoce. Hustě popsaný blok na stole mariánskolázeňského Tip Sport Baru dostává dva společníky, když číšník staví na stůl dva půllitry.

Pěnivý mok chutná skvěle, není divu, že se místní šéf Martin Konfršt může chlubit řadou ocenění Prazdroje za přístup svého personálu k pivu. Řeč se na chvilku stáčí k hokeji. Spolu s Miroslavem Musilem totiž odpoledne v soutěži na úrovni krajského přeboru rozdrtili jedno z karlovarských mužstev 8:3.

„Loni jsem ještě hrál za áčko, letos jsem ještě nestačil tolik trénovat,“ odhaluje Miroslav Musil další ze svých mnoha aktivit, než se vrátí ke sportu levých zatáček. „Pro mě je celá plochá dráha naprostej‘ fenomén v dramatu, co má v sobě. Je to show sport, dragster sport. Ta vášeň pro okamžitej‘ start, okamžitej‘ nástup motoru. Přišel jsi do hlediště a to se chvělo napětím. Jde o život, jde o výkon, proto to chvění, co teď přijde. Jdeš na koncert a do diváků perou tři sta decibelů. Proto mi vadí, když si tady pár blbů v kravatách vzpomene, že to chce omezovat. To je akorát degradace. Show musí bejt‘. Shawn Moran tady jezdil před mistrovstvím světa po Plzeňský po zadním, Egon Müller dělal diskotéky, vzal svý desky a vlít‘ tam. Plochá dráha je show sport a na něm je postavená. Musí mít napětí a musí mít rachot. Jak to mít nebude, je konec toho sportu. Nikdo nepřijde a nikdo nezaplatí. Nemáme to jednoduchý, ale plochou dráhu milujeme, zdravíme lidi, který jdou s náma. Ať se nebojí říct svůj názor nahlas!“

 

Plochodrážní kariéra Miroslava Musila (*18.9.1962) v zrcadle času:

1982	Počátkem července prošel svým závodním debutem v dvojdílném mistrovství republiky na dlouhé dráze, v jehož celkové klasifikaci mu patřila závěrečná desátá příčka.
1983	Plzeň 4. v extralize (Miroslav Musil absolvoval všech sedm závodů, z toho tři jako junior ve speciálních jízdách a získal 4 body ze 79 celkových bodů klubu); MR juniorů: předkvalifikace Pardubice 4. v sobotním závodě a celkově 11. ze 40 startujících, v nedělním závodě i celkově 2. z 32 účastníků, skupina B Čakovice 11., Zohor 10., Chabařovice 6., Plzeň?, celkově 9. s postupem v roli náhradníka, finále Kopřivnice 12., Březolupy 8., Praha 12., Čakovice 8., celkově 7.; 12. Zlatá stuha; 7. v mistrovství republiky na dlouhé dráze.
1986	Plzeň 4. v extralize (Miroslav Musil byl v sestavě v červnu v Praze jako náhradník, aniž by vyjel na ovál, v Plzni v červenci získal dva body, když tým v celé soutěži dosáhl 75 bodů); mistrovství republiky na dlouhé dráze: kvalifikační závod 4., v seriálu celkově 9.
1987	15. v kvalifikačním kole MS na dlouhé dráze ve Vilshofenu; Plzeň vítěz skupiny A první ligy (Miroslav Musil nastoupil ve dvou závodech ze čtyř a nasbíral 15 bodů ze 167 celkového zisku klubu), ve finále první ligy byla Plzeň třetí a nepostoupila do semifinále MR družstev (Miroslav Musil v sestavě třikrát, 11 bodů ze 102 celkem); na podzim 1986 se nekvalifikoval do Přeboru ČSR, když v Březolupech skončil dvanáctý; 6. v mistrovství republiky na dlouhé dráze.
1988	Náhradníkem při kvalifikačním kole MS na dlouhé dráze v Mariánských Lázních, kde ve třech jízdách skóroval jedenácti body; Plzeň třetí ve skupině A první ligy (Miroslav Musil z pěti závodů v sestavě třikrát, dohromady 27 bodů ze 157 celkových bodů klubu), v malém finále první ligy skončila Plzeň třetí (detaily nejsou známy); Přebor ČSR: 5. v kvalifikaci, 9. ve skupině B, ve finále náhradník, avšak nestartoval); 16. v mistrovství republiky na dlouhé dráze, které nedokončil, protože ukončil kariéru.
1995	Návštěva mariánskolázeňského závodiště skončila neplánovanou účastí v předkole MS na dlouhé dráze a sedmnáctou příčkou.
2002	16. v kvalifikačním kole mistrovství světa na dlouhé dráze v Artigues de Lussac.
2003	19. v kvalifikačním kole mistrovství světa na dlouhé dráze v Pfarrkirchenu, 5. v mistrovství republiky na dlouhé dráze.

Foto: archív Miroslava Musila, archív Veroniky Jelínkové, archív autora a Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV)