Český Dub – 30. listopadu
V roce 1991byl Tomáš Edel, tehdejší ředitel Podještědského muzea v Českém Dubu, se svými spolupracovníky na vrcholu blaha. Jejich archeologická sonda narazila na gotický klášter Johanitů, který byl zazděný v základech činžáku. V té chvíli jim docvakla kostička do mozaiky, že v pramenech citovaná johanitská komenda leží tady. Město Český Dub získalo novou turistickou atrakci. A jelikož si tady váží svých občanů, kteří něco dokázali, úchvatné prostory komendy slouží k jejich slavnostnímu dekorování. Letos se ocenění Osobnost Českodubska dočkal motoristický fotograf Luboš Novosád a in memoriam také Alexander Kopecký.
Cenou Osobnost Českodubska jsou poctěni občané, kteří svou dlouhodobou činností pomáhali druhým anebo vykonali mimořádný čin, a v poslední listopadové pondělí se předávalo již podeváté.
Dana Kopecká, manželka technického mága z rukou starosty převzala kytici a pohár, kde je obrázek plochodrážního motocyklu a logo BM. Slovo dostal i Filip Šitera, který přečetl životopisy nejen Alexandra Kopeckého, ale i fotografa Luboše Novosáda.
Saša
Vítězství se rozhodně nerodí snadno. Je září roku 1944 a osmatřicátá armáda sovětského generálplukovníka Kirilla Semjonoviče Moskalenka společně s prvním československým armádním sborem Ludvíka Svobody útočí z polského Krosna na Duklu. Nejsou v jednoduché roli. Čelí jim německá armádní skupina Heinrici, sice méně početná, ale o to lépe opevněná a s vyhlídkami na příchod posil.
Boje jsou urputné, během týdne vrcholek kóty 534 změní šestkrát majitele a ztráty jsou obrovské. S československým sborem bojuje i Alexandr Kopecký. Narodil se v ruské Kaluze českým rodičům a narukoval dobrovolně. Hýčká si svůj samopal Špagin a jako oko v hlavě opatruje fotografie své ruské manželky Marie a tříleté dcerušky Naděždy.
Naděžda znamená naděje. Alexandr Kopecký se zotaví z těžkého válečného zranění a usazuje se v Kotli poblíž Osečné. Někdy v sedmačtyřicátém za ním konečně dorazí milovaná Marie i s Naděždou. Rodinné štěstí naplňuje jejich příbytek. Na kalendáři stojí pondělí 14. dubna 1952 a malinký chlapeček poprvé svým křikem prozrazuje okolnímu světu svou přítomnost.
Samozřejmě dostává jméno po tatínkovi, ale Sudičky zařídily, že mu téměř nikdo neřekne jinak než Saša. Jenže malý kojenec nedbá, co ony imaginární tety u jeho kolébky povídají. Zajímá jej mámin prs, plný lahodného mléka. Jenže to se záhy změní a kluk roste jako z vody. Vstřebává rodinné hodnoty předávané z generace na generaci. Pracovitost. Píle. A důraz na vzdělání.
Základní školu vychodí Saša v Osečné. Lákají ho motory a tak se pro AOZ Český Dub učí v Přelouči automechanikem. Poznává i závodní prostředí. Miloš Plzák, březolupský plochodrážník a veleúspěšný trenér, i po čtyřech desítkách let vzpomíná, kterak se mu rozzáří oči, když mu v libereckých Pavlovicích svěří do opatrování svoji Jawu.
Cesty osudu ovšem dokážou být křivolaké jako horská cesta. Sašovi je sedmnáct, když se svým kamarádem míří v sedle motocyklu do školy. Na internát však nikdy nedorazí, havarují poblíž Přelouče. Se Sašou je zle, moc zle. Lékaři v pardubické vojenské nemocnici vraští čela nad vážnými zraněními a nedávají prakticky žádnou naději na přežití. Avšak vrásky na čele střídají optimistické úsměvy.
Saša dělá pokroky a procentuální šance na úplné uzdravení se nakonec zastaví až u stovky. Čeká jej ještě jedna rána. Je mu osmnáct, když mu umírá otec. Ve stejném období ovšem potkává slečnu Danu. Sympatie jsou oboustranné a roku 1972 si vyměňují zlaté prstýnky. Dcerka Romana spatří světlo světa ještě v Kotli, synka Alexandra si již rodiče vezou do nově postaveného domku Na Žižkově v Českém Dubu.
Od devětašedesátého pracuje Saša v AOZ Český Dub. V roce 1976 jej Vlastimil Rybář, tajemník Městského národního výboru doporučí Okresnímu komunálnímu podniku jako perspektivního člověka, který by dokázal zajistit kvalitní personál a řádný chod autoopravny. A Saša v roli vedoucího nezklame.
Autodílna je během několika let zvelebena a přestavěna. Vede si náramně dobře a její jméno je mezi majiteli vozů Škoda a Moskvič skloňováno zásadně v superlativech. A roku 1984 se dočká začlenění do struktur výrobního družstva LIKOV Liberec.
Saša neopouští plochodrážní prostředí a na sklonku sedmdesátých let začíná pracovat ve vedení AMK Liberec. Závodníci mají neklidnou duši a on s rutinou protřelého diplomata žehlí jejich průšvihy. Dostal do vínku vlídné srdce, široké jako pláně ve vlasti jeho rodičů. Jan Pecina nemůže závodit, protože nedostal řidičák? Jeden telefonát a problém zmizel v propadlišti dějin. Liberečtí junioři se nemají, jak dostat na závody? Hop, a Věroslav Kollert již drží v ruce klíčky od jeho automobilu.
Sašovy ruce jsou nejen velkorysé, ale především šikovné. Do Liberce jsou přidělovány motocykly, které by mohly konkurovat nejlépe ve sběrně druhotných surovin. On je však svede vypiplat do konkurenceschopného stavu a liberecká plošina jde nahoru. Všechno se mu bohatě vrátí.
Roku 1989 se Saša vrací ze závodů a na dálnici v západním Německu čirou náhodou potkává Josefa Ikera, bývalého plochodrážníka z Liberce, jenž se rozhodl hledat své štěstí na druhé straně železné opony. Staré přátelství nezrezivělo a Saša záhy odchází pracovat do jeho firmy. Nové zkušenosti a technologie si nenechává pro sebe.
Saša sfoukává čtyřicet svíček na svém narozeninovém dortu. A ve Vlčetíně u Českého Dubu zakládá společnost BM-Bohemiamodell, která se specializuje na výrobu slévárenských modelů z polystyrénu. Záhy se jeho zákazníky stávají renomované značky Mercedes Benz, Volkswagen, BMW či Škoda. Má konečně čas i na vlastní závodní motory.
Vývoj plochodrážního motocyklu BM mu trvá pouhý měsíc. Z jeho dílny vycházejí nejprve stojaté agregáty, později ležaté se dvěma vačkami nebo jednou. Sám Saša jejich počet odhaduje na osmdesát. Většímu rozšíření zabraňují jen potíže se zajištěním adekvátního servisu.
Tvůrčí duch Sašu neopouští ani nadále. Osloví jej Václav Hutla, jenž se v devadesátých letech baví myšlenkou stavby třílitrového dragsteru, jenž by svým vysokým zdvihovým objemem dohnal drahé speciální technologie. Saša mu vyráží dech, když mu při další návštěvě Vlčetína prezentuje modely odlitků hlav, válců a karterů ve špičkové kvalitě.
Rozbitá hlava, zadřený píst ve válci, opotřebované ojnice s čepem nebo kompletní repase celého motoru. Saša tohle umí v prvotřídní kvalitě. Jeho mobil prakticky v jednom kuse vyzvání a ve Vlčetíně se dveře netrhnou. Technický mág nemá žádný problém. Nebo vlastně…
Při lékařském vyšetření slyší Saša název nemoci, proti němuž lidstvo navzdory veškerému pokroku nenašlo adekvátní zbraň. Stejně jako ve svých sedmnácti opět vidí zachmuřené pohledy doktorů. Ty už ale přece zná! I tohle zvládne! Musí toho ještě přece tolik vykonat! Filip Šitera se vrací po těžkém úraze na ovály a potřebuje, aby mu motory jely jako z praku!
Lékaři jsou opět překvapení, když vidí, kterak se Saša se svou nemocí pere. Jenže rakovina není férový soupeř, ale prevít. Zákeřný prevít, horší o to více, že se nevzdá jen tak. A pak přijde slunečný pětadvacátý červencový den roku 2015. V Liberci se závodí a všichni v depu hledají pohledem Sašu,
který je možná poprvé v životě zklame. V té chvíli je již doma mezi blízkými a nad ránem 26. července vydechne naposledy.
Foto: Romana Antušová a město Český Dub
