Žarnovica – 9. prosince
Jako mnoho jiných žarnovických kluků znal plochou dráhu prakticky od narození. Jeho otec Jozef je však zapáleným fandou sportu levých zatáček. A tak se ve svých deseti letech začal vozit v sedle motocyklu po Martinu Vaculíkovi pořízeného na splátky. Nechal si poradit od zkušených, takže své dlouhé čekání na první závod vyšperkoval pódiovým umístěním při loňském závodě amatérů v rámci veteránského závodu v Žarnovici. Letos už Ján Mihálik vyhrál jízdu a magazínu speedwayA-Z se svěřil, že se na příští sezónu nechystá jen v myšlenkách, ale i v posilovně.
První smyk zařídil Zdeno Vaculík
„K ploché dráze jsem se dostal, když jsem měl deset,“ vrací se Ján Mihálik do roku 2011, kdy zkraje sezóny podniknul na žarnovické dráze své první plochodrážní krůčky. „Odmala jsem chodil s ocinom na plochou dráhu a říkal mu, že chci jezdit.“
Něco takového se ovšem lehce řekne, ale k realizaci vede o poznání delší cesta. „Měli jsme velmi dobrý kontakt se Zdeno Vaculíkem,“ pokračuje slovenský junior. „Dohodli jsme se na motorce. Začaly tréninky. Měsíc jsem jezdil s ocinom, pak mi to nechal. Půl roku jsem jen kroužil, pak už to šlo do smyku. Jezdil jsem i s trenérem Danielem a se Zdenem. S ním jsem zažil první smyk.“
Pocit to byl nepopsatelný. „To bylo něco!“ nezastírá Ján Mihálik. „A ta rychlost. To pro mě bylo úžasný, byl jsem šťastný a pořád jsem o tom mluvil. Asi po dvou měsících jsem jezdil smykem i sám. Takovým mírným, že jsem z výjezdu trošku přidal.“
Na Slovensku stopětadvacítky vůbec neexistují. Není divu, závodění kolibříků na prostorné žarnovické dráze by postrádalo efekt. A tak mladému adeptu plochodrážního řemesla nezbývalo než trénovat a trpělivě čekat pět let, než si na narozeninovém dortu sfoukne patnáct svíček.
„Trénoval jsem čtyři roky,“ konstatuje a zároveň dodává, že se svého premiérového závodního vystoupení dočkal ještě ve svých čtrnácti loni v létě. „První závody byly amatéři bez licence a já byl nejmladší, jinak tam byli jezdci, co měli víc než dvacet roků. Tam jsem skončil třetí.“
Cesta na nejnižší stupínek pódia nebyla ovšem jednoduchá. „V semifinále jsem předjel Poláka.“ Líčí Ján Mihálik. „Dostal jsem se to finále, tam před mnou spadnul jeden Polák a já spadnul po něm. Motorka byla nepojízdná, na opakovačku jsem si musel půjčit motorku od Braňa Mesiarika.“
Zatímco v Čechách mohou mladíci závodit ve slabších kubaturách, jejich slovenským vrstevníkům zůstávají jen tréninky. „Měl jsem s kým jezdit,“ odmítá Ján Mihálik myšlenku, že by se při nich nudil. „Nejdřív jsme jezdil po jednom, abychom do nikoho nebouchli a nebo se něco nestalo. Ale teď už jezdí Paťo, Mišo, Adam, tak si chodíme zajezdit i na pásku.“
Radost zabraňuje obavám
Na kalendáři byla sobota osmého srpna, když se Ján Mihálik letos chystal na start svého prvního oficiálního závodu. Do Žarnovice dorazila česká juniorka a on si na záda své vesty lepil startovní číslo dvě.
„Všichni se mě ptali, jestli se bojím,“ vrací se ve vzpomínkách o čtyři měsíce nazpět. „Ale já cítil spíš radost, že si zajezdím a zazávodím. První start jsem odstartoval před Edou, ale Kovačič mě vytlačil. Nakonec jsem nasbíral pět bodů a byl celkem šťastný. O nic mi nešlo. Jen se obeznámit s dráhou a jezdci. A zvyknout si na tu atmosféru. Proto jsem byl v klidu a s chutí jsem si zajezdil.“
Druhý den se v tropické Žarnovici konal přebor spojený s první ligou a Ján Mihálik se z rozjížďky s číslem dvě vracel do depa jako vítěz. „Všichni lidi měli ruce nahoře,“ usmívá se. „Měl jsem parádní start a tak jsem jim ujel a držel si první místo.“
S výjimkou Plzně absolvoval Ján Mihálik kompletní zbytek našeho juniorského šampionátu. „V Praze jsem si nezvykl na dráhu,“ vysvětluje svou nulu z Markéty. „Je nezvyklá, že je klopená. Šel jezdit jen vnitřek. O tréninku jsem zkusil venek a málem jsem letěl. Nesebral jsem žádný bod, ale odnesl si spoustu zkušeností.“
V Březolupech se už umístil jako devátý. „Už se mi jelo líp,“ hodnotí a připomíná rozhodující zvrat. „Sbíral jsem body, že jsem předjížděl. Starty jsem neměl dobré. Od klubu jsem dostal Maťovu motorku a na rovinkách jela jako ďábel. Užíval jsem si to. Škoda, že mi to nevyšlo s Adamem Fenclem. Na vnitřku si počkal a předjel mě.“
Jihomoravský ovál nebyl pro Jána Mihálika absolutní neznámou. „Už jsem tam byl trénovat,“ potvrzuje. „Mám to blízko, využil jsem, že u nás nebyl trénink a s Jakubem Valkovičem jsem tam jel. Dráha byla ještě rozbitá po první lize. Ještě předtím se to polívalo. V nájezdu byla kolej, já spadnul a motorka se vyšplhala po nafukovačky. To jsou ty zkušenosti, musím vědět, co dělat v takové situaci. Pády prostě patří k ploché dráze.“
Po závodech naložil své vybavení do klubové dodávky a zamířil domů. Nicméně druhý den nad ránem již její čumák mířil dálnicí do Bratislavy, potom na Brno, aby nakonec sjel do Divišova. Spolu s Michalem Tomkou skončili v českém šampionátu juniorských družstev pátí. Na svém štítě si odváželi Pardubice, kterým ukazovali výfuky i při vzájemné konfrontaci, dokud Ján Mihálik neupadl.
„V Divišově jsem taky byl předtím trénovat,“ svěřuje se Ján Mihálik. „Mrzí mě ta dva body, co jsem ještě mohl mít. Vedli jsme s Michalem až do posledního kola. Ale bylo dobré, že jsme nebyli poslední. Oproti Žarnovici je tohle strašně malá dráha.“
Od publika aplaus i prázdná láhev
Byť byla premiérová sezóna Jána Mihálika nekompletní, představil se už na mezinárodní scéně. „Den předtím jsem se s někým bavil, že budu náhradník,“ vzpomíná na poslední srpnový víkend, který je tradičně vyhrazen Zlaté přilbě SNP. „Nakonec chyběl Maks Gregorič a v neděli mi volali, že budu v závodě. Rychle jsme utíkali připravit motorku. Měl jsem sice číslo R1, ale jel jsem všechny jízdy.“
Být součástí vrcholu slovenské plochodrážní sezóny je úžasný pro všechny žarnovické mladíky a Ján Mihálik rozhodně není žádnou výjimkou. „Na Zlatou přilbu jsem se dřív jen díval,“ souhlasí. „Teď jsem jezdil a sbíral zkušenosti. Jezdili tam Maťo a Venca Milík, hvězdy z polské extraligy. Viděl jsem, co dělají na dráze, když závodí a jel jsem s nimi i v jízdě.“
V říjnu se vypravil i na Ukrajinu ke dvoudennímu MACEC Cupu. „Jeli jsme autem Feryho Štefloviče,“ nenechává si netradiční zážitky jen sám pro sebe. „Ale nešlo tam topení. V koloně před ukrajinskou hranicí jsme strávili pět hodin. Byla strašná zima a to byl teprve říjen.“
Do Červenogradu se ovšem slovenská výprava dostala včas. „Byla docela dobrá dráha a vyhrál jsem jízdu,“ líčí Ján Mihálik. „Jeli jsme čtyři, vyhrál jsem start, z výjezdu jsem bouchnul do jednoho, ten do druhého a on padnul. Měl něco s rukou, ten druhý nenastoupil, tak jsem jel jen s Ukrajincem. Až do zatáčky jsem dojel po zadním, ale vyhrál jsem. Byla to čtvrtá jízda. A v páté, kdybych si zapnul metyl, byl bych třetí. Pustil jsem si jen jeden kohoutek, po startu to jen cuclo a přestalo to jet.“
V neděli pokračoval středoevropský pohár v Rivně. „Přišlo sedm tisíc diváků,“ měl Ján Mihálik oči málem až navrch hlavy. „Tleskali, úplná paráda, nástup byl na něčem jako Monster Truck. Byly tam dva, všichni tleskali, my jsme mávali, Sergej Golovňa, promotér, měl proslov.“
Jenže z tribun se během závodu neozýval pouze aplaus. „Jeli jsme tři,“ vrací se Ján Mihálik k jedné rozjížďce. „Předjel jsem Ukrajince tak, že málem spadl. Všichni pískali, házeli na mě flašky. Sranda byla strašná, mám parádní zážitky a určitě tam chci jet i příští rok.“
Poslední říjnovou sobotu žarnovickou dráhu symbolicky zamkla recesisticky pojatá rozlučka. „Teď je zimní příprava,“ svěřuje se Ján Mihálik. „Chodím cvičit do posilovny. Pondělí, středa, pátek. Kondička, síla na cvičení na postřeh, abych měl dobrý reflex. Abych byl na příští rok fit a podal co nejlepší výkon.“
A jaký program Jána Mihálika v sezóně 2016 očekává? „Chci jet českou juniorku, to je jasné,“ vypočítává. „Teď budeme s klubem psát smlouvy. A za to, že budu propagovat Speedway Club a nosit čepice a loga, nám budou dávat olej a další věci na závody.“
Ján Mihálik děkuje:
„Chtěl bych hlavně poděkovat rodičům, Zdenovi Vaculíkovi, Speedway Clubu Žarnovica a fanouškům.“
Foto: Mirek Horáček, Martin Mesiarik, Antonín Škach a Eva Palánová
