Že čas šíleně letí, to už za svůj život zjistil úplně každý. Stejně je to i o prázdninách a dovolené. Tentokrát to s teplem bylo na hranici a neřešilo to ani časté koupání. Práce mi nechybí, mám zahradu, ale také čtyři vnoučata, která dají zabrat, pokud se jim chcete věnovat. A to já zase jo. Co mi ale chybí, a zřejmě nejenom mně, je fakt, že se dlouho nejezdila žádná plošina. Zkrátka už jsem ji propadl.

 

Navštívil jsem sice závody malých kluků a holek v Chabařovicích. Cítil jsem se na místě, kde jsem prožil kariéru plochodrážního jezdce, skvěle. Závody těch nadějí je skvělá podívaná a bezva relax. Potvrdil to i můj vnuk Martin, který moc fandí malému Šifaldovi. A když Filip vyhrál, byl stejně šťastný jako on.

Protože čas prázdnin je i čas, kdy sháním a zařizuji své hosty do svých podzimních a zimních talk show, nabralo tentokrát mé auto směr Kladno. Dočetl jsem se, že se do Čech vrátil náš legendární hokejista Jaromír Jágr. Již jsem se s ním osobně setkal dvakrát. Dostal jsem zprávu, že trénuje s kladenským družstvem skoro denně ráno od  deseti hodin.

Jeli jsme na blint, ale vyšlo to. Jarda trénoval. Vidět ho jako divák při tréninku tak veliký problém není. Ale dostat se k němu a hovořit s ním, je naopak problém ten největší. Znám se s jeho řidičem a požádal ho, jestli by mi s Jaromírem vyjednal schůzku. Řekl mi, že tam čeká na Jardu hodně lidí, abych počkal venku u auta.

A opravdu po čtyřiceti minutách vyšel z haly Jarda a hledal očima  aktéry domluvené schůzky. Pozdravili jsme se a bavili o možné besedě ve Štětí. Když jsem mu řekl, že jsem bývalý plochodrážník, velice ho to zaujalo. Řekl mi, že zájem o jeho osobu je obrovský a spoustu toho musí odmítnout. Ale slíbil mi, že až se vrátí natrvalo do Čech, že přijede nejen na besedu, ale také na plochodrážní závody.

Já zase, že ho svezu na plochodrážce. Choval se velmi přátelsky a povídali jsme si asi  deset minut, což je u tak zaneprázdněné hvězdy velmi solidní  čas. Došlo i k vzájemnému focení. Obzvláště vnuk Martin bude mít ve škole o čem vyprávět. Jardovo přátelské rozloučení a pěkné gesto při odjezdu je velikým příslibem, že vše co jsme si řekli, se stane skutečností. Už se velmi těším.

Ale také se velmi těším na další plochodrážní závody, které nás příští rok čekají. Stejně tak můj vnuk Martin, který tu lásku k plošině zdědil asi po mě. O prázdninách jsem mu splnil jeho veliké přání. V Chabařovicích se díky místnímu klubu poprvé v životě svezl na plochodrážní stopětadvacítce. No, na smyk to hned nedalo, ale byl nadšen a rád by to zkusil znovu. Tak uvidíme …