Praha – 23. května
Pražské kolo Speedway Grand Prix začínalo andělským provedením statní hymny dětským sborem. Kdokoliv přišel s tím nápadem, trefil se do desítky. Andělské bylo i počasí, jehož se obávali všichni zainteresování a nejvíce snad Tomáš Topinka, který se postaral výborně o stav dráhy během pátečního tréninku a sobotního závodu. Ještě pár minut před začátkem se o dráze nechtěl ani bavit a se sobě vlastním humorem odmítal další komentáře, snad aby se o nic nezakřiklo. Průběh závodu z tohoto pohledu však byl naprosto standardní.

 

 

Tlačenice na semifinále

Než plochodrážníci vyházeli materiál na okraj dráhy, rozhodovaly starty. Nejlépe se to dařilo ze vzdáleného žlutého pole, odkud startovali tři vítězové prvních čtyř rozjížděk. Nepovedlo se to jen Krzysztofovi Kasprzakovi, ale i ten skončil těsně druhý. Mimochodem tento výkon si zopakoval ještě jednou v třinácté rozjížďce a to bylo vše, protože ostatní starty vždy skončil jako poslední. Zatím se mu letos nijak nedaří.

Přesto, že se na začátku nepředjíždělo, nebyly úvodní rozjížďky bez napětí a zajímavých soubojů. Už před startem druhé jízdy nefungoval stroj Nickiho Pedersena a jeho tým urychleně přivezl náhradní motocykl. Dán dokonce dvakrát si přesedával z jedné mašiny na druhou, než mu mechanici dali pokyn, že problém je odstraněn a Nicki Pedersen se vrátil ke své první motorce.

Proběhlo to takovým způsobem, že se vsadím, že kdekomu uniklo, který motocykl nakonec přivedl k startovní pasce. Hned po startu Pedersen se střetl v první zatáčce s Iversenem, ten šel k zemi, naštěstí bez zranění a start se opakoval se všemi čtyřmi jezdci. Okamžitě se začalo spekulovat, že Pedersen potřeboval další čas na přípravu svého problematického motocyklu a tak poslal svého krajana k zemi.

Že tomu tak nebylo, se stalo jasné s opakovaného záběru, ale taková je už pověst dánského bouřliváka. Otřesený pádem Iversen skončil ale poslední. Ve svém dalším startu si připsal znovu nulu, do třetice to byl jediný bod a jeho vyhlídky nebyly nijak dobré. Pak ale vyhrál dvakrát po sobě a to v devatenácté jízdě musel zabojovat ve snad v nejlepším souboji večera s Gregem Hancockem.

Američan odstartoval nejlépe, kdežto Dán se musel postupně probojovat z třetího místa. Náskok Hancocka vypadal nepřekonatelný, ale Iversen to nevzdal a dostal se před něj. Hancock mu to vrátil, ale nakonec vyhrál Iversen. Se sedmi body se tak dostal do semifinále, což nejvíce mohlo mrzet Australana Jasona Doyla, který nasbíral stejný počet bodu, ale vyhrál pouze jednou, proti dvěma vítězstvím Dána.

Jason Doyle ale měl na svědomí druhý pád večera, když v čtvrté jízdě z třetího místa v nájezdu do předposledního kola přetočil motocykl a po piruetě skončil tak hluboko pod nafukovacím mantinelem, že se sám nedokázal odtamtud dostat. Opakovalo se pochopitelně bez něj. Tento jediný bod pak mu nakonec chyběl k účasti v semifinále.

Spravedlivě je ale uvést, že i jeho nejbližší soupeř Iversen měl defekt, který zavinil jeho druhou nulu, takže oba měli stejnou smůlu. S defektem skončili ještě Batchelor a Jonasson. Nebýt defektu Australan mohl byt velice blízko semifinále, ale Švéd jel závod, na který určitě nejlépe bude rychle zapomenout. Ne účastnil se pátečního tréninku, aby šetřil zraněnou nohu a nakonec bolestí ho donutily po třech startech stáhnout se z další účastí.

 

 

Nová generace na obzoru

Odstoupení Jonassona otevřelo cestu pro náhradníky Kůse a France. Oba měli za soupeře po jednom bývalém mistru světa. Matěj Kůs Chrise Holdera, Josef Franc trojnásobného Nicki Pedersena a oba nedokázali získat ani bod, přestože dělali, co mohli. Aby toho nebylo málo Josef Franc, zničil během víkendu celkem tři motory a to se jen tak nestává ani největšímu smolaři. Snad mu to osud vynahradí jinde.

Tím se dostáváme k poslednímu domácímu borci, s divokou kartou startujícímu Václavu Mílikovi. Publikum mu fandilo bouřlivě a jezdci určitě nechyběla motivace. Přes loňské dva body se ale nedostal, a jeden z nich získal po odstoupení defektujícího Iversena. Pardubičan si takhle krutý osud nezasloužil, jelikož bojoval, co šlo.

Ve dvanácté jízdě dokonce proti třem mistrům světa najednou. Chris Holder, Nicki Pedersen a Greg Hancock dohromady drží sedm titulů, ale chce-li uspět do budoucna, bude si muset poradit i v takových střetnutích. Teď je ale naprosto nepravděpodobné, že by na rok 2016 mohl získat divokou kartu, tak cesta ke Speedway Grand Prix už vede jen přes challenge, což bude dostatečnou motivací pro talentovaného mladíka. Já mu určité budu držet palce.

Tam, kde bychom rádi viděla Václava Milíka, se dostal jiný mladík, Polák Maciej Janowski. V prvních, vice či méně zmatečných letošních velkých cenách svůj nesporný talent nijak nepřevedl.

V Praze si to bohatě vynahradil. V minulosti dvakrát startoval na divokou kartou (2012 a 2014) a jednou se dostal i do semifinále závodu. V Praze ale stanul poprvé na pódium a za komplet patnáct bodů v základní častí si zasloužil snad i zvítězit.

Čtrnáctá jízda večera, ve které po skvělém souboji porazil svého mentora Grega Hencocka byla ukázková! V semifinále ho pak suverénně porazil Nicki Pedersen a ve finále ho předjel po tuhém souboji i o druhé místo jeho krajan Jaroslaw Hampel, ale přesto Maciej Janowski udělal ten nejlepší dojem a poprvé byl úspěšný mimo své rodné Polsko. Nastupuje nová generace!

 

 

Staří známí na pódiu

Jaroslaw Hampel bude i nadále mít smíšené pocity z pražské Markéty. Začátek měl přijatelný, ale ve dvacáté jízdě se utkal s Jonssonem, Žagarem a Holderem. Všichni čtyři měli otevřenou cestu do semifinále, ale nikdo ji neměl jistou. Nakonec za krátký konec tahal Australan Holder, který jediný se dál neprosadil.

Hampel ještě porazil Iversena a Hancocka, aby v samotném finále po urputném boji předjel už zmiňovaného Janowskeho. Na vítěze Wofindena ale už neměl. To byl Polákovo páté pódium v Praze s tím, že čtyřikrát skončil na druhém místě. Zda to vnímá jako zakletý stadión, anebo se do Prahy bude těšit i nadále, ukáže budoucnost.

Největší úspěch dosáhl skvělý Tai Woffinden. Početní britští fanoušci měli co slavit. Bývalý mistr světa jel skvěle. Jednou prohrál s Hancockem a jednou s Iversenem, ale později jim to vrátil v rozhodující fázi závodu. Samotné finále suverénně vyhrál, když se od startu dostal do čela a nikomu nedal šanci.

Přitom finálová jízda se musela pro letmý start opakovat a nervy finalistů musely být maximálně vypjaté. Bez bodu z finále odjížděl Nicki Pedersen, ale i on může byt spokojen celkovým počtem získaných bodů a průběžným druhým místem v šampionátu.

Pražské kolo splnilo očekávání. Sezóna velkých cen se konečně rozjela. A my se můžeme už těšit na jubilejní dvacátý ročník, který už nyní přináší otázky.

Podaří se Wofindenovi překonat vyrovnaný rekord třech opakovaných vítězství Jasona Crumpa z let 2002 – 2004? Vyhraje konečně Jaroslaw Hampel, prosadí se do třetice Václav Mílik? Nato si počkáme další rok. Praha se každopádně zapsala do pořadatelské historie série s devatenácti velkými cenami po sobě a už teď má zajištěni další tři ročníky. Nenapadá mě nic lepšího než zopakovat marketingový slogan nedávného mistrovství světa v hokeji: „Musíte to vidět zblízka!“

 

 

Hlasy z depa

„Byla tu obrovská základna britských fanoušků,“ vysekl Tai Woffinden poklonu svým krajanům v ochozech. „Každý rok roste více a více. To je pro mě skvělé, nedělám speedway jen pro sebe, ale pro lidi. Vyhrál jsem tu potřetí v řadě, sám nevím, co se děje, protože ve třech posledních letech jsem tady jel úplně rozdílné motory.“

„Nemohl jsem najít správné nastavení, nemohl jsem se dostat na svou rychlost,“ posteskl si Jaroslaw Hampel. „Proto jsem nemohl najít správnou stopu. Se svým týmem jsem pracoval velmi tvrdě, abych se zrychlil, což se nám v závěru povedlo.“

„Začal jsem velmi dobře,“ bilancoval Maciej Janowski. „Měl jsem správný set up, startoval jsem dobře a byl jsem na dráze pěkně rychlý. Ve finále to bylo těžké, moje motorka už nebyla dost rychlá. Ale jsem velmi šťastný, konečně jsem měl dost pěkných bodů. A moje koleno, které jsem si zranil v dubnu v Coventry, je už stoprocentně připravené na závodění a já doufám, že už nezmeškám žádný závod a zůstanu bez zranění až do konce sezóny.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV)