Milevsko – 22. března
Na statku Kolorédov se narodila kůzlata. Přijeli se na ně podívat také Stefan Svensson se svým synem Niclasem. Není divu, když se s majitelem viděli o pár dnů dříve v Inzellu. Antonín Klatovský se po sedmi letech vrátil do sedla při rozlučkovém závodě Günthera Bauera. Současné poměry na ledové ploché dráze však nedávají naději na další pokračování kariéry jihočeského borce, ačkoliv v jeho mysli je stále zlatá světová medaile, jíž by rád přivezl svému tatínkovi.

 

Show v Inzellu

„Trénoval jsem,“ odmítá Antonín Klatovský myšlenku, že by ohřebovaný  plochodrážní speciál vedl po ledovém ovále naposledy roku 2016. „Vždycky se každou zimu svezu, abych měl kontakt.“

A proto nebyl problém vyhovět prosbě Günthera Bauera, aby se v pátek před vrcholem ledařského mistrovství světa převlékl do kombinézy. „Byl trénovat v Jistebnici,“ říká jeden n nejúspěšnějších ledařů české historie. „Říkal, že v jeho rozlučce prostě musím jet taky, že tam bude Posa Serenius a další, s nimiž závodil.“

V závodě samotném skončil Antonín Klatovský čtvrtý. „Super,“ odtuší. „Ale jedeš na padesát procent. Byl to po tréninku mistrovství světa a našem tréninku. Jedeš, aby sis nerozbil hubu. Start, první vingl, člověk čeká, jak to dopadne. První jízda s Posou, on i ve svém věku do toho jde a smrdí to pádem.“

Po čtveřici druhých míst přišla vítězná holubička, která byla pro Antonína Klatovského tolik typická. „Chtěli ji po mně,“ usmívá se. „Jako show pro lidi, aby se bavili. Celý závod brali jako show. Ale jak mají dělat show závodníci, co celej život závodili a pořád maj‘ ten drajv.“

Celá akce byla povedená. „Svez‘ jsem se, ale spokojenej sám se sebou nejsem,“ neskrývá Antonín Klatovský. „Jak nejezdíš, jsi hned o level níž. Musím se máčknout a dát to do prvního vinglu.“

 

V úloze prince dánského

A to je ta otázka, jak by parafrázoval Hamlet, závodit či nezávodit… „Závodit bych chtěl,ale doba je zlá,“ povzdechne si Antonín Klatovský. „Když pojedeš mistrovství světa, je tam ta slavná FIM. Jako letos. Udělá kvalifikaci, dva tisíce kiláků daleko. Postupuje deset, dalším čtyřem v pořadí dají divokou kartu. Nepostoupí jen dva.“

K takovému systému se Antonín Klatovský staví kriticky již dlouho. „Říkal jsem to už před lety. Před covidem,“ přikyvuje. „Proč nedají každý federaci dva karty a organizátorům tři?! Jede se Evropa, svět, to jsou tři závody za sezónu a prize money nic moc. Sezóna tě bude stát půl miliónu a vrátí se ti padesát tisíc.“

Teplé zimy nedávají šanci českým pořadatelům vyšperkovat ledařský kalendář. „Počasí u nás je problém,“ zamýšlí se borec, který sám před šesti lety organizoval mítink v Soběslavi. „A tak se ve Švédsku se jede superliga, ale absolutně zadarmo. Co to je, když nedostaneš ani korunu?! Z evropskejch ledařů si Švédové dělají srandu. Celej měsíc budeš makat, pak ti řeknou super, díky.“

 

Bez servítků

Propracovat se mezi elitu ledové ploché dráhy není rozhodně procházkou růžovým sadem. „Aby ses dostal na špici, potřebuješ se tomu deset let věnovat,“ ví Antonín Klatovský své. „Obětovat se a pak to přijde. Jenže, uděláš medaile a… To je to samé, jako kdyby hokejisti nebo fotbalisti udělali medaili na mistrovství světa a jejich svaz jim řek‘, díky, je to fajn. Ledařský problém je ve federaci, za medaili by měli vyplácet prachy, vždyť AČR mistrovství světa uznává.“

Přitom ledová plochá dráha má rozhodně obrovský potenciál. „Kdyby se chtělo, udělalo by se mistrovství republiky ve Švédsku,“ uvažuje. „Dneska je doba neomezených možností. Dá se to natočit na stream, pustit ho lidem za poplatek. Ledy se dostaly do pravěku, jsou daleko od dob, kdy závodil táta.“

Antonín Klatovský si nikdy nedával na svou pusu zámek. „Co to vzal Castagna, co si hraje na velkýho bose, poslal ledy dolů,“ nebere si servítky. „Dva tisíce patnáct se jelo ve Strömsundu. Říkali, musíš bejt do čtvrtýho místa, kdyby se zrušil challenge v St. Johannu. Byl jsem třetí, challenge se zrušilo a já byl jedinej, kdo do finále nepostoupil. Takovou prasárnu udělal Castagna na rodinu Klatovskejch. Obětoval jsem tomu hodně, osmnáct let jsem byl v mistrovství světa. Další rok, jsem byl dvanácej, brácha za mnou. Ten dostal divokou kartu, já ne.“

Křivda se vydýchává těžko. „Celej FIM by měl mýmu tátovi bejt vděčnej,“ pokračuje Antonín Klatovský. „Kdyby nebylo jako, ledy se dodnes jezdí na tvrďákách jako za Milana Špinky. Táta je rozvil na úroveň, co nemá obdoby. A nejsou schopný mu dát razítko, aby se dostal do depa. Jednou v Praze dostal od známýho VIPku na Grand Prix, ale vyhodili ho. To jsou věci a pak máš závodit.“

 

Krev není voda

A bude tedy Antonín Klatovský závodit i nadále. „Hele, mám pět medailí z mistrovství světa,“ bere odpověď zeširoka. „Když jsem udělal třetí místo na Evropě, naše federace mi řekla, že jsem si vyjel koeficient na další rok. A děkuju. Abych dostal finanční odměnu, musel jsem další rok jet. To je bordel a člověk se zamýšlí, proč a jestli závodit. Obětoval jsi tomu hodně, aby byly výsledky. Když přišly, dali ti dvacet tisíc a poděkovali. Člověk si nestěžuje, ale taková je realita.“

Přitom ledová plochá dráha určitě není nepřitažlivá a nudná. „Je to adrenalinovej sport,“ souhlasí jihočeský ledař. „Navíc se přes zimu nic neděje. To biatlonu se letos dalo šedesát miliónů. My takové částky nepotřebujeme na mistrovství světa, ale za medaili nám naflušou do ksichtu. Berlín řekˇ, že udělá mistrovství světa, ale bez výplaty jezdců a bez hotelu! Proč třeba není mistrovství světa družstev? To by žádnej jinej sportovec nedělal. Žádnej. To je jen fanatismus, nic víc.“

Jeden faktor, proč by se Antonín Klatovský pustil zase do bojů na ledových oválech, tady přece je. „Jestli začnu závodit, tak kvůli tátovi,“ odhalí je. „Abychom mu třeba jednu tu zlatou medaili přivezli. Jinak ne. Nechci peníze, reprezentuju, ale za medaili musí být prachy. Jako to mají hokejisti. Pak nebude žádnej problém závodit. Zatím to tak není. A za dvacet let, co jsem závodil, mi nikdo nedokázal odpovědět proč.“