Parní mašinka původem z budapešťské lokomotivky si vesele štráduje nahoru horskou úzkokolejkou s jedním hytlákem a osobním vagónkem za sebou. V něm cestuje malá Dáša, kterou maminka v obavě, že se Praha stane cílem náletů spojenců stejně jako říšská města, posílá do Beskyd k dědečkovi. Píšťala lokomotivy zdraví partu veselých školáků, kteří jí běží v ústrety. S dívkou v bílém kožíšku s černými flíčky, jež cestuje do stanice Nebe pouze v doprovodu myšek Miky a Běly, se rychle spřátelí. Než film Karla Kachyni z roku 1972 začne odvíjet svůj děj, přes plátno se objeví titulky se jmény účinkujících aktérů. Mezi nimi je také Antonín Kasper. Ano, jeden z nejlepších českých plochodrážníků, který by v pondělí oslavil šedesátku, se uplatnil také jako filmový herec dětských rolí.

 

Ovály i stříbrné plátno

Mikuláš se slavil před šedesáti lety stejně jako dnes. V dvaašedesátém se Žižkovem neslo zvonění, čertovské bll bll bll a výkřiky dětí. Vousatí Mikuláši krotili své pekelné druhy, rozdávali dárky z košíků za dohledem usmívajících se bělostných andělíčků. Paní Jana dostává naprosto jedinečný dárek. Narodí se jí chlapeček, který dostává jméno Antonín.

Jak je v Čechách zvykem, jmenuje se po tatínkovi, jenž se na počátku šedesátých let rychle vypracuje mezi nejužší plochodrážní špičku celého Československa. A to by bylo, aby se Toník nevydal v jeho šlépějích. Postaví mu malý motocykl z německé koloběžky s motůrkem pro jízdní kola vyrobený v Sovětském Svazu.

První test skončil ránou do popelnic a rozsypaným popelem, za který žižkovská domovnic oba aktéry pořádně zpucovala. Nicméně kulaté Škroupovo náměstí se ukázalo jako mnohem vhodnější tréninkové kolbiště. A když tatínek dovezl z Anglie malou Hondu Monkey, Toník se naučil jezdit smykem.

Za jejími řidítky se postavil prvně ke startovní pásce. V Polepech mu za soupeře byl Karlík Průša, syn severočeského závodníka, sedlající v domácí dílně poskládaný malý plochodrážní speciál. Na rozdíl od japonského stroje neměl řazení. A tak spíkr Jaroslav Čmejla v červnu devětašedesátého ohlásil mikrofonem první vítězství Antonína Kaspera mladšího.

Čígo, jak mu tatínek říkal dle malého pomocníka středověkých rytířů, si však na začátek ostré kariéry musel ještě počkat. Nicméně na procházce svým džínovým sakem a rezavými vlasy nadchnul režiséra Otu Kovala. A ten jej obsadil do dětské role ve svém filmu My tři a pes z Pětipes z roku 1971. Napřesrok Toník účinkoval ve snímku Vlak do stanice Nebe režírovaného Karlem Kachyňou.

 

---

Vlak do stanice Nebe

S normalizačním letopočtem vzniku 1972 nemůže být film objektivním zhodnocením poslední zimy druhé světové války. Ostatně si ani podobné ambice neklade a s dětskými hrdiny v hlavních rolí vypráví příběh přátelství a odvahy. O ploché dráze v něm samozřejmě není ani zmínka a rovněž Antonín Kasper v něm není hlavní hvězdou. Milovníci technici však budou nadšení zimními záběry z Povážské lesní železnice, která těsně po natáčení bohužel zanikla, s lokomotivou U45.902 dle značení ČSD vyrobenou před první světovou válkou v budapešťské lokomotivce. Pro podtržení rodinné atmosféry dlouhého prosincového večera se film hodí naprosto báječně.

Vlak do stanice Nebe

---

Plochodrážní velikán

Co se má stát, se však stane. Toník dospíval a již ve dvanácti osedlal plochodrážní pětistovku. Jeho tatínek trénoval závodníky Rudé hvězdy. Když skončili s tréninkem, přišel na řadu junior. Jednou ho v akci viděl legendární Ole Olsen. Dánský velikán rychle pochopil, že klučina potřebuje jiná řidítka. A hned pro ně poslal mechanika. Nad otázkou po placení jen mávnul rukou, byť si vždy nechal peníze vysázet do posledního pětníku. Prý je to dárek budoucímu mistru světa.

A Toník vskutku pracoval, aby se jím stal. Po vyučování a obědě na základce skoro hodinku na Markétu. Večer nazpět k učení a domácím úkolům. Na rozdíl od dnešních kolibříků závodit ještě nemohl. Paragraf o řidičáku na velký motocykl obejít nešlo.

Vzhledem ke svému prosincovému datu narození závodil poprvé v sezóně 1980.  Přinesla mu březnový debut v extralize, titul juniorského mistra republiky bez ztráty jediného bodu a devátou pozici v evropských jednadvacítkách. V nich byl napřesrok vicemistr a v další sezóně mistr.

Vypořádal se s následky těžkého zranění z britské ligy a svou klenotnici plnil dalšími úspěchy. V pětaosmdesátém porazil Jiřího Štancla nejen v mistrovství republiky, ale také ve finále Zlaté přilby SNP. Putovní trofej posléze získal natrvalo. V sezóně 1991 vyhrál i Zlatou přilbu v Pardubicích, byť ještě v sobotu mu ani sázková kancelář Fortuna přímo ve Svítkově nedávala velké naděje. Ale kdo věřil a využil zajímavého kurzu, v neděli se mu bankovky nevešly do prkenice.

S Romanem Matouškem dovezl bronz z mistrovství světa dvojic, vyhrál pohár mistrů evropských zemí a pod jeho kapitanátem se český národní tým radoval ze světového stříbra. Domácí primáty se jen hrnuly. A když se roku 2002 rozhodl skončit, vyhrál svůj sedmý titul českého individuálního šampióna. Tuto bilanci až letos vyrovnal Václav Milík.

Po skončení své kariéry od ploché dráhy neodešel. Stal se obchodním zástupcem italské značky GM, s níž se mimochodem stal jako první mistrem republiky 1994. Koučoval pražský Olymp v extralize, nicméně zdravotnímu komplikace mu nedovolily pokračovat. Svým uměním potěšil diváky na libereckém Posledním nalévání. Ale pak přišlo černé ráno 31. července 2006…

Legendy bohužel odcházejí, nicméně ze srdcí a vzpomínek fanoušků nevymizí nikdy. Antonína Kaspera si rozhodně nepřipomenou jen, když děti při cinkání zvonku neznervózní nejistotou, zda u nich tentokrát bude mít navrch vlídný Mikuláš anebo rozdivočelí čerti.

 

 

Začínalo se spontánně v pěti, šesti lidech v pardubickém pivovaru. Zastavit se v předvánoční době, vychutnat si půllitr pěnivého moku a popovídat si o ploché dráze. Tradice se zrodila rychle. Pokračovalo se v pivovaru v nedalekých Medlešicích, nicméně poslední dvě akce se konaly v příhodném prostředí restaurace přímo na stadiónu ve Svítkově. A to už se příznivců sportu levých zatáček sešlo více než dvacet. V průběhu let se pravidelně účastnili Evžen Erban, Lubomír Vozár, Milan Špinka či Hynek Štichauer se svým tatínkem Miroslavem. Po dvou letech pauzy zaviněné kovidovými opatřeními se Vánoční setkání přátel ploché dráhy koná opět, a sice v úterý 20. prosince od patnácti hodin v restauraci plochodrážního stadiónu ve Svítkově.

Plzeň – 29. listopadu
Minulý týden oslavil významné životní jubileum Leopold Klíma. Již v devětačtyřicátém jako sedmiletý kluk viděl Zlatou přilbu a plochou dráhu si doslova zamiloval. Osudovou se mu stala Plzeň, kde roku 1964 nastoupil do Škodovky jako konstruktér. Bydlel na Borech, takže na stadión neměl daleko. Z běžného člena se přes pozici startmaršála vypracoval na hlavního pořadatele, místopředsedu a od roku 1969 i na předsedu klubu. V jeho čele zůstával desetiletí a vedle toho fungoval i v řídících orgánech naší ploché dráhy. S poněkud opožděnou gratulací k osmdesátce se za všechny své čtenáře připojuje rovněž magazín speedwayA-Z.