Mimo oblíbených Polepských brambor se v Polepech na Litoměřicku pěstovala i plochá dráha. Poprvé mě sem na závody mě vezl můj starší bratr na novém zeleném pionýru Jawa 05. Bylo mu patnáct, mně třináct. Těsně před obcí se mě bratr ptal, zda cítím spálený ricin a já odvětil, že ano, i když jsem nevěděl co to vůbec je. Moc jsem se těšil, byl to pro mě takový výlet mimo realitu.

 

Na plochou dráhu

Zaparkovali  jsme písta asi mezi padesátkou motorek různých značek a kubatur. Depo bylo ještě v bývalé pískovně, za dřevěným kinem téměř v sousedství jednoho z hlavních tahounů ploché dráhy v Polepech Jaroslava Čmejly. On spolu se svými kamarády ze Svazarmu rozjel stadión, aby se tam dala jezdit plochá dráha.

Dráha tenkrát byla ještě bez mantinelů a startovalo se hned u pískovny. No, a když naskočily čtyřtaktní motory, to bylo pro třináctiletého kluka něco. Kdo tenkrát jezdil, nevím, měl  jsem v sobě tolik dojmů, že si to opravdu nepamatuji. Ale právě zde, pravděpodobně při mé první návštěvě, se u mne uchytila záliba pro plochou dráhu, kterou rád sleduji, i když je mi již přes sedmdesát.

Moje druhá návštěva v Polepech byla až v patnácti. Měl jsem již papíry na pionýra a přijel na zelené 05. Jezdilo nás asi šest kluků a právě při první návštěvě coby řidiče, se u mého stroje stala porucha, která mě hodně vyděsila. Nešla mi zařadit třetí rychlost. Bál jsem co, se stalo a kolik bude stát oprava.

Doplížil jsem se na dvojku domů, kde mi starší kamarádi poradili, že je vyšroubovaný jeden šroubek u řadícího automatu. Ať vyvrtám do karoserie díru a šroubek dotáhnu. Protože kamarádi čekali, vzal jsem vrtačku na kliku a vyvrtal díru tam, kam mi radili. Šroubek jsem dotáhl a bylo hotovo.

Hned  jsme zase vyrazili na výlet.  Vícekrát jsem již takové zlo na motorkách neudělal. Dnes, když mi známý přiveze ukázat stopadesátku zetku a u výfukového potrubí vidím imbusové šrouby, nic nenamítám. Vaří se ve mně krev, ale na to musí přijít každý sám.

 

Asfalt nebyl dobrý nápad

Při zmiňované druhé návštěvě Polep již bylo vše jinak. Mantinely kolem celého stadionu, nové depo na druhé straně pískovny, nová věž hlasatelů a rozhodčích, kde hlásil Jaroslav Čmejla. Za rozhodcovskou věží byl vyhlouben menší bazének pro závodníky a návštěvníky.

Tenkrát jsem se osmělil a zavítal jsem do depa, kde jsem spatřil na vlastní oči závodníky, které jsem znal jen z novin nebo televize. A potom při dalších závodech jsem již depo navštěvoval pravidelně. Někdy nás vyhodili, ale s tím jsem počítal.

Závodů v Polepech jsem viděl hodně a rád se zmíním ještě o mistrovství republiky 1969, kde se bojovalo o titul, který vyhrál Jan Holub. Tenkrát  jsme tam s kamarády byli vlakem. Boje na ovále se protáhly a my si nechali ujet vlak, abychom viděli konec, v němž byl nejlepší již zmíněný jezdec.

Bylo nás osm a domů jsme potom šli pěšky. Oni šest a já osm kilometrů. V sedmdesátých letech byla v Polepech vybudována asfaltová dráha, což mělo být něco extra. Jak se později ukázalo, šlo o krok vedle a oni by museli přejít opět na škváru. A to zlomilo vaz dráze i činovníkům.

 

Plejáda plochodrážníků

Za těch několik let, co jsem jezdil do Polep na závody, se mi vrylo do paměti hodně věcí, které jsou dnes již vzpomínkami. Rád  vzpomínám na jezdce zvučných jmen doby. Antonín Kasper, Jaroslav Machač, Stanislav Kubíček, Karel Průša, Antonín Šváb, Volfové a další. Pochopitelně v mé paměti jsou i mladší. Jiří Štancl, všichni Vernerové, Emil Sova, Milan Špinka  a další. V paměti mi také zůstal první závod Emila Sovy. Přijel na závody  a nikdo ho neznal, protože začínal a právě ten den, to byl jeho koncert.

Bylo mu asi osmnáct a jezdil jako z partesu. Zrovna tak mi utkvěl v paměti Antonín Kasper starší. Jeli jsme na motorkách na závody a ve Vrutici u koupaliště jsme zastavili. Na břehu stálo osobní auto s přívěsným vozíkem a na něm plochodrážní Eso. Kasperovi se s  malým Toníkem vykoupali. A poté pokračovali na závody.

A co teprve, když Toník jezdil na malé motorce po závodním oválu. O té jeho jízdě se opravdu mluvilo dlouho. Další jezdci, kteří mi utkvěli v paměti, jsou Zbyněk Novotný, který jako jeden z prvních začal jezdit v barevné kombinéze, Jaroslav Zobal, jenž se svojí výškou velmi dobře poskládal na motorce. Josef Kalous, závodník z blízké vesnice Hrušovany, velice oblíben u místních diváků.

Jak ho nazval Jaroslav Čmejla, právě přijíždí na dráhu jezdec Kalous, vulgo Briggs. Poté úspěšně závodil za Liberec. Dalším byl místní Jiří Moravec či dnešní spíkr plochých drah Miloslav Čmejla.

 

Plochá dráha, motokáry, kaskadéři

Rád také vzpomínám na úpravy tratě, kde traktor Zetor 25A řídil jeden místní občan. Měl jen jednu ruku a statečně se pral s volantem. Úpravci tratě byli většinou vojáci, kteří s hráběmi po každé rozjížďce  uhrabovali zatáčky.

Nemohu zapomenout ani závodníky RH Praha, kteří jezdili na závody terénním autem. Bojový tudor měl plátěnou střechu a za sebou vozík se třemi motocykly.

V Polepech jezdili naši nejlepší reprezentanti, poté nová nastupující generace dalších jezdců. Zpestřením závodů byly i předváděcí jízdy manželek jezdců Moravce a Fabiána na plnoobsahových motocyklech ESO. Při absenci vlastní dráhy mělo v Polepech své centrum Ústí nad Labem. Nesmím zapomenout ani na Jiřího Štancla. Do Polep jako začínající jezdil trénovat  na Pionýru 05.

Poslední  závodů se jel závod  O Podřipský pohár  chmelového  věnce.  Dalším podnikem byl závod motokár na ploché dráze. Taky to bylo napínavé a motokáry si jezdci vyráběli sami. Představení na dráze v Polepech  mělo Autorodeo Praha v první polovině sedmdesátých let.

Tenkrát po Evropě jezdila francouzská skupina kaskadérů , která se jmenovala Legris .První vystoupení u nás měli Francouzi v Praze, které tenkrát navštívil můj kamarád z práce a vrátil se s očima navrch hlavy. Moc se mu líbilo. Něco takové v tu dobu u nás nebylo k vidění a stadióny, kde Legris vystupovali, měly plno. Toho se u nás chytila skupina lidí a udělala něco podobného pod názvem Autorodeo Praha.

Těsně před svým vystoupením v Polepech rozbili svůj stan na stadiónu a týden zde trénovali. Na závěr měli vystoupení. Pořad byl vskutku lákavý. Dvě stará auta, bíle natřená a na karosérii kytičky, klauni, prorážení hořící bariéry s kaskadérem na přední kapotě automobilu, kaskadér stojící na tyčkové konstrukci asi dva a půl metru vysoké a jezdec s autem v plné rychlosti prorazí konstrukci a kaskadér v pořádku dopadne za auto na nohy na dráhu.

Dalším kouskem byla jízda po dvou kolech s jedním autem anebo dvěma jedoucími proti sobě. Poté se ladně vyhnula a pokračovala v jízdě. Vrcholem byl přeskok s motocyklem Jawa – ČZ 150 mezityp, kdy jezdec přeskakoval auta  a skok do dálky.

Já nechápal, jak na produkční motorce navíc skoro dvacet let staré, jde provádět takové kousky. Dalším  prvkem byla jízda na prkně za osobním autem. A to prkno tenkrát kočíroval bývalý plochodrážník Fabian. Poněvadž Francouzi tenkrát u nás odvedli dobrou práci, připravili půdu pro naše kaskadéry a to odrazilo na divácích, jichž přišlo opravdu hodně.

 

Polepská plochá dráha po půl století

Několikrát jsem hovořil s Jaroslavem Čmejlou o budování oválu v obci.  Začátky byly těžké jako vždy, ale lidi se sešli a přiložili ruce k dílu. Techniku poskytl Svazarm, a jak se to rozjelo, měli vyhráno.

Po několika letech ovál začal lidem vadit, až to dopadlo tak, že ten černý ovál musí z obce zmizet. Ovšem zasáhla vyšší moc díky asfaltu na oválu a tím skončila kariéra plochodrážního stadionu v Polepech.

Nyní když jsem byl s dcerou Evou udělat pár fotografií, vyjevila se mi spousta vzpomínek. Kluci v tudoru a jejich jízda po oválu po jednom závodě. Auto plné mladých závodníků z RH a jejich výjezd vchodem pro diváky. Moje první a poslední sezení ve VIP zóně, které trvalo jen jednu rozjížďku. Vícekrát jsem si tam nesedl, poněvadž hned za mantinelem seděli diváci a uvnitř se řítily motorky.

Jízda Zetoru 25 A při úpravě trati. Nepovedené starty, kdy jezdec nezvládl stroj a postavil motorku na zadní. A že se to stávalo dost často, což se dnes již vidí málokdy.

Když jsme přijeli v současnosti, sedli jsme si na lavičku a já si prohlížel celý areál. Plochou dráhu již připomíná pouze tribuna pro diváky a  hlasatelna. Zbytky rozdrolené asfaltové dráhy, vjezd do druhého depa a několik funkcionářů Svazarmu, které občas potkávám při průjezdu obcí. Vždy se probere nostalgie a já to vše opět vidím.

Dnes je všude pěkný trávník dětské hřiště a nová  pěší  asfaltová stezka, na níž by se nyní vešel pouze jeden jediný plochodrážní jezdec. Protože se již v Polepech dlouhou dobu nejezdí, bylo určitě moudré rozhodnutí obecního zastupitelstva zkulturnit areál uprostřed obce.