Ukázka z dokončeného rukopisu knihy Slánská sedmdesátka aneb od padesátého doleva smykem od Antonína Škacha a Antonína Vildeho

Slaný – 7. září 2002
Slyší to znovu a znovu, až si musí připadat si jako oběť sadistického španělského inkvizitora. Přijeli jsme se, Lukáši, podívat, jak se dnes staneš mistrem světa. Z loňska máš stříbro, jezdíš Grand Prix jako stálý účastník, už jsi tam byl i na bedně. Dráhu ve Slaném znáš ještě líp než svoje vlastní boty. A tak to všem natřeš! Jo, vám se to povídá. Jenže angína je doprovázená vysokými horečkami a ve finále juniorského šampionátu modré planety také nestartují žádná ořezávátka. Lukáš Dryml se však dokáže vypořádat s tlakem domácího prostředí i se svými protivníky. A slánským divákům poskytne jedinečnou podívanou. Nikdy předtím, ani potom se žádný český plochodrážník nestal mistrem světa ve své zemi.

 

Vztyčený palec vstříc novinářské tribuně

Příběh slánského finále světového šampionátu juniorů ve své podstatě odstartoval již roku 2001. Lukáš Dryml v ní platil za jednoho z nejslibnějších plochodrážníků modré planety. V předchozí sezóně vynechal finále juniorského mistrovství světa, které se termínově krylo s evropskými devatenáctkami v Lublani. Ve slovinské metropoli stál na nejvyšším stupínku a roku 2001 se od něho očekávalo obdobné umístění v mistrovství světa.

Jenže ambice, byť oprávněné, se budují snadno, praxe bývá zapeklitější. „V britské Elite League mě to Peter Karlsson v King’s Lynn hodil za krk,“ začíná své vyprávění Lukáš Dryml, jenž tehdy hájil barvy Oxfordu. „Tehdy ještě nebyly nafukovačky. Šli jsme natvrdo do dřevěného hrazení. Malinko jsem usnul, po vyšetření zjistili, že mám urvané kolenní vazy.“

Pardubický závodník chtěl pokračovat v sezóně, ale záhy zjistil, že s utrženým kolenem bude mít problém. „Rozhod‘ jsem se, že si půjdu zatrénovat,“ říká. „Každé naklonění motorky každá nerovnost, každý kontakt s dráhou, byl znát. Nešlo to, bolelo to. V Elite League jsem měl average přes osm bodů. Sezóna rozjetá super, měli jsme našlápnuté na mistrovství světa juniorů.“

Jeho čtvrtfinále v Peterborough vyhrál bez ztráty bodu, nicméně semifinále v Rybniku v půlce července prohlubovalo vrásky na jeho čele. „Vzal jsem si dva týdny dovolenou,“ přibližuje svou přípravu. „Odletěl jsem pryč. Dva týdny jsem makal na fyzičce a zpevňování svalstva. Vrátil jsem se a s tátou jsme začali koleno tejpovat. Používali jsme silnou pásku, od špičky nohy až po koleno jsme udělali bandáž.“

Svět konečně začal vypadat o trošičku lépe. „Nebylo to téžké,“ mihne se po tváři Lukáše Drymla úsměv i po dvaceti letech. „Noha byla zabandážováná, ale jezdit s ní šlo. Anglii jsem musel vypustit, mistrovství světa bylo důležitější. Na kontinentu jsou větší dráhy, tomu jsem přizpůsobil svůj styl.“

Před závodem v Rybniku Lukáš Dryml do poslední chvíle relaxoval ve své dodávce. „Zrovna tam byla nová dráha,“ povzdechne si. „Byla rozbitá. Viděl jsem, že to je špatně. Ty díry! Ale odhodláním jsem bolest vytěsnil. Startoval jsem, díra, nedíra.   A prokousal jsem se bezpečně do finále v Peterborough.“

Lukáš Dryml našel jediného přemožitele za celý den v osobě slánského Miroslava Fencla. Čtrnáct bodů mu bohatě stačilo na vítězství. Sotva projel naposledy cílem, otočil se k novinářské tribuně. Jeden z českých žurnalistů jej pozdravil vztyčeným palcem. On mu gesto vrátil, aby si dál užíval triumfální wheelie.

 

Více než mistr světa

Lukáš Dryml prožívá jeden z klíčových závodů své kariéry i po dvaceti letech. „Pro mě to bylo vítězství,“ netají se. „Se zraněním a absencí závodů to byl velkej výsledek. Byl jsem ve finále v Peterborough. Dráha tam je velká kulatá, nebylo třeba se krotit a bát se. Není tam riziko, že si kopneš a přivodíš si bolest.“

Jedna nevýhoda však ve hře o boj juniorského mistra světa 2001 přesto zůstávala. „Dráhu v Peterborough jsem moc neznal, jel jsem na ní jen pár závodů,“ připouští Lukáš Dryml. „Ale na finále na přípravu dráhy povolali Colina Mereditha. Ptal jsem se ho, jaké to bude. A on, že hluboký a těžký. Dali jsme převod podle toho, ale ve skutečnosti to bylo jinak.“

A tak se z rozjížďky s číslem dvě Lukáš Dryml vracel do boxů s velikánskou nulou. „Neodstartoval jsem,“ vybaví si okamžitě.  „Dojel jsem poslední, pak jsem byl druhej. A tohle mě stálo titul mistra světa. Přenastavili jsme motorku a udělali ji podle svého uvážení. Pak to šlo perfektně, jel jsem si svůj vlastní závod. Vyhrál jsem tři jízdy, a byť jsem měl urvané koleno, bylo z toho druhé místo.“

Na vítězného Dawida Kujawu chyběl Lukáši Drymlovi jediný bod… „Cestou domů jsme druhé místo zhodnotili jako fantastickej výsledek,“ bilancuje náš hlavní hrdina. „Samozřejmě jsem byl zklamanej, že nejsem mistr světa. Ale všechno špatné je k něčemu dobré. V tu dobu byla pravidlo, že jak jsi mistr světa juniorů, další rok už jet nemůžeš.“

Na Zlatou přilbu přijel Lukáš Dryml jako vicemistr světa. „Půjčil jsem si motor,“ vzpomíná. „Motorka startovala a jela jako kráva. Pak jsme jeli Tomíčka, začalo pršet. Škrtnul jsem si o Roberta Nagyho a šel přes hák. Pár kotrmelců jsem udělal a zranil si zápěstí.“

Během pondělního pražského večera se šuškalo, že Lukáš Dryml pojede v sobotu v Kršku challenge o postup do světa velkých cen. „Dawid Kujawa byl zraněnej,“ líčí. „Táta začal kontaktovat FIM, jestli pojede challenge, kam se jako mistr světa kvalifikoval. Polská federace ale hrozně dlouho mlžila a neřekli tu informaci.“

Nakonec vskutku místo juniorského mistra světa měl do Krška vyrazit vicemistr. „Začali jsme balit v úterý, ve středu,“ pokračuje Lukáš Dryml ve svém vyprávění. „Byl jsem pobitej, měl jsem nateklou ruku a rameno. A najednou jedem na challenge o Grand Prix! Rentgen, nic tam nemáš. O polámaných kůstkách mi řekli až po závodech. Koleno urvané od jara, v challenge všichni top střelci, co jezdili velké ceny.“

Český závodník do Krška pochopitelně dorazil již na páteční trénink. „Po dešti byla dráha masakr, v Kršku umí udělat hlubinu,“ vydechne. „Trénoval jsem, že jsem jel do první zatáčky a pravou rukou jsem neudržel řidítko. Bolela mě i levá noha, neopřel jsem se o ni. Co tady, kurva, dělám?! Táta byl naštěstí nad věcí. Říkal, v klidu zejtra bude jinej den, odstartuješ a pojedeš.“

Samo počasí jakoby chtělo Aleše Drymla staršího poslechnout, protože slovinské město se nastrojilo do elegantní fazóny krásné říjnové soboty. „Dráha jiná, svítilo sluníčko, hezké počasí,“ jakoby se Lukáš Dryml znovu vrátil do Krška na klíčový závod o postup do světa velkých cen. „Nečekal jsem vůbec nic. Odstartoval jsem, a jak se říká, střelci mě hnali dopředu. A moje odhodlání, ta odhodlanost bez očekávání.“

Formát challenge kopíroval rozpis velkých cen. Maratón čtyřiadvaceti rozjížděk začínala šestnáctka závodníků. Zatímco osm jich vypadlo, v hlavní části přibyla osmička nasazených es. Lukáš Dryml se vcelku s přehledem mezi ně kvalifikoval.

„Mrazil jsem si ruku,“ vrací se do boxů v Kršku. „Sotva jsem si vyměnil brejle. A zase start. Buch, buch, buch a šlo to. Já vlastně na Grand Prix koukal jen v televizi a najednou za mnou přilítli, že jsem v hlavní šestnáctce. Jedeme dál, neřešil jsem to, chtěl jsem zajet výsledek. Soustředil jsem se. Start, buch, buch. Fungovalo to. A šlo to jako nůž máslem.“

V KO systému zůstávalo jen osm závodníků. Lukáš Dryml mezi nimi. Do seriálu velkých cen pro sezónu 2022 však postupovalo jenom šest. Ideální cesta vedla přes první či druhé místo v semifinále, což se rovnalo postupu do finálové rozjížďky. Český závodník naštěstí před závodem dal na rady svého tatínka a nechal si převzít více pneumatik. Na jedné z nich odstartoval a do cíle dovedl Grega Hancocka, Carla Stonehewera a Petera Karlssona.

„Top osmička,“ odtuší. „A ještě jedna jízda a byli jsme ve finále. A taky v Grand Prix. Vybírali jsme si pozice. Šli jsme na rošt s motorkami a přilbami. Mně už to bylo všechno jedno. Mechanik Milan Panák mě plácl po rameni. Jeď! Mně už ale padly ruce, s tím zápěstím jsem jel už sedmou jízdu. Skončil jsem čtvrtý, ale už o nic nešlo. V euforii štěstí, že jsem v Grand Prix s urvaným kolenem, zraněným zápěstím a ramenem jsem to jen obkroužil.“

 

Favorit musí do postele ležet

V říjnu roku 2001 Lukáš Dryml dokázal více než juniorský světový šampión Dawid Kujawa. Avšak mistrem světa přece jen nebyl. O to větší motivaci živil na sezónu 2002. A to tím spíše, startoval-li vzhledem k věku v jednadvacítkách naposledy.

„Věděl jsem, že je to můj poslední rok,“ souhlasí Lukáš Dryml. „Věděl jsem, že v juniorce žádné příště už nebude. Že titul musím udělat teď. Jezdil jsem už se špičkou v Grand Prix. Ale na to se tě nikdo neptal, finále juniorů byl jeden závod, z něho se mělo vyvinout, kdo bude mistr světa. Byl jsem rozjetej, ale finále byl jeden jediný závod.“

Kvalifikační proces v juniorském mistrovství světa 2002 začal pro Lukáše Drymla shodou okolností ve Slaném. „Už si to moc nepamatuju,“ nemůže sloužit většími podrobnostmi ze čtvrtfinále. „Z pátého místa jsem šel jen taktak. Ale já toho ve Slaným moc nenajel. Dráha byla vždycky vlnitá, byly tam díry a kupy. V Zielonej Goře jsem jel poprvé v životě a vyhrál jsem semifinále.“

I toto vítězství pasovalo Lukáše Drymla na jednoho z favoritů slánského světového finále. Bylo jasné, že česká plochá dráha má závodníka světové úrovně. Druhé místo ve Stockholmu a třetí v Göteborgu při závodech cyklu velkých cen nemělo v naší plochodrážní historii obdoby.

Navíc nebylo zvykem, aby se juniorský závodník pohyboval na deváté pozici aktuální klasifikace celého seriálu. A tak se celá řada fanoušků v půlce září chystalo do Slaného s pocitem, že prostě musí vidět, kterak jednadvacetiletý pardubický závodník vyhraje mistrovství světa.

Jenže jeho pozice se začala komplikovat v ne zrovna příhodné chvíli. „V úterý jsme doma jeli ligu v Mariestadu,“ líčí Lukáš Dryml, který roku 2002 oblékal vestu zdejší Örnarny. „Cítil jsem se takový nesvůj. Přišla na mě nějaká slabost, říkal jsem si, snad na mě něco nejde.“

Ze Švédska přeletěl do Velké Británie. „Ve středu jsem měl domácí závod v Oxfordu,“ pokračuje. „Odjel jsem ho. Ale po poslední rozjížďce mě rozklepala zimnice. Vyskočila mě teplota, byl jsem úplně v háji. Na Slaný jsem měl objednaný nový motor, nikdy jsem na něm nejel. Proto jsem se domluvil se slánskými pořadateli, že ve čtvrtek přiletím na Ruzyni a vyzkouším si ten motor u nich na dráze.“

Program profesionálního plochodrážníka byl vskutku náročný. „Šetřil jsem každou hodinu,“ přikyvuje. „Ve Slaném mě pustili na ovál na dvě, tři jízdy. Otestoval jsem motor. Nezdál se mi perfektní, ale táta, že je dobrej. Dal jsem na něj a odjeli jsme do Pardubic.“

Zatímco ve Slaném se ladil motocykl, ve východočeském městě přišla řada na jeho jezdce, aby dal do pořádku svou vlastní tělesnou schránku. „Náš doktor Béďa Petráň mi naměřil čtyřicítku horečku,“ přibližuje Lukáš Dryml. „Na angínu mi ale dal medikamenty. Řekl, buď zítra doma a za osmačtyřicet hodin budeš v pořádku. Tak jsme na páteční trénink do Slaného ani nejeli, od čtvrtečního večera jsem celý den jen ležel.“

 

 

Devatenáctá jízda se stydí za svou nadutost

Po pátečním tréninku se v sobotu brány slánského stadiónu otevíraly úderem jedenácté. Až do slavnostního nástupu o tři hodiny později připravili pořadatelé bohatý doprovodný program. Ve snaze přilákat co největší počet diváků, ceny vstupného byly vpravdě symbolické. Tribunu s úžasným výhledem na ovál lidé pořídili za stovku, ostatní místa v hledišti byla k mání se sedmdesát korun, ale děti a důchodci potřebovali pouhých třicet korun.

Lukáš Dryml však měl na sobotní dopoledne diametrálně odlišný program. „Vyležel jsem tu angínu, že jsem v sobotu měl jen osmatřicítku horečku,“ usmívá se. „Do Slaného jsme přijeli až v sobotu. Celý den jsem tam ležel v obytňáku a nedělal nic. Jen jsem do sebe cpal antibiotika a pil.“

Nicméně vrcholný závod se blížil. „Bylo to finále, finále mistrovství světa,“ popouští uzdu svému temperamentu. „Nikdo se neptá, jak ti je. Ale zase to moje odhodlání a chuť bejt první tam byly. Stejně jako nervozita, kór doma. Za prvý jsem neznal dráhu, za druhý všichni říkali, že když jsem dobrej v Grand Prix, budu mistrem světa. Ale já byl nemocnej a nikomu jsem nahlas nepřiznal, že chci vyhrát.“

Pardubičan rozehrál závod naprosto fenomenálně. Bezprostředně po vylétnutí pásky rozjížďky s číslem tři opanoval situaci. A již na začátku protilehlé rovinky vedl před peroucí se dvojicí Chris Harris – Henning Bager bezmála o deset metrů. V cíli byl za 69,33 sekundy, přičemž za celý den byl rychlejší jen Lukasz Jankowski v první jízdě časem 69,19 sekundy.

Rozjížďka s číslem osm měla ve svém ohni přece jen více oleje. Po startu se na čele usadil Rafal Kurmanski. Lukáš Dryml se v první zatáčce úspěšně vypořádal se švédským tandemem Freddie Eriksson – Antonio Lindbäck. Na konci protilehlé rovinky udeřil na vedoucího Poláka.

Ve druhé zatáčce jej podjel a ve výjezdu vyvezl k mantinelu. Dohromady zatím šest bodů. Stejně jako Krzysztof Kasprzak. „Už v první jízdě jsem byl hodně rychlej,“ vybaví si Lukáš Dryml s odstupem dvou desítek let. „Byl jsem nejrychlejší i ve druhé a také ve třetí sérii. Některé jízdy byly na knop. Kurmanského jsem předjížděl u depa. Vsadil jsem to pod něj. Potřeboval jsem trojky. On to zavíral k lajně, já rovnou pod něj jako v Grand Prix. A pak středem dráhy. Kdyby upad‘, bylo riziko, že by vyloučili mě. Ale on neupad‘.“

V desáté jízdě si Lukáš Dryml stoupnul na červenou dráhu, z níž doposud vyhrál pouze Krzysztof Kasprzak. Čech byl druhým borcem dne, jemuž se to povedlo. Stylem start – cíl inkasoval svou třetí trojku. Záhy na čele aktuální klasifikace osaměl, jelikož Krzysztof Kasprzak ve strhujícím duelu rozjížďky s číslem dvanáct podlehl Davidu Howemu.

„Psychicky náročný, ale procházel jsem tím,“ líčí. „Jel jsem si svůj vlastní film. S nikým jsem nekomunikoval. Kasprzak byl motoricky nejrychlejší závodník dne, jezdecky to ještě neuměl. Já byl o třídu jinde, jezdil jsem Grand Prix. Závodil jsem s nejlepšími střelci, on měl nejrychlejší motorku. Věděl jsem, že je rychlej od startu.“

Čtvrtá série nepřinesla v boji o titul mistra světa v zásadě nic nového.  Start rozjížďky s číslem třináct, pravda, nejlépe zvládl David Howe. Nicméně Lukáš Dryml najížděl do první zatáčky těsně za Angličanem. Vzápětí strčil svůj motocykl pod něj, aby jej ve výjezdu nekompromisně přibil na mantinel a bral čtvrté vítězství.

Krzyzstof Kasprzak ovšem nečekal s rukama složenýma v klíně. Ve čtrnácté jízdě zvítězil stylem start – cíl. Udržel svůj odstup od českého leadera na jednobodové hranici.  Devatenáctka u čísla jízdy se v ten moment nafoukla pýchou jako horkovzdušný balón. Vždyť jen ona a jen ona měla rozhodnout, kdo se v sezóně 2002 stane juniorským mistrem světa.

Avšak ve svém nadšení ze své důležitosti to holka trošku popletla. Její přání se stalo otcem myšlenky, že se na cestě Lukáše Drymla za zlatou medailí jedná jen o pouhopouhou formalitu. Let pásky ke slánskému nebi ovšem všechny sestřelil na tvrdou zem. Ochozy to jen zašumělo, když Lukáš Dryml najížděl až jako poslední! Tváře domácích protahovalo zklamání, kdežto polští kibici měli pré.

Do čela se dostal Lukasz Jankowski. Záhy jej však předčil Krzysztof Kasprzak, třetí jezdil Kenneth Bjerre. V hlavách všech se jako na povel spustily virtuální počítače sčítající body a promýšlející varianty dalšího vývoje.

Lukáš Dryml měl v hlavě hrozný pocit. Sakra, to bude těžké se před všechny dostat! Nicméně byl vždy zvyklý bojovat, byť jel beznadějně poslední. Jeho Jawa, jejímž továrním závodníkem byl, šlapala po naladění od ladiče skvěle. Tak, kdo řekl, že je to beznadějné?! Kdo?!

Už ve druhém oblouku za sebou nechal Lukasze Jankowskeho, jehož trucující motocykl nakonec nedovezl do cíle. Kenneth Bjerre přišel na řadu v první zatáčce druhého okruhu. Vedoucí Krzysztof Kasprzak již byl strašlivě daleko vpředu. Bylo jasné, že se mezi ním a Lukášem Drymlem rozhodne až v rozjezdu. Kdo v jeho cíli bude dříve, stane se mistrem světa.

 

Mistři světa si tykají

Boj o bronz byl neméně dramatický. A zapojil se do něho i druhý český finalista Tomáš Suchánek, byť nepřímo. Osmnáctiletý pardubický plochodrážník uměl dokonale startovat odjakživa. Mezi světovou juniorskou elitou pak body ztrácel. Zrovna v osmnácté se v první zatáčce okolo něho jen mihnul Fredrik Eriksson.

Cílil na pódium, avšak potřeboval, aby David Howe zůstal třetí. Nicméně i Angličan si dal dvě a dvě dohromady. Využil malé skulinky, jež mu český závodník u mantinelu nechal. Protáhnul se jí pro druhé místo, ale s dvanácti body musel čekat, co k tomu řekne jeho krajan Chris Harris v závěrečné jízdě.

V ní však měl hlavní slovo Rafal Kurmanski. Chris Harris se mu celá čtyři kola díval na záda. Mohl nejen zapomenout na rozjezd s Davidem Howem o nejnižší stupínek pódia, k němuž mu scházel právě jediný bod. Ale navíc mu Fredrik Eriksson na pomocná kritéria sebral čtvrté místo.

Všechny přítomné na slánském stadiónu zajímal především klíčový rozjezd. „Vylosoval jsem si vnitřek,“ vzpomíná Lukáš Dryml, že mu Fortuna přihrála postavení na startovním roštu, které nebylo tolik výhodně. „Měl jsem čisto v hlavě, jak v depu nastartovali motorku, přišla na mě myšlenka. Teď nebo nikdy! Můžu ten závod zabít, zklamat sám sebe. Trénoval jsem mentálně jako, kdyby se nic nedělo. Byl jsem tam sám za sebe dostal jsem se do toho svýho. Chci vyhrát.“

Když v tom přišel impuls z reálného světa. „Táta říká, dáme jinou trysku, vyměníme ji!“ ožívá Lukáš Dryml. „Těsně před písknutím dvou minut jsme ji měnili. Měli jsme rozklepaný ruce, byl jsem nervózní. Táta mě poslal do rohu. Vzal jsem si přilbu, brejle. Spustili mě z kopce. Kasprzak už čekal na dráze.“

Za pár sekund se ujal vedení. „Měl nejrychlejší motorku,“ připouští jeho český soupeř. „Odstartovali jsme stejně, on měl dojezd do první zatáčky lepší. Zavíral mě k lajně. Dal jsem to dovnitř, jel jsem s ním až do půlky zatáčky. Měl jsem ho pořád po pravici. Vezl jsem ho až k prknům, nezbylo mu nic jiného, než klapnout.“

Lukáš Dryml si díky svému manévru vypracoval klíčový náskok. „Jel jsem si svou stopu,“ popisuje další tři a půl kola, která jej dělila od cíle. „Věděl jsem, že si jedu pro titul mistra světa. Přijel jsem na cílovou rovinku. A byl jsem tam první!“

Hodně dlouho předtím a ještě déle potom se nestalo, aby publikum tak trpělivě čekalo, až se vítěz objeví na nejvyšším stupni. Lukáš Dryml si ostatně nikdy neosvojil chování nafoukané primadony. Neměl srdce odmítnout jediného gratulanta, než jej ředitel závodu Petr Ondrašík konečně vmanévroval na nejvyšší stupínek. Sdílný závodník by si jinak oficiální pocty určené pro mistra světa vychutnal až někdy o půlnoci.

„Bylo to dojemný,“ zamýšlí se Lukáš Dryml dnes. „Ani jsem si to neuvědomoval. Byl jsem moc rád a v té euforii ti to nedojde. Přišel Roman Matoušek. Byl jsem na antibiotikách, ale nedej si s ním tu slivovici. Pak Milan Špinka. Hele, já jsem mistr světa, ty jsi mistr světa, budeme si tykat! Pak jsme šli na večeři, ale byl jsem úplně vyždímanej psychicky i fyzicky. Další týden byla Grand Prix, měl jsem větší cíle, chtěl jsem se udržet a tu čárku z mistrovství světa juniorů jsem měl za sebou.“

Velikost svého výsledku si každý závodník uvědomí s běžícím časem. „Dneska to mám v historii napsané,“ filozofuje Lukáš Dryml, že je dodnes jediným českým mistrem světa na klasických oválech s plochodrážní pětistovkou. „Kvalitativně byly lepší výsledky, úspěchy v Grand Prix byly výše. Ale jsem rád, že jsme to tehdy s tátou ve Slaném zvládli. On mě sledoval, on mě doporučil nový motor od Otto Weise, když jsem předtím jel celou sezónu motory Petera Johnse. A on měl odvahu změnit na rozjezd trysku.“

 

Mince místo motocyklů

Již v neděli by neinformovaný náhodný návštěvník slánského stadiónu netušil, jak strhující podívaná se zde předchozího dne odehrála. Jak jednadvacetiletý kluk splnil velký sen sám sobě. Ale všem, kteří mu v ochozech drželi palce. A jejichž srdce přestávala bít v krizových chvilkách, aby se vzápětí rozběhla zběsilým trapem stejně jako Jawa v rukou Lukáše Drymla.

Život šel dál. Osmnáctka finalistů tehdejšího juniorského mistrovství světa má dnes okolo čtyřicítky. Řada z nich je dnes takřka zapomenuta, kdežto jiní nechali za sebou na oválech výraznější stopu. Matej Žagar jel se sedmnáctkou na ovál jen jednou, když si Daniel Davidsson ťuknul do pásky. Fredrik Lindgren vůbec, Kenneth Bjerre a Antonio Lindbäck skončili ve druhé polovině výsledkové listiny.

A třeba Krzysztof Kasprzak? O tři roky později se vskutku titulu juniorského mistra světa dočkal. V rakouském Wiener Neustadtu se však kvůli slejváku končilo po dvanácti rozjížďkách.  Po osmi bodech měl nejen Polák, nýbrž také další účastník slánského finále Tomáš Suchánek.

Místo tradičního rozjezdu přišel ke slovu hod mincí v hodnotě jednoho euro. Tomáš Suchánek vsadil na svého osvědčeného orla. Padla panna.

Finále mistrovství světa juniorů 2002 – Slaný:

1. Lukáš Dryml, CZ (12)	3 3 3 3 2	14+3
2. Krzysztof Kasprzak, PL (13)	3 3 2 3 3	14+2
3. David Howe, GB (7)	2 3 3 2 2	12
4. Fredrik Eriksson, S (16)	2 2 1 3 3	11
5. Chris Harris, GB (11)	2 2 3 2 2	11
6. Rafal Kurmanski, PL (4)	2 1 1 3 3	10
7. Lukasz Jankowski, PL (3)	3 1 3 2 E	9
8. Henning Bager, DK (10)	1 3 0 1 3	8
9. Kenneth Bjerre, DK (6)	3 E 2 X 1	9
10. Chris Slaboň, CDN (15)	1 0 2 2 E	5
11. Oliver Allen, GB (1)	1 1 0 1 2	5
12. Tomáš Suchánek, CZ (9)	0 2 0 1 1	4
13. Jernej Kolenko, SLO (14)	0 2 1 E 1	4
14. Antonio Lindbäck, S (8)	0 R 2 0 1	3
15. Denis Sajfutdinov, RUS (5)	1 0 1 0 0	2
16. Daniel Davidsson, S (2)	R 1 0 T 0	1
17. Matej Žagar.SLO (17) (res)	1	1
18. Fredrik Lindgren, S (18) (res)		DNR