Březolupští plochodrážníci začátkem osmdesátých let navážou spolupráci s kluby v Opole a v Czestochowej. Poláci už tehdy berou úroveň programů svých závodů nesmírně vážně. V jednom z nich je i medailónek Václava Zajíce, který na otázku, kdo je jeho největší soupeř, odtuší jediné slovíčko. Volín. Pamětníci československého motorismu doplní křestní jméno Stanislav a dodají, že kraloval motokárám. Mají pravdu, ale my píšeme o ploché dráze. Lubomír Volín je jeho nevlastní bratr. A ač původem ze západočeských Plas, největší stopu na oválech za sebou nechal ve vestě s logem kopřivnické Tatry.  Ovšem jeho křivolaká kariéra ve sportu levých zatáček jej málem dostala do polské ligy skoro o deset let dříve před jejím boomem závodníků ze zahraničí. Pojďme si o tom povídat.

 

Z oblaků na plochou dráhu

Lubomír Volín si k motoristickému sportu přičichnul poměrně brzy. „Odmalička nás rodiče tahali všude po závodech,“ začíná svůj příběh. „Fandili motorismu. Jezdili s námi na motokrosy i na motokáry, těch ale nebylo moc, ale i na plochou dráhu na Borech, když se jelo, i do Slaného.“

Jenže sotva on sám projevil přání na závodech účinkovat v hlavních rolích, narazila kosa na kámen. „Mým vzorem byl Jirka Churavý, vicemistr světa ve stopětadvacítkách a mistr světa družstev,“ vyznává se Lubomír Volín. „Chtěl jsem jako on jezdit motokros. Ale naši mě nehodlali aktivně podporovat.“

Hrdina našeho příběhu neměl ze svého domu daleko na letiště, které v Plasích vzniklo těsně po druhé světové válce. Z kokpitu větroňů Let L13 Blaník mohl poznávat kraj na historickém pomezí panství Metternichů a cisterciáckých mnichů.

„Lítal jsem od svých patnácti dva, tři roky,“ vypráví. „Bylo to bezmotorové lítání na Blanících. Pionýry končily, to už byla kuriozita, s nimi jsem neměl žádné zkušenosti. Ale nakonec jsem stejně šel do Plzně na plochou dráhu, aniž by to rodiče věděli.“

V dvaasedmdesátém byl plzeňský klub na vzestupu. „Začal jsem se motat okolo motorek,“ popisuje Lubomír Volín svou tehdejší roli. „Dělal jsem mechanika nebo spíše pomocnýho mechanika. Dotankovat, utáhnout šroubek, někam odvézt motorku. Pohyboval jsem se kolem Jardy Lucáka, bral mě jako pomocnou sílu s sebou na závody.“

Ještě před koncem roku 1972 však sám ve svých osmnácti zasedl za řidítka plochodrážního motocyklu. „Po určité době nás nechali jezdit,“ popisuje. „Přišel jsem na Bory ve druhé půli dvaasedmdesátýho a svezl jsem se až koncem sezóny. Motorku jsme měli přidělenou dva, tři a střídali se na ní.“

Slibný debut

Závodní kariéra však byla nastartována. „Vedení klubu se zdálo, že bych mohl bejt perspektivní,“ konstatuje Lubomír Volín. „Věnoval se mi trenér Harry Tajč, pomáhal mi Honza Hádek, Míra Dyk, Míra Vojáček, jeho bratr Vlasta také zkoušel v Plzni jezdit, a Míra Motl. Neměl jsem auto,  klubu byla nákladní erena nebo áčko, už přesně nevím, ale na ligu se už jezdilo starým autobusem.“

První závod čekal Lubomíra Volína zkraje dubna třiasedmdesátého. Plzeň se prala o vítězství v prvoligové skupině A s Libercem. Soutěž se rozběhla během třech po sobě jdoucích dubnových dnů v Plzni, Polepech a Čakovicích, kde si on sám na záda své vesty lepil náhradnickou osmnáctku. Nakonec v rozjížďce s číslem deset zaskakoval za Jiřího Hladíka.

„V Plzni ještě byl asfalt,“ připomíná. „A já měl problém z něho přecházet na jiné dráhy. Ved‘ jsem před Bartoňkem, ale šel jsem na hubu. Přerazil jsem mantinel a metrová roura v jeho zábradlí ulítla.“

Liberec vyhrál závod v Čakovicích i celou skupinu, ale Plzeň šla dále a ve finále první ligy, respektive oficiálně ve skupině C, prohru Severočechům vrátila i s úroky. Liberec byl dokonce až poslední za Žarnovicou, kdežto druzí Západočeši doprovodili vítěznou Kopřivnici do kvalifikace o extraligu na rok 1974.

„Nasazovali mě, ale při každým závodě jsem měl pád,“ líčí Lubomír Volín. „Nebyly těžký. Spíš jsem byl jen omlácenej, že jsem se bál hejbat. Nominovali mě taky na národní kvalifikaci do Březolup. Honza Hádek mě tam vezl svým autem, i když sám nezávodil. Nejezdil jsem ani rok a málem jsem postoupil, chyběl mi bod nebo dva.“

Právě v Březolupech se Lubomír Volín dočkal svého prvního vítězství, když cílem rozjížďky s číslem dvanáct projel jako vítěz. Od postupu do druhého kola národní kvalifikace, v níž můžeme spatřovat prapředka současného přeboru, jej dělil vskutku krůček. V třiasedmdesátém odjel ještě domácí test match proti Míšni. Stihnul také juniorský předzávod Zlaté přilby Československa, v němž se ještě nebojovalo o zlatou plaketu. A jednu kvalifikaci o extraligu, než narukoval na vojnu.

Odvážnému štěstí přeje

Zatímco Plzeň si v říjnu třiasedmdesátého na svých Borech a v pardubickém Svítkově dláždila cestu do nejvyšší československé ligy, vojín Lubomír Volín kroutil první dny v přijímači. „Na podzim sedmdesát tři jsem šel na vojnu,“ povzdechne si. „A tím pádem moje první sezóna skončila.“

A zprvu se zdálo, že je vymalováno i v následujících dvou. „Strčili mě do poddůstojnické školy, ale já tam za žádnou cenu nechtěl,“ svěřuje se. „Zajímal jsem se, kam bych šel, abych mohl jezdit plochou dráhu. Narukoval jsem k letectvu. Chtěl jsem převelet do Mošnova, ten byl blízko Kopřivnice, to byla jediná šance.“

Československá lidová armáda s ním osnovala jiné plány. „Měl jsem politický kecy a někdo mě udal,“ věděl si rady, jak si průšvihem říct o převelení. „Jenže velitel útvaru mi kvůli mému příjmení vyslovil důvěru. A tak mi přišel pohled ze San Franciska, psal si s jednou americkou esperantistkou.“

Lístek samozřejmě neušel pozornosti zpravodajcům kontrarozvědky. „Zase si mě volali k veliteli útvaru,“ pokračuje anabáze z úst Lubomíra Volína. „Chtěl mi opět dát důvěru kvůli tátovi. Ale já jim řek‘, že jim na důvěru kašlu. A že jsem svého vlastního tátu viděl poprvé v patnácti letech, protože máma měla jiného muže. A dodal jsem, že komunisty nesnáším. A tak mě do Mošnova převeleli.“

Akci Mošnov si však mladý plochodrážník připravil ještě, než se doma rozloučil s civilem. „Drze jsem šel za podplukovníkem Sklenářem,“ vypráví. „Velitel Dukly, pak dělal šéfa motoristickýho sportu na Svazarmu v Praze. Zařídil mi, aby mě z útvaru pouštěli na plochou dráhu. Byl jsem u normální jednotky, ne v Dukle. S Duklákama jsem jen jezdil jako mechanik po motokrosových závodech, když jsme neměli plochou dráhu.“

Na novém útvaru si musel odsedět dvacet ostrých dnů ve vězení, protože lampasáci mu rozvracení politické morálky roty neodpustili, což ovšem byla malicherná prkotina. „Na první trénink do Kopřivnice mě vezl pan Matula,“ dostává se Lubomír Volín k plochodrážnímu happyendu své vojenské služby u letectva. „Dělal v Mošnově mechanika pro ČSA. Na letišti mě naložil do kropičky, se kterou jel do Kopřivnice. A pak mě zase vzal nazpět. On mě vozil často a hodně mi pomáhal.“

Z asfaltu na obří raritu

S kopřivnickou vestou se Lubomír Volín prvně představil při vůbec prvním závodě mistrovství Československa juniorů poslední dubnový den roku 1974. V nominaci pro celý šampionát se pro něho nenašlo místo, když měl trávit dva roky na vojně. Tři body z pozice dráhové rezervy jsou proto jediné v celém seriálu. O necelý měsíc později na obří severomoravské dráze startovala národní kvalifikace ČSR.

On nejdříve spadl, pak stál s defektem, ale osm bodů z posledních třech rozjížděk jej přece jen poslala do druhého kola. „Dráha v Kopřivnici mi zpočátku dělala problém,“ přiznává. „Přejít z asfaltu v Plzni na takhle atypický ovál není jednoduché. Hodně mi na začátku pomáhali pan Matula, Pepa Plíšek, samozřejmě Miloš Duda a trenér Karel Fojtík. A jako mechanici v dílně i při závodech Honza Beran a Standa Nikel.“

Také on sám rozhodně nechtěl v koutě plakat nad sklenicí, z níž navíc neukápla ani kapička mléka. „Měl jsem pevnou vůli,“ říká. „A dělal jsem všechno pro plochou dráhu. Nakonec byla Kopřivnice moje nejoblíbenější dráha. Jezdil jsem tam nejrychlejší časy a v Březolupech jsem dlouho držel rekord dráhy.“

A nezastavily jej ani drobné nepříjemnosti. „Z vojny jsem přijel do Plzně,“ vzpomíná. „Na Borech byl trénink. Od Vlasty Vojáčka jsem si půjčil motorku. Vynechávala jako svině, jednou vynechala v nájezdu. Upadnul jsem a roztrh‘ si koule. Doktor Mrázek mi tam dal deset štychů.“

Další kola národní kvalifikace zavedla Lubomíra Volína na asfaltové tratě. V Plzni skončil čtvrtý, v Břeclavi mu ale postup do vlastní předkvalifikace o mistrovství republiky jednotlivců sebral pád. S výjimkou úvodního podniku v Břeclavi udávala Kopřivnice tempo prvoligové skupině B. Lubomír Volín dostal prvně důvěru svého nového týmu v červenci.

Soutěž vrcholila ve městě tatrovek dvěma závody, z nichž jeden pořádala Bratislava. V tom prvním měl vestu se sedmnáctkou. Nazítří si náhradnický post vyměnil s Vladimírem Sobotkou, aby po úvodní poruše motocyklu skóroval čtyřmi body. V kvalifikaci o postup do extraligy však opět účinkoval jako náhradník a jeho přínos pro klub mohl v zásadě být pouze marginální. Prolínací soutěž se přelila až do března pětasedmdesátého a Lubomír Volín na sebe strhnul pozornost již zjara.

Titul juniorského mistra jde těsně okolo

Věková kategorie juniorů do jednadvaceti let se v Československu měla rychle k světu. Evropský šampionát se v této kategorii konal prvně v sedmasedmdesátém. U nás juniorský předzávod předcházel Zlatou přilbu Československa již v září 1973. O měsíc později se čakovické soustředění pod vedením Antonína Kaspera těšilo velké pozornosti mladých závodníků. Napřesrok se pardubický Jiří Jirout kroutící vojnu v RH Praha stal prvním juniorským mistrem Československa.

Než se rozběhl druhý ročník československé juniorky, v dubnu 1975 mu v Pardubicích předcházel kontrolní závod. Lubomír Volín ztratil jediný bod v rozjížďce s číslem třináct s Vratislavem Kotkem, ale v první jízdě porazil Pavla Karnase. Oba skončili se čtrnácti body a lepší výsledek vzájemného souboje zajistil vítězství hrdinovi našeho vyprávění.

„Kontrolák jsem vyhrál, Pavel Karnas byl druhý,“ vzpomíná a připomíná, že právě tento výsledek je oba nominoval do sestavy československého reprezentačního béčka, jež se nazítří ve Svítkově postavilo národním družstvům Rakouska, Maďarska a Jugoslávie. „Druhý den se jel Pohár čtyř zemí. S Pavlem jsme se střídali, každej jsme jeli dvě jízdy jednou jsem byl první, ve druhý rozjížďce jsem dojel druhej.“

Nad výkony kopřivnického závodníka zavětřil i státní trenér Miloslav Verner a začal chystat nabídku do reprezentačního výběru, ale úvod juniorského šampionátu se neukázal vůbec ideální. „První závod byl problém,“ vysvětluje Lubomír Volín poruchu, pád a následné odstoupení v červnových Březolupech. „Moji mechanici byli společensky unavení po předešlé náročné noci v Gottwaldově. Přijeli jsme do Březolup, bylo blbý počasí. Po pádu jsem měl nerva. Oni nebyli schopní vyčistit spojku. Naložil jsem motorky a odjel ještě před koncem.“

Vše se mělo v dobré obrátit druhý den v Břeclavi. Kdyby v rozjížďce s číslem čtyři nespadl, stál by na stupních vítězů. Jako jediný totiž dokázal porazit suverénního domácího Oldřicha Kachyňu, který narukoval do slánské Dukly. Asfaltové turné československé juniorky pokračovalo o dva týdny později v Polepech. Lubomír Volín vyhrál a další den v Chabařovicích skončil třetí.

Liberec mu příliš nevyšel a zprvu se zdálo, že je vše špatně i následující den v Čakovicích. Bolela jej noha v nártu a tak ani netrénoval. V první sérii navíc přišla průtrž mračen. Mítink byl odvolán a nakonec bez náhrady zrušen. Pro Oldřicha Kachyňu však bylo přesto pozdě. Při pádu se zranil natolik vážně, že jeho závodní kariéra jednou provždy skončila. O mistra republiky juniorů se nyní prali Zdeno Vaculík, Štefan Eliáš a Lubomír Volín.

A právě on zkraje července začal v Ostravě nejlépe. „Dráha byla taková směs, něco mezi asfaltem a normální škvárou,“ popisuje. „Tvrdá, děravá, prášilo se, to mi vyhovovalo. Druhý den se jelo v Kopřivnici. Dráhu jsem tu už měl najetou.“

Ačkoliv pravděpodobnost, že si oba Slováci nechají své postavení sebrat, byla mizivá, naděje přece umírá vždy až poslední. „Zadřel se mi motor,“ datuje Lubomír Volín její smrt do rozjížďky s číslem devět. „Odstoupil jsem kvůli tomu z prvního místa v posledním kole. Tím pádem mě Štefan Eliáš a Zdeno Vaculík přeskočili. Oba byli mými častými soupeři, ale měl jsem je rád.“

Tři dny ze života zmizely

Objev sezóny, jak Lubomíra Volína v pětasedmdesátém nazývali žurnalisté, již nebyl pátým kolem u vozu ani v kopřivnickém týmu. Československá ligová soutěž prodělala změnu své vizáže, extraligu jezdilo pět družstev a stejný počet byl zařazen také do první ligy, která prvně nebyla rozdělena na dvě skupiny.

Soutěž začala poměrně pozdě. První závod do Březolup byl naplánován až na konec července. Kopřivnice v něm měla volný los a do soutěže vstoupila až druhý den v Žarnovici. Lubomír Volín musel jednu svou rozjížďku přenechat nové tatrovácké exkluzivní akvizici Jozefu Tóthovi, avšak ve třech ostatních projel pod šachovnicovým praporkem jako první. Spolu se svým klubovým kolegou Zdeňkem Dominikem byli jediní, kdo na slovenském ovále neztratili jediný bod.

„Družstvo koučoval Rudolf Duda,“ vzpomíná Lubomír Volín. „Míchal s nasazením, jezdili jsme každej tři jízdy, aby se svezli všichni i s náhradníkem. Já se pěkně rozjel, získal jsem sebevědomí. Ale bohužel nezdravý…“

Devátý srpnový den v Čakovicích patřil třetímu kolu první plochodrážní ligy. Tatra Kopřivnice směřovala za dalším triumfem. Drželi ji nad vodou Zdeněk Dominik, Jan Jaša a náhradník Miloš Duda. Příliš se nedařilo ani Jozefu Tóthovi, ani Lubomíru Volínovi. Ten byl na úvod třetí, pak jej kouč vystřídal, aby jej do hry vrátil ve třetí sérii a on se mu odvděčil druhým místem.

Kopřivnice měla triumf a pět tabulkových bodů v kapse, když na startovní rošt závěrečné jízdy, šestnácté v pořadí zamířil Lubomír Volín. „Nepoved‘ se mi start,“ kontrastuje jeho klidný hlas s děsivým dramatem, jež se mělo během pár dalších sekund na ovále pražského předměstí odehrát. „Z čtvrtého místa jsem po rovině předjížděl na první. Dva jsem překonal, ale tomu prvnímu jsem škrtnul o zadní kolo.“

Podrobnostmi o dalším dění nemůže sloužit, protože osud mu z paměti vygumoval bratru sedmdesát hodin. „V nemocnici jsem se probudil až po třech dnech,“ pokračuje sám aktér děsivého pádu a vypočítává jeho následky. „Měl jsem otevřenou zlomeninu ruky, zlomené předpaždí, zlomenou klíční kost, těžký otřes mozku. Narušily se mi nervy, musel jsem si prsty otevírat druhou rukou.“

Mnohem horší bylo, že se pacient nemohl dát dohromady. „Dělali mi několik operací,“ povzdechne si. „Ruka mi nesrostla. Ve vojenský nemocnici v Plzni mi do ní dávali štěpy z nohy. Ale zase to prasklo.“

Vojnu dokončil, ale v civilu jej čekal invalidní důchod. Na podzim 1975 byl sice od zeleného stolu dosazen do kvalifikace o mistrovství republiky jednotlivců, ale plochá dráha musela stranou. Kopřivnice jezdila extraligu a on lítal po doktorech. Zdálo se, že mu může pomoci jen zázrak. O nich se krásně čte v biblických příbězích, ale čas od času se s nimi přece jen setkáme rovněž v reálném životě.

Babička bylinkářka přinese návrat do plochodrážního sedla

Ani lékaři z vojenské nemocnice v Plzni neuspěli, protože kost znovu praskla. „Už jsem nešel k doktorovi,“ přibližuje Lubomír Volín své tehdejší zoufalství. „Vyrazil jsem za bábou Mrtnickou. Táhlo jí na devadesátku, byla to bylinkářka, chodil za ní i prezident Svoboda.“

Uvítání zraněného závodníka u kouzelné babičky jako z pohádky bylo prosté. „Těžký věci už nedělám, ale my jsme příbuzný, tobě pomůžu,“ tlumočí její slova a přibližuje její léčivý postup. „Natáhla mi ruku, sesazovala kosti. Kolem obvodu ruky stáhla naštípané klacíčky, asi pět jich bylo. Zakapej to lihem a přes to si dej igelit, poradila mi.“

Zní to neuvěřitelně, ale alternativní léčba perfektně fungovala! „Ruku jsem nosil na pásce, trvalo to asi dva měsíce,“ pokračuje Lubomír Volín. „Jezdil jsem za ní každej třetí den. Rok a půl jsem byl na invalidním důchodu a ona mě vyléčila! Mohl jsem začít zase závodit!“

Zbývalo vyřešit, v jakém klubu. „Měl jsem pracovní smlouvu v ČSAD Plzeň,“ svěřuje se Lubomír Volín. „Ale uvolnili mě. To se ale ještě nevědělo, že mi ruka sroste, když se rekonvalescence takhle protáhla.“

V zásadě se mohl vrátit do Plzně anebo pokračovat v Kopřivnici. Třetí možnost nabízely Mariánské Lázně. Po jistém názorovém rozkolu sem přešla část plzeňských závodníků. Triumf v prvním ročníku druhé ligy je poslal do první ligy sedmasedmdesátého roku.

„Harry Tajč chtěl, abych šel do Mariánek,“ připouští Lubomír Volín, že mu lázeňský klub házel laso. „Nabízel mi zaměstnání. Ale mně se tam nechtělo, teprve začínali. Nakonec se ukázalo, že jsem měl pravdu. Brzy to tam skončilo, v Plzni a v Kopřivnici se plochá dráha jezdí dodnes.“

Plzeň by se za těchto okolností zdála logickým řešením. „Trošku jsem vůči nim cítil výčitku, že mi nepomohli někam, kde bych mohl jezdit i na vojně,“ povzdechne si. „Slibovali, slibovali a nakonec se na mě vykašlali. Ale hlavní důvod, můj vlastní otec byl podnikový ředitel ČSAD Plzeň. Když jsem z klubu dostal motorku nebo náhradní díly, říkalo se, že mi je dali jen proto, že je táta ředitel. Jenže my jsme se vůbec nestýkali. Rozvedl se s mámou, když mi byly dva měsíce z politickejch důvodů. Byl komunista a jako důvod uvedl, že maminka je ze selského neboli kulackého rodu.“

Kariéra Lubomíra Volína tím pádem pokračovala v Kopřivnici. „Vždycky se tam ke mně chovali solidně a já jsem jim to chtěl vrátit,“ kvituje. „Přitom když jsem byl poprvý v Kopřivnici v dvaasedmdesátým se školou na exkurzi, říkal jsem, že bych v takový prdeli nikdy bydlet nechtěl. Pak jsem tam jel s Plzní kvalifikaci o extraligu a ten výjezd z první zatáčky mi dělal hrozný problémy, než jsem se tu dráhu naučil, aby byla moje oblíbená.“

Ihned nazpět ve vrcholné plochodrážní hře

Návrat bývalého invalidního důchodce na plochodrážní ovály byl až neskutečný. Třetí březnový pátek roku 1977 se v Kopřivnici v rámci týdenního předsezónního soustředění pořádal kontrolní závod jednotlivců, v němž domácím byli soupeřem závodníci z Březolup. Lubomír Volín šel po roce a půl nucené pauzy na start rozjížďky s číslem tři. Porazil v ní březolupské eso Stanislava Kučeru, jeho klubového kolegu Milana Chlupa a domácího Jana Lichnovského!

V další sérii Lubomír Volín upadl, vzápětí prohrál jen s kopřivnickým leaderem Josefem Plíškem. Pak nula a předčasný konec. I tak jeho pět bodů stačilo na umístění v půlce startovní listiny, avšak také i jako signál, že se s navrátilcem musí počítat rovněž pro ligovou sestavu.

„Hodně mi pomáhal Česťa Váňů,“ nezapomíná ani po bezmála půlstoletí. „I jeho otec a mamka. Když jsem se po úraze vracel, vyšli mi neskutečně vstříc. Než jsem dostal první ubytování, nechali mě u sebe bydlet.“

Návrat na prvoligovou scénu nebyl o nic méně podařený. První závod hostila Kopřivnice. Lubomír Volín byl na úvod dvakrát druhý, pak jej střídal náhradník Petr Pausch, ovšem ve čtvrté sérii již zvítězil. Kopřivnice vyhrála celý závod. A druhý den v Žarnovici také. Přelom dubna a května přinesl Kopřivnici dva test matche s polským Tarnowem. První se jel v Přerově, druhý v Kopřivnici.

„Přerov byl jedním z mých prvních závodů, když jsem se vrátil,“ přibližuje Lubomír Volín. „Hrozná dráha. Byla to býčí aréna, pořádaly se tam zemědělské výstavy. A my jsme tam jeli s Tarnowem…“

Jenže v sedmasedmdesátém nebyla polská plochá dráha tam, kde dnes. Severomoravský tým své hosty porazil jak v Přerově, tak nazítří v Kopřivnici, kde ovšem hrdina našeho příběhu po pádu nedojel. Kopřivnice měla také družební styky, jak se tehdy říkalo, s Opole a maďarskou Nyíregyházou.

„Jely se závody Kopřivnice versus Opole a já suverénně porazil Jerzyho Szczcakiela,“ vzpomene si Lubomír Volín. „On za mnou hned přišel a napadl mě, že mám převrtanou motorku. Chtěl, abych mu ji na další jízdu půjčil. Tak jsem mu ji dal a on se mi potom omluvil.“

Všechno bylo pochopitelně v dokonalém pořádku. „Motor byl dělanej v Polsku,“ vysvětluje Lubomír Volín. „Dvouventil, měl tyristorové zapalování a jel jako kráva. Dali tam švédský vačky, byly opačný, normální byly ve vajíčku, tady jejich rozšířená část šla nahoru jako u langhubu. Motor byl silnej odspodu, ale táhnul pořád, nevytáčel se a měl sílu. Pak nastoupily čtyřventily. Taky se mi jezdilo dobře na starejch gumách, pak přišly ty s nízkejma špalkama, to mi trvalo, než jsem si na ně zvyknul.“

Cestující plochodrážníci

Jerzy Szczakiel byl jediný plochodrážní mistr světa, jemuž Lubomír Volín ukázal výfuk, ačkoliv seznam poražených šampiónů modré planety mohl být delší. „V sedmdesátém osmém jsme jeli v Neulenbachu,“ nenechá si podrobnosti jen sám pro sebe. „Rakušáci jezdili zjara na soustředění do Kopřivnice a nás pozvali na závody k sobě.“

Vedle domácího Neulenbachu startovali další Rakušané pod hlavičkou týmu Wien. V klasickém utkání čtyřčlenných družstev je doplnila Kopřivnice a anglický Hull. Právě v jeho sestavě nechyběl legendární Ivan Mauger, tehdy prozatím pětinásobný individuální mistr světa.

„Málem jsem ho předjel,“ vypráví Lubomír Volín. „Měli jsme čtyřventily půjčený z Pardubic. Jenže jak sem naklonil motorku, začal motor tarokovat. Proto jsem měl dva zbytečný pády. Maugera jsem předjížděl zvenku. Když jsem byl nad ním, zatarokovalo to a já šel na držku. Dráha byla hluboká a rozmočená po předchozím dešti v chladném dni.“

Na svých výjezdech do ciziny zažili kopřivničtí plochodrážníci všelijaké věci jako třeba v sedmasedmdesátém v maďarské Nyíregyháze. „Jindra Arabász blbě přecházel přes ulici,“ usmívá se Lubomír Volín. „Sebrali ho policajti. Klubovej autobus mu odjel a on se vrátil za dva dny stopem.“

Ani on sám se nevyhnul křížku s policejními složkami. „V Opole mě jednou na noc zavřeli do šatlavy,“ přiznává. „Měli tam soustředění polští fotbalisti. Po recepci jsme já a Emil Ondrašík, kterej z toho ale nakonec vycouval, s nima vyrazili za servírkama, co tam měly sjezd. Holky nás pustily dovnitř na hotel, ale jejich učitelky na nás zavolaly policajty.“

Jenže plochá dráha má v Polsku obrovské renomé. „Seděl jsem na schodech,“ přichází Lubomír Volín s pádným důkazem. „Řek‘ jsem, že jsem žužlowiec a oni mě nechtěli sebrat. Jejich náčelník trval na tom, že jo. Ráno do basy přišli dva v civilu, že musíme sepsat protokol, ale nic z toho nebude.“

Celá kauza vzala zajímavý obrat. „Ti dva tajní se mě ptali, jestli si dám vodku,“ zní pokračování příběhu přímo z úst kopřivnického závodníka. „Odmítl jsem, že ne s tím, že pivo bych si dal. Odvezli mě naproti do hospody. Pivo jsme si dali všichni, neskončilo to jen u piva a u jednoho, pak mě vyzvedli lidé z vedení Opole. Nakonec z toho nic nebylo, akorát pan Duda mě strašně seřval.“

Být plochodrážníkem v zemi našich severních sousedů přinášelo nečekané výhody. „S Mirkem Rárou jsme se jedněch závodech v Tarnowě a ukončené recepci v pozdních hodinách zastavili u jednoho nočního podniku,“ svěřuje se Lubomír Volín. „Auto s motorkami jsme zaparkovali přímo před vchodem. Dveře jsme našly zamčený, bouchali jsme, dokud nevyšel vyhazovač, že je plno. Viděl plochodrážky, tak nás pozval dál.“

V lokále se ale kopřivnická dvojice přesvědčila, že muž střežící pořádek nelhal. „Všechny místy byly fakt obsazený,“ pokračuje další z historek. „On nám řekl, ať si vybereme místo, kde chceme sedět. Ukázali jsme na obsazený stůl. Vyhazovač ho ale pro nás hned uvolnil. Sedli jsme si a přišla nečekaná nabídka. Ani jsme jí nevěřili. Prej vyberte si jakoukoliv z přítomných dívek a bude vaše. Znělo to pohádkově, dlouho jsme neváhali a na dvě pohledné kočičky ukázali. Odjely s nám na hotel, víc už psát nemusím, jen že jsem útratu vůbec neplatili. Nikdy jsem nebyl svatej a po každých závodech v zahraničí se něco zajímavého a choulostivého dělo.“

Vylomenin se na cestách natropilo habaděj. „Když jsme jeli v Gyule, slavili zrovna státní svátek,“ přisadí si Lubomír Volín. „Sebral jsem vlajku a šel s ní do hospody. A hned ve dveřích jsem potkal dva policajty. Ale byli to plochodrážní fanoušci, poznali mě, tak mě nechali bejt.“

Kopřivnice měla družební styky až v Rumunsku. „V jednaosmdesátým jsme tam byli s Emilem Ondrašíkem,“ dozvídáme se. „V Aradu to na ovále bylo jako, když jedeš po polní cestě. Byli jsme tam s jeho dacií, cestou zpátky nám z motoru vyskočilo těsnění. Jel jsem i za Plzeň v Katowicích, vyzvedli mě cestou v Kopřivnici. Jindra Dominik vyhrál ve finále nejlepších jednotlivců, kde já byl třetí.“

Místo úsilí o postup boje o záchranu

Když se Lubomír Volín vrátil do Kopřivnice po zranění, klub po roce účinkování v extralize spadl nazpět do první ligy. Vyhrál všechny závody, ale v kvalifikaci o postup nazpět mezi československou elitu stačil jen na Žarnovicu. Pardubice a Slaný uhájily svou extraligovou příslušnost.

„V Kopřivnici nebyla taková parta jako v Plzni,“ přibližuje Lubomír Volín atmosféru. „Tam se každý trénink měřily časy, pak se šlo do klubovny. Byla sranda, bavili jsme se, večer jsme vyrazili do restaurace. V Kopřivnici se všechno řeklo o tréninku. Ale ono by to tam stejně nešlo jako v Plzni. Pepík Plíšek musel do Ostravy, Vláďa Sobotků, co potom emigroval do Kanady, a Jindra Arabász taky. Honza Jaša byl z Gotwaldova, Dominikové z Vítkova stejně jako Petr Pausch a Pavel Deszkas. Dlouho tu vysedávat nemohli.“

Všichni společně však tvořili sestavu, která udávala prvoligové tempo. Pravda, v osmasedmdesátém jí vítězství sebrali junioři z béčka pražské Markéty. V kvalifikaci o postup do extraligy jim Moravané porážku vrátili, ovšem kluby z nejvyšší ligové divize se zachránily a prvoligové vyzývatele mezi sebe nepustily. Stejný příběh se opakoval i v sezóně 1979, kdy Kopřivnice první ligu po dvou letech opět vyhrála.

Lubomír Volín patřil spolu s Čestmírem Váňou a Janem Jašou k bodově nejproduktivnějším kopřivnickým závodníkům. Dostával se až do finále kvalifikace o postup do mistrovství republiky jednotlivců, odkud však dál nepostoupil. V devětasedmdesátém mu o čtyři body utekla medaile v přeboru ČSR, napřesrok byl vyhlášen nejlepším plochodrážníkem severomoravského kraje.

V zimě 1980 si vyzkoušel novou výzvu na Horní Bečvě, kde se spolu s Janem Jašou, Miroslavem Rárou a Miroslavem Hochwaldem objevil za řidítky ohřebovaného speciálu na ledové ovály. „Rára říkal, že se na plochý dráze bojí,“ povzdechne si po letech. „Začal jezdit soutěže. Šlo mu to, ale pak v tričku a v keckách sed‘ do auta, aby vyzkoušel motor. A na rovince na Novej Jičín se zabil…“

V osmdesátém roce se na ledech nekonalo mistrovství republiky, avšak poslední lednovou neděli přece jen rybník Malý Jordán zažil ledovou dráhu. Volný podnik vyhrál Jan Verner a na pódium zamířili ještě Antonín Klatovský a Jiří Jirout. Kopřivnická trojice Jan Jaša, Miroslav Hochwald a Lubomír Volín se umístila ve spodní půli výsledkové listiny.

„Na jednu motorku jsme byli dva,“ vzpomíná Lubomír Volín. „Střídali jsme se na ní. Když jsme měli jet mezi sebou, nemohli jsme.“

Brzy začala hlavní plochodrážní sezóna. Kopřivnice již nebyla štikou první ligy, které kralovalo béčko Rudé hvězdy. Pardubické SVS za sebou nechalo Žarnovicu, zatímco severomoravský tým navzdory dubnovým druhým místům v Pardubicích a doma uzavíral pole. Vítězstvím v  kvalifikaci se však udržel v prostřední československé ligové divizi.

Lubomír Volín patřil k tahounům celku, opět postoupil do kvalifikace o mistrovství republiky. Skvělý závod rozjel v květnu na kopřivnické dráze. Avšak porucha v rozjížďce s číslem pět jej stála cenné body. Ačkoliv nepoznal hořkost porážky, v Ceně národního podniku Tatra skončil třetí. A nad ním se umístili jeho klubový kolega Jan Jaša a vítězný Franciszek Stach z Opole.

Dobový regionální tisk psal, že jen Volín a Jaša stačili na Poláky, ale on sám si podrobnosti již nevybaví. „Na defekty jsem měl smůlu,“ svraští čelo. „Spojka nebo přelomená hadička od metylu, nedotažené zadní kolo. Také odcházely řetězy a spojky.“

Křivda směruje závodníka zpátky do Plzně

Život však šel dál a začala nová sezóna. Zima přála ledařům a ohřebovaná kola jejich speciálů se zakousla do zamrzlých povrchů na svitavském rybníku Rosnička a na škvárovém hřišti TJ Velké Hamry. Tam však závodníky potrápila obleva a jeden závod padl na její vrub.

Lubomír Volín absolvoval první dva závody a skončil celkově patnáctý. V dubnu na počátku první ligy řešil v Kopřivnici a v Žarnovici technické problémy svého staršího motocyklu, ale rozjel se rychle za postem leadera týmu, o nějž se přetahoval s Janem Jašou. Bohužel se opakovala rok stará historie a Kopřivnice i nadále ztrácela dech. Pobyt na stupních vítězů byl sice v jednaosmdesátém častější, Tatrováci dokonce vyhráli úvodní podnik v Kopřivnici, nicméně konečné čtvrté místo je stejně neminulo.

Formát kvalifikace se v jednaosmdesátém změnil směrem k dvojutkání. Kopřivnice své druholigové vyzývatele z Chabařovic rozdrtila na svém kolbišti. Při výjezdu na sever Čech sice prohrála, přesto měla v konečném součtu o dvacet bodů navíc a nepřišla o svou prvoligovou příslušnost.

Měla však přijít o eso ze své soupisky. „V té době jsem jezdíval trénovat do Rybnika, z Kopřivnice to není daleko,“ ujímá se slova opět Lubomír Volín. „Jednou se připravovali na ligu a rozorali venek a vnitřek udělali beton. O závodech venek zase srovnali, aby nebylo vidět, že je pod ním hlubina. A než na to soupeři přišli, domácí měli náskok.“

Hlavní protagonista našeho příběhu se ocitnul ve správném čase na správném místě. „Zrovna jsem tam přijel,“ říká. „A venkem jsem po tom bahnitým předjížděl všechny. Nemohli to pochopit. Chodili za mnou, jestli za ně nechci jet.“

S oficiální nabídkou se ozval Kolejarz Opole. S přestupem nemělo problém ani vedení polské ploché dráhy. Jenže všechno se zaseklo na československé straně hranice. Ještě v půli září píše list Trzybuna, že Lubomír Volín bude v polské lize až v sezóně 1982. Bohužel nebude…

Jeho severomoravský klub plný obav, zda by se vracel na všechny závody u nás, se postavil proti. Avšak jeho závodník si zachoval svou hrdost. V březnu opustil nejen svůj byt na kopřivnické Leningradské ulici číslo 142, avšak i řady AMK Tatra Kopřivnice. Vrátil se do ČSAD Plzeň, nicméně rozchod proběhl po způsobu známém z italských filmů.

Na základě kopřivnických snah Lubomír Volín dostal na rok 1982 distanc. Důvodem se stal jeho údajný nezřízený život. Pravda, mladý sedmadvacetiletý muž po rozvodu navštěvoval noční podniky, avšak nikoliv kvůli alkoholu. Ba právě naopak, jeho přílišná konzumace by křížila jeho plány, což ostatně dosvědčí kdokoliv, kdo se alespoň jednou vydal do baru na zálety.

Lubomír Volín na Borech alespoň trénoval, avšak středa 26. května 1982 přinesla další patálie. „Zdeněk Dominik mě při tréninku přišpendlil na mantinel,“ poslouží on sám podrobnostmi. „Obě dvě kosti pravého bérce zlomené a dislokované. Tři měsíce jsem ležel s provrtanou nohou na závaží v nemocnici. A byl jsem zase v invalidním důchodu.“

O strach vůbec nejde

Nicméně plochodrážní příběh Lubomíra Volína stále nedospěl ke svému konci. Po úrazu se zase vrátil na ovály. Do extraligové sestavy Plzně se sice nevešel, ale o jeho potenciálu svědčí šesté místo z mezinárodního závodu, v němž se na plzeňských Borech postavili naším závodníkům borci z NDR. Avšak sezóna 1984 opět nezačala nikterak dobře.

„Hned v dubnu mi na zájezdě do východního Německa ulétla kyčel,“ říká Lubomír Volín. „Operovali mě tam v nemocnici. Nějakou dobu jsem tam poležel celý měsíc, než pro mě přijel Jarda Hautpmann.“

V lednu pětaosmdesátého už nechyběl ve startovních listinách mistrovství republiky na ledové dráze. „Jednou jsem se svezl na rybníku na Boleváku a pak jsem jel mistrák,“ vypráví. „Skončil jsem šestej. Jezdilo se mi perfektně. Na to, že jsem neměl natrénovaný nic, perfektně. V Kosořicích jsme na čtvrtém až šestém místě měli deset bodů. A na příští rok mě vybrali do reprezentace.“

Ledová plochá dráha mohla přinést další kapitolu v závodnickém curriculum vitae Lubomíra Volína. „Už jsem tím nežil,“ připouští, že se po odchodu z Kopřivnice ve světě levých zatáček hledal. „Přestávalo mě to bavit. Neměl jsem chuť a adrenalin do závodění. Chtěl jsem všechno dohnat za každou cenu, ale o tréninku v Plzni jsem si zlomil páteř. Ležel jsem v krunýři s kompresivní zlomeninou třech obratlů.“

Pokud si myslíte, že se Lubomír Volín v tomto okamžiku vzdal, zarolujte si kolečkem své myši na začátek našeho vyprávění, ať pochopíte, s kým máte tu čest. „Rozstříhal jsem si krunýř s nedoléčenou páteří,“ nepřekvapí jeho reakce nad pozvánkou do ledařské reprezentace, jež na podzim pětaosmdesátého nalezl ve své poštovní schránce. „A odletěl jsem na soustředění do Ruska, vlastně tehdejšího Sovětského svazu.“

Stovky kilometrů od domova jej však čekalo velké zklamání. „Někdo přišel s tím, že jezdím vlastně po prázdným předním kole,“ kroutí hlavou. „Všichni běhali kolem Klatovskýho, Dyka a Vernera a na mě se každej vysral. Myslel jsem, že mi pomůžou, když jsme na reprezentačním soustředění. A nic. Závody jsem tam jel jen kvůli startovnýmu, a když mi přišla pozvánka na mistrovství světa, odmítl jsem ji. A deset let jsem se neukázal na plochý dráze. Říkali, že jsem dostal strach, ale ten jsem nikdy neměl. Ale jako ledařský laik jsem očekával pomoc a radu.“

Jednou bohém, navždy bohém

Bohémem se nemůžete stát, bohémem se musíte narodit. Ano, budou vám závidět divočejší životní styl, talent, ale už se nebudou ptát, co je potřeba dát na oplátku. Vedle odříkání, tvrdé práce a bolesti, také upřímnost, smysl pro fair play a dané slovo. A pak musíte také dokonale ovládat své řemeslo.

„Moje krédo bylo bejt dobrej,“ vyznává se Lubomír Volín. „Nikdo o mě nemohl říct, že jsem byl vyloženě k hovnu. Neměl jsem ambice bejt mistrem republiky nebo něčeho. Doma nás vedli, abychom se nad nikoho nevyvyšovali.“

Dnes jej potkáte prakticky na každém závodě na plzeňských Borech, kde před bratru půlstoletím poznával svět levých zatáček. V klubové hospůdce jej však na pohárek něčeho ostřejšího nenalákáte. Do Kralovic je to přece jen čtyřicet kilometrů a on musí řídit.

Jeho plochodrážní kronika je ambrou pro všechny plochodrážní historiky. Ale on se může pochlubit bohatou knihovnou a stejně albem o historii svého kraje. Vede jej se stejnou precizností, s níž se kdysi vydal dobývat plochodrážní ovály. To by však byl zcela jiný příběh…

Plochodrážní kariéra Lubomíra Volína (*28.5.1954) v kostce:

1973:	Plzeň 2. v 1. lize skupiny B (Lubomír Volín debutoval ve třetím závodě v Čakovicích, kdy v jedné jízdě upadl), 2. v 1. lize skupiny C (Lubomír Volín 13 bodů ze 108 bodů týmu celkem), 2. v kvalifikaci o extraligu 1974 (Lubomír Volín startoval kvůli vojně v jediném závodě; 2 body ze 115 bodů týmu celkem); národní kvalifikace ČSR: 11. v prvním kole v Březolupech; červnový test match Plzeň vs. Míšeň odložen pro špatné počasí, 13. v juniorském předzávodě Zlaté přilby ČSSR v Pardubicích
1974:	Kopřivnice vítěz 1.ligy skupiny B (Lubomír Volín 4 body ze 128 bodů týmu celkem), 4. v kvalifikaci o extraligu 1975 (Lubomír Volín 1 bod ze 74 bodů týmu celkem); národní kvalifikace ČSR 8. v prvním kole v Kopřivnici, 4. ve druhém kole v Plzni, z třetího kola v Břeclavi po pádu nepostoupil do předkvalifikace o MR jednotlivců 1975; MR juniorů: 21. (traťová rezerva úvodního závodu v Kopřivnici, dále nestartoval)
1975:	Kopřivnice vítěz 1. ligy(Lubomír Volín ve dvou závodech před svým těžkým zraněním 12 bodů z 239 bodů týmu celkem), postup do extraligy; MR juniorů: Lubomír Volín 4. (Březolupy 16., Břeclav 4., Polepy 1., Chabařovice 3., Liberec 11. Čakovice nedokončeny, Ostrava 1., Kopřivnice 3.); dubnový kontrolní závod juniorů v Pardubicích 1., dubnový pohár přátelství v Pardubicích (ČSSR 1. – Lubomír Volín ve dvou jízdách pět bodů ze 40 bodů týmu celkem), květnový tréninkový závod v Zohor 3. – 4., květnový test match Kopřivnice 50 vs. Opole 28 (Lubomír Volín 5 bodů)
1976:	invalidní důchod po zranění z první ligy v Čakovicích v srpnu 1975
1977:	Kopřivnice vítěz 1.ligy (Lubomír Volín 56 bodů z 284 bodů týmu celkem), v kvalifikaci o extraligu 1978 Kopřivnice 3. (Lubomír Volín 16 bodů z 65 bodů týmu celkem); březnový kontrolní závod v Kopřivnici 8., test match Ostrava vs. Tarnow: Přerov 45:32 (Lubomír Volín 7 bodů), Kopřivnice 43:35 (Lubomír Volín 1 bod), test match Kopřivnice vs. Opole 22:17 (Lubomír Volín 6 bodů – vinou hustého deště byl závod ukončen po sedmi jízdách, test match Kopřivnice vs. Nyíregyháza 56:22 (Lubomír Volín 7 bodů), Memoriál Josefa Trojáka v Březolupech 9.
1978:	Kopřivnice 2. v 1.lize (Lubomír Volín 61 bodů z 255 bodů týmu celkem), 3. v kvalifikaci o extraligu 1979 (Lubomír Volín 10 bodů z 80 bodů týmu celkem); P ČSR:< Lubomír Volín 2. ve skupině B (Chomutov 2., Plzeň 5.), 7. ve finále (Pardubice 2., Slaný 14.); kvalifikace o MR jednotlivců 1979: 10. ve skupině A (Chabařovice 9., Chomutov 11.), ve finále jako náhradník nestartoval; MR dvojic: s Čestmírem Váňou a Josefem Plíškem 7. v semifinále v Březolupech; test match Kopřivnice vs. Swietochlowice-Opole 38:40 (Lubomír Volín 10 bodů a porucha ve finále jednotlivců), Kopřivnice vs. Opole 64:25 (Lubomír Volín 10 bodů), 13. při Memoriálu Josefa Trojáka v Březolupech, 2. při mezinárodním závodě jednotlivců v Kopřivnici
1979:	Kopřivnice vítěz v 1.lize (Lubomír Volín 67 bodů z 241 bodů týmu celkem), 4. v kvalifikaci o extraligu 1980 (Lubomír Volín nestartoval); P ČSR: Lubomír Volín 1. ve skupině A v Kopřivnici; 4. ve finále (Plzeň 9. Chabařovice 3.); kvalifikace o MR jednotlivců 1980: Lubomír Volín 6. ve skupině A (Kopřivnice 7., Slaný 8.), 15. ve finále (Žarnovica 13., Březolupy 14.); MR dvojic: s Janem Jašou 3. v kvalifikaci v Liberci, s Janem Jašou 6. v semifinále ve Slaném; s Kopřivnicí A vítěz mezinárodního čtyřutkání družstev v Kopřivnici (12 bodů)
1980:	Kopřivnice 4. v 1. lize (Lubomír Volín 33 bodů ze 129 bodů týmu celkem), vítěz kvalifikace o 1.ligu 1981 (Lubomír Volín 36 bodů ze 144 bodů klubu celkem); P ČSR: Lubomír Volín 4. ve skupině A (Liberec 5., Slaný 5.), 11. ve finále (Čakovice ?, Plzeň 10.); kvalifikace o MR jednotlivců 1981: Lubomír Volín 11. v semifinálové skupině B v Chabařovicích; MR dvojic: s Emilem Ondrašíkem a Miroslavem Rárou) 5. v kvalifikaci v Chabařovicích; volný závod na ledové dráze Tábor (Malý Jordán) 15.; 3. při mezinárodním závodě jednotlivců O cenu národního podniku Tatra v Kopřivnici, s Kopřivnicí vítěz říjnového mezinárodního čtyřutkání družstev v Kopřivnici
1981:	Kopřivnice 4. v 1.lize (Lubomír Volín 48 bodů ze 165 bodů týmu celkem); kvalifikace o extraligu 1982: Kopřivnice vs. Chabařovice 106:86; P ČSR: Lubomír Volín 10. ve skupině B (Kopřivnice 7., Březolupy NS); MR na ledové dráze: Lubomír Volín 15. (Svitavy 10., Velké Harmy 14. Velké Hamry NS); 4. při květnovém mezinárodním závodě jednotlivců v Kopřivnici,, 8. při Memoriálu Bedřicha Slaného v Kopřivnici, v září s AMK Tatra Kopřivnice vítězství v mezinárodním závodě čtyřčlenných družstev
1982:	zákaz činnosti a úraz při květnovém tréninku v Plzni
1983:	6. v mezinárodním závodě jednotlivců v Plzni
1984:	úraz při volném závodě v Güstrowě v NDR
1985:	MR ledy: Lubomír Volín 5. (Kosořice 6., Červený Kostelec 5.)
1986:	v reprezentačním výběru pro MS na ledové dráze, po soustředění na Sibiři rezignoval na svou kariéru