Praha – 18. ledna
Klubová budova AČR v pražské Opletalově ulici minulé úterý hostila jednání plochodrážní sportovní komise. Muži stojící v čele disciplíny vyřešili rovněž nasazení reprezentantů do letošních šampionátů světa a Evropy. Zásady nominace zůstaly vesměs stejné, klíčové jsou loňské výsledky, nicméně i letošní šampionáty mají v této otázce, co nabídnout.
Podoba reprezentace v sezóně 2022:
soutěž:
kvóta míst:
obsazení:
kvalifikace SGP2023:
4
Jan Kvěch, Václav Milík, Petr Chlupáč + nejlepší po MR 23.4. ve Slaném
MS U21:
3
Petr Chlupáč, Jan Kvěch + 1 nejlepší z aktuální klasifikace přeboru po závodech v Praze, Pardubicích a Plzni (16.4.)*
MS dlouhá:
3
Josef Franc, Martin Málek, Hynek Štichauer
ME jednotlivců:
5
Václav Milík, Petr Chlupáč, Ondřej Smetana + 2 nejlepší z aktuální klasifikace přeboru po závodech v Praze, Pardubicích a Plzni (16.4.)*
ME U19:
4
Daniel Šilhán, Jan Jeníček, Pavel Kuchař + pro závod v Plzni 1 z nejlepší klasifikace MR U19 k 20.8.
ME tráva:
3
Josef Franc, Martin Málek, Hynek Štichauer
ME ledy:
2+1
na základě MS v Örnsköldsviku Lukáš Hutla, Jiří Wildt + Andrej Diviš**
Poznámka: * z přeboru budou kvůli nominaci započítávány dva nejlepší výsledky; ** platí pakliže do 5.2. nebude pořádat závod ranku mistrovství republiky; nominaci pro soutěže 125 a 250 provedou SCM ve Slaném, resp. v Divišově; vzhledem k termínovým kolizím krátké a dlouhé dráhy není v nominaci na krátké ovály Josef Franc
Praha – 25. ledna
Prodejní a servisní aktivity společnosti LZ engineering pro české zákazníky končí. Budou poskytovány pouze továrním závodníkům Josefu Francovi a Petru Chlupáčovi. Důvodem je skutečnost, že se Alan Zubr chce plně soustředit na aktivity spojené s rozvojem rodinné auto a motoškoly, jež letos oslaví třicet let svého fungování.
Pardubice – 24. ledna
Již od října prosakovaly určité kuloární informace, že letošní evropský šampionát jednotlivců vyvrcholí v Pardubicích. Ostatně i netradiční termín posledního závodu SEC v kalendáři FIM Europe v pátek před supervíkendem se Zlatou přilbou jim dával za pravdu. Od jedenácti hodin dnešního dopoledne je však všem dohadům konec. Promotér One Sport totiž právě oficiálně potvrdil, že po závodech v Rybniku, Güstrowě a Lodži se vskutku bude končit ve Svítkově.
„Se společností One Sport spolupracujeme již od jejího vstupu na světovou plochodrážní scénu,“ říká Petr Moravec ústy AMK ZP Pardubice. „Řadu let společně pořádáme mistrovství světa juniorů. Vždy bez problémů a s maximálním nasazením a profesionalitou všech účastníků.“
Nicméně juniorský šampionát světa se díky projektu SGP2 stává společníkem velkých cen. „Letošní ročník přinese mnoho změn,“ souhlasí český plochodrážní šéf. „Ale ty budou probíhat také v ohledu pardubické spolupráce s One Sport. Posuneme jí na vyšší úroveň a budeme se podílet na organizaci závěrečného kola SEC. Děkuji za důvěru a věřím, že je to dobrá zpráva pro všechny fanoušky ploché dráhy.“
Václav Milík se po třech letech vrátí do švédské ligy, protože se dohodl na kontraktu s klubem Piraterna Motala. Včera se na šroubkařský trénink v Žarnovici vydal Patrik Búri, který plánuje opět závodit, a díky Milanu Moravcovi a Matyáši Hlaváčkovi nezůstal pustý ani kostnický ovál. Do opravdové závodní akce se však dostal jen Jiří Wildt, jehož původně zamýšlený jeden jediný švédský víkend se protáhnul na dvacet dnů.
Švédská Isracingserien vyvrcholila o víkendu dvěma posledními koly, které se nesly ve znamení dominance týmu ÖKM Rudbana Örnsköldsvik. Oslabené SMC Gävle bylo poslední jako v sobotu doma, tak včera Böllnasu. Jiří Wildt v sobotu skóroval šesti (2 1 2 1 X), včera pěti body (0 2 2 0 1). Jeho tým byl v závěrečné tabulce třetí.
„Byla to bída, horší závody oba dva,“ říká pražský ledař. „V sobotu jsem v poslední jízdě závodil o dva body, ale spadnul jsem. Včera jsem nepadal, ale měl jsem jen pět bodů. S tátou jsme měnili řetěz, viděli jsme, že je vytahanej. Měnili jsme kolo, prasklo v něm pár drátů, měnili jsme dekl na primár, byl prořízlej.“
Stupně vítězů byly pro Gävle, které vyhrálo první závod, přece jen daleko. „Těžko zaskočit za Haralda Simona nebo Lukáše Hutlu,“ uvažuje Jiří Wildt. „Souboje byly. Ale závodili jsme vždycky o dva body, vpředu byl vždycky někdo z Rundbany.“
Jiří Wildt se svým otcem Martinem v Gävle ještě na dnešek přenocovali. Ráno se vydají na půlnoční trajekt, který s nimi zítra přistane v Německu.
Titul mistra republiky se vyhlašuje jen jednou za rok. A tak si i moderátor může dovolit méně seriózní otázky pro pobavení skvělého březolupského publika. Václav Milík jen obrací oči, když se ho ptám, zda již poslal textovku Josefu Francovi o svém titulu. O dva roky dříve totiž pražský závodník o svém triumfu prostřednictvím svého mobilního telefonu jako prvního informoval právě pardubického kapitána. Ten toho času dlel na polské velké ceně, což mu zabránilo v českém finále startovat. Další dotaz byl však na odpověď mnohem náročnější. Prostou aritmetikou by Václav Milík roku 2019 mohl překonat nepřekonatelného Jiřího Štancla někdy na podzim 2027. Ovšem matematické zákony ve světě ploché dráhy neplatí.
Vysoko nastavená laťka
I pětatřicet let od doby, kdy Jiří Štancl ukončil své fenomenální kariéru, zůstává spousta jeho mezníků nebourána. Jedním z nich je i dvanáct titulů mistra republiky. Před třemi lety na vrcholku březolupského pódia Václav Milík slavil své páté zlato. Přestože v dalších dvou ročnících nejstaršího motoristického šampionátu naší země přidal jen jeden další primát, má prozatím největší naději dech beroucí rekord mistra všech mistrů překonat.
Dvanáct titulů šampióna republiky byl výkon jako z jiného světa již roku 1983, kdy jej Jiří Štancl vytvořil. Vždyť v té době se mu nemohly rovnat ani další osobnosti, které psaly historii ještě před ním. Hugo Rosák byl domácím mistrem čtyřikrát, Hugo Rosák pětkrát.
Každý jiný závodník dokázal své zlaté medaili pořídit maximálně jednu mladší sestřičku. A Jiří Štancl přitom rok co rok přepisoval historii. Poté, co v sedmdesátém prvně usedl na trůn, jej v dalších čtrnácti letech z něho dokázali sesadit pouze Václav Verner, Aleš Dryml a Antonín Kasper.
Vyzývatelé různými okolnostmi v poli poražených
Od osmdesátých let, kdy kariéra Jiřího Štancla kulminovalo, se změnila plochá dráha, ale i mnoho dalších věcí. Účast v mistrovství republiky již nebyla tolik zásadní a mnoho českých es dávalo přednost zahraničnímu angažmá. A pokud měli zázemí na Britských ostrovech, domácí šampionát ignorovali. Neúčast v reprezentaci podmíněná úspěchem v něm, je zase tolik nemrzela.
I proto má Michal Makovský jeden titul stejně jako Zdeněk Tesař, jenž se v půli devadesátek poprvé a naposledy vrátil do mistrovství republiky jednotlivců. Tomáš Topinka dokonce volil cestu slovenské licence a na české scéně znovu objevil až coby funkcionář. I když pravda Petr Ondrašík nebyl v jeho případě stejně zatvrzelý jako papež Řehoř VII., jenž v jedenáctém století nechal budoucího římského císaře Jinřicha IV. stát tři dny bosého a polonahého ve sněhu před svým hradem v Canosse, než mu udělil rozhřešení.
Každopádně rekord Jiřího Štancla odolal. Antonín Kasper se ve Mšeně v červenci 2002 stal mistrem republiky posedmé. O dva roky později se Bohumil Brhel stal šestinásobným českým šampiónem. Nikdo další se takovým metám nepřiblížil.
Výhoda věku
Co vlastně člověk potřebuje, aby se třinácti tituly dostal na špici statistiky? Samozřejmě výjimečný talent či neuvěřitelnou pracovitost a píli, skvělé zázemí a v neposlední řadě v současném modelu mistrovství republiky i z pekla štěstí. A také dost času, vždyť šampiónem se plochodrážník může stát pouze jednou za rok!
V tomto ohledu měl Václav Milík oproti Jiřímu Štanclovi navrch. Oba se do špičky dostali velice rychle a oběma při startu kariéry pomohli jejich otcové. Jenže zatímco Pardubičan závodil již v patnácti, československé eso si muselo v duchu tehdejších reglementů počkat až do sedmnácti. Táhlo mu na jednadvacet, když se prvně stal mistrem republiky na úkor mnohem starších a zkušenějších soupeřů.
Václav Milík měl za sebou oslavu devatenáctých narozenin ve chvíli, kdy v rozjezdu o titul ve Mšeně porazil Lukáše Drymla. Mladším na trůně byl pouze Martin Vaculík, jehož slánský triumf před patnácti lety má svou obtížnou pochopitelností dodnes nádech invaze Marťanů.
Faktor Štěstěny
O štěstí by mohli filozofovat jak Jiří Štancl, tak Václav Milík. Starší z nich především v sezóně 1974, kdy při něm v souboji s Milanem Špinkou stáli snad všichni svatí. Mladší zase o čtyřicet let později, kdy v Březolupech svůj tříbodový náskok prohospodařil dvěma pády, ale nakonec uspěl v nekonečně opakovaném rozjezdu s Josefem Francem a Matějem Kůsem. Ostatně kdyby mu byla Fortuna nakloněna, dodatková jízda o tilu proti Aleši Drymlovi v Plzni o rok dříve, mohla skončit opačným výsledkem.
Oba si však vychutnali šampionáty, v nichž neztratili ani bod, byť pravda současnost je až příliš vzdálená sedmdesátkám, v nichž se o mistra zápolilo až v osmi závodech. Na rozdíl od Václava Milíka však Jiří Štancl nikdy nemusel ani jednou vynechat domácí mistrovský podnik vinou své účasti ve světovém šampionátu.
Kromě Aleše Drymla sebrali v přímém duelu Václavu Milíkovi domácí titul pouze Josef Franc a Eduard Krčmář. Pardubický závodník se nyní v historických statistikách dělí o třetí místo s Bohumilem Brhelem. Aby překonal Jiřího Štancla, musel by brát zlato ještě sedmkrát.
Klíčová otázka
Ať již na podzim roku 2028 bude mít nejvíce domácích titulů Jiří Štancl či Václav Milík, jeden fenomenální rekord skvělého Mistra bude stále platit. On jediný dokázal vyhrát titul československého šampióna bez přestávky desetkrát za sebou v letech 1972 – 1981.
A jen samotná plochá dráha musí sepsat konec tohoto příběhu. Budoucnost ukáže, zda překonat tento výkon je v silách Václava Milíka či jeho mladších následovníků. Je možné, že tento kousek dosáhne kdosi z mladých kolibříků a není vyloučeno, že se takový borec ještě nenarodil. Konec konců ani, že Jiří Štancl v tomto ohledu nezůstane první na věky věků.
Mistři republiky jednotlivců:
dvanáctkrát:
Jiří Štancl (1970, 1972 – 1981, 1983)
sedmkrát:
Antonín Kasper ml. (1985 – 1987, 1990, 1994, 1997, 2002)
Rudolf Havelka (1950 a 1957). Antonín Šváb st. (1966 a 1967), Jan Holub nejstarší (1968 a 1969), Aleš Dryml starší (1982 a 1984), Tomáš Topinka (1996 a 2003), Aleš Dryml mladší (2011 a 2013), Josef Franc (2017 a 2018)*
jednou:
Richard Janíček (1958), František Richter (1959), Jaroslav Machač (1960), Václav Verner (1971), Roman Matoušek (1988), Petr Vandírek (1989), Václav Milík st. (1991), Zdeněk Tesař (1995), Michal Makovský (1999), Adrian Rymel (2006), Martin Vaculík (2007), Matěj Kůs (2010) a Eduard Krčmář (2020)
Poznámka: Josef Franc vyhrál také jediný ročník mistrovství republiky pod gescí ČSMS v roce 2012
Karlovy Vary – 22. ledna
Na konci sezóny 2007 se loučil s úspěšnou kariérou, která kulminovala na dlouhých a travnatých oválech. Koupil si obytný vůz a plánoval, kterak s manželkou Pavlou budou poznávat krásy české země. Jenže pak se jeho otec objevil s plánem rekonstruovat stopětadvacítku s motorem od skvělého konstruktéra Václav Pauea, v jejímž sedle sám brázdil silniční okruhy v půli šedesátých let. Projekt se zdařil, jenže tatínkovy zdravotní problémy vrátily Jaroslava Ptáka do závodního kolotoče. Okolo své padesátky si splnil silničářské dětské sny, ale na sklonku loňského roku řekl definitivně dost. A aby ho snad nepřepadly hříšné myšlenky, unikátní motocykl má nového majitele v Kolíně.
Závodní příběhy otce a syna na stránkách magazínu speedwayA-Z:
„Všechno má svůj konec,“ vysvětluje Jaroslav Pták, proč po éře motokrosu, ploché dráhy uzavřel ve svém závodnickém životopise rovněž kapitolu s názvem silniční okruhy. „Závodění mě strašně baví, kór silnice, to víš. Už jsem ale byl hodně drzej, ani jsem se nelekal, když mi to uteklo. Ale je mi padesát sedm, a kdyby to bouchlo, v tomhle věku se to už blbě hojí.“
Silniční okruhy se neodbývají v tak expresním aranžmá jako plochá dráha. „Na silnici musíš mít obytňák,“ souhlasí karlovarský závodník. „A po závodech všechno sbalit, na plošině to bylo rychlejší. Já chtěl končit už v roce 2020, ale to byl ten blbej kovid. Odjel se jen Nepomuk a dvakrát Hockenheim. A já třikrát vyhrál.“
Tehdy zasáhla jeho manželka. „Pavla říkala, že jsem jel jen tři závody, že se tak nemá končit,“ dostává se Jaroslav Pták ke klíčovému momentu, který jeho pobyt za úzkými řidítky o rok prodloužil. „Kovid ale nezmizel, bylo to stejný. Nepomuk a dvakrát Hockenheim. Vyhrál jsem v Nepomuku, na vodě to klouzalo, i v Hockenheimu. Tam proti tobě jedou dvě pade Yamahy. A já proti nim na stopětadvacítce. Ale stejně jsem jim dal, z toho jsem měl radost. A pak jsem si řek‘, že už jsem dost starej.“
Avšak Jaroslav Pták se v prostředí motocyklových závodů pohybuje prakticky od narození. „Skončil jsem na vrcholu, je to dobře,“ dělá advokáta svého rozhodnutí. „Ale raději jsem motorku prodal do Kolína, aby mě to na jaře zase nelákalo. Koupil ji Petr Dlouhý, dobrej, fajnovej kluk, moc šikovnej. A tak se snad po třech letech zase podívám na dlouhou do Mariánek, nebudou už termínový kolize se silnicí.“