Úhřetická Lhota – 7. dubna
V neděli testoval nově upravenou trať v Kostěnicích. Na nejmenší plochodrážní kolečko u nás si přitom přivezl motocykl na dlouhé ovály. Milan Moravec má totiž v této disciplíně své plány.

 

„Motorka je od Vlada,“ říká plochodrážní hobík. „Takže budu jezdit jen EVLS, klasickou dlouhou by asi nevydržela, je v tom stará sedmička, stoják. Jsem předběžně domluvenej s Pepou Francem, kdyby se trénovalo v Mariánských Lázních, šel bych se sklouznout, aby mi k tomu něco řekl a hlavně poradil. V sobotu jdu do Pardubic věšet manťáky, zkusím se zeptat pana Vozára, jestli mě pustí na dráhu, má být trénink… Jinak o víkendu budu jezdit zase v Kostěnicích.“

Foto: Sabina Maclová

Město Touškov – 5. dubna
Plzeňskej plochodrážníci gang. Párkrát takové označení použijete v reportáži, plácnete ho při nástupu před závodem a ono se ujme. Vlastně proč ne. Motorkáři mají gangy a západočeská metropole je v současnosti nejproduktivnější líhní kolibříků. A jejich forma jde nahoru, o čemž přesvědčí i příklad Olivera Schmida, jenž první stránku svého plochodrážního curriculum vitae popsal loni.

 

Z motorky se šlapkami k motorce s hákem snadno a rychle

„K ploché mě přivedla náhoda,“ pouští se Oliver Schmid do vyprávění. „Týden před předloňskou plzeňskou Sportmánií, kde dělal PK Plzeň nábor nových členů, mi táta přivezl babetu. To byla moje první motorka, dá-li se tomu tak říkat (smích). Tak jsem rychle přesedlal z motorky se šlapkami na motorku s hákem. Před plochou jsem dělal spoustu sportů, judo, vodní pólo, badminton… Ale žádný mě nebavil tak moc, abych u něj zůstal.“

Po sportovní přehlídce stačilo jen vyrazit na Bory. „Měsíc jsem tátu přemlouval,“ popisuje plzeňský závodník, že to nebylo zase až tak jednoduché. „Ale když jsme dojeli na středeční trénink, tak se nekonal, protože se ten den jelo mistrovství republiky půllitrů.“

Václav Milík vykročil za návratem na trůn, který dva roky okupoval Josef Franc, a začínající adept sportu levých zatáček se mohl jen koukat. „Poprvé jsem viděl, co je plochá dráha, jako divák,“ usmívá se. „Začal jsem až o týden později na vypůjčené motorce a s chrániči z hokeje. Poprvé jsem vyjel na ovál s Terkou Nádraskou v tandemu.“

Všechno nabralo pořádný rytmus. „Na provizorní malé dráze jsem se učil řadit,“ pokračuje Oliver Schmid. „Podzimní tréninky jsem se jen projížděl, ale první tréninky po zimě pod vedením trenéra Jardy Lucáka, se mi podařilo dát motorku do smyku. A po pár dalších jsem jel na závod do Slaného.“

 

O vodě se učí se nejen závodník, ale i jeho vousatý mechanik

Ne nadarmo se říká, že všechno zlé je pro něco dobré. První vlna koronaviru smazala veškerý program na našich oválech od března až do května. Nicméně když třetí červnový den ve Slaném startoval PRO-TEC Speedway Mini Cup, Oliver Schmid mohl odstartovat sezónu připravený a bohatší o množství tréninkových zkušeností.

„Já jsem posunutou sezonu ani moc nevnímal,“ přemítá. „Protože jsem si myslel, že si první závod zajedu při troše štěstí až někdy na konci sezóny. Na závod ve Slaném jsem si přijel, abych si zkusil atmosféru, jaká je na závodě, ale věděl jsem, že nemám šanci nic zajet.“

Konečné slovo však pronesl déšť, který program razantně zastavil po osmi rozjížďkách. „Když začalo pršet, tak jsem trochu naštvaný byl, že takhle dopadl můj první závod,“ reaguje Oliver Schmid. „Ale třeba mi pršelo štěstí.“

Ostatně za týden se do Slaného jelo na pohár znova. Zase pršelo, naštěstí už ne s takovou intenzitou, aby opět letěl ručník do ringu. Slánské boxy viděli, kterak vousatý mechanik Olivera Schmida vraští čelo nad trucující stopětadvacítkou.

„Ano, druhý závod zase přešlo,“ říká hrdina našeho vyprávění. „Nestihl jsem trénink a první rozjížďku. Naštěstí nám přišel na pomoc Matěj Frýza a půjčil nám svoji ostrou motorku, Také jsem hned po startu ryl řidítkem brázdu do dráhy.“

Mechanické problémy se záhy vysvětlily. „Nakonec, za pomoci někoho z klubu, jsme zjistili příčinu a táta, takovej ten vousatej mechanik, se naučil, že s vodou v karburátoru to nejede,“ směje se Oliver Schmid. „Jsem rád, že přes počáteční zmatky kolem motorky jsem alespoň něco zajel a také, že se můj vousatej mechanik naučil motorku při dešti pořádně zakrýt.“

 

Na malé i klasické dráze

Sezóna pokračovala a Oliver Schmid stoupal výsledkovými listinami nahoru. „Nejlepší závod byl mistrák na klasické dráze v Pardubicích,“ vybaví si. „Snad mi přinesla štěstí nová dečka od Adriana v našich žlutočerných barvách, kterou nám těsně před závodem přivezli Šachlíci. Ten den jsem byl těsně pod bednou. V depu byla skvělá atmosféra a strašně moc mi potěšil Jára Vaníček, který tam jel dvěstěpadesátky. Přišel tuším před třetí jízdou a řekl mi, že jedu skvěle. A uznej, to potěší.“

Na druhou stranu, ne všechno se povedlo. „Nejradši bych vymazal závod na krátké v Chabařovicích,“ povzdechne si. „Poprvé se mnou jel i starší brácha a já nezajel tuším ani jeden bod, a ještě jsem se válel v prachu. Najel jsem někomu na zadní kolo.“

Na rozdíl od řady jiných závodníků Oliver Schmid hned od začátku závodil jak na minioválech, tak klasických tratích. „Rozhodně mi pomohla malá dráha, ono honit základní B na klasické dráze moc význam nemá,“ vysvětluje. „To, že Milan Kůs vybudoval v Plzni miniovál, bylo skvělé. Hlavně je kolem dost trávy, když uděláš chybu. Mantinely kolem kolečka na Markétě mě ze začátku znervózňovaly, ale už jsem si zvykl. Skvělý je i Mini Cup pod vedením Zdeňka Schneiderwinda, je to hodně závodů a jak se říká, že závod je za tři tréninky. Nebo čtyři (smích)? Postupem času a s novým silnějším dvojventilem od Shupy, jsem začal trénovat více na klasické dráze. A ano, dávám přednost klasické a láká mi do budoucna i dlouhá. Do Mariánek jezdím moc rád.

 

Spokojenost s první sezónou

V celkovém účtování své první sezóny skončil Oliver Schmid osmý v klasickém šampionátu republiky, jedenáctý na krátké a dvanáctý v PRO-TEX Speedway Mini Cupu. Přitom na závodníka před ním mu chybělo jen pár bodíků.

„Výsledky hodnotím tak, že jsem na jaře nevěděl, jestli nějaký závod pojedu dřív než na podzim a už vůbec ne, že budu soupeřit s ostatními o body a budu si je se závodů i vozit,“ připomíná. „Podle mě to jsou na první sezónu dobré výsledky, ale může to být ještě lepší. Stále mám co zlepšovat a mám se od druhých při závodech a trénincích co učit. Skvělé je, že máme v Čechách ve stopětadvacítkách špičkové jezdce i v evropském měřítku. A když jedou přede mnou a můžu je honit, tak mi to posouvá.“

Zajímavou zkušeností musel být i evropský pohár na Borech. „Byl jsem překvapen, že jsem ten závod jel, nebyl čas ani na trému, protože jsem se o nominaci dozvěděl den před závodem a také jsem byl překvapen, že jsem nebyl poslední (smích),“ vychrlí Oliver Schmid jedním dechem. „Byl to můj třetí závod se silnějším motorem, a ještě jsme si úplně nerozuměli. Určitě jsem měl radost, že mohu obléknout repre vestu, k tomu u nás v Plzni a měl jsem na stráni kamarády a v depu bráchy a mamku, takže skvělá podpora. Doufám, že takovou šanci dostanu znovu a věřím, že zajedu ten závod lépe.“

A co bude letos? „Tak určitě chci začít trénovat na pětistovce, bude to asi divoký ve dvanácti, ale chci si to zkusit,“ odhaluje Oliver Schmid své plány. „Na stopětadvacítce doufám, že se mi povedou lepší umístění v závodech na klasické dráze a že se občas podívám na bednu shora. Musím zrychlovat. Chci dát tři kola v Plzni o čtyři vteřiny rychleji, aby to bylo v čase, jaký tam jezdil Buba při Evropě. Samozřejmě dělat co nejméně chyb, abych nelítal někomu přes blatník. Třeba Pepíkovi Černejch. Ale hlavně ze všeho nejvíc chci závodit, chci se potkávat s kamarády v depu a na ovále je mít co nejčastěji za sebou (smích). Ale to chce každý z nás. A ještě jeden plán mám, chci letos odjet nějaký závod Talents Team Trophy za Wolfslake a zajet si pár mistráků i v Německu, porovnat se s německými jezdci a vyzkoušet jiné ovály a jiné povrchy.“

 

---

Oliver Schmid děkuje

„Tak určitě chci poděkovat každému, kdo nám kdy s něčím pomohl a poradil v našem začátku. Je bezva, že rivalita je na oválu, ale v depu pomůže každý každému a je jedno jestli jezdíš za Plzeň, Chaba, Slaný, Markétu, Liberec nebo Pardubice. Ale zejména chci poděkovat lidem z klubu za obrovskou podporu. Stará se jich o nás hodně abychom mohli jezdit, aby byla připravená dráha, dělají nám skvělé zázemí, jezdí podporovat na závody. Nebudu jmenovat, tolik prostoru tady nemám. A chci poděkovat klubu Wolfslake, a rodině Sassenhagen za pozvání na můj první zahraniční závod. A tomu vousatýmu mechanikovi, který se kvůli mně naučil už dělat i motory a věnuje ploché víc času než já. A samozřejmě mamince, která má i přes strach pochopení.“

---

Foto: Karel Herman, Mirek Horáček, Antonín Škach, Kiril Ianatchkov a Eva Palánová

Liberec – 4. dubna
Panenky v jejím pokojíčku nenajdete, neoslovily jí ani, když byla úplně prťavá holčička. Ale plochá dráha, to bylo něco jiného. Už z tribuny byl pohled na čtveřici borců ženoucích se po ovále úchvatný. A co teprve depa, když jí některý závodník dovolil posadit se do sedla. Anebo báječná ledová jízda na tandemu s Lukášem Volejníkem. Kdo by se mohl divit, že se Štěpánka Nyklová sama vydala cestou plochodrážní závodnice. A protože se poněkud vytáhla, letos bude mít nejen novou kombinézu, ale i motocykly.

 

Florbalistka pokoukává po ploché dráze

„Po panenkách jsem nikdy moc netoužila, snad proto jsem doma asi ani žádné neměla,“ říká blonďaté děvče, které s rodiči po závodech jezdilo již od útlého věku. „Lukášovi Volejníkovi jsem vždycky fandila a jak jsem mohla do depa, tak jsem toho využila. I na ledech. Když jsem pak Lukáše usmlouvala k tomu, aby mě svezl, byla jsem moc ráda. Bylo to možná poprvé, kdy jsem seděla za řídítky závodního stroje, který jel.  Seděla jsem i na stroji Lukáše Hutly nebo Markuse Jella. To bylo v roce 2017 a bylo mi šest. Na závodech jsem byla s rodiči každou chvíli. Dvakrát jsem byla i v Berlíně. Asi se mi ty motorky líbily víc než panenky.“

Nicméně něco jiného je fandit, něco jiného se na motocykl posadit, notabene závodní stroj Micro Shupa po Tony Katrovi. „K sedmým narozeninám jsem konečně dostala motorku,“ rozzáří se jí oči. „Jezdila jsem jen na chalupě po vesnici a po hřišti. Táta za mnou jezdil na kole, abych mu neujela. Pak jsme volali panu Vildemu a dohodli trénink ve Slaném. To bylo ještě s tou kroskou. Tam jsme v dílně u Martina Šťastného viděli Micro Shupu. Táta se s ním dohodl a v sobotu už byla doma. Další trénink už byl na plochodrážce. Ještě jsem neměla ani plechovou botu. Před tím jsem na motorce nejezdila, závodně hraju florbal a chodila jsem plavat.“

V květnu 2019 se Štěpánka Nyklová v Chabařovicích poprvé představila v ukázkových jízdách při PRO-TEC Speedway Mini Cupu. Na konci srpna už v Praze sama závodila. Jaký to byl pocit stoupnout si na startovní pásku s rozjetými střelci?

„Do Chabařovic jezdím od té doby ráda,“ říká. „Navíc to z Liberce nemáme daleko a v Děčíně mám tetu, takže se vždycky zastavíme i u ní. Nejdříve jsem zkoušela jízdy sama, ale pak jsem to chtěla zkusit na ostro i s klukama a na pásku. Bylo to dobrý a líbilo se mi to. Nebála jsem se. S klukama to je těžký. Většina z nich už jezdí dlouho a já jsem pořád jedna z posledních kdo k tomuto závodění přišel.“

 

Přípravy v plném proudu

Loni už Štěpánka Nyklová v pohárové sérii stopětadvacítek závodila pravidelně a se stále lepšícími se výsledky. Ve Slaném jela finále C, v Mariánských Lázních vyhrála déčko. Celkově skončila patnáctá, v šampionátu na krátkých oválech třináctá.

„Loni to byla moje první celá závodní sezóna, navíc už na větší motorce,“ bilancuje. „Tréninků i závodů bylo víc a od devíti let jsem mohla jezdit i mistrák na krátké dráze. Sbírám zkušenosti a učím se. Pár jízd se mi povedlo a z toho byly ty lepší výsledky. Ve Slaném bylo hodně mokro a bláto. Kluci jsou rychlí a jak se drali dopředu, šli buď na držku nebo mimo dráhu. Já si jela svoje a úspěchem bylo jízdu dokončit. Z toho jsem těžila maximum. V Mariánkách mi to sedlo. Nikdy před tím jsem tam nebyla, ale líbilo se mi tam.“

Sport levých zatáček je pro severočeskou závodníci startující za Slaný tím pravým ořechovým. „Plochou dráhu jezdím ráda a hlavně tady mám i hodně kamarádů,“ svěřuje se Štěpánka Nyklová, aby jedním dechem přešla ke svým současným plánům. „Micro Shupa pádila od nás do Mariánek. Tam byla chvíli a teď už je u Dominika bráchy. Jsem ráda, že má po mě a po Toníkovi stále koho vozit.“

A jak se změní její závodní park? „My máme připravený rychlejší motor a na jednom se ještě pracuje,“ přibližuje. „Táta dává dohromady ještě jednu motorku, abych měla dvě. Letos chceme zkusit i klasickou dráhu. Jinak jsme spíš řešili kosmetické věci. Vyrostla jsem z kombinézy, tak jsme novou sladili i s dekou na motorku. Teď už se těšíme na první tréninky a pak závody. Doufám, že se nám bude dařit.“

 

---

Štěpánka Nyklová děkuje:

„Z naší rodiny nikdo plochou nejezdil a tak nám nemá kdo radit. Proto jsou pro nás důležité všechny rady, které dostaneme, a za tyto všem děkujeme. Kolikrát ani nevíme, jak co nastavit. Učíme se, ale když nám někdo poradí, je to lepší. Hodně nám pomáhá pan Kollert, trenér pan Rosůlek, ale poděkovat bychom chtěli všem, kteří se o nás děti a o plochou dráhu starají. Určitě Zdendovi Schneiderwindovi a panu Šůsovi do Shupy. Také mým rodičům a dalším sponzorům, kteří nás podporují.“

---

Foto: Antonín Škach, Kiril Ianatchkov, Karel Herman, Eva Palánová a Jaromír Nykl