Polepy – 15. února
Předem musím zdůraznit, že Miloslav Čmejla je můj kamarád. Jak jsem se zmínil při autorském čtení jeho knihy ve Štětí v roce 2016 v knihovně města, poprvé jsme se potkali na cestě autobusem v roce 1966 do OU Sepap Štětí, kde jsme tenkrát nastoupili do učiliště. Každý jsme měli jiný obor a po vyučení jsme nastoupili do papírenského závodu Sepap Štětí. Někdy v tuto dobu jsem začal jezdit do Polep, odkud on pocházel, a kde se začala jezdit plochá dráha.

 

Setkávání ve Štětí a v Polepech

Jezdil jsem tam vlakem, ale předtím jsem musel jít z rodné obce tři kilometry pěšky na nádraží a potom vlakem do  Polep. Několikrát jsme šli s kamarády pěšky domů přímo z Polep, poněvadž jsme si nechtěli nechat ujít závěrečné boje na ploché dráze. Míla tam již tenkrát dělal na kole  něco jako motospojku mezi hlavní bránou,depem a hlasatelskou věží, kde jeho otec hlásil dění na dráze.

Potom se naše cesty rozešly, Míla šel na vojnu, a po návratu začal jezdit plošinu. A my se začali opět potkávat v práci,poněvadž se vrátil zpět do mateřského závodu a  tak jsme si opět mohli povídat  o závodech na ploché dráze. Moc jsem ho obdivoval, jak do toho šel, dělal těžkou práci a k tomu musel dojíždět do  Chabařovic  vlakem a autobusem.

Poprvé jsem ho viděl jezdit v rodných  Polepech, kde tenkrát bývaly návštěvy dva až dva a půl tisíce lidí. Při nástupu byl jeden z nejmenších, měl kožené  rajtky a proti kolegům závodníkům  pánům Zobalovi  a Novotnému byl snad o hlavu menší. Hned ve své první rozjížďce dojel poslední. Míla se to tenkrát teprve učil a to pravé peklo začalo hned druhý den v práci.

Štětí není tak daleko od Polep a tak se  závodech  sešli známí z práce, známí  z Polep, hodně kamarádů a několik pitomců. To, co jsem slyšel já a co musel vyslechnout Míla, bylo ubohé. Jeden jeho  spolupracovník řekl, že jede h…o, tedy pardon,-housátko, taky to slovo začíná na h a končí na o.  Mně rozčílil tím, že taky jezdil na cestovní motorce jako já a nebyl vůbec soudný a nedokázal si uvědomit, že Jawa  speedway je úplně jiné kafe a již jen na ni sednout je velký rozdíl.

 

Šťastné i nešťastné dny

Potom se Míla začal zlepšovat, já ho viděl ještě asi dvakrát, a bylo to znát. Však o tom svědčí pěkná předmluva pana Martina Morávka z Chabařovic v jeho knize. Ovšem ty kecy, Míla slyšel i nadále a to dost často. I když již  potom jezdil dobře.

Na  veřejné čtení  jeho knihy do Štětí tenkrát přijeli z Chabařovic pánové Martin Morávek, Bohuslav Polák,  bývalí jezdci, a Lubomír  Hrstka, novinář a fotograf, který psal pěkné články o ploché dráze v Průboji a vždy tam byla i jeho fotka ze závodů. Ze Slaného přijeli také tři pánové, ale já si pamatuji jen Antonína Vildeho a druhého pána vídám při závodech ve Slaném. Toho třetího si již nevybavuji.

Míla měl tenkrát velkou radost, že přijeli a svůj čas věnovali právě jemu a jeho knize. Při této příležitosti jsem mu napsal plochodrážní desatero, a hned jeho první bod zněl: děkuji, své manželce Marušce, že jsem mohl  jezdit plochou dráhu a ona vychovávala děti.

Ovšem, neštěstí nechodí po horách, ale po lidech a vloni v létě zemřela manželům  Čmejlovým  dcera Martina. Určitě neštěstí, které každý od sebe odháníme. Zůstaly dvě děti, vnučka třináct a vnuk sedmnáct a půl roku. Nyní se o ně starají babička s dědou a určitě jim to nikdo nezávidí. Dcera Martinovi pomáhala Mílovi při pořádání dětských dnů ve Štětí a na ledovce v Račicích.  Není to pěkné vzpomínání ani pro mne,vždyť jsem ji znal od mládí.

 

Na ploché dráze i na zahradě

Ukončením kariéry plochodrážní jezdce  přesedlal Míla za mikrofon po vzoru svého otce. Jeho divácké soutěže v Chabařovicích v přestávkách, byly pověstné a bylo to pěkné oživení  závodu. Jeho mistrovským kouskem ovšem bylo uspořádání mistrovství republiky na ledové ploché dráze v Račicích.

Nosil myšlenku v hlavě asi  pětadvacet let, ale nikdy to nevyšlo. Šel se svojí kůží na trh, vložil do toho své prachy a potom bylo zase zle. Diváků se sešlo hodně a já byl svědkem,  jak někteří opět proudili, že si nahrabal. Dělal spíkra, sháněl pro plochou dráhu peníze, a když jsem slyšel, kolik oslovil sponzorů, kolik projezdil tak si myslím, že na jednoho člověka je toho dost.

Kolik nanosil peněz do ploché dráhy, nevím, nikdy mi to neřekl a ani to nemusím vědět, ale určitě to bylo dost. Na závěr se musím zmínit o našem setkávání. Setkáváme se na závodech, u nás na zahradě nebo u něho a opečeme si buřtíky a při té příležitosti to vše probereme. Poněvadž je nám již sedmdesát let, tak si asi dovedete představit dva dědky. Někdy si vynadáme, pohádáme se a třeba se hned rozjedeme  domů.

A to i dost často. Já si z toho nic nedělám a Míla nakonec povolí a upustí páru. No, a když je to ostré, tak mu napíši email a oslovím ho Mýlo nebo Mylouši po jednom bývalém politikovi minulé éry a on už ví, co to znamená. Ale to k životu patří a život je přece příliš krátký!

 

Míla Čmejla dnes oslaví sedmdesáté narozeniny. Všechno nejlepší a ploché dráze zdar.