Pardubice – 8. listopadu
Ačkoliv v kovidové době je plánování obzvlášť dlouhodobého charakteru až přespříliš ošidné, český kalendář má pro rok 2021 první zápisy. Třiasedmdesátý ročník Zlaté přilby města Pardubice se chystá na neděli 3. října. O den dříve mu bude tradičně předcházet Zlatá stuha. Pořadatelé by rádi udrželi tradici třídenního závodního víkendu, a proto jednají rovněž o pátečním programu.
Foto: Karel Herman
Letošní Zlatá přilba mohla být vzhledem k vládním opatřením přístupná pouze dvěma tisícovkám divákům. O jejich žaludky a hrdla se tradičně starala řada stánků. V tom s Birellem sice točili jedenáctku Kozla k velké radosti všech žíznivých prahnoucích po alkoholickém pivu. Nealkoholické točené nevedli, ale pípa byla krásná.
Foto: Mirek Horáček
Bratislava – 6. listopadu
Předevčírem Martin Vaculík oznámil světu, že jeho dvouletá spolupráce se Zielenou Gorou končí. Dnes se svěřil, že jeho další štací v polské extralize se stane Gorzow, jemuž se upsal na dva roky. Přitom právě odsud na sklonku 2018 odešel a jiskřivé mediální přestřelky.
„Nechtěl jsem odejít, ale vracím se,“ komentoval slovenský závodník svůj přestup. „I když to tak úplně pravda není. Vracím se sice na stejné místo, ale dnes je to už úplně jiný klub. V jeho barvách jsem vyhrál medaile v extralize, ale jedna mi chybí.“
Foto: Karel Herman
Pardubice – 5. listopadu
V září se sezóna točila v otáčkách vrtačky pracovitého zubaře. Bylo stále jasnější, že na říjen už spoléhat příliš nepůjde. A vskutku, po Zlaté přilbě byl kvůli hygienickým opatřením vlády s plochou dráhou utrum. Předčasně končil i Hynek Štichauer. Pardubický borec však se svou poslední dvojicí závodů v super krátké sezóně byl náramně spokojený. Vybojoval si postup do finálové série dlouhodrážního mistrovství světa a ve Zlaté přilbě zaznamenal postupem do malého finále svůj prozatím nejlepší výsledek. I když ve druhém případě si to musel matematicky ověřit.
„Konec sezóny byl fajnovej‘,“ souhlasí Hynek Štichauer. „Na moje dlouhodobý výkonnostní kvality to docela šlo. Challenge v Rodenu super. Od začátku povedenej vejlet. S Romanem Andrusivem jsme vyjeli o dva dny dřív. Stavili jsme se u známých a všechno bylo na pohodu.“
I když loni stres s návratem ze služební cesty stál za jeho titulem šampióna české dlouhé dráhy… „Nebylo to takový, že na poslední chvíli děláš motorky,“ vypráví pardubický závodník. „Pak dlouho jedeš, ráno vypadneš z auta celej zelenej a jdeš rovnou do závodu. Luboš Vrtáček onemocněl, jeli jsme nakonec s Romanem jen ve dvou.“
Psychická pohoda evidentně zafungovala. „Krásná dráha,“ zamýšlí se. „Nakonec mi to dalo na sedmý místo. Mělo by to bejt na finále, oficiálně to ještě není známo. Změnit se může úplně všechno. Až šestýho listopadu by to mělo být oficiální.“
Na definitivní potvrzení postupu Hynka Štichauera si tak budeme muset počkat do zítřka. Jasné je, že díky němu se ale do finále na příští rok dostal druhý Čech. Josef Franc v sedle jeho motocyklu skončil v repete své poslední jízdě na druhé příčce a mohl se jít radovat na nejvyšší stupínek pódia.
„Ten druhej Čech by byl ve finále bylo tak jako tak,“ nechce Hynek Štichauer svůj přínos přeceňovat. „Pravděpodobně by nebyl vítěz challenge, ale určitě by postoupil. Pepe by se na mým místě zachoval stejně. Není to tak dlouho, co jsem měl problémy ve Swingfieldu a on vytáhnul svý brko.“
Nicméně v klíčový okamžik se Hynek Štichauer sám chystal na své poslední vystoupení v challenge a o finále 2021 šlo i jemu samotnému. „Já už měl helmu,“ usmívá se. „Kvůli Kvidu bylo depo roztahaný po louce a na dráhu jsi musel vyrazit o pět minut dřív. Já už tam byl zaparkovanej, přiběh‘ Roman, jestli mu půjčím motorku.“
Příběh byl rozepsán ke šťastnému konci. „Pepe dojel druhej na mojí rezervní motorce,“ říká pardubický závodník. „Já pak jel na svý a vyhrál jsem. Čtyři body mě posunuly na sedmý místo.“
Přímý postup do challenge měli zajištěný první čtyři. Jenže mezi nimi byli závodníci, kteří o další týden později cílili na lepší umístění ve druhém finále v polském Rzeszowě. Potom se logiky právo postupu pohybuje dolů výsledkovou listinou challenge.
„Už v Rodenu jsem se díval na tabuli s výsledky a začal pomalu počítat,“ svěřuje se Hynek Štichauer. „Už když jsme se vraceli domů, věděl jsem, že by to s postupem mohlo dopadnout. Pak jsem sledoval online přenos z Rzeszowa a viděl jsem, že to klapne.“
Za další týden přišla na řadu Zlatá přilba. „Pro mě to byl životní výsledek,“ bilancuje Hynek Štichauer své čtvrté místo v malém finále. „I když jsem z tý skupiny jsem to neměl s postupem tak jednoznačný. Dostal jsem se tam až z poslední jízdy. Byly to super závody a já si tu Zlatou přilbu užil.“
Cesta do malého finále však vedla i přes povrch svítkovské trati. „V semifinále jsem docela dobře odstartoval,“ popisuje. „Venca byl pode mnou. Já to chtěl zatočit pod něj. Měl jsem ale rychlost a na lajně nebylo místo. Tuším, že Jamrog se přetočil. Já si o něj líznul a urazil mu levou rukou blatník. Upad‘ jsem, že jsem neměl rychlost. Ta ruku jsem cejtil ještě tři dny.“
A bolela i v malém finále. „Byla to už sedmá jízda a závodů nebylo tolik,“ přemítá Hynek Štichauer. „Musím přiznat, že mi došla síla. Byl jsem třetí, pak jsem se propad‘. Odstoupil Ivačič, byl jsem čtvrtej, moh‘ jsem bejt třetí.“
Takhle daleko se Hynek Štichauer v závodě všech závodů ještě nikdy nedostal. „Co se týče pozice, bylo to nejlepší umístění,“ souhlasí. „Ale je to trošku sporný, v roce 2016 jsem byl třináctej z šestatřiceti a teď desátej z čtyřiadvaceti. Historie se neptá, ale kdo o tom něco ví, spočítá si to. Ale nejlepší výsledek to je.“
Foto: Karel Herman, Mirek Horáček, Pavel Fišer a Jiří Georgiev
Bratislava – 4. listopadu
V Čechách současná protikoronová opatření dokonale zastavila veškeré akce typické pro plochodrážní podzim. V Polsku však fanoušky zaměstnává otevřené přestupní okénko tamních lig. Jednou z velkých změn pro sezónu 2021 bude odchod Martina Vaculíka ze Zielonej Gory.
Slovenský závodník o svém rozhodnutí informoval včera prostřednictvím svých sociálních sítí. Poděkoval funkcionářům, sponzorům i fanouškům za spolupráci v posledních dvou letech. Označil je za jedny z nejlepších ve své kariéře a připomněl, že se stal leaderem týmu. Zároveň si ovšem posteskl, že se Zielenou Gorou nedosáhl na extraligové medaile.
Foto: Karel Herman
Kopřivnice – 3. listopadu
V extralize se mihnul již vloni, avšak větší příležitost mu vyšší česká divize měla přinést až letos. O jeho služby projevil zájem Milan Mach, který potřeboval zalepit svou bolavou patu v otázce povinného juniora hojivou náplastí. Jenže co čert nechtěl, Jan Macek si na konci druhého závodu v Liberci nešťastně zlomil klíční kost. Už tak proklatě krátká sezóna se po něho ještě zkrátila, byť pracoval na rychlém comebacku.
„Tak vlastně manažer AK Slaný se mnou navázal kontakt,“ líčí Jan Macek. „Domluvili jsme se na tomhle, že pojedu extraligu za tenhle tým. V týmu bylo všechno úplně super, měl jsem kolem sebe dobrou grupu lidí a cítil jsem se nadšeně. Mé výkony nebyly zase o moc lepší než minulý rok. Přece jen ale je lepší se učit mezi ostřílenými borci.“
Idylka naneštěstí dospěla k předčasnému konci v rozjížďce s číslem sedmnáct libereckého podniku… „Poslední jízda, poslední nájezd na poslední kolo,“ povzdechne si. „Udělal jsem hloupost. Vytáhl jsem to hrozně na lajnu a nevím… Sám to nedokážu popsat, co přesně se stalo. Jen vím, že jsem to přetočil a šel na levé rameno.“
Zlomená kliční kost znamenala pro Jana Macka stopku. Sice se vrátil do sedla a trénoval v Kopřivnici. Jenže poslední slovo měl nakonec plukovník Prymula. Vládní opatření zastavila veškeré dění na oválech již na počátku října.
„Ano, trénoval jsem už a chtěl jsem ještě něco odjet,“ souhlasí kopřivnický odchovanec. „Ale jak sami vidíme, v téhle době to už nejde. Je hrozná škoda, že sezóna 2020 byla taková slabá oproti minulému roku. Ale co se dá dělat, tohle člověk musí dodržovat.“
Nezbývá než věřit, že nový rok má ve vínku lepší osud než jeho dosluhující starší bratříček. „Budu se připravovat,“ přibližuje Jan Macek náplň svých současných dní. „Jako fyzičku a makat na sobě. Teď dělám a připravuji své motorky, ať jsou opravdu v dobrém stavu.“
Foto: Karel Herman, Pavel Fišer a Petr Čunek