Praha – 3. července
Středa 28. dubna 2004 láká do ochozů svítkovského stadiónu jen opravdové fajnšmekry. Česká juniorská družstva a vůbec první závod stopětadvacítek v Čechách. Jenže právě jeho finále nadchne soubojem na ostří nože od startu až do cíle. V něm je první Petr Babička, zatímco Matěj Kůs prohrává jen o zlomeček sekundy. V depu se jejich duel přetřásá, aniž by kdokoliv měl tušení, že spatřil východ nové plochodrážní hvězdy.
O Matěji Kůsovi
Na ježka ostříhaný teenager o tři dny později vyhrává ve Mšeně závod kolibříků, ale má hned jasno. Stopětadvacítka musí šupem z domu. Bude mu patnáct a v půli července debutuje s půllitrem v mistrovství republiky juniorských družstev na pražské Markétě. Příští sezónu mu prvně dráhu kříží vážný úraz. Ale s podporou správných lidí znovu míří vzhůru.
Začátek července 2006 jej zastihne ve Slaném s obrovským zlatým věncem kolem krku. Na vítězství v mistrovství republiky dvojic ovšem mají podíl Bohumil Brhel a Adrian Rymel. Jeho vlastní tituly přijdou brzy. Napřesrok je členem juniorského nároďáku, jenž získá bronz v mistrovství světa. Sám vyhrává všechny tři domácí juniorské tituly 2008, kterých za svou kariéru posbírá deset ve všech kategoriích.
Jako junior se již prosazuje v seniorských soutěžích, roku 2010 vyhrává prestižní titul mistra republiky. Vyhrává Zlatou stuhu, Zlatou přilbu SNP a je dodnes posledním českým vítězem Tomíčkova memoriálu. Zažívá atmosféru Speedway Grand Prix a světového poháru družstev, stává se s bratry Drymlovými evropským šampiónem ve dvojicích.
Přichází další primáty, zahraniční angažmá. Polsko mu nikdy nepřiroste k srdci, ale na Anglii nedá dopustit. Když je postaven před volbu angažmá, sáhne po nejhorší možné dráze, aby se ještě zlepšil. Pečlivě si vybírá lidi ve svém okolí a depu. Jiří Sedláček, Milan Mihule, Oldřich Šmahel a Martin Kurz jsou nejvíce spojeni s jeho kariérou.
O přípravu motorů se mu starají Vladimír Dvořák, Bohumil Brhel, Brian Karger a Phil Crump. Je obratný i na společenské scéně. Své sponzory si hýčká, dokonce je překvapí exkurzí u čáslavských gripenů. Neváhá ani organizovat svou vlastní soukromou tiskovku. A na oválech se s ním vždy musí počítat, ačkoliv mu paní smůla nedopřeje pokoj. V srpnu 2017 pořádně znepříjemní cestu žarnovickému miláčkovi Martinu Vaculíkovi za jeho zatím poslední zlatou přilbou SNP. Mimochodem, tu mu již jednou vyfouknul.
Plochodrážní kampaň 2018 ale končí předčasně kvůli zranění v Newcastlu. Loni se na oválech víceméně jenom mihne. A letos oznámí, že již závodit nebude, což je zpráva, kterou nám musí komentovat jen on sám.
Matěj Kůs o sobě
Rozhodnutí o jakémkoliv konci nikdy není lehké. Nechal jsem si na promyšlenou dostatek času. Původně jsem plánoval dát se zdravotně do pořádku a pak se vrátit. Plochou dráhu není možné kloubit s žádnou jinou činností a je třeba se jí věnovat naplno. Plochá dráha pro mě byl celý svět, podřídil jsem tomu sportu všechno, naučil mě vše, co umím, a ploché dráze jsem vděčný za vše, ve všech směrech.
Výhry i prohry, převážně všechny pády mě vytvarovaly do současné lidské podoby. Sportovně mám to nejlepší za sebou a dál bych závodil jen ze setrvačnosti a nějaké obživy. To nebyl důvod, proč jsem začal závodit, je dobré si to přiznat a umět ty dveře zavřít včas. Přesto, že spoustu lidí řekne, kolik se mi toho podařilo, já vše vnímám úplně opačně. Mé závodění vnímám, že jsem nenaplnil mé vlastní očekávání a všechny cíle, které jsem si před sebe postavil.
Neodcházím ale vůbec smutný, jsem šťastný a vděčný za vše a za všechny lidi, které mi tento sport do života přinesl. Bylo to úžasné a všem moc děkuji. Mám obrovské štěstí, že ukončím závodění zdravý, ne každému se to podaří, jak zdravotně, tak ekonomicky. Nepotřebuji roztahovat koberec a veřejně se loučit, proto jsem to pojmul skromnou cestou.
Chtěl bych především všem poděkovat, i když je strašně nevděčné děkovat jmenovitě, když se může na někoho zapomenout. Děkuji všem, kteří mě celou dobu upřímně fandili. Děkuji všem doktorům, kteří se o mě kdy starali, a často ten anděl strážný měl pořádnou fušku. Děkuji všem sponzorům, kteří za mnou kdy stáli a pomohli realizovat cíle. Děkuji všem lidem, kteří mě jakkoliv pomohli na mé závodní cestě.
Jmenovitě bych chtěl poděkovat mé rodině za podporu. Mamce, která se o mě musela celou dobu bát a otci, že mě tento sport ukázal a vpravil do něho v začátcích pevnou rukou. Děkuji Michalu Stárkovi za jeho pomoc a přínos do celého mého závodění. Martinovi a Martině Kurzů, kteří se o mě vždy starali jak o vlastního. Colin a Allyson Poole, kteří mě vytvořili zázemí v Anglii. Děkuji John McCreanor, Graeme Wilson, pan Vopat, pan Cholenský. Děkuji všem klubům, za které jsem měl možnost startovat, především Autoklubu Markéta.
Foto: Pavel Fišer, Karel Herman, Antonín Škach a archív Matěje Kůse
