Šadrinsk – 9. února
Úvodní pád Danila Ivanova ve třetím finále světového šampionátu ledařů v Šadrinsku nepřinesl střídání na hrotu průběžné klasifikace šampionátu. Ba právě naopak. Leader již ztratil jen jediný bod a po triumfu ve finále se postavil na nejvyšší stupínek vítězů. Vzhledem k úvodní peripetii však Dmitrij Koltakov před dnešním pokračováním ztrácí jen pět bodů.
Ufa – 9. února
Dmitrij Soljanikov je po prvním dnu na čele průběžné klasifikace ledařského mistrovství Evropy v Ufě. V rozjížďce s číslem osm sice podlehl nejen suverénovi základní části Sergeji Makarovovi, ale i Holanďanovi Jasperovi Iwemovi, avšak ve finále A zvítězil. Andrej Diviš vyhrál céčko před Lukášem Volejníkem, Jan Klauz byl nejlepší ve finále D.
Praha – 10. ledna
Bylo těsně po půlce července roku 2014. Na malé Markétě se konal další díl Speedway Mini Cup, v té sezóně již sedmý. Kryštof Rybář čněl z devíti účastníků nejvýše nejen svou velkou postavou, ale svým dalším, již šestým vítězstvím, přičemž již popáté neprohrál jedinou rozjížďku. Pozornost však vzbuzoval i kombík žigulík v cihlové barvě, který na sklonku osmdesátých let sloužil jako služební vůz strašnické Jawy. Sotva umlknul hluk stopětadvacítek, zamířil k němu vysoký muž v doprovodu svých třech synů, jimž sliboval, že místo oveček půjdou peníze do závodních motocyklů. Václav Kvěch v té chvíli nemohl tušit, jak se coby bývalý soutěžák právě zapisuje do dějin české ploché dráhy.
Plochodrážní zkušenosti až na vlastní oči
Václav Kvěch nejstarší střídal silnice a motokros. Na okruzích býval dokonce členem továrního týmu strakonické ČZ, ale své dva syny přivedl k motocyklovým soutěžím. Petr se dostal dokonce do prestižního Trophy Teamu na šestidenní a dokázal vyhrávat i v evropském šampionátu. Své úspěchy si v enduru prožil i Václav, nicméně jeho potomci se na dráhu motocyklových závodníků nedostávali tak snadno. A o ploché dráze dlouho měli jen matné povědomí.
„Jezdil jsem odmala na pionýru,“ přibližuje Jan Kvěch své první krůčky s motocykly. „Za chalupou máme motokrosovou trať, ale závodně jsem motokros nikdy nejezdil. Vždycky jsme totiž chtěli dva, já a starší bráška Vašek. A na to by nebyly peníze.“
Jenže záhy se vynořila alternativa, za kterou vlastně mohlo soutěžácké povolání Václava Kvěcha staršího. „Taťka jezdil na jawácký slejzáky,“ dostává se Jan Kvěch do bodu, kdy se jeho otec setkal se svými bývalými kolegy, kteří po odchodu z VVZ ve Strašnicích začali vyrábět plochodrážní stopětadvacítky Shupa. „Jirka Benda s Lukášem Háskem mu tam říkali, ať jdeme zkusit plochou dráhu. A tak jsme jednou přijeli.“
První zážitek se závodem kolibříků okamžitě inicioval jiskru zápalu. „Začalo nás to s bráchou bavit oba,“ říká Jan Kvěch. „Ale jak si on udělal ty úrazy, skončil. Vypadávalo mu rameno, teď je ale už po operaci, zase pracuje a chce zase v Plzni zkusit jezdit. Mně se zatím dařilo, pořád v tom pokračuji. Chytlo mě to, baví mě to…“
Současný český šampión do devatenácti let se dostává do slovního tempa, jímž by mohl směle konkurovat lehkému kulometu. Proto jej zastavme a vraťme nazpět ke čtvrtku 17. července 2014. Vždyť u jiných plochodrážníků nemohou historici přesné datum začátku jejich kariéry určit ani náhodou!
„Už nevím přesně, jak to bylo,“ vraští Jan Kvěch své čelo v marné snaze vybavit si své bezprostřední zážitky z první návštěvy malé Markéty. „Pamatuju si, jak jsme přijeli. Ale ten závod ne. Pak jsme s Vaškem začali jezdit, sami jsme se to učili, hodně jsme padali, takže to bylo takový divoký.“
A věřte, nevěřte, ale bratři Kvěchovi před pěti lety o sportu levých zatáček měli jen matné tušení. „Než jsme ji začali jezdit, nikdy jsem plochou dráhu neviděl,“ potvrzuje ten mladší. „Občas jsme se dívali na televizi, když dávali Zlatou přilbu. Jediný, co jsem věděl, že se nějaká plochá dráha jezdí, jinak jsem o ní moc neslyšel. Spíš jsem sledoval motokros, jak se jezdil u nás za chalupou.“
Evropský bronz během necelého roku kariéry
Od svého červencové zastávky na malé Markétě musel Speedway Mini Cup 2014 absolvovat ještě tři podniky, než se během babího léta dostal ke svému jedenáctému dílu v Divišově. A právě tady se oba bratři prvně pustili do ostrého souboje s plochodrážníky. Mladší Jan dojel ve finále C jako druhý mezi Milanem Dobiášem a Adamem Pajkrem, přičemž svou první rozjížďku vůbec proměnil ve vítězství. Václav vyhrál déčko před Adamem Bímem a Lukášem Vinterem.
„První závod?“ reaguje Jan Kvěch na připomínku svého prvního závodního vystoupení protiotázkou. „Nevím… Ty závody v Divišově se mi prolínaj‘. Zezačátku jsem jezdil jenom ty Mini Cupy. Dařilo se mi.“
Poslední věta juniora pražské Markéty je zatraceně pravdivá. Lukáš Hásek a především Jiří Benda by se měli dočkat chvály nejen za to, že díky produkci motocyklů Shupa pomáhali formovat výchovu plochodrážního potěru. Ale pozvání klanu Kvěchových na Speedway Mini Cup byla trefa do černého. A tak dokonalá, že se Jan Kvěch za necelý rok od své první návštěvy pražské malé dráhy vracel z bavorského Olchingu s bronzovou medailí z evropského poháru.
„Hodně mi pomohlo, že mi Shupa v Olchingu půjčila motorku,“ uznává Jan Kvěch. „I to mělo vliv, že jsem měl dobrou techniku. Mám dobrou vzpomínku, večer před závodem bylo posezení a my jsme s Chlupem odešli na pokoj dřív. Dostali jsme kartičky na odemknutí pokoje. Odemkli jsme ho, ale když jsme zkusili světlo, nesvítilo.“
Petr Chlupáč si hned věděl rady. „Řek mi, že mám počkat, že se dojde zeptat pana Štancla,“ směje se Jan Kvěch. „Vyšel z pokoje a já uviděl krabičku, kam se musí karta strčit. Rozsvítilo se, tak jsem vyběhl ven a řval na Petra, že jsem na to přišel. Jenže jsem si zabouch‘ dveře! A kartička byla uvnitř! Sranda byla hned od začátku!“
Jenže ta správná závodnická zábava začala nazítří. „Druhej‘ den to byl takovej‘ můj druhej‘ větší závod,“ přemítá. „První byl svět v Plzni. Ale nějak jsem to nevnímal a podařilo se mi bejt‘ třetí. Byly to takový dlouhý závody. Ve finále jsem jezdil druhej‘ a Filip Šifalda třetí, ale zastavili to, protože někdo spadnul. A v opakovačce jsem byl třetí a Filip čtvrtej‘. Pár pádů tam bylo, ale mně se dařilo.“
Šup na dvěstěpadesátku
Roku 2015 platil mezi českými kolibříky za favorita, i kdyby se nakrásně vracel z Olchingu s prázdnýma rukama. Při Speedway Mini Cupu skončil čtvrtý. Konec šampionátu republiky jej zastihla na třetím místě, zatímco v klasickém mistrovství stopětadvacítek byl druhý.
„Byly to pěkný závody,“ zamýšlí se Jan Kvěch s časovým odstupem. „Ale jak jsem jezdil už druhej‘ rok, zdálo se mi, že ty stopětadvacítky pomalý. Vyzkoušel jsem dvěstěpadesátku, už ke konci sezóny 2015 jsem na ní trénoval. Zjistil jsem, že je to úplně něco jinýho. Začal jsem makat na sobě i trochu na motorkách.“
Než však dal nejnižší české plochodrážní kubatuře definitivně vale, blýsknul se suverénním triumfem v evropském poháru v Divišově na sklonku srpna 2016. „Taťka mi koupil čtyřventila,“ poodhaluje tajemství svého úspěchu. „Měl jsem ho přímo na ten Divišov a pak se to prodalo. Věděl jsem, že to bude můj poslední velkej‘ závod na stopětadvacítce. Byl jsem těžší, na dlouhý mi to už tolik nejelo. Ale povedlo se to. Určitě jsem byl rád, pomohlo mi k tomu hodně lidí. A byl to vlastně můj první titul.“
Život zkrátka a dobře někdy píše paradoxní příběhy. Jan Kvěch byl před třemi lety nejlepším stopětadvacítkářem starého kontinentu, avšak domácí primát mu unikal. V sezóně 2016 skončil v klasickém šampionátu čtvrtý. Na malých oválech prakticky nestartoval, objel jen pár pohárových mítinků.
„Ten rok jsem měl taky zlomenou ruku,“ připomíná. „Stalo se mi to na kole. Dráty mi vyndávali dva dny před tou divišovskou Evropou. Ruka mě bolela ještě při závodě. Ale zase s tou stopětadvácou se dalo jet.“
S motorem o čtvrtlitrovém obsahu absolvoval také podniky českého přeboru a juniorského šampionátu. „S těma nejlepšíma se to nedalo, protože dvěstěpadesátka byla výrazně pomalejší,“ komentuje své souboje s půllitry. „Já to ale bral jako trénink, že jsem si vyzkoušel i start na pásku. I když jsem jezdil poslední, něco jsem si z toho odvez‘. A hodně věcí jsem si vyzkoušel.“
Nezaviněný pražský pád přerušuje sezónu
Dvěstěpadesátka přinesla Janu Kvěchovi vůbec první titul mistra republiky, když v červenci 2017 se konečně čtvrtlitrový šampionát naší země dočkal své praktické realizace v Kopřivnici. V rozjížďce s číslem pět jej sice porazil Karol Zupinski, avšak ostatním jízdám včetně té finálové vévodil pražský závodník.
„V Kopřivnici to bylo na lokty s tím jedním Polákem,“ vzpomene si okamžitě na své souboje právě s Karolem Zupinskim. „Vyhrával jsem jízdy a věděl, že mě s ním čeká finále. V první zatáčce jsme se trošku postrkali. A nakonec jsem z toho vyšel nejlíp já, že jsem tu jízdu vyhrál. Určitě jsem byl rád.“
Poslední závody s dvěstěpadesátkou však tolik radostné nebyly. Během posledních dnů předloňských letních prázdnin se na českých oválech mělo rozhodnout nejprve v Pardubicích o vítězi světového poháru na dlouhé dráze. A poté měl být na Markétě po dvojici semifinálových mítinků korunován historicky první světový šampión čtvrtlitrů.
„Maj‘ to blbě udělaný,“ krčí Jan Kvěch rameny, že jej tehdy při bodové rovnosti nepustila do finále smůla při losování. „S tím se nedá nic dělat. Na losy štěstí moc nemám. Jednu jízdu mi odešla motorka, pak jsem si půjčoval od Milana Dobiáše. Na finále jsme přemejšleli, že dáme dohromady svojí. Ale bohužel losem to nevyšlo…“
Praha byla horší, protože Jan Kvěch vypadl již v úterním semifinále a ve čtvrtečním finále chyběl. „Poslal to pode mě ten samej‘ jako v Kopřivnici,“ povzdechne si. „Byl rychlejší, vsadil to pode mě a shodil mě. Jeho vyloučili, ale to mně nebylo nic platný. Měl jsem zlomenou kličku. A bylo po sezóně.“
Přitom junior pražské Markéty měl řadu podniků sezóny 2017 ještě před sebou. „Poslední závod s dvěstěpadesátkou byl Jawa Cup v Pardubicích,“ pokračuje. „Ale to jsem se na to necejtil. Řek‘ jsem, že radši počkám, ať s tím nejsou problémy. A tak jsem skončil dřív.“
Hrdina našeho vyprávění však už předloni bral dvěstěpadesátku jako doplňkem k pětistovkám. A neprožil s nimi nikterak špatný rok. V juniorce obsadil sedmou příčku, přičemž v samostatné klasifikaci ohraničené devatenácti lety skončil pátý. Zkusil si také první finále mistrovství republiky jednotlivců, nicméně jeho podzimní vyvrcholení nešťastně kolidovalo s frakturou jeho klíční kosti. Ale podílel se na pražském extraligovém zlatu, když se dokonce ze své první rozjížďky ve vyšší soutěži vůbec vracel s jedním bodem.
„Ten bod jsem měl, ale spíš náhodou,“ upřesňuje skromně, avšak při bilanci sezóny 2017 se nemusí stydět ani v nejmenším. „Myslím, že to nebyl špatnej‘ rok. Na to, že jsem se to ještě učil.“
Skvělá sezóna
Loni však nechybělo málo, aby se Jan Kvěch zapsal mezi juniorské mistry republiky. „Dařilo se,“ odtuší. „Ale pokazil jsem si mistrovství republiky do jednadvaceti let tou jízdou v Plzni. Pak mi chyběl bod, kdybych tam doje druhej‘, tak byl Fíla až druhej‘ za mnou. Ale to jsou závody. Chtěl jsem vyhrát. Ale chtěl jsem moc. Někdy je lepší míň.“
Pád při útoku na vedoucího Filipa Hájka v květnové juniorce v Plzni byl v boji o juniorský trůn jedním faktorem. Pražský kolega Jana Kvěcha si však ve světovém finále v Daugavpilsu zlomil klíční kost. V Divišově dělal pro zlato ve své juniorské sezóně maximum, byť nebyl v optimální kondici. Jan Kvěch však ztratil jediný bod, což jej stálo vidinu klíčového rozjezdu s Filipem Hájkem.
„V Divišově to sedlo Patrikovi, jel tam fakt dobře,“ netají se. „Aspoň jsem vyhrál ty devatenáctky. Ale myslím, že když jsem to jel druhou sezónu, bylo to dobrý. Myslím si, že to byla dobrá sezóna.“
S titulem to nevyšlo ani při juniorských družstvech v Žarnovici. „Tam se to tak nepovedlo,“ vraští Jan Kvěch čelo, aniž by ovšem zabrousil do detailů. „Jsou to závody, pokaždý se nedaří. Slováci to tam maj‘ najetý a byli doma.“
Reprezentační nástup prožil jako z praku, když se postavil na prostřední stupínek pódia v semifinále evropských juniorů v Rovně. „Dařilo se, jel jsem na postup, nechtěl jsem vyhrát, chtěl jsem postoupit a nakonec jsem se rozjížděl o druhý a třetí místo s Polákem,“ líčí. „A nakonec jsem vyhrál.“
Nicméně nad finále ve Stralsundu raději ohrne nos. „Moc se mi nedařilo,“ konstatuje. „Měl jsem moc defektů a hlavně už od tréninku byly problémy. Takovej‘ jeden z těch nepovedenejch‘ závodů. Ale určitě jsem nasbíral nový zkušenosti. Ani jsem nečekal, že bych v Rovně postoupil, abych se k tomu ještě vrátil, v podstatě to byl můj takovej‘ první velkej‘ závod na pětistovce.“
Postup slavil i v evropském poháru devatenáctiletých. „Pardubice nebyl špatnej‘ závod,“ komentuje Jan Kvěch semifinále. „Stačilo mně, že postoupím do Varkausu. Tam to bylo dobrý, akorát jsem vyhořel na startech. Nedokázal jsem odstartovat, tím jsem ztrácel a nešlo to dohánět. Letos by bylo hezký to napravit. Jsou tam Pardubice, Žarnovice a ještě dvojice v Plzni. Budeme doma, udělám pro to maximum.“
Skvělé výkony Jana Kvěcha motivovaly Milana Špinku, aby jej nominoval na post náhradníka pro race-off Speedway of Nations, jíž musel zastávat závodník mladší jednadvaceti let. „Zatrénoval jsem si, závodili Pepa s Vencou, ti nejlepší,“ vzpomíná Jan Kvěch na manchesterský závod. „Já si v podstatě jen zatrénoval. Určitě jiná dráha než tady, atmosféra dobrá, závody pěkný, byl jsem poprvý v Anglii, takže to bylo moc pěkný. Když jsem tam jel podruhý v Glasgowě, už jsem věděl, o čem to je.“
Excelentní podzim
Byť Tomáš Topinka proklamoval, že na hostování do Slaného pustí všechny své extraligové juniory, v případě Jana Kvěcha se k takovému kroku přece jen neodhodlal. „Odjel jsem celou extraligu a myslím si, že to letos nebylo špatný,“ uvažuje Jan Kvěch. „Ale Pardubice byly silnější. První liga byly další závody. A hlavně takový, na kterejch‘ se může ledacos vyzkoušet, když chceš něco testovat na větší závody.“
A pak se září lámalo do října a Jan Kvěch zažil neskutečnou sérii. „Byly to čtyři závody, to bylo náročný,“ vnímá maratón pardubického víkendu s pokračováním Memoriálu Luboše Tomíčka. „V mistrovství světa se mi docela dařilo, akorát jednu jízdu mi odešla elektrika. Jen taktak jsem dojel třetí. Druhá motorka nebyla takové jako první, takže se mi nepovedla druhá jízda. Pěkný závody, další nový zkušenosti, hlavně jsem jel s tou špičkou.“
Na Zlaté stuze se stal nejlepším českým reprezentantem. „Do poslední jízdy to bylo dobrý,“ odtuší komentáře. „Ve finále mi ale prasknul primární řetěz, tak jsem nakonec skončil pátý. Ale byly to pěkný závody, ani jsem nepočítal, že bych moh‘ bejt‘ takhle dobrej‘.“
Pozvánka na Zlatou přilbu města Pardubice na sebe nenechala dlouho čekat. „Vůbec jsem nepočítal, že bych ji moh‘ jet,“ připouští. „Z toho jsem měl velkou radost. Po těch dvou závodech jsme museli dávat dohromady motorky.“
Václav Kvěch nejstarší se v závodě všech závodů se svou motokrosovou ČZ 250 ccm dokázal v dvaašedesátém dostat až do malého finále. „Děda byl lepší,“ usmívá se Jan Kvěch. „Rozhodla tam poslední jízda. Kdyby se neopakovala, postoupil bych. Ale pěknej‘ závod. Tomíček byl poslední závod víkendu a to už bylo náročný.“
Hned v sobotu závodil v Žarnovici, aby rovnou nazítří přejel do Březolup k vyvrcholení šampionátu republiky jednotlivců. „Porazil jsem tam Edu,“ rozzáří se mu oči. „Dařilo se mi. Pak jsem ale šel na jinou motorku, měl jsem tam jinou spojku. Skončil jsem čtvrtej‘, ale přede mnou byli samí zkušenější. Eda, Venca a Pepa.“
Přestože neměl daleko na březolupské pódium, elitní osmička závěrečné klasifikace mu o jeden stupínek unikla. „Zezačátku sezóny jsem se ještě rozjížděl,“ zní zdůvodnění z úst Jana Kvěcha. „Rok předtím jsem skončil dřív kvůli kličce, musel jsem se zase rozjíždět. Ale devátý místo je dobrý. Na to, že jsem jel celej‘ seriál poprvý, je devátý místo dobrý.“
A jaké to bude na oválech letos? „Uvidíme,“ reaguje. „Všechno je před náma. Připravuju se zatím fyzicky a teď začnu makat na motorkách. Uvidíme. Chtěl bych jet určitě zase ty závody jako letos. Dostal jsem v listopadu den před uzávěrkou smlouvu z Krosna. Chtěli to narychlo, projednával jsem to s Topasem a taťkou. A nakonec jsem to nepodepsal. Nechal jsem to bejt‘ a uvidíme později. Musím to také nějak skloubit se školou a ani s dopravou by to nebylo jednoduché .“
Jan Kvěch děkuje:
„Všem trenérům, sponzorům – ČZ Chains, Stuha, Ložiska Troška, AK Markéta, Olymp, Autoklub ČR, všem obětavcům, kteří mi často během závodů dokázali vytrhnout trn z paty, a hlavně rodičům!“
Foto: Karel Herman, Pavel Fišer, Eva Palánová, Miroslav Klimsza a Lenka Kvěchová
Holice – 2. února
Jeho dědeček Václav připomínal ve svých montérkách zelenou hromádku neštěstí, ale ani jemu samotnému nebylo hej. Úsměv na jeho tváři byl poněkud smutný. A aby také ne, když se na boj o nejlepšího letošního českého ledaře mohl v sobotu jen dívat z břehů Hlubokého rybníku v Holicích. Lukáš Hutla totiž neumí jet na půl plynu, jak se svěřil magazínu speedwayA-Z.
„Za půl roku, za tři čtvrtě roku začnu trénovat na krosce,“ potvrdil znovu, že nejbližší závod jeho ledařské kariéry přijde až na přelomu sezón 2019 a 2020. „To víš, utržená šlacha, to je problém. Uvidím příští rok.“
Do něho je sice daleko, nicméně Lukáš Hutla již skládá střípky do jeho mozaiky. „Uvidím, buď vynechám Švédsko úplně, kdyby klaplo Rusko,“ přemítá. „Nebo bych se před mistrovstvím světa svez‘ na nějaký velký švédský dráze. Ty malý nejsou na závodění. A jet na půl plynu, abych dojel, neumím.“
Letošní seriál Speedway Grand Prix skončí již v Toruni, jelikož dle tiskového komuniké BSI Speedway není jeho australský partner Paul Serggeant Events schopen zorganizovat velkou cenu u protinožců a nový promotér nebyl prozatím nalezen. Vzápětí byla zveřejněna startovní listina s osobními čísly všech účastníků, kde se Leon Madsen při svém debutu ve světě velkých cen postaral o historický zápis. A konečně poslední novinkou velkého plochodrážního světa jsou termíny finálových závodů mistrovství Evropy jednotlivců a rozlosování startovních čísel pro oba race-off Speedway of Nations.
Janusz Kolodziej se vrací do seriálu Speedway Grand Prix po osmi letech s číslem 333. Leon Madsen si vybral třicítku a je tak prvním závodníkem, který poveze číslici, jíž si v minulosti vybral někdo jiný. Ovšem Tomas H. Jonasson závodil s číslem 30 v sezóně 2015 a pravidla vylučují požívat číselnou kombinaci, která již byla v seriálu použita pouze v předchozích dvou sezónách, což jsou v tomto případě léta 2017 a 2018.
A jelikož se jak Antonio Lindbäck, tak Niels Kristian Iversen objevili v seriálu předloni, nebyl pro ně problém s jejich 88 a 85. V poli stálých účastníků nejsou žádné numerické změny. Také Tai Woffinden zůstává u svého čísla 108, tedy data jeho narození, ačkoliv si jako světový šampión mohl vzít hrdou jedničku.
Účastníci Speedway Grand Prix 2019:
108 Tai Woffinden, GB
95 Bartosz Zmarzlik, PL
66 Fredrik Lindgren, S
71 Maciej Janowski, PL
45 Greg Hancock, USA
222 Artjom Laguta, PL
69 Jason Doyle, AUS
89 Emil Sajfutdinov, RUS
692 Patryk Dudek, PL
55 Matej Žagar, SLO
54 Martin Vaculík, SK
30 Leon Madsen, DK
333 Janusz Kolodziej, PL
88 Niels Kristian Iversen, DK
85 Antonio Lindbäck, S
505 Robert Lambert, GB
46 Max Fricke, AUS
155 Mikkel Michelsen, DK
225 Václav Milík, CZ
115 Bartosz Smektala, PL
Finále evropského šampionátu jednotlivců se uskuteční postupně v Güstrowě (13.7.), Toruni (27.7.), Vojensu (10.8.) a nakonec v Chorzowě (28.9.). A pokud se týká Speedway of Nations, český nároďák jako tým B pojede v Landshutu již první jízdu proti Slovincům.
Mladá Boleslav – 5. února
Po dvanácti letech se Milan Špinka rozhodl ukončit svou činnost jako manažer české státní reprezentace, kterou na podzim 2006 převzal po Josefu Laštovkovi. Sportovní komise ploché dráhy na svém včerejším zasedání vyhověla jeho žádosti o uvolnění z funkce. Zároveň na uprázdněný post jmenovala Filipa Šiteru.