Přelouč – 14. ledna
V pátek se měl pohybovat někde na trase mezi Suonenjoki a Kauhajoki, kde platil za jednoho z favoritů sobotní kvalifikace světového šampionátu ledařů. Ovšem místo tří set kilometrů ve Finsku nakonec absolvoval jen nějakých dvacet na cestě domů z pardubické nemocnice po operaci, jejíž výsledky pro něho přinesly předčasný konec letošní ambicí. Lukáš Hutla si však na své smůle dokáže najít humornou stránku a žertuje, že mu příprava na další ledařský rok nezabere tolik času.
Nešťastné, ale bohužel pravdivé proroctví
Lukáš Hutla bohužel musí uzavřít letošní sezónu již nyní
Lukáš Hutla přitom letošní rok spojoval s velkými ambicemi. Prošvihnul sice tréninkové kempy v Rusku, nicméně navzdory teplé zimě se vypravil alespoň na švédská jezera. Jeho dědeček Václav vypiplal jeho dva motocykly a on se skvěle uvedl v ouvertuře Isracingserien v Örnsköldsviku. Jenže přišla neděle a s ní druhé kolo ledařské ligy v Bollnäsu…
„Je to malá dráha,“ vypráví přeloučský ledař. „Žádný bezpečnostní zóny, jen balíky slámy s pletivem. Před závodem jsem říkal, že jestli tady někdo půjde na držku, bude po něm.“
Shodou okolností to byl právě Lukáš Hutla, který ve své první rozjížďce upadl. „Bylo to mou nevyježděností,“ analyzuje příčiny své kolize s Ove Ledströmem. „Rusko mi neklaplo, to musím dotáhnout teď na podzim, abych tam byl od listopadu do prosince.“
A co se vlastně v Bollnäsu přihodilo? „Dal jsem to pod něj a v půlce první zatáčky jsme šli,“ povzdechne si Lukáš Hutla. „On šel do pletiva, já tým ramenem taky. Zaplaťpánbůh, že on je celej‘. Jsem rád, že se mu nic nestalo, moh‘ jsem za to já.“
Nefunkční plán B
Lukáš Hutla se do sedla vrátí až v přístí sezóně
Příběh Ove Ledströma měl šťastný konec. Švédský závodník se totiž předevčírem z Kauhajoki po rozjezdu s mladším Charly Ebnerem a Stefanem Pletschacherem kvalifikoval do finále. Český závodník však po poradě se svým otcem Radkem již večer obrátil svou dodávku domů. Ve středu již byl v pardubické nemocnici s plánem dát si vykloubené rameno do pořádku a v únoru být zpátky na ledových kolbištích.
„V pátek jsem přijel z nemocnice,“ pokračuje Lukáš Hutla ve svém vyprávění. „Dobrý, žiju. Ale nebyla to jenom naštíplá paže, vykloubený rameno a ulomená kůstka. Měl jsem utržený šlachy do ramene. Nemoh‘ jsem hejbat rukou, museli mě to otevřít. Ale nervy mám naštěstí v pohodě.“
Rázem je jasné, že plán B s únorovým comebackem musí vystřídat plán C, v němž motocykly hrají svou úlohu až mnohem později. „Už do nemocnice mi psala jedna medička,“ říká Lukáš Hutla. „Bylo mi řečeno, že srůstání těhle tkání je minimálně osm tejdnů. Radši si to nechám doléčit, takže jsem letos bohužel skončil dřív, než jsem začal.“
Ledařský optimismus
Ve chvíli, kdy Lukáš Hutla ukončí rekonvalescenci, ledaři již budou své letošní boje bilancovat. „Původně jsem myslel, že bude Rusko,“ svěřuje se Lukáš Hutla. „Pak mi to doktor sdělil, co to všechno je. Ať nedělám žádný velký akce. A tak jen povolím šrouby ve spojkách, vyčistím karburátory, přiryju motorky plachtou a jsem připravenej‘ na další sezónu.“
Pakliže by byl mráz, s přítomností Radka Hutly v Čechách, bychom se mohli v únoru dočkat zase nějaké ledařské akce v Mělicích
Kdyby se Lukáš Hutla kvalifikoval do finále mistrovství světa, ruku v ruce s jeho účastí v evropském šampionátu a startem v českém nároďáku v šampionátu družstev, by to přineslo jeho odjezd do Ruska prakticky na celý únor. Nyní se tím pádem mohou změnit pořadatelské plány jeho otce, pakliže by druhý měsíc roku byl pořádně mrazivý.
„Ve Švédsku bylo pět, když jsem přijel, tady bylo mínus šest,“ uvažuje Lukáš Hutla. „Když bude led, snad něco uspořádáme. To víš, že bych na to chtěl nasednout už teďka, ale chci všechno doléčit. Štve mě, že cesta do světovýho finále takhle skončila. Snad se příští rok na mě Štěstěna usměje.“
Mies – 13. ledna
Komise CCP při FIM si letos pospíšila s konečnou podobou startovní listiny finalistů mistrovství světa na ledě. Není divu, první finále v kazašském Almaty je na pořadu již za tři týdny a času na vyřízení dokumentů a cestu po ose není nazbyt. Nominace v zásadě vychází z pořadí mítinků v Örnsköldsviku a Kauhajoki. Divoké karty obdrželi Stefan Pletschacher a Franz Zorn, kteří skončili sedmí. Dva z trojice náhradníků Jimmy Tuinstra a Tomi Tani byli hned za nimi, třetí náhradník Günther Bauer se z kvalifikace omluvil kvůli nemoci. Po letech tedy do finále světových ledů nezasáhne žádný z českých ledařů.
Startovní listina finále světového šampionátu na ledě a způsob kvalifikace:
1 Dmitrij Koltakov, RUS (#106)
úřadující mistr světa
2 Dmitrij Chomicevič, RUS (#919)
Kauhajoki – 1.
3 Dinar Valejev, RUS (#114)
Örnsköldsvik – 1.
4 Danil Ivanov, RUS (#333)
Kauhajoki – 2.
5 Nikita Toloknov, RUS (#383)
Örnsköldsvik – 2.
6 Stefan Svensson, S (#58)
Kauhajoki – 3.
7 Martin Haarahiltunen, S (#199)
Örnsköldsvik – 3.
8 Max Niedermaier, D (#88)
Kauhajoki – 4.
9 Niclas Svensson, S (#192)
Örnsköldsvik – 4.
10 Ove Ledström, S (#97)
Kauhajoki – 5.
11 Andrej Šišegov, RUS (AMFK) (#181)
Örnsköldsvik – 5.
12 Charly S. Ebner, A (#665)
Kauhajoki – 6.
13 Hans Weber, D (#33)
Örnsköldsvik – 6.
14 Stefan Pletschacher, D (#99)
divoká karta (Kauhajoki – 7.)
15 Franz Zorn, A (#100)
divoká karta (Örnsköldsvik – 7.)
seznam náhradníků:
16 Jimmy Tuinstra, NL (#273)
nominace FIM (Kauhajoki – 8.)
17 Tomi Tani, FIN (#72)
nominace FIM (Örnsköldsvik – 8.)
18 Günther Bauer, D (#22)
nominace FIM (omluven z Örnsköldsviku)
Franz Zorn – na snímku v rozhovoru s Hansem Weberem – dostal jednu z divokých karet
Örnsköldsvik – 13. ledna
Byl nejlepší z českého kvintetu, který se včera pustil do boje o postup do finále ledařského mistrovství světa. A to jak v absolutní výšce umístění ve startovní listině, tak do počtu bodů. Jenže numericky řečeno, obojí vyjádří číslice čtrnáct a dvě. Jiří Wildt ovšem stojí oběma nohama na pevné zemi a kvituje zkušenosti, které mu švédské dobrodružství přineslo.
V nejlepší společnosti: zleva Martin Haarahiltunen, Jiří Wildt, Dinar Valejev a Nikita Toloknov
„Olympiádu nakonec urval David,“ bilancuje Jiří Wildt včerejší mítink. „Růžan má alespoň audinu a na mě zbyly ty nuly jen tři. Body jsme bohužel vyjeli jen sami na sobě…“
Příčina je nad slunce jasná. „Bez tréninku to prostě nejde,“ říká. „Ale to je známá věc. Nasbírali jsme zkušenosti, dneska si ještě možná lehce zajezdíme a vyrazíme domů.“
Neveselá blízká budoucnost ledové dráhy v Čechách:
Doma však čeští ledaři naleznou oblevu a spolu s ní roztává i ledařský kalendář. Již zkraje týdne kopřivničtí pořadatelé deklarovali, že svůj závod na Větřkovické přehradě mohou uskutečnit nejdříve až poslední lednový víkend. To však bylo ještě před současnou oblevou.
Na závod v Holicích v Čechách se sice na facebooku mihnul plakát. Ačkoliv neblahý osud mítinku nebyl ještě oficiálně potvrzen, je nabíledni. Meteorologové však kromě prognóz, že se české klima bude dlouhodobě podobat tomu řeckému, slibují na únor silné mrazy. A tak by předčasný konec sezóny Lukáš Hutly mohl znamenat, že parta okolo jeho otce Radka vyplní volný čas organizací ledů v Mělicích.
Örnsköldsvik a Kauhajoki – 11. ledna
Dvojice kvalifikačních kol rozhodla o podstatné části startovní listiny finálové série letošního mistrovství světa ledařů. V Örnsköldsviku triumfoval Dinar Valejev, jemuž na stupních vítězů dělali společnost Nikita Toloknov a Martin Haarahiltunen. Také Kauhajoki ovládli Rusové, Dmitrij Chomicevič a Danil Ivanov, s nimž se na pódium postavil Stefan Svensson. Největší překvapení se vyřazení Franze Zorna ze Švédska, odkud se omluvil další z kandidátů postupu Günther Bauer kvůli nemoci. Česká pětice v obou případech uzavírala výsledkové listiny, takže jediná naděje na naší účast ve finále zůstává ve formě divoké karty pro Jana Klatovského, protože následky pádu Lukáše Hutly ze švédské ligy jsou závažnější, než se původně zdálo.
Jiří Wildt, Robert Růžička a David Lizák před startem v Örnsköldsviku
Praha – 5. ledna
Co předvedl loni, historie českých stopětadvacítek nepamatuje. A že už české plochodrážní osminky zažily suverénů. Jenže hladkým triumfem ve všech třech domácích seriálech okořeněných o brilantní prvenství v evropském i světovém poháru během jediného roku se může chlubit prozatím pouze Jaroslav Vaníček. Bylo by chybou, aby mistr světa chyběl v letošní sérii zimních exkluzivních rozhovorů magazínu speedwayA-Z jenom proto, že sedlá kolibříky a FIM dosud nepovýšila světový pohár na oficiální světový šampionát. A po autorizaci rukopisu samotným pražským závodníkem se dočkají také čtenáři magazínu speedwayA-Z.
speedwayA-Z: „Sezónu stopětadvacítek 2017 ovládl Pavel Kuchař, který doma vyhrál většinu závodů. Ty ses prvně na nejvyšší stupínek pódia postavil dvakrát v Divišově a pak v Praze při ceně našeho magazínu. Napadlo tě, že vloni budeš stejný suverén?“
Jaroslav Vaníček poskytl magazínu speedwayA-Z exkluzivní rozhovor
Jaroslav Vaníček: „Ne, nenapadlo. Ale snažil jsem se o to hodně. Myslím si, jak jsem vyhrál v Praze tu tisícovku od tebe, byla to náhoda, protože Pavel a Dan vypadli v semifinále. Přes zimu jsem ale hodně cvičil, každej‘ den jsem chodil běhat. Chtěl jsem bejt‘ dobrej‘ jako Pavel. Koukal jsem na jeho styl, já to ještě neměl tolik v rukou, tak jsem ho proto pozoroval. On vyhrával, protože já jsem to ještě neuměl. Asi po třech tréninkách jsem se to naučil, jezdil jsem i na krosce, tak jsem se do toho dostal celkem rychle.“
speedwayA-Z: „Když začalo mistrovství republiky na krátkých oválech, zdálo se, že se oproti roku 2017 vůbec nic nemění. První závod vyhrál Pavel Kuchař, druhý Jan Jeníček. Ovšem pak ses prosadil ty a jednoznačným způsobem získal titul. Jak ses cítil jako mistr republiky?“
Jaroslav Vaníček v akci
Jaroslav Vaníček: „Bylo to pro mě prostě dobrý, protože jsem chtěl bejt‘ mistr republiky. Dělal jsem pro to všechno a byl jsem hodně rád. Na jaře jsem se ještě rozkoukával. S Jéňou jsme začali jezdit asi nastejno, oba jsme začínali, ale on to měl asi odkoukaný víc. Pak jsem začal cvičit a porážel jsem je všechny. Na tý dlouý dráze se začátečníci líp učej‘, maj‘ větší prostor v zatáčkách, maj‘ taky víc čas než na krátký, kde je času málo, aby nevyjeli z dráhy nebo to nenabořili do mantinelu. Ale na krátký se naučíš víc. Proto si titulu z krátký vážím víc, je těžší než ta dlouhá.“
speedwayA-Z: „Na klasických oválech jsi byl suverénní již od úplného začátku. Vyhrával jsi nejen každý závod, ale dokonce i každou rozjížďku. Tvoje zlatá šňůra praskla až v Divišově a pak už jen v Chabařovicích. Mrzí tě, že jsi titul nevyhrál s kompletním ziskem všech bodů?“
První body v loňském klasickém šampionátu republiky stopětadvacítek mu sebral až červencový pád v Divišově
Jaroslav Vaníček: „Trošku mně to líto je. Měl jsem víc makat, ale už je to stejně minulost, takže to nezměním. Jak jsem už říkal, hodně jsem cvičil každej‘ den doma. Když jsem přišel ze školy, šel jsem si zaběhat. Dělal jsem pro to víc než v tamtěch předchozích letech. Ostatní kluci maj‘ čtyřventily, já mám dvouventila, což znamená, že jsem pomalejší. Čtyřventil je rychlejší a tak je dobrý, když mám dvouventila a porážím je. Nevím, co bych dělal, kdybych měl čtyřventila taky (smích).“
speedwayA-Z: „Také Speedway Mini Cupu jsi vládnul od samotného počátku. Nicméně ke konci ti už na paty začali šlapat ostatní, hlavně Vojtěch Šachl, Jan Jeníček či Bruno Belan. Čím to?“
V souboji s Vojtěchem Šachlem
Jaroslav Vaníček: „V posledním závodě v Divišově mně rozhodčí řek‘, že Vojta přejel čáru oběma kolama a vyvez‘ mě. Myslím, že jsem byl vyloučenej‘ neprávem, že to bylo nefér, když mě Vojta vytlačil. Mohla se to opakovat, Jéňa měl štěstí, že jsem vyjeli. Předjel nás a vyhrál. Je taky zvláštní, že na Markétě je moje domácí dráha a přitom se i na ní jezdí nejhůř. Je menší a jsou tam mantinely. Nejezdí se mi tam dobře. Nejlepší to je v Divišově na tý střední. A pak ještě v Chabařovicích, když to mají dobře připravený. A že jsem ke konci sezóny nevyhrával bylo spíš tím, že mi osud nepřál.“
speedwayA-Z: „Srpnový evropský pohár v Divišově skončil úžasným úspěchem českých barev. Ty jsi však jakoby jel svůj vlastní závod, protože jsi po startu každé jízdy rychle všem svým soupeřům zmizel z dohledu. Jak je možné, že jsi všechny změřil takovým způsobem?“
Čestné kolo českého vítěze evropského poháru
Jaroslav Vaníček: „Mechanici mně dobře připravili motorku. Letělo mi to dobře od startu. Hlídal jsem si, kdyby mě někdo předjížděl, abych ho moh‘ zavřít. Ale hlavně to bylo proto, že mi dobře připravili motorku. Ve finále mě to taky dobře odstartovalo, měl jsem dobrou pozici. Vojta se tam taky probil taky a s Brunem bylo dobrý, že jsme všichni tři Češi byli na stupních. Užil jsem si pěkně, jak mi hráli hymnu.“
speedwayA-Z: „Další spanilá jízda v tvém podání přišla v Morizes. Světový pohár je nejvyšší soutěží stopětadvacítek na naší modré planetě, takže jsi ve své podstatě mistr světa…“
Po triumfu v Morizes
Jaroslav Vaníček: „Jo, jsem mistr světa. Překvapilo mě to, vůbec jsem to nečekal. Byl jsem nadšenej‘, motorka mi jela. O tréninku byly blbá převodovka, vypadávaly mně kvalty. O přestávce jsme motor rozdělali, podívali se do toho a opravili to. A už to jelo a nesekalo se to. Ve finále jsem měl strach, aby se to zase nestalo. Pak se to stalo tomu Němčourovi, byl nakonec čtvrtej‘. Sam Mc Gurk předjel Bruna a vrátil mu tak Divišov. Vyhrál jsem světovej‘ pohár, byl jsem ohromně rád, brečel jsem v helmě. Když jsem šel na bednu, byl jsem hodně rád, byl jsem jen naštvanej‘, že pohár byl jen z plastu a ze dřeva. Ale dali mi medaili, tak jsem za to rád. Po závodech jsme se byli podívat na duně, to bylo hezký, koupal jsem se v Atlantickým oceánu, voda byla studená. A pak jsem na velký pláži napsal svoje jméno a world speedway champion. A ještě datum.“
speedwayA-Z: „Na podzim se AČR opět po roce při vyhlašování motocyklových šampiónů republiky zase plácnul přes kapsu. Prý jsi musel do Opletalovy ulice dorazit dodávkou, abys měl všechny své ceny, kam naložit.“
Hromada cen z vyhlášení šampiónů českého motocyklového sportu
Jaroslav Vaníček: „Přijeli jsme metrem a neměli jsme to, kam dát. Všechno jsme tam nechali a přijeli pro to dodávkou až v neděli. Byl jsem spokojenej‘, nečekal jsem, že dostanu motorku, pitbike stopětavacítku, a budu pasovanej‘ na rytíře motocyklovýho sportu. Dostal jsem ceny z mistrovství republiky, dva poháry za krátkou a dlouhou a pak i za Evropu a svět. A pak bylo ještě vyhlášení na Markétě, s Pepu nám dali nový krásný kombinézy.“
speedwayA-Z: „Při výstavě Rychlá kola v Lysé nad Labem jsi předvedl svou Shupu v akci na improvizovaném ovále na zámkové dlažbě. Objevil ses i na pódiu při besedě a autogramiádě. Jak si podobné akce užíváš?“
Zábava v Lysé nad Labem
Jaroslav Vaníček: „Užívám si to dobře, protože lidi se na mě koukaj‘. A kdyby se ještě poštěstilo, někdo by přišel a zeptal se, jestli by nás nemohl sponzorovat… To se nestalo, ale někdo chce vědět, co to plochá dráha je, aby třeba menší děti taky začaly někdy jezdit.“
speedwayA-Z: „Máme tady nový rok a než se nadějeme přijde i nová sezóna. Jak bude v tvém podání vypadat?“
S tatínkem Jaroslavem ve Slaném po zisku druhého titulu loňksého mistra republiky
Jaroslav Vaníček: „Chystám se tak, že mám dvěstěpadesátku. Chci s ní jezdit závody, doufám, že na ní hodně natrénuju, abych se zlepšoval a zlepšoval. Na stopětadvacítce chci taky jezdit a doufám, že se mi povedou všechny závody. Přes zimu chodíme v úterý a ve čtvrtek makat s trenérem, makám i doma a připravuju se na sezónu.“
Jaroslav Vaníček děkuje:
„Chtěl bych poděkovat Zdeňkovi Schneiderwindovi, kterej‘ pro mě dělá první a poslední. Jsem mu za to vděčnej‘ a bez něho bych to nezvládnul. Pak bych chtěl poděkovat Honzovi Čejkovi, trošku mě sponzoruje. Chtěl bych mu poděkovat, je to kamarád, dělá pro mě hodně moc. Klubu Markéta Praha, kterej‘ mně vytváří dobrý podmínky. Zdeňkovi bych chtěl ještě poděkovat, že dělá Mini Cup, protože kluci, co to neuměj‘, se můžou hodně naučit. A všem, co mně držej‘ palce, a mámě a tátovi.“
Jaroslav Vaníček v akci
Foto: Karel Herman, Gabriela Vaníčková, Pavel Fišer, Eva Palánová a Mirek Horáček
Örnsköldsvik – 10. Ledna
Dnes byl ve švédském Örnsköldsviku poněkud větrný den. Trojice Jiří Wildt, David Lizák a Robert Růžička ovšem ani náhodou neseděla za pecí. A ještě naposledy otestovala sama sebe i své motocykly před zítřejší kvalifikací ledařského mistrovství světa.
Robert Růžička, David Lizák a Jiří Wildt během dnešního tréninku
