Slaný – 3. července 1998
Papírové předpoklady stavěly do role favoritů české juniorky anno domini 1998 pardubického Radka Smolíka a Tomáše Hejtíka z pražského Olympu. Oba byli také jako jediní nasazeni do šampionátu bez nutnosti absolvovat kvalifikaci. Jenže už při prvním finále bylo všechno jinak. Nakonec měl každý z trojice uskutečněných závodů jiného vítěze, který vždy inkasoval patnáctibodové maximum. O mistru rozhodoval až rozjezd, kde dlouho tahal za delší konec provazu Pavel Navrátil, jehož Pardubice před sezónou dokonce uvolnily na hostování do Chabařovic. Na poslední chvíli se ale prosadil Josef Franc. Nebýt jeho srdnatého manévru, možná by dnes nebyl dvojnásobným českým šampiónem a stejně jako mnoho jeho tehdejších vrstevníků pomalu zapadal stále tlustší vrstvou prachu zapomnění. Ale nechme ošemetné slovíčko kdyby na pokoji, protože kvůli němu se plochá dráha stejně nejezdí, a pojďme se spolu s pražským závodníkem vypravit nazpět na konec devadesátých let.

 

Rychle odložený dragster

Kutná Hora patří k mnoha malebným městům v Čechách, na Moravě, ve Slezsku či na Slovensku, v jejichž krásách se můžete opájet celé dny, ale nikdy by vás nenapadlo je spojovat s plochou dráhou. A přesto na sklonku května 1948 proudily davy diváků do místní části Lorec. Zatleskaly Václavu Stanislavovi, Františku Šeberkovi a Miloslavu Špinkovi, kteří stáli na pódiu jediného kutnohorského plochodrážního závodu. Od té doby, byl sport levých zatáček v bývalé stříbrné pokladnici Českého království polem neoraným.

Přesto mezi Kutnohoráky zůstávalo mnoho plochodrážních fanoušků a někdy v půli osmdesátých let mezi ně přibyl malý chlapec. „Moje první myšlenky na plochou dráhu byly, když jsem lítal po ulici v Hoře na svým kole RMX s mýma ručkama originálně vyrobenýma papírovýma vestama RH Praha a SVS Pardubice,“ vypráví Josef Franc, který byl oním novým vyznavačem světa speedway.  „To byly moje první krůčky, kdy jsem to zkoušel smýkat na fotbalovým hřišti u školy. Pak je velká plochodrážní díra, ale s tátou jsme jezdili fandit na Zlatou přilbu a Tomíčkův memoriál.“

Dnešní dvojnásobný český šampión viděl plochou dráhu i při jiných příležitostech. „Můj táta se znal s tátou Zdeňka Schneiderwinda,“ nechává vyplout na scénu svého vyprávění další klíčovou postavu. „Nějak vzniklo, že můj táta jezdil nárazově se Zdeňkem na závody a mě brali s sebou.“

Dnes by malý Pepíček Franců dostal stopětadvacítku a pustil se do víru plochodrážního závodění kolibříků jako dnešní mladí chlapci. Jenže na sklonku osmdesátých let bylo něco takového naprosto nepředstavitelné. Vždyť experimentální oddíly talentované mládeže, jež vznikly roku 1987, a z nichž nejagilnější byl na pražské Markétě, pouštěly na padesátky až třináctileté.

Jenže sám osud evidentně chtěl, aby se Josef Franc stal motocyklovým závodníkem. „Někdy v devadesátých letech se můj otec s kamarádem z hecu rozhodli, že odpálí kariéru v motocyklových sprintech,“ pokračuje hrdina našeho vyprávění. „Pamatuju si rodinu Hutlů, dědečka a tátu toho Lukáše, co lítá na ledech. A když mi bylo čtrnáct, napadlo nás, že si to zkusím i já. Ale bylo to na velice amatérský úrovni.“

Pilotovat motocyklového dragstera, aby na čtyř stech metrech dosáhnul co nejrychlejšího času, ovšem Josefa France příliš nenadchlo. „Byl jsem možná jednou druhej‘ v Kolíně,“ nemá s výčtem svých sprinterských úspěchů velké potíže. „A tím byla ukončená kariéra. Přišla otázka, jestli chci něco za sport dělat. Sprinty mě nebavily, proto nás napadal motokros nebo plochá dráha. Po finanční stránce moc na výběr nebylo, takže to byla plochá dráha.“

Takové debaty se u Franců v Kutné Hoře vedly, když úřadující český plochodrážní šampión vycházel ze základní školy. „Současně jsem se rozhodoval, co budu dělat za školu, a čemu bych se chtěl věnovat profesně,“ líčí. „Takže jsem okolo svýho patnáctýho roku odešel na školu do Prahy. A po konzultacích se Zdendou Schneiderwindem jsem se stal členem AK Markéta. A začal jezdit plochou dráhu.“

 

Důležitost píchání

Že v půlce devadesátých let přišel na Markétu nový adept plochodrážního řemesla, nebyla žádná převratná novinka. „Rodina pražskejch‘ závodníků byla dost široká,“ usmívá se Josef Franc dnes. „Začínal jsem trénovat pod taktovkou pana Wolffa (otce pražského závodníka – pozn. redakce). Přirozeně ten plochodrážní rytmus a návyky tam byly hned a na první pokus vznikla životní láska. Nebo spíš na první smyk (smích).“

Josef Franc neměl oslnivý vstup na ovály. „První závody si moc nepamatuju,“ krčí rameny nad otázkou po svých plochodrážních prvopočátcích. „Vím, že jsem hned přešel ze Simsona rovnou na pětistovku. Do svých jednadvaceti jsem tím proplouval svým juniorským snažením a konkrétní výsledky se vyskytly až v devatenácti.“

Paměti plochodrážníků vzhledem ke spoustě absolvovaných závodů za rok nemají dostatečnou kapacitu pojmout všechny výsledky. Vezměme za vděk při osvětlení vstupu Josefa France na české ovály suchou řečí výsledků z archívu. Své šestnáctiny oslavil v lednu 1995, avšak celou sezónu strávil tréninky a ke svému prvnímu závodu se postavil až poslední zářijový den.

Jakýsi Josef Franz, jak jej uváděl program, se měl původně do kvalifikace o právo startu juniorského šampionátu republiky pro rok 1996 teprve kvalifikovat, nakonec ovšem na něho patnáctka ve startovní listině zbyla rovnou. Inkasoval tři body a skončil čtrnáctý, když za sebou nechal pouze svitavského Jaromíra Otrubu a chabařovického Jaroslava Kováře, který však po pádu v šesté jízdě odstoupil.

Jména jeho tehdejších soupeřů dnes něco řeknou prakticky jen znalcům. Zvítězil Aleš Šifalda z Chabařovic, jenž se nyní sponzorsky podílí na závodění svého bratra Filipa. Druhé místo uzmul slánský Pavel Šůna po rozjezdu s Petrem Mackem oblečeným v kopřivnické vestě. Jeho syn Jan právě letos začal závodit. A jistě není bez zajímavosti, že se juniorské kvalifikace účastnil i strýc současného kopřivnického juniora Miroslav Křenek, jenž se umístil jako devátý.

Ale nazpět k Josefu Francovi, jehož příjmení se záhy začalo psát správně s písmenkem cé na konci. Ještě před třemi lety by byl z domácí juniorky beznadějně vyřazen. Jenže počet plochodrážníků se u nás v půli devadesátek začal rapidně snižovat. A tak se v mistrovství republiky juniorů 1996 přece jen našlo místečko také pro začínajícího borce z pražské Markéty.

Ve své semifinálové skupině skončil dvanáctý, když čtrnáctou příčku z Prahy vylepšil dvojicí desátých míst v Divišově a v Březolupech. O postupu do finále nemohlo být ani řeči, nicméně on se v něm objevil v rolích traťové rezervy v Divišově a Svitavách. Raketa kariéry Josefa France začala nabírat švunk až v sezóně 1997.

To již pravidelně startoval v první lize za Markétu, s níž se v Praze a v Chabařovicích prvně podíval na nejvyšší stupínek pódia. Poměrně často startoval i v Poháru Autoklubu ČR, který v boji o sportovní autoritu s ČMF dotoval šampionát tříčlenných družstev, jenž již druhým rokem osmidílným seriálem suploval mistrovství republiky dvojic.

Česká juniorka se poprvé od roku 1975 vrátila k seriálové podobě, která jí vydržela podnes. Josef Franc v ní skončil osmý. V jejím čtvrtém díle v Praze přišel o první pódium nejprve vinou technické poruchy motocyklu v rozjížďce s číslem čtrnáct a nakonec i díky porážce od Martina Kubeše, který mu v rozjezdu třetí místo definitivně sebral. Navzdory povedeným závodům však Josef Franc nedosáhnul ještě tolik, aby v sezóně 1998 mohl být považován za favorita v jakékoliv soutěži.

„Hodně velkou míru mýho vzestupu přineslo zimní soustředění,“ vrací se Josef Franc o dvacet let nazpět. „Tehdy bylo na Horní Malý Úpě, kde ještě netrenér Zdenda Schneiderwind se mě ujal a vymačkal ze mě, co šlo. Za pět dnů udělal z malýho lenivýho buřtíka úplnýho kostlivce. Na to vzpomínám dodnes. Stěžoval jsem si Zdeňkovi, že Wolffík taky nemusí na běžkách makat do kopce. A on na to ‚jo, ale ty půjdeš a hlavně píchej, píchej, píchej‘. A tak jsem píchal.“

 

První favorit ze hry

Juniorské mistrovství republiky 1998 se v kalendáři smrsklo na pouhé čtyři závody. Vrchol měl přijít v Březolupech. Avšak jihomoravský klub zrovna přišel o svého titulárního sponzora Mitas. A po stříbru a bronzu se na poslední chvíli musel odhlásit z extraligy. Startoval jen v šampionátu dvojic a na vrub ztrát šel i mítink domácí juniorky. Zájem o něho projevily i Svitavy, nicméně ani v jejich Cihelně se závod neuskutečnil.

Důvody byly nasnadě, a sice finance. Každý z pořadatelů závodu ranku mistrovství republiky juniorů musel mezi šestnáctku závodníků a případné čtyři náhradníky rozdělit deset tisíc korun. Vítěz si přišel na rovnou tisícovku, druhý inkasoval 750 korun, třetí o další stovku méně a na náhradníky ještě zůstalo po tři sta padesáti.

Pro srovnání, rozhodčímu příslušelo 190 korun jako náhrada za řízení podniku, k čemuž si však na rozdíl od závodníků účtoval ještě cestovné a na vrub pořadatele šly pochopitelně i další náklady. Pakliže jste si tehdy v práci řekli o patnáct tisícovek měsíčně, personální oddělení vám muselo stanovit mimotarifní plat, protože průměrná měsíční mzda nedosahovala ani dvanácti tisíc. Ke všemu se sponzoři na plochou dráhu zrovna nehrnuli a svitavská Cihelna již jen vzpomínala na nájezdy houfů diváků z konce osmdesátých. A tak se o šampiónovi rozhodovalo jen ve třech závodech.

Finálovému seriálu předcházela v půli května kvalifikace ve Svítkově. Nestartovali v ní pardubický Radek Smolík a pražský Tomáš Hejtík. Na základě výsledků ze sedmadevadesátého byli nejen nasazeni rovnou do finále, ale také do juniorského mistrovství světa. Abychom byli vyčerpávající, je nutno dodat, že v českém šampionátu nemohli startovat bratři Aleš a Lukáš Drymlovi. Před dvaceti lety oba závodili s německými licencemi, a byť se později mohli oba pochlubit medailemi z mistrovství světa a Evropy mladších věkových kategorií, s výjimkou šampionátu juniorských družstev 1999 se v domácí juniorce nikdy neobjevili.

„Na sezónu 1998 si nepamatuju,“ nemůže ani tentokrát Josef Franc posloužit svými vlastními vzpomínkami, nicméně v jednom směru má dokonale jasno. „Já měl výhodu, že za mě loboval Zdeněk Schneiderwind, aby mě v Praze vzali za plnohodnotnýho závodníka.  A myslím, že se jim to vyplatilo (smích).“

S výhodou odstupu dvou desítek let nelze než souhlasit, ale sedmnáctého dubna osmadevadesátého roku se nováček mezi profesionály z pražského Olympu musel nejprve ukázat v kvalifikaci juniorky. A vskutku vyhrál všechny rozjížďky až na tu s číslem jedna. V ní jej předčil Pavel Navrátil.

S obrovským pardubickým talentem se Josef Franc seznámil již o dva roky dříve, když spolu soupeřili v semifinálové skupině B. V jejím posledním závodě v Březolupech se dráha vinou vytrvalých květnových dešťů proměnila v hlubokou oranici. Bylo jasné, že mítink odstartuje jen proto, aby se nemusel hledat náhradní termín, a že stejně po dvanácti jízdách skončí. Pražan tehdy ve svých začátcích za Pardubičanem dorazil do boxu, aby ho poprosil, ať ho proboha nepředjíždí o kolo, protože body potřebuje jako sůl.

Josef Franc vyšperkoval klenotnici české ploché dráhy mnoha cennými kovy, jenže Pavlu Navrátilovi bohužel podobná kariéra nebyla dopřána. Zkraje července 1996 si v juniorském finále shodou okolností v Březolupech ošklivě polámal ruku, která mu po pádu zůstala v roztočeném zadním kole. Lékaři v nemocnici v Uherském Hradišti nad ním zlomili hůl a komplikovanou frakturu chtěli řešit razantně amputací.

Závodníkův otec Vlastimil tehdy ustál veškeré urážky zdravotního personálu, z nichž ta o vrazích vlastních děti byla nejjemnější, podepsal revers a svého syna dovezl ke skutečným odborníkům v pardubické nemocnici. Přitom se nestačil věnovat své živnosti lahůdkáře v Humpolci, o níž přišel, ale na chléb svůj vezdejší začal vydělávat jako provozovatel erotického zařízení.

Ruka Pavla Navrátila však byla zachráněna. Napřesrok jej zarazil ve vzestupu tříměsíční distanc, když upřednostnil německou ligu před domácí juniorkou v Chabařovicích. Nicméně začátek sezóny 1998, kdy jej Pardubice pustily na hostování do extraligových Chabařovic, jej zastihl v plné formě, jíž patnáct bodů v juniorské kvalifikaci bylo jedině pádným důkazem.

První finále bylo na programu v Pardubicích již druhý den po kvalifikaci. Radek Smolík se mohl plně spolehnout na motory Jawa připravené Evženem Erbanem. Vyhrával jednu jízdu za druhou jako na běžícím pásu a v rozjížďce s číslem dvacet přestřihnul vítěznou šňůru Pavla Navrátila. Spolu s ním šel na stupně vítězů také Josef Franc, jenž v úvodu postupně s oběma Pardubičany prohrál. Tomáš Hejtík byl pátý, nicméně na své konto si připsal jen devět bodů, což jeho šance ve dvou dalších kolech přece jen limitovalo.

 

Zlato až v rozjezdu

Šest týdnů muselo uběhnout, než se juniorské finále 1998 dostalo ke svému druhému mítinku na pražské Markétě. Josef Franc šel mezitím stále nahoru. Kvalifikoval se do evropského finále devatenáctiletých, když ze světové kvalifikace do jednadvaceti let v Lublani vypadl stejně jako Radek Smolík, zatímco Tomáš Hejtík zamířil do semifinále. Od druhého závodu extraligy byl také stálou součástí extraligového výběru pražského Olympu, s nímž suverénně mířil k titulu.

Za těchto okolností se druhé finále českých juniorů pro Josefa France mohlo zdát jako formalita. Vskutku si vyskočil na nejvyšší stupínek pódia, aniž by ztratil jediný bod. Jeho cestu dokázal zkřížit pouze Jan Hořovský ve svitavské vestě, který může sloužit jako další příklad zmařeného talentu.

Měl výhodu, že na něho trpěl Miroslav Motyčka, bývalý silničář ze Svitav, který v průběhu let zavítal do Cihelny, kde místním plochodrážníkům připravoval motory. Jenže to Janu Hořovskému nebylo ještě patnáct a tehdy na půllitr směli minimálně šestnáctiletí. Postupem času AMK Svitavy zabředl do finančních potíží, takže když se zkraje roku 1998 otevřela otázka po možném vstupu jejich závodníka na závodní dráhu, vedení klubu jen záporně vrtělo hlavou.

Nicméně přátelé složili tisícovku k tisícovce a Miroslav Motyčka se pustil do práce na motoru. Výbrus jeho pístu udělal pilníkem ve svěráku, přičemž každý pohyb nástrojem musel znovu a znovu proměřovat. S otcovým závodníkem Pavlem zaběhli motor na normální silnici, což každého stálo dva páry bot, které při brzdění na asfaltu probrousili až na ponožky. Avšak úsilí se vyplatilo, Jan Hořovský postoupil z kvalifikace a první finálový závod v Pardubicích skončil na patnáctém místě. V rozjížďce s číslem patnáct pražského závodu nejlépe odstartoval.

Josef Franc, který do té chvíle neprohrál, byl rázem až druhý! Nicméně Pražan si záhy sjednal pořádek a ještě v prvním kole převzal vedení. Jan Hořovský v boji s chabařovickým Miloslavem Prokopem upadl. Zlomená pánev bohužel jeho závodní kariéru ukončila, nicméně primát posledního svitavského plochodrážníka v české juniorce mu zůstal dodnes.

Josef Franc měl v té chvíli za sebou důležité vítězství. V nejrychlejším čase dne 68,54 sekund přijel do cíle rozjížďky s číslem šest před Radkem Smolíkem. Pardubičan si udržel průběžné vedení v celém seriálu, avšak jen o bod před Pražanem, za nímž o pouhý další bod zůstával Pavel Navrátil, jenž na Markétě skončil třetí.

Vyvrcholení juniorského šampionátu před dvaceti lety obstaral Slaný. Jako první přišel o titul Radek Smolík, jehož nechal na holičkách motor v patnácté jízdě. Tu posléze vyhrál Josef Franc, který ovšem prve v deváté jízdě podlehl Pavlu Navrátilovi. Tomáš Hejtík v rozjížďce s číslem osmnáct již neměl důvod atakovat svého mladšího klubového kolegu a sebrat mu klíčový bod. A když posléze Pavel Navrátil proburácel vítězně cílem předposlední rozjížďky, měli oba pretendenti mistrovského trůnu po dvaačtyřiceti bodech.

Start rozjezdu o zlato vyšel lépe Pavlu Navrátilovi. „To ještě ve Slaným byla dráha docela závodní,“ vybavuje si Josef Franc dnes. „Ve třetím kole jsem ho předjel a ukrad‘ jsem mu titul mistra republiky. Nadjel jsem si ho a z výjezdu ho podjel.“

 

Na počátku rekordu

Pozorní čtenáři již vědí, že pro Josefa France šlo o historicky první titul mistra republiky, protože potvrzení extraligového primátu pražského Olympu přinesl až podzim. „Radost byla veliká,“ vrací se pražský borec o dvě desítky let nazpět. „Táta slavil snad čtrnáct dnů v kuse. Ten vždycky slavil úspěchy. Možná i neúspěchy…“

A jak si svůj triumf, jenž v konečném důsledku přinesl potvrzení jeho zařazení mezi profesionály, vychutnal on sám? „Já jsem slavit nemoh‘, jsem sportovec,“ usmívá se. „Ale asi určitě dílenská oslava u vrat dílny na Markétě proběhla. Je pravda, že to oslavování nám šlo asi nejvíc (smích).“

Po svém prvním titulu juniorského mistra republiky přidal Josef Franc hned v letech 1999 a 2000 dva další. Hattrickem vytvořil odolný rekord, který dokázal předloni vyrovnat až Eduard Krčmář, jenž loni dalším zlatem zvednul laťku zase o kousek výše.

Není příliš pravděpodobné, že v červenci 1998 byl ve slánských ochozech svědkem triumfu Josefa France. Měl za sebou březnovou oslavu svých druhých narozenin, doma proháněl elektrický motocykl a záhy jej měl uchvátit lední hokej.

S Josefem Francem, který shodou okolností odjel první plochodrážní sezónu v roce, kdy se narodil, se Eduard Krčmář však měl potkat ještě mnohokrát. A co je úžasné, loni a letos byl v konečné fázi jeho jediným vážným soupeřem v posledním finále mistrovství republiky jednotlivců v Březolupech.

„Tak ještě jeden titul v seniorech a konečně důchod,“ neopouští Josefa France jeho pověstný humor. „Veteráni se u nás nejezděj‘, takže v nich další tituly už nebudou…“

třetí závod MR juniorů 1998 – Slaný:

1. Pavel Navrátil (ZP Pardubice) 15, 2. Josef Franc (Olymp Praha) 14, 3. Tomáš Hejtík (Olymp Praha) 13, 4. Petr Vacek (Slaný) 11, 5. Radek Smolík (ZP Pardubice) 10, 6. Ondřej Šebela (Markéta Praha) 10, 7. Květoslav Šebela (Markéta Praha) 9, 8. Jan Hlačina (Slaný) 7, 9. Roman Andrusiv (VTJ Racek Pardubice) 7, 10. Miloslav Prokop (Slaný) 6, 11. Jiří Toms (Slaný) 6, 12. Pavel Hlaváček (ZP Pardubice) 5, 13. Milan Nosek (Markéta Praha) 2, 14. Tomáš Kotek (VTJ Racek Pardubice) 1, 15. Marek Šimlinger (Plzeň) 0

Mistrovství republiky juniorů 1998:

	kvalifikace PCE	PCE	PHA	SLA	TOT
	17.4.	18.4.	2.6.	3.7.
1. Josef Franc, Olymp Praha	2. (14)	13	15	14	42+3
2. Pavel Navrátil, ZP Pardubice	1. (15)	14	13	15	42+2
3. Radek Smolík, ZP Pardubice	nasazen	15	14	10	39
4. Tomáš Hejtík, Olymp Praha	nasazen	9	12	13	34
5. Květoslav Šebela, Markéta Praha	3. (13)	12	11	9	32
6. Petr Vacek, Slaný	5. (10)	6	8	11	25
7. Jiří Toms, Slaný	4. (11)	9	9	6	24
8. Ondřej Šebela, Markéta Praha	6. (9)	5	7	10	23
9. Jan Hlačina, Slaný	9. (7)	5	6	7	18
10. Pavel Hlaváček, ZP Pardubice	8. (8)	7	5	5	17
11. Tomáš Kotek, Racek Pardubice	10. (5)	7	7	1	15
12. Miloslav Prokop, Slaný	12. (4)	4	3	6	13
13. Roman Andrusiv, Racek Pardubice	7. (9)	4	2	7	13
14. Marek Šimlinger, Plzeň	11. (5)	5	6	0	11
15. Jan Hořovský, Svitavy	13. (4)	3	2	–	5
16. Milan Nosek, Markéta Praha	14. (1)	–	0	2	2
17. Dušan Beneš, Kopřivnice	15. (0)	0	–	–	0
18. Petr Dvořák, Kopřivnice	16. (0)	0	0	–	0

Foto: Karel Herman, Josef Štěpánek a archív autora