Konec plochodrážní sezóny u nás probíhá v zásadě stejně rok co rok. Ledaři plánují soustředění, jejich kolegové z letních disciplín relaxují, slaví, případně zacelují šrámy. V úterý se Václav Milík v pardubické nemocnici podrobil operaci kvůli odstranění šroubů, v pátek se většina mistrů sešla na galavečeru v AČR, zatímco o den později Josef Franc hostil své sponzory, přátele a příbuzné v myslivně v Církvici. Rachot plochodrážních motocyklů se ozýval jen díky kostěnickým hobíkům, kteří dalším tréninkem odmítli akceptovat nadcházející vládu paní Zimy, dokud jim déšť jejich záměr nerozmluvil. Co však nezapadá do konceptu běžného konce listopadu, je fakt, že v sobotní ouvertuře šroubkařského seriálu Drift-On-Ice nestartoval žádný český závodník, byť byl původně ohlášen Zdeněk Holub. Nakonec triumfoval Ronny Weis.
Církvice – 24. listopadu
Včera okolo osmnácté hodiny byl sál myslivny v Církvici poblíž Čáslavi natřískaný. Nově příchozí už jen horko těžko hledali prázdné židle. Ochutnávali výtečné speciality z teplého i studeného rautu, dopřávali si pivečka i skvělá vína. Josef Franc mezi nimi pobíhal jako pozorný hostitel. Když si vzal slovo, tradičně své posluchače rozesmál. Ale že nakonec jen málokteré z očí přítomných dam zůstane suché, nečekal nikdo.
Josef Franc bilancuje svou sezónu 2018
Český šampión měl kvůli dovolené tak napilno, že se dokonce při pátečním vyhlašování motocyklových mistrů republiky za rok 2018 v budově pražského Autoklubu nechal zastupovat Pavlem Ondrašíkem. Tradiční setkání se sponzory a přáteli, které již druhý rok po sobě nasměroval do útulné myslivny v Církvici, ovšem neošidil.
První příchozí dorazili již okolo šestnácté hodiny. Potěšili se pohledem na medaile a poháry i dva motocykly. Na tom pro dlouhou plochou dráhu seděla figurína oblečená v závodních proprietách pražského závodníka. Stroj pro klasický speedway lákal zejména děti, které se mohly vesele fotografovat v jeho sedle.
Plochodrážní koutek v myslivně
Hosté se spolu vesměs dobře znali z předchozích let. Mohli jste se potkat s Adrianem Rymelem, Michal Stárkem či Václavem Matunou. Pochopitelně nemohli scházet oba mechanici Jiří Georgiev a Jakub Fencl a trenér Zdeněk Schneiderwind. Dorazili i Ondřej Smetana a Petr Chlupáč i se svými rodiči.
Někdy okolo půl sedmé Josef Franc vyskočil na stůl. Než se pustil do řeči, musel se ještě malinko posunout. Jelení trofej na stěně rovnou za ním dělala z úřadujícího plochodrážního mistra dokonalého paroháče.
Josef Franc žádá svou přítelkyni o ruku
„Byla to povedená sezóna,“ pustil se do bilancování sezóny anno domini 2018 ve svém podání. „Až na malý výjimky se dařilo. Sezóna dopadla špičkově, jak říká trenér. Je to druhá nejúspěšnější sezóna v kariéře, i když mi už bude spousta let.“
Na prahu čtyřicítky dokázal Josef Franc obhájit svůj titul mistra republiky jednotlivců, což je pro něho o to cennější, že v přímém souboji porazil nejen Eduarda Krčmáře jako loni, nýbrž také Václava Milíka. Zlato z dlouhé dráhy zajistilo mistrovský double, k němuž je nutno připočíst stříbra z extraligy a z šampionátu dvojic. A pochopitelně titul evropského vicemistra na travnaté dráze i trochu nečekaný postup z challenge do finále mistrovství Evropy jednotlivců.
Dámský hlas před pořízením skupinové fotografie:
„Teda Pepo, ty nás nejdřív rozbrečíš a pak chceš, abychom se s tebou fotily!“
Řekla ano!
„Chci poděkovat klukům, co se mnou jezdí na závody,“ pokračoval Josef Franc, jehož ani na chvilku neopustil jeho pověstný humor. „A děkuju i kuchařům, že nám dnes něco málo nachystali. V sezóně nám všechno fungovalo. Jestli na to budu mít nervy a zdraví vydrží, chtěl bych pokračovat. A teď panáka na kuráž a veliká improvizace.“
Taneček plochodrážního šampióna
Vmžiku pokynul, abych se z reproduktorů ozvala píseň Když muž se ženou snídá. Sotva Karel Gott začal o citu prázdném století a řádu všeho, seskočil ze stolu a s kyticí a zásnubním prstýnkem v ruce poklekl před svou přítelkyní a požádal jí o ruku. A příběh skončil happy endem.
Josef Franc se dočkal souhlasného ano a sklidil bouřlivý potlesk od hostů svého večírku, kteří se na společný snímek ani nevešli. Skvělá zábava posléze pokračovala i nadále, i když se část přítomných vydávala listopadovou nocí vstříc svým domovům.
Josef Franc si své hosty pozval opět do myslivny v Církvici
Praha – 23. listopadu
V pátek večer by v pražské Opletalově ulici normální obyvatel metropole nepoznal motocyklové závodníky přicházející do budovy autoklubu. Byli oblečeni podle dress code motýlek nebo kravata pro muže a večerní róba pro ženy.
Osobně či v zastoupení
Pavel Ondrašík se prohýbá pod tíhou pohárů Josefa France
Všichni se přišli podívat, jak jejich nejbližší dostávají ocenění za svou celoroční práci. Po zahájení večera moderátorky České televize zahájil galavečer i prezident Autoklubu ČR Jan Štovíček.
Poté začalo předávání klasicky od sportovní mototuristiky, kde cenu obdržela mimo jiné už po dvacáté paní Andrea Gurevič. Hned po té přišel na řadu trial a hned poté plochá dráha. Ceny předával Petr Moravec.
První várka plochodrážních mistrů na pódiu
Jako první převzal v zastoupení cenu pro Josefa France Pavel Ondrašík. Nastoupil i Filip Hájek jako junior do 21 let, Jan Kvěch do 19 let, Pavel Kuchař do 250ccm. A pak začala smršť pohárů pro Jaroslava Vaníčka v kubatuře do 125 ccm na malé i klasické dráze. S ním přišli na podium i otec a sny Aleš a Daniel Plecháčovi, kteří vyhráli kategorie FT1 a FT Classics ve flat tracku.
Extraliga, flat track a juniorská družstva
Pódium se uvolnili pro pardubické mistry v extralize 2018. Přišli jen někteří, Poláci se omluvili kvůli dlouhé cestě, takže za ně ocenění přebíral manažer Lubomír Vozár. Hynek Štichauer převzal pohár za mistrovské dvojice i místo Václava Milíka.
Za Žarnovice však přijel celý tým, který vyhrál mezinárodní šampionát juniorských družstev. Vedle Michala Tomky a Davida Pacalaje nechyběl ani jejich manažer Ján Daniel.
Plochodrážní rytíř
Úspěšní borci z evropských šampionátů
Po enduru, silničních závodech motocyklů a motokrosu se přešlo k dekorování medailistů z evropských soutěží, jehož se zhostil generální sekretář Tomáš Kunc. Pavel Ondrašík posloužil opět coby alter ego Josefa France, evropského vicemistra na travnaté dráze. Poté přišla řada na úspěšné kolibříky Vojtěcha Šachla, Bruno Belana a Jaroslava Vaníčka.
Jaroslav Vaníček je právě pasován na rytíče motocyklového sportu
Medailisty mistrovství světa oceňoval prezident AČR Jan Šťovíček. Za plochou dráhu nastoupili Bruno Belan a Jaroslav Vaníček, jehož si moderátorka nechala na vyvýšeném pódiu, aby s mikrofonem v ruce bilancoval svůj letošní rok. Vzápětí se dočkal pasování na rytíře motocyklového sportu a vedle meče dostal i malý pitbike.
Na závěr celého večera pronesl viceprezident pro motocyklový sport AČR Petr Moravec pár závěrečných slov. A následovalo jen pozvání na raut.
Kostěnice – 24. listopadu
Byť předpověď na včerejšek nevypadala nikterak vábně, v Kostěnicích se opět trénovalo. Závodníků nebylo mnoho. Za nejlepší byli vyhlášeni Adam Nejezchleba, Jan Hlačina a Josef Novotný. Spolu s nimi trénovali Aleš Duben, jenž opět skvěle připravil závodní trať, Dan Macl, Stanislav Buňka a Jaromír Kašpar. Po hodině se vskutku rozpršelo, takže nezbývalo než si opéct na ohýnku buřtíka a sbalit závodní nádobíčko.
Tak by sa dal pomenovať Milen Manev, ktorý väčšinu svojej plochodrážnej kariéry strávil ako jediný bulharský pretekár. Svoju kariéru začínal prakticky na konci existencie pravidelného plochodrážneho života v Bulharsku. V poslednom období sa jeho cesty spojili so žarnovickou a potažmo i českou plochou dráhou.
Bulharský plochodrážný súmrak
Milen Manev je posledním mohykánem bulharské ploché dráhy
Jeho prvé kontakty so Žarnovicou siahajú do roku 1996. Avšak intenzívne sa začala jeho spolupráca so Speedway Clubom rozvíjať v posledných rokoch. Tak ako klub začínal z ničoho a riešil existenčné problémy, tak aj tento pretekár, ktorý plochej dráhe obetoval množstvo času, financií a energie. Keby dokázal každý plochodrážny mladík mať toľko elánu a obety pre plochú dráhu ako tento už takmer štyridsiatnik…
Ako si spomína na svoje prvé vystúpenie na žarnovickej plochej dráhe v roku 1996 počas kvalifikácie majstrovstiev sveta juniorov? „Mal som vtedy 16 rokov a boli to moje druhé preteky v kariére. Cestoval som do Žarnovice iba s otcom a pamätám si, že sme veľmi dlho museli stáť na maďarskej hranici. Prakticky celú noc sme tam viseli a ráno v deň pretekov sme prišli do Žarnovice poriadne unavení. Nespali sme vôbec,“ začal rozprávanie o príčinách svojho slabého výkonu na pretekoch Milen Manev.
Treba si však zároveň uvedomiť, že bulharská plochá dráha bola v tomu roku už na prahu svojho zániku a Milen Manev len krátko predtým dovŕšil minimálny vek na získanie licencie FIM. „Na tréningu som mal pád, pri ktorom som si zlomil kľúčnu kosť. Odmietol som ošetrenie a otec mi povedal, že sme cestovali veľa kilometrov, že mám aj tak jazdiť preteky. Pamätám si, že som vtedy poznal viacerých súperov, aj keď som s nimi ešte nejazdil. Boli to synovia otcov, s ktorými pretekal môj otec.“
Milen Manev v Žarnovici startoval poprvé roku 1996
Možno tu spomenúť skutočnosť, že jeho otec Nikolaj Manev patril medzi to najlepšie čo bulharská plochá dráha vyprodukovala a bol aj dvojnásobným účastníkom kontinentálneho finále MS jednotlivcov.
Ako to však vyzeralo v tom období s bulharskou plochou dráhou? „V rokoch 1994 až 1996 sa odjazdil šampionát a to bolo všetko. V roku 1996 to bolo v Sofii a to boli posledné preteky. My s otcom sme potom odjazdili ešte pár pretekov. V tomu roku 1996 to boli okrem bulharského šampionátu ešte pre otca MS jednotlivcov v Slovinsku a pre mňa žarnovické MS juniorov. V roku 1997 som štartoval iba na dvoch pretekoch, MS juniorov v Pardubiciach a v MS jednotlivcov. O rok na to som nastúpil na vojenčinu a plochá dráha skončila,“ podelil sa so spomienkami Milen.
V Rumunsku i Argentíne
Milen Manev v akci
Milen Manev však prepadol plochej dráhe natoľko, že aj napriek prakticky jej zániku v Bulharsku, hľadal možnosti v susednom Rumunsku, ktoré síce nebolo na tom po tejto stránke najlepšie, ale niekoľko pretekov do roka dávalo možnosť trochu sa venovať obľúbenému športu na amatérskej úrovni. „Pred sezónou 2006 som získal kontakt s rumunskou plochou dráhou a podpísal zmluvu s Bukurešťou. Vďaka tomu som odjazdil 4-5 pretekov majstrovstiev Rumunska. V rokoch 2007 až 2009 som potom organizoval s otcom niekoľko kôl tohto šampionátu aj u nás v Bulharsku v Targovišti. V roku 2008 som sa stal majstrom Rumunska a okrem toho som bol niekoľkokrát na stupňoch víťazov.“
Zatiaľ posledné preteky v jeho rodnom Targovišti zorganizoval v roku 2011, kedy sa tu odjazdili dve kolá majstrovstiev Rumunska a Bulharska. „V roku 2011 boli dve kolá spojeného šampionátu v Targovišti a dve v Braile a to bol koniec. S Rumunmi sme sa rozišli. Nepáčilo sa im, že ich porážam a nemali záujem robiť viac. V Targovišti bol posledný tréning v roku 2016 a to tam prišlo okolo tristo fanúšikov, ktorých prilákal zvuk plochodrážnych motoriek.“ Okrem Targovišťa je ešte občas určitý záchvev plochej dráhy aj v Šumene. „V roku 2010 tu zorganizovali také preteky veteránov z Bulharska a Rumunska. Môj otec tam štartoval tiež a skončil tretí,“ pripomenul ďalší štadión Milen Manev. Práve v Šumene došlo k trochu nečakanej organizácii zatiaľ posledných plochodrážnych pretekov v Bulharsku, na ktorých v roku 2017 skončil žarnovický Patrik Búri tretí.
Milen Manev v libereckém semifinále evropského šampionátu jednotlivců v květnu 2016 netrápí nikoho menšího než Matěje Kůse
Vráťme sa ale späť k Milenovi. Ako jeden z mála sa dokonca vybral za plochodrážnou príležitosťou do ďalekej Argentíny, kde sa v zime jazdia majstrovstvá, ktoré majú na programe niekedy aj vyše desať kôl. „Jazdil som v Argentíne niekoľkokrát. Najlepšie som tam obsadil šieste miesto. Je to tam také zvláštne. Človek tam celkom dobre zarobí na bodoch, ale zároveň to všetko minie za zapožičanie motorky. Taká pneumatika tam stojí napríklad okolo 200 eur,“ spomenul približne štvornásobne vyššiu cenu ako je tomu v Európe. Aj napriek ťažkým začiatkom a náročným sezónam v neskoršom období Milen Manev zaznamenal niekoľko dobrých umiestnení. „Určite je to druhé miesto na Zlatej prilbe v Belgicku v roku 2010, tiež titul majstra Rumunska, Bulharska (2011). Ale najmä to, že môžem jazdiť.“
Tisícovky kilometrov
Milen Manev je českým i slovenským fanouškům dobře známý
Aký je vzťah Milena Maneva k Žarnovici? „Som rád, že môžem aj vďaka slovenskej licencii štartovať na viacerých pretekoch. Vďaka tomu mám možnosť jazdiť nielen v Žarnovici, ale aj v Čechách a podobne. Páči sa mi žarnovický štadión. Je tu dobrá organizácia, pracuje sa stále na štadióne, no má jeden mínus – nie je tu umelé osvetlenie,“ zakončil rozprávanie o Žarnovici náročnou poznámkou bulharský matador.
Milen Manev má v súčasnosti dosť náročné rozhodovanie. „Mám manželku a dcérku. Investoval som do rekonštrukcie domu a aspoň v zime som s rodinou. Samozrejme aj cez sezónu som občas doma, avšak od nás je to všade ďaleko, takže odchádzam aj na týždeň, či na dva po Európe a jazdím,“ opísal svoju situáciu.
Milen Manev ujíždí Jaroslavu Petrákovi
Po tom, čo mu pred niekoľkými rokmi zomrel otec a v minulom roku skončil s jazdením ďalší Bulhar Christo Christov, ostal sám a bez mechanika, či šoféra brázdi Európu. Nepatrí k tým, ktorí majú šoféra, mechanikov a spokojne môžu odpočívať v aute aj počas cestovania. Takých dokonca mnohokrát poráža, aby následne po pretekoch všetko zbalil, sadol do auta a opäť cestoval stovky až tisíce kilometrov.
Přelouč – 23. listopadu
Před deseti lety byl aktivní postavou české ledařské renesance, když se po delší přestávce vrátil za řidítka ohřebovaného speciálu. Do české historie se zapsal rovněž coby organizátor mítinků v Mělicích a v Opatovicích nad Labem a k ledům přivedl i svého syna Lukáše. Jenže ten se stále menší nesmělostí očuchává velký ledařský svět a on na něho musí brát ohledy v osnování svých plánů. Radek Hutla se magazínu speedwayA-Z, že plány za zimní měsíce jsou pro něho prozatím jednou velkou improvizací.
Prosincový začátek ve Švédsku
Radek Hutla startuje sezónu začátkem prosince
„Sednu na motorku a pojedu na závody,“ usmívá se Radek Hutla nad otázkou, co odpoví, až se paní Zima zeptá, co dělal v létě. „Pojedeme na soustředění do Švédska někdy po desátým prosinci, to bude podle Frankyho Zorna, zatím je v Rusku a musí se vrátit. Rusko s Lukášem padlo. Mají tam tři kempy, ale jsou plný. Asi jsem trošku zaspal, když jsem volal Bondarenkovi, řekl mi, že je to všechno plný. Na každej‘ trénink berou jen dvacet čtyři jezdců.“
Český kalendář ledové ploché dráhy pro rok 2019 zahrnuje, dalo by se říct již tradičně, osm závodů ve dvou šampionátech. Jejich hlavní většina se má konat v lednu, přičemž jeho druhý víkend s kvalifikací mistrovství světa je volný. Lukáš Hutla má angažmá za Gävle ve švédské lize, přičemž jeho otec Radek plánuje uspořádat jeden mítink v Mělicích koncem ledna a druhý v Opatovicích nad Labem o měsíc později. Volného času zjevně nebude nazbyt. A velkým rivalem domácích podniků není jen počasí, ale také zahraniční ledařská scéna.
Radek Hutla v akci
„Tady nemrzne a asi nebude,“ povzdechne si Radek Hutla. „Závody mám leden a únor. Uvidím, jak se to bude potkávat s ostatníma v cizině. Po novým roce je švédská liga, pak bychom jeli mistrovství světa a vrátili bychom se zase do Švédska. Uvidím, jak to bude potom. Jestli bude mladej‘ ve Švédsku, nebyly by Mělice. Budeme to muset podřizovat, co bude venku. Budu tady až poslední tejden v lednu a pak je Rusko.“
Nejistý únor
Lukáš Hutla byl zatím nominován do kvalifikace světového šampionátu ve finském Kauhajoki. Podoba reprezentace pro mistrovství Evropy a mistrovství světa družstev je odvislá od výsledků českého kvintetu právě ve světové kvalifikaci. Nicméně přeloučský ledový terminátor by se rád podíval i do finálového seriálu světového mistrovství, jehož první díl v Almaty ovšem koliduje s šampionátem starého kontinentu.
Při plánování svých závodních i pořadatelských aktivit musí Radek Hutla brát ohledy na svého syna Lukáše
Každopádně drtivá většina února by nemusela zastihnout nejlepší naše ledaře doma, aby mohl být vypsán plnohodnotný šampionát jednotlivců. Proto většina domácích termínů akcentuje leden, byť meteorologové vyhrožují nadprůměrnými teplotami minimálně do Vánoc. I když počet našich ledařů roste od roku, v únoru by jich hodně mohlo být v Rusku. A v ostatních zemích kontinentální Evropy je zimní odvětví ploché dráhy kulantně řečeno za zenitem.
„Uvidíme, ale Rusko je pro nás nutný,“ uvědomuje si Radek Hutla. „Je tam mistrovství světa družstev a mistrovství Evropy. A pokud by Lukáš postoupil v mistrovství světa, je to vlastně to samý, protože pojedeme buď jedno nebo druhý. Určitě by jel s náma i Modus, takže by bylo o dalšího závodníka míň. Evropu musí taky někdo jet, jsou to další závodníci, aby tady vůbec něco zbylo…“
