Slaný – 28. června 1997
Polovina sedmdesátých let byla nesmírně úrodná na narození šikovných plochodrážníků, kteří ve svých šestnácti, sedmnácti letech nacházeli v klubech ještě slušné zázemí a dokázali za sebou nechat v české historii hlubokou brázdu. Domácí juniorku charakterizovaly nejen dva duely Pavla Ondrašíka s Robertem Králem v letech 1995 a 1996, nýbrž také obrovská vyrovnanost. Ta se dala předpokládat rovněž v sezóně 1997, v níž už zestárnul generačně silný ročník 1975. Jenže všechno bylo jinak, juniorku v novém aranžmá opanoval jediný závodník, který v šesti závodech přišel pouze o jeden bod. Nakonec se neměl dočkat ani korunovace na pódiu, jelikož při balení po posledním závodě nemohl tušit, že je již šampiónem. Pojďme si spolu s Richardem Wolffem připomenout další polozapomenutý příběh z bohaté knihy naší ploché dráhy.

 

V rukou zeleného mužíčka

Richard Wolff prožil za řidítky plochodrážních motocyklů bratru čtvrtstoletí. Na konci své kariéry se specializoval na dlouhé a travnaté ovály a před třemi lety opustil závodní svět bez většího humbuku. Jak se ke sportu levých zatáček dostal, má pořád v živé paměti.

„To je hrozně zajímavý,“ ujímá se role vypravěče. „Jako asi devítiletej‘ kluk jsem byl u taťky v práci a on jel něco řešit na Markétu. Vzal mě s sebou. Viděl jsem tam motorky, to ještě nebylo tak nepřístupný jako dneska. Koukal jsem se tam na Romana Matouška. Za nějakou dobu jsem se tam jel podívat sám. Líbilo se mi to a taťka se toho chytnul.“

V té době však Jiří Benda a Jaroslav Šůs pracovali ještě ve strašnické Jawě a k prvnímu prototypu stopětadvacítky Shupa bylo dosud pořádně daleko. „Upravili jsme starou babetu,“ přibližuje Richard Wolff cestu ke svému prvnímu závodnímu stroji. „Chtěl bych ji teď renovovat. Mám svoji poslední a první motorku, chci si je nechat.“

V polovině osmdesátých let bylo ostatně nutné si pomáhat všelijak. „Od deseti let jsem začal s plochou dráhou koketovat, ale tehdy takoví kluci jezdit nesměli,“ připomíná Richard Wolff. „Jezdil jsem v helmě a v teplákách, ale mamka byla šikovná a ušila mi kombinézu. Trénoval jsem, ale neoficiálně, musel jsem pořád čekat.“

Do paměti Richarda Wolffa se navždy hluboko vrylo pondělí 12. června roku 1989. „Byli jsme na Markétě a Milan Špinka mě zařadil do oddílu mládeže,“ vysvětluje hrdina našeho vyprávění, že právě onen den jeho závodní kariéra oficiálně odstartovala. „Za prvního trenéra jsem dostal Jirku Svobodu alias zelenýho mužíčka, jak jsme mu říkali, protože nosil montérky Castrol.“

První trénink pod vedením úspěšného československého reprezentanta však nedopadl dle představ Richarda Wolffa. ‚Utek‘ jsem z něho s brekem domů,“ přiznává. „První, co jsem tam dostal, byla lopata a koště! A to mi ve třinácti nepřipadalo jako dobrý start kariéry.“

 

Debut s vestou Kopřivnice

V pražském experimentálním středisku talentované mládeže začínal třináctiletý adept plochodrážního řemesla do slova a do písmene od píky. „Půllitry byly až od patnácti,“ připomíná reglementy období před třiceti lety. „Potáceli jsme se na simsonech. Po roce mi už nestačil, proto mi táta udělal stopětasedmdesátku maneta.“

Pražský teenager však nebyl sám, koho chytil plochodrážní bacil. „Taťka se tím, že se tam pohyboval, stal neoficiálním trenérem a pomáhal na Markétě s mládeží,“ říká Richard Wolff na adresu svého otce, aby jedním dechem pokračoval o svém vlastním závodění. „Prokousali jsme se nižšíma kubaturama a najednou mi bylo patnáct. A přestoupil jsem k trenérovi panu Ledeckému.“

Patnácté narozeniny přinesly možnost legálního tréninku s plnoobjemovým motocyklem. „Zlomovej‘ bod je, když dostaneš první pětistovku,“ netají se Richard Wolff. „Jenže jsem dostal dva polorozpadlý šroty s prázdnejma pneumatikama, na kterejch‘ nešlo ani jet dolů z depa.“

Nicméně otec si opět věděl rady. „S taťkou jsme se do toho ponořili a udělali slušný motorky,“ svěřuje se Richard Wolff. „Už jsme spolupracovali s panem Tomíčkem a jako moje třetí motorka se postavil dvouventil pětistovka.“

Psal se rok 1992. První liga se naposledy konala stylem dvojutkání osmičlenných týmů a začínající šestnáctiletý pražský junior se hodil do sestavy Kopřivnice, která bojovala s personálními požadavky soutěže. Richard Wolff debutoval v půli července ve Svitavách dvěma body v duelu proti suverénnímu vojenskému Radku mířícímu za extraligovým comebackem. Kopřivnickou vestu oblékl ještě v Čakovicích a nakonec i na severomoravském obru.

„Když jsem poprvé nastoupil v Kopřivnici, po závodech jsem říkal, že je to za trest,“ usmívá se po letech. „Ale s odstupem času se na tím zasměju. Když se tam jel jeden z posledních závodů, honil jsem se s Adrianem, kterej‘ v Kopřivnici vyrost‘. Na dráze, kterou jsem bytostně nesnášel, jsem se naučil jezdit. A k oválům tohohle typu jako je Kopřivnice nebo Krosno, jsem nakonec tíhnul. Nebyla to procházka růžovým sadem, ale malinko jsem se to už naučil.“

 

Klíčový víkend v Pardubicích

Sezóna 1992 ovšem nabízela pro mladého adepta plochodrážního řemesla mnohem větší prubířský kámen. Napřesrok se totiž juniorského šampionátu republiky mohlo zúčastnit jen deset nejlepších z předchozího roku. Jakous takous jistotu měl i slánský Roman Pergler, který na předkvalifikaci zkraje října do Pardubic cestoval jen pro případ, že by se nesešlo osmačtyřicet pretendentů postupu na šestadvacet volných míst včetně náhradníků v semifinálových skupinách anno domini 1993.

„Pardubická předkvalifikace se blížila,“ dostává se opět ke slovu Richard Wolff. „Kolegové dostávali osmičky Jawy, ale na mě žádná nezbyla. Pan Tomíček mi ale říkal: ‚Richarde, nevadí, uděláme sedmičku a ta poletí!‘.“

O bytí či nebytí v juniorském šampionátu a potažmo i o další působení ve světě plochých drah vůbec se ve Svítkově vskutku utkalo čtyřicet osm závodníků i bez zmiňovaného Romana Perglera. Ve dvou dnech bylo připraveno dohromady šest závodů, přičemž každý účastník absolvoval dva z nich. Body se sčítaly, pak vzniklo závěrečné pořadí, které určilo podobu domácí juniorky v třiadevadesátém.

Hrdinou víkendu byl bezesporu Jiří Štancl. V sobotu dopoledne exceloval patnácti body ve skupině A, aby si rovnou odskočil do Březolup. Odpoledne na jižní Moravě jako host pomohl devíti extraligovými body místnímu celku k těsné porážce Chabařovic. V neděli byl opět v Pardubicích, aby po pěti dalších triumfech zakončil juniorskou předkvalifikaci jako vítěz s třicetibodovým maximem. Domácí věnovali pozornost debutu Mariána Jirouta, který postoupil z pátého místa, jenže Richard Wolff během dvou dnů nasbíral stejně bodů jako pardubický blonďák, za něhož jej na šestou pozici poslala jen horší pomocná kritéria.

„Pan Tomíček měl pravdu,“ uznává Richard Wolff. „Porazil jsem je s těma osmičkama všechny, snad jen jednoho ne. Byl to velkej‘ úspěch. Ve dvou dnech se jelo šest závodů, na to člověk vzpomene hrozně rád. Dneska by předkvalifikace proběhla stylem ‚máš ruce, nohy a licenci, tak jedeš!‘ Tenkrát tě to ale hnalo dopředu. Bylo povzbuzující se v tolika lidech umisťovat takhle vpředu.“

 

Stále nahoru

V třiadevadesátém však Richard Wolff kvůli zranění nemohl dokončit semifinálovou skupinu a tak se postupu do finále české juniorky dočkal až napřesrok. Skončil pátý, když v červnu ve Mšeně neměl daleko, aby se s Pavlem Ondrašíkem rozjížděl o stupně vítězů. K dodatkové jízdě mezi nimi vskutku došlo. Stalo se tak ale až v červnu 1995 v Chabařovicích, kdy Richard Wolff sebral novopečenému mistru nejnižší stupínek pódia v závodě.

Richard Wolff stoupal dál. Bohumil Brhel ho, a rovněž Martina Kubeše, dostal na pódium šampionátu dvojic v Březolupech. Pravidelně startoval v extralize a v nižší divizi platil za eso. V červenci 1996 se dočkal dalších vavřínů v juniorce, když si z Divišova odvážel zelený věnec. Na pozici trojky za Pavlem Ondrašíkem a Robertem Králem cílil také v závěrečné klasifikaci. Jenže v závěrečném mítinku ve Slaném pokazil, co se dalo.

Rozdílem čtyř bodů mu tím pádem sebral bronz Michal Makovský a on skončil až pátý, protože mu o jediný bod uzmul čtvrtou pozici Lubomír Batelka. Juniorka anno domini 1997 měla být pro Richarda Wolffa s ohledem na věk poslední.

„Okolo devatenáctýho, dvacátýho roku jsem se pílí a tréninkama začal prosazovat,“ vrací se Richard Wolff do poloviny devadesátých let. „Říkal jsem si, že ten titul v junioráku musím udělat, protože pak je velká úmrtnost, závodníci nedávaj‘ ten přechod mezi seniory. A tak jsem si už v zimě řek‘, že ten titul chci.“

V mistrovství republiky anno domini 1997 už nestartovali nejen Pavel Ondrašík a Robert Král, jejichž duely o zlato ozdobily dva předchozí ročníky. Chyběli však i další skvělí závodníci narození v pětasedmdesátém jako Adrian Rymel, Lubomír Batelka či Roman Kubeš. Juniorů obecně začalo být málo, proto šampionát opustil dvoustupňovou podobu se dvěma kvalifikačními skupinami předcházejícímu finálové části, kterou přijal roku 1976. Vrátil se k dlouhodobému seriálu, který charakterizoval jeho první dvě edice v letech 1974 a 1975.

„Zůstal tam velkej‘ favorit, Michal Makovský,“ upozorňuje Richard Wolff na pardubického závodníka, který v šestadevadesátém nejenže skončil třetí v naší juniorce, ale v kategorii do jednadvaceti let se blýsknul sedmou příčkou ve světovém finále v Pockingu. „Byl dobře připravenej‘. Byl tvrdej‘ závodník v tý době, možná až za hranou, ale to mi nepřísluší hodnotit. Já vždycky preferoval styl Grega Hancocka, ne Nickiho, že někoho musím sestřelit.“

 

Jednoznačně za titulem

Richard Wolff a Michal Makovský se na českých oválech v časovém období poloviny devadesátých let na českých oválech pochopitelně střetávali vcelku pravidelně. A to dokonce ve stylu, jenž by mohl poskytnout výživné sousto bulvárním novinářům. V úterý 16. dubna 1996 vyhrál Richard Wolff úvodní mítink semifinálové skupiny A české juniorky.

Body ztratil pouze v rozjížďce s číslem sedmnáct, kdy před ním v cíli byl právě Michal Makovský. V dojezdovém kole se Pardubičan ocitnul na zemi a Richard Wolff byl chudší o dvě stovky za pokutu, kterou dostal za jeho skopnutí z motocyklu, byť se hájil, že šlo o nedorozumění a nešťastný incident, když chtěl svému jedinému přemožiteli za celý večer pogratulovat. Ať tak či onak, v juniorce 1997 to byl právě Pražan, kdo hlavně přijímal gratulace.

Šampionát odstartoval v půlce dubna kvalifikací v Pardubicích. Ta se však netýkala osmičky elitních závodníků, která byla do seriálu nasazena přímo. A dlužno podotknouti, že z kvalifikačního závodu nepřišel v sedmadevadesátém nikdo, kdo by v juniorce kalil vodu. A že z oněch osmi plochodrážníků nasazených bez kvalifikace nefiguruje v první osmičce závěrečné klasifikace pouze Pavel Navrátil.

Ten se však o ni připravil vlastně sám. V termínu chabařovického závodu juniorského mistrovství republiky totiž upřednostnil finančně lukrativnější start za Lipsko v druhé německé bundeslize. Odskákal jej dvouměsíčním zákazem činnosti. Osmou pozici mu sebral prozatím nevýrazný junior pražské Markéty, jakýsi Josef Franc.

Ale zpátky k boji o titul! Druhý den po kvalifikaci startoval juniorský šampionát České republiky v Pardubicích naostro. Richard Wolff nezaváhal a doletěl si pro patnáctibodové maximum. Michal Makovský také ani jednou neprohrál, jenže jednou upadl a jednou zůstal stát s mechanickou závadou na motocyklu. A tak se na pódiu objevili Martin Kubeš a Radkem Smolíkem.

Koncem května v Březolupech mířil za triumfem Michal Makovský, který v osmé jízdě porazil i Richarda Wolffa. Jenže v rozjížďce s číslem devatenáct prohrál s Josefem Francem, jenž dal do té doby do kupy všeho všudy pět bodů! Protože Richard Wolff už po své prohře nezaváhal, stanul s Pardubičanem na startu rozjezdu o první místo. Z vnitřní pozice skvěle odstartoval a o 70,7 sekund později se stal vítězem i druhého závodu české juniorky.

„Michal byl připravenej‘,“ vzpomíná Richard Wolff. „Jezdil už GM, ale mně ta jawička od Luboše Tomíčka už skvěle frčela. Taťka mě dokonce od motorky vyhazoval, ale já si vždycky dělal rád na motorce sám. Jenom jeden ztracenej‘ bod svědčil, že je to v pohodě. Makovák mě sice porazil, ale nastupující naděje plochý dráhy Pepa porazil jeho, za což jsem mu poděkoval. Mohl jsem jít do rozjezdu a závod vyhrát. Nepřipustil jsem sebemenší náznak, že bych si titul ten rok nezasloužil.“

 

Bez vyhlášení vinou neuvěřitelných povodní

V té chvíli byl Richard Wolff suverénním leaderem šampionátu. Ztráta jeho soupeřů postupně narůstala. On do té doby stál na pódiu finále české juniorky jen dvakrát v Chabařovicích a v Divišově, ale v sezóně 1997 mířil od jednoho triumfu za druhým. A nejenže vyhrával závody, ale vůbec neztrácel body.  Neuplynul ani týden od březolupské neděle a Richard Wolff opanoval další mítink na plzeňských Borech.

Naopak situace Michala Makovského se ještě více komplikovala. Při vzájemném duelu s Richardem Wolffem v rozjížďce s číslem šest jezdil druhý. Pardubičan útočil a přitom se musel bránit náporu Tomáše Hejtíka, jenže ve druhém okruhu upadl.

Druhé červnové úterý pokračovala soutěž na pražské Markétě a přinesla obvyklý scénář. Richard Wolff vyhrál všech pět jízd a Michal Makovský ztratil jediný bod pouze s ním. První letní den v Chabařovicích však pardubického závodníka porazil v rozjížďce s číslem devět jeho klubový kolega Radek Smolík.

Mnohem fatálnější dopad pro Michala Makovského měl pád v první zatáčce dvacáté jízdy. Nepykal za něj sice diskvalifikací, ale odskákal ho ulomenou kostrčí a naštípnutou pánví.  Stačil se však vykřesat akorát včas, aby v německém Pfaffenhofenu postoupil do juniorského světového finále ve Mšeně. Paradoxně Richard Wolff ve druhém semifinále v Gniezně vypadl a mezi šestnáct nejlepších závodníků do jednadvaceti let nikdy nenakoukl.

Ovšem k domácímu titulu spěl v sezóně 1997 nezadržitelně. V Chabařovicích vyhrál nejen repete rozjížďky s číslem dvacet a potažmo i celý závod, nýbrž i nadstavbový Memoriál Jiřího Hurycha. Týden nato ve Slaném neměl opět konkurenta. Vyhrál svůj šestý závod české juniorky, z toho pátý bez ztráty kytičky, jenže se záhy ukázalo, že rovněž poslední.

V sobotu 5. července začalo nevídaně pršet. Na Severní Moravě a ve Slezsku se vmžiku zvedly hladiny řek, hned další den hlásili podobný vývoj rovněž vodohospodáři v Čechách. Vinou zablokované tlakové níže na naše území během pouhých třech dnů padala k zemi dešťová voda v kvantech, jež by jindy stačila na šest měsíců. Termín stoletá voda brzy neodpovídal realitě a dnes se hovoří o stopadesátileté až pětisetleté povodni.

Život v zemi se ochromil. Ještě na konci července museli cestující z přímého rychlíku z Prahy do Žiliny pětkrát přestupovat na autobus nebo motorák. V těchto kulisách nebylo ani pomyšlení na plochou dráhu. V červenci měla juniorka pokračovat ve Svitavách, ale před závodem opět pršelo. Mítink byl odvolán, byť povrch oválu nebyl v katastrofálním stavu.

Nekonal se ani závěrečný podnik ve Mšeně, takže Richard Wolff odjel jako šampión už před povodněmi ze Slaného bez patřičných poct na pódiu a nezbytných snímků na památku. Na vicemistra Martina Kubeše nahromadil náskok devatenácti bodů, třetí v pořadí Radek Smolík ztratil ještě další tři bodíky.

„Mrzí mě, že jsem byl nevyhlášenej‘ mistr republiky, když se další závody po Slaným zrušily,“ neskrývá Richard Wolff své pocity. „I kvůli tomu to děláš, mrzelo mě to. Nestoup‘ jsem si na bednu a nemám fotku, jak tam stojím v tý kombinéze jako mistr.“

 

Dozadu ne, dopředu ano

Svůj výkon už Richard Wolff nemohl zopakovat, jelikož v sezóně 1998 se již pohyboval na seniorské scéně. „Nevím,“ uvažuje dnes nad otázkou, zda mu český juniorský titul před dvěma desítkami let pomohl v dalším rozvoji jeho kariéry. „Každej‘ výsledek je dobrej‘, to je jasný. Každej‘ závod tě někdo někde sleduje. Ale rozdíl mezi Českem a Anglií je, že když v britský lize děláš patnáct bodů, přijdou za tebou, že jsi dobrej‘ závodník.“

Se svými zkušenostmi Richard Wolff pochopitelně ví, o čem mluví. „Porazil jsem grandpristu Carla Stonehewera,“ pokračuje. „Celou kariéru mě pronásledovalo, že jsem nebyl dobrej‘ startér. Kdyby to šlo vrátit, tohle je jediný, co bych zlepšil, abych líp startoval, to by bylo těch lepších výsledků víc. Musel jsem to tahat zezadu, ale když nebyl špatnej‘ den, těšilo mě to. A pro diváky jsem dělal závody, doufám, že se jim to líbilo. Vyhrát stylem start – cíl je dobrý, ale divák chce show a já, protože jsem neodstartoval, jsem ji dělal. Na Carla jsem taky neodstartoval, ale udolal jsem ho a promotér měl radost.“

Bonusem sedmadevadesátého se pro Richarda Wolffa stala pozvánka na zimní turné Ivana Maugera u protinožců. „Odjel jsem do Austrálie a prodloužil si sezónu,“ drží se role vypravěče. „Začal jsem relativně dobře, ale konec nebyl podle představ. Tři měsíce jsem byl sám v Austrálii a to byla velká škola do budoucnosti. Vašek Verner tam mluvil česky, ale on byl stejně pořád pryč. Jedeš závody v buši, rozflákneš motorku a musíš si ji dát sám dohromady pomocí pásečků a drátků. A přitom víš, že tu juniorskou kategorii musíš završit někde nahoře.“

Úspěch mezi juniory byl totiž klíčový pro další kariéru i v Čechách devadesátých let. „Všeobecně víme, že ten přechod do seniorů je těžkej‘, a já myslím, že jsem to ustál,“ bilancuje Richard Wolff. „Je spousta dobrejch‘ závodníků, co předčasně skončilo. Neměli talent nebo píli. Já se považuju za plochodrážníka, co si všechno vydřel. Dělal jsem to sám, strávil nespočet hodin v dílně. Každýho věc, někdo se fláká, má štěstí, někdo je zase cílevědomej‘. Já to svou vlastní pílí dotáh‘ k tomu pětadvacetiletýmu závodění. Ale to by správně měl hodnotit a bilancovat někdo jinej‘, já nejsem na to kompetentní.“

Nicméně názory Richarda Wolffa na pozadí jeho úspěchů mají svou váhu i dnes, když se na závodech již jen stěží mihne. „Byl jsem závodník, co se nespokojí s deseti body,“ konstatuje. „Řek‘ jsem si, že to není špatný, ale příště jich musím udělat dvanáct. Až jsem si to neužíval, před závodama byla nervozita. Chtěl jsem vyhrát, nechtěl jsem zavdat trenérům příčinu, aby tě nestavěli, chtěl jsem pobavit diváky.“

A právě australské turné jej vybavilo skvělou filozofií. „Plochá dráha je podnikání, když to necháš jen tak plynout, může to skončit,“ odhaluje Richard Wolff další ze svých postojů. „Ivan Mauger mně říkal svoje motto, nekoukat dozadu. Dobrý, dnes jsem udělal titul, tejden si ho užívám, ale pak musím zase koukat dopředu. Špatnej‘ závod zahodit, dobrej‘ závod zahodit. I když to nejde tak lehce, jak se to řekne, je to ono gros a motto. Nekoukat dozadu.“

šestý závod MR juniorů 1997 – Slaný:

1. Richard Wolff (Olymp Praha) 15, 2. Martin Kubeš (Olymp Praha) 14, 3. Tomáš Hejtík (Olymp Praha) 12, 4. Miroslav Štens (VTJ Racek Pardubice) 11, 5. Radek Smolík (VTJ Racek Pardubice) 10, 6. Josef Franc (Markéta Praha) 10, 7. Pavel Navrátil (ZP Pardubice) 8, 8. Aleš Šifalda (Chabařovice) 7, 9. Květoslav Šebela (Olymp Praha) 7, 10. Petr Macek (Kopřivnice) 6, 11. Petr Vacek (Slaný) 5, 12. Martin Dolenek (Markéta Praha) 3, 13. Josef Brabec (Slaný) 3, 14. Tomáš Kotek (VTJ Racek Pardubice) 3, 15. Jiří Toms (Slaný) 3, 16. Pavel Douša (Chabařovice) 1; res Ondřej Šebela (Markéta Praha) 1

Mistrovství republiky juniorů 1997:

Foto: Karel Herman, Vladimír Valach, Pavel Fišer, Mirek Horáček, Lubomír Hrstka a archív autora