Divišov – 31. března
Kdyby láska nedokázala hory přenášet, přišla by celá řada českých pohádkářů o hlavní zápletku svých děl. Nicméně příběh, že by mladého fotbalistu, jehož plochá dráha příliš netáhla, dostala na závodní ovály, napsal sám život. A vyprávět nám ho bude Pavel Čermák, který se magazínu speedwayA-Z svěřil rovněž se svým přáním o ještě lepší sezóně, než z jeho úhlu pohledu byla ta letošní.

 

Mezi kolibříky na pouhý skok

„Všechno se stalo úplnou náhodou,“ říká Pavel Čermák na téma svých závodnických počátků. „Tenkrát jsem chodil s dcerou Vaška Hromase. A jelikož on se ploché dráze dřív hodně věnoval jako mechanik a myslel si, že jednou budeme rodina, chtěl, abych si to vyzkoušel. Jak všichni říkali, viděl ve mně syna, kterého nikdy neměl. O to víc si vážím, že mi stále dělá mechanika, i když se vše změnilo.“

Přitom tehdejší nápadník současného divišovského šéfa žádné plochodrážní aspirace neměl. „Na závody jsem nechodil vlastně vůbec,“ připouští. „Tenhle sport mě zrovna moc nelákal. Jezdil jsem na pitbike a crossové motorce, a než jsem začal jezdit plochou dráhu, hrál jsem fotbal.“

Zjara 2015 se Pavel Čermák mihnul Speedway Mini Cupem. Debut rozhodně nebyl špatný, navíc pravidelná umístění ve finálových jízdách označených písmeny C a B dávala tušit, že by mohly přijít ještě lepší časy. Avšak po červnovém klání na malé Markétě byly jeho stopětadvacítkářské dny jednou provždy sečteny.

„Tenkrát jsem začínal už pomalu trénovat na pětistovce,“ vysvětluje Pavel Čermák. „Při tréninku v Divišově jsem přepadl přes hák a přetrhl si vazy v kotníku. Rekonvalescence trvala docela dlouhou a přes dva měsíce jsem na motorce vůbec neseděl.“

 

Čas závodit, čas trénovat

V osmnácti letech byl stejně už nejvyšší čas na pětistovky. Byl jedenáctý den měsíce června roku 2016 a na nástup březolupského přeboru přišlo rovnou jednadvacet závodníků. Pavel Čermák, který měl na své vestě startovní číslo dvacet, byl mezi nimi.

„Na ten závod si pamatuji moc dobře,“ vybaví si okamžitě okolnosti svého debutu s plnoobjemovým motocyklem. „Už cestou do Březolup jsme měli menší problémy, protože jsme píchli kolo u auta. Na závody jsme dorazili na poslední chvíli a nebyl ani moc čas nad něčím přemýšlet. Musím ale říct, že dráha byla skvěle připravená a vyhovovala mi. Jestli si dobře vzpomínám, tak jsem nevyjel ani bod (ano, to je pravda – pozn. redakce), ale byla to skvělá zkušenost a odjížděl jsem bez zranění.“

Ve vestě pražské Markéty roku 2016 absolvoval ještě dva přebory. Dorazil na první ligu do Svitav, absolvoval juniorku v Divišově a juniorská družstva v Pardubicích. Na první pohled se zdá, že těch závodů nebylo tolik…

„V sedle pětistovky jsem si nebyl ještě zcela jistý a neměl jsem ji pod kontrolou,“ vysvětluje Pavel Čermák, proč se předloni nezapsal do české plochodrážní historie výraznějším způsobem. „Proto bylo lepší se věnovat více trénování než závodům, aby nedošlo k nehodě s jiným jezdcem na základě mojí nezkušenosti.“

 

Další a další zkušenosti

V loňské sezóně však Pavel Čermák býval v plochodrážních depech k zastižení častěji. Divišov se spojil se Slaným a on pod hlavičkou této koalice absolvoval kompletní první ligu s výjimkou červnového mítinku ve slovenské Žarnovici.

„Závody první ligy se mi líbily,“ netají se. „Týmové závody pro mě mají veliký přínos a jsem moc rád, že jsem měl možnost je absolvovat.“

Závodní rutinu sbíral i v juniorských soutěžích a v přeboru, jenž počtem svých podniků překonává závody pro nižší věkovou kategorii. „Nedají se hodnotit jinak než kladně,“ uvažuje Pavel Čermák. „Získal jsem spoustu nových zkušeností. Určitě by bylo lepší, kdyby těch junioráků bylo více, ale přijde mi, že jezdců je stále míň. Vzhledem k získaným zkušenostem jsou lepší právě přebory, kde se setkávám i se zkušenějšími jezdci a je zde větší konkurence.“

Březen na kalendářích nezůstane už ani čtyřiadvacet hodin a duben přináší start nové sezóny. „Samozřejmě jsem se připravoval posilováním a týden jsem strávil na běžkách,“ vytuší Pavel Čermák další tok našeho povídání. „Rozhodně nechyběla ani příprava motorek. A doufám, že letošní sezóna bude zase o něco lepší než ta minulá.“

 

---

Pavel Čermák děkuje:

„Můj největší dík patří Vašku Hromasovi za plnou podporu a trpělivost se mnou a se vším spojeným s tímto sportem. On mě k tomuto sportu přivedl a díky jeho důvěře a podpoře jsem i vydržel, protože on je můj největší a zároveň jediný sponzor.“

---

Foto: Karel Herman a Mirek Horáček

Žarnovica – 29. března
Podobné scény se tady již odehrávaly. Zdeno Vaculík vystoupí na stadiónu z dodávky a věnuje se přípravě plochodrážních motocyklů mladého závodníka. Jenže na kalendáři nestojí letopočet 2005 a z jeho syna Martina je eso světové extratřídy. Slovenský ex šampión totiž vychovává svého vnuka Davida Pacalaje, který se magazínu speedwayA-Z svěřil, že pilně pracuje na svém progresu.

 

Od babičky rovnou na motocykl

Ptát se, kterak se šestnáctiletý synovec Martina Vaculíka k ploché dráze dostal, připomíná ono příslovečné nošení dříví do lesa. „Odmalička jsem se chodil dívat na plochou,“ říká David Pacalaj, že mu stejně jako řadě jiných žarnovických chlapců nebyla ochozy Městského stadiónu vůbec cizí.

Na rozdíl od většiny z nich však nakonec sám za široká plochodrážní řidítka usedl. „Vždycky když jsem přišel k babičce, tak se dělaly motorky,“ vypráví David Pacalaj, že návštěvy u prarodičů se vesměs nesly v poněkud méně tradičním duchu. „Postupně jsem začal pomáhat, když jsem byl starší. Až jednoho dne jsem si to vyzkoušel sám. Šel jsem se s dědou svézt a od té doby jezdím.“

Přestávky žarnovických závodů, během nichž tradičně dostávají prostor nové naděje, dostaly novou postavu. První závod David Pacalaj absolvoval ještě před svými patnáctými narozeninami. Během jarního test matche jeho Speedway Clubu s Miskolcem prožil předloni poměrně povedený debut a především tři úvodní trojky vypadají hodně impozantně.

„Začínal jsem o přestávkách, což mi dalo dost zkušeností,“ ujímá se slova opět David Pacalaj. „Ta atmosféra, diváci… A pak jsem jel ten první test match. Byl jsem ve stresu, ale po první jízdě to ze mě spadlo a byl jsem spokojený. Nečekal jsem, že budu mít tolik bodů, ale snažil jsem se zajet, co nejlépe.“

 

Na české ovály

David Pacalaj se narodil, když se říjen roku 2001 ještě nestačil připravit, že se zlomí vejpůl. Ostatně datum jeho příchodu na svět označuje i záhadná číslice 0710 na tričkách jeho doprovodu, po jejímž původu se zvídaví lidé hodně ptají. Tím pádem jej však věk omezoval prakticky celou sezónu 2016.

„Byl jsem limitovaný věkem, ale nějaké závody jsem stihnul,“ říká. „Za to jsem velmi vděčný, protože to mi dalo hodně zkušeností, které bych na tréninku nenasbíral. Se sezónou jsem byl spokojený, ale vždycky je, co zlepšovat.“

Stejnou cestou zlepšování se ostatně svého času vydal i jeho strýček. Před nějakými dvanácti, třinácti lety objížděl všechny závody, jak to jen bylo možné. Zdeno Vaculík by dokázal dojet ze Žarnovice na všechny české stadióny prakticky poslepu, což se mu pochopitelně hodilo i loni, kdy na naše ovály nasměroval také vnuka.

„S českými závody jsem spokojený,“ bilancuje. „Juniorka je vyrovnaná, přebor také a vždycky to jsou pěkné závody. Se svými výsledky jsem spokojený už jen proto, že jsem byl na některých drahách poprvé. V této sezóně už to bude jiné, doufám. Děláme všechno, abych se posouval dopředu.“

 

Zkouška naší extraligou

Zatímco Martin Vaculík byl ve svých začátcích osamocenou bílou plochodrážní vránou, David Pacalaj má nespornou výhodu, že v Žarnovici není jediný plochodrážník. Speedway Club má vcelku sofistikovaný systém závodů pro své členy, bez přehánění snese označení inventáře české první ligy a loni byl iniciátorem vzniku Poháru přátelství.

„Ano, je fajn, když je nás v týmu víc,“ souhlasí slovenský junior. „Můžeme si pomáhat a porovnávat se na tréninku. Vzpomínám si na ty závody, co jsi zmiňoval dobře. Jsou tam dobří jezdci, takže je to pokaždé dobrý závod.“

Vrcholem snahy mladšího z obou žarnovických klubů je účast v české extralize. Ján Daniel se loni držel zásady, aby v soutěži dostali příležitost jeho vlastní závodníci. Do perimetru jeho koučova hledáčku se pochopitelně musel dostat také David Pacalaj, jenž v naší vyšší soutěži debutoval v červnu ve Slaném.

„V extralize jsou dobří jezdci a závody jsou těžké,“ konstatuje David Pacalaj, aby se vzápětí vypořádal s otázkou, jestli by letos v duchu své filozofie zlepšování neměl pumpnout klubovou kasu o více euro za získané body. „Tento rok, jestli budu mít možnost, chci zajet, co nejlépe to půjde. Je to těžké se porovnávat se staršími jezdci, než jsem já.“

 

Sám sebou

Jednomu porovnání se však vyhnout nemůže. Žarnovické ochozy vesměs očekávají, že jim Zdeno Vaculík vychovává nové eso, které plochodrážní zeměkouli převrátí naruby ještě více než jejich milovaný Maťo. David Pacalaj zůstává především sám sebou, podobných otázkám se vyhýbá a odpovědi dává na oválech.

Nicméně jeho březolupský debut ve finále českého šampionátu jednotlivců přece jenom nabízí reminiscence na neuvěřitelný výkon jeho strýčka ve Slaném v září 2007. Jeho prohlášení před závodem by šla vnímat jako velkohubá prohlášení sedmnáctiletého sebevědomého teenagera, kdyby se ovšem jejich autor nakonec nesmál z nejvyššího stupínku pódia jako nejmladší český šampión všech dob.

„Dostal jsem se do českého šampionátu, za což jsem vděčný organizátorům,“ reaguje David Pacalaj. „Byl to super pocit bojovat o titul. Uvidíme, jak to bude letos, jestli se tam dostanu. Pamatuju si, když Maťo vyhrál. Bylo to velké překvapení. Vyhrál v sedmnácti, nikdo to nečekal, byla tam dobrá konkurence.“

Ještě než se však na Prvního máje pojede na Markétě první z čtveřice letošních finálových podniků o českého mistra, čeká Davida Pacalaje příští neděli závod, po jehož skončení bude Žarnovica tleskat slovenskému šampiónovi. Slovenský junior má za sebou zimní přípravu a víkendový trénink v Kršku.

„Na mistrovství Slovenska se budu snažit zajet co nejlépe,“ nepřekvapí slova, která splývají z jeho rtů. „Protože podle toho se bude určovat, kdo kde jaké závody pojede. Uvidíme, dáme do toho všechno a… Uvidí se (smích).“

 

---

David Pacalaj děkuje:

„Chtěl bych poděkovat celému svému týmu a své rodině. Hlavně svému dědečkovi za všechno, co pro mě dělá a strýčkovi za techniku. Bez něho bych nemohl jezdit.“

---

Foto: Karel Herman a Mirek Horáček