Vjatské Poljany – 24. února
Po svém nešťastném vyřazení z ruské reprezentace je Igor Kononov na nejlepší cestě stát se mistrem Evropy. První den šampionátu ve Vjatských Poljanech neztratil ani bod v základní části a svůj výkon podtrhnul triumfem ve finále A. Spolu s ním byli na pódiu krajané Eduard Krysov a Nikita Bogdanov, ale nechybělo málo, aby tam s ním stál také Jan Klatovský.
Jan Klatovský je prozatím čtvrtý
„V áčku jsem prohrál o metr s Bogdanovsem,“ popisuje český šampión těsný dojezd ve finále A. „Je to těžký, ale dá se to, Soupeři jsou hrozně vyjetý a já mám závodní deficit. Zejtra to buď vyjde nebo ne. Stres dneska byl, ale už dlouho jsem neměl takovou chuť závodit.“
Lukáš Hutla v béčku podlehl Maxi Niedermaierovi a noc stráví jako šestý muž průběžné klasifikace. Andrej Diviš je devátý, Vladimír Višváder po vítězství v déčku třináctý a Radek Hutla šestnáctý.
V neděli 18. února zemřel ve věku 76 let v budějovické nemocnici Jan Holub, legendární jihočeský plochodrážník a mistr republiky jednotlivců z let 1968 a 1969. My, kteří jsme jej znali blíže, jsme sice věděli, že se potýká s dýchacími problémy a navštěvuje doktory a občas i pobývá v nemocnici, ale že to Honza vezme takhle rychle, to jsme nečekali. Dovolte, abych jménem všech, kteří jej znali a měli rádi, krátce zavzpomínal na tuto legendární postavu plochodrážního stadionu na Dlouhé louce v Českých Budějovicích.
Jan Holub se s tímto světem rozloučil minulou neděli
Jeho jméno je spjato především s Rudolfovem, ale pocházel z Dolních Chrášťan poblíže Netolic, kde prožil svá klukovská léta. V Rudolfově se ocitl až díky své ženě, která odtud pocházela a společně si tu upravili domek po jejích rodičích.
Do světa plochých drah vstoupil v roce 1960 a od roku 1964 do roku 1975 patřil mezi naší nejužší plochodrážní špičku. V roce 1967 se probojoval do světového finále jednotlivců ve Wembley, v letech 1968 a 1969 získal titul mistra republiky jednotlivců. V roce 1969 šel jako jeden z prvních našich jezdců a přes všechny problémy, které ona doba s sebou nesla, jezdit do anglické plochodrážní ligy, kde velmi úspěšně působil v letech 1969 a 1970. Nebýt totalitní normalizace, byl by tam zůstal i déle, jenomže doba byla zlá, existenční starosti měli i vysocí straničtí funkcionáři a kdo by si pálil prsty orodováním za nějakého ušmudlaného motocyklistu z Budějc. Tak zůstal doma, ale dával o sobě stále vědět.
S Jiřím Štanclem ve Slaném roku 1971
V roce 1967 mu účast ve Wembley znemožnilo nešťastné zranění ze Zlaté přilby v Pardubicích a satisfakce za tuto životní smůlu se bohužel nikdy nedočkal. Jak chutná světové finále však poznal v letech 1968 a 1970 jako člen družstva ČSSR, které přivezlo shodně čtvrtá místa. V letech 1972 s Jiřím Štanclem a v roce 1974 s Honzou Hádkem z Plzně byl účastníkem světového finále dvojic, ve kterém dosáhl na šesté a sedmé místo.
Se synem Janem
Po krachu českobudějovické plošiny v roce 1973 odešel jezdit do Plzně a v následujících letech přivedl plzeňské družstvo k titulu vicemistra republiky. Nad jeho kariérou se zavřela voda v roce 1976 v Zohoru, ale bez ploché dráhy nezůstal. Syna Jana dovedl ke dvěma titulům mistra republiky juniorů a poté ještě brázdil Evropu křížem krážem s vnukem, Janem Holubem třetím. Ještě před pár lety byl schopen naložit Honzíka s motorkama a pádit do Krška na rozjížďku mistrovství Evropy, odtud bez odpočinku zpátky k nám na ligu a po pár hodinách znovu na Balkán do Chorvatska na juniorský šampionát jednadvacítek.
S vnukem Janem
Jeho domovským stadiónem byl Městský stadion na Dlouhé louce v Českých Budějovicích poblíže areálu Vysokých škol. Ten mu bohužel zůstal hodně dlužen. Když jel své nejslavnější závody a tleskali mu diváci po celé republice a Evropě, na Dlouhé louce se nezávodilo, nebo téměř nezávodilo. Přesto byl po řadu let tváří českobudějovické ploché dráhy a jejím představitelem, který se nesmazatelně zapsal do myslí svých závodních kolegů, soupeřů a příznivců ploché dráhy.
