Řeka Dunaj se už v Bratislavě vůbec nemusí stydět za označení veletok. Než se rozsvítí všechny kulaté svítilny na kandelábrech přes Starý most, připadáte si jako v pohádce o víle, která na svou obrovskou jehlu postupně nabírá jeden korálek za druhým, dokud nesvítí celá šňůra. Návštěvníci okolních restauračních zařízení možná netuší, že jeho ocelová konstrukce stojící na kamenných pilířích měří přesně 460 metrů. Štíhlý muž v červené větrovce má jeho délku přesně změřenou. Jeho vysportovaná postava dává jasně najevo, že silniční bicykl opřený o zeď vedle z barů, není pouze módní doplněk, a že patnáct tisícovek kilometrů na komputeru na řidítkách poctivě odšlapal v jeho pedálech za uplynulý rok. S vedlejším mostem, který roku 1891 slavnostně otevřel sám císař František Josef I., jej pojí i vzpomínky na dobu, kdy ve slovenském hlavním městě burácely plochodrážní motory. Jozef Tóth přitom v žádném případě nehrál druhé housle. S oslnivostí meteoru se rychle vypracoval na posty, které měl později překonat až Zdeno Vaculík se svým synem Martinem, aby se však po necelých deseti letech ze sportu levých zatáček nadobro vytratil. Na kalendáři je konec února 2017 a my si o tom budeme vyprávět.

 

Ligová renesance alternativní odpovědí na svazarmovské plány

„Míra Rosůlek hodně vtipkoval. Jednou se mě ptal ‚Jožko, víš,kde se rodí Slováci?‘ a hned odpověděl, že v továrně Slovakofarma v Hlohovci. Ale já jsem ho dostal, když jsem mu odpověděl, že jsem se v Hlohovci doopravdy narodil.“

V polovině šedesátých let už dávno minulo období, které samotné marxisticko – leninské učení označovalo za diktaturu proletariátu. Režim dávno pochopil, že nepotřebuje opotřebované úderníky, kteří po obrovských pracovních dávkách chodí po večerech schůzovat. A že si občané socialistické společnosti musí od budování komunismu přece jen odpočinout.

K biči se proto přidal i cukr, vždyť kdo si hraje, nezlobí. Reformovala se i branná organizace Svazarm, kde to však odloženým důstojníkům armády trvalo poněkud déle.  Až po polovině šedesátých let docházelo k vyvádění svazarmovských organizací mimo továrny, které již evidentně nebylo třeba strážit proti imperialistům se zbraní v ruce. Místo nich vznikaly organizace v místech bydliště, které dostávaly podporu z centra.

Motoristický sport byl ve svazarmovské výkladní skříni. Pokud se týká ploché dráhy, cílené kampaně vůči ní vrcholící dokonce zákazem pořádání zůstaly v předešlé dekádě. Přesto však sport levých zatáček neměl v plánech špiček Svazu pro spolupráci s armádou nejpřednější místo. Celé období komunismu je svázáno s plánováním. A tak i Bohumil Anděl, náčelník oddělení motoristické přípravy a sportu při ÚV Svazarmu, se čtyřiadvacátý lednový den roku 1967 na předsednictvu své organizace vytasil s novými zásadami dalšího vývoje motoristického sportu.

Dle jeho tezí plnil plochodrážní sport převážně pouze sportovní poslání, čímž rozuměl především omezenou možnost přinést do státní kasy zoufale potřebnou tvrdou měnu volně směnitelnou na západních trzích. Konstatoval, že kvalitních strojů a drah je dostatek, a s dalším rozvojem stadiónů nikterak nepočítal. Nicméně vyzval k soustavnější práci ve střediskových klubech, jež disponovaly vlastními motocykly, a jimž slíbil finanční pomoc při pořádání závodů.

„Pořídil jsem si Wartburga a jednou jsem se vsadil s mechanikem, že nemusím vůbec držet volant, protože jsem jako taxikář najezdil víc kilometrů dozadu než on dopředu. Vyhrál jsem, ale stejně jsem si nenápadně držel volant koleny.“

Soudruh Anděl se však poněkud přepočítal se svou vizí systému mítinků. Pro nejúspěšnější borce ze středisek plánoval sedm, možná osm podniků za řízení motoristické sekce ÚV Svazarmu. Ostatní akce měly být vedeny pouze jako místní pod taktovkou okresních funkcionářů. Sem kladl i meziklubová utkání.

Jenže zájem o plochou dráhu byl větší a větší a odstartoval boom, z jehož vln disciplína těžila ještě o dvacet let později. Zhruba ve stejnou dobu, kdy motoristický náčelník řečnil na ústředním výboru, pracovala plochodrážní podkomise ruku v ruce s redakcí Světa motorů na renesanci ligy, jejíž neoficiální první ročník se jel o Pohár Světa motorů. Registrace všech plochodrážníků vnesla pořádek do nejasných klubových příslušností. A hlavně, i když soutěž zdědila některé nešvary ligy z let 1956 – 1962, přinesla pravidelné závodní příležitosti.

 

Nerovný střet s fotbalisty

„V kavárně se scházela parta, chodil tam také Ivan Poláš, bývalý motokrosař. Já jsem opravoval motorky skoro jako profesionál. Nebavila mě auta, jak jsem se vyučil, přešel jsem na motorky. Polovina nás chlapců jezdila na motorkách a pošilhávala po motokrosu. To ale stálo hodně peněz. Pořídil jsem si pionýry a odjezdil nějaké závody. Lacko Molnár byl bývalý cyklista, reprezentant na dráze, a jednou mi povídá ‚přijď mezi nás!‘ Zeptal jsem se kam. A on ‚na plochou dráhu!‘.“

Na vlně nového zájmu o plochodrážní sport se vezli rovněž bratislavští závodníci, kteří se však potýkali s nedostatkem zázemí. Stadión na výstavišti Slobod zažil na přelomu čtyřicátých a padesátých let velké mezinárodní závody, z nichž se nejlepších Čechoslovákům počítaly body do prvních dvou ročníků šampionátu republiky konané ještě pod hlavičkou československého Autoklubu.

Pomineme-li ledy na slepém rameni Dunaje, další epocha plochodrážního sportu byla napsána na stadiónu Jiskry Dimitrov. V šestašedesátém si však AMK Bratislava vlastním brigádnickým úsilím vybudoval ovál okolo fotbalového hřiště TJ Rapid Prievoz v městské časti Ružinov. V říjnu už na něm pořádali mistrovství Slovenska, které sem přesídlilo po předchozích ročnících v Banské Bystrici, resp. Popradu.

Napřesrok se AMK Bratislava již účastnil Poháru Světa motorů. Společně s celky z Březolup a ze Žarnovice zformoval samostatnou skupinu C, z níž nevedla cesta do finále, která byla vyhrazena pouze pro vítěze áčka a béčka. Položily se tak svým způsobem základy pozdější nižší ligové divize, jež se však uplatnila až později. V osmašedesátém v ní totiž zbyla jen dvě družstva a v další sezóně se s největší pravděpodobností nekonala vůbec.

„Jednou jsem dostal motorku, až později mi řekli, že je to ta, co na ní havaroval Luboš Tomíček…“

Bratislavané v rámci Pohárů Světa motorů na svém stadiónu uspořádali duel s Březolupy, v němž zvítězili poměrně přesvědčivým způsobem 59:47. Dobový novinářský referát v časopise Technika a šport šetřil nadšením kvůli mnoha pádům, které připisoval na vrub relativně užší trati. Každopádně utkání Bratislava vs. Žarnovica se již nekonalo a AMK Matador Bratislava nacházíme v ligových výsledcích až v sezóně 1970 s domovským zázemím v moravské Břeclavi.

Podle jedné ze speedway legendy, s níž se vám svěří i Zdeno Vaculík, vedení fotbalistů rozčílil Ladislav Molnár, když jim v sedle plochodrážního motocyklu přejel přes trávník. Klub se zrovna vracel z B třídy do áčka, aby posléze přes krajský přebor na pár let zakotvil v divizi.

Každopádně soužití obou sportů nebylo nikdy a nikde idylické. Zhruba ve stejné době se závodníci Viktorie Žižkov museli pakovat ze spořilovského hřiště, aby nakonec zakotvili v Čakovicích. Fotbalové utkání kupříkladu zmařilo první ligu v Kopřivnici v srpnu 1995 a křiklavým příkladem poslední doby je pochopitelně Mšeno.

 

Rychle na pódia

„V Prievoze mi půjčili motorku, oblečení a železnou botu. Bylo to nezvyklé. Začal jsem vr, pak přidal vrr. Nakonec vrrr a objížděl jsem stadión, dokud mi nedošel metyl. Miki Pravda, to byl funkcionář a bývalý závodník, za mnou došel a ptal se ‚kde to jezdíš?‘. Odpověděl jsem podle pravdy, že na plochodrážce sedím poprvé. Tak mi dali starou motorku, nové součástky. Já si ji nastříkal modrou metalízou a udělal si krásný motocykl. Šlo mi to, první závod byl v Miskolci v roce 1967. Šlo mi to, doma mi to taky šlo. A plochá dráha byla na světě.“

Jozefu Tóthovi to na oválech skutečně šlo. Už koncem září osmašedsátého vyhrál při semifinále kvalifikace o mistrovství jednotlivců v Pardubicích rozjížďku s číslem čtrnáct, aby poté prohrál již jen s březolupským Karlem Trlicou. Nicméně předtím měl jen dva body, takže do finále jen velice těsně nepostoupil.

Hned v dubnu 1969 naskočil do juniorského přeboru. Čtenář detailista si dozajista všimne data narození a čelo mu svraští otázka, co proboha mladík, jenž plánoval oslavu svých třiadvacátých narozenin, pohledával mezi juniory.

Odpověď je přitom prozaická. Žádné porušení pravidel, ba právě naopak, protože dva tehdejší ročníky československého juniorského přeboru byly určeny pro plochodrážníky mladší třiceti let. V Třinci obsadil pátou příčku a v Břeclavi mu stupně vítězů unikly jen vinou závady na motocyklu v rozjížďce s číslem osm. Finálová umístění již bohužel zastřel čas.

„Mistrovství Slovenska, to nebyla taková dobrá úroveň. Plochodrážníků bylo jen pár, ale mistrem Slovenska někdo být musel.“

Ve své první kompletní sezóně se Jozef Tóth stal vicemistrem Slovenska. Tehdy kraloval Ivan Dedina, který ke dvěma úvodním vítězstvím z Břeclavi přidal další v Žarnovici. Zlatou šňůru mu v posledním žarnovickém podniku přestřihnul až další domácí závodník Karol Vallner. Hrdina našeho vyprávění právě v závěrečném klání nedokončil jednu jízdu. Poprvé v seriálu chyběl na pódiu, nicméně stříbro mu v závěrečné klasifikaci neuniklo.

 

Na asfalt pod břeclavským zámkem

„Na Prievoze vadilo fotbalistům, že jim prach z naší dráhy jde na trávník. Tak nás velice rychle vyhodili pryč. Začali jsme jezdit do Břeclavi, mně ty asfalty vyhovovaly. Bylo to technické, točilo to, točilo. První trénink navezli hodně škváry a já spadnul. Vzali mě to nemocnice do Mikulova. Doktor mi čistil ránu a povídal, až se na to podívám za deset let, uvidím, jak dobře to udělal. Ale neudělal, ta škvára tam byla pořád.“

V sezóně 1970 se AMK Matador Bratislava zapojil do druhé ligy, v níž po rezignaci Viktorie Žižkov zůstalo pět družstev. O stadión pod břeclavským zámkem, jenž prošel složitým stavebním vývojem od románského hradu až po nynější romantickou přestavbu, se dělil s kombinovaným družstvem závodníků z Břeclavi a Březolup.

Ovál měl asfaltový podklad, na nějž se sypala škvára, což v tehdejším Československu nebylo nikterak neobvyklé řešení. Bratislavští plochodrážníci jej dokázali využít a v domácích duelech vesměs dominovali. Utkání, kde je na domácí dráze vlastně hostili domácí Moravané, skončilo nerozhodně, a v konečné tabulce patřila Bratislavě čtvrtá příčka.

Československou ligu však čekala dlouhá éra čtyřutkání podle modelu navržené Pavlem Kačerem. Dnes můžeme jen spekulovat, jak by naše plochá dráha vypadala v současné době, kdyby pokračovala osmičlenná družstva. Každopádně v sezóně 1970 v obou ligových patrech startovalo deset družstev schopných poskládat sestavu o sedmi, osmi závodnících. S novým modelem čtyř plochodrážníků s jedním náhradníkem se snížily nejen závodní příležitosti, ale také ubyl počet mítinků.

„Pardubický startmaršál Živný mně držel motorku a rozhodčí už pustil pásku. Ale stejně to nic nepomohlo (smích).“

Jozef Tóth však o své místo v bratislavském týmu žádné starosti mít nemusel. Vypracoval se na klubovou jedničku, mířil k ní i na slovenské scéně a zprávy o šikovném plochodrážníkovi se pochopitelně dostaly i do Čech. Dostal pozvánku do týmu Young Czechoslovakia, jenž zkraje května bojoval s výběrem Young Anglia. Dlužno podotknout, že hosté na rozdíl od hostitelů žádné hvězdy nepostavili a svou roli sehrály i nezvykle dlouhé ovály v Kopřivnici, Březolupech a Žarnovici. A tak se Angličané z doposud jediných test matchů na našem území vraceli na hlavu poraženi.

„Jednou jsme jeli do Třince. Ptali jsme se cestou jedné mladé baby, jak se tam dostaneme. Vysvětlila nám cestu a já na ní jejich dialektem ‚pocem, dám tě pusu‘. Ona mně tím nářečím „tysi z břehu spad?‘.“

Jozef Tóth vyhrál úvodní kolo slovenského šampionátu v Břeclavi, ale pak se dvakrát na pódium nedostal. Na závěr v Žarnovici ke všemu přišel o body vinou ztraceného háku, takže se umístil za druhým Pavlem Krčem a vítězným Ludovítem Bartfayem.

 

Slovenskou jedničkou           

„Byli jsme na závodech v Rakousku. Řádila tam slintavka a museli jsme zůstat o týden déle. Koupil jsem zlaté prstýnky a v březnu 1971 byla svatba.“

Po ligové reorganizaci se první liga přejmenovala na extraligu a z druhé ligy se stala první. Matadoru Bratislava připadlo místo ve skupině B. Její program měl začínat na sklonku dubna dvojicí závodů v Břeclavi. O organizaci jednoho se měli postarat bratislavští organizátoři, druhý dostali na starost jejich břeclavští kolegové. Jenže pršelo, jen se lilo, takže letěl ručník do ringu.

Oba podniky nakonec organizovala Žarnovica na své dráze. O zbylé dva se postaraly Pardubice, takže se celý program skupiny omezil na pouhopouhé dva víkendy s časovým rozestupem jediného měsíce. Ke všemu do kvalifikace o extraligu 1972 postoupil pouze vítěz, což byla výzva, kterou si Pardubice prostě nemohly nechat ujít.

Vyhrály všechna čtyři utkání a na podzim doprovodily Kopřivnici do extraligy. Jozef Tóth jako novomanžel dcery novináře a pozdějšího ředitele zohorských závodů Rudolfa Zednikoviče se blýsknul v úvodním žarnovickém dvojzávodě. Dvakrát porazil Josefa Laštovku, jednou Rudolfa Havelku, Bedřicha Mareše a Petra Dejmka. V sobotu inkasoval jedenáct a v neděli deset bodů.

Ale v pardubických závodech, v nichž bojoval kupříkladu proti Václavu Hutlovi či Miloši Plzákovi, se nemohl najít. A tak více bodů než on klubu přinesl Karol Kubela, nicméně slovenský šampionát udělal jedničku z něho. Po květnovém zaváhání v Břeclavi vyhrál zbývající čtyři žarnovické závody. Dostal se do kvalifikačního procesu o mistrovství republiky jednotlivců, z níž postoupil jako náhradník. Stupně vítězů ve Zlaté přilbě SNP mu sebral Jan Verner, který se ukázal lepší v rozjezdu o třetí příčku.

„Jednou v Žarnovici nebožtík Šaňo Molnár, fotoreportér Auto Moto došel do depa a povídá ‚mám neštěstí, když jsem v první zatáčce, spadnou ve druhé, když přejdu tam, spadnou zase v té první‘. Já mu slíbil, že když budu mít jízdu vyhranou, v zatáčce za cílem pro něho spadnu. Projel jsem cílem po zadním kole a pak zahodil motorku. Šaňo měl teleobjektiv, vzal ten můj pád a dal ho na titulní stranu. Po Bratislavě se to rozšířilo a já dostával nabídky dělat kaskadéra. Akorát sportovní komisař si na mě stěžoval, že jsem ohrožoval jezdce za sebou.“

Post slovenské jedničky si Jozef Tóth dokázal udržet rovněž roku 1972. S dokonalým přehledem obhájil slovenský titul, když v sedmi závodech ani jednou nechyběl na stupních vítězů a na ten nejvyšší vyskočil čtyřikrát. Mezi trojicí nejlepších se probil i při Zlaté přilbě SNP. V ní se poprvé rozhodovalo o pořadí ve finálové jízdě.

On do ní proniknul jako jediný z československých závodníků, když byl druhý po dvaceti základních jízdách. Za soupeře měl trojici východních Němců, z nichž Wilfried Schneider ve třetím kole upadl. Přesto si přišel pro vavřínový věnec, protože ho pořadatelé zaměnili za Clemense Bevera, jenž projel cílem hned za vítězným Dieterem Tetzlaffem.

Nicméně s bratislavským klubem to šlo z kopce. Vždyť Jozef Tóth a Ladislav Eliáš absolvovali ze dvou prvoligových klání jen dva a přesto byli bodově nejproduktivnějšími závodníky celku.

 

První Slovák v plochodrážním mistrovství světa

„Při kvalifikaci v Čakovicích jsem stále vyhrával a maršál mi říkal, že mám letmáky. Jel jsem poslední jízdu, tak jsem schválně počkal déle. Čekal jsem, čekal, až tam vpálil někdo jiný. A stejně jsem tu jízdu vyhrál!“

Plochodrážní sezóna anno domini 1973 v Československu začínala sakramentsky brzy. Již v půlce března se ve Slaném sešla osmnáctka držitelů druhé výkonnostní třídy, aby začala svůj boj o reprezentační vesty pro mistrovství světa jednotlivců. Světové finále měl vůbec poprvé hostit legendární stadión Slaski v Chorzowě.

Poláci proto nemuseli absolvovat kvalifikaci, nicméně konkurence zřídla jen zdánlivě a československá plochodrážní admiralita chtěla dokonale oddělit zrno od plev. Kontrolní závody reprezentantů, jak zněl dlouhá léta název našich domácích nominačních závodů, byly vůbec poprvé a také naposledy pořádány dvoustupňově.

Jejich první kolo začalo dvěma sobotními závody ve Slaném a pokračovalo hned druhý den v Čakovicích. Pakliže se ještě někdo Jozefu Tóthovi posmíval za jeho styl s ekvilibristickým vyvažováním motocyklu v zatáčkách, brzy mu zmrznul úsměv na rtech. Bratislavský plochodrážník se tímto způsobem snažil dostat z motoru maximum. V prvním závodě byl až devátý, avšak odpoledne skončil třetí. V neděli v Čakovicích již vyhrál, když mu jedinou porážku v rozjížďce s číslem šestnáct uštědřil kopřivnický Jindřich Dominik.

V konečném součtu byl před ním jen plzeňský Václav Hejl. Postupovalo deset závodníků, kteří ve druhém kole byli doplněni šesticí borců s první výkonnostní třídou. S výjimkou pardubického Petra Kučery a Josefa Plíška z Kopřivnice se však umístili až ve druhé desítce. Jozef Tóth začal čtvrtou příčkou v Pardubicích, když se o jedenáct bodů dělil s Miroslavem Rosůlkem. Odpoledne byl desátý, avšak v neděli na staré svitavské dráze U Tabačky šestý. A mohl se chystat na mistrovství světa!

„Z Prelogu se postupovalo na sudá a lichá umístění. Nepární do Polska, pární do Německa. Do Polska nechtěl nikdo. Pepi Bössner vyhrával všechno, ale já mu dal. Odrazil jsem se rámem a šel mu do dráhy. A bylo po něm. Postupoval jsem do Krumbachu, se mnou ještě Evžen Erban. Tak jsme kalkulovali, ať jedeme do západního Německa. Ubytovali jsme se v Krumbachu, ospršili se a slyšeli hudbu. ‚Hoši, je tady kapela!‘ Šli jsme dolů a tam seděl jen jeden chlapík. Měl v puse harmoniku, v ruce kytaru a před sebou klávesy. Byl sám a zastal celou kapelu, o které jsme si mysleli, že tam je.“

Kontinentální část mistrovství světa jednotlivců v třiasedmdesátém začínala dvojicí předkol. Jozef Tóth byl nominován do jugoslávského Prelogu. Vyhrál Zdeněk Majstr a spolu s ním šel na stupně vítězů i Rakušan Josef Haider. Jozef Tóth skončil šestý a postupoval do Krumbachu. První kolo mu však přineslo čtrnáctou příčku a vyřazení.

O post prvního Slováka v mistrovství světa se ale Jozef Tóth měl podělit s Jánem Danielem, který byl nominován přímo do prvního kola v Krumbachu. Avšak o víkend dříve startoval v Žarnovici slovenský šampionát. Oba borci se srazili v rozjížďce s číslem sedm a současný kouč extraligového Speedwayclubu přišel kvůli oběma zlomeným rukám nejen o světový šampionát, nýbrž i o podstatnou část sezóny 1973.

„Měl jsem fyzičku, byl jsem štíhlý, ruce jsem měl pevné, nos mi trčel dopředu, dali mi přezdívku Efa podle toho herce. Chodili jsme na testy v Pardubicích a já vyhrával, ten měch jsem vyfouknul celý a doktor říkal, že jsem Jánošík. Nebál jsem se ničeho, mohli jsme tam být všichni čtyři, ale já jsem to tam stejně vpálil. Jano Daniel mi to zavřel, vrazil jsem do něho a on měl obě ruce zlomené. Šel jsem za ním ‚Janko, tohle se přece nedělá! Jezděme normálně!‘.“

Jozef Tóth sice vyšel z kolize bez zdravotní újmy, nicméně v konečném důsledku jej připravila o třetí titul slovenského šampióna v řadě. V úvodním podniku skončil až sedmý, a přestože pak dva další závody vyhrál, závěr seriálu vynechal. Do konečné klasifikace se sice počítaly jen tři nejlepší výsledky, přesto jej o pět tabulkových bodů překonal Ján Danihel. Pro lepší představu připomeňme, že dle tehdejšího bodového klíče tento rozdíl dělil kupříkladu prvního a třetího v každém závodě.

 

Konečně vlastní stadión

„Stadión v Zohoru byla super akce. Vymyslel to Lacko Eliáš, nebylo to daleko od Bratislavy. Byl tam překrásný silný mantinel. Stavěli jsme to sami, domácí nám samozřejmě pomáhali. Dráha byla velmi kvalitní. Ale chudák Lacko se tam zabil…“

Základní program první ligy 1973 začala Bratislava ještě na ovále pod břeclavským zámkem. Do finálové skupiny C nepostoupila, nicméně onen rok se premiérově konala i skupina D pro neúspěšné týmy. A v srpnu se po šesti letech azylu po exodu z Prievozu plochodrážníci ze slovenské metropole konečně dočkali svého vlastního stadiónu.

Plochodrážní ovál v Zohoru zažil svou závodní premiéru již o měsíc dříve. Jozefu Tóthovi v druhém závodě předkvalifikace o postup do mistrovství republiky jednotlivců 1974 uniklo pódium jen o opravdivý vlásek, když ve své závěrečné jízdě vyšel bodově naprázdno. Prvním vítězem se stal pardubický Jiří Jirout, ovšem ve vestě RH Praha, kde kroutil vojnu. O společnost při slavnostním dekorování se mu postarali plzeňský Jan Hádek a dodnes dobře známý Miroslav Rosůlek.

„Jel jsem na Strahově (září 1973 – pozn. redakce), když byla Spartakiáda spřátelených armád. Na stadión přišla vláda, byli tam prezident Svoboda, taky Husák, Štrougal i Jakeš. Ovál byl bez mantinelů a já měl nové daytony. Rus (Georgij Ivanov – pozn. redakce) mi do nich vpálil! Naštval jsem se a honil ho, dokud ten Rus nevyjel z dráhy. Takový stadión nikde na světě nebyl, to muselo stát peněz! Ale když byla naše Spartakiáda, lidi aspoň cvičili.“

Zohor se rychle stal další plochodrážní štací. Kromě dvou zmiňovaných závodů v třiasedmdesátém hostil ještě zářijový pouťák a závěrečné díly slovenského šampionátu. Poměrně bohatý program sem byl naplánován na další sezónu. O víkendu v půli dubna zde startovalo mistrovství Slovenska dvojicí svých úvodních závodů.

Motoristický časopis Auto Moto nešetřil kritikou, když si už v titulku své reportáže vypůjčil od meteorologů slovíčko zamračené. Chmury spatřoval především v nízké jezdecké základně, kterou ne zrovna nelogicky navrhoval řešit vybudováním plochodrážního oddílu pod hlavičkou vojenské Dukly buď v Ružomberoku či Popradu.

Druhým vypíchnutým nešvarem byla fyzická nepřipravenost většiny závodníků z třináctičlenného startovního pole, kteří po zimní pauze šli do závodů prakticky rovnou z šatny. Za světlý jev autor Michal Szabó skrytý pod zkratkou -ms- označil výkony Jána Danihela, Jozefa Tótha, Jána Daniela a Ladislava Eliáše. Ovšem otázkou zůstává, zda bratislavského novináře plochodrážní kuloáry braly vůbec vážně. Už jen proto, že speciálně do Žarnovice nikdy neváhal zabodnout osten své spalující kritiky.

„Byl jsem taxikář, a když jsem byl na závodech, utíkalo mi moc peněz. To si člověk musí zvážit. Jednou byla v Praze mlha a letadlo se zpěváky přistálo v Bratislavě. Naložil jsem do své Volhy Karla Gotta a šlapal na plyn. On usnul, probudil se až před Prahou. Nevěřil, jak rychle jedeme a ptal se ‚to je letadlo?‘. A dal mi pětistovku navíc.“

Kdo ví, jak by se Michal Szabó vyjadřoval, kdyby tušil, že se stal svědkem na dlouhou dobu posledních podniků mistrovství Slovenska. V sezóně 1974 nebyl seriál dokončen a další dva roky se nevypisoval vůbec. Ján Daniel se sice v šestasedmdesátém stal šampiónem, ale byl vyhlášen od zeleného stolu na základě svých výkonů během celé sezóny.

Upřímně řečeno, stav bratislavského klubu byl tristní. Potácel se u dna tabulky své skupiny první ligy. Konkrétně roku 1974 dal ve čtyřech závodech do kupy jen šestapadesát bodů, o něž se větším dílem podělili Jozef Tóth a Ladislav Eliáš a z menší části i začínající Zdeno Vaculík, jehož však čekaly dva roky vojančiny v Pardubicích.

Je pravděpodobné, že Jozef Tóth ztrácel motivaci a preferoval volant svého taxíku před širokými řidítky závodního plochodrážního motocyklu. Nejel třeba kupříkladu s Bratislavou na test match do Čakovic, chyběl i při červencovém pouťáku v Zohoru. Na podzim se ke všemu již podruhé nekvalifikoval do mistrovství republiky jednotlivců a ztrácel kontakt s naší špičkou.

Přitom se pravidla změnila jako mávnutím kouzelného proutku a na jaře se začaly jezdit dvě semifinálové skupiny.  Jozefa Tótha nenominovali ani do jedné z nich, byť byl fakticky mezi čtyřiadvaceti nejlepšími plochodrážníky země. Který závodník by se s podobnou křivdou vyrovnával snadno?! Jenže v pětasedmdesátém měla přijít životní nabídka, které neřekl ne.

 

Sezóna poznamenaná tragédiemi

„Už jsem se rozhodl, že ten závod nepojedu, měl jsem vézt zákazníka do Žiliny. Ale nedalo se to vydržet, pořád zvonil telefon a já poslouchal ‚Efo, bez tebe se nedá jet!‘. Přesvědčili mě, ale nestihnul jsem jít ani na nástup. Lackovi se motorka postavila na zadní a vpálilo ho to do mantinelu v té druhé zatáčce. A pak byl na podzim ten Troják v mé jízdě, to byly negativní zážitky.“

Kapitán Vlastimil Navrátil v kokpitu elegantního Aero L-29 Delfín podobný rozkaz v duchu očekává již od chvíle, kdy se u Myjavy pověsil za polský práškovací letoun, který nereaguje na žádný pokyn a ignoruje i výstražnou červenou raketu vystřelenou souběžně v jeho kurzu. Přesto váhá. Přece jen stíhaná andula má na křídlech a trupu polskou imatrikulaci a na stroje ze států Varšavské smlouvy se střílet nesmí! Proto znovu a znovu žádá o potvrzení. Směrová důstojnice npor. Jaroslava Karásková však má po služební linii souhlas od samotného generála Jaruzelského a na každou pilotovu žádost o potvrzení opakuje kód Zarja. Stříbřitý letoun se proto přiblíží na tři sta metrů k polskému dvojplošníku a pak se od něho zableskne. Neohrabaný zemědělský letoun se po zásahu neovladatelně řítí k zemi.

Šestatřicetiletý Dionizy Bielanski tuší, že se jeho pokus o emigraci do Rakouska komplikuje už ve chvíli, kdy se jej někde u Trenčína snažil donutit k přistání vojenský vrtulník Mi-4, jehož vzápětí vystřídaly dvě nadzvukové jednadvacítky a posléze dva brněnské delfíny. Přesto však ve výšce kolem čtyřiceti metrů i nadále kopíruje terén okolo Váhu a doufá, že přeletí hranice dříve, než československá armáda získá souhlas polské strany se sestřelením.

Chybí mu pět minut letu k železné oponě, když svůj vabank prohrává a i se svým letounem padá k zemi jako kámen. Snad než jako správný katolík poručil svou duši bohu, pomyslel, jak šťastný nápad byl nebrat na palubu manželku a dvě dcery a až v Rakousku žádat o jejich vydání prostřednictvím Červeného kříže. Je těsně před šestnáctou hodinou středy 16. července 1975, když zahyne v troskách Antonova v žitném poli u obce Kúty.

O půldruhého měsíce byla v nedalekém Zohoru na pořadu dne prozatím nejvýznamnější akce historie. Pohár přátelství den před Zlatou přilbou SNP v Žarnovici vedle naší špičky přilákal rovněž plochodrážníky z Rakouska, Jugoslávie, NDR a Rumunska. V depu se pochopitelně mluvilo o nerovném leteckém souboji, který se obě země snaží ututlat. Jenže na Záhorí vždy měli dobrý signál na rakouskou televizi a byli v obraze.

Polákův osud není však jedinou tragédií, na níž se stočila řeč. V květnu se totiž na zohorském stadiónu fatálně zranil místní závodník Ladislav Eliáš. Černé sérii však neměl být konec, protože březolupského Josefa Trojáka dělily jen dva týdny od osudné cesty na kopřivnickou první ligu.

Říká se, že sedmdesátá léta končí éru, kdy sex byl na rozdíl od motoristických závodů bezpečný, zatímco dnes je tomu přesně naopak. Nicméně nekrology československých plochodrážníků přece jen noviny a časopisy nemusely otiskovat tak často jako v případě závodníků z jiných disciplín. Vždyť v pětasedmdesátém uběhlo již sedm let od tragédie Luboše Tomíčka ve Svítkově. Před ním na ovále nechali svůj život Vladimír Peterka v Českých Budějovicích v říjnu 1965 a Josef Slunéčko v Dolní Čermné v srpnu 1964.

„Z Kopřivnice mě oslovili, abych za ně jezdil, ale měli Dudu, Plíška a Jašu. Zapadl jsem tam ale raz, dva, tři. Byl to dobrý tah. V Mošnově je letiště, tak jsem z Bratislavy létal letadlem a šetřil čas.“

Jozef Tóth neměl při Poháru přátelství v Zohoru štěstí. Hned v rozjížďce s číslem jedna se mu rozpadl motocykl. Vypůjčil si jiný, ale v jeho sedle neměl šanci skončit lépe než dvanáctý. Nicméně, jak již bylo řečeno dříve, sezóna 1975 jej vystřelila prudce nahoru. Zjara se totiž stal závodníkem Kopřivnice.

Moravskému klubu nechyběla štědrá přízeň Tatry, nicméně návrat do extraligy, odkud jí v dvaasedmdesátém vyřadily České Budějovice, se odkládal z roku na rok. Pořádný kalich hořkosti si ale pro ně osud nachystal právě na sklonku roku 1974. Vítězství v prvoligové skupině B jim sebraly pouze Březolupy v úvodním mítinku v Břeclavi.

Kopřivnice byla druhá, což měl být její nejhorší výsledek, protože od té doby slavila jednom samá vítězství. Vyhrála v Zohoru a pak dvakrát na domácím ovále, který posloužil za zázemí Žarnovici v době přestavby její dráhy. Díky triumfu ve skupině postoupila do kvalifikace o extraligu. Soupeři jí byly Liberec, který vyhrál prvoligové áčko, a Slaný s Pardubicemi, coby dva horší extraligové týmy.

„Jednou jsme jako Kopřivnice stáli na nástupu, když hráli hymnu. Já se otočil na Miloše Dudu a povídal mu ‚teď hrajou tu vaši, moravskou‘. Nechápavě se na mě podíval a já mu vysvětlil, že to je pauza mezi českou a slovenskou hymnou (smích)!“

Cesta do extraligy 1975 byla usnadněná díky rozšíření na pět týmů, takže v kvalifikaci zůstal viset jen jediný tým. Dva závody přelomilo počasí z října až na březen nové sezóny. A Kopřivnice skončila poslední za Libercem, přičemž měla lepší skóre, ale o jeden tabulkový bod méně.

 

Jeden rok v extralize

„Koupil jsem si kupátko Fiata 127. Karlovi Mikuláškovi z Pardubic se moc líbil. ‚Prodej mi to, Jozefe.‘ Mně se nechtělo. Ale jak jsem seděl v depu, uviděl jsem dírku v koutě u blatníku, jak se zavíraly dveře. Myslel jsem, že je to olej, a když jsem viděl, že není, skoro jsem odpadnul. Šel jsem do Tuzexu a oni, že reklamace bude na dlouhé lokte, a vymysleli, že tam dají laminát. Když přišel Karel znovu, auto jsem mu prodal. On na to nepřišel, asi by mě zabil, ale chtěl, tak měl, byli jsme kamarádi.“

Pro sezónu 1975 se Jozef Tóth stal kmenovým závodníkem Kopřivnice. Už v lednu se objevil ve dvojici tréninkových závodů, která Kopřivnice na svém stadiónu pořádala. V březnové kvalifikaci o extraligu nestartoval, což však může vysvětlit, že celek nemohl použít nového závodníka jen proto, že se stará soutěž přesunula vyšší mocí do nové sezóny.

Každopádně se Kopřivnici přestup vyplatil po všech stránkách. Pokud se vůbec ozvaly námitky vůči angažmá Jozefa Tótha, jelikož v červenci 1974 vinou dvou defektů při posledním prvoligovém utkání Bratislavy shodou okolností zrovna na severomoravském oválu vyhořel jako obilný stoh po dětské hře se sirkami, záhy ztichly.

Josef Tóth se rychle zvednul z pozice náhradníka do hlavní čtyřky sestavy. Zkraje září se blýsknul dvanáctibodovým maximem. Spolu s Milošem Dudou, Josefem Plíškem, Janem Jašou a bratry Jindřichem a Zdeňkem Dominikovými vytvořil nepřemožitelnou kombinaci.

Kopřivničtí suveréni opanovali sedm závodů první ligy. S drtivou převahou vyhráli celou soutěž, byť poslední závod v Březolupech byl bez náhrady zrušen na památku zesnulého Josefa Trojáka. Chleba se ovšem lámal v kvalifikaci o extraligu. V ní svou příslušnost do vyšší divize hájila Plzeň a Liberec, zatímco Žarnovica se postavila po boku Kopřivnice v úloze prvoligových vyzývatelů.

Na Borech se prosadila Plzeň, v Pavlovicích zase Liberec. Šňůra vítězství domácích týmů se přerušila až v závěrečných dvou závodech. Jak v Kopřivnici, tak v Žarnovici vyhráli Plzeňané. Ovšem Kopřivnice po třetím místě z Liberce dvakrát navázala na druhé místo v Plzni. A v extralize 1976 vystřídala Liberec.

„Extraliga byla krásný zážitek. Jeli jsme do Plzně, já říkám v Kopřivnici ‚vy jeďte, vezměte mně věci a na Ruzyni na mě počkejte‘. Já jsem letěl z Bratislavy, měl jsem tašku jako výsadkáři a v ní součástky a v Praze jsem to jednou rukou vzal a pryč. V televizi býval jeden komentátor Čech a druhý Slovák, Oskar Vala. Ptám se ho, jestli bych s ním nemohl jet z Plzně do Prahy na letiště. ‚Proč ne, Jožko.‘ Střídali plochou dráhu s jiným sportovním přenosem. V poslední jízdě jsem jel naplno i rovinku po projetí cílem do depa, jak jsem spěchal, aby mně televizáci neujeli. Na letišti byla spousta barů, do jednoho jsme si sedli, a najednou přišel Karel Effa. Znal Oskara a hned na něj ‚Kluci, jste to opravu vy nebo ne?! Vždyť já vás zrovna teď viděl v televizi!‘ Tak rychle jsme z Plzně spěchali!“

Postoupit do extraligy byla jedna věc, udržet se v ní jiná. Kopřivnice v nejvyšší lize nestačila s dechem. Ve třetím závodě v Plzni inkasovala pouhopouhé čtyři body, na druhý den v Praze osm. Srpnový mítink na Markétě jí přinesl sedm bodů. Na druhou stranu dvakrát se její závodníci podívali na stupně vítězů. V květnu byli na domácím ovále lepší než Pardubičané, v srpnovém klání ve Slaném za sebou nechali Plzeňany.

Jozef Tóth byl spolu s Milošem Dudou nejlepší klubovou individualitou. Jejich individuální skóre se zastavilo na hodnotě dvacet, takže oni dva vybojovali prakticky skoro celou polovinu kopřivnických bodů. Účinkování Tatry ve vyšší soutěži se prozatím navždy uzavřelo v kvalifikaci o udržení se v elitní divize.

Ta byla pro rok 1977 redukována na čtyři celky, takže postupovaly jen dva nejlepší týmy. Staly se jimi Plzeň a Pardubice, od nichž Moravany dělilo jen čtyřiadvacet bodů. Od té doby diváci kopřivnického Letního stadiónu šli na extraligu jen v červnu 2001, kdy zdejší ovál posloužil Pražanům jako náhradní trať při rekonstrukci jejich Markéty. A stejná situace se bude opakovat letos.

 

Hercem v dramatu boje o československý bronz

„Honzovi Vernerovi jsem udělal takovou prasečinku při finále mistrovství republiky jednotlivců v Březolupech (1976 – pozn. redakce). Já stál vevnitř, on se mnou nepočítal. Odjel jsem a vyhrál. A on pak měl namále, aby zůstal celkově třetí…“

Říjnovou kvalifikací o extraligu 1977 se působení Jozefa Tótha v Kopřivnici uzavřelo. Bratislavan byl v boji o záchranu druhým nejlepším závodníkem po Josefu Plíškovi. A obecně prožil vydařenou sezónu. V pětasedmdesátém uspěl konečně v kvalifikaci o mistrovství republiky jednotlivců, aby se stal prvním Slovákem v nejstarším motoristickém šampionátu naší země.

Z pozice náhradníka se v něm mihl již zjara 1973. Absolvoval jen dva úvodní závody ve Slaném a v Čakovicích. Takovou premiéru nikdo nečekal. V prvním případě byl osmý, ve druhém dokonce pátý. O takových výsledcích se do té doby žádnému slovenskému plochodrážníkovi ani nezdálo. Dokonalé překvapení však zavládlo i na české straně. Ještě o nějaké tři roky později při soustředění slovenských borců v Zohoru ho vyzdvihoval sám Rudolf Havelka.

Říká se, že Jozef Tóth jezdil neobvyklé převody, že dokázal být rychlý na vnějšku, ale také lehce manévrovat v zatáčkách. Další závody mistrovství republiky 1973 v Kopřivnici a v Ostravě posunuly nečekané dubnové přívaly sněhu a v náhradních termínech přišel bratislavský taxikář na nástup již jen se sedmnáctkami na vestě. V ostatních mítincích seriálu se už pro něho příležitost nenašla.

V sezóně 1976 se o plochodrážního mistra republiky bojovalo podruhé a naposledy ve dvoustupňovém modelu, v němž podobu finálové startovní listiny formovaly dvě skupiny na úrovni semifinále. Jozef Tóth se do ní dostal díky solidním bodovým přídělům, kde pravidelné desetibodové dávky narušilo jen osmibodové skóre z domácího Zohoru.

Ze čtveřice finálových závodů Jozef Tóth vynechal ten třetí v Pardubicích na sklonku července. Ovšem v březolupském závěru chybět nemohl. V něm se blýsknul v rozjížďce s číslem čtrnáct. Po skvělém startu porazil Jana Vernera, který se doposud jako jediný mohl rovnat neporaženému Jiřímu Štanclovi.

Ten přitom potřeboval skórovat jako sůl. O dva dny dříve mu dokonale nevyšel závod v Pardubicích a v průběžné klasifikaci jej na třetím místě přeskočil liberecký Josef Minařík, který již oblékal slánskou vestu. V šestasedmdesátém byly poprvé v naší plochodrážní historii zrušeny tabulkové body a za bernou minci ve všech soutěžích měla dlouho sloužit skóre z jízd. Josef Minařík v Březolupech nedokázal zopakovat pardubické pódium a tak mu celkový bronz Jan Verner nakonec sebral o jediný bod.

Březolupským závodem se bilance Jozefa Tótha v mistrovství republiky uzavírá. Opět již v průběhu sezóny vynechal několik závodů, v jehož výsledkových listinách bychom jej mohli očekávat. Kromě pardubického mistráku kupříkladu květnové soustředění slovenských plochodrážníků v Žarnovici. Anebo kvalifikaci o postup do šampionátu jednotlivců 1977.

„Franta Šťastný komentoval pro Československou televizi a chodil mezi nás. Já jednou spadnul a on ‚dejte mu injekci‘. Jenže oni do ní nalili slivovici a tu mi stříkli do pusy. Přitom já jsem vůbec nepil!“

Je více než pravděpodobné, že v oněch chvílích opět zvažoval konec kariéry. Nicméně jeden moment jej přece jen udržel u ploché dráhy ještě jeden rok. Jeho Zohor se totiž po dvouleté pauze vracel opět do československé ligy. Musel pochopitelně začínat od píky, čímž v oněch dnech byla druhá liga. Nicméně funkcionáři v soutěži s béčkem Rudé hvězdy Praha, Mariánskými Lázněmi, Libercem a Chabařovicemi nemuseli koukat dolů.

 

Konec na vrcholu

„Jezdil jsem taxíkem, a když jsem byl o víkendech pryč na závodech, přicházel jsem o hodně peněz. Míval jsem dobré zákazníky z Rakouska, dávali mi třeba dvacet, třicet marek trinkgelt. Jednou naši závodníci jeli v Rakousku a já se tam přijel podívat. Divili se, jak jsem se tam dostal. ‚Mám služební pas‘, vysvětloval jsem. Narodila se mi dcera, žena naléhala, ať zůstávám doma, tak jsem dospěl ke konci kariéry. V nejlepším se má končit. Nikdo tomu nevěřil, říkali ‚jede ti to‘, ale už toho bylo dost.“

Zohor ve druhé lize 1977 vskutku splnil roli favorita. Tým se opíral zejména o výkony Štefana Eliáše a Zdeno Vaculíka, který se vrátil po dvou letech vojenské služby. Své slovo do pranice řekli i mladí, zejména Jaroslav Drahoš a Miroslav Bačík, který s plochou dráhou začínal ještě v Břeclavi.

Záhorský tým zprvu bojoval s Mariánskými Lázněmi, které však v roli jeho největšího rivala vystřídala RH Praha B. O vítězství Zohoru se rozhodovalo až v posledním závodě v září na jeho domácí dráze. Pražané se mohli cítit poškozeni zrušením mítinku závodu v Chomutově o týden dříve, kde se zabil Karel Červenka, protože měli o závod méně. Přesto však atakovali prvenství, jež jim závodníci Zohoru sebrali o pouhé čtyři body. Důležitější však byl postup do kvalifikace o první ligu, do níž postoupila obě družstva.

Jozef Tóth začal sezónu nešťastně, když se z turné v Bulharsku vracel s frakturou zápěstí. Kromě dvou závodů v Zohoru vyjel již jednou do Prahy a přesto byl třetím mužem celku, co se souhrnného bodového zisku týče. Zato plně pomáhal v kvalifikaci o první ligu, kde však Zohoru vyfouknuly postup RH Praha B a Čakovice. K nim chybělo Slovákům jedenáct bodů, avšak Zdeno Vaculík přestoupil do Žarnovice a dva poslední závody vynechal.

Jeho ostatně Jozef Tóth i se Štefanem Eliášem doprovázel do Žarnovice na test match proti Lublinu, kde všichni posílili domácí celek. V případě Jozefa Eliáše šlo v sezóně 1977 o jediný start mimo Zohor s výjimkou druhé ligy v Praze a Zlaté přilby SNP a pochopitelně onoho smolného bulharského turné. Pakliže mu Žarnovičané hodili nějakou vějičku jako Zdeno Vaculíkovi, setkali se s odmítnutím, protože bratislavský závodník se rozhodl dát ploché dráze vale.

„Měl jsem jiné aktivity, lyže a tenis, ten jsem hrál třikrát denně a měl slušné výsledky, poznal jsem osobnosti a byl společensky na výši. Stále mám rád sport, jezdím na kole, loni jsem dal 15 300 kilometrů, jezdím s ním i na Malorku. Pořád mám dost práce, pondělí a čtvrtek si dávám volno, zajezdím si na kole. Když mě pozvou a mám čas, rád se přijedu podívat na závody. Zlatá přilba v Pardubicích je podle mě nejkrásnější závod na světě, na startu tam stojí šest hvězd najednou. To je nádhera. Zvažoval jsem, že bych někdy do Pardubic jel z Bratislavy na kole…“

Závodní kariéru Jozefa Tótha uzavírají dva závody v Zohoru roku 1978. Naposledy na pódiu stál zkraje dubna, kdy svému klubu pomohl třemi body k druhému místu za excelujícími Březolupy. Definitivní adié řekl při květnovém Memoriálu Ladislava Eliáše. Že šlo o odchod na vrcholu, svědčí i fakt, že se před ním umístila jen čtveřice reprezentantů poskládaná v pořadí Aleš Dryml, Petr Kučera, Karel Voborník a Josef Minařík.

  

Sportovec tělem a duší

 „V Čechách se mi vždycky líbilo, že plochá dráha je rodinná záležitost. Proto obdivuju Zdeno Vaculíka, obětoval tomu celý život. Nevím, jestli tohle na Slovensku vůbec někdo docení. Líbí se mi i Martin Búri, jak to dělá v Žarnovici, má přehled, klobouk dolů. Škoda, že v Bratislavě už není plochá dráha. Kdybych byl miliardář, postavím tady krásný stadión a bude tam i plochodrážní dráha. Jenže něco takového tu dneska už nikdo nepostaví.“

Byť Josef Tóth ve svých dvaatřiceti odešel od ploché dráhy, rozhodně neznamená, že by zlenivěl a jen na gauči přepočítával peníze vydělané za volantem taxíku. Naplno se pustil do tenisu, jezdil hodně na kole a v zimě lyžoval.

Již léta organizuje cyklistický maratón z Bratislavy do Jasné, což je štreka lehce nad tři sta kilometrů, která vede i přes Žarnovicu. Loni se jeho termín kryl s prvoligovým podnikem na slovenském stadiónu a Ján Daniel jej na autobusové stanici pozdravil nastartovaným motocyklem, do jehož sedla se Jozef Tóth pochopitelně posadil.

Možná se spolu domlouvali i na cestě do Pardubic. Zlatá přilba je totiž jediný závod, který si Jozef Tóth nikdy nenechá ujít. Jinak jej v plochodrážním depu spatříte spíše jen sporadicky. Jemu samotnému jeho vlastní kariéru připomíná vedle vzpomínek už jen jedna přilba.

I po sedmdesátce je nesmírně činorodým mužem, jemuž moc volného času nezbývá. Stále vychutnává život plnými doušky. Moc dobře ví proč. Před dvanácti lety na něho mávala zubatá kmotra s kosou a nastražila mu léčku v podobě zákeřné nemoci. Lékaři mu pomohli osmihodinovou operací, ale v dalším boji triumfoval už jen především on sám.

„V Bulharsku do mě vpálil Maďar a zlomil mi zápěstí. To člověka mrzí, když sám neudělá chybu. Plochá dráha se musí jezdit hlavou, člověk si musí závodníka dvě kola oťukat a pak uvidí.“

Plochodrážní kariéra Jozefa Tótha (*1.5.1946 ) v zrcadle času:

1967:	plochodrážní debut v Miskolci; Bratislava vs. Miskolc (detaily nejsou známy)
1968:	kvalifikace o MR jednotlivců 1969:semifinále Pardubice 10.
1969:	juniorský přebor: 5. v semifinálové skupině B (Třinec 6., Břeclav 4.), výsledky finále nejsou známé; mistrovství Slovenska: 2. (Břeclav 2., Břeclav 3., Žarnovica 2., Žarnovica 5.); Zlatá přilba SNP – Čechy vs. Slovensko 57:21 (Jozef Tóth 6 bodů pro slovenský tým – do finále o zlatou přilbu nepostoupil)
1970:	2.liga: Matador Bratislava 4.; mistrovství Slovenska: 3. (Břeclav 1., Břeclav 4., Žarnovica 4., Žarnovica 3.); turné Young Czechoslovakia vs. Young Anglia: Kopřivnice 60:48 (Jozef Tóth nestartoval), Březolupy 66,5:41,5 (Jozef Tóth 1 bod) a Žarnovica 64:44 (Jozef Tóth 3 body); test matche Rakousko vs. ČSSR: Vídeň 53:53 (Jozef Tóth 9 bodů), Mattersburg 53:54 (Jozef Tóth ?)
1971:	1.liga: Matador Bratislava 2. ve skupině B (Jozef Tóth 29 bodů z 80 bodů celku dohromady); kvalifikace pro MR jednotlivců 1972: 7. v předkvalifikaci (Liberec 15., Kopřivnice 8., Žarnovica 4.) , z kvalifikace postoupil jako náhradník (Plzeň ?, Praha 13., Pardubice 15.); mistrovství Slovenska:1. (Břeclav 5., Žarnovica 1., Žarnovica 1., Žarnovica 1. Žarnovica 1.); Zlatá přilba SNP 4.
1972:	1. liga:Speedway club Bratislava 4. ve skupině B (Jozef Tóth ve dvou závodech ze čtyř 18 bodů z celkových 61); MR jednotlivců: z pozice náhradníka nestartoval; kvalifikace pro MR jednotlivců 1973: 8. v předkvalifikaci (Žarnovica 11., Plzeň 4., Liberec 8.), 12. v kvalifikaci (Čakovice 16., Liberec 7., Pardubice 11.); mistrovství Slovenska: 1. (Žarnovica 1. Žarnovica 1., Žarnovica 1., Žarnovica 3., Žarnovica 1., Břeclav 2., Břeclav 2.); Zlatá přilba SNP 3., volný závod Moravské Budějovice 2.
1973:	kontrolní závody reprezentantů:2. v první kole (Slaný 9., Slaný 3., Čakovice 1.), 9. v druhém kole (Pardubice 4., Pardubice 10., Svitavy 6.); MS jednotlivců: předkolo Prelog 6., první kolo Krumbach 14.; 1. liga: Speedway club Bratislava 3. ve skupině B (Jozef Tóth 31 bodů z 69 bodů klubu celkem), postoupila do skupiny D, jejíž výsledky nejsou kompletně známy; MR jednotlivců: 16. (Slaný 8., Čakovice 5., Kopřivnice DNR, Ostrava DNR, Praha, Pardubice, Svitavy a Březolupy nestartoval); kvalifikace MR jednotlivců 1974: 6. v předkvalifikaci (Žarnovica 5., Zohor 4.,Plzeň 7.), 13. v kvalifikaci (Ostrava 11., Kopřivnice NS, Čakovice 6.); mistrovství Slovenska: 2. (Žarnovica 7., Žarnovica 1., Žarnovica 1., Zohor NS, Zohor NS); Pohár 4 zemí Břeclav: ČSSR 1. (Jozef Tóth 6 bodů), mezinárodní závod Praha – Strahov 10., test match Bratislava vs. Katowice v Zohoru 39:69 (Jozef Tóth 8 bodů), test match Slovensko vs. Praha v Zohoru 89:29 (Jozef Tóth 15 bodů)
1974:	kontrolní závody reprezentantů: nebyl nominován do MS (Pardubice 13. Pardubice 14. Pardubice 13.); 1.liga: Speedway club Bratislava 4. ve skupině B (Jozef Tóth 19 bodů z 56 bodů klubu celkem); kvalifikace o MR jednotlivců 1975: 9. v předkvalifikaci (Čakovice NS, Zohor 2., Plzeň 12.), 15. v kvalifikaci (Praha NS, Slaný NS, Pardubice 10.); mistrovství Slovenska: seriál nebyl dokončen, Jozef Tóth vedl po dvou závodech (Zohor 2., Zohor 1.); Pohár 4 zemí Zohor: ČSSR 1. (Jozef Tóth 8 bodů), Zlatá přilba SNP: 12.
1975:	1. liga: Kopřivnice 1. (Jozef Tóth 38 bodů z 239 bodů klubu celkem); kvalifikace o extraligu 1976: Kopřivnice 2. (Jozef Tóth 25 bodů z celkových 114 bodů klubu celkem); kvalifikace o MR jednotlivců 1977: 4. ve skupině A (Chabařovice 3., Chabařovice 5., Kopřivnice 6., Březolupy 10.); tréninkové lednové závody v Kopřivnici 7. a 3., Pohár přátelství v Zohoru 12., Zlatá přilba SNP 8., Zohor vs. Opole 44:34 (Jozef Tóth 12 bodů); Ostrow a Opole vs. Kopřivnice 49:26 (Jozef Tóth 4 body)
1976:	extraliga: Kopřivnice 5. (Jozef Tóth 20 bodů z 93 bodů klubu celkem); kvalifikace o extraligu 1977: Kopřivnice 3. (Jozef Tóth 25 bodů ze 112 bodů klubu celkem); MR jednotlivců: 6. v semifinálová skupina B (Žarnovica 5., Zohor 9., Chabařovice 5., Plzeň 7.), 15. ve finále (Praha 12., Slaný 14., Pardubice NS, Březolupy 12.); kontrolní závod v Žarnovici na závěr březnového soustředění závodníků Žarnovice a Březolup 2., Memoriál Ladislava Eliáše v Zohoru 8., test match Kopřivnice vs. Opole 45:33 (Jozef Tóth 1 bod), mezinárodní závod Zohor 7., Zlatá přilba SNP 7., Kopřivnice vs. Swietochlowice 30:46 (Jozef Tóth 5 bodů)
1977:	2. liga: Zohor 1. (Jozef Tóth ve třech závodech 25 bodů z 211 bodů klubu celkem); kvalifikace o 1.ligu 1978: Zohor 3. (Jozef Tóth 19 bodů z 97 bodů klubu celkem); mistrovství Slovenska: 8. (Zohor 3., Zohor 4., Žarnovica NS, Žarnovica NS); mezinárodní závod jednotlivců v Zohoru 10., Zlatá přilba SNP 11.; test match Žarnovica vs. Lublin 58:50 (Jozef Tóth 14 bodů a třetí místo v jízdě nejlepších jednotlivců obou celků); dubnový seriál Pohár národní mládeže: Targoviště 7., Šumen 14. Pleven NS, Plovidv NS, Sofie NS, Lublin vs. Žarnovica 73:23 (Josef Tóth 1 bod)
1978:	2.liga: Zohor 3. (Jozef Tóth v jediném závodě získal tři body ze 184 bodů klubu celkem); Memoriál Ladislava Eliáše v Zohoru 5.

---

Autor mnohokrát děkuje Ing. Jozefu Treščákovi ze Žarnovice, který text lektoroval, za cenné připomínky a fotografie z jeho archívu. Srdečné díky za doplnění článku patří rovněž pp. Vladimíru Paigerovi z Kopřivnice a Jiřímu Krátkému z Brna. A pochopitelně samotnému Jozefa Tóthovi za jeho čas a pohostinnost během dvou skvělých setkání v Bratislavě na sklonku února 2017.

---

Foto: Antonín Škach, Karel Herman, Juraj Kováč, archív Ing. Jozefa Treščáka a archív autora