Synové bývalých závodníků mívají kratší cestu k nastartování své vlastní jezdecké kariéry. V depu nepřístupném veřejnosti se pohybují ještě v kočárku a s elitními esy si mnohdy tykají zároveň se svými prvními slůvky.  Díky otcům mají ideální průpravu a know how servírované jako zlaté vejce na zlatém podnose. Na druhou stranu ovšem dobře vědí, že každá sranda něco stojí. V případě motocyklových závodů pořádný balík. I proto se Jaroslav Pták za úzká řidítka vrátil až více než třicet let od chvíle, kdy mu tatínek při testování na letišti ve Lnářích půjčil svou MZ 125. Mezitím však platil za úspěšného plochodrážníka a jedna zatáčka na ovále v Mariánských Lázních nese jeho jméno. Ovšem ani jeho cesta k ploché dráze nebyla přímočará a vedla přes motokros. Pojďme si příběh karlovarského borce vyprávět.

 

---

Závodní příběh Jaroslava Ptáka staršího na stránkách magazínu speedwayA-Z:

http://www.speedwaya-z.cz/?p=22255

---

Pokušení má jméno Jaroslav Lucák

Jaroslav Pták starší pověsil svou koženou silničářskou kombinézu na hřebík v první polovině osmdesátých let. Jeho synovi táhlo na osmnáct a už bylo jasné, že se jablko od stromu na československé motocyklové okruhy kutálet nebude, i když by pochopitelně chtělo.

„Člověče, nevím, nevybavím si to, když jsem chtěl závodit,“ přemýšlí dnes nad otázkou, proč se nestal jezdcem tatínkových motocyklů. „Od mládí jsem chápal, že to stojí peníze a je to spojený s velkejma problémama. Až do třinácti jsem hrál hokej. Měl jsem ho hrát dál, dneska bych třeba trénoval dětičky a byl zasazenej‘ zadkem do zlata. I špatný hokejisti jsou zabezpečený, ale dobrý závodníci se musej‘ starat.“

Jenže motocyklový bacil byl silnější. Mladý Jaroslav Pták si našel cestu do karlovarského pionýrského domu, kde existoval motoristický kroužek, který lákal motokrosovými padesátkami. Avšak jeho vedoucí se raději věnoval melouchaření při opravách automobilů a šikovní teenageři pro něho představovali proklatě levnou pracovní sílu.

První jarní závod v Lokti dopadl pro začínající karlovarské závodníky ještě hůře než bitva u Waterloo pro císaře Napoleona. Ze tří motocyklů se do cíle nedostal ani jediný, přičemž dva z nich bídný technický stav nepustil ani za startovací zařízení. A to si Jaroslav Pták pozval tátu, aby jako starý mistr byl svědkem hvězdného startu jeho kariéry!

Nyní mohl kabátem z ostudy obléknout celý karlovarský tým. Ovšem debakl se měl změnit ve vítězství. Někdejší brilantní silničář totiž vmžiku pochopil, že synovi nikdo nepomůže lépe než on sám. A tak se opět vrátil do závodního kolotoče s tím rozdílem, že místo silničních okruhů cestoval k terénním tratím.

„S motokrosovou padesátkou jsem začínal,“ ujímá se slova opět Jaroslav Pták junior. „Pak jsem přešel na ČZ 380. S ní jsem závodil v půllitrech, až jsem v roce 1984 narukoval do Dukly Benešov pod legendárního Rudolfa Reicha. Prošli mu rukama třeba Fojtík, Mašita nebo Mrázek. Franta Mrázek, kterej‘ loni umřel, tam šéfoval. Za mě byl podplukovník a strašně dobrej‘ chlap‘.“

Dukla Benešov byl armádní oddíl, jenž se specializoval na motocyklové soutěže. „V zimě o tréninku jsem si udělal koleno,“ dostává se Jaroslav Pták k odhalení, že ani enduro se nemělo stát jeho osudem. „Někdy v pětaosmdesátým mě vyndali z Dukly a převeleli k normálnímu útvaru.“

Jaroslav Pták stříhal metr k vytouženému civilu, jenž v jeho případě znamenal rovněž comeback k závodním motocyklům. „Zase jsem začal s motokrosem v krajským přeboru,“ vypráví. „V osmdesátým šestým jsem se potkal s Jardou Lucákem (blíže o něm zde), v Nýrsku jel veterány.“

Od nešťastného pádu Jaroslava Lucáka při kvalifikaci o mistrovství republiky v Čakovicích uplynulo už deset let. Jeho následky ukončily jeho závodní kariéru, nicméně on se o to víc věnoval trenérské práci v tehdejším AMK Plzeň. A jak vidno, nezapomínal na svou lásku k motokrosu. Bez následků nezůstalo ani jeho setkání se svým karlovarským jmenovcem.

„Řekl mi ‚pojď zkusit plochou dráhu‘,“ vzpomíná. „Zablikaly mi oči, vždycky jsem inklinoval ke čtyřtaktům. Svez‘ jsem se na Borech na plochodrážce a bylo rozhodnuto. Tak jsem začal s plochou dráhou. Poprvé jsem na ní jel někdy v červenci 1986. A na podzim jsem už jel první závody v Březolupech.“

 

Plochodrážní debut ve slušné konkurenci

Nastartovat plochodrážní kariéru v půli osmdesátých let bylo o poznání snadnější než v současnosti. Už jen proto, že zájemce o sport levých zatáček dostal od klubu nejen motocykl, ale i většinu závodnického vybavení. Kupříkladu AMK Svitavy lákal roku 1987 adepty plochodrážního sportu dnem otevřených dveří. Příchozí si museli přinést pouze vlastní přilbu a jedinou další podmínkou, aby se mohli vydat vyzkoušet novou dráhu v Cihelně v sedle půllitrového stroje, byl platný řidičský průkaz.

Nicméně jedna věc byla na plochodrážním motocyklu jezdit a druhá závodit. Ostatní motocyklové disciplíny většinou nabízely tři úrovně od krajské přes národní až po federální, přičemž účast v konkrétním podniku byla limitována výkonnostní třídou a pak již jen kvalifikačními limity dané disciplíny či propustností tratě.

Ovšem plochodrážní závod má svůj omezený rozpis. Mistrovství republiky jednotlivců jezdilo šestnáct závodníků plus náhradníci. Liga byla sice trojstupňová, jenže do sestavy čtyřčlenných týmů se kromě základní čtveřice a náhradníka vešli navíc pouze dva junioři, které čekaly pouze extra rozjížďky s jejich vrstevníky. Stejně jako současný přebor nabízel řešení tehdejší Přebor ČSR. Jenže místo celoročního seriálu plnil především roli kvalifikačního předstupně federálního šampionátu. A také jeho závody měly pochopitelně rozpis pro šestnáct mužů, zatímco ostatní borci se mohli na plochou dráhu jen dívat.

Přitom v půli září 1986 se v Březolupech při kvalifikaci pro Přebor ČSR 1987 tísnilo sedmačtyřicet plochodrážníků, avšak kvalifikovat se mohlo jen devětadvacet z nich. Jména některých z nich jsou dobře známá i dnešnímu čtenáři. Skupinu C nevyhrál nikdo jiný než Václav Milík, pochopitelně starší, béčko Jan Pecina, zatímco áčku kraloval Jan Verner. Bývalý reprezentant se loučil se svou bohatou kariérou v chabařovické vestě, zatímco Zdeněk Tesař měl po návratu z vojny hvězdnou kariéru teprve před sebou.

Kvalifikační mítink navštívili vesměs diváci z nejbližšího březolupského okolí. Mohli držet palce počtenému kontingentu místních závodníků, z nichž budou dodnes povědomá jména Jaroslav Gavenda a Josef Mizera. O postup však bojovali kupříkladu Miroslav Musil, jenž měl později pomáhat zachránit mariánskolázeňský kilometr, plzeňský nezmar Karel Kadlec nebo František Kalina, dnešní traťmistr svítkovského oválu.

Konkurence byla nevídaná, takže žádný div, že se Jaroslav Pták při své plochodrážní premiéře musel smiřovat s vyřazením. „Pro mě bylo novinkou, že se před závodem netrénuje, ale jde se rovnou na pásku,“ glosuje Jaroslav Pták své začátky na oválech. „Tak jsem začal s plochou dráhou. Ale pořád jsem chtěl jezdit silnici, to jsem viděl doma, proto se mi líbila dlouhá dráha.“

Na svůj debut v long tracku si však musel počkat až do roku 1988, kdy po čtyřech závodech republikového šampionátu obsadil dvanácté místo. „Říkám, že silnice je přesná a rychlá práce,“ filozofuje. „Dlouhá plochá dráha je přesná a špinavá práce. Na krátký děláš nájezd s tolerancí tři metry, na dlouhý, když se netrefíš o metr, nájezd už optimální nemáš.“

 

Tráva pod starobylým hradem utváří další směřování kariéry

V sezóně 1987 však Jaroslav Pták ještě hledal závody na krátké dráze s lucerničkou v rukou. Plzeň začala pracovat na svém návratu do extraligy, z níž právě po letech vypadla. Na splnění tohoto snu si však na Borech museli počkat ještě déle než leckterý vězeň ze sousedství stadiónu. Navíc závodníků bylo relativně hodně a tak hrdina našeho vyprávění v základní části první ligy v sedmaosmdesátém absolvoval jen dvě rozjížďky, když druhý květnový den v Čakovicích zaskočil za svého kolegu Václava Vitíka. A podobné to bylo i v seriálu prvoligového finále.

„V Plzni byl hvězda Jindra Dominik, pak jeho brácha Zdeněk a Jarda Hauptmann,“ komentuje Jaroslav Pták tehdejší dění na ligové scéně. „Jezdil za nás třeba i Míra Musil. Kolem Jardy Lucáka byla bezvadná parta.“

Menší počet závodů tehdy ani nevnímal. „Jarda vedl tréninky skvěle,“ říká s uznáním v hlase. „Pořád jsi při nich závodil. Jezdili jsme čtyřikrát čtyři kola na pásku. On to koučoval skvěle.“

Jenže dopředu se draly kluby z Liberce a Chabařovic, které dokonce v sezóně 1988 nepustily Plzeňany do finále první ligy. Hrdina našeho vyprávění na svátek všech čarodějnic postoupil do přeboru jako pátý náhradník a ve druhém semifinálovém podniku se našlo místo i pro něho. V červnu se dočkal svého prvního plochodrážního umístění na pódiu. V domácím semifinále šampionátu dvojic zaskočil za Zdeňka Dominika po boku jeho bratra Jindřicha. Nakonec mohli slavit nejen vavřínové věnce, ale i postup do pražského finále, kde už ovšem oba sourozenci startovali spolu.

V sezóně 1989 už byl nejlépe bodující Plzeňan. Dvanácti body při květnovém prvoligovém mítinku na Borech se postaral o svůj doposud nejlepší výsledek v lize. Jenže západočeský celek procházel generační obměnou. Bratři Dominikovi byli na konci svých kariér, Karel Kadlec závodil v Liberci, Jaroslav Hauptmann v Chabařovicích.

Plzeň se dostala na dosah samotného ligového dna, když v malém finále první ligy obsadila poslední příčku. Kariéra Jaroslava Ptáka se však stočila přesně opačným směrem. Zatímco klub mířil dolů, on putoval výsledkovými listinami opačným směrem. V přeborové kvalifikaci v Březolupech skončil s dvanácti body jako druhý mezi Zdeňkem Holubem a Petrem Hurychem, jehož čas od času i dnes potkáte v depu Severočechova syna. Dostal se až do finále, které mu vůbec nevyšlo, jelikož z pozice sedmnáctého muže konečného pořadí měl hodně daleko k první desítce, která se utkala v kvalifikaci o postup do mistrovství republiky jednotlivců.

Šampionát na dlouhé dráze vynechal, nicméně ve druhém ročníku mistrovství republiky na travnaté dráze ve Vysokém Chlumci nechyběl. „Nebyla to špatná trať,“ hodnotí ovál pod okny starobylého lobkovického hradu. „Bylo to velmi dobrý. Kbely potom stály za prd, dělaly se tam díry a nebylo to pravý ořechový. Je škoda, že u nás dnes trávu nikdo neudělá. Přitom jsou na to malý náklady, potřebuješ zemědělce, co tam dá balíky slámy, a pak vlastně jen startovací zařízení.“

Ve Vysokém Chlumci se v devětaosmdesátém radoval z titulu Zdeněk Schneiderwind, který za celé odpoledne ztratil jediný bod. Důvod k úsměvům měl však i karlovarský borec v plzeňské vestě. Desátá příčka mu totiž otevřela cestu do reprezentace, protože byl nominován k evropskému šampionátu na trávě.

 

Směrem k travnatým a dlouhým oválům

Zimní přestávka vzala s sebou komunistické zřízení a počátek července zastihl Jaroslava Ptáka v italské Montanagně. „To byla nádherná a rychlá dráha, moc pěkný,“ netají se obdivem ještě po více než čtvrtstoletí. „Bylo strašný vedro, šedesát osm stupňů naměřili u startu a říkali, že když teplota půjde přes sedmdesát stupňů, závod zrušej‘ a pojede se druhej‘ den.“

Díky deváté příčce Jaroslav Pták postoupil do semifinále ve Winterbourne poblíž britského Salisbury. „Po tréninku jsem měl čtvrtej‘ čas,“ vzpomíná. „Ale byl jsem vyjukanej‘ mlaďas, rozbrnkalo mě to a skončil jsem vzadu. Na bažanta to ale nebylo špatný, neměl jsem nic za sebou, byla to moje čtvrtá, pátá tráva v životě. A to ještě zatáčky byly v kopcích. Startovalo se na kopci, jelo se dolů a nahoru do další zatáčky na kopci. A zase zpátky.“

O jeho reprezentační debut se tehdy postaral Evžen Erban. „Ať je to, jak je to, on to tenkrát vzal na sebe,“ přibližuje Jaroslav Pták. „Nebyl jsem ani v Rudý hvězdě, ani v Pardubicích. Jeli jsme domů z Montanagny a on říkal, jak je rád, že jsem postoupil. Pro soukromníka to byl úspěch proniknout mezi profíky z Prahy a Pardubic. A od tý doby jsem jim tam překážel (smích).“

V devadesátých letech ještě platila restrikce, že v mistrovství Evropy na trávě nesměli startovat účastníci světového šampionátu na dlouhé dráze. V něm se Jaroslav Pták začal pohybovat od sezóny 1992 po jedné repríze své účasti v evropském mistrovství na trávě, do něhož se vrátil po zrušení omezení kombinování evropské trávy a světové dlouhé dráhy roku 1996.

„Největší úspěch na trávě pro mě bylo, když jsem ve čtyřiadevadesátým vyhrál pouťák v Morizes,“ zamýšlí se. „To je taky atypická dráha a pršelo. Tuny bláta! Potom v devětadevadesátým, když se česká velká cena nejela v Mariánkách, ale v Mühldorfu. Dostal jsem divokou kartu a vyhrál jsem céčko. A taky pršelo, hodně pršelo. Zdeněk Schneiderwind vyhrál béčko, já céčko, ale před losováním jsme měli čtyři stejně bodů a do céčka dali mě. Jel jsem druhej‘ za Cunninghamem a v posledním kole jsem ho vnějškem objel.“

 

Ledové eskapády

Z portfolia disciplín ploché dráhy Jaroslav Pták nikdy nevyzkoušel její ledovou odnož. Nicméně na ledě přesto závodil, protože na počátku devadesátých let se mohlo směle zdát, že šroubky u nás mají skvělou budoucnost. Psal se první duben roku 1990, kdy při kontrolním závodě reprezentantů v Pardubicích lákal spíkr na první ročník Poháru zimního stadiónu, jenž začínal těsně po skončení mítinku ve Svítkově.

Sliboval také vystoupení striptérky s uměleckým jménem Ornela, krasobruslaře a utkání pardubických hokejistek se soupeřkami z Kolína, nicméně především halový závod osmi plochodrážníků zvučných jmen. Podobná akce se už v Pardubicích konala o tři roky dříve, tehdy na vnějším kluzišti, nicméně v jednadevadesátém se Pohár zimního stadiónu dočkal repete. A v listopadu zažil šroubky také Benešov u Prahy.

„Já jsem jel až v Benešově, tam jsem byl pátej‘,“ ujímá se slova Jaroslav Pták. „S tátou se nám to líbilo. On je činorodej‘ a prohlásil ‚uděláme to ve Varech na zimáku‘. Tady je to taková vesnice, každej‘ se s každým zná. Byl tam nějakej‘ Antoník, šéf zimního stadiónu, a ten byl pro.“

A tak se koncem února 1992 v Karlových Varech předvedla plochá dráha vůbec poprvé v historii, jelikož předchozí pokusy z půle padesátých let experimentovaly pouze se závody sériových strojů. „Mělo tam bejt‘ dvacet čísel ledu, ale byly tam jen čtyři,“ vypráví Jaroslav Pták. „A ke konci se to prohráblo na asfalt. Klaus Lausch neměl devatenáctku, ale osmnáctku, protože sehnali širší gumu, kam se vešlo víc hřebíků. A to bylo dost.“

Ve finále Petr Vandírek upadl. Cílem se prohnal jako první Václav Milík před Janem Holubem, zatímco Jaroslav Pták skončil třetí. O jeden měsíc a jeden den později se konal třetí ročník Poháru pardubického stadiónu. Že měl být definitivně tím posledním, napovídalo také místo konání, jelikož se z Pardubic přesunul do Hradce Králové.

„Hradec jsem vyhrál,“ nemůže karlovarský závodník zapomenout na finále, do jehož cíle dorazil jako první před Zdeňkem Holubem, Janem Hádkem a Jiřím Rafajem. „Pan Suchánek mi zrovna šil novou kombinézu. Před závodem jsme ji jeli k němu vyzvednout a on mi povídá ‚hele, ty to vyhraješ, moh‘ bys mi udělat reklamu?‘. V Čivicích jsem mu ji jen zaplatil a on mi ji pak v Hradci dal při vyhlášení vítězů jako hlavní cenu.“

Na práci Josefa Suchánka, dědečka pardubického závodníka, nedá Jaroslav Pták dopustit dodnes. „Byl to machr, věděl, co ta kombinéza chce, a já s ní ještě před čtyřmi lety závodil na silnici,“ říká s uznáním v hlase. „Až mi manželka Pavlínka koupila novou. Přitom já chtěl závodit jen do padesáti. Jenže když mi koupila pořádnou kombu, řek‘ jsem, že teda budu muset závodit ještě dál.“

Hradecký mítink byl posledním šroubkařským závodem u nás až do února 2012, kdy v Růžené uspořádali speedway na ledě před podnikem klasického ledařského šampionátu. V devadesátých letech se tu a tam konaly akce Klabo Teamu, jenž však měly spíše charakter exhibice. Na sklonku zimní sezóny 2000 ji z tradičního Milevska přesunuli do Tábora.

Nechyběl ani hvězdný Franz Zorn a divákům se vůbec prvně představil Zdeněk Simota, který ještě čekal na své patnácté narozeniny. Aby show byla dokonalá, uprostřed oválu na hokejovém stadiónu stály vystavené motocykly a stupně vítězů s cenami. Ovšem až do chvíle, než Jaroslav Pták upadl a málem všechno zdemoloval.

„Prdlo mi tam jabko v koleni,“ povzdechne si. „Měl jsem půl kola najeto a po zimě jsem byl natěšenej‘. Šel jsem dovnitř, byly tam palety jako pódium. Já z toho nestačil vystoupit a kolenem se do těch palet praštil. Vrátili jsme se domů, šel jsem k doktorovi a ten zjistil, že jsem si zlomil jabko. Asi za měsíc se jel Parchim, čtvrtfinále mistrovství světa. Já jsem tam odjel, ale po třech jízdách bylo hotovo. Udělal jsem pro výsledek všechno, ale tři měsíce jsem měl problémy s tím kolenem. Vlastní blbostí!“

 

Plzeň, Čakovice, Chabařovice a zase Plzeň

Vyprávění Jaroslava Ptáka nás zavedlo za práh současného tisíciletí, nicméně vraťme se na počátek devadesátých let. Jeho tehdejším závodnickým chlebem byla klasická dráha. Roku 1990 byl nejlépe bodujícím závodníkem prvoligové Plzně. Přebor ČSR zmizel v propadlišti dějin, z nichž se vynořil až po dvaceti letech. Nahradil jen rozšířený kvalifikační model mistrovství republiky jednotlivců s jediným finále na konci. Jaroslav Pták skončil ve čtvrtfinále, když jej do semifinále nepustil jen úvodní podnik v Liberci, který si zpackal úvodním pádem.

Změny počátku devadesátých let čekaly také ligu. Od roku 1991 se jak extraliga, tak první liga vrátily k systému dvojutkání. Po zániku Střediska vrcholového sportu v Pardubicích se do Plzně vrátili bratři Bořivoj a Jan Hádkovi. Spolu dali dohromady prakticky celou polovinu bodů, které západočeský klub v jednadevadesátém dal v první lize dohromady.

Excelentní byl také Jaroslav Pták, spolehlivě bodovali i ostatní závodníci. Plzeňané proto pozvali svou zahraniční posilu Georga Limbrunnera jen na úvodní domácí duel se slabými Čakovicemi v dubnu. Po Němcově tříbodovém fiasku na Markétě už vůbec. Nicméně celek přesto vyhrál všech osm svých utkání a s přehledem postoupil do extraligy 1992.

„Pamatuju si na poslední závod v Čakovicích,“ bleskne hlavou Jaroslava Ptáka vzpomínka. „Venca Verner začínal v Čakovicích zase závodit. Neprohrál ani jednu jízdu a já ho v tý poslední porazil. To byl pro mě velkej‘ úspěch. Už jsme byli kamarádi, já byl v Anglii na trávě a on dělal šéfa výpravy. Porazit ho, to pro mě bylo zadostiučinění.“

Extraligový ročník 1992 byl jedním z nejzamotanějších v celé historii vůbec. Pražský Olymp vyhrál titul, aniž by ztratil jediné utkání. Při rovnosti se Slaným však Pardubicím ke stříbru pomáhala pomocná kritéria. Za nimi se Plzeň, Chabařovice a Březolupy srovnaly na stejném počtu tabulkových bodů. Ke slovu se dostaly součty skóre z jejich vzájemných závodů. Plzeň jich v deseti závodech dala dohromady nejvíce. Skončila čtvrtá před Chabařovicemi, zatímco Březolupy spadly do propasti první ligy 1993.

Plzeň čekaly v extralize skvělé časy korunované titulem v sezóně 1994. To už ovšem v její sestavě Jaroslav Pták nebyl. V třiadevadesátém přestoupil do prvoligových Čakovic, které však čekal poslední rok existence. Na červnové závody v Kopřivnici a v Březolupech tým vůbec nepřijel a v neděli 18. září uspořádal po třiadvaceti letech vůbec poslední plochodrážní závod na svém ovále.

„Čakovice už krachovaly, pak jsem šel do Chabařovic,“ pokračuje Jaroslav Pták. „Tam se mi líbilo, byla to parta. Karel Voborník nebyl špatnej‘ kouč. Tam jsem prožil pěkný léta.“

S písmenem CH na vestě se Jaroslav Pták objevoval už roku 1993, kdy hostoval v extralize. Na konci října vyhrál chabařovickou Závěrečnou, aby se napřesrok objevil opět jako kmenový závodník extraligového družstva. Severočeši strávili ve vyšší divizi jediný rok, aby posléze až do sezóny 1999 pravidelně oscilovali mezi extraligou a první ligou. Na sklonku tisíciletí jsme už Jaroslava Ptáka vídali opět s plzeňskou vestou. V té době se však už profiloval spíše jako specialista na dlouhé a travnaté dráhy.

„S tou krátkou jsem to musel omezit, nebylo možný to udržet,“ zdůvodňuje klíčové rozhodnutí pro svou další kariéru. „To jako soukromník prostě nemůže finančně utáhnout. Mám ten sport rád, ale že bych šel do nějaký levárny v účetnictví, to ne. Ta možností byla, ve Varech bylo těch ruskejch‘ kluků dost. Ale těm buď ty balíky vozíš, nebo tě zastřelej‘.“

 

Havajské rande s vlastním motocyklem

Ať tak či onak, Jaroslav Pták se s volbou věnovat se výhradně dlouhé a travnaté dráze netrefil do správné doby. V květnu 1994 se sice postavil na první stupně vítězů v mistrovství republiky v Mariánských Lázních a celkově skončil čtvrtý jen o dva body za Bořivojem Hádkem, jenž měl za sebou již tři světová finále v této disciplíně. Jenže už za dva roky byl šampionát zrušen a ve dvou dalších sezónách pouze doprovázel závod světového ranku. O trávě ani nemluvě, protože po AMK Čakovice s trojicí jeho kbelských závodů v devadesátém se až do dnešních dnů o organizaci trávy na našem území pokusil pouze Michal Stárek. I jeho pokus vrátit motocykly na pardubické dostihové závodiště se nedočkal realizace.

V září 1997 v Mariánských Lázních vrcholil premiérový ročník seriálu o světového dlouhodrážního mistra a šampionát republiky se stal jeho doprovodným programem. V sobotu kraloval Antonín Šváb, jenže v poslední rozjížďce jej nechal na holičkách motocykl, takže nejvíce bodů dal dohromady právě Jaroslav Pták.

V neděli se konala jediná jízda o vítězství v mistrovství republiky už za účasti našich dlouhodrážních es, která předtím startovala ve světovém klání. Karlovarský závodník neviděl její cíl kvůli mechanické závadě. Napřesrok se český šampionát skládal z jedné jediné rozjížďky v rámci semifinále mistrovství světa a on v ní skončil čtvrtý.

Na lázeňský kilometr však padaly těžké časy. Roku 1999 prodal AMK Mariánské Lázně své světové finále, jímž se seriál uzavíral, do bavorského Mühldorfu. Napřesrok na západě Čech měla finálová část začínat, takže podobný kšeft pořadatelům nevyšel. Navíc se korunky z miliónové dotace na nové bariéry kamsi zakutálely a až do sezóny 2002 se o lázeňský plochodrážní program staral vlastně jen pardubický veteránista Jiří Šmída, který sem domluvil veteránské ELVS.

Ruku v ruce s přeměnou mistrovství světa na dlouhé dráze zanikl evropský šampionát na trávě, než jej roku 1998 obnovila evropská motocyklová federace. Jaroslav Pták pilně objížděl volné závody, kam dostal pozvání. A v šestadevadesátém se vypravil na turné do Austrálie, kam se vrátil ještě v letech 1997, 1997 a 2002.

„To bylo něco úžasnýho,“ rozzáří se jeho oči za skly dioptrických brýlí. „Ale musel’s sehnat aspoň sto papírů. Tady byla zima, tys přiletěl zpátky v březnu a měl na zádech pět závodů na dlouhý dráze. V roce 2002 jsem tam byl s jawskou dvouvačkou a nebylo to dobrý.“

Dráhy u protinožců jsou jiné než v kontinentální Evropě. „Nejhezčí byla na Gold Coast, co bydlí Ivan Mauger, to bylo nádherný,“ reaguje Jaroslav Pták okamžitě. „Ta dráha nemá chybu, jak tam běhaj‘ koně, je to rovný jako stůl. Proto se nesmí jet dvaadvacítky gumy, ale devatenáctky jako na krátký. Ale svezení je nádherný. Krásná dráha byla i v Christchurch na Novým Zélandě. Dvanáct set metrů dlouhá, na jedný straně dvě zatáčky, který se jezděj‘ jako jedna.“

Do té doby tvořil Jaroslav Pták nerozlučnou dvojici se svým otcem, jenž v jejich vztahu hrál spíše roli staršího bratra, ale zámořská turné přinesla zbrusu novou zkušenost. „Já jsem tam jel prvně sám, letěl jsem tam s motorkou a uměl anglicky deset slov,“ přibližuje tehdejší těžkosti. „Už ve Frankfurtu mě vytáhli z letadla, že nemám kanadský víza, ale motorka odletěla. Helmut Rahn (otec Andrease, který svého času hostoval za Plzeň v naší extralize a jel i mistrovství republiky na dlouhé dráze – pozn. redakce) říkal ‚není problém, zajedeš do Bonnu, tam ti udělaj‘ tranzitní vízum a s motorkou se potkáš zase na letišti v Honolulu‘.“

Nad tím se mu doopravdy zatočila hlava. „Já nevěděl, kde Havaj je,“ směje se dnes po více než dvaceti letech. „Lítalo se kolem světa přes Calgary do Vancouveru, pak do Honolulu a odsud do Sydney. A skutečně, jak jsem přistál v Honolulu, borec s mikrofonem křičel, že Mr. Ptak tam má nějakou bagáž.“

 

Tři Zlaté přilby v Pardubicích, jedna zlatá přilba ve vitríně

Další štrapáce však Jaroslava Ptáka čekala, když se na sydneyském letišti imigračnímu úředníkovi prokázal dokumentem s českým lvíčkem. „V Austrálii ukážeš českej‘ pas, okamžitě výslech,“ líčí své zážitky. „Všichni mi ujeli. Ivan Mauger zabukoval autobus Greyhound, ale řidič mi nechtěl motorku vzít, musel jsem ho podplatit.“

A pak že korupce je typicky česká záležitost! „Jseš na letišti a motorky máš vedle sebe v krabicích a teď musíš na záchod,“ přidává Jaroslav Pták další postřeh. „Svou vytříbenou angličtinou jsem někoho poprosil, ať mi to pohlídá. Ale v Austrálii se mi dařilo, všichni jsme tam byli na stejný lodi. Co sis neuměl udělat, jsi neměl. A já tam skončil nejhůř osmej‘ a nejlíp druhej‘. V televizi šel hokej na olympiádě v Naganu a hned potom jsme byli na bedně v Tamworthu s Vencou Vernerem a on mi povídal ‚to je ale vítěznej‘ únor!‘.“

Dnes vás mobilní telefon během chvilky spojí s kýmkoliv na druhém konci světa, nicméně v půli devadesátých let míval takový technologický výkřik jen málokdo. „Volal jsem tátovi, že to špatně startuje,“ říká Jaroslav Pták, který si v šestadevadesátém musel pro telefonické spojení na trase Austrálie – Karlovy Vary najít aparát připojený kabelem do zdi. „On šel do dílny, načasoval motor, hodnoty napsal na papír, který odfaxoval Ivanu Maugerovi. Já si od něho půjčil hodinky a kotouč a v dílně jsem podle tátových údajů načasoval motor!“

Když se od protinožců vrátil, mohl očekávat nejen potvrzení závodnické formy, ale také obyčejnou lidskou závist. „Všichni okolo vždycky věděli, že jsem i přivez‘ půl miliónu,“ chechtá se při vzpomínce, jak pádnou odpověď jim vždy přichystal. „Já jim říkal, že jenom 398 tisíc. Přitom to byl vždycky stotisícovej‘ vejlet, ale všichni ostatní zaručeně věděli, že sis tam jel vydělávat. Mně však šlo o to, že když jsem se vrátil, byl jsem rozjetej‘.“

Život zkrátka a dobře často bývá plný paradoxů, mezi něž ovšem patří také tři starty Jaroslava Ptáka při pardubické Zlaté přilbě… „Franta Vondráček, můj sponzor o to stál, v Pardubicích něco sponzorsky zalepil,“ vysvětluje Jaroslav Pták, kterak se do startovní listiny závodu všech závodů vlastně dostal. „Ale byla to utopie, to už jsem krátkou jel doplňkově a na Zlatý přilbě bylo patnáct lidí z mistrovství světa. A to bylo špatně. Svezení dobrý, Pardubice jsou vždycky pěkný…“

Nicméně jedna zlatá přilba se v jeho klenotnici přece jen třpytí. „Vyhrál jsem ji ve Willingu v roce 2002,“ zachytí Jaroslav Pták obdivný pohled namířený ke krásné trofeji. „Je to dílo pana Šmídy a já jsem jedinej‘, kdo ji má v Čechách. Oni ji vždy vozej‘ do Willingu a všechny skončily v Anglii nebo v Německu a jenom tahle zůstala u nás. To byl den, kdy se všechno sejde. Předjel bych i sám sebe. To se člověk už ráno dobře probudí a řekne si ‚pět jízd, pětadvacet bodů‘.“

 

Konec ve dvaačtyřiceti

Parta okolo Miroslava Musila (více o něm zde) nenechala závodění v Mariánských Lázních padnout. Poslední dubnovou neděli se na místním kilometru konal dlouhodrážní šampionát, první po čtyřletém vakuu. Navíc na rozdíl od praxe sezón 1997 a 1998 šlo o regulární závod, nikoliv zvláštní jízdy doprovázející mistrovství světa, na jehož návrat si západočeské lázně musely ještě další čtyři roky počkat.

Pod typicky aprílovou oblohou na dráze, na níž byla ještě znát dlouhá pauza, kraloval Zdeněk Schneiderwind. V sedle pekelně rychlé tovární Jawy nejenže časem 1:50,807 o chloupek překonal traťový rekord, ale vyhrál všechny své jízdy. A po triumfu ve finále získal po deseti letech svůj druhý domácí titul.

Za jeho zády se vstříc šachovnicové vlajce ve finále řítil Antonín Šváb. Jenže ve třetím kole zajel na travnatou plochu a vzdal. Zatímco v jeho garáži v depu propukla hádka, kdo zapomněl dolít metyl, místo něho vykročili na stupně vítězů Pavel Ondrašík a Jaroslav Pták. Výtečnou náladu mu pokazila až porucha v nadstavbovém Memoriálu Zdeňka Kudrny, kvůli níž se ani neodlepil od startovního roštu.

Hrdina našeho příběhu sice nešetřil radostí nad premiérovou medailí v celkové klasifikaci mistrovství republiky, nicméně rok 2003 jej nezastihnul v optimálním rozpoložení. „Teplárnu ve Varech vzal Karel Holoubek a pětatřicet nás vyházel,“ povzdechne si. „Umřela mi maminka, byl jsem na dlažbě, umřel mi i pes a pak jsem se rozbil v Mühldorfu. Na pracáku mi podporu nedali, protože když závodíš, nemůžeš zrušit živnosťák. Do toho přišla ještě minimální daň z příjmu, i když jsi ho neměl, protože jsi seděl rozmydlenej‘ doma.“

Ze všech patálií se karlovarský závodník dokázal vykřesat, rok se sešel s rokem a v sezóně 2004 stál opět u startovní pásky. Mariánskolázeňské mistrovství republiky okolnosti přesunuly až na svátek všech Václavů. Počasí na konci září umí být kouzelné a rozchechtané sluníčkem, ale tentokrát zanechaly ustupující deště za sebou nejen válející se mlhy, ovšem také ovál s povrchem připomínající spíše plastelínu.

„Všichni se báli toho materiálu,“ vybaví si Jaroslav Pták okamžitě. „Wind byl rozbitej‘, Tonda Šváb taky. Všichni mi říkali ‚to budeš mistrem republiky ty‘, ale já si udělal rameno. První jízdu jsem vyhrál, ale ve druhý se prošoupal kryt primáru a já šel na držku.“

V červenci 2005 se však na třetí místo v mistrovství republiky vrátil. „Od roků 2005, 2006 už do motorek opravdu nebylo, co dávat,“ dostává se Jaroslav Pták k momentu, kdy po své čtyřicítce měl ukončit svou závodní kariéru. „Mecenáši ubejvali, nebyl to udržitelnej‘ stav. Než jenom někde startovat, to by se mi nelíbilo, když závodíš, chceš dopředu a ne jen čekat, kdo odpadne, abys udělal dva body. A tak jsem v roce dva sedm k velký radosti manželky Pavly jel naposledy.“

V sezóně 2007 vsadil Jaroslav Pták na post náhradníka v Mariánských Lázních s vírou, že na kvalifikaci světového šampionátu vesměs někdo nedorazí a on bude mít na důvěrně známé dráze větší šanci postoupit do challenge než coby regulérní startující ve druhém semifinále v dalekém Artigues de Lussac. Nicméně opak se ukázal pravdou a on vyjel na ovál až v poslední rozjížďce základního rozpisu. Ke všemu si koncem srpna při tréninku v sedle motokrosového motocyklu polámal žebra a v národním týmu pro první mistrovství světa družstev jej nahradil Karel Kadlec.

Na podzim 2007 se proto rozhodl skončit aktivní kariéru, byť se napřesrok do Mariánských Lázní vrátilo finále mistrovství světa a on měl velkou šanci startovat minimálně v jízdě poslední šance. „Už to bylo deset let, ale když teď přijedu do Mariánek, mám mokrý oči,“ netají se. „Kecal bych, že mně to nescházelo, závodím od patnácti let a to je přes tři čtvrtiny života.“

Ani v závodnickém důchodu však příliš často nevysedával doma. „Koupili jsme si obytňák,“ vypráví. „Přišla sobota, neděle, zapřáhli jsme to a jeli někam ven. Tutím člověk zacelil díru, začali jsme poznávat Čechy.  Ukázalo se, že jsme museli mít křišťálovou kouli. Když začal blbnout náš dědek, obytňák se hodil, protože na silnici to bez něj nejde.“

 

Proklatě rychlý dědeček

Zasvěcení motorističtí fandové vědí, co Jaroslav Pták posledním souvětím myslí. V Ohři neuběhlo mnoho vody, když se jeho otec dostal k rámu stopětadvacítky, kterou pro něho a dalšího plzeňského silničáře Jana Doležala postavil renomovaný konstruktér Václav Pauer. V garáži v areálu karlovarské teplárny záhy motocykl vzniknul znovu a Jaroslav Pták senior se za jeho řidítky pustil do veteránských závodů.

„Jednoho dnes přines‘ od Doležala rám a říká ‚doděláme to‘,“ vzpomíná Jaroslav Pták na otcův silničářský comeback. „Tak jsme to dodělali. Když začal závodit, byly to pro mě strašný nervy. Zažil jsem to už jako kluk, ale to jsem ještě nevěděl, co je to za ránu, když s tím bouchneš. A silnice není plochá, tam ho nevidíš pořád, projede kolem tebe jen jednou za dvě minuty! A když nepřijede, jen si říkáš ‚co se stalo?‘.“

Od roku 2010 rodina Ptákova opět cestovala po motocyklových kolbištích. „Já se ještě dvě hodiny po tátově závodě nemoh‘ nahodit, co mi dělal žaludek,“ svěřuje se někdejší plochodrážník. „Mechanikovat je větší zátěž, než když závodíš. To byly nejhorší léta na moje srdce. Měl jsem z toho šílenou radost, ale strašně jsem se bál.“

Jejich role se však měly zase rychle obrátit. „Táta měl průšvih s mrtvičkou,“ objasňuje příčinu, proč se za řídítky ČZ 125 Pauer objevuje on sám. „Já se zase oblíknul do kombinézy a od roku 2011 s tátovou motorkou jedu já.“

Otcův závodní speciál přitom poprvé vyzkoušel již o třicet let dříve. „Ve Lnářích ve Tchořovicích jsem se svez‘ na letišti, to mně bylo patnáct,“ vypráví. „Táta jel testovat do Písku a vraceli jsme se zpátky. ‚Pojď, je zapotřebí to zajet na letišti‘, řekl mi. Měl stopětadvacítku MZ, šoupátko, voda, on s ní byl osmej‘ v mistráku. Takovou mít dneska! Čekal, jestli tam dám všech šest kvaltů. A já je dal.“

Sen o silničních závodech se Jaroslavu Ptákovi splnil až v plochodrážním důchodu. „Vždycky jsem chtěl jezdit silnici, ale finančně to nešlo,“ splyne z jeho úst souvětí, jímž bychom se ovšem vraceli na začátek našeho příběhu. Pobavme se raději o jeho současném závodění.

„Porážíš lidi, co jezdili velkej‘ mistrák, jako je třeba Bohouš Seifert,“ rozzáří se okamžitě. „Z toho máš radost. Nic si za to nekoupíš, ale hezky se poslouchá, když za tebou v Branný přijde pan Havrda a ‚hele, Jardo, oni tě u toho hradu zdržujou!‘  Nebo v Nepomuku, když mě chválil i sám pan Pauer.“

Vnoučata tím pádem svého dědečka moc často nevidí sedět v teplých papučích v útulném karlovarském bytečku. „Jedu ve třídě, kde jsou buď čtyřtaktní dvěstěpadesátky nebo dvoutaktní jednoválcový stopětasedmdesátky,“ pokračuje Jaroslav Pták. „A většinou je porážím. V Jičíně, kde jsou roviny a tři rohy, mi ujedou. Ale třeba v Branný nemaj‘ nárok. A Hockenheim jsem vyhrál loni i předloni.“

Na okruzích se mu hodí i zkušenosti z oválů. „Říkaj‘, že z plochý dráhy mám strašnej‘ nájezd,“ pochlubí se. „Brzdím až na padesáti metrech, ostatní už na sedmdesáti pěti. A něco pravdy na tom bude…“

 

---

Jaroslav Pták děkuje:

„Poděkování firmám, které mě podporují: Karlovarská teplárenská a.s., TRIVAL, s.r.o., Auto Mudra s.r.o. a Auto Musil Stará Voda. Zvláštní poděkování patří mé manželce Pavle a tátovi Jardovi za celoživotní oběti.“

---

Plochodrážní kariéra Jaroslava Ptáka (* 10.5.1965) v zrcadle času:

1986:	kvalifikace P ČSR 1987 – Březolupy: skupina B – 12.
1987:	1. liga: Plzeň 1. ve skupině A (Jaroslav Pták 1 bod v dvou jízdách ze 167 bodů klubu celkem), 3. ve finále 1. ligy (Jaroslav Pták 1 bod ze 102 bodů celkem)
1988:	1. liga: Plzeň 3. ve skupině A (Jaroslav Pták 4 body ze 157 bodů klubu celkem), 3. v malém finále 1. Ligy (detaily nejsou známy); P ČSR: kvalifikace Plzeň 11. (5 bodů), skupina B 12. (Čakovice NS, Plzeň 6.); MR dvojic: semifinále Plzeň 2. (s Jindřichem Dominikem), finále Pardubice NS; MR dlouhá: 17.
1989:	1. liga: Plzeň 4. ve skupině A (Jaroslav Pták 29 bodů ze 109 bodů klubu celkem), 4. v malém finále (detaily nejsou známy); P ČSR: kvalifikace Březolupy 2. ve skupině A, semifinálová skupina B 5. (Liberec 5., Plzeň 6.), finále 17. (Březolupy 16., Slaný 15.); MR na dlouhé dráze: NS; MR na travnaté dráze: jediný závod ve Vysokém Chlumci 10.; náhradník při Memoriálu Zdeňka Kudrny, rámcového závodu finále MS na dlouhé dráze v Mariánských Lázních
1990:	ME na travnaté dráze:kvalifikační kolo Montanagna 9., semifinále Winterbourne 17. ; 1.liga: Plzeň 4. ve skupině A (Jaroslav Pták 34 bodů ze 117 bodů klubu celkem); MR jednotlivců: 12. ve čtvrtfinále (Liberec 12., Čakovice 3.), v semifinále traťový náhradník v Chabařovicích a v Plzni; MR na dlouhé dráze: 7.; MR na travnaté dráze: 6. (Kbely 4. – 5. – 8.); MEZ závod 40 let ploché dráhy ve Slaném – DNR
1991:	ME na travnaté dráze:kvalifikační kolo Joure 18.; 1.liga: Plzeň vítězství a postup do extraligy 1992 (Jaroslav Pták 89 bodů ze 440 bodů klubu celkem); MR jednotlivců: čtvrtfinále Kopřivnice 14.; MR na dlouhé dráze: 5. (Mariánské Lázně 6. – 5.); 8. v mezinárodním závodě v Divišově, vyřazen v semifinále halových šroubků v Benešově u Prahy
1992:	MS na dlouhé dráze: kvalifikační kolo Mühldorf 9.; extraliga:Plzeň 4. (Jaroslav Pták 39 bodů z 383 bodů klubu celkem); MR na dlouhé dráze: 10.; 3. při ledových šroubcích v Karlových Varech, vítěz ledových šroubků v Hradci Králové
1993:	MS na dlouhé dráze: kvalifikační kolo Pfarrkirchen 15.; extraliga: Chabařovice 5. (Jaroslav Pták absolvoval tři závody na hostování, 14 bodů se 3 bonusy z 399 bodů družstva celkem); 1.liga: Čakovice 5. (Jaroslav Pták ve 4 závodech 27 bodů ze 188 bodů družstva dohromady); MR jednotlivců: čtvrtfinále Divišov 4., semifinále Kopřivnice 12.; MR na dlouhé dráze: 8. (Mariánské Lázně 10. – 7.); 6. v Memoriálu Zdeňka Kudrny, vložené jízdě osmi závodníků po MR v Mariánských Lázních, 13. při Grand Prix Liberce, vítěz Závěrečné 93 v Chabařovicích
1994:	MS na dlouhé dráze: kvalifikační kolo Harsenwinkel 14.; extraliga: Chabařovice 6. (Jaroslav Pták v šesti závodech 28 bodů a 2 bonusy z 352 bodů družstva dohromady); MR jednotlivců: čtvrtfinále Pardubice 2., semifinále NS; MR na dlouhé dráze: 4. (Mariánské Lázně 3. – 7.); 7. v Memoriálu Zdeňka Kudrny, 3. v Ceně Chabařovic, s Chabařovicemi vítěz červnového mezinárodního závodu družstev v Chabařovicích (dvanáctibodové maximum), 8. v Závěrečné 94 v Chabařovicích (po dvou vítězstvích odstoupil)
1995:	MS na dlouhé dráze: semifinále Harsenwinkel 14.; ME na travnaté dráze: čtvrtfinále St. Colomb de Lauzun 10., semifinále La Reole 14.; 1.liga: Chabařovice 2. (Jaroslav Pták ve čtyřech závodech 33 bodů z 258 bodů družstva celkem); MR na dlouhé dráze: 6. (Mariánské Lázně 10. – 6.); vítěz Ceny Chabařovic
1996:	MS na dlouhé dráze:kvalifikační kolo Mühldorf 10., semifinále Ludwiglust 12.; extraliga:Chabařovice 5. (Jaroslav Pták ve třech závodech 9 bodů ze 114 bodů klubu celkem); MR tříčlenných družstev:Chabařovice 4. (Jaroslav Pták 14 bodů ze 136 klubu celkem); MR na dlouhé dráze: zrušeno
1997:	MS na dlouhé dráze:semifinále Stadskanaal 18.; MR na dlouhé dráze: 6.
1998:	MS na dlouhé dráze:kvalifikační kolo Arbis NS; 1.liga: Plzeň 3. (Jaroslav Pták 15 bodů z 215 bodů klubu celkem); MR na dlouhé dráze:4.
1999:	MS na dlouhé dráze: semifinále Harsenwinkel 9., divoká karta pro finále v Mühldorfu 13. – v celkovém pořadí finálové série 22.; 1.liga: Plzeň 2. (Jaroslav Pták 13 bodů ze 169 bodů klubu celkem); Zlatá přilba
2000:	MS na dlouhé dráze:kvalifikační kolo Parchim 15. – po zranění kolene za šroubků v Táboře; ME na travnaté dráze: semifinále Noordwolde 19.; 1.liga: Plzeň po první půlce ze soutěže odstoupila (Jaroslav Pták v jediné jízdě v Plzni nebodoval) ; Zlatá přilba
2001:	MS na dlouhé dráze:kvalifikační kolo Parchim 7., semifinále Bielefeld 15.; Zlatá přilba
2002:	MS na dlouhé dráze: semifinále Pfarrkirchen 14.
2003:	MS na dlouhé dráze:kvalifikační kolo Pfarrkirchen 10.; MR na dlouhé dráze: 3. (jediný závod v Mariánských Lázních); 7. v Memoriálu Zdeňka Kudrny (nadstavbová rozjížďka po MR v Mariánských Lázních)
2004:	MS na dlouhé dráze:kvalifikační kolo Artigues de Lussac 14.; MR na dlouhé dráze: 12. (jediný závod v Mariánských Lázních)
2005:	MS na dlouhé dráze:kvalifikační kolo Artigues de Lussac 8., semifinále St. Macaire 17.; ME na travnaté dráze: semifinále La Reole 16.; MR na dlouhé dráze: 3. (jediný závod v Mariánských Lázních)
2006:	MS na dlouhé dráze:semifinále Pfarrkirchen 12.; ME na travnaté dráze: semifinále Swingfield 19.; MR na dlouhé dráze: 6. (jediný závod v Mariánských Lázních)
2007:	MS na dlouhé dráze:kvalifikační kolo Mariánské Lázně 19. (náhradník); ME na travnaté dráze: semifinále Hertingen 17.; MR na dlouhé dráze: 12. (jediný závod v Mariánských Lázních)

Foto: Karel Herman, Pavel Fišer, Josef Štěpánek, Antonín Škach, archív Jaroslava Ptáka, archív autora