Leszno – 6. září 1986
V půli osmdesátých let byli českoslovenští plochodrážníci špičkou kontinentu, důkazem čehož mohou být nejen postupy do finále světového šampionátu jednotlivců, ale také účinkování národního týmu v mistrovství světa družstev. Jenže v něm po sezóně 1985 nezůstal kámen na kameni. Jiří Štancl a Aleš Dryml se postavili na vlastní nohy v rámci takzvaného komerčního styku, který jim umožňoval starty v západních zemích, ale zároveň bránil bojovat v domácích šampionátech a reprezentovat. Václav Verner a Petr Ondrašík zase své místo v závodnické dílně vyměnili na funkcionářskou kancelář. Šanci dostala mladá generace, která záhy rozptýlila pochybnosti, protože v boji o postup do elitní skupiny světového týmového šampionátu na hlavu porazila výběry Polska, Austrálie a Německa. Jak se časy za tři desetiletí změnily, si dnes připomeneme s Petrem Vandírkem, jenž byl výraznou postavou celku, jenž se v šestaosmdesátém postaral o historicky poslední postup našeho nároďáku do finále mistrovství světa družstev v šampionátu konaném dle formule čtyřčlenných týmů.

 

Stagnující kontinent

Prvotní kvalifikační koncepce mistrovství světa družstev v sezóně 1960 byla přímočaře jednoduchá. Plochodrážní svět se rozdělil do čtyř zón, které pořádaly svou vlastní kvalifikaci, jejíž vítěz se kvalifikoval do finále. Svůj vlastní kvalifikační proces měly země britského Commonwealthu a Skandinávie, zatímco kontinentální Evropa se rozdělila na východní a západní zónu.

Zprvu byli favorité jasní. Svým skupinám dominovali Angličané, Švédové, Poláci a Čechoslováci, kteří se mohli chlubit bronzem z Göteborgu 1960 a především dodnes nedoceněným stříbrem z vídeňského Práteru o tři roky později. Jenže takové rozdělení se nelíbilo Sovětskému svazu. Jeho zástupci v FIM argumentovali, že jejich Sborná sice prohraje s Poláky ve východní zóně, ale československý tým v jednodušší západní skupině by porazila.

Ať tak či onak, zavedení kontinentálního finále, které bylo nadřazeno dvojicí kontinentálních kol a z něhož se postupovalo do světového finále, jim dalo svým způsobem zapravdu. Navíc se většinou konalo v zemi, o níž Julius Fučík psal, že zítra znamená včera, takže československý nároďák končil jako třetí, tedy první vyřazený.

Až slánský asfalt v letech 1968 a 1970 přinesl našim závodníkům postup do světového finále ve Wembley. Nicméně v souboji s Brity, Švédy a Poláky pokaždé utrpěli hrozivý debakl. Hlavně v druhém případě, když jediným ziskem celého družstva se staly tři body Václava Vernera. V dalších ročnících mistrovství světa družstev československý tým opět končil vyřazený v kontinentálním finále.

Jenže sedmdesátá léta se zlomila v půli a časy se měnily. Sovětské plochodrážníky, kteří zkraje dekády dovezli tři stříbrné a jednu bronzovou medaili, čekal ústup ze slávy, jenž se de facto zastavil až v posledních letech současného světového poháru. Sešup prožívali rovněž Švédové, zatímco československý model práce s plochodrážníky přinášel ovoce.

V půli září 1977 se náš národní tým vracel z Wroclawi provázený cinkotem bronzových medailí, přičemž domácí Poláci uchránili stříbro jen o dva body. Napřesrok v Landshutu nám třetí místo sebral Edward Jancarz, když v rozjezdu porazil Jiřího Štancla. Ovšem londýnský White City v devětasedmdesátém viděl Čechoslováky opět na nejnižším stupínku pódia. Od bronzu nebylo daleko ani ve Wroclawi 1980 či White City 1982.

Nicméně přelom sedmdesátých a osmdesátých let přinesl nástup dalších zemí, které v mistrovství světa družstev doposud hrály pasivní roli, především Dánska a USA, jejichž závodníci se dostali až na samotný vrchol. Naproti tomu ze slávy se vytráceli Angličané, kteří střídali medailová umístění s vyřazeními ve své části kvalifikaci. Za křiklavý případ poslouží trojice světových finále ve White City. V sezóně 1976 zde vyhráli Australané, za tři roky Novozélanďané a o další tři otočky planety Země okolo Slunce pro změnu Američané.

Ve všech třech případech se domácí Angličané jenom dívali. K pravidlu o přímém nasazení se FIM uchýlila až v sezóně 1984. Šampionát tehdy vrcholil v Leszně. Ačkoliv polskou plochou dráhu zmítala hluboká krize, v mezinárodní federaci byl jejich hlas ještě slyšet. Přisadili si také Angličané s argumentací podobnou té sovětské o dvacet let dříve. A sice, že jejich závodníci jsou lepší než borci z kontinentu. Svým způsobem jim vodu na mlýn dodal také tříbodový výsledek celého československého družstva ve Vojensu 1983.

A tak si prosadili, že třetí celek z interkontinentálního finále nebude vyřazen, nýbrž dostane jakousi poslední šanci v kontinentálním finále. A v něm shodou okolností Angličané vyřadili československý tým v sezónách 1984 a 1985. Vedení plochodrážní komise FIM bylo jasné, že geografickou kvalifikaci mistrovství světa družstev je potřeba nahradit objektivnějším modelem akcentujícím skutečnou výkonnost.

Suverén bez výkonnostních cílů

Novinka spatřila světlo světla právě roku 1986 a neskrývala se inspirací ve fotbalových soutěžích. Státy se rozdělily do čtyř skupin. V nejvyšší byly Dánsko, USA, Anglie a Švédsko. Československo se dostalo do skupiny 2 spolu s Polskem, Austrálií a Německem, dlužno dodávat přídavné jméno Západním. Skupina 3 zahrnovala Finsko, Itálii, Maďarsko a Nový Zéland, zatímco v nejnižší byly celky Jugoslávie, Nizozemí, Norska a Rakouska. Princip spočíval ve vzájemných závodech ve všech skupinách, z jejichž závěrečných klasifikací vítěz postupoval v další sezóně výše, zatímco poslední sestupoval o patro níže.

Pesimismus v otázce reprezentace není jen výsadou dneška a provázel i československý národní tým před třiceti lety. Žurnalisté vesměs operovali s historickou bilancí Poláků, Australanů a Němců v mistrovství světa družstev. A pakliže si uvědomili časový odstup od jejich nejlepších výsledků, varovali před generační výměnou, protože z bývalého družstva zůstal víceméně pouze Antonín Kasper.

„Petr Ondrašík s námi ještě na jaře jel na soustředění do Itálie,“ ujímá se slova Petr Vandírek, jehož vzhledem ke skvělým výsledkům nemohl státní trenér Miloslav Verner ve své nominaci opomenout. „Když jsme ale měli začít trénovat, řek‘, že už závodit nebude, a že bude dělat bafuňáře.“

V širší nominaci dominovali extraligoví borci RH Praha. Vedle Antonína Kaspera jimi byli Lubomír Jedek, Zdeněk Schneiderwind, kteří již jistými zkušenostmi z mistrovství světa družstev disponovali, Petr Vandírek a Roman Matoušek. Pražany doplňovali Pavel Karnas, Stanislav Urban a Petr Kučera ze SVS Pardubice a jako záloha plzeňský Jindřich Dominik a slánský Ladislav Hradecký. V případě potřeby měl být tým doplněn mladými juniory, kteří by během roku vystrčili výrazněji růžky. A že si československá plochodrážní generalita uvědomovala náročnost generační obměny, svědčí i fakt, že si pro mistrovství světa družstev nekladla žádné vysoké výkonnostní cíle!

„Byli jsme mladý, chtivý tým,“ přibližuje Petr Vandírek tehdejší devizu československého nároďáku. „Chtěli jsme něco dokázat, chtěli jsme závodit a chtěli jsme vyhrávat. Dostali jsme šanci a všichni jsme ji chtěli využít.“

Příležitost se naskytla hned zkraje května v Krumbachu. Místní stadión, ležící asi sto kilometrů od Mnichova oblehlo čtyři tisíce diváků. Miloslav Verner přišel na nástup s Romanem Matouškem, Antonínem Kasperem, Petrem Vandírkem, Stanislavem Urbanem, který nahradil zraněného Pavla Karnase, a Lubomírem Jedkem. Vzhledem k dlouhým úpravám trati se závod protáhl na více než tři hodiny a klíčovou roli hrály starty.

Role hráče prvních houslí se zmocnili Australané pod taktovkou Phila Crumpa, který o deset let dříve pomáhal své zemi k prvnímu titulu v již zmiňovaném White City. Nicméně desetibodový Roman Matoušek byl příkladem našim, kteří sice ztratili na vítěze devatenáct bodů, nicméně nechali za sebou domácí Němce i Poláky.

„Byl to první závod, byl jsem rozklepanej‘,“ vzpomíná Petr Vandírek, který tehdy inkasoval čtyři body ve čtyřech rozjížďkách. „Už předtím jsme jezdili s Poláky test matche, na jaře jsme byli v Itálii. Ale tady jsem měl na sobě reprezentační vestu, tohle bylo mistrovství světa. Ta psychika dělá hodně. V Krumbachu se člověk rozkoukával, pak přišly další závody a už nebyl tolik vyvalenej‘ z tý atmosféry.“

Rychlá změna pořádků

Šest týdnů uběhlo, než se čtveřice družstev ve skupině 2 utkala koncem června v Žarnovici. Před zraky osmi tisícovek diváků se ujali vedení Poláci. Naši doplatili na diskvalifikaci Lubomíra Jedka, jehož rozhodčí uznal vinným za zavinění kolize s Romanem Jankowskim, byť dle očitých svědků své svědomí měl zpytovat spíše Steve Baker.

Ke všemu v rozjížďce s číslem tři zůstal Antonín Kasper stát s poruchou motocyklu a navíc v osmé jízdě spadl Stanislav Urban. Po šestnácti jízdách vedli Poláci o tři body před Čechoslováky, avšak v sezóně 1986 poprvé čtyřutkání v mistrovství světa vrcholila závěrečnou sérií, kam se postupovalo na základě do té doby získaných bodů. Petr Vandírek a Stanislav Urban jeli nahoru do depa ověnčeni vítězstvími, takže Československo nakonec vyhrálo o bod před Poláky.

Polským žurnalistům nezbylo, než omílat smůlu borců s bílou orlicí na vestách a svalovat vinu na sudího. Zato úspěch domácích byl dokonalý, protože tři další tabulkové body vystřelily Československo na čelo aktuální klasifikace. Australané, kteří se na Tekove dost trápili, skončili poslední a ztráceli dva body. Němci, byť Klaus Lausch skončil již po druhé jízdě s otřesem v žiarské nemocnici, udrželi výběr protinožců za sebou a před dalším závodem se dělili o průběžné třetí místo s Poláky.

„S Australany se počítalo,“ připouští Petr Vandírek po více než třiceti letech. „My jsme v Žarnovici vyhráli, to bylo něco úžasnýho. A protože Austrálie byla poslední, naskočili jsme do čela a už jsme to nepustili.“

Jak to nakonec dopadlo, víme dnes z historie. Nicméně v létě 1986 měli naši borci před sebou ještě dva závody. Žurnalisté rychle zapomněli na jarní skepsi a v titulcích jejich článků skloňovali slova jako překvapení či úspěch v Žarnovici a naděje na postup do elitní skupiny. Červenec se překulil jako voda a na kalendáři jej vystřídal srpen. V jeho desátém dnu se konal třetí závod v Nordenu.

„Večer před závodem jsme byli na recepci,“ bleskne hlavou Petra Vandírka vzpomínka na klíčový závod. „Kamarádili jsme se se Stevem Bakerem. On si tam vzal do rukou pohár pro vítěze. Tonda Kasper k němu šel, sebral mu ho a říkal mu ‚ten pohár je náš, ten si zítra odvezeme!‘.“

A vskutku! Od začátku závodu sledovalo tři tisíce diváků ladný koncert československého kvarteta. Antonín Kasper inkasoval dvanáct, Petr Vandírek s Petrem Vandírkem po jedenácti a Lubomír Jedek devět bodů. Výsledkem se stalo suverénní vítězství o třináct bodů před Australany, osmnáct před Němci a jednadvaceti před Poláky.

„V Nordenu byla perfektní trať,“ vybaví si hrdina našeho vyprávění. „Za první dvě série jsme ztratili jen dva body. Už z nás dávno spadla nervozita, chtěli jsme a jeli jsme.“

Suverénní triumf

Popravdě řečeno, v průběhu sezóny 1986 tvořili reprezentační tým mnohem vyzrálejší závodníci než zjara. Vždyť Antonín Kasper s Romanem Matouškem se již v půli června z bavorského Pockingu vraceli s bronzovými medailemi z mistrovství světa dvojic. V srpnu se Antonín Kasper po roční pauze kvalifikoval do finále mistrovství světa jednotlivců, v němž Petr Vandírek byl náhradníkem jen vinou reglementu upřednostňujícího Poláka coby zástupce pořadatelské země.

„Byl to dobrej‘ start tý kariéry,“ kvituje Petr Vandírek, který se měl na oválech objevovat ještě dalších dvacet let. „Byli jsme mladý a svým způsobem ujetý. Závodů bylo. Jeden víkend jsme se odněkud vrátili a za tejden jeli zase někam znova. Mívali jsme soustředění, v extralize a v mistráku byla konkurence. Praha v ní měla dvě družstva a byli jsme vždycky první a druhý.“

Ale zpátky k vyvrcholení skupiny 2 mistrovství světa družstev. Poslední mítink v Leszně byl vlastně jen formalitou. Československo vedlo s osmi body před Austrálií s pěti, Němci se třemi a Poláky se dvěma. Tím pádem Australané mohli postoupit jen za předpokladu svého vítězství, protože měli díky vítězství v Krumbachu hodně skórových bodů, ale naši by museli skončit poslední.

Ambicemi však nešetřili Poláci, jimž hrozil pád do nižší skupiny pro rok 1987. Němci jim částečně situaci ulehčili. Dorazili jen ve třech a chybějícího Karla Maiera musel suplovat Janusz Stachyra v roli traťové rezervy. Jím získané body se pochopitelně německému družstvu nepočítaly. Nicméně na obzoru se objevil zcela jiný nepřítel.

Leszno již několikátý den skrápěl hustý déšť, díky němuž se nemohl uskutečnit trénink. „Dráhu ohřejvali letlampama,“ vypráví Petr Vandírek o urputné snaze pořadatelů závod uspořádat navzdory řádícím živlům. „Pak v jedný zatáčce naházeli balíky slámy a zapálili je. Snažili se to vysušit, pak ta zatáčky byla lepší.“

Dráha přesto měla daleko k ideálnímu optimu. Záhy se vytvořily koleje, nicméně k žádným incidentům nedošlo. S výjimkou dvou pádů, z nichž jeden postihnul Antonína Kaspera. Poláci šli jasně za vítězstvím a záchranou ve skupině, naši však zprvu za sebou měli jen oslabené Němce.

„Nedařilo se nám,“ připouští Petr Vandírek. „Míla Verner byl nasranej‘. Křičel na nás, že zruší zájezd do Anglie, kam jsme měli jet. Asi jsme to potřebovali. Chytili jsme se a byli druhý za Polákama.“

Důležitý byl především postup do elitní skupiny, přičemž z dnešního úhlu pohledu je neuvěřitelné, že teprve za československými plochodrážníky skončily Austrálie a Polsko. „Asi jsme chtěli víc než kluci dneska,“ přemítá Petr Vandírek. „Těm stačí, co maj‘. Někdo se spokojí a stačí mu třeba šestý místo. My jsme chtěli vyhrávat.  Měli jsme mezi sebou rivalitu a taky jsme museli závodit mezi sebou, protože nás tady bylo hodně ve stejným věku na málo míst v mistrovství světa. Prostě jsi nemoh‘ vypouštět závody. To je jako v práci. Najmou si tě, a když nebudeš odvádět práci dobře, vyhoděj‘ tě. Když budeš dobrej‘, budeš tu práci dostávat dál.“

čtvrtý závod skupiny 2 mistrovství světa družstev – Leszno:

1. Polsko 42	Andrzej Huszcza 12, Ryszard Dolomisiewicz 11, Roman Jankowski 9, Zenon Kasprzak 9, res Grzegorz Dzikowski 1
2. Československo 30	Petr Vandírek 7, Lubomír Jedek 7, Pavel Karnas 7, Stanislav Urban 6, res Antonín Kasper 3
3. Austrálie 29	Steve Baker 11, Phil Crump 7, Steve Regeling 7, Mark Fiora 3, res Dave Jackson 1
4. NSR 18	Gerd Riss 9, Hans Faltermeier 6, Klaus Lausch 3, Janusz Stachyra 1

Závěrečná tabulka skupiny 2:

	A	B	C	D	TOT
1. Československo	2	3	3	2	10
	29	34	43	30	136
2. Austrálie	3	0	2	1	6
	48	27	30	29	134
3. Polsko	0	2	0	3	5
	20	31	22	42	105
4. NSR	1	1	1	0	3
	22	28	25	18	93

Poznámka: závody v Krumbachu (4.5.), Žarnovici (22.6.), Nordenu (10.8.) a Leszně (6.9.); bodový klíč 3-2-1-0; Československo postoupilo do skupiny 1 pro rok 1987, NSR sestoupila do skupiny 3

---

Poslední postup nároďáku do finále v soutěži čtyřčlenných družstev:

V sezóně 1987 se československý národní tým objevil v elitní skupině A. Nicméně ze soubojů s Dány, Američany a Angličany vyšel na štítě ve všech třech závodech. V dánské Fredericii, v anglickém Coventry a konec konců i na pražské Markétě skončil poslední a po roce z elitní společnosti zase vypadl.

Systém mistrovství světa družstev se však měnil. Myšlenka na seriálovou podobu nebyla dost atraktivní pro diváky a to ani v elitní skupině. Proto se FIM roku 1988 opět vrátila k jednomu finálovému klání. Systém skupin však zůstal zachován, byť se z nich postupovalo v jedné sezóně.

Konečnou stanicí československého nároďáku však byla pokaždé skupina A, jelikož do světového finále ji pokaždé nepustil minimálně jeden konkurent. Mezi lety 1994 a 1998 navíc mistrovství světa družstev splynulo s dvojicemi, jejichž rozpisem se závodilo. A po dvou letech comebacku systému čtyř družstev nastala éra světového poháru.

A tak vítězství Československa ve skupině 2 mistrovství světa družstev z roku 1986 je vlastně posledním postupem našeho národního týmu do světového finále v soutěži se čtyřmi týmy. V Pardubicích v letech 1990 a 1999, kdy přišlo naše druhé stříbro, domácí celek závodil z titulu českého pořadatelství, což platí i pro pražské finále světového poháru v létě 2013.

Do finále světového poháru v Peterborough jsme se roku 2002 kvalifikovali v éře pěti týmů. A postupy do Pily 1997 a Vojensu 1998 byly v období, kdy se v mistrovství světa bojovalo stylem převzatým ze zaniklých dvojic, tedy se sedmi celky ve startovní listině.

---

Foto: archív Petra Vandírka, Karel Herman, Kevin Gipp, Antonín Škach, archív Josefa Treščáka a archív autora

Mariánské Lázně – 12. září 1976
O pravidelné podívané na hvězdy světového nebe ploché dráhy, jakou již od května 1997 nabízí pražská velká cena, se tatínkům a dědečkům současných fanoušků mohlo pouze zdát. V šedesátých letech sice monopol Wembley na pořádání světového finále jednotlivců zlomili Švédové a o dekádu později rovněž Poláci, nicméně vzhledem k železné oponě na západní hranici jezdili Čechoslováci jednou za tři roky do Chorzowa. V půli sedmdesátých let byla velká pořadatelská poptávka po finále družstev a ještě novotou zářících dvojic. Proto si finále mistrovství světa družstev ve Slaném v červenci 1962 dlouho udržovalo primát jediného našeho plochodrážního závodu s korunovací světových šampiónů. Alternativu ale nabídli mariánskolázeňstí pořadatelé. Hvězda jejich kilometrového oválu stoupala, až dostali důvěru FIM pro přidělené finále mistrovství světa 1976. Úspěch podtrhla úspěšná premiéra čtyřventilových motocyklů Jawa 894, které divišovskou značku vrátily na světový trůn. Jednu z nich pilotoval Jiří Štancl, který tehdy před čtyřiceti lety o jednu příčku překonal čtyři roky starý rekord Antonína Švába z Mühldorfu.

 

Mozaika úspěchu se skládá do sebe

Ještě v létě 1970 se zdálo zhola nemožné, že by se československý plochodrážník v sedle divišovského stroje ucházel o dlouhodrážní medaile ve finále mistrovství světa pořádaném v Mariánských Lázních. Srpnové finále mistrovství Evropy v Scheesselu, což tehdy bývalo vrcholem disciplíny, mělo v záplavě britských motorů JAP jedinou Jawu. Miloslav Verner s ní dojel dvanáctý a v novinářských referátech neskrýval zklamání, že stav mariánskolázeňské dráhy nedovoloval ani uspořádat trénink.

Dle vzpomínek pamětníků na ní dokonce rostly stromy. Dávno, dávno se zdály být nejen první motocyklové závody zkraje dvacátých let, ale i její poválečná renesance, jež skončila zároveň s pořádáním kvalifikací evropských šampionátů v letech 1960 a 1961. V druhém případě zažil divišovský výrobce tvrdý debakl.

Při tréninku zastavil v mariánskolázeňském depu náklaďák, z něhož před mlsnými zraky zahraničních závodníků složili šest novotou zářících motocyklů stavěných speciálně pro dlouhé dráhy se značkou ESO na nádrži. Mechanici přitom trousili poznámky o šedesáti konících v jejich kovových útrobách.

Nicméně ještě během tréninku však úsměvy na divišovských tvářích ztvrdly. Zpřevodování nebylo optimální, navíc pouze jediný motocykl přežil trénink. Na třech z nich upadly spojky, v dalším se zadřel píst, a na posledním se propálil píst. A dobové tiskové referáty nikterak neskrývaly, že v Divišově nemají o dlouhé dráhy zájem.

Vývoj klasické speedway šel jinam. A v šedesátých letech již nebylo myslitelné, aby se v Mariánských Lázních jezdila klasická dráha jako ještě o dekádu předtím, když se zde dokonce konaly podniky ranku mistrovství republiky. Lázeňský kilometr tudíž zůstal opuštěný, naštěstí nikoliv nadlouho.

Barry Briggs podepsal smlouvu továrního závodníka divišovského závodu, který již byl začleněn do koncernu Jawa, a jednoho dne s sebou přivezl svůj motocykl na dlouhé dráhy. Vedení podniku kolem něho začalo nejen přešlapovat, ale především vyrábět svůj model 890 v dlouhodrážním provedení. Antonín Šváb a Luboš Tomíček s ním poprvé okolo osmašedesátého vyráželi na volné závody. Další závodníci je záhy následovali a Československo se opět vrátilo do mistrovství Evropy.

Vyvíjené motocykly bylo potřeba někde testovat a po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy se železná opona na naší západní hranici opět začínala ježit. A v té chvíli si kdosi vzpomněl na upadající ovál v Mariánských Lázních. Dráha prošla rekonstrukcí a již na podzim 1970 zde Jiří Štancl vyhrál první závod po desetileté přestávce.

V následující sezóně se zde konal již mezinárodní závod, kde z nejvyššího stupínku pódia mával Miloslav Verner. Lázeňský kilometr již byl v takovém stavu, že mu FIM na rok 1972 přidělila pořadatelství kvalifikačního kola mistrovství světa. Stejný závod se opakoval také napřesrok, aby již ve čtyřiasedmdesátém dostali pořadatelé semifinále. Tento závod dostali také v sezóně 1975, kdy se již všeobecně vědělo, že jde o generální zkoušku pro světové finále anno domini 1976.

Jawa s čtyřventilovým rozvodem je odpovědí

Mistrovství světa na dlouhé dráze se prvně konalo roku 1971 a plynule navázalo na předchozí evropský šampionát, který byl prvně vypsán roku 1957. Divišovská Jawa se na něho připravila modelem 892. Základem jeho motoru byl typ 890, ovšem oproti němu měl dlouhodrážní pohonný agregát menší vrtání 83 mm a větší zdvih 91,5 mm. Při stejném zdvihovém objemu 497 ccm měl dlouhozdvihový motor nejen lepší průběh točivého momentu, ale také větší výkon 41 kW při 7000 otáčkách za minutu.

Ivan Mauger s ním získal titul mistra světa 1971, i když pro divišovskou značku nešlo o zcela jednoznačný primát.  Když totiž legendární Novozélanďan mířil na start semifinálové jízdy, upadl mu ventil, a on musel narychlo přeskočit na vypůjčený JAP od Dona Goddena. Rok na to však v Mühldorfu Ivan Mauger však kraloval už jen za řidítky divišovské Jawy, kterou v třiasedmdesátém v Oslu ke zlatu dostal Ole Olsen.

V následujících dvou letech ale dlouhodrážnímu světu kraloval Egon Müller se svým JAPem, jehož k pekelné rychlosti vypiplal Otto Lantenhammer. Tentýž ladič přitom v pětasedmdesátém měl ve svých rukách i tovární Jawu Ivana Maugera, který se ale musel smiřovat s druhým místem. Logickou odpovědí divišovské Jawy musel být nový motor s čtyřventilovým rozvodem, který dle továrních dokumentů byl vyvíjen již od roku 1975.

Hotový motor typu 894 se měl prvně širší veřejnosti představit ve čtvrtek 26. srpna 1976 v Pardubicích, kam Jawa Divišov na testování pozvala také Ivana Maugera a Ole Olsena. Čekalo se na ně do setmění, ale světoví šampióni nikde. Protože se však ve Svítkově sešla celá řada diváků, tovární mechanik pro ně nový motor aspoň natočil na stojánku. Ostrá zkouška na ovále byla proto přesunuta až na páteční ráno na pražskou Markétu.

Při světovém finále v Chorzowě se však ještě Jawa se čtyřventilovým motorem neprezentovala. Řešily se problémy s karburátorem a prováděly se poslední úpravy. Spekulovalo se také, že zasáhnul Ole Olsen, který měl v Divišově vždy velké slovo, a který přišel o šanci obhajovat svůj titul mistra světa svým vyřazením v interkontinentálním finále ve Wembley. A nyní by neměl sebemenší zájem, aby Ivan Mauger a Jiří Štancl dostali v Chorzowě slibnou novinku. Každopádně faktem zůstává, že závodním debutem si Jawa 894 prošla při dalším světovém finále, o týden později v Mariánských Lázních.

„Myslel jsem si, že čtyřventila pojedu už v Chorzowě,“ říká Jiří Štancl. „Ole a Ivan už předtím byli v Pardubicích, aby trénovali a vyzkoušeli ho. Já to nevěděl. Ole ještě ten tejden po Chorzowě přijel do Jawy a ve čtvrtek mu dělali v Mariánkách soukromej‘ trénink. Dostal dva motory, to ani Ivan nevěděl. Byli to mistři světa a všichni si mysleli, že musí mít nejlepší podmínky.“

Oproti modelu 892 byla Jawa typ 894 řešena opět s podčtvercovým pohonným agregátem o vrtání 88 mm a zdvihu 81,7 mm. Dobové zdroje uváděly výkon v rozmezí 42,6 až 46,3 KW při 7700 až 8700 otáčkách za minutu. Ole Olsen, Ivan Mauger a Jiří Štancl jej v Mariánských Lázních otestovali při tréninku. Protože se neobjevily žádné problémy, čtvrtý vyrobený motocykl byl nabídnut dalšímu sobotním nejlepšímu československému jezdci. Můžete vzít jed, že Zdeněk Kudrna, jehož tehdy tisk označoval spíše jako bývalého motokrosaře první výkonnostní třídy, nad takovou nabídkou dlouho neváhal.

Sobotní program patří Jawám

Pořadatelství světového finále v Mariánských Lázních dávalo pořadateli právo přímo nasadit dva závodníky bez kvalifikace. Jedním byl zkušený matador Stanislav Kubíček, druhým Jiří Štancl. Tomu táhlo na sedmadvacet, ale na ploché dráze už dokázal, co málokdo. Roku 1976 získal již pátý titul mistra republiky jednotlivců v řadě a šestý celkově. Sezónu zahájil již na turné mistrů světa na Novém Zélandě a Austrálii, od dubna závodil v britské lize za Coventry a týden před Mariánskými Lázněmi skončil desátý v individuálním světovém šampionátu. Pokud se dlouhých drah týká, po Scheesselu 1974 a Gornej Radgoně 1975 se chystal na své třetí světové finále v řadě.

„Svez‘ jsem se jen v Cheeswateru jako mladá Anglie,“ říká, že vzhledem k natřískanému programu a přímému nasazení bylo světové finále teprve jeho druhým dlouhodrážním podnikem v sezóně 1976. „S novou Jawou jsme se svezli o tréninku. Je fakt, že jsme měli stejný podmínky, ale Ivan a Ole měli údajně odbržděný motory. Ale to nevím, jestli je pravda. Možná to nestíhali, nebyl čas.“

Jak náročné bylo usednout na motor jiné koncepce? „Potřebuješ si na to zvyknout,“ uvažuje Jiří Štancl. „O Zlatý přilbě jsem s tím potom jel jen trénink a vyhrál jsem. Předtím v Radgoně jsem v Divišově naložil motor. Měl už padesát šest koní a já s ním vyhrál jízdu před Olsenem, ale s tím motorem jsem se předtím nesvez‘. Člověk musí umět využít výkon, to potřebuje praxi. Musíš si zjistit, v jakým režimu ten motor jede, jestli je lepší ve spodku nebo ve špičce. To musíš zjistit. V Mariánkách to byl impuls, abych byl ještě lepší, než jsem byl.“

Slova Jiřího Štancla potvrzují i výsledky měřeného tréninku, v němž se tovární závodníci za řidítky nových motocyklů Jawa 894 nebyli mezi nejčelnějšími. Nejrychlejší byl úřadující šampión Egon Müller, jehož čas na letmé kolo byl 29,26 sekund. Alois Wiesböck rovněž sedlající Weslake byl pomalejší o pouhé dvě setiny vteřiny, Ivan Mauger objel ovál za 29,43, Jiří Štancl za 29,43 a Ole Olsen za 29,48.

Osudným se trénink stal pro Wilhelma Dudena, jehož JAP se ukázal jako rychlý, ale po fatální explozi také jaké nespolehlivý. „To byl Němec, co mu to jelo, akorát neuměl závodit,“ uvádí na jeho adresu Jiří Štancl. „Ale ať to bylo, jak to bylo, finále jela vždycky absolutní špička.“

Pro pět nejrychlejších z tréninku byl v sobotu úderem sedmnácté hodiny vypsán závod o traťový rekord, který se konal jako Cena Mariánských Lázní. Získal jej Ivan Mauger, jehož čas 28,69 na jedno letmé kolo představoval rychlostní průměr 125,8 kilometrů v hodině. O chloupek byl vskutku rychlejší než dosavadních nejlepších 28,8 sekundy.

Jiří Štancl předčil časem 28,93 o jednu setinu Ole Olsena, zatímco Alois Wiesböck a Egon Müller hranici devětadvaceti vteřin nepokořili. Motocykly Jawa 894 daly najevo, jak by se světové finále v neděli mohlo vyvíjet.

Pátým mužem dlouhodrážního světa

První světové finále přineslo další zvelebení areálu dlouhé ploché dráhy v Mariánských Lázních. Členové místního AMK se zavázali odpracovat deset tisíc brigádnických hodin zdarma a hodnota jejich prací představovala bezmála půl druhého miliónu tehdejších československých korun. Pro bližší představu, nová Škoda 100 v základní výbavě se prodávala za nějakých pětačtyřicet tisíc a průměrná měsíční mzda se pohybovala někde okolo dvou tisíc a třech stovek.

Kompletní rekonstrukcí prošel celý dlouhatánský ovál. Dostala nový povrch, vzniklo kompletní odvodnění a po celé délce jí omotaly nové mantinely. Stará věž rozhodčích ustoupila nové stavbě z oceli a skla. V prostoru startu a cíle vzniklo nové signalizační zařízení a diváci se mohli těšit z nových sedadel pro dva tisíce lidí a nového rozhlasu.

Z tiskařských rotaček vyjely atypické podlouhlé programy, které svými rozměry 24 x 18 centimetrů dodnes vyčnívá z hromádky ve sbírkách sběratelů. Návštěvníci si mohli zakoupit pestrou škálu upomínkových předmětů. Pakliže sledujete aukční servery, čas do času narazíte na odznáček na dlouhé dráze v Mariánských Lázních 1976 či samolepky ze světového finále, jimž čas ubral vrstvu lepicího materiálu, nicméně půvab nikoliv.

Pakliže jsme se dotkli ekonomické otázky, nebude od věci zalistovat propozicemi ohledně finančních náhrad pro závodníky. Schválil je ÚAMK ČSSR již 4. prosince 1975 a za bod se vyplácelo osmdesát korun pro domácí nebo dvacet západoněmeckých marek pro zahraniční závodníky. Vítěz bral tisíc korun, druhý osm set, třetí šest set a každý dále až po šestého o stovku méně. V markách šlo o částky 400 – 300 – 250 a pak po padesátce dolů až k rovné stovce.

Za překonání traťového rekordu byla vypsána částka tři sta korun. Z předchozího odstavce víme, že byl překonán, ale pakliže by se tak nestalo, závodník s nejrychlejším časem měl být bohatší o dvě stovky. Jakýkoliv protest musel být podložen padesáti markami.

Závod přenášela Československá televize, ale vidět světovou elitu v akci na vlastní oči místo na malé, vesměs černobílé bedýnce v obýváku přilákalo do ochozů spoustu diváků. Viděli skvělý závod, od jehož prvních jízd kraloval Ivan Mauger. Vyhrával jednu jízdu za druhou a po základní části třech sérií nepoznal hořkost porážky.

Ole Olsen se s ním na dráze nepotkal, ale v rozjížďce s číslem dvě prohrál s Christophem Betzlem. Jiří Štancl zaznamenal sérii třech druhých mít, byť ve třetí jízdě dlouho ukazoval výfuk Ivanu Maugerovi. Skvěle si vedl rovněž Zdeněk Kudrna. Po základní části se se závodem rozloučil Stanislava Kubíček a Emil Sova, který ze semifinále v Scheesselu původně nepostoupil, ale dostal šanci při absenci ostatních závodníků. Semifinále se stalo konečnou pro Václava Vernera.

Zato zbývající dva Češi postoupili mezi nejlepších šest. Ivan Mauger prodloužil svou vítěznou šňůru v prvním semifinále. Druhému vévodil Ole Olsen, za jehož záda se probil Zdeněk Kudrna a Jiří Štancl vybojoval třetí příčku. V té chvíli byl Ivan Mauger nejblíže světovému titulu se čtyřiadvaceti body. Ole Olsen měl dvaadvacet, Alois Wiesböck sedmnáct, Egon Müller a Jiří Štancl po patnácti a Zdeněk Kudrna čtrnáct.

Posledně jmenovaný vypadnul z boje o medaile jako první, když si ustlal hned ve druhé zatáčce finálové jízdy. Naštěstí nedoznal žádné újmy a zbytek boje o medaile si vychutnal jako divák v bezpečí vnitřku stadiónu. Dopředu letěli oba Němci. Jejich duel o bronz pro sebe rozhodl Egon Müller již v úvodním okruhu.

Po protilehlé rovince byl rychlejší než Alois Wiesböck. Ten udržel druhou příčku, ale při bodové rovnosti s jeho krajanem v jeho neprospěch rozhodl právě výsledek finálové jízdy. Ole Olsen se dostal na třetí místo, nicméně Ivanu Maugerovi stačilo dojet za ním, aby byl o bod lepší a potřetí se stal dlouhodrážním mistrem světa. Jiří Štancl projel pod šachovnicovou vlajkou jako pátý a stejné umístění mu patřilo rovněž v závěrečné klasifikaci.

„To byli lidi, co většinou byli do třetího místa na světě,“ komentuje Jiří Štancl mariánskolázeňské finále 1976 s odstupem čtyř desítek let. „Hvězdy, mistři světa. A třeba Vašek Verner byl rovnocennej‘ závodník se mnou, ale neměl štěstí. A Standovi Kubíčkovi je jednoho času jelo jako blázen.“

Před čtyřiceti lety skončil Jiří Štancl šestý, nicméně jeho první světová medaile zase tak vysoko nevisela… „Ať to bylo, jak to bylo, finále jela vždycky absolutní špička, dneska vidíš, že tam byli mistři světa,“ bilancuje. „Tenkrát se do finále ti, co to uměli. Do šestýho místa s nima to nebyla žádná ostuda. Ty lidi to museli umět a cpali do toho peníze. Dneska je to to samý v bleděmodrým. Musíš bejt‘ dobrej‘ motoricky, fyzicky a psychicky.“

finále mistrovství světa na dlouhé dráze 1976 – Mariánské Lázně:

1. Ivan Mauger (NZ) 26, 2. Ole Olsen (DK) 25, 3. Egon Müller (D) 21, 4. Alois Wiesböck (D) 21, 5. Jiří Štancl (CS) 16, 6. Zdeněk Kudrna (CS) 14, 7. Anders Michanek (S) 12, 8. Christoph Betzl (D), 9. Josef Angermüller (D) 9, 10. Václav Verner (CS) 8, 11. Barry Briggs (NZ) 7, 12. Don Godden (GB) 5, 13. Emil Sova (CS) 5, 14. Wilhelm Duden (D) 4, 15. Hans Wassermann (D) 4, 16. Edgar Stangeland (N) 3, 17. Conny Samuelsson (S) 1, 18. Stanislav Kubíček (CS) 1, res Jan Verner (CS) 0, res Ladislav Drobný (CS) DNR.

Poznámka: Jiří Štancl a Stanislav Kubíček byli dosazeni bez kvalifikace rovnou do finále jako jezdci pořádající federace; Emil Sova byl původně nepostupující a nahradil Joachima Kalla; protože Peter Collins a Ion Ödegaard nepřijeli, úlohy náhradníků místo nich plnili Jan Verner a Ladislav Drobný.

Vraťte se o čtyřicet let nazpět:

Nejen diváci v Československu viděli světové finále v Mariánských Lázních na svých televizních obrazovkách. Už další neděli po závodě se úderem jedné hodiny po obědě dočkali desetiminutového záznamu také na Britských ostrovech. Pořídil jej štáb ITV World of Sport a neopakovatelným způsobem jej komentoval známý plochodrážní žurnalista Dave Lanning.

Dnes si jej můžeme vychutnat kupříkladu zde. Dlužno podotknout, že tehdejší dlouhodrážní rozjížďky se jezdily na tři kola a bodový klíč 6-4-3-2-1-0 výrazně zvýhodňoval vítěze každé z nich.

---

Medaile přišly:

Jiří Štancl trhal historické rekordy již od prvních let své skvělé kariéry. A sezóna 1976, která pro něho byla v mnoha směrech přelomová, nebyla výjimkou ani na dlouhých drahách. Na nich bylo do té doby nejlepší umístění československého reprezentanta páté místo Františka Richtera v Plattlingu roku 1960.

Pozorný čtenář jistě správně namítne, že tehdy šlo o mistrovství Evropy. Před Mariánskými Lázněmi v září 1976 se do finálové rozjížďky finálového podniku světového šampionátu dostal pouze Antonín Šváb. Jeho šestá pozice z Mühldorfu v dvaasedmdesátém však byla daní na neregulérní start, proti čemuž nechtěla naše výprava protestovat s ohledem na zájmy značky Jawa. Více se můžete dozvědět zde.

Ojedinělost finále v Mariánských Lázních spočívá také v tom, že se do jízdy nejlepší šestky poprvé dostali dva naši závodníci. Jiřího Štancla čekala ještě lepší léta se dvěma stříbrnými medailemi, které získal v Mariánských Lázních 1983 a v dánském Korskro 1985.

O vytoužený titul mistra světa jej s velkou pravděpodobností připravil odchod na vlastní nohy roku 1986, kdy nemohl jezdit ani domácí šampionáty, ani reprezentovat.

Podobný osud zažil také Aleš Dryml, který jej napodobil dvojicí stříbrných medailí v Mariánských Lázních v letech 1989 a 1991. Na světový primát pomýšlí také Josef Franc, který ve své sbírce má prozatím dvě bronzové medaile z let 2012 a 2017. Třetí je z loňského šampionátu družstev, kde se na výsledku podíleli rovněž Hynek Štichauer, Martin Málek a Michal Škurla. A zmiňujeme-li světové dlouhodrážní úspěchy českých závodníků, nesmíme zapomenout pódiová umístění v jednotlivých finálových závodech. Zdeněk Schneiderwind skončil druhý v Marmande 2004, Antonín Šváb napřesrok vyhrál Morizes, předtím byl druhý v Aduardu 1998 a třetí v Jübecku 2000.

---

Foto: archív Jiřího Štancla, archív autora a Eva Palánová