Být o čtyři, pět let starší, zažil by vyvrcholení žarnovické epochy na konci osmdesátých let. Blýsknul by se svým talentem, a než by se Československo rozdělilo na dva nezávislé státy, dostal by povolávací rozkaz na vojnu v pardubickém Racku či dokonce v pražské Rudé hvězdě. Jenže jeho sedmnáctiny se kryly s počátkem konce závodního týmu AMK Žarnovica pod křídly Preglejky. A tak jsme jej vídali závodit pouhé dvě sezóny. Marián Šebian ale od ploché dráhy neodešel, i když jeho blonďaté háro časem prořídlo a na stupních vítězů ho můžeme vídat coby kouče prvoligového žarnovického Speedway Clubu.

 

Dlouhé čekání na závodní debut

„Jsem ze Žarnovice,“ začíná Marián Šebian větou, která každému zasvěcenému brilantně poslouží coby odpověď na otázku, kterak se vlastně dostal ke sportu levých zatáček. „Tady byla plochá dráha a fotbal. Fotbal mě nebavil, ale plochá dráha mě bavila strašně a od svých devíti jsem začal chodit na stadión.“

Brzy však nezůstalo jen u dívání se na atraktivní motocykly. „Dělal jsem mechanika Pavlu Tonhauzerovi,“ svěřuje se, že se pro něho záhy našla atraktivní práce v depu. „Jako jedenáctiletý, dvanáctiletý jsem s ním trénoval a začal se vozit na motorce.“

Jsme v půli osmdesátých let, kdy žádné seriály pro motocykly s nižším zdvihovým objemem neexistovaly. Nicméně v Žarnovici bývalo zvykem, že se za řidítka plochodrážních strojů dostávali i mladí chlapci, kteří by tam vlastně v duchu platné legislativy neměli co pohledávat. Jenže účel světí prostředky.

„Palo mi půjčoval svou motorku,“ přibližuje Marián Šebian tehdejší praxi. „Na trénincích tady bývalo až třicet lidí. Samozřejmě byly různé kategorie, byli jsme rozdělení podle výkonnosti. Kdo začínal nebo, kdo chtěl, povozil se o tréninku.“

Hrdina našeho vyprávění si tím pádem osvojil plochodrážní motocykl, avšak na závody se mohl jen dívat. „Potřeboval jsi řidičák a ten se dával v sedmnácti na výjimku pro uzavřené okruhy,“ vysvětluje a zároveň si poprvé uvědomuje handicap svého pozdějšího narození oproti ostatním žarnovickým plochodrážním učedníkům. „Byl jsem v té době nejmladší. Byli jsme tam já, Jožo Tomka, Laco Eliáš, Tonči Blusk a pak přišel ještě Vlado Višváder.“

Ti všichni však už prošli svým závodním debutem, avšak on musel stále čekat. „Když se v Žarnovici trénovalo, Janči Daniel nás pustil mezi starší závodníky,“ vypráví Marián Šebian. „Ti na nás dávali pozor. Bylo plné depo a on to uměl nakombinovat. Jezdili jsme třeba na stíhačku a pak zase se staršími. Takhle to střídal.“

Nicméně plochá dráha přinášela klukům i jiné zkušenosti. „Ve čtrnácti mě chytil policajt, když jsem s trambusem jel pro vodu,“ směje se Marián Šebian svému prvnímu nárazu na rameno státní spravedlnosti. „Běžně jsme ve čtrnácti, patnácti s trambusem jezdili a válcovali dráhu. Jožo Daniel alias Lemon nás to naučil. Nikdo nebučel, že něco nejde. Byli jsme parta.“

Zážitků bylo doopravdy bezpočet. „V sobotu před závodem se dělal guláš a posedělo se,“ souhlasí Marián Šebian. „I jezdci z Čech věděli, že musí jít pod tribunu. Byly to zlaté časy. Doma jsem jen zahodil aktovku a pádil na stadión. Nemuseli jsme brát drogy a vysedávat u počítače. Rodiče věděli, kde jsme, že půjdeme na stadión a nemuseli se bát, kde jsme a co tam děláme.“

První závod zdobí domácí vítězství

Čas se ovšem nedá zastavit. Zkraje dubna roku 1990 se Marián Šebian chystal oslavit své sedmnácté narozeniny. Nejlepší dárek ovšem dostal už o dva dny dříve. Trenér Ján Daniel jej totiž zařadil na post juniora AMK Preglejka Žarnovica.

Československá ligová soutěž se v devadesátém konala naposledy dle schématu přijatého o tři roky dříve. Vítěz extraligy se nestal automaticky mistrem republiky, o něhož se bojovalo až na podzim ve finále mistrovství republiky družstev, jehož dějištěm býval neutrální stadión. První dva celky extraligové tabulky do něho postoupily rovnou.

První liga byla rozdělena do dvou skupin. Z každé z nich se nejlepší dva týmy dostaly do finále první ligy, odkud první dva šly dále do semifinále mistrovství republiky družstev, v němž narazily na třetí a čtvrtý tým extraligy. Šampiónem republiky se tím pádem mohl stát kterýkoliv klub, jenž by se vůbec objevil v soutěži. Nicméně za čtyři sezóny jsme se překvapení ze strany outsidera nedočkali.

Rozdělení do prvoligových skupin roku 1990 kopírovalo zavedený koncept geografické polohy soutěžících. Žarnovica proto dostala za rivaly Březolupy, Kopřivnici, ZP Pardubice, která byla de facto amatérským protipólem extraligového SVS a béčko vojenského oddílu VTJ Racek Pardubice, jehož áčko také jezdilo extraligu.

Pokud se systému týká, pochopitelně proti sobě závodila čtyřčlenná družstva. Od roku 1987 se závodilo na dvacet jízd, přičemž do závěrečné série se nasazovalo dle doposud získaných bodů. Na rozdíl od současnosti neměli trenéři možnost žolíků či taktických rezerv, ale na druhou stranu jim nesvazovaly ruce povinné kvóty pro juniory. Pro závodníky mladších jednadvaceti let byly vypsány dvě speciální rozjížďky.

„Pršelo,“ vybaví si svůj debut Marián Šebian, který v prvním závodě skupiny B nastoupil jako junior. „Jednou jsem byl třetí, jednou jsem vyhrál. Měl jsem výhodu, že jsem uměl startovat. I na té vodě to byla výhoda. A svůj první závod jsem jel na své domácí dráze.“

První juniorskou jízdu vyhrál kopřivnický Rudolf Dvořák. Březolupský Petr Popelka, jenž se před nedávnem načas k závodění vrátil mezi veterány, upadl a Marián Šebian dojel za druhým Zdeňkem Koliandrem ve vestě Racku. Podruhé šel na zem Rudolf Dvořák a hrdina našeho vyprávění dojel do cíle jako první před Zdeňkem Koliandrem a Petrem Popelkou. To bylo slávy! A copak na závěr, když Žarnovičané na hlavu porazili všechny své soupeře a staly se vítězem celého závodu.

„Bylo to dobré,“ usmívá se Marián Šebian ještě po sedmadvaceti letech. „Lidi šíleli. I dřív chodilo na plochou dráhu v Žarnovici hodně diváků. Když doma vyhraješ, je to skvělé. Já vyhrál svou první jízdu. A na rozbité a mokré dráze, takže úžasné!“

Špatná doba

Vystřízlivění však bylo kruté. Po pádu komunismu se liberalizovaly rovněž plochodrážní reglementy. Do československé ligy mohli zahraniční závodníci, nicméně pravidlo o povinném užívání motorů Jawa a pneumatik Barum stále zůstalo. Nyní je soupeři vytáhli jako kostlivce ze skříně. A jelikož Rakušan Heinrich Schatzer měl svého Godden obutého na Dunlopech, Žarnovica jeho čtrnáct bodů musela škrtnout.

I přesto slovenský celek zůstal vítězem úvodního klání. Do celkové klasifikace se však tehdy nepočítaly tabulkové body jako dnes, nýbrž body z jízd, takže dodatečná diskvalifikace Heinricha Schatzera klub poškodila. Na konci měsíce Žarnovica ještě obhájila postavení leadera, když dominovala závodu ve Svítkově podobným způsobem jako doma.

Jenže druhý den přišly Svitavy, které byly strašákem slovenských závodníků už před lety. Heinrich Schatzer ztratil jeden bod a Vladimír Višváder, tehdy závodící stylem vítězství nebo rána do mantinelu, vyhrál obě juniorské jízdy. Triumfovaly Březolupy, které o dva dny později na domácím kolbišti skočily díky mohutnému třiapadesátibodovému skóre do čela. Do třetice triumfovaly v Kopřivnici, kde se po volném losu v Březolupech do soutěže vrátila Žarnovica třetím místem.

Celkovým vítězem skupiny se staly Březolupy, které právě vykročily na cestu, jež je za šest let dovedla k extraligovému stříbru. Spolu s nimi měla do finále první ligy zamířit také Žarnovica. Jenže ta se už v lize neobjevila.

„Neměl, kdo jet,“ povzdechne si Marián Šebian, který se po dvou úvodních závodech se startovním číslem juniora v závěru ligy objevoval v základní čtyřce. „Začalo to upadat. Gažo Forgáč zůstal v Pardubicích, Janči Mesiarik byl na vojně. Ta parta, co se mohla vrátit z vojny, se nevrátila. Jaro Ceglédy přestal jezdit. Tonči Blusk sice přišel nazpět, ale Laco Eliáš zůstal na vozíku. Neměl, kdo za nás jezdit.“

Slovenský plochodrážní Robinson

Po čtyřech prvoligových závodech byl závodní diář Mariána Šebiana stejně prázdný jako dům určený k demolici sekundu před explozí. V červenci si v roli náhradníka střihnul test match, v němž jeho Žarnovica doma porazila rakouský Schwarzatal na čele se svou zahraniční akvizicí Heinrichem Schatzerem. A pak mohl čekat na půlku září, zda se mu na pražské Markétě povede kvalifikovat do juniorského mistrovství Československa pro sezónu 1991.

„Byl jsem pátý v posledním závodě,“ vybaví si okamžitě. „To mi dělal mechanika kámoš Billy, dobře mě manažoval a já jsem postoupil. Nejdřív dělal u Mira a Gaža Forgáčových. Ti mu ale odešli na vojnu. Pak ale narukoval i on.“

Peter Haidony, což je občanské jméno muže známého pod přezdívkou Billy nebo po slovensky Bilko, se při svém vojančení dostal dokonce do komparsu při natáčení Olmerova filmu Tankový prapor. V něm se objevil také Stanislav Stehlík, mechanik Ondřeje Smetany. A když se oba muži předloni dali shodou okolností dohromady při jednom ze žarnovických závodů, v hospůdce Na Kolkárně rovnou na stadiónu pokáceli pár boroviček.

Nicméně Marián Šebian nezůstal bez pomoci ani nadále. „Jezdil se mou Jožko Belica, na pár závodech byl se mnou i Vlado Tomka,“ vypočítává. „Měli jsme ještě přívěsný vozík a museli jsme si na něho půjčovat značky od kamaráda. Bylo tu auto od klubu a také Avia, ale neměl, kdo s ním jezdit.“

Mezi bezmála padesáti uchazeči o postup do mistrovství republiky z žarnovické čtveřice na Markétě uspěl pouze Marián Šebian. Vladimír Višváder se kvalifikoval jako náhradník, když v rozjezdu skupiny C podlehl domácímu Zbyňku Krejčovi. Jozef Tomka a Ján Štefanka byli tehdy vyřazeni.

Za tří závodů skupiny A v jednadevadesátém absolvoval Marián Šebian jen dva. V Pardubicích byl patnáctý, o týden později v Divišově čtrnáctý. Jaro bylo kromobyčejně studené, padal sníh a poslední mítink skupiny byl ze Svitav přeložen do Divišova. V něm se ale hrdina našeho vyprávění už neobjevil a tak portfolio jeho výsledků doplňují tři prvoligová klání za koaliční uskupení Kopřivnice se Žarnovicou.

„Už se dělila republika, nedostal jsem se do Čech na vojnu. Kdybych šel do Racku, možná by to skončilo jinak,“ připomíná Marián Šebian poslední léta federativního státu. A že nepřehání, svědčí případ Vladimíra Višvádera, jehož vojna v Pardubicích vystřelila výrazně nahoru. Naproti tomu Marián Šebian si na Slovensku musel připadat jako Robinson na opuštěném plochodrážním ostrově, byť Ján Mesiarik a Anton Blusk jej o kousek sportovně přežili.

Plochá dráha pod kůží

Jsou plochodrážníci, dokonce výteční, kteří pověsí kombinézu na hřebík, a od té doby je na stadiónu neuvidíte. „Ploché dráze jsem zůstal věrný,“ vymezuje se Marián Šebian od této skupiny. „Já, Bilko, jeho bratr, Jožko Treščák a další jsme se jezdili dívat na závody do ciziny. Tady nebylo nic. Pár chlapců začalo, dal jsem jim i svoje věci, ale skončili na financích.“

AMK Žarnovica zvládl těžká devadesátá léta po zániku Preglejky pořádáním alespoň jediného závodu ročně. Na sklonku roku 2010 radikální frakce jeho členů založila Speedway Club a počet mítinků na žarnovickém stadiónu se začal zvyšovat, aby vrchol přišel s letošním rokem.

„Když začal Speedway Club, oslovili také mě,“ netají se Marián Šebian. „Pomáhal jsem jim, pak jsem dělal vedoucího depa. Loni mě oslovili, abych byl manažer pro první ligu. Řekl jsem, že ano, jsem živnostník, tak to jde skloubit. Snažil jsem se pomáhat závodníkům. Nejsem milionář, ale koupil jsem jim třeba brýle nebo něco jiného. S čím jsem mohl, s tím jsem pomáhal.“

Navzdory všem nepříznivým okolnostem, nebyla šance, že by se Marián Šebian v půli devadesátých let pustil do plochodrážního dobrodružství, byť na vlastní pěst? „Nedostal jsem se na vojnu do Racku a pak už to nešlo,“ uvažuje. „Nebylo tady zázemí, nešlo by to utáhnout. Rodiče nebyli bohatí, s něčím mi pomohli, ale stejně jsem si musel o prázdninách vydělávat. Pak přišla rodina a peníze šly někam jinam. Teď už máme velké děti, jezdíme se dívat na závody. Plochou dráhu mám strašně rád. Manželka Monika jezdi se mnou, speedway ji bere taky skoro jako všechny v Žarnovici.“

Plochodrážní entusiasmus je v Žarnovici patrný na každém kroku. „Moje máma chodila na stadión před závodem už v jedenáct hodin,“ přisadí si Marián Šebian. „Já dělal mechanika Palovi Tonhauzerovi, ona se nepohnula z depa a nikdo ji nevyhodil. Chodí dodnes, tak je to v Žarnovici pořád, diváci přijdou na plochou dráhu vždycky.“

Plochodrážní kariéra Mariána Šebiana (*9.4.1973) v zrcadle času:

1990	1.liga: Žarnovica druhá ve skupině B (Marián Šebian 9 bodů ze 141 bodů klubu celkem), na účast ve finále 1.ligy klub rezignoval; kvalifikace pro MR juniorů 1991: Praha: 5. ve skupině D; test match Žarnovica vs. SC Schwarzatal 51:38 (Marián Šebian 1 bod)
1991	1.liga: Společenství Kopřivnice + Žarnovica 3. (Marián Šebian ve třech závodech 5 bodů z 326 celkem); MR juniorů: 15. ve skupině A (Pardubice 15. – Divišov 14. – Divišov NS)

Foto: archív Mariána Šebiana, Mirek Horáček a Antonín Škach