Z Milána vede cesta rovnou do Letňan

Praha – 11. listopadu
Na závěr letošní sezony jsem navštívil dvě motoristické výstavy. Nejdříve jsem si splnil dávný záměr podívat se do Milána na snad největší motocyklové expozice v Evropě EICMA a pak narychlo do Letňan na první ročník výstavy Racing Expo. V obojích případech jsem byl mezi jinými zvědav, jak bude zastoupena plocha dráha.

 

Česká Jawa v tureckých barvách

Na EICMA jsem prošel za den jedenáct kilometrů a mezi tisíci motorek všech značek a určení jsem narazil na jediný plochodrážní stroj a to na stánku tureckého výrobce bezdušových pneumatik ANLAS.  Ani poměrné rozsáhlý stánek pneumatik Mitas své k ploché dráze určené výrobky se neobtěžoval vystavit. Skromnou náplastí bylo, že Turci použili krásnou naleštěnou divišovskou Jawu.

Racing Expo v pražských Letňanech je skromným podnikem i na místní poměry. Pořadatelé měli dobrý nápad vystavit zajímavé stroje, především auta, a pozvat jezdce, kteří na nich závodí. K vidění bylo pár desítek automobilů všech možných kategorii a dvě silniční, dvě motokrosové a tři plochodrážní motorky.

Plochodrážní zastoupení v Letňanech

Pardubická Zlatá přílba společně s Mitasem představily Jawu, kterou dostal letos Václav Milík za vítězství ve slavném závodě. K ní přidali jeden stroj s agregátem GM a jeden ledový speciál. Pozvali i Václav Milíka samotného. J jenomže…

Přestože jsem z Itálie ani nezajel domů a mířil rovnou do Letňan, jeho vystoupení jsem prošvihnul o pár minut.  Na místo jsem dokázal dorazit před jedenáctou, jenomže než jsem se prodral přes dav návštěvníků veletrhu Kanabis, už bylo po autogramiádě a Václav Milík odjel na Rychlá kola v Lysé nad Labem.

Ledový speciál Hutla Teamu

Před rokem jsem se šel podívat právě na Rychlá kola a nebyl jsem zklamán. Letos jsem dal přednost novému podniku, jemuž upřímně přeji do budoucna mnohem víc návštěvníků, ale letošní premiéra byla dost bídná na návštěvníky. Alespoň tak tomu bylo v sobotu v poledne.

Uvidíme, zda se zajímavý formát za rok vrátí a hlavně zda si získá svoje příznivce.

Foto: Pavel Fišer a Kiril Ianatchkov

Antonín Kasper nebyl jen kamínkem, avšak spíše pilířem celé plochodrážní mozaiky

Bylo to, tuším v roce 1957. Už to dnes nevím přesně, ale ono je to úplně jedno. Narodil jsem se a bydlel v Polepech u Litoměřic, které se proslavily kvalitním chmelem a o nic horší plochou dráhou. Tam jsem se s ním poprvé setkal. Slavných jezdců u nás v té době hodně jezdilo. Luboš Tomíček, Jaroslav Volf, Jaroslav Machač, Karel Průša, František Ledecký, Antonín Šváb, Stanislav Svoboda, Pavel Mareš, Jan Holub,a další.  Co jméno, to pojem. Každý z nich měl něco v sobě, co k plošině patřilo.  Již tenkrát převyšoval ostatní Antonín Kasper. Až dnes si uvědomuji čím.

 

 

Toníka jsem u mikrofonu míval často

Byl energický, hovorný, výborný bavič, měl spousty zážitků a zkušeností, které dával tak zvaně do placu. Lidé ho rádi poslouchali, uměl své vyprávění dobře podat.  Hodně toho zažil doma i ve světě, takže bylo o čem povídat.

Když jsem končil  v roce 1972 vojnu, dostal jsem se na soustředění mladých do Čakovic, které vedl právě on. Dodnes na něj vzpomínám. Od té chvíle jsem se vlastně potkával s Tonikem neustále. Na závodech jako plošinář a později v roli spíkra. Měl jsem u mikrofonu a mám, mnoho jezdců, ať už známých legend či těch začínajících. Dnes vím, že nejčastějším hostem mých rozhovorů byl právě Antonín Kasper.

Při natáčení ve Svítkově

Bezvadně mluvil, dobře vyprávěl, dost toho znal. Diváci ho velice rádi poslouchali. Jednou mi bylo kdesi vytknuto, proč beru toho Kaspera tak často k mikrofonu. Cítil jsem v tom  žárlivost, jen jsem se pousmál a řekl jsem, protože je jako host nejlepší a lidé ho rádi poslouchají.

Osobně si myslím, že by z něj byl bezvadnej‘  spíkr. V tomhle byl podobnej‘ typ jako Franta Šťastný, ne uhlazený moderátor, ale hlasatel, který zároveň publikum i bavil. Působil na více místech, jedno z nich bylo i Mšeno. Měl hodně zásluh na  výsledcích tohoto klubu, kde byl nějakou dobu trenérem a manažerem družstva, s nímž vyhrál baráž o extraligu.

Malý Toník Kasper na čele nástupu v Polepech

V té době došlo k nešťastnému skonu jeho syna Antonína mladšího, který byl stejně legendární jako jeho tatínek. Z úcty jsme ve Mšeně odjeli vzpomínkové závody na Tondu mladšího, i když za Mšeno nikdy nejezdil. Jsem velice rád,že se Tondovi Škachovi povedlo a stihlo napsat spolu s panem Kasperem knihu Sekáček se zlatou přilbu o jeho životě kolem ploché dráhy.

Bude mít navždy své místo v této popelářské branži. Také jsem velmi Šťastný, že jsem realizoval svůj nápad Setkání po letech na dostihové dráze v Pardubicích, kde moje kamera a rozhovory zaznamenaly vzpomínky Antonína Kaspera na jeho vítězství v roce 1963  v boji o Zlatou přilbu.

Z malého Toníka vyrostl skvělý plohcodrážníkem, na něhož byl jeho tatínek plným právem pyšný

Je vysoce emotivní, avšak nikoliv jednoduché sedět u počítače a psát o někom, kdo tady ještě včera byl.  Toník prožil krásný a naplněný život a to se nepovede každému. Takže zamáčknu slzu, usměji se, neboť vím,že by to tak Toník chtěl. Mám jeho knihu, spoustu fotek a videí. A hlavně ho nosím a nosit budu ve svých myšlenkách.

A co říci na závěr? Za všechno pěkné díky. Přeji Ti věčný klid. ČEST TVOJÍ PAMÁTCE!