Slaný – 25. července 1996
Před dvaceti lety se domácí juniorský titul stal pro mnoho šikovných mladíků vstupenkou do britské ligy, která tehdy ještě bývala pupkem plochodrážního světa. Ti se pochopitelně domů nevraceli na každý závod. I bez největších českých hvězd ovšem mistrovství republiky juniorů netrpělo úbytěmi. Ba právě naopak, okolo půle sedmdesátých let spatřila světlo světa řada talentovaných plochodrážníků, díky čemuž se šampionát neuvěřitelně vyrovnal. Prim však přesto hráli dva závodníci. Nakonec Pavel Ondrašík podruhé předčil Roberta Krále a obhajobou zlaté medaile z předcházející sezóny napodobil kousek, který se tehdy povedl pouze Antonínu Kasperovi.

 

Starty jako s babetou

Pavel Ondrašík a Robert Král spolu bojovali o český juniorský titul už v sezóně 1995, o čemž již ostatně byla v historické rubrice magazínu speedwayA-Z řeč. Pro připomenutí, rozhodnutím plochodrážní komise zasáhnout do pravidel rozběhnuté soutěže, se pražský závodník dostal nazpět do hry o zlato. Svého divišovského rivala v posledním závodě v Chabařovicích dotáhl na hrotu konečné klasifikace a nakonec v dodatkové jízdě porazil.

Oba už tehdy také mířili do britské ligy. Robert Král byl prakticky dohodnutý se Sheffieldem, ale jeho start za Tygry dojel na pracovní povolení, které mu úřady země královny Alžběty II. neudělily. Pavel Ondrašík se dohodl s King’s Lynnem. Nicméně při červencovém test matchi českého týmu do třiadvaceti let proti svým stejně starým britským vrstevníkům měl shodou okolností v King’s Lynn děsivou kolizi se Scottem Nichollsem a ošklivě polámal ruku.

„Až na konci října jsem zkusil jet jeden závod v Německu,“ připomíná Pavel Ondrašík svou čtvrt roku dlouhou plochodrážní přestávku v pětadevadesátém. „Pak jsem měl celou zimu, abych se dal dohromady. Myslel jsem, že nebudou problémy. Byly ale větší, než jsem čekal.“

Nicméně předjaří roku 1996 jej už zastihlo v plné přípravě na novou plochodrážní kampaň. „Sezóna začínala opatrně,“ vzpomíná dnešní sportovní ředitel pražské Markéty. „Člověk si zvykal na omezenou hybnost levé ruky, co mám dodneška. V zimě mi vyndávali železo, nechci se vymlouvat, ale bylo to nepříjemný. Nedokázal jsem odstartovat. Tonda Kasper si ze mě dokonce dělal legraci, že se rozjíždím jako na babetě.“

Naposledy na skupiny

Sezóna 1996 byla poslední, v níž se mistrovství republiky konalo stylem zavedeným shodou okolností o dvacet let dříve. Závodníci byli rozděleni do dvou semifinálových skupin, z nichž se postupovalo do finálové série. Jenže personální krize se začala projevovat, takže pouze úvodní podnik skupiny A v půli dubna na pražské Markétě měl díky patnácti borcům jakžtakž naplněnou startovní listinu.

Přitom obě skupiny byly vypsány na tři závody. Plochodrážní exekutiva proto vzniklou situaci řešila povolením jakéhosi hostování závodníků z jedné skupiny v té druhé, přičemž každý byl pochopitelně klasifikován jen v té své, do níž byl nominován.

Robert Král triumfoval ve skupině A. Na Markétě jej Richard Wolff porazil nejprve v rozjížďce s číslem deset a posléze také v rozjezdu o vítězství. V Divišově a v Březolupech, kde se ovšem končilo kvůli stavu dráhy již po třetí sérii, ale neztratil jediný bod. Déšť předčasně ukončil také pardubickou ouverturu ve skupině B.

Pavel Ondrašík do ní vstoupil pádem ve třetí jízdě. Body mu chyběly, takže skončil šestý. Dva dny na to ve Slaném ale už vyhrál, když v rozjezdu porazil Tomáše Hejtíka. Toho odvedl také ve Svitavách, kde se však oba rozjížděli o druhou příčku za vítězným Lubomírem Batelkou. Nicméně Tomáš Hejtík, jenž byl v Pardubicích druhý za neporaženým Radkem Smolíkem, se stal celkovým vítězem skupiny.

„V Pardubicích to upršelo,“ vybavuje si Pavel Ondrašík, jenž za svým klubovým kolegou zaostal o dva body. „Tomáš měl potom úraz, to ho poznamenalo. Byl mladší než já, v tý době to ale vypadalo, že bude bojovat o titul. Ale těch lidí, co do toho mohlo zasáhnout, bylo snad už deset.“

Únik v podání Pavla Ondrašíka

Z každé skupiny postoupilo do finálové části po sedmi závodnících. Přímo dosazen byl Adrian Rymel, který se zranil při jarním soustředění v Itálii. O poslední místo byl před prvním finále na Markétě vypsán rozjezd. Původně se jej měli zúčastnit oba závodníci z osmých míst v áčku i béčku. Ovšem skupina A skončila bodovou rovností a v blátivých Březolupech se na určení pořadí dodatkovou jízdou jaksi pozapomnělo.

Plzeňský Václav Kaděra v klíčové rozjížďce upadl. Šestnáctým finalistou se stal Miroslav Štens, jenž má dnes pod palcem depo ve Svítkově. Při repete odvedl Květoslava Šebelu, aby se nakonec prohnal vítězně cílem v čase 69,19 sekundy.

„Adrian byl tenkrát taková vycházející hvězdička, proto ho dali rovnou do finále,“ říká Pavel Ondrašík. „Jel už poměrně dobře. Juniorák byl vyrovnanější než v pětadevadesátým. To jsme se tahali o titul jen s Robertem. Ale teď to míchali i další a brali body i nám oběma. Jen jednou měl Robin patnáct bodů v Březolupech a já ve Slaným. Ale jak já, tak on jsme měli taky slabší závody…“

Přerušme však rozbíhající se tok vyprávění Pavla Ondrašíka, abychom se podívali na finále české juniorky anno domini 1996 od samého počátku. V Praze stál na nejvyšším stupínku pódia Roman Kubeš. Pavel Ondrašík vyhrál jen dvě úvodní rozjížďky, aby se poté postupně skláněl před Lubomírem Batelkou, Michalem Makovským a Richardem Wolffem. V rozjížďce s číslem pět však stačil porazit Roberta Krále, který navíc v jedenácté jízdě upadl.

Dvanáct bodů Pavla Ondrašíka však tentokrát stačilo na druhé, jedenáct bodů Roberta Krále na třetí místo, aniž by kdokoliv musel absolvovat rozjezd. Až tak vyrovnaný závod to byl, v němž si ničím nemohli být jistí ani favorité. Koncem června se do Divišova jelo zbytečně, protože ještě před nástupem se přihnal strašný slejvák. Pokračovalo se až na den příchodu slovanských věrozvěstů v Pardubicích.

Oba rivalové udávali tempo závodu a po dvou sériích ani jeden z nich nepoznal hořkost porážky. V deváté jízdě však Pavel Ondrašík prohrál s Michalem Makovským. Šlo však o jeho jedinou ztrátu v horkém prázdninovém dni. Nakonec vyhrál celý závod, když Pardubičanovi oplatil předchozí prohru v dodatkové jízdě. Naproti tomu Robert Král měl špatný závěr. Skončil pátý a jeho pražský soupeř se mu v průběžné klasifikaci vzdálil o pět bodů.

Otočka Roberta Krále

Nicméně na předčasné soudy byl šampionát přece jen ještě příliš mladý. Dva dny po Pardubicích pokračoval v Březolupech. Po dlouhém vyjednávání o uvolnění ze Slaného se Robert Král objevil v extraligové sestavě moravského klubu, takže tu nalezl ideální podmínky. Triumfoval s patnácti body, zatímco Pavla Ondrašíka kromě něho porazil ještě Michal Makovský.

A snad aby Pražanovy smůly nebylo málo, v rozjezdu o druhou příčku za sebou vodil Adriana Rymela, ale v posledním oblouku zůstal stát. Za další dva dny později déšť podruhé spláchnul divišovský mítink, který se však nakonec odbyl na třetí pokus v půli července.

Pavel Ondrašík nezačal optimálně. V rozjížďce s číslem dvě upadl a byl diskvalifikován. Mezitím Robert Král dvakrát vyhrál, ale v desáté jízdě trčel za Lubomírem Batelkou a vedoucím Richardem Wolffem. Pavel Ondrašík se vydal na vítěznou cestu a s jednobodovou ztrátou mu dýchal na záda, avšak v rozjížďce s číslem devatenáct ležel podruhé na dráze.

Robert Král posléze vyhrál opakovačku. Když poté v dodatkové jízdě porazil Martina Kubeše, mohl mávat divákům ve svém domovském městě z nejvyššího stupínku. Pavlu Ondrašíkovi nebylo do řeči. Skončil šestý, a co bylo horšího, v průběžné klasifikaci šampionátu ztrácel na Roberta Krále jeden bod.

„Z Divišova jsem měl respekt,“ nezastírá po dvaceti letech. „Myslel jsem, že to bude zlomovej‘ závod. Udělal jsem dvakrát chybu a upad‘. Robin tam byl na domácí dráze a já si myslel, že to může být ztracený.“

Nápor Roberta Krále však neskončil. Již za tři dny byl na programu pátý závod série ve Svitavách a divišovský závodník v březolupské vestě vyhrál již potřetí v řadě. O jediný bod jej připravil v deváté jízdě Lubomír Batelka. Zato Pavel Ondrašík s třináctkou na zádech jakoby chtěl dokázat špatnou pověst tohoto čísla.

Po úvodním triumfu postupně prohrával s Richardem Wolffem, Miroslavem Štensem a Robertem Králem. Výhrou v rozjížďce s číslem dvacet se sice dostal do rozjezdu o druhé místo s Lubomírem Batelkou, ale i jemu nakonec podlehl. Po Pardubicích přede dvěma týdny vedl šampionát s náskokem pěti bodů, avšak nyní na Roberta Krále dokonce tři body ztrácel.

„Už v Divišově, jak mě Robin docvak‘, jsem si říkal, že to může bejt‘ ztracený,“ přibližuje své tehdejší rozpoložení. „Ve Svitavách mě utek‘ o tři body. Jel jsem v juniorech poslední rok a tak to pro mě bylo dost zavazující.“

Koncovka pro Pavla Ondrašíka

Od Svitav uběhlo jen pět dnů a na vyvrcholení juniorského šampionátu se chystal Slaný. Robert Král tu strávil své závodnické prvopočátky, ale v létě šestadevadesátého tu na něho řada lidí koukala skrze prsty. Lukrativnější nabídku od Březolup totiž dostal už před rokem, ale Slaný jej nechtěl uvolnit. A tak se divišovský závodník rozhodl za středočeský klub v extralize vůbec nestartovat.

A tak nemohlo být ani řeči, že by mu ovál nabídl výhodu domácího prostředí, a to tím spíše, nevyhovoval-li svým tvrdým povrchem závodnickému naturelu Roberta Krále. „Dráha ve Slaném nám vyhovovala oběma,“ přisadí si Pavel Ondrašík. „Dařilo se tam jak Robinovi, tak mně.“

Oba pretendenti mistrovského trůnu stanuli vedle sebe již na startovním roštu rozjížďky s číslem jedna. „Byl jsem z toho nervózní,“ připouští Pavel Ondrašík. „A já jsem ho porazil, myslím, že on se tam ještě pral s Mírou Štensem.“

Bod z náskoku Roberta Krále byl ukrojen. A další hned ve druhé sérii. Pavel Ondrašík totiž vyhrál sedmou jízdu, ale před ní Robert Král prohrál s Martinem Kubešem. Třetí série přidala na konta obou závodníků po trojce. Ale rozjížďka s číslem čtrnáct přinesla pohromu pro Roberta Krále, který se nedostal před Romana Kubeše a vedoucího Michala Makovského. Pavel Ondrašík vzápětí úřadoval naplno v patnácté jízdě. V té chvíli byl opět vedoucím mužem šampionátu, přičemž měl k dobru jeden jediný bod.

„V depu byly tahanice s Aďou,“ vybavuje si Pavel Ondrašík situaci ve slánských boxech před poslední sérií. „Už nestartoval, myslím, že vypad‘ na techniku. Přemlouvali ho, ať nastoupí v poslední jízdě a porazí mě, aby byl rozjezd o titul. V slánském depu něco probíhalo, ale co přesně, to nevím. Stejně už bylo rozhodnuto v tý čtvrtý sérii, kdy Robin prohrál s Makovkou a Kubešákem.“

Robert Král se s juniorským šampionátem rozloučil triumfem v rozjížďce s číslem osmnáct. Ať už se v depu dělo cokoliv, Adrian Rymel se v devatenácté jízdě do závodu nevrátil. A Pavel Ondrašík projel cílem nejen jako vítěz, ale také jako staronový juniorský mistr. Po Antonínu Kasperovi jako první, který svůj primát z předchozího roku obhájil.

Na své duely s Robertem Králem v české juniorce Pavel Ondrašík zapomenout nemůže. „S nadsázkou to byla rivalita jako Lauda a Hunt v tom filmu,“ usmívá se. „Ne, že by se někdo z nás choval jako Hunt, ale dávali jsme tomu všechno. Chtěli jsme se plochou dráhou živit, takže hospody nebo diskotéky pro nás nebyly. Už jsme oba jezdili druhou polskou ligu, on za Rawicz, já za Opole. V Německu měl Diedenbergen, já Pocking. Vzali jsme to oba za správnej‘ konec a pak se prosazovali i v zahraničí.“

Ovšem zatímco Pavel Ondrašík získal domácí tituly i v jiných šampionátech, Robertu Královi bylo souzeno nikdy se mistrem republiky nestát. V novém tisíciletí měl k této metě neblíže v extralize, v níž se po konci březolupského týmu vrátil do Slaného. Ve chvíli, kdy však tým Milana Macha proléval v září roku 2005 šampaňské na plzeňských Borech, kombinéza Roberta Krále již skoro celý rok visela na pomyslném hřebíku.

 

---

Rekord vyrovnaný po patnácti letech:

Když se Pavel Ondrašík stal na konci července 1996 podruhé mistrem republiky juniorů, byl teprve druhým mužem v historii, jenž se mohl pyšnit takovým výkonem. A stejně tak druhým závodníkem, který svůj předchozí titul juniorského šampióna dokázal obhájit. Tím prvním byl Antonín Kasper v letech 1980 a 1981.

Mistrovství republiky juniorů už ze své podstaty nedává mladým závodníkům příliš mnoho času na lámání rekordů. Horní věkový limit jednadvaceti let je neměnný už s jeho vznikem v sezóně 1974, avšak šanci na delší pobyt v juniorce je snižování dolní hranice, která se od původních sedmnácti dostala přes šestnáct na současných patnáct let.

V minulosti jsme bývali rovněž svědky, že juniorský mistr republiky už nebyl napřesrok nominován v souvislosti se svou kvalifikací do mistrovství jednotlivců, jíž mu titul přinesl. V devadesátých letech zase naše juniorská elita nestartovala v domácím šampionátu kvůli svému působení v britských ligách. A kupříkladu bratři Drymlovi, kteří ve svých počátcích vlastnili německé licence, se v šampionátu juniorů nikdy neobjevili, byť mají ve svých sbírkách medaile z juniorských šampionátů Evropy a světa!

Na výkon Antonína Kaspera a Pavla Ondrašíka navázal Josef Franc. Po premiérovém titulu mistra republiky roku 1998, dodal další zlato již napřesrok. Nakonec v sezóně 2000 vytvořil svým hattrickem nový rekord, který Eduard Krčmář loni vyrovnal a letos svým čtvrtým zlatem posunul laťku ještě výše. Nikdo jiný než Josef Franc ovšem neobhájil svůj titul dvakrát.

Dvojnásobnými juniorskými šampióny republiky se posléze stali rovněž Tomáš Suchánek, Miroslav Fencl, Filip Šitera a Matěj Kůs. V celé historii však obhájit svůj titul svedli pouze Antonín Kasper (1980 – 1981), Pavel Ondrašík (1995 – 1996), Josef Franc (1998 – 2000), Tomáš Suchánek (2002 – 2003), Filip Šitera (2006 – 2007) a Eduard Krčmář (2016 – 2017).

---

šestý závod finále MR juniorů 1996 – Slaný:

1. Pavel Ondrašík (Praha) 15, 2. Michal Makovský (Pardubice) 13, 3. Lubomír Batelka (Praha) 11+3, 4. Robert Král (Březolupy) 11+2, 5. Roman Kubeš (Praha) 10, 6. Martin Kubeš (Praha) 10, 7. Aleš Šifalda (Chabařovice) 9, 8. Miroslav Štens (Racek) 8, 9. Jiří Šafář (Praha) 7, 10. Richard Wolff (Praha) 6, 11. Radek Smolík (Racek) 6, 12. Pavel Šůna (Slaný) 4, 13. Adrian Rymel (Praha) 3, 14. Václav Kaděra (Plzeň) 3, 15. Květoslav Šebela (Praha) 2, 16. Tomáš Hejtík (Praha) 1.

Mistrovství republiky juniorů 1996:

	PHA	PCE	BŘE	DIV	SVI	SLA	TOT
	4.6.	5.7.	7.7.	17.7.	20.7.	25.7.
1. Pavel Ondrašík, Praha	12	14	13	9	12	15	75
2. Robert Král, Březolupy	11	10	15	13	14	11	74
3. Michal Makovský, ZP	7	14	11	11	10	13	66
4. Lubomír Batelka, Praha	10	13	6	11	12	11	63
5. Richard Wolff, Praha	10	11	12	12	11	6	62
6. Martin Kubeš, Praha	10	8	9	13	10	10	60
7. Adrian Rymel, Praha	10	8	13	7	6	3	47
8. Roman Kubeš, Praha	13	9	2	9	3	10	46
9. Miroslav Štens, Racek	6	8	7	6	10	8	45
10. Jiří Šafář, Praha	8	6	9	6	7	7	43
11. Radek Smolík, Racek	4	4	7	8	9	6	38
12. Aleš Šifalda, Chabařovice	7	4	3	3	3	9	29
13. Tomáš Hejtík, Praha	6	NS	NS	5	7	1	19
14. Pavel Navrátil, ZP	4	7	5	NS	NS	NS	16
15. Václav Kaděra, Plzeň	DNR	3	3	3	4	3	16
16. Květoslav Šebela, Praha	0	1	3	0	0	2	6
17. Pavel Šůna, Slaný	0	0	1	NS	NS	4	5
18. Milan Vondráček, Racek	1	0	NS	NS	NS	NS	1
TR Josef Franc, Praha	NS	NS	NS	3	2	NS	5

Foto: Karel Herman, Pavel Fišer a archív autora

Být o čtyři, pět let starší, zažil by vyvrcholení žarnovické epochy na konci osmdesátých let. Blýsknul by se svým talentem, a než by se Československo rozdělilo na dva nezávislé státy, dostal by povolávací rozkaz na vojnu v pardubickém Racku či dokonce v pražské Rudé hvězdě. Jenže jeho sedmnáctiny se kryly s počátkem konce závodního týmu AMK Žarnovica pod křídly Preglejky. A tak jsme jej vídali závodit pouhé dvě sezóny. Marián Šebian ale od ploché dráhy neodešel, i když jeho blonďaté háro časem prořídlo a na stupních vítězů ho můžeme vídat coby kouče prvoligového žarnovického Speedway Clubu.

 

Dlouhé čekání na závodní debut

„Jsem ze Žarnovice,“ začíná Marián Šebian větou, která každému zasvěcenému brilantně poslouží coby odpověď na otázku, kterak se vlastně dostal ke sportu levých zatáček. „Tady byla plochá dráha a fotbal. Fotbal mě nebavil, ale plochá dráha mě bavila strašně a od svých devíti jsem začal chodit na stadión.“

Brzy však nezůstalo jen u dívání se na atraktivní motocykly. „Dělal jsem mechanika Pavlu Tonhauzerovi,“ svěřuje se, že se pro něho záhy našla atraktivní práce v depu. „Jako jedenáctiletý, dvanáctiletý jsem s ním trénoval a začal se vozit na motorce.“

Jsme v půli osmdesátých let, kdy žádné seriály pro motocykly s nižším zdvihovým objemem neexistovaly. Nicméně v Žarnovici bývalo zvykem, že se za řidítka plochodrážních strojů dostávali i mladí chlapci, kteří by tam vlastně v duchu platné legislativy neměli co pohledávat. Jenže účel světí prostředky.

„Palo mi půjčoval svou motorku,“ přibližuje Marián Šebian tehdejší praxi. „Na trénincích tady bývalo až třicet lidí. Samozřejmě byly různé kategorie, byli jsme rozdělení podle výkonnosti. Kdo začínal nebo, kdo chtěl, povozil se o tréninku.“

Hrdina našeho vyprávění si tím pádem osvojil plochodrážní motocykl, avšak na závody se mohl jen dívat. „Potřeboval jsi řidičák a ten se dával v sedmnácti na výjimku pro uzavřené okruhy,“ vysvětluje a zároveň si poprvé uvědomuje handicap svého pozdějšího narození oproti ostatním žarnovickým plochodrážním učedníkům. „Byl jsem v té době nejmladší. Byli jsme tam já, Jožo Tomka, Laco Eliáš, Tonči Blusk a pak přišel ještě Vlado Višváder.“

Ti všichni však už prošli svým závodním debutem, avšak on musel stále čekat. „Když se v Žarnovici trénovalo, Janči Daniel nás pustil mezi starší závodníky,“ vypráví Marián Šebian. „Ti na nás dávali pozor. Bylo plné depo a on to uměl nakombinovat. Jezdili jsme třeba na stíhačku a pak zase se staršími. Takhle to střídal.“

Nicméně plochá dráha přinášela klukům i jiné zkušenosti. „Ve čtrnácti mě chytil policajt, když jsem s trambusem jel pro vodu,“ směje se Marián Šebian svému prvnímu nárazu na rameno státní spravedlnosti. „Běžně jsme ve čtrnácti, patnácti s trambusem jezdili a válcovali dráhu. Jožo Daniel alias Lemon nás to naučil. Nikdo nebučel, že něco nejde. Byli jsme parta.“

Zážitků bylo doopravdy bezpočet. „V sobotu před závodem se dělal guláš a posedělo se,“ souhlasí Marián Šebian. „I jezdci z Čech věděli, že musí jít pod tribunu. Byly to zlaté časy. Doma jsem jen zahodil aktovku a pádil na stadión. Nemuseli jsme brát drogy a vysedávat u počítače. Rodiče věděli, kde jsme, že půjdeme na stadión a nemuseli se bát, kde jsme a co tam děláme.“

První závod zdobí domácí vítězství

Čas se ovšem nedá zastavit. Zkraje dubna roku 1990 se Marián Šebian chystal oslavit své sedmnácté narozeniny. Nejlepší dárek ovšem dostal už o dva dny dříve. Trenér Ján Daniel jej totiž zařadil na post juniora AMK Preglejka Žarnovica.

Československá ligová soutěž se v devadesátém konala naposledy dle schématu přijatého o tři roky dříve. Vítěz extraligy se nestal automaticky mistrem republiky, o něhož se bojovalo až na podzim ve finále mistrovství republiky družstev, jehož dějištěm býval neutrální stadión. První dva celky extraligové tabulky do něho postoupily rovnou.

První liga byla rozdělena do dvou skupin. Z každé z nich se nejlepší dva týmy dostaly do finále první ligy, odkud první dva šly dále do semifinále mistrovství republiky družstev, v němž narazily na třetí a čtvrtý tým extraligy. Šampiónem republiky se tím pádem mohl stát kterýkoliv klub, jenž by se vůbec objevil v soutěži. Nicméně za čtyři sezóny jsme se překvapení ze strany outsidera nedočkali.

Rozdělení do prvoligových skupin roku 1990 kopírovalo zavedený koncept geografické polohy soutěžících. Žarnovica proto dostala za rivaly Březolupy, Kopřivnici, ZP Pardubice, která byla de facto amatérským protipólem extraligového SVS a béčko vojenského oddílu VTJ Racek Pardubice, jehož áčko také jezdilo extraligu.

Pokud se systému týká, pochopitelně proti sobě závodila čtyřčlenná družstva. Od roku 1987 se závodilo na dvacet jízd, přičemž do závěrečné série se nasazovalo dle doposud získaných bodů. Na rozdíl od současnosti neměli trenéři možnost žolíků či taktických rezerv, ale na druhou stranu jim nesvazovaly ruce povinné kvóty pro juniory. Pro závodníky mladších jednadvaceti let byly vypsány dvě speciální rozjížďky.

„Pršelo,“ vybaví si svůj debut Marián Šebian, který v prvním závodě skupiny B nastoupil jako junior. „Jednou jsem byl třetí, jednou jsem vyhrál. Měl jsem výhodu, že jsem uměl startovat. I na té vodě to byla výhoda. A svůj první závod jsem jel na své domácí dráze.“

První juniorskou jízdu vyhrál kopřivnický Rudolf Dvořák. Březolupský Petr Popelka, jenž se před nedávnem načas k závodění vrátil mezi veterány, upadl a Marián Šebian dojel za druhým Zdeňkem Koliandrem ve vestě Racku. Podruhé šel na zem Rudolf Dvořák a hrdina našeho vyprávění dojel do cíle jako první před Zdeňkem Koliandrem a Petrem Popelkou. To bylo slávy! A copak na závěr, když Žarnovičané na hlavu porazili všechny své soupeře a staly se vítězem celého závodu.

„Bylo to dobré,“ usmívá se Marián Šebian ještě po sedmadvaceti letech. „Lidi šíleli. I dřív chodilo na plochou dráhu v Žarnovici hodně diváků. Když doma vyhraješ, je to skvělé. Já vyhrál svou první jízdu. A na rozbité a mokré dráze, takže úžasné!“

Špatná doba

Vystřízlivění však bylo kruté. Po pádu komunismu se liberalizovaly rovněž plochodrážní reglementy. Do československé ligy mohli zahraniční závodníci, nicméně pravidlo o povinném užívání motorů Jawa a pneumatik Barum stále zůstalo. Nyní je soupeři vytáhli jako kostlivce ze skříně. A jelikož Rakušan Heinrich Schatzer měl svého Godden obutého na Dunlopech, Žarnovica jeho čtrnáct bodů musela škrtnout.

I přesto slovenský celek zůstal vítězem úvodního klání. Do celkové klasifikace se však tehdy nepočítaly tabulkové body jako dnes, nýbrž body z jízd, takže dodatečná diskvalifikace Heinricha Schatzera klub poškodila. Na konci měsíce Žarnovica ještě obhájila postavení leadera, když dominovala závodu ve Svítkově podobným způsobem jako doma.

Jenže druhý den přišly Svitavy, které byly strašákem slovenských závodníků už před lety. Heinrich Schatzer ztratil jeden bod a Vladimír Višváder, tehdy závodící stylem vítězství nebo rána do mantinelu, vyhrál obě juniorské jízdy. Triumfovaly Březolupy, které o dva dny později na domácím kolbišti skočily díky mohutnému třiapadesátibodovému skóre do čela. Do třetice triumfovaly v Kopřivnici, kde se po volném losu v Březolupech do soutěže vrátila Žarnovica třetím místem.

Celkovým vítězem skupiny se staly Březolupy, které právě vykročily na cestu, jež je za šest let dovedla k extraligovému stříbru. Spolu s nimi měla do finále první ligy zamířit také Žarnovica. Jenže ta se už v lize neobjevila.

„Neměl, kdo jet,“ povzdechne si Marián Šebian, který se po dvou úvodních závodech se startovním číslem juniora v závěru ligy objevoval v základní čtyřce. „Začalo to upadat. Gažo Forgáč zůstal v Pardubicích, Janči Mesiarik byl na vojně. Ta parta, co se mohla vrátit z vojny, se nevrátila. Jaro Ceglédy přestal jezdit. Tonči Blusk sice přišel nazpět, ale Laco Eliáš zůstal na vozíku. Neměl, kdo za nás jezdit.“

Slovenský plochodrážní Robinson

Po čtyřech prvoligových závodech byl závodní diář Mariána Šebiana stejně prázdný jako dům určený k demolici sekundu před explozí. V červenci si v roli náhradníka střihnul test match, v němž jeho Žarnovica doma porazila rakouský Schwarzatal na čele se svou zahraniční akvizicí Heinrichem Schatzerem. A pak mohl čekat na půlku září, zda se mu na pražské Markétě povede kvalifikovat do juniorského mistrovství Československa pro sezónu 1991.

„Byl jsem pátý v posledním závodě,“ vybaví si okamžitě. „To mi dělal mechanika kámoš Billy, dobře mě manažoval a já jsem postoupil. Nejdřív dělal u Mira a Gaža Forgáčových. Ti mu ale odešli na vojnu. Pak ale narukoval i on.“

Peter Haidony, což je občanské jméno muže známého pod přezdívkou Billy nebo po slovensky Bilko, se při svém vojančení dostal dokonce do komparsu při natáčení Olmerova filmu Tankový prapor. V něm se objevil také Stanislav Stehlík, mechanik Ondřeje Smetany. A když se oba muži předloni dali shodou okolností dohromady při jednom ze žarnovických závodů, v hospůdce Na Kolkárně rovnou na stadiónu pokáceli pár boroviček.

Nicméně Marián Šebian nezůstal bez pomoci ani nadále. „Jezdil se mou Jožko Belica, na pár závodech byl se mnou i Vlado Tomka,“ vypočítává. „Měli jsme ještě přívěsný vozík a museli jsme si na něho půjčovat značky od kamaráda. Bylo tu auto od klubu a také Avia, ale neměl, kdo s ním jezdit.“

Mezi bezmála padesáti uchazeči o postup do mistrovství republiky z žarnovické čtveřice na Markétě uspěl pouze Marián Šebian. Vladimír Višváder se kvalifikoval jako náhradník, když v rozjezdu skupiny C podlehl domácímu Zbyňku Krejčovi. Jozef Tomka a Ján Štefanka byli tehdy vyřazeni.

Za tří závodů skupiny A v jednadevadesátém absolvoval Marián Šebian jen dva. V Pardubicích byl patnáctý, o týden později v Divišově čtrnáctý. Jaro bylo kromobyčejně studené, padal sníh a poslední mítink skupiny byl ze Svitav přeložen do Divišova. V něm se ale hrdina našeho vyprávění už neobjevil a tak portfolio jeho výsledků doplňují tři prvoligová klání za koaliční uskupení Kopřivnice se Žarnovicou.

„Už se dělila republika, nedostal jsem se do Čech na vojnu. Kdybych šel do Racku, možná by to skončilo jinak,“ připomíná Marián Šebian poslední léta federativního státu. A že nepřehání, svědčí případ Vladimíra Višvádera, jehož vojna v Pardubicích vystřelila výrazně nahoru. Naproti tomu Marián Šebian si na Slovensku musel připadat jako Robinson na opuštěném plochodrážním ostrově, byť Ján Mesiarik a Anton Blusk jej o kousek sportovně přežili.

Plochá dráha pod kůží

Jsou plochodrážníci, dokonce výteční, kteří pověsí kombinézu na hřebík, a od té doby je na stadiónu neuvidíte. „Ploché dráze jsem zůstal věrný,“ vymezuje se Marián Šebian od této skupiny. „Já, Bilko, jeho bratr, Jožko Treščák a další jsme se jezdili dívat na závody do ciziny. Tady nebylo nic. Pár chlapců začalo, dal jsem jim i svoje věci, ale skončili na financích.“

AMK Žarnovica zvládl těžká devadesátá léta po zániku Preglejky pořádáním alespoň jediného závodu ročně. Na sklonku roku 2010 radikální frakce jeho členů založila Speedway Club a počet mítinků na žarnovickém stadiónu se začal zvyšovat, aby vrchol přišel s letošním rokem.

„Když začal Speedway Club, oslovili také mě,“ netají se Marián Šebian. „Pomáhal jsem jim, pak jsem dělal vedoucího depa. Loni mě oslovili, abych byl manažer pro první ligu. Řekl jsem, že ano, jsem živnostník, tak to jde skloubit. Snažil jsem se pomáhat závodníkům. Nejsem milionář, ale koupil jsem jim třeba brýle nebo něco jiného. S čím jsem mohl, s tím jsem pomáhal.“

Navzdory všem nepříznivým okolnostem, nebyla šance, že by se Marián Šebian v půli devadesátých let pustil do plochodrážního dobrodružství, byť na vlastní pěst? „Nedostal jsem se na vojnu do Racku a pak už to nešlo,“ uvažuje. „Nebylo tady zázemí, nešlo by to utáhnout. Rodiče nebyli bohatí, s něčím mi pomohli, ale stejně jsem si musel o prázdninách vydělávat. Pak přišla rodina a peníze šly někam jinam. Teď už máme velké děti, jezdíme se dívat na závody. Plochou dráhu mám strašně rád. Manželka Monika jezdi se mnou, speedway ji bere taky skoro jako všechny v Žarnovici.“

Plochodrážní entusiasmus je v Žarnovici patrný na každém kroku. „Moje máma chodila na stadión před závodem už v jedenáct hodin,“ přisadí si Marián Šebian. „Já dělal mechanika Palovi Tonhauzerovi, ona se nepohnula z depa a nikdo ji nevyhodil. Chodí dodnes, tak je to v Žarnovici pořád, diváci přijdou na plochou dráhu vždycky.“

Plochodrážní kariéra Mariána Šebiana (*9.4.1973) v zrcadle času:

1990	1.liga: Žarnovica druhá ve skupině B (Marián Šebian 9 bodů ze 141 bodů klubu celkem), na účast ve finále 1.ligy klub rezignoval; kvalifikace pro MR juniorů 1991: Praha: 5. ve skupině D; test match Žarnovica vs. SC Schwarzatal 51:38 (Marián Šebian 1 bod)
1991	1.liga: Společenství Kopřivnice + Žarnovica 3. (Marián Šebian ve třech závodech 5 bodů z 326 celkem); MR juniorů: 15. ve skupině A (Pardubice 15. – Divišov 14. – Divišov NS)

Foto: archív Mariána Šebiana, Mirek Horáček a Antonín Škach