Pardubice – 31. října
Výkonný výbor SPD ponese nově název komise ploché dráhy a jeho členové mají prodloužený mandát až do roku 2020. Na dnešním jeho dnešním zasedání v Praze se řešily především podklady pro jednání o kalendáři, jež je plánováno do Pardubic na 16. prosince. V sezóně 2018 by nás žádné převratné změny na oválech neměly čekat. Extraligová koalice Slaného a Plzně nakonec nevznikne, nicméně na západě Čech uvažují o návratu do první ligy. Ta by se potom jela s pěti týmy, přičemž se uvažuje o modelu tříčlenných družstev.
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IVú
Česká Třebová – 30. října
Na rozdíl od Zlaté přilby, jejímž dějinám se v sedmdesátých a osmdesátých letech věnoval Juraj Ilja Jenča, nemá Tomíčkův memoriál souvisle zpracovanou historii. U příležitosti padesátého ročníku, který se bude konat napřesrok, se vydavatelství Antonín Škach – Angličtina v České Třebové ruku v ruce s AK Markéta pouští do dalšího projektu plochodrážní knížky. Při její realizaci mohou pomoct také naši čtenáři.
Knížka s pracovním názvem Kocour a jeho memoriál se bude věnovat postavě Luboše Tomíčka nejstaršího a posléze jeho memoriálu, který se v průběhu půlstoletí stal druhým nejstarším českým volným závodem vůbec.
Kniha bude pochopitelně vycházet z dlouholetého studia naší plochodrážní historie a bohatý archív magazínu speedwayA-Z zajistí dost podkladů. Přesto však uvítáme i případnou pomoc pamětníků, kteří by se chtěli podělit o své vzpomínky na Luboše Tomíčka či o své vzpomínky na jeho memoriály.
Oceníme také spolupráci se sběrateli se zapůjčením novinových článků, fotografií či předmětů sběratelské povahy typu vstupenek, plakátů či reklamních předmětů.
Máte-li tedy zájem přiložit svou pomocnou ruku v úsilí zaplnit bílé místo české motoristické historie, v žádném případě rozhodně nezůstanete oslyšeni.
Foto: archív speedwayA-Z a Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV)
Napětí ve vzduchu bylo o to větší, že šlo o finále devětašedesáté Zlaté přilby města Pardubice. Konečně páska letěla nahoru! Takřka současně byl celý stadión na nohou. Václav Milík totiž neomylně zamířil dopředu, jako střela prolétl první zatáčkou a pak již odkrajoval zbývající kola do cíle. Více než sto čtyři sekund, než jej jako prvního pozdravila šachovnicová vlajka v rukou Jaroslava Kocka, publikum křičelo, tleskalo, jásalo, mávalo vlajkami a snažilo se historický moment zachytit na své foťáky či mobily. Nadšení neznalo mezí ani, když už pardubický kapitán projel vítězně cílem. Sekuriťáci byli v té chvíli malými pány a diváci vtrhli na ovál jako za časů triumfů Milana Špinky a Jiřího Štancla. Jednadvacetileté čekání na prvního českého vítěze plochodrážního závodu všech závodů první říjnový den letošního roku definitivně skončilo. Tomáš Topinka se magazínu speedwayA-Z svěřil, že na Václava Milíka rozhodně nežárlí.
Tipujte:
Loading ...
O dva roky odložené splnění prognózy
„Dva roky předtím jsem v televizním studiu prohlásil, že to Venca může vyhrát,“ říká Tomáš Topinka, že jej vítězství Václava Milíka zase tolik nepřekvapilo. „Že je to nejhlavnější aspirant, a že je škoda, že nejede. Měl na to už tehdy.“
Jenže termínové kolize s polskou extraligou jméno Václava Milíka škrtnuly ze startovních listin ročníků 2015 a 2016. „Letos jsem tomu věřil, že vyhraje,“ neskrývá Tomáš Topinka. „Měl nejlepší rok za celou kariéru.“
Václav Milík se však zatím ve své kariéře nikdy ve Zlaté přilbě nedostal mezi nejlepších dvanáct. „Jsou to dva závody ve dvou,“ přemítá kouč letošních mistrů, který ve Svítkově pochopitelně nemohl chybět ani letos. „Musíš se dostat do finále, odstartovat a dostat se tam. Já tehdy přemejšlel, že jsem ve velkým finále Zlatý přilby. Tečka. Jak to dopadne, tak to dopadne. Je to delší jízda, chceš zajet co nejlepší výsledek. Vyhrát jede každej‘, na začátku jich je šestatřicet. A nakonec jich jede šest.“
Žlutá dráha, z níž Václav Milík letos startoval, se spolu s bílou pokládá za nejvýhodnější pro úspěch v šestičlenném finále největších střelců… „Abych ti řek‘ pravdu, vím o závodnících, co taktizovali, aby měli takovou nebo makovou pozici,“ reaguje Tomáš Topinka. „Nevím, jestli to Venca řešil. Já to neřešil, snažil jsem se závodit. Nevím, jestli jít zprostředka je výhoda, já tenkrát měl zelenou.“
Jeden rekord Tomáši Topinkovi zůstává
Léta platilo, že Tomáš Topinka je posledním českým vítězem Zlaté přilby města Pardubice. Rok co rok od jeho primátu z konce září 1996 se pravidelně přidávala další a další číslovka, jak čas běžel a česká hymna se ve Svítkově hrála pouze při nástupu. Nyní je však posledním domácím závodníkem, který slavný závod vyhrál Václav Milík, a od jeho vítězství neuběhl ani měsíc.
„Tuhle dementní otázku mi dávalo už asi patnáct lidí,“ vycítí Tomáš Topinka dotaz, jak reaguje na fakt, že se jeho postavení propadlo do historie. „Myslím si, že je debilní, zlatou přilbu mi nikdo nevezme. Že to trvalo jednadvacet let, je věc jiná.“
Každopádně v souvislosti s jeho vítězstvím zůstává ještě jeden rekord, protože nikdy přestávka mezi dvěma primáty českých závodníků nebyla tak dlouhá. A to včetně období, kdy se Zlatá přilba nemohla konat kvůli válce anebo dodnes neobjasněnou pořadatelskou pauzu v padesátých letech.
„Je to dobře,“ kvituje Tomáš Topinka letošní výsledek Václava Milíka. „Je jen škoda, že Zlatá přilba už není tolik atraktivní pro hvězdy Grand Prix. Nemaj‘ zájem, zlatá přilba a jawácká motorka pro ně asi moc neznamenaj‘. Za mý éry chtěl tu přilbu každej‘.“
A kdybychom si chtěli do Tomáše Topinky trošku rýpnout, letos se fanoušci dostali až ke stupňům vítězů, což se před jednadvaceti lety přece jen nestalo… „Takový ptákoviny nesleduju,“ odráží smeč. „Byl jsem tam kvůli závodění, ne abych sledoval, co udělaj‘ diváci. Co se mi líbilo, jen hrstka lidí opustila stadión jen po finále. Taky ti, co nezaplavili ovál, zůstali na tribunách a počkali na vyhlášení. To mi přišlo super.“
Melbourne – 28. října
Obrovské odhodlání Jasona Doyla se již stalo předmětem plochodrážních legend. Při poslední velké ceně v Melbourne neřešil svůj čtrnáctibodový náskok na čele aktuální klasifikace před Patrykem Dudkem. Avšak vyhrával jako na běžícím pásu a mistrem světa se stal již po třetím triumfu v rozjížďce s číslem deset. Za celý večer ztratil jen dva body a stal se i vítězem závodu, na jehož pódiu mu dělali společnost Tai Woffinden a Bartosz Zmarzlik. Na tiskové konferenci si vybavil svůj zážitek s Tony Rickardssonem a Leighem Adamsem, kteří jej před lety ve svých vizích opomenuli. O body se pral také Martin Vaculík. Nadšení vzbudil zejména v jedenácté jízdě, kdy z posledního místa postupně překonal Chrise Holdera, Mateje Žagara a Patryka Dudka. Avšak nakonec se jeho konečnou stanicí stalo semifinále a v závěrečném pořadí zůstal bohužel devátý s osmibodovou ztrátou na magickou osmičku přímo nasazených do příští ročníku.
Jason Doyle se stal šestým australským plochodrážníkem, který se dokázal stát individuálním mistrem světa, ale vůbec prvním, který byl korunován ve své rodné zemi. Přestože se stále nezbavil bolestí v pravé noze, kterou si zranil před čtyřmi měsíci v Toruni, šel od vítězství k vítězství. Jeho odhodlání je všeobecně známé stejně jako skutečnost, že ho nemotivuje více než podceňování.
„V mé kariéře byl jeden velký moment,“ vzpomínal na tiskové konferenci. „Seděl jsem na lodi v Milduře a Tony Rickardsson a Leigh Adams si povídali o Darcy Wardovi a Chrisi Holderovi a rozvíjeli, jaké velké věci dosáhnou. Já si jen myslel ‚hele, počkejte, já také chci být součástí, chci tvrdě makat a být ve stejné kategorii jako oni‘. Od té chvíle jsem pilně pracoval a dělal všechno, abych se dostal tam, kde jsem nyní. A přitom si pořád mnoho lidí myslelo, že není možné, abych světový titul vyhrál já.“
Přitom o světový titul bojoval už loni. „Poslední dva roky byly velmi těžké kvůli zranění,“ svěřoval se Jason Doyle. „Ale dnes večer se všechno moje úsilí vyplatilo. Věděl jsem, že to potřebuju dokázat. Potřeboval jsem tvrdě trénovat a dělat správě věci. A nakonec všechno vyplatilo. Od Toruně jsem byl taková lidská kalkulačka, zkoušel jsem vymýšlet alternativy, co by se stalo, kdybych měl pět bodů, šest bodů…“
Nakonec měl Jason Doyle šest bodů už na konci druhé série. „Dneska jsem si myslel jen ‚buď vyhraj nebo to zahoď‘, to samé, co jsem konec konců dělal celý letošní rok,“ vyprávěl. „Jel jsem pěkně tvrdě v prvních třech jízdách a uletěl jsem. Až když jsem měl jistý titul, spadlo to ze mě. Celý rok jsme tvrdě dřeli, musel jsem dělat spoustu věcí v zákulisí a kluci z mého týmu také. Konečně se to sedělo a je to prostě perfektní. Tohle byl skvělý večer!“
1. Jason Doyle, AUS
3 3 3 2 3 2 3
19
2. Tai Woffinden, GB
3 2 1 3 3 2 2
16
3. Bartosz Zmarzlik, PL
2 1 1 3 2 3 1
13
4. Patryk Dudek, PL
2 3 3 1 3 3 E
15
5. Matej Žagar, SLO
1 3 1 3 2 1
11
6. Martin Vaculík, SK
2 3 2 0 2 0
9
7. Maciej Janowski, PL
2 0 3 2 1 0
8
8. Emil Sajfutdinov, RUS
3 2 0 2 0 1
8
9. Rohan Tungate, AUS (res)
3 3
6
10. Martin Smolinski, D
0 1 3 1 1
6
11. Peter Kildemand, DK
1 2 2 1 X
6
12. Antonio Lindbäck, S
0 1 2 0 1
4
13. Justin Sedgmen, AUS
1 2 1 0 0
4
14. Brady Kurtz, AUS (res)
3 T
3
15. Chris Holder, AUS
1 F 0 2 0
3
16. Davey Watt, AUS
F 1 0 1 1
3
17. Piotr Pawlicki, PL
0 X 2 T –
2
18. Sam Masters, AUS
T 0 0 0 2
2
Konečné pořadí seriálu:
1. Jason Doyle 161, 2. Patryk Dudek 143, 3. Tai Woffinden 131, 4. Maciej Janowski 122, 5. Bartosz Zmarzlik 121, 6. Emil Sajfutdinov 117, 7. Matej Žagar 107, 8. Fredrik Lindgren 107, 9. Martin Vaculík 99, 10. Chris Holder 85, 11. Piotr Pawlicki 81, 12. Antonio Lindbäck 77, 13. Peter Kildemand 60, 14. Greg Hancock 45, 15. Niels-Kristian Iversen 44, 16. Václav Milík 31, 17. Martin Smolinski 25, 18. Max Fricke 11, 19. Pawel Przedpelski 10, 20. Nicki Pedersen 8, 21. Michael Jepsen Jensen 8, 22. Maksim Bogdanovs 8, 23. Kenneth Bjerre 7, 24. Krzysztof Kasprzak 6, 25. Rohan Tungate 6, 26. Kai Huckenbeck 4, 27. Jacob Thorssell 4, 28. Justin Sedgmen 4, 29. Przemyslaw Pawlicki 3, 30. Dave Watt 3, 31. Brady Kurtz 3, 32. Craig Cook 2, 33. Linus Sundström 2, 34. Sam Masters 2, 35. Kim Nilsson 2, 36. Josh Bates 2, 37 Nick Škorja 1.
Pardubice – 21. října
Tradiční pardubické loučení se sezónou se konalo bezprostředně po MACEC Cupu, tedy ve stejný den, kdy Václav Milík bojoval v Lublinu o evropské medaile. Jako vděk svému kapitánovi východočeský klub minulou sobotu uspořádal akci s názvem Václav Milík a přátelé končí sezónu 2017.
Letos naposledy se Václav Milík proháněl po svítkovském ovále. A nebyl sám, protože své motocykly nastartovali rovněž Patrik Mikel a Josef Novák. Slušný počet diváků, který se objevil v depu, se mohl brzy také dostat na dráhu.
Závodníci ochotně jezdili se všemi zájemci na svých motocyklech. V tomto směru nezůstal pozadu ani Aleš Dryml, který se právě ve Svítkově před rokem rozloučil se svou bohatou kariérou. Vzápětí v depu probíhala improvizovaná autogramiáda a po ní na ovále opět zabouřily plochodrážní motory v další sérii ježdění s fanoušky.
Stadión Slaski v Chorzowě se v minulosti stal dějištěm mnoha vrcholných podniků a pro Poláky má obzvláštní význam, že se tady Jerzy Szczakiel roku 1973 stal mistrem světa. Nicméně jeho brány zůstaly již patnáct let pro plochou dráhu zavřeny. To se ovšem má změnit napřesrok, kdy se renovované sportoviště s kapacitou padesáti tisíc diváků stane dějištěm posledního finále mistrovství Evropy jednotlivců. Už je dokonce známý termín, 15. září.