David Lizák by byl rád dravou štikou v ledařském rybníce

Kondrac – 19. června
Letošní zima neskutečně přála ledové ploché dráze. Nebýt nepochopitelných duševních pochodů ubožáků, kteří zničili připravenou trať v Nepomuku, dočkali jsme se i historického rekordu v počtu odjetých závodů u nás. Mezi ledařská pozitiva patří pochopitelně i zájem nových závodníků. David Lizák, který se objevoval s divišovskou vestou, patřil mezi ně. A to se přitom zmiňoval, že ohřebovaný speciál je jeho první motocykl vůbec.

 

Nákup plochodrážního motocyklu kvůli svezení

David Lizák si povídal s magazínem speedwayA-Z
David Lizák si povídal s magazínem speedwayA-Z

„Je to tak,“ potvrzuje borec, jenž v prosinci oslavil své osmatřicáté narozeniny. „Ale myslím, že jsem říkal, že leďák je první motorka, na které závodím. Jinak jsem ale zkušený jezdec. Měl jsem Jawu 350 a na ní jsem asi pět let jezdil v létě, v zimě do práce jako Venca Konopník ze slavného filmu. Dokonce byla i stejná, červená typ 634. Auto jsem tenkrát neměl.“

Loňská Chrastná však nebyla prvním závodem Davida Lizáka. „Drobné závodní zkušenosti mám,“ připouští. „Jezdil jsem asi dva roky bikros a prý docela dobře. Ale to je tak dávno, že to znám spíše z vyprávění táty. Nějaké věnce z toho období jsem doma našel, ale já si nepamatuju skoro nic. Je to jako starý němý film. Už se to zapomnělo a já se věnoval jenom fotbalu, který vlastně hraju dodnes, ale z rychlého útočníka se postupně přes obránce stal brankář.“

Ale jak se tedy přihodilo, že se fotbalista stal plochodrážníkem? „Nějakým řízením osudu se stalo, že jsme s mojí ženou Lucií velcí plochodrážní fanoušci a navštěvujeme všechny závody, když nám to čas dovolí,“ vypráví David Lizák. „A když už na to neustále koukáš, tak tě svrbí ruce, že by ses taky chtěl svést, když teoreticky už to umíš. Ale problém je ten, že aby ses svezl na ploché dráze, musíš znát někoho, kdo plochodrážní motocykl má, protože to není úplně běžná věc. A to já neznal nikoho.“

Každý závod přináší zkušenosti
Každý závod přináší zkušenosti

Úsloví, že kdo chce, hledá způsoby, v jeho případě zafungovalo dokonale. „Byl jsem člověk z venku, bez kontaktu na kohokoli,“ přibližuje, že se divák v plochodrážním areálu může i trápit. „Ale svezení mě lákalo. Třeba by mi to i někdo půjčil, ale za žádným jsem se do depa neodvážil. Pak se objevil inzerát, plochodrážní motocykl levně. Tak jsem se dlouho nerozmýšlel, hned jsem měl vymyšleno, že se svezu a pak ho zase prodám.“

A vskutku se vesnice Kondrac coby kamenem dohodil od Vlašimi naplnila burácením plochodrážního čtyřtaktu. „Měl jsem obrovskou radost, když jsem zkoušel starty u nás za domem a na louce zkoušel smyk,“ líčí David Lizák. „Je to ohromně zábavné svezení, motor řve, celé se to klepe a tahá to za ruce, obrovské zrychlení.“

 

Jezdec se nebavil tolik jako lidé na divišovském stadiónu

Takové svezení však s sebou neslo celou řadu úskalí. „Začínat na louce není nic jednoduchého, za půl hodiny nemáš na těle nezraněné místo,“ ví o tom David Lizák své. „Vyrazil jsem tedy do blízkého Divišova. Tam mi ochotně dovolili se svést na dráze, ale moc velký zážitek to pro mě nebyl. K mé smůle tam bylo asi padesát lidí, kteří sledovali mé spektakulární pády. Možná bych se to za odpoledne naučil, ale to chce si zkoušet v klidu bez diváků.“

David Lizák v akci
David Lizák v akci

Úsilí Davida Lizáka muselo být pro přítomné zajímavé, nicméně jezdec jejich nadšení nesdílel. „Když jsem ukončil představení, na motocyklu už chybělo skoro vše, co nebylo nezbytně nutné k jízdě,“ vybaví si. „Chystal jsem se motorku naložit, ale někdo z přítomných se zeptal, jestli mu ji neprodám. Nevím, co mě to napadlo, ale kývl jsem. A bylo po škváře.“

Jenže zatne-li se drápek… „Už jsem byl nakažen tím závodním bacilem,“ přibližuje se David Lizák zase o kousek blíž k letošním bojům na zamrzlých hladinách. „Věděl jsem, že se chci účastnit motocyklových závodů. Závodit na klasické ploché dráze? To jsem zavrhl. Už jsem asi starý, abych se to naučil, a už jen hobby úroveň bude jistě nákladná. Motokros jsem taky pustil z hlavy. Z fotbalu mám operované koleno a už jsem se viděl, jak mi po prvním skoku upadnou nohy. A k silničním motocyklům nemám vztah.“

Ať řešil rovnici z kterékoliv strany, plochá dráha mu vycházela jako jediný logický výsledek. „Mám k ní vztah, tak co bych mohl jezdit?“ svěřuje se se způsobem svého tehdejšího uvažování. „Plochou sajdkáry nebo ledy… Ty ledy, čím více jsem o nich přemýšlel, tím více se mi to líbilo. Samá pozitiva, ani moje bolavá levá noha není v té disciplíně potřeba.“

 

Brankář studuje meteorologii

Opět zasáhl osud nebo co se do příběhu Davida Lizáka vložilo. „Další inzerát, prodám ledáka, jakýsi Radek Hutla,“ začínají kostičky mozaiky zapadat do sebe. „Zavolal jsem mu a motocykl byl ještě k mání. Radek si myslel, že ledák půjde někam do muzea, ale když jsem mu sdělil, že na něm budu závodil, velice se divil. A od té chvíle věci nabývají stále rychlejší spád.“

V plné palbě na holickém ledu
V plné palbě na holickém ledu

Inu, ono to zase tak rychlé nebylo. Poprvé David Lizák s motocyklem Hutla Teamu vyjel v zimě 2015. Ovšem tehdy se teploty v lednu nebály olizovat dvacítku nad nulou, na zelených loukách jste mohli sbírat sedmikrásky a tu a tam dokonce vylétla nějaká zmatená včelička. Místo se závodů se v Čechách již druhým rokem pouze trénovalo.

„Bylo to zajímavé,“ vybaví si David Lizák okamžik nákupu ledařského stroje. „Jel jsem od Radka s motorkou v autě a venku už bylo tři týdny sedmatřicet stupňů Celsia ve stínu. Přemýšlel jsem, jestli se vůbec svezu. Vypadalo to, že v Čechách nezamrzne nikdy.“

Člověk by však neměl nikdy říkat nikdy. „Stal se ale zázrak,“ rozzáří se hrdina našeho vyprávění. „V únoru se u nás na rybníku vytvořilo asi deset cenťáků ledu. Musel jsem vyzkoušet jízdu. Měl jsem v plánu, že když pojedu rychle, neměl bych se propadnout. Kamarád a budoucí mechanik Václav vytvořil v rákosí depo. Na sobotu jsem sezval sousedy, že uvidí, co ještě nikdy neviděli. A ono to šlo. Jednička, plný plyn, dvojka, nabrat rychlost, složit motorku doleva a kroužit. Byla to čistá radost.“

Předloni v Jistebnici
Předloni v Jistebnici

Záhy se o ní dělil s ostatními ledaři. „Ozval se Radek Hutla, že pan Klatovský pořádá trénink na rybníku, a že mohu přijet,“ pokračuje David Lizák. „Hned jsem této příležitosti využil. A ač se to nezdá, i přes mírnou zimu jsme se svezli dost. Tím, že jsem se zúčastnil pár tréninků, jsem se dostal do party ledařů, závodníků, kteří jsou do jednoho bez výjimky dobří lidé. I z toho mála, co jsem zatím zkusil, jsem byl nadšený. Stal se ze mě amatérský meteorolog, který sháněl všechny dostupné předpovědi počasí na příští zimu.“

 

Závodník ušetří na vstupenkách

Loni v Chrastné už nemusel platit vstupné
Loni v Chrastné už nemusel platit vstupné

Zprvu se nezdálo se, že by zima na přelomu let 2015 a 2016 měla vybočit z mírného průběhu svých starších sestřiček. Nakonec však v lednu přišel mráz a v Chrastné dali narychlo dohromady mistrovství republiky jednotlivců.

„Pocity byly skvělé,“ vzpomíná David Lizák, kterak se tehdy cítil, když v rekreačním středisku Žabák vykládal motocykl. „Těšil jsem se, že jsem nemohl dospat. Vjížděli jsme s mechanikem Václavem a manželkou do depa a hle, nikdo po nás nechtěl vstup. K Václavovi jsem prohodil, že se investice do motocyklu začíná vyplácet.“

Na boje v sedle bikrosového kola David Lizák zapomněl, ale zážitky z ledového křestu ohněm, pochopitelně ještě ne. „První závod, to je strašný fofr,“ líčí. „O nějakém závodění nemohla být ani řeč. Nevěděli jsme co dříve. Dolévat palivo, udržovat motocykl v provozu, sledovat, jestli už nemám jet na dráhu, jakou pokrývku hlavy… Děs, běs. Tak se například stalo, že jsem do první rozjížďky na dráhu najížděl v domnění, že se jedná o trénink a až startovní páska mě vyvedla z omylu.“

První ledařský závod kariéry
První ledařský závod kariéry

David Lizák neskončil poslední, byť Jan Klauz a Miroslaw Daniszewski podnik nedokončili. „Jinak se ale žádné překvapení, co se týká bodového zisku, nekonalo,“ stojí divišovský ledař oběma nohama na pevné zemi. „Náladu mi zvedlo jen předjetí Poláka v poslední zatáčce po zadním kole a získal jsem první bod. Byl jsem celkem spokojený. Manželka byla ráda, že jsem dokončil ve zdraví. Hlavně poté, když viděla, jak nakládají kolegu Klauze do sanitky se zhmožděnými žebry.“

Druhý den se po padesáti letech vrátily ledy do Holic. David Lizák ale při mistrovství republiky družstev nedokončil ani první jízdu. Potom se už jenom skláněl ke svému motocyklu. Pořadatelé z Nepomuku byli plni optimismu, že za týden pojedou svůj první závod. Jenže oblevu s dešti nevětřili jenom amatérští meteorologové, nýbrž i jejich profesionální protějšky.

Loni v Holicích prožil velký pech
Loni v Holicích prožil velký pech

„Do Holic jsem už jel s tím, že už budu závodit a pokusím se o nějaký bodový zisk,“ povzdechne si. „Ale jak mě ta závada vyvedla z omylu! Taková blbost! Jen praskl řetěz. Ale rám na tom ledáku byl řešený tak nešťastně, že se řetěz nahrnul do mezery mezi rámem a spojkovým košem a zničil, co mohl. Měl jsem sice sebou náhradní spojku, ale trochu jiného typu a nepovedlo se to do konce závodu tak nějak poskládat, aby to trochu fungovalo. Byla to docela smůla, ale kdo ví, jak bych jezdil. Už před závodem mě strašně bolely ruce ještě ze soboty. Docela mě to mrzelo, že jsem se nesvezl, ale věděl jsem, že není všem dnům konec.“

 

Závody nesou spánek vsedě, osmičku z kola, ale i stupně vítězů

Do konce ledna 2016 chyběl jen týden. Potom paní Zima předala vládu Vesně, kterou střídalo léto. Překulilo se a byl tu podzim. A ještě než oficiálně skončil, čeští ledaři pluli na trajektu do Švédska na soustředění.

S Robertem Růžičkou vytvořil tandem pro letošní mistrovství republiky družstev
S Robertem Růžičkou vytvořil tandem pro letošní mistrovství republiky družstev

„Do Švédska jsem s ostatními jezdci vyrazil z toho důvodu, abych měl vůbec nějakou jistotu, že se svezu,“ přiznává David Lizák. „Nic totiž nenasvědčovalo tomu, že bude tady taková, pro nás příznivá, zima. A ve Švédsku to nemělo chybu. Franky Zorn tam měl na jezeře přichystáno asi deset oválů. A jezdili jsme od rána do večera. Prostě paráda. A to zimní počasí se nám podařilo přivést sebou zpět sem do Čech.“

Letos vskutku nastal ledový ráj. Šampionát jednotlivců se střídal s družstvy v rychlém sledu. Během čtyř víkendů byla jen jedna volná sobota. A to ještě jenom díky neznámým nepomuckým pošukům. Zima byla krásná, ale náročná a David Lizák během ní vůbec poprvé vyrazil na stupně vítězů, jež si spolu s Robertem Růžičkou vybojovali při ouvertuře družstev v Chrastné.

„Šlo rychle,“ souhlasí. „Dva závody za víkend každý týden. Člověk se mohl jen modlit, aby takový zápřah motorka vydržela. Celé jsem to bral jako první závodní sezónu, kdy se sbírají zkušenosti. A tak se lepší závody střídaly s horšími. A o těch zkušenostech to je. Například první závod Opatovice, zisk nula bodů. Jedeš, nemůžeš na motocyklu zatočit a nevíš, čím to je. A když se do toho pořádně opřeš, tak upadneš a narazíš si žebra, že spíš týden vsedě. Až doma vidíš, že je na zadním kole osmička a je asi přetržený plášť a že se na tom nedalo jet. Přezul jsem na nové pláště a už to zase šlo.“

S Radkem Hutlou za zády
S Radkem Hutlou za zády

A jak David Lizák hodnotí sám sebe? „S výsledky jsem celkem spokojený,“ bilancuje. „Zatím jsem od toho nic nečekal. Líbil se mi závod v Mělicích, kde se mi celkem dařilo. Akorát mně vadilo, když mě některý z jezdců předjel na rovince. Tak teď pracuji na lepším a výkonnějším motoru, aby se to už nestávalo. A třetí místo z dvojic v Osečné, to byla paráda. Užili jsme si to a pořádně oslavili. Skvělé bylo také to, že jsem se mohl zúčastnit závodu v hale, v Holandsku. To nemělo chybu. Depo bylo v teple, všechno zázemí pro jezdce dokonalé, občerstvení, sprchy, o tom se nám na rybnících může jen zdát. Tam bych jel hned znovu. Třeba už nebude příležitost, ale bylo to super.“

Nyní je však do zimy ještě dost daleko. „Léto uteče rychle,“ předpovídá David Lizák. „Celé ho asi strávím v zaměstnání, abych mohl do další sezóny nastoupit s motorkou, která bude konkurenceschopná. Zatím nemám velké cíle, jsem nohama na zemi. Chtěl bych být ale taková štika v rybníce. Jezdec, který třeba nebude stát na pódiu, ale za příznivých okolností je schopen na dráze předjet kohokoli.“

 


David Lizák děkuje:

4„Na závěr chci poděkovat několika lidem, bez kterých by se toto dobrodružství realizovalo jen velmi těžko. V první řadě mé ženě Lucii, našim třem dětem a svým rodičům za podporu a za to, že pro toto moje snažení mají pochopení anebo alespoň svůj nesouhlas úspěšně tají. Dále V. Pekárkovi, mému mechanikovi, kamarádovi a psychologovi. A dále těmto lidem: V. Hromas, J. Kladiva, M. Kohout, P. Kuklík, J. Kohout, Autoklub Divišov a všem divákům a podporovatelům.“


 

První stupně vítězů od bikrosového pravěku
První stupně vítězů od bikrosového pravěku

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV), Karel Herman a Mirek Horáček

Josef Kalous má plochou dráhu dodnes přes ulici

Jezdec startovního čísla 12 – Kalous Josef z Liberce byl napomenut za nesportovní chování. Nenastartoval stroj, dvakrát s ním praštil o zem, přitom nevhodně nadával, což se neslučuje s chováním svazarmovského sportovce. Těmito slovy popsal Rudolf Duda v půli června roku 1974 okolnosti ze závodu národní kvalifikace v Ostravě, jejž bychom dnes mohli postavit na roveň českého přeboru. Nestor kopřivnické ploché dráhy si přitom nechal na sepsání své zprávy sportovního komisaře dva dny. Těžko soudit, proč za osmačtyřicet hodin nevychladnul. Nápovědu může nabídnout i další poznámka, že liberecký závodník stejně jako Jaroslav Smoček z Ústí nad Labem o tři roky překročili nejzazší věkový limit pro účastníky závodu, což údajně vzbudilo rozhořčení u ostatních jezdců. Přitom samotný pranýřovaný plochodrážník byl jediný, kdo mohl litovat, protože bez technických patálií, by klidně stál před pěti sty ostravskými diváky na nejvyšším stupínku pódia. Nebýt však asfaltky v Polepech, stěží by mohl patřit k mužům, kteří dostali Liberec až do extraligy.

 

Na začátku byl Slaný, ale především Polepy

Josef Kalous už v libereckých barvách
Josef Kalous už v libereckých barvách

„Starýho Dudu vidím dodnes,“ vybaví si Josef Kalous okamžitě onen červnový den. „A Ostravu taky. To byla dráha, to se nevidělo, byl to kotel, z depa se jezdilo z kopce. Já byl tehdy na věnec a kluci z Rudý hvězdy, že se mi podívaj‘ na zapalování. Postříkali mi to tetrachlorem. Ale udělal se tam film, nebyl žádnej‘ kontakt a já to nenatočil. Pak mi ještě Jirka Štancl půjčil motorku. Jen jsem si dal řidítka níž.“

Nic nenasvědčuje, že by Josef Kalous minulý měsíc oslavil již své sedmasedmdesáté narozeniny. Vitality má na rozdávání. V liberecké klubově popíjíme neskutečně skvělé kafíčko a za oknem probíhají v depu poslední přípravy na motocyklech účastníků semifinále evropského šampionátu dvojic. Nakonec si vyměníme místa, protože hrdina našeho vyprávění přece jen lépe slyší na levé ucho.

Prostředí libereckého stadiónu je pro naše povídání přímo symbolické, nicméně Josef Kalous začal poznávat plochodrážní taje ve Středních Čechách. „Jsem Slaňák, narodil jsem se v Přelíci,“ vrací se do období počátku druhé světové války, kdy třetí květnovou neděli roku 1940 svým křikem dal poprvé najevo, že rozšířil lidskou populaci planety Země. „To je šest kilometrů od Slaného. Dělal jsem mechanika Pavlu Marešovi. Potom jezdil za Ústí a bydlel na Střekově. Posadil nás s Jardou Zobalem na vlek za auto, my tam kouřili a vez‘ nás až za Mělník.“

K ploché dráze se dostal jako mechanik Pavla Mareše
K ploché dráze se dostal jako mechanik Pavla Mareše

Nicméně osudový vliv na kariéru Josefa Kalouse měly Polepy. „Táta začal dělat ředitele školy v Hrušovanech,“ dostává se hrdina našeho vyprávění ke klíčovému momentu. Hrušovany jsou místní částí obce Polepy v tehdejším litoměřickém okrese. A právě tady se v půli šedesátých let kde se vzala, tu se vzala asfaltová plochá dráha.

„Kvůli plochý dráze tady v bejvalý pískovně udělali stadión,“ vypráví Josef Kalous. „Starej‘ Volf tlačil, aby to vzniklo, měl tam známý. Byl tam taky otec Míly Čmejly. Postavili jsme to tam od začátku, bylo to fotbalový hřiště, na ty zábrany se daly prkna. Byla výhoda, že tam byl písek, ne škvára. Dával se na ten asfalt a bylo to namočený. To byl trap!“

„Dostal jsem Čochtana, to byla dvěstěpadesátka v normálním rámu,“ dostává se pozdější liberecký závodník k momentu, kdy poprvé osedlal plochodrážní motocykl, jehož řidítka v té době shodou okolností třímal také Jiří Štancl. „A druhej‘ den mi dal Jarda Volf už pětistovku ESO.“

 

Závodní kariéra je nastartovaná

Díky Pavlu Marešovi u ploché dráhy zůstal
Díky Pavlu Marešovi u ploché dráhy zůstal

Vzpomínku na první závod kariéry u většiny starších závodníků už setřel čas. Nejinak tomu je v případě Josefa Kalouse, který nad otázkou mířenou tímto směrem, může již jen pokrčit rameny. Ani dochované dobové prameny písemné povahy nenabízí východisko. Osmého května šestašedesátého Polepy hostily mítink, který titulní strana programu uváděla jako kontrolní a vyzývací závody jednotlivců.

Startovní listina mítinku na třináct jízd obsahuje třináct vytištěných jmen včetně Josefa Kalouse z Polep. Jenže na závod si nepamatuje ani on, ani kupříkladu Jaroslav Zobal či Miroslav Rosůlek, kteří tehdy měli nosit startovní čísla čtyři, resp. třináct. Každopádně už o čtrnáct dnů později Josef Kalous nechyběl v sestavě týmu Ústí nad Labem, který na Žižkově prohrál přátelák s domácí Viktorií v poměru 57:51.

Závodnické počátky Josefa Kalouse
Závodnické počátky Josefa Kalouse

Ze svých šesti programových jízd absolvoval pět. Třikrát byl třetí, dvakrát druhý, takže se jeho individuální skóre zastavilo na sedmi bodech. V severočeském družstvu byli úspěšnější pouze Jiří Moravec s deseti, František Hübner s jedenácti a Jan Volf s dvanácti body.

Kariéra byla úspěšně nastartovaná. Ve druhé půli dubna s ním nominační listina nepočítala pro kvalifikaci o mistrovství republiky jednotlivců, která se konala paralelně s hlavním šampionátem. Nakonec jej však diváci viděli na Markétě, v Polepech a v Liberci.

Navíc k říjnovému vyvrcholení individuálního mistrovství republiky v Polepech přijela z osmnáctky regulérních účastníků a kvalifikovaných náhradníků z různých příčin pouhá polovina. Mezi traťovými rezervami, jež zalepily díry ve startovní listině, nechyběl ani Josef Kalous.

„Na to si vzpomínám jako dneska!“ rozjasní se jeho tvář úsměvem. „To tam jel mladej‘ Volf, Jirka Moravec a já. Napálil jsem to tam a pak dostal aspoň lepší motor. Jenže mi prdnul řetěz. Šel jsem za Moravcem, jestli by mi nepůjčil svůj.“

Jenže to se však se zlou potázal. „Řek‘ mi, že se na mě může vysrat, protože teď jedeme spolu,“ vzpomene si Josef Kalous i po více než půlstoletí na reakci svého klubového kolegy, avšak ani tam neměl litovat. „Slyšel to ale Tonda Švábů a půjčil mi celou svou motorku. ‚Támhle jdi trénovat starty‘, ukázal mi. A pak jsem nakonec dojel v poslední jízdě druhej‘.“

 

Vlna se vzdouvá nahoru

Na Antonína Švába nedá dodnes dopustit
Na Antonína Švába nedá dodnes dopustit

V šedesátých letech začala československá plochá dráha psát jednu z nejslavnějších kapitol své historie. Nejenže jí předsíň světové slávy začala být malá, ale díky výcvikovým střediskům na klubové bázi se boom sportu levých zatáček šířil celou zemí. A pokud si plochodrážní generalita ještě neuvědomila, jak fatální chybou bylo zrušit ligovou soutěž po skončení sezóny 1962, oblíbený motoristický časopis Svět motorů jí vrátil do reality.

Pohár Světa motorů v sedmašedesátém vrátil na domácí kolbiště pravidelná zápolení sedmičlenných družstev a stal se prakticky inspirací pro comeback ligové soutěže v následujícím roce. Ve skupinách A a B bojovaly o postup do finále týmy RH Praha, AMK Bateria Slaný, AMK ČSAD Plzeň, Speedway Club České Budějovice, Viktoria Žižkov, AMK Ústí nad Labem, AMK Tatra Kopřivnice a AMK Pardubice. Nadto AMK Březolupy, AMK Bratislava a AMK Žarnovica zápolily ve skupině C, jakési formě samostatné nižší soutěže.

Na rozdíl od původní ligy z let 1956 – 1962 s duely na krajských reprezentací, vůbec poprvé českoslovenští diváci viděli souboje družstev na klubové bázi. Novinkou byl i dvoukolový režim závodů doma i venku, zatímco předtím se krajské výběry střetávaly jen jednou v roce.

Ústí nad Labem se v nové soutěži prezentovalo oválem, který vybudovalo ve čtvrti Klíše. „Bylo to provizorní,“ otáčí Josef Kalous další stránkou svého curriculum vitae. „Byla to hodně krátká dráha, fotbalový hřiště. „Jezdili za nás Jiří Moravec, bratři Volfovi, Jarda Zobalů nebo Franta Hübner.“

Již v půlce dubna zažily Klíše strhující závod Ústečanů s Viktorií Žižkov, která nakonec vyhrála o pouhé dva body. V červenci už domácí slavili triumf nad Pardubicemi, aby o další měsíc později zničili Kopřivnici neuvěřitelným poměrem 63:15. K tomuto úspěchu jim však pomohl také fakt, že hosté hodně užívali místního koupaliště. A posléze během závodu připomínali spíše mátohy.

Zápis z přejímky rozhodujícího utkání mezi Viktorií a Ústím nad Labem v listopadu 1968
Zápis z přejímky rozhodujícího utkání mezi Viktorií a Ústím nad Labem v listopadu 1968

V září však v Kopřivnici Ústí nad Labem prohrálo. Ze Svítkova si odvezlo vítězství, takže se o postupu mezi ním a Viktorií rozhodovalo až v posledním závodě na spořilovské Čafce. Pětadvacátý listopadový den je z pohledu současných zvyklostí neuvěřitelný, nicméně finále se konalo až zkraje prosince na pozadí kup odhrnutého sněhu. Viktoriáni si postup nenechali vzít, porazili Severočechy 49:29 a odkázali je na konečné druhé místo ve skupině.

Na podzim si Josef Kalous prošel všemi třemi stupni kvalifikačního procesu o postup do mistrovství republiky jednotlivců rok 1968. Nejprve ze semifinále předkvalifikace ve Slaném postoupil do finále v Polepech. Důvěrně známé prostředí mu pochopitelně sedělo, takže po dvaceti jízdách mu na vítězného Milana Wagnera scházel bod. A Václav Verner s Jaroslavem Zobalem, kteří rovněž vyrazili na pódium, byli lepší o pouhý bod.

Ve vlastní kvalifikaci se do bojů zapojili také střelci, jimž se v hlavní části šampionátu nepovedlo skončit do osmého místa. Tehdy se ještě klasifikace prováděla pomocí mistrovských alias tabulkových bodů, které brala nejlepší desítka každého závodu. Josef Kalous mezi ni proniknul ve Slaném a v Chomutově. Zůstal však prvním vyřazeným. Shodou okolností se do mistrovství republiky jednotlivců neměl jako jeho regulérní účastník probojovat vůbec nikdy.

 

Za vším hledej ženu

Ústečtí plohcodrážníci v karikatuře - Josef Kalous je úplně vlevo dole
Ústečtí plohcodrážníci v karikatuře – Josef Kalous je úplně vlevo dole

Po roce fungování se historie závodišti na Klíši uzavřela, o čemž nám v historické rubrice magazínu speedwayA-Z už vyprávěl Jaroslav Zobal zde. Stadión v Chabařovicích byl ještě hudbou budoucnosti a tak ústečtí závodníci našli opět útočiště v Polepech. Nakonec jim v závěrečné tabulce patřila stříbrná příčka.

„Klíše zavřeli a začaly zase Polepy, na tréninky jsem jezdil z Hrušovan dva kiláky přes železniční šraňky na plochodrážní motorce,“ vzpomíná Josef Kalous, jenž se však měl záhy stěhovat do Liberce. „V osmašedesátým mě slejvárna Liaz v Ostašově sehnala kvartýr na Londýnský ulici. To je tady, jak je kulaťák směr Ústí, dneska tam vede dálnice. Dotovali mě dobře, dělal jsem ve slejvárně na jeřábech.“

První ligu v devětašedesátém vyhrál Slaný, zatímco Ústí nad Labem bylo třetí za RH Praha při stejném počtu bodů vinou horší bilance výsledků. Jenže poslední rok dekády je na naší plochodrážní historii poměrně bílým místem s minimem informací. A dnes nevím, jestli Josef Kalous ještě závodil za ústecký klub nebo už za Liberec. Navíc se v oné sezóně druhá liga s největší pravděpodobností neuskutečnila.

Každopádně, když Jiří Štancl v květnu vyhrál dobře obsazený mezinárodní pouťák před Švédem Torbjörnem Harrysonem a Australanem Gary Middletonem, měl Josef Kalous náhradnické číslo sedmnáct. A roku 1970 už byl součástí týmu Liaz Liberec, který ve druhé lize skončil na druhé příčce.

„Od roku 1970 jsem jezdil za Liberec,“ potvrzuje dnes sám muž, o jehož závodním příběhu vyprávíme. „Dělali jsme dráhu, házeli lopatama. Byla to čtyřstovka. Jednou jsem bral Tondu Kaspera vedle do hospody Rapid. Tam visí fotky, jak to vypadalo ještě dřív, aby viděl tu bránu, kde byly původně dvě pokladny.“

8Podmínky nebyly zrovna exkluzivní. „Jezdili jsme Garantem nebo sedmsetšestkou Barčou sklápěčkou,“ přibližuje Josef Kalous. „Na ní jsme uvazovali motorky. Jednou jsem s ni jel z Turnova, protože Pepík Herda si udělal záda a já ho měl položenýho na kapotě.“

Ve městě, kde se na vrchu Ještěd charakteristický hotel a televizní vysílač teprve stavěl, však Josef Kalous našel nejen zaměstnání, ale i plochodrážní angažmá. „Jednou jsem v Liberci vyhrál a v hospodě Berlín jsem přitlouk‘ věnec,“ líčí. „Hrála tam muzika a Zdeněk Majstr, s kterým jsem ve Slaným chodil k Rybičkám, mi říká, že mám zajet na ubytovnu pro Jardu Zobala. Vzali jsme kamarádku jeho bejvalý manželky, ukázala mi cestu k tý ubytovně. Bylo to pod nemocnicí. Zakoukali jsme se do sebe a bylo to hotový. Za rok jsem se ženil a v roce 1973 se mi narodila první dcera.“

Díky ploché dráze si našel i další lásku svého života. „Pak jsem se rozved‘ a tady na plochý dráze si mě našla moje Marie,“ pokračuje. „Bydlel jsem u ní, ten kvartýr na Londýnský jsem pustil. Tady jezdil plochou dráhu kluk a jeho táta byl na radnici přes byty. Dostal jsem nabídku bydlet tady u stadiónu nebo až nahoře v Hanychově. A tak jsme se v roce 1980 nastěhovali sem a od tý doby bydlím přes ulici u stadiónu.“

 

Až na extraligový práh

To jsme se však dostali v čase až příliš daleko. Chopme se proto řízení pomyslného stroje času a vraťme se nazpět k roku 1971. V něm se československá klubová soutěž dočkala převratných změn. Vyšší soutěž dostala jméno extraliga, zatímco první liga je od té doby synonymem nižší divize. Podle návrhu funkcionáře Pavla Kačera však systém dvojutkání ustoupil závodům čtyř čtyřčlenných družstev ve stylu mistrovství světa.

Tímto způsobem se jezdilo na závody běžně
Tímto způsobem se jezdilo na závody běžně

S deseti kluby, které v sedmdesátém neměly problém celoročně stavět sedmičlenné sestavy, šlo o zpátečku zařazenou v rychlostní skříní rozvíjející se československé ploché dráhy. Nás však trápí otázka, kam se v sezóně 1971 vytratil Josef Kalous, když jeho jméno nenajdeme ani na soupisce?

„Měl jsem páteř, sundali mě tady v Liberci,“ vybaví si Josef Kalous po čtyřech desítkách let. „Sestřelil nás místní Vacek všecky čtyři. On byl slepej‘ a já měl rok pauzy.“

Napřesrok ovšem Josef Kalous opět nechyběl v plochodrážních depech. Ve své skupině Liberec podlehl pouze Plzni, která se ukázala být lepší rovněž ve finále, po němž spolu s vítěznými Českými Budějovicemi postoupila do kvalifikace o extraligu.

Závodit na ploché dráze představovalo také spoustu práce
Závodit na ploché dráze představovalo také spoustu práce

Plzeňané se míchali do libereckého příběhu také roku 1973. Ve skupině A se severočeský celek ukázal být lepší, když zvítězil. Nicméně v prvoligovém finále se cesty obou klubů diametrálně rozdělily. Plzeň doprovodila Kopřivnici do kvalifikace o extraligu 1974, kde severomoravský celek přeskočila a spolu s vítěznými Pardubicemi postoupila do nejvyšší soutěže, odkud jednou provždy vypadly České Budějovice.

Naproti tomu Liberec byl v prvoligovém finále na pódiu jen jedenkrát, shodou okolností právě na Borech, kdy za sebou o dva body nechal Žarnovicu. „Plzeň to bylo samý písmeno H,“ usmívá se Josef Kalous. „Hádek, Holub, Hladík, Hejl, Hauptmann. Dráha tam byla dobrá, protože tam měli asfalt. Jednou mi tam startmaršál povídá ‚Josef, jdi na lajnu, tam je to vyházený‘.“

Liberecký plochodrážník poslechnul, aniž by tušil, že dá za vznik příběhu, o němž se bude ještě dlouho vyprávět. „Já blbec jel s juniorama,“ chytá se za hlavu, která ve veselé story hraje hlavní roli. „Vlítnul jsem na to a nezapnul si přilbu. Odpálil jsem, v prvním vinglu si ťuk na slídu a celá helma mi uletěla. Jel jsem dál jen ve skládacích brejlích.“

Něco takové bylo nemyslitelé i tehdy. „Červená vlajka, černá vlajka,“ líčí Josef Kalous, kterak se jeho zběsilou jízdu snažili zastavit. „Já si jen říkal ‚seru na to‘. Dojel jsem až do cíle. A tam mi tedy dali! Jindy jsem tam jel zase s Mírou Rosůlkem, on je asi tak stejně velkej‘ jako já. Byl jsem před ním, on po mě šel. Já to v zatáčce podržel, on zmizel a já jel první. V dalším kole jsem spadnul, odspodu byly uhnilý prkna. Projel jsem skrz ně jako předtím Rosol. Najednou jsme byli na druhý straně vedle sebe a koukali přes mantinel na dráhu.“

Rok se sešel s rokem a do extraligy zamířil i Liberec.  Ve čtyřiasedmdesátém vyhrál prvoligové áčko. Finálové céčko se už nejelo, což znamenalo postup rovnou do kvalifikace o extraligu anno domini 1975. Ta se měla rozšiřovat na pět celků, což přineslo šanci pro nejlepší tři celky z kvalifikace.

Na tandemu s libereckým kolegou Josefem Minaříkem
Na tandemu s libereckým kolegou Josefem Minaříkem

Ani Slaný, ani Pardubice si na svou extraligovou příslušnost nenechaly sáhnout. Liberec však třetím místem vyfoukl postup kopřivnickému družstvu. Rozhodně není bez zajímavosti, že severočeští borci Petr Šafařík, Josef Minařík, Josef Kalous, Jaroslav Špinka, Miroslav Vacek, Josef Rybář a Zdeněk Šilhánek vyjezdili přesně o devatenáct bodů méně než Moravané.

Jenže před čtyřiceti lety se stejně jako dnes hrálo na tabulkové, neboli tehdejší terminologií zvané mistrovské body. Liberec měl o jeden navíc zásluhou domácího závodu, kde skončíl za Pardubicemi, ale před Slaným a Kopřivnicí. Moravany porazil ještě ve Slaném, ale v Kopřivnici a v Pardubicích skončil až poslední.

Kvalifikace o extraligu 1975 byla zvláštní ještě jedním aspektem. Mítinky plánované na konec října do Kopřivnice a Pardubic totiž padly na vrub špatného počastí. Náhradní termíny se našly až zjara následujícího roku. Jde tedy o naši jedinou ligovou soutěž, jež se rozprostřela do dvou sezón. Pro naše vyprávění je také důležité, že se hlavní kapitola v plochodrážním curriculum vitae Josefa Kalouse uzavřela.

 

Facka po letech

Pětatřicet let nebyl překvapivý věk na pověšení kombinézy na hřebík ani v sedmdesátých letech, na druhou stranu však Josef Kalous přece jenom pomáhal Liberci do extraligy, aby v ní nakonec neodjel ani jednu rozjížďku. „Extraligu jsem už nejel, pracoval jsem tady v klubu,“ přemítá nad koncem kariéry, který se ve světle extraligového postupu nejeví jako optimálně načasovaný. „Už jsem přestával závodit. Jestli do toho šáhla Maruš? Ale ta byla svolná s plochou dráhou, ale možná, že mně přitáhla uzdu…“

Plochodrážníci nikdy nezkazili žádnou legraci
Plochodrážníci nikdy nezkazili žádnou legraci

Každopádně Josef Kalous začal zase záhy trénovat za řidítky plochodrážního stroje. Roku 1976 ho nalezneme ve výsledkové listině pouťáku v Liberci. V další sezóně potom absolvoval prakticky celý druholigový program s libereckým klubem a spolu s Josefem Rybářem dovezli nejvíce bodů. Avšak srpnový test match Liberce proti východoněmeckému Güstrowu nabízí definitivně poslední stopu po hrdinovi našeho vyprávění.

„Ještě bych se svez‘,“ netají se. „Ale jen tak kloktačku. Nechci skončit jako Honza Pecina, když se tady točil na zábradlí. To tady bylo ještě pletivo, Třešňák byl v Polsku a okopíroval to sem. A kdyby byl v Liberci někdo mladej‘, budu ho učit.“

I když nezávodil minimálně čtyřicet let, potkáte ho na stadiónech dodnes, pochopitelně nejčastěji v Pavlovicích. „Věrouš Kollert to tady dal do cajku, klobouk dolů,“ nešetří nadšením nad areálem, který postupem doby vzniknul přes ulici od jeho paneláku. „Kde jinde je takovejdle stadión?! Malej‘, jsou tam budovy, tribuny, parking, všechno.“

Závodní kariéru mu dodnes připomínají poháry a pár fotografií, ale především úžasné vzpomínky. „Zůstal jsem u plochý dráhy díky Pavlu Marešovi,“ uvědomuje si. „Líbil se mi jeho styl a tak jsem ho okopíroval.“

Josef Kalous, Petr Podhola a Jaroslav Zobal
Josef Kalous, Petr Podhola a Jaroslav Zobal

Stejně jako každý jiný závodník sype Josef Kalous z rukávu příběhy, které se sice nedají přesně zařadit ke konkrétnímu mítinku, avšak nenapodobitelně dokreslují atmosféru doby. „Pamatuju si na Petra Podholu,“ říká. „Byl z Bíliny, jezdil taky za Ústí. Já jednou vyhrál závody a oni se mi natáhli s Jardou Zobalů do věnce a vznikla z toho slavná fotka. V Polepech jezdil i Míla Čmejla. Jednou mě tam nasral, tak jsem mu prdnul rukou a už se plazil po mantinelu.“

Josef Kalous nezapomíná ani na Zdeňka Kudrnu. „Démonovi jsem byl na pohřbu, za Liberec jsem mu vez‘ věnec,“ vzpomíná, přičemž si okamžitě vybaví, kterak s ním a budějovickým Rudolfem Průchou stál při národní kvalifikaci v Čakovicích květnu 1973 na stupních vítězů. „Stavil se tam ředitel slévárny. Jak jsem byl v kombinéze, naložil mě do šestsettrojky a vez‘ mě až na Londýnskou.“

Liberecké depo se proměnilo k nepoznání
Liberecké depo se proměnilo k nepoznání

Řadu plochodrážních oválů již neúprosně přikryl silným nánosem čas. „Pamatuju si Budějice,“ dává Josef Kalous jeden příklad za všechny. „Tam jednou Pepík Herdů zajel dobře. U startu se lítalo patnáct metrů vzduchem, byl tam takovej‘ hrb. Jezdilo se v trapu, jak to bylo dlouhý.“

Zážitků by se posbíralo přehršel. „Jednou mi Zobalka dala přes držku,“ vzpomene si na jeden z nich. „Jarda mě sundal v Plzni, v neděli jsme jeli tady v Liberci. Počkal jsem si na něj, vrknul jsem, on si o mě brknul a šel. Projel jsem cílem, vrátil se pro něj a odvez‘ ho do depa. Ona si počkala, až jsem sundal přilbu, tak mně ji plácla.“

Takhle story pokračovala po mnoha letech. „Byli jsme s Máňou v Teplicích, tak jsme se jeli podívat k Jardovi do autoservisu do Ústí,“ dostává se Josef Kalous k pointě. „Jeho žena vykoukla z okna a říká ‚je tady ten Kalous z Liberce, jak jsem mu dala přes hubu‘. Pozvali nás na kafe a Maruš na to nikdy nezapomene.“

Plochodrážní kariéra Josefa Kalouse (*19.5.1940) v zrcadle času:

1966: první zmínku o Josefu Kalousovi nabízí nevyplněný program kontrolních a vyzývacích závodů jednotlivců v Polepech na třináct jízd z 8. května; test match Viktoria Praha vs. Ústí nad Labem z 22. května 57:51 (Josef Kalous 7 bodů); traťová rezerva čtvrtého závodu mistrovství republiky jednotlivců 2. října v Polepech – 14. (3 body); mistrovství republiky jednotlivců: traťová rezerva pořadatele pro poslední závod v Polepech 14. (3 body); kvalifikace pro MR jednotlivců 1967 – skupina A : Praha 12. – Hradec Králové NS – Polepy 11. – Liberec 12. – Dolní Čermná NS – Mšeno ?
1967: Pohár Světa motorů: AMK Ústí nad Labem 2. ve skupině B; kvalifikace pro MR jednotlivců 1968: semifinále předkvalifikace Slaný 9., finále předkvalifikace Polepy 4., kvalifikace 11. (Praha 11. – Slaný 9. – Chomutov 10.)
1968: 1. liga: Ústí nad Labem 2.; MR jednotlivců: Polepy – traťová rezerva Polepy 15.; kvalifikace o MR jednotlivců 1969 – nestartoval; kontrolní závody reprezentace: Polepy 16.
1969: náhradníkem při květnovém mezinárodním závodě v Liberci – DNR
1970: 2. liga: Liberec 2., národní kvalifikace: v prvním kole nominován do Třince, výsledky nejsou známy stejně tak z dalších dvou kol, každopádně do kvalifikace o MR jednotlivců 1971 nepostoupil
1971: zranění páteře
1972: 1. liga: Liberec 2. ve skupině A (detaily nejsou známy), 3. ve skupině C (Josef Kalous ve čtyřech závodech 8 bodů z 87 bodů celkem); národní kvalifikace: výsledky nejsou známy, nicméně v předkvalifikaci MR jednotlivců 1973 startoval pouze v jediném závodě v Liberci v roli traťové rezervy pořadatele
1973: 1. liga: Liberec vítěz skupiny A (detaily nejsou známy), 4. ve skupině C (Josef Kalous 13 bodů z 54 bodů klubu celkem); národní kvalifikace: první kolo Čakovice 3. – druhé kolo Liberec ?, třetí kolo Plzeň ? – do předkvalifikace o MR jednotlivců 1974 ale nepostoupil; ve startovní listině Ceny Podřipska v Polepech
1974: 1. liga: Liberec vítězem skupiny A (detaily nejsou známy); kvalifikace o extraligu 1975: Liberec 3. (Josef Kalous ve dvou závodech devět bodů z 55 bodů celkem) – postup; národní kvalifikace: první kolo Březolupy 2. – druhé kolo Ostrava 6. – třetí kolo Břeclav ?, postoupil do předkvalifikace o MR jednotlivců 1975; předkvalifikace o MR jednotlivců 1975: do kvalifikace nepostoupil – Čakovice 13., Plzeň ?, Zohor NS; účastník Ceny Podřipska v Polepech
1976: v červenci 12. v celostátním podniku v Liberci
1977: 2. liga: Liberec 4. (Josef Kalous v šesti závodech 37 bodů ze 176 bodů celkem); MR jednotlivců: Liberec – traťová rezerva DNR; test match Liberec vs. Güstrow 30:48 (Josef Kalous 3 body)
Josef Kalous v akci
Josef Kalous v akci

Foto: archív Josefa Kalouse

Déšť neměl na vyřazení juniorského nároďáku vliv

Budínek – 16. června
Generační výměna, kterou zažívá česká plochá dráha v juniorské věkové kategorii, se pochopitelně projevila rovněž ve světovém šampionátu. Aby toho nebylo málo, Michal Škurla je stále v rekonvalescenci se svým operovaným ramenem a Zdeněk Holub v době konání světového semifinále v Esbjergu závodil po léčbě zraněného oka teprve měsíc. Milan Špinka se magazínu speedwayA-Z věřil, že v okamžiku předčasného ukončení závodu bylo na myšlenky na postup stejně pozdě.

výsledky a rychlá flash z Esbjergu

 

Stadión v Esbjergu
Stadión v Esbjergu

„Do první jízdy jsme dali Zdeňka Holuba, protože je dobrej‘ startér,“ vypráví český reprezentační kouč o závodě předminulý týden v Dánsku. „Ale teď se mu to nepovedlo, dojel třetí. Druhej‘ bod přivez‘ Patrik Mikel. Potom Josef Novák a Filip Hájek dojeli na nulu, ale Filda v pátý jízdě dovez‘ dva body, porazil Joela Klinga a Espena Sudvora.“

V té chvíli se však o čelo prali Švédové s Dány a Filip Hájek svým výkonem dotáhl český nároďák na stejnou úroveň s Nory. „Bylo to oživení a milé překvapení,“ vidí to Milan Špinka,který už neotálel s nasazením náhradníka Eduarda Krčmáře. „Nastoupil Eda a vyhrál. V sedmý jízdě Patrik přijel s bodem, Zdeněk měl dva.“

Déšť předčasně ukončil závod
Déšť předčasně ukončil závod

Jenže to již bylo jasné, že se závod nestihne dokončit kompletní. „Začalo pršet,“ vysvětluje Milan Špinka. „Předpověď nebyla dobrá a už na jury se dohodlo, že když začne pršet, stačí deset jízd. Patrik měl v devátý jízdě bod, Zdeněk potom přivez‘ bod. Na jedenáctou jízdu jsem měl připravenýho Edu jako žolíka, ale k tomu už nedošlo.“

Nicméně Milan Špinka je realista. „Postupuje první z každýho semifinále a lepší druhej‘,“ má aritmetiku v malíčku. „I kdybychom sbírali body, museli bychom vyhrávat a stejně by jich bylo jednatřicet. A to by na postup nestačilo.“

Český nároďák na nástupu: zleva Eduard Krčmář, Filip Hájek, Josef Novák, Zdeněk Holub a Patrik Mikel
Český nároďák na nástupu: zleva Eduard Krčmář, Filip Hájek, Josef Novák, Zdeněk Holub a Patrik Mikel

Foto: Jan Vaňátka

Martin Gavenda našel lepší dráhu než před devíti lety

Kopřivnice – 13. června
Rozhodně nebyl posledním závodníkem, který se před devíti lety projížděl po kopřivnickém oválu. Memoriál Michala Matuly mu totiž na svátek všech Václavů roku 2008 vůbec nevyšel a on s jedním bodem mohl zapomenout na postup do semifinále. O finále ani nemluvě. Každopádně mu však patři primát prvního licencovaného závodníka, který otestoval nově opravenou dráhu v Kopřivnici. Martin Gavenda se magazínu speedwayA-Z svěřil s uznáním práce místních borců.

Martin Gavenda testuje kopřivnický ovál
Martin Gavenda testuje kopřivnický ovál

 

Martin Gavenda nešetřil v Kopřivnici uznáním
Martin Gavenda nešetřil v Kopřivnici uznáním

V úterý ožil Letní stadión opět rykem plochodrážních motorů. Vedle bývalých závdoníků Miroslava Křenka, Pavla Matuly a jeho otce Zdeňka či Lukáše Hromádky, stopětadvacítek a flat tracků se tréninku zúčastnil rovněž Martin Gavenda.

Zdeněk Matula se chystá do akce
Zdeněk Matula se chystá do akce

„Bylo vidět, že kluci tady makali a snažili se to dát po devíti letech do kupy,“ kvitoval Martin Gavenda stav trati. „Dráha je slušná, určitě lepší než před devíti lety. Je to ale čerstvé, sem tak se udělala kolejka, jsou tam mouchy, bude se to dolaďovat.“

Martin Gavenda by neměl chybět ve startovní listině přeborového mítinku, který je do Kopřivnice naplánován na příští neděli.

Zdeněk Matula v akci
Zdeněk Matula v akci

Foto: Tomáš Wanke (Speedway Fakta)

Stopětadvacítka od zapůjčená od Shupy se oděla do klubových barev
Stopětadvacítka od zapůjčená od Shupy se oděla do klubových barev

I po odřeknutí trávy Martin Málek své dilema zatím nevyřešil

Divišov – 15. června
Sotva se vrátil z Loppersumu, hned po návratu odřekl svůj start na dalším pouťáku na travnaté dráze v Opende. Přestože lékařská vyšetření naštěstí neodhalila žádné vážné následky z jeho pádu ve finále B, netuší, zda se o víkendu objeví v žarnovických závodech obou českých lig. Martin Málek se magazínu speedwayA-Z svěřil, že kromě zdravotního stavu mu v cestě na Slovensku svým způsobem brání také evropský šampionát v Plzni.

 

Martin Málek s velkou pravděpodobností vynechá oba ligové podniky v Žarnovici
Martin Málek s velkou pravděpodobností vynechá oba ligové podniky v Žarnovici

„Jsem hodně pobitý, proto ještě nevím, jestli pojedu,“ komentuje Martin Málek možnost, že by posílil Slaný v první lize a v extralize. „Vykašlával jsem krev, ale na rentgenu se nepotvrdilo vnitřní zranění. Jsem lepší každý den, uvidím, ale rád bych pomohl taky klukům v Plzni.“

Jako trenér divišovského centra čtvrtlitrů má totiž v evropském ohni čtyři želízka a pátého borce v záloze. V prvním semifinále se v sobotu dopoledne představí Petr Chlupáč a Daniel Šilhán. Odpoledne se v boji o postup do nedělního finále objeví Filip Šifalda a Jan Kvěch. Náhradníkem pro oba závody byl jmenován Milan Dobiáš.

Startovní listiny plzeňského ME 250 ccm:

semifinále 1, sobota dopoledne: 1 Karol Zupinski (PL), 2 Jason Edwards (GB), 3 Jonas Knudsen (DK), 4 Oscar Holstensson (S), 5 Markus Maximus Lill (EST), 6 Daniel Šilhán (CZ), 7 Mathias Rex (DK), 8 Danil Zeljonskij (RUS), 9 Phillip Hellström Bängs (S), 10 Andreas Hviid (DK) 11 Emil Breum (DK), 12 Toni Hyyryläinen (FIN), 13 Leon Maier (D), 14 Petr Chlupáč (CZ), 15 Filip Nizgorski (PL), 16 Leon Flint (GB), 17 Milan Dobiáš (CZ)
semifinále 2, sobota odpoledne: 1 William Hedengren (S), 2 Jan Kvěch (CZ), 3 Filip Šifalda (CZ), 4 Jordan Palin (GB), 5 Celina Liebmann (D), 6 Mads Dalum (DK), 7 Mateusz Adamczewski (PL), 8 Tim Wunderer (D), 9 Ben Ernst (D), 10 Sebastian Blakkit (DK), 11 Henrik Lorentsen (DK), 12 Jeffrey Sijbesma (NL), 13 Philip Olofsson (S), 14 Dmitrij Petrakov (RUS), 15 Denis Zielinski (PL), 16 Gert Heinvee (EST), 17 Milan Dobiáš (CZ)
Martin Málek s Pavlem Kuchařem, Petrem Chlupáčem a Janem Kvěchem
Martin Málek s Pavlem Kuchařem, Petrem Chlupáčem a Janem Kvěchem

Foto: Karel Herman a Jiřina Šifaldová

Žarnovický víkend přidává prvoligový závod, avšak odsává závodníky

Žarnovica – 15. června
Prioritou SC Žarnovica při pořádání dvojice svých extraligových závodů byla neděle, na níž jsou diváci na Tekově zvyklí. Sedmý den v týdnu je však pro naši vyšší soutěž naprosto nezvyklý už jen kvůli termínovým kolizím s polskými soutěžemi. Oba žarnovické termíny byly vybrány, aby nekřížily plány Martina Vaculíka a Václava Milíka. Ti se na nástupu sice objeví, avšak publikum bude muset oželet kupříkladu Josefa France či Sebastiana Ulamka a s největší pravděpodobností rovněž Hynka Štichauera a Martina Málka. O sestavách bude jasno až v sobotu večer. Vzhledem k dohodě VV SPD s pořadateli, kteří chtějí určit sestavu až po závodě první ligy, dochází k prolomení čtyřiadvacetihodinového limitu uzávěrky složení družstev.

Tipujte:

Kdo vyhraje nedělní extraligový závod v Žarnovici?

View Results

Loading ... Loading ...

 

Žarnovica: nominaci určí sobota

David Pacalaj zanechal u kouče dojem včera při tréninku, ovšem své místo v extraligové sestavě musí potvrdit v sobotu
David Pacalaj zanechal u kouče dojem včera při tréninku, ovšem své místo v extraligové sestavě musí potvrdit v sobotu

Včera se na Městském stadiónu konal trénink, k němuž dorazil také Martin Gavenda. Lubomír Vozár by s ním rád zalepil díru v jednom z pardubických týmů, nicméně Ján Daniel neměl včera večer o jeho uvolnění tušení.

„Nevím o tom,“ kroutí hlavou. „Nepojede asi Patrik Búri. Má na ruce hrču z Ukrajiny. Uvidíme, jak se to bude krystalizovat do soboty.“
Právě sobotní mítink bude určující pro nominaci do extraligové sestavy na nedělní závod. „Uzavřu to po sobotě,“ plánuje Ján Daniel využít výjimku z pravidel poskytnutou VV SPD. „Včera byl trénink. David Pacalaj a Ján Mihálik dobře startovali, ale při závodech udělá psychika svoje.“

Bez Martina Vaculíka by to v Žarnovici nešlo
Bez Martina Vaculíka by to v Žarnovici nešlo

Nedělní závod nabízí žarnovickým závodníkům tři volná místa, protože Martin Vaculík nesmí v týmu chybět. Ještě na sklonku včerejšího dne s ním plány Jána Daniela nepočítaly na pozici náhradníka. Další posilou domácích bude Stanislaw Burza.

„Nemáme na to, abychom vyhráli,“ nechce se Ján Daniel pouštět do hry na úderníka staveb vzdušných zámků. „To bychom museli mít aspoň dva Vaculíky. Jde ale o to, aby si naši chlapci zajezdili a poskočili někam dál.“

Pravděpodobné sestavy:

sobota, 1.liga: David Pacalaj, Ján Mihálik, Jakub Valkovič, Patrik Búri nebo Martin Gavenda
neděle, extraliga: Martin Vaculík, Stanislaw Burza (PL), další domácí budou určeni na základě sobotních výsledků

 

Pardubice: přesun La Reole – Žarnovica se řeší

Lubomír Vozár počítá s Tomášem Suchánkem na celý víkend
Lubomír Vozár počítá s Tomášem Suchánkem na celý víkend

Pardubice nasadily do první ligy rovnou dva týmy, takže Lubomír Vozár má s obsazením sobotního prvoligového závodu dvojnásobné starosti. Díru ve svém druhém družstvu vyřešil hostováním Martina Gavendy, který je na soupisce Žarnovice. Byť o takovém kroku Ján Daniel neměl včera večer ponětí, dost možná to šlo na vrub nějakého informačního šumu.

Otázkou ovšem zůstává sestava bílého koníka pro nedělní extraligu. Pochopitelně vesty s ním obléknou Václav Milík, Tomáš Suchánek a Patrik Mikel, které doplní někdo po první lize. Otazník se ovšem vznáší nad Hynkem Štichauerem, jehož v sobotu večer čeká druhé finále mistrovství světa na dlouhé dráze v La Reole.

Václav Milík nebude v pardubické sestavě chybět
Václav Milík nebude v pardubické sestavě chybět

„Ještě nevíme,“ dává Lubomír Vozár naději, že by navzdory původním předpokladům mohl jeho závodník přesun z Francie na Slovensko stihnout, když pořadatelé kvůli němu posunuli začátek z původně plánované patnácté hodiny o šedesát minut později. „Hledá se způsob. Pokud nebude, pojede cizinec.“

Suverén dvou posledních sezón nyní v tabulce ztrácí rovnou čtyři body na Pražany, takže by na prahu druhé půlky soutěže potřeboval obrat o sto osmdesát stupňů. „Nejezdíme jen vyhrávat, byli jsme i čtvrtí,“ připomíná Lubomír Vozár slánskou katastrofu. „Stačí maličkost a všechno je jinak. Extraliga je vyrovnaná, stačí když jeden nezajede. Je to jedno s druhým, od toho to jsou závody, aby se závodilo.“

Pravděpodobné sestavy:

sobota, 1.liga: tým 1 – Tomáš Suchánek, Jaroslav Petrák a Patrik Mikel; tým 2 – Martin Gavenda (Žarnovica)?, Josef Novák a Martin Mejtský
neděle, extraliga: Václav Milík, Tomáš Suchánek, Patrik Mikel (junior ACCR/SMF), Hynek Štichauer nebo cizinec, další nebylo rozhodnuto

 

Praha: starosti s celým víkendem

Zdeněk Holub stráví v Žarnovici sobotu i neděli
Zdeněk Holub stráví v Žarnovici sobotu i neděli

Praha dodala extralize náboj, který ji ve dvouleté éře renesance čtyřutkání chyběl. A sice boj o titul, k němuž jsou po třech vítězných závodech vlastně již na půl cesty. Nicméně soutěž teprve vstupuje do své druhé půlky a žarnovický závod nebude pro Tomáše Topinku jednoduchý. Ba, co více, pražský kouč má problém poskládat čtveřici i pro první ligu.

Myšlenka na Jana Kvěcha vzala za své díky jeho startu v plzeňském šampionátu Evropy dvěstěpadesátek. Otázky, proč proboha musí kolidovat exkluzivní mítinky českého kalendáře, připomínají volání žíznivého ztraceného na rozpálené poušti. Václav Kvěch si z Chabařovic odvážel ovázanou ruku na pásce. Pavla Čermáka z ústecké nemocnice po vyšetření propustili, nicméně potlučeniny mu budou ještě chvilku připomínat divokou kolizi s Belgičanem Alessandro Borgiou po projetí cílem rozjížďky s číslem třináct.

Aktuální forma Ondřeje Smetany je pro Tomáše Topinku dobrou zprávou
Aktuální forma Ondřeje Smetany je pro Tomáše Topinku dobrou zprávou

První ligu může Markéta odjet klidně s třemi závodníky, větší starosti pražskému kouči působí extraligu. „Pepa určitě nebude, nestihne to z Francie, nebude ani Sebastian Ulamek, protože pojede polskou extraligu,“ říká Tomáš Topinka hořce a připomíná reakci soupeřů na personální rošádu ze slánského závodu minulou středu. „A oni mi nadávaj‘, že já kazím plochou dráhu!“

Neuzavřená sestava limituje úvahy o extraligových ambicích. „Zatím je to otevřený,“ povzdechne si Tomáš Topinka. „Mám Matěje, Smetyše, Holubína a Fílu. Snažím se doplnit sestavu cizincem. Anebo se oblíknu a nastoupím tam já!“

Pravděpodobné sestavy:

sobota, 1.liga: Ondřej Smetana, Zdeněk Holub, Filip Hájek
neděle, extraliga: Matěj Kůs, Ondřej Smetana, Zdeněk Holub (pravděpodobně junior ACCR/SMF), Filip Hájek, zřejmě cizinec

 

Slaný: naštvaný manažer

Eduard Krčmář v neděli do Žarnovice přijede
Eduard Krčmář v neděli do Žarnovice přijede

Slaný doplatil na extraligovou neděli v Žarnovici již minulý měsíc, kdy Eduard Krčmář závodil za svoje Gniezno. Tentokrát však český juniorský šampión nebude chybět. Zato diváci neuvidí Martina Málka, který je potlučený po divokém pádu při pouťáku na trávě v nizozemském Loppersumu.

Svým debutem v české extralize projde Marcin Nowak, jehož Slaný angažoval na základě doporučení Eduarda Krčmáře, jenž je jeho týmovým kolegou ve druhé polské lize. Milanu Machovi vytrhnul trn z paty fakt, že Gniezno pojede svůj domácí mítink s Ostrowem již v sobotu. Nicméně první liga přidává Milanu Machovi vrásky na čele.
„Mám zatím jen jednoho závodníka,“ láteřil včera. „Jsem nasranej‘, nemůžu dát do kupy mančaft. Děláme závody pro kluky a pak to nikdo není ochotnej‘ jezdit.“

Michal Dudek je zatím jediný potvrzeným Slaňákem pro první ligu
Michal Dudek je zatím jediný potvrzeným Slaňákem pro první ligu

Na vyřešení otázky personálního složení má slánský kouč ještě dost času, navíc extraligová sestava je v jeho podání v zásadě jasná. „Nezáleží to jenom na mě,“ odráží Milan Mach otázku po svých nedělních ambicích. „Kdyby na mně záleželo, vyhrajeme vždycky. Ale zvítězit jedou do Žarnovice všichni!“

Pravděpodobné sestavy:

sobota, 1.liga: Michal Dudek, další závodníci v řešení
neděle, extraliga: Eduard Krčmář (junior ACCR/SMF), Marcin Nowak, Zdeněk Simota, Michal Dudek
Žarnovičané na slánských stupních vítězů: Martin Vaculík, Ján Mihálik, David Pacalej, Jakub Valkovič, Daniel Jeleniewski a Ján Daniel
Žarnovičané na slánských stupních vítězů: Martin Vaculík, Ján Mihálik, David Pacalej, Jakub Valkovič, Daniel Jeleniewski a Ján Daniel

Foto: Karel Herman

Jaký je Váš názor?

Měla by česká extraliga respektovat termíny cizích soutěží?

View Results

Loading ... Loading ...