Archiv pro den: 29.1.2017
Do Chrastné by se mohli ledaři vrátit ještě jednou
Holice v Čechách – 29. ledna
Po letech konečně v Čechách prožíváme opět opravdovou zimu a máme za sebou už čtveřici závodů. Také další sobotu a neděli se měli muži v sedlech ohřebovaných speciálů představit divákům. Zatímco v Račicích pokračují práce, aby se vůbec poprvé závodilo na veslařském kanále, úsilí členů AMK Nepomuk zničil hlupák motorovou pilou. Přesto ovšem není vyloučeno, že na konci nadcházejícího týdne bude mít mistrovství republiky družstev hned dvě zastávky.
„Takový hajzly, aby kraj světa hledal,“ nebral si Petr Moravec vůbec žádné servítky, když v sobotu ve středisku Žabák komentoval zničenou dráhu v Nepomuku. „Zkouším na neděli něco sehnat.“
Náhradní lokalita je totiž jediným řešením. Ovál v Nepomuku, odkud místní nadšenci ručně odhrnovali sníh na úkor úklidu chodníků před vlastními domy, je nenávratně zničen. Andrej Diviš vyloučil i rychlou stavbu dráhy v Chocenicích. Sám tady trénoval a před lety několikrát plánoval i závody, které však padly na vrub teplému počasí.
„Chocenice nechtěj‘ povolit,“ vysvětloval dnes v Holicích. „Je to chovnej‘ rybník.“ Radek Hutla zase vyloučil možnost přeložení svého podniku v Mělicích na neděli o týden dříve s pochopitelným argumentem o visících plakátech s termínem 11. února.
Naprosto je vyloučen Hamr na Jezeře, kde je vzhledem k malé hloubce a bahnu příliš slabá vrstva ledu. Řešení by mohl být rybník Pařezitý v Růžené, jejíž lednový termín padl díky vánočním dešťům. Nicméně Petr Moravec dnes ještě neměl stanovisko Miroslava Topinky.
Vyloučen však není návrat ledařů do Chrastné, byť si sem včera našlo cestu nejméně diváků ze všech letošních mítinků. „Zejtra zalejeme dráhu vodou a uvidíme,“ nechal se slyšet Luboš Pytloun v přestávce při práci na motocyklu Jana Peciny.
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV)
Lukáš Hutla rozevřel dychtivě náruč titulu ledařského vicemistra
Holice v Čechách – 29. ledna
Neuběhla ani jedna jediná série dnešního závěrečného dílu mistrovství republiky na ledové dráze v Holicích a čtyřčlenný seznam uchazečů o titul letošního českého ledařského vicemistra byl poloviční. Jan Klauz večer po Chrastné opravoval spojku, avšak na zamrzlém rybníku Hluboký se vynořil problém se zapalováním. Pražský matador užuž odstupoval ze závodu, když přišla pomocná ruka Davida Lizáka. Jenže problémy s elektrikou nezmizely a on kvůli nim zůstal stát ve druhé jízdě ve chvíli, kdy suverénně vedl. Ještě před tím se Lukáš Volejník ocitnul na zemi, aniž by pořádně věděl jak. Do deváté jízdě ani nenastoupil, protože mu cestou na startovní rošt prasknul sekundární řetěz. Lukáš Hutla vypomohl svou rezervní spojkou, takže i osečenský ledař mohl pokračovat, byť se stejnou perspektivou o mizejícím pódiu v závěrečné klasifikaci jako Jan Klauz. Naopak Lukáš Hutla spěl za titulem vicemistra. S maximálním bodovým ziskem vyhrál základní část, přičemž dvakrát porazil Andreje Diviše. Jeho skalp si ke svému opasku přivěsil také Jan Pecina, který po maturitním plese své dcery dnes zajel nadmíru povedený závod. Triumfem v patnácté jízdě si Lukáš Volejník zajistil start ve finále, který byl upřen Janu Klauzovi, jenž stejně jako v Kopřivnici vypadl na pomocná kritéria. Rozhodující jízda dne začala pádem Lukáše Volejníka v první zatáčce. Jenže to už Pavel Váňa dal pokyn k zastavení, protože Jana Pecinu zaskočilo chování spojky s hliníkovými lamelami, takže skončil polapený v pásce. Při repete svedl Lukáš Hutla další spektakulární souboj s Andrejem Divišem. Přeloučský ledař měl nakonec vrch před svým nepomuckým soupeřem a to nejen na stupních vítězů, ale i v závěrečné klasifikaci. Lukáš Volejník přijel k opakovanému finále s vidinou hlavně dojet a neskončit potřetí na zemi. Když mu však vzápětí sebral třetí místo Jan Pecina, zmobilizoval všechny rezervy a na poslední chvíli vrátil svého někdejšího ledařského profesora za svá záda.
Hru o stříbro hraje také pan Pech
Lukáš Hutla spal po včerejšku náramně dobře. Spolu se svým otcem Radkem sice vzhlížel na pódiu prvního závodu šampionátu družstev na Lukáše Volejníka a Jana Klauze. Sám však vyhrál všech osm rozjížděk, přičemž tři jeho souboje s Lukášem Volejníkem zahřály promrzlé fanoušky více než cisterna grogu.
Kopřivnický splín byl rázem ten tam a Lukáš Hutla si uvědomoval své ambice na zisk titulu českého ledařského vicemistra. Při uplatnění škrtání jednoho nejhoršího výsledku se mohl opřít o svých šestnáct bodů z Opatovic.
„Už ráno jsem se probudil s tím, že to musím dokázat,“ bude se přeloučský ledař svěřovat později s pohárem s jedničkou ve svých rukou. Nicméně ráno si plány na stříbro spřádali také tři další borci. Na šestnáctibodovou hranici se v Kopřivnici dostali také Lukáš Volejník a Andrej Diviš. A Jan Klauz byl díky opatovickému pódiu jen o dva body pozadu. Ještě večer pracoval v dílně, protože včera jej do Memoriálu Saši Kopeckého nepustila očesaný spojkový koš.
Přitom však právě on mohl být prvním, který by vyklidil pole, aniž by se přitom hřeby jeho stroje zakously do zamrzlé hladiny holického rybníku. „Ráno jsem tady vrkal a odešla cívka,“ smutnil nad svým motocyklem. „Prásklo v tom a konečná.“
David Lizák seděl vedle a jeho bolavá žebra stažená americkou páskou nebyla pod oblečením vidět. „Dělali jsme kola, tlumiče, když to pojede, věřím si,“ byl bývalý bikrosový závodník po včerejších stupních vítězů v odhodlané náladě. Když však viděl patálie, do nichž zabředl Jan Klauz, ochotně mu půjčil cívku a zapalování.
Mezitím se parkoviště zaplnilo natolik, že zbývala jen místečka pro dvě auta. Zhruba půldruhé tisícovky lidí oblehlo rybník Hluboký v touze spatřit exkluzivní podívanou co nejvíc zblízka. Dostali se i do depa, které se před nimi neuzavíralo ani během úprav ledového zrcadla. Při jízdách však museli za bezpečnostní pásky, odkud se staly svědky pokračování nehorázné smůly Jana Klauze.
Pražský matador si před rozjížďkou s číslem dvě v pohodě obkroužil tréninková kolečka jako jeho soupeři. Když šla páska nahoru, usadil se pevně na čele před Radkem Hutlou, jehož nakonec uštval David Lizák, zatímco Josef Diviš uzavíral řadu. Idylka netrvala ani dvě kola.
„Nejede to,“ vysvětloval Jan Klauz smutný hlasem v depu, proč z druhé zatáčky druhého okruhu vyjel ven do sněhu. „Dvakrát to střelilo a konečná.“ Smůla však řádila i mezi dalšími pretendenty celkového stříbra. Trojici šestnáctibodových svedla na startovní rošt už první jízda. Ovšem souboj silné čtyřky na silném ledě netrval dlouho.
Lukáš Volejník vystřihnul exkluzivní start, jak moc dobře umí. Lukáš Hutla po něm okamžitě vytrapoval. Ještě v prvním nájezdu je však oba zaskočil Andrej Diviš. Janu Pecinovi se z věcí, které trojice mladších soupeřů prahnoucích po triumfu předvěděla, rozhodně nezatočila hlava. Sám se zapojil do boje a poslal Andreje Diviše za svá záda.
Lukáš Volejník neumí najít příčinu svého pádu v rozjížďce s číslem jedna:
„Nevím, vyjížděl jsem ze zatáčky a najednou jsem ležel!“
Lukáš Hutla převzal vedení, Lukáš Volejník se změnil v nájezdníka, jenže v cílové rovince druhého kola se už opět točil v divokých kotrmelcích. Ani jeho tělo, ani motocykl naštěstí nedoznaly vážnější újmy, s duší to však bylo horší. Z repete byl diskvalifikován a Lukáš Hutla navíc osedlal vítězného koně.
Andrej Diviš byl opakované rozjížďce s číslem jedna sice opět vpředu, avšak po průjezdu druhou zatáčkou říkalo vedení pane Lukáši Hutlovi. Přeloučský závodník navíc ve čtvrté jízdě vystřelil jako raketa a rychle zmizel z dosahu dravého Jana Klauze. Se šesti body na kontě mu té v chvíli nemohl v holickém autokempu konkurovat nikdo.
Ledaři se tlačí o finále
Přeloučanovo postavení posilovala také skutečnost, že po dvou startech neměl nikdo ani pět bodů. Jan Pecina, který si včera večer kvůli maturitnímu plesu své dcery oholil svůj plnovous, skvěle odstartoval do rozjížďky s číslem tři. A ještě cestou do prvního oblouku zavřel na vnitřek Andreje Diviše, jenž na startovním roštu stál po jeho levici.
Jan Pecina popisuje své duely s Andrejem Divišem v rozjížďkách s čísly jedna a tři:
„První rundu jsem posral. Vletěl jsem do sněhu, pak jsem za ním zkoušel jet, ale bylo to daleko. Opět start na hovno. Teďka lajnička, pěkně a v klidu.“
Nicméně Andrej Diviš se rychle vzchopil. V rozjížďce s číslem pět odvedl Lukáše Volejníka, který se rychle oklepal z následků úvodního koulení se po ledě. V závěru mohutně dotahoval Andreje Diviše, který své vítězství uhájil opravdu jen těsně.
Bojovali však i závodníci ze středu pole. Radek Hutla by si nejraději nafackoval, když v páté jízdě odstartoval na druhý převodový stupeň. Mnohem horší se však pro něho ukázal být David Lizák, který po zděděném vítězství po Janu Klauzovi prahnul po dalších bodových zářezech. Bodíku se dočkal, když ve třetím kole podjel Radka Hutlu v prvním oblouku.
Před šestou jízdou se proběhl mechanik Martina Běhala, jemuž se kvůli vysoké postavě přezdívá Čáp, protože si jeho závodník zapomněl žlutý povlak na bedně s vercajkem. Přímo z roštu mohl spatřit další skvělý start Jana Peciny, který oholenému osečenskému fousáčovi přinesl triumf ve stylu start – cíl. A v neposlední řadě zvýšil jeho ambice na finále.
Na rozdíl od Opatovic a Kopřivnice s dvanácti účastníky musel Petr Moravec dnes použít rozpis pro deset závodníků, který nepracoval s dvojicí semifinálových jízd. Do finále postoupila přímo čtveřice borců, jež se po šesti startech mohla chlubit nejvyšším skóre.
Do této společnosti se pochopitelně chtěl zařadit také Lukáš Volejník, protože si ještě ani náhodou nepřipustil, že by vicemistrem nebyl on. A také Jan Klauz, který by si rád s paní Smůlou vyříkal své nešťastné vyřazení z finále v Kopřivnici. Oba se utkali v rozjížďce s číslem sedm a stálo to doopravdy za to!
Jan Klauz předvedl ještě lepší start než Lukáš Volejník. Osečenský ledař však bezprostředně z chodu udeřil vnějškem první zatáčky. Na protilehlé rovince se dostal dopředu. Ovšem Jan Klauz se držel vnitřní čáry jako přibitý kladívkem. Ve výjezdu z druhé zatáčky nakopla Lukáše Volejníka nějaká nerovnost, přesto však ještě zvýšil svůj náskok.
V depu neměl čas na dlouhé řeči, protože musel k pásce hned ob další jízdu. Jenže devítka u jeho čísla byla stejně smolná jako třináctka nebo v dnešním případě Lukáše Volejníka také jednička. Dojel totiž pouze ke startovnímu roštu. Jeho otec a druhý mechanik Martin Kratochvíl za ním sice okamžitě vyrazili poklusem. Mohli však svému jezdci pouze pomoci odtlačit motocykl stranou a sebrat přetržený sekundární řetěz.
„Tohle jsem doopravdy nečekal!“ divil se Robert Růžička, který devátou jízdu vyhrál. Pravda odstoupení Lukáše Volejníka mu pomohlo obrovským způsobem, avšak Radka Hutlu na venek vyvezl on sám. Koho by v té chvíli napadlo, že Roberta Růžičku bude od finále dělit jen jeden jediný bodíček?!
Závodnická prestiž ozdobila finále
Za daných okolností byl dokonalým pánem situace Lukáš Hutla. V rychlém sledu dvou jízd porazil Andreje Diviše a Jana Klauze, kteří se s ním ještě před půldruhou hodinou chtěli měřit o vicemistra. Přitom ani jeden mu nedaroval vítězství zadarmo.
Andrej Diviš v osmé jízdě nejlépe odstartoval. A Lukáš Hutla musel jet vedle něj celou protilehlou rovinku. Teprve velká rychlost v kombinaci s vnitřní stopou v nájezdu do druhého kola mu otevřela cestu k podjetí vedoucího nepomuckého závodníka v následujícím oblouku. V desáté jízdě byl sice Lukáš Hutla vpředu zároveň s letem pásky k prosluněné holické obloze, nicméně Jan Klauz kousal jako rozzuřený lev. Až někdy v průběhu druhého kola mu Lukáš Hutla ujel.
Andrej Diviš kontroval hladkým triumfem v rozjížďce s číslem jedenáct, v níž už na konci protilehlé rovinky vedl před Robertem Růžičkou bratru o tři desítky metrů. Lukáš Hutla neprohrál ani ve dvanácté jízdě, avšak slušně se na tři body opět nadřel. Za sebou měl zprvu Jana Pecinu, jehož však v prvním oblouku vystřídal Lukáš Volejník.
Tomu právě shodou okolností pomohl pokračovat v závodě Lukáš Hutla, když ze svého místa v depu přinesl spojku, jíž Lukáš Volejník mohl zase spojit svůj sekundární řetěz. Gentlemanská pomoc samozřejmě nevyžadovala přednost na závodní dráze. A Lukáš Volejník se vnějškem druhé zatáčky jen mihnul okolo svého zachránce.
Ovšem ani Lukáš Hutla nehodlal akceptovat hru na jistotu. Ve třetím kole udeřil po vnitřní straně první zatáčky. Projel rovinku v těsné blízkosti svého rivala, aby díky protaženému nájezdu do druhého oblouku znovu převzal pozici leadera. V té chvíli byl již oběma nohama ve finále. Neuběhlo ani pět minut a Andrej Diviš, jenž kraloval třinácté jízdě před Janem Klauzem, také.
Vzápětí Lukáš Hutla slavil šestý triumf. V rozjížďce s číslem čtrnáct odvedl svého otce, který díky mechanickému moru ve své stáji, musel dnes osedlat rezervní motocykl. „Naše třetí motorka má nejlepší motor, akorát vpředu je stará vidle…“ povzdechl si.
Zbývající dvě místa finálové startovního roštu měla být zaplněna v rozjížďce s číslem patnáct, před jejímž začátkem živili naději na vavříny ještě Lukáš Volejník, Jan Klauz a Jan Pecina. Posledně jmenovaný už měl finálový lístek prakticky zabukovaný, pakliže by mu ovšem Martin Běhal nesebral poslední bod. Přesto však odstartoval nejlépe.
Jenže v prvním oblouku na něho Jan Klauz a Lukáš Volejník udeřili zvenčí. A na protilehlé rovince šli dopředu. Pakliže by Jan Klauz dojel do cíle jako první, doprovodil by Jana Pecinu do finále on. Lukáš Volejník si však nemusel brát kalkulačku, aby si tuto jednoduchou rovnici vyřešil sám přímo za řidítky.
Ve druhé zatáčce svého parťáka z vítězného týmu v Chrastné objel, aby nakonec k šachovnicové vlajce dojel s desetimetrovým náskokem. Za zády startmaršála Jaroslava Kocka stála i paní Smůla, aby si vychutnala okamžik, v němž na Jana Klauze ukáže pořádně dlouhý nos.
Šedesátiletý borec nakonec z čtveřice desetibodových skončil nejhůře. Lukáš Volejník a Jan Pecina se mohli díky svým trojkám chystat motocykly na finále. A v závěrečné klasifikaci skončil před Janem Klauzem také Robert Růžička a to především díky vítězství v jízdě, kde unavená spojka rozpojila sekundární řetěz Lukáše Volejníka.
Z hlediska pořadí šampionátu měla finálová jízda rozdány karty takovým způsobem, až by člověk užasl. Lukáš Hutla byl vicemistrem, zatímco Andrej Diviš přeskočil Lukáše Volejníka. Jan Pecina by musel vyhrát takřka ještě třikrát, aby přeskočil pátého Jana Klauze. Rozhodně však nešlo říct, že se závodí jen o poháry v dnešním klání. V banku neleželo nic menšího prestiž.
Lukáš Hutla se vrací k repete finálové rozjížďky:
„Odstartoval jsem první, ale ubíral jsem moc brzo plyn. Andrej podržel, dal to pode mě. Pak jsem mu to vrátil, on mně říkal, že mě málem sejmul. Musím ještě pilovat, abych byl rychlej‘.“
Celé depo stálo na nohou, aby mu z rozhodujících momentů neunikl ani okamžik. Páska letěla nahoru. Jan Pecina zůstal stát. Dopředu se řítil Lukáš Hutla. Za ním Andrej Diviš a Lukáš Volejník. Ten však neměl v první zatáčce místo a skončil na zemi. To už se mávalo červenými vlajkami jako na prvního máje v padesátých letech.
Všechno se seběhlo strašně rychle, přitom Pavel Váňa nařídil zastavení již při startu, protože Jan Pecina najel do pásky. „Mám hliníkový lamely,“ mohli jste z hlasu Jana Peciny slyšet omluvně zabarvený tón. „Úplně se to seklo. To se mi nikdy nestalo…“
Protože Lukáš Volejník upadl až po přerušení, spekulace o jeho případné diskvalifikace najely na bezpředmětnou mělčinu. „Andrej mě chtěl vyhnat, já to nechtěl pustit,“ konstatoval Lukáš Volejník. „Mazňa mi roztrhnul botu,“ stěžoval si naoko Andrej Diviš.
Každopádně při restartu byl Lukáš Volejník hodnější. Do beránka měl však daleko, protože ukázal výfuk Janu Pecinu. Vpředu byl Lukáš Hutla, avšak Andrej Diviš prahnul po nejvyšším stupni dnešního závodu. Ve druhé zatáčce přeloučského závodníka před sebou podjel.
Ten se však ve druhém okruhu vrátil zpátky, byť mu motocykl poskočil natolik, že patnáct set diváků zmlklo v obavách, že svého jezdce vyhodí ze sedla. Ovšem Lukáš Hutla krizový moment ustál a během víkendu dojel jako vítěz do cíle nepřetržitě popatnácté. Bojovalo se také o třetí příčku. Ve druhém kole se Jan Pecina dostal před Lukáše Volejníka, ten ale v závěru mobilizoval všechny síly a poslal svého někdejšího ledařského profesora za svá záda.
Hlasy z depa
„Co jsem říkal včera, to jsem splnil,“ připomínal Lukáš Hutla svůj slib z chrastenského pódia, že bude vyhrávat také dnes v Holicích. „S tím Mazňou se potvrdilo, že musím trénovat s rychlejšíma. Teď závodím, až když mě někdo předjede. Musím nastavit tlumiče, abych byl rychlej‘. Dnes nebyl problém, jen jsem teď ve finále chytnul nějakou hranu. Jsem celkově druhej‘, to se mi povedlo. Super, jsem spokojenej‘ s vicemistrem, líp to dopadnout nemohlo. Už ráno jsem se probudil s tím, že to musím dokázat, že jsem u nás druhej‘ po Klabovi.“
„Závod dobrej‘, lepší než včera,“ pochvaloval si Andrej Diviš. „Letos není nějak forma. Lukáš Hutla je doma, to se jede vždycky líp. Jak jsem ho ve finále trefil, už jsem ho viděl na zemi, ale on se posbíral. Dneska je toho dneska nějak moc. Pro diváky to muselo bejt‘ hezký, vyrovnaný závody, dalo se na to koukat.“
„Jako na kolotoči nebo spíš na houpačce,“ odpověděl Lukáš Volejník na tradiční otázku magazínu speedwayA-Z, jaké to dnes bylo. „Hroznej‘ masakr, s deseti bodama jsem se dostal do finále. Na to, že jsem to už chtěl zabalit, dobrý. Ve finále bylo drama, Andrej mě chtěl vyhnat, já to nechtěl pustit. Pecka kousal, já chtěl dojet v klidu, pádů bylo už dost. Proto jsem kluky nehonil, až na Pecku jsem se pak kousnul. To jsem musel.“
„Kdybych šel od startu, byl bych tam první,“ vracel se Jan Pecina k finálové jízdě. „Kluci si to rozdali, dobrý. Já jsem spokojenej‘ sám se sebou.“
„Dobrá dráha, pěkně udělaná,“ vysekl poklonu pořadatelům Robert Růžička, který dnes zaznamenal své životní páté místo v závodě individuálního mistrovství republiky. „Zadařilo se, bodoval jsem, i kde jsem s tím nepočítal. S Radkem jsem to nečekal, ale on jede na motorce číslo tři.“
„Hotovo,“ rozhodil Jan Klauz bezmocně rukama. „První runda, tři body pryč. Nejlehčí runda, největší průser. Pecku jsem pojezdil, ale stejně jsem se zase do finále nedostal. Z toho bych se střelil do bedny!“
FIN | TOT | ||
1. Lukáš Hutla, Pardubice | 3 3 3 3 3 3 | 3 | 21 |
2. Andrej Diviš, Nepomuk | 2 2 3 2 3 3 | 2 | 17 |
3. Lukáš Volejník, Osečná | X 2 3 – 2 3 | 1 | 11 |
4. Jan Pecina, Osečná | 1 3 3 1 1 1 | 0 | 10 |
5. Robert Růžička, Praha | 1 2 1 3 2 1 | 10 | |
6. Jan Klauz, Praha | E 2 2 2 2 2 | 10 | |
7. David Lizák, Divišov | 3 1 1 0 1 0 | 6 | |
8. Radek Hutla, Pardubice | 2 0 0 0 2 2 | 6 | |
9. Josef Diviš, Praha | 1 1 1 0 0 1 | 4 | |
10. Martin Běhal, Osečná | 0 1 0 0 0 0 | 1 |
Konečné pořadí mistrovství republiky jednotlivců:
OPA | KOP | HOL | TOT | |
21.1. | 22.1. | 29.1. | ||
1. Jan Klatovský, Klabo Team | 21 | 21 | NS | 42 |
2. Lukáš Hutla, Pardubice | 16 | (13) | 21 | 37 (50) |
3. Andrej Diviš, Nepomuk | (12) | 16 | 17 | 33 (46) |
4. Lukáš Volejník, Osečná | 14 | 16 | (11) | 30 |
5. Jan Klauz, Praha | 14 | 13 | (10) | 27 (37) |
6. Jan Pecina, Osečná | 10 | (3) | 10 | 20 (23) |
7. Radek Hutla, Pardubice | 8 | 8 | (6) | 16 (22) |
8. Robert Růžička, Praha | (3) | 5 | 10 | 15 (18) |
9. Josef Diviš, Nepomuk | 4 | 6 | (4) | 10 (14) |
10. David Lizák, Divišov | (0) | 2 | 6 | 8 |
11. Martin Běhal, Osečná | 3 | 3 | (1) | 6 (7) |
12. Kamil Janura, PL | 2 | NS | NS | 2 |
Poznámka: jeden nejhorší výsledek se škrtá
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV), Mirek Horáček a Karel Herman
Jiří Svoboda mířil ze stupňů vítězů do nemocnic a zase se vracel nazpět
Upřímně řečeno, v půli sedmdesátých let bylo v Československu více šikovných mladíků, kteří by si zasloužili kroutit vojnu v plochodrážním oddíle RH Praha. Nicméně slovo jeho otce Stanislava, jenž navzdory startu plochodrážní kariéry na prahu své čtyřicítky dokázal zabušit na brány světového finále, mělo stále svou váhu. A pražský náčelník Josef Mičán na něj slyšel. Jiří Svoboda však chytil příležitost pevně za pačesy, záhy se začal prosazovat nejen doma, ale i v zahraničí. Přestože vedle stupňů vítězů poznal i nemocnice, zanechal v historii české ploché dráhy hlubokou brázdu.
Inspirace u tatínka
Nejlepší sportovní léta vzala Stanislavu Svobodovi druhá světová válka. Během ní hrával fotbal v Plzni, avšak teprve dny po osvobození vedly ke splnění jeho snů o závodních motocyklech. Jezdil soutěže, a když si vyjezdil potřebné body, shlédl se v motocyklové silnici. Získal práci v chemičce v Záluží u Mostu a bydlel v Bílině. V nedalekých Teplicích svým křikem poprvé okolní svět na svůj příchod upozornila také dvojice jeho synů. Prvorozený dostal tátovo jméno Stanislav. Druhého, který se narodil o pět let později první srpnové úterý v šestapadesátém, pojmenovali Jiří.
„Táta zpočátku absolvoval soutěže,“ vzpomíná Jiří Svoboda, zatímco na své chalupě v západočeských Volduchách přikládá dřeva do krbu, aby zvítězil nad chladem listopadové soboty. „Pak jezdil silnice, ale soutěžím se pořád nevyhejbal. Jednou měl zlomenou ruku, tak si v Bílině se stopadesátkou zetkou vyjel na Znělcovou horu. Jseš rád, že to vyjdeš pěšky, ale on to byl takovej‘ kaskadér.“
Stanislavu Svobodovi bylo osmatřicet, když se roku 1957 jeho jméno začalo objevovat ve startovních a výsledkových listinách plochodrážních závodů coby jeden ze zakladatelů sportu levých zatáček v Ústí nad Labem. V šedesátém se mohl jako první československý reprezentant kvalifikovat do světového finále mistrovství světa jednotlivců ve Wembley. V evropském finále před zraky sedmdesáti tisíc diváků ve Wroclawi jel rozjezd s Mieczyslawem Polukardem o místo náhradníka.
Přitom nechybělo mnoho a jméno Stanislava Svobody tiskly londýnské rotačky do programů jako jednoho z šestnácti hlavních protagonistů velké noci ve Wembley roku 1960. Jenže z rozjížďky s číslem čtrnáct byl diskvalifikován, protože přetrhnul startovací pásku. Proto musel do onoho rozjezdu s Mieczyslawem Polukardem. Ale upadl, takže do Wembley nejel ani jako náhradník. A navíc vypadl i ze sestavy československého nároďáku, jenž se z Göteborgu vracel z prvního ročníku mistrovství světa družstev s bronzovými medailemi.
Tatínek, který závodil na ploché dráze, byl pro malého Standu a Jiříka správnou inspirací. „Měli jsme to s bráchou u nosu,“ říká Jiří Svoboda, který si rázem vybaví jeden ze svých zážitků. „Ve Slaným měl táta krkolomnej‘ pád, strkali se s Frantou Moulisem. V depu sundal rukavice a krve mu teklo jako z vola. Na tom asfaltu si ubrousil dva články prstu. Mně bylo deset, možná dvanáct, jeli jsme sami oktávkou. Čekal jsem na něj v nemocnici, přišel a na ruce měl obrovskou kouli.“
Plochodrážních zážitků si malý Jiří Svoboda odvezl přehršel. „V Krupce byla černá dráha,“ vzpomíná. „Ale takový byly tenkrát všechny. Táta se znal s Lubošem Tomíčkem. Dělali spolu v chemičce v Záluží. V Krupce měl box vedle nás, pořád si to vybavuju. Jezdil jsem s tátou, když se dalo. Plochá dráha byl sport, co prožíval boom, a tátovi to docela šlo. Říkal, že ze všech motocyklových sportů jen ten nejjednodušší.“
Ze stopětasedmdesátky na půllitr
Šedesátá léta snesla mnohé, za co byste byli dnes pranýřování. „V Bílině byly doly,“ přisadí si Jiří Svoboda. „Šéf sehnal buldozer, udělala se dráha a jezdili jsme motokros na pionýrech. V Bílině jsme měli dílničku a jezdili motokros, motokros v uvozovkách. Pak jsem měl stopětasedmdesátku ČZ Scott. Jel jsem s ní motokros někde u Mostu, vypadávala mi jednička. Blbli jsme, ale poslední jsme nebyli.“
Nicméně starší bratr Stanislav se shlédnul v ploché dráze. „Je o pět let starší,“ říká Jiří Svoboda. „Já jezdil ještě ten motokros, on už zkoušel plochou dráhu. A k metylu jsem si přičuchnul i já. Byli jsme hodní, proto jsem začínal až v sedmnácti, dřív se to nesmělo.“
Severočeská plochá dráha nebyla na počátku sedmdesátých let v optimální kondici. Slibný projekt dráhy v ústeckých Klíších vzal již dávno zasvé a do historie se odebral rovněž ovál ve starobylé hornické Krupce poblíž Teplic. Ústečtí plochodrážníci opět našli svůj azyl v Polepech poblíž Litoměřic, kde v polovině šedesátých let vznikla plochodrážní trať s asfaltovým povrchem.
„Byla to patnáct let stará motorka, co jezdil ještě táta,“ usmívá se Jiří Svoboda nad strojem, který mu byl v AMK Ústí nad Labem přidělen. „Ale koně tam byly. Proti tý motokrosový stopětasedmdesátce to byl skok.“
Sedmnáctiny oslavil Jiří Svoboda v srpnu třiasedmdesátého, kdy jeho bratr Stanislav již nazul prvoligové ostruhy. Nad prvním závodem Svobodovic benjamínka se vznáší stejný otazník jako v mnoha ostatních případech. Veřejně dostupné zdroje totiž mlčí jako čítankový Fučík při výsleších na Gestapu.
V okolí Roudnice nad Labem existoval pán, který od války pilně víkend co víkend objížděl motoristické podniky. Schovával si programy, které se stěží vešly do velké kartónové krabice, jež se později pro pozůstalé stala zdrojem pár kulatých korunek na internetové aukci. Onen sběratel si nevpisoval do programů výsledky, avšak startovní listinu si opravil vždycky zřejmě z hlášení rozhlasu při závodech.
V neděli 7. října roku 1973 se vypravil do Polep na III. Cenu Podřipska. A jeho propisovačka měla práce habaděj. Uzávěrka programu byla v oněch letech dlouho předem, kdy se už řada závodníků na sklonku sezóny omluvila jako Jiří Jirout. Dnes již neznámý fanoušek si jeho jméno přeškrtnul a ke startovnímu číslu jedenáct krasopisně dopsal jedno jediné slůvko. Svoboda.
Slibný debut a výsledkové vakuum
Zdravý rozum velí k úvaze, že se tehdy v Polepech divákům představil Stanislav Svoboda, který první ligu 1973 trávil v roli náhradníka vesměs čekajícího na závodní příležitost. Každopádně Rudolf Duda, dlouholetý kopřivnický funkcionář, měl již jasno, že se na plochodrážních oválech objevují již oba synové Stanislava Svobody.
Poslední říjnový víkend se v Čakovicích konalo soustředění nejmladších adeptů plochodrážního řemesla. Pilně se trénovalo a závodilo od pátku až do neděle a mezi účastníky se objevily také osobnosti, které měly formovat vývoj našeho plochodrážního sportu v dalších letech.
V depu jste mohli potkat kupříkladu libereckého Josefa Rybáře, kopřivnického Zdeňka Dominika, ústeckého Miloslava Čmejlu, žarnovického Jána Danihela či dalšího Slováka Zdeno Vaculíka, jehož klubem však byla ještě Bratislava. Slibná kariéra čekala i na březolupské Stanislava Kučeru a Emila Ondrašíka. Naproti tomu Čestmíra Váňu očekávalo těžké zranění a Karel Červenka, který si oblékal plzeňskou vestu, nechal o čtyři roky později na ovále v Chomutově svůj život.
Sedmnáctiletý Jiří Svoboda se ve skvělé společnosti rozhodně neztratil, protože v součtu bodů se dělil o desátou a jedenáctou příčku s Čestmírem Váňou. „Čakovice si vzpomínám,“ rozjasní se jeho tvář v jeho voldušské chalupě po chvilce přemýšlení. „Už tam byl Luboš Tomíčků. Upad‘ a já se mu vyhejbal…“
Jenže pozor! Luboš Tomíček, toho jména prostřední, si totiž léčil zraněné koleno, které si pochroumal při pádu během memoriálu svého otce. Není divu, hrdinu našeho vyprávění čekala spousta závodů, takže zařadit vzpomínku do konkrétního z nich, je problém.
Každopádně od juniorského soustředění v Čakovicích se stopa Jiřího Svobody v archívech ztrácí. S výjimkou podzimní Ceny Podřipska v Polepech, kde si zmiňovaný roudnický motoristický fanda opět do programu napsal celou startovní listinu. Jak však již vnímavý čtenář tuší, k sedmnáctce si poznamenal strohé slůvko Svoboda. A ty, historiku, po letech dumej který.
Dlužno podotknout, že se prostě již navždy musíme smířit s dírou v dochovaných výsledcích, kterou by mohl zaplnit snad už jen zázrak. Ústí nad Labem jezdilo v sezóně 1974 první ligu ještě v Polepech, avšak o rok později zažily svou ostrou premiéru Chabařovice.
„Když jsi jel do Chabařovic na trénink, musel jsi počítat, že dostaneš krumpáč a lopatu,“ vzpomíná Jiří Svoboda na sezónu 1975, kdy nadšení plochodrážníků pomáhalo budovat ovál na ústeckém předměstí. Na novém stadiónu se svezl v úplně prvním závodě, jímž byl Pohár ČSR čili předchůdce dnešního přeboru. V roli dráhového náhradníka skončil třináctý. Velký mezinárodní závod, který využil startovní listinu kontinentálního finále světového šampionátu družstev, však proti hvězdám Československa, Polska a Sovětského svazu jela jen domácí esa Jaroslav Zobal a Miloslav Čmejla.
Alenka v zelené říši divů
Místo dvou skupin se závěrečnými nadstavbovými částmi se první liga anno domini 1975 konala jako seriál deseti podniků na stadiónech pěti účastníků. Paradoxně se však smrskla do rozpětí dvou měsíců mezi červencem a zářím. „S Chabařovicema jsme vždycky vzali autobus,“ vzpomíná Jiří Svoboda na tehdejší obvyklou formu cestování. „Jeli jsme třeba do Kopřivnice, tam si pamatuju, jak se zabil ten kluk (Josef Troják – pozn. redakce).“
První liga 1975 vynesla Jiřímu Svobodovi, jenž z osmi mítinků svého klubu vynechal jen ten červencový v Žarnovici, první závodnické ostruhy. „Krásný počátky,“ zasní se po čtyřiceti letech. „Po tréninku jsem přišel domů se zlomeným zápěstím. Myslel jsem, že mě máma bude litovat. Dostal jsem facku zprava a zleva a radu, že na to nemám lýzt.“
Stanislav Svoboda starší ovšem nebyl žádný despota. Naopak si uvědomoval, že má-li plochodrážní kariéra jeho mladšího syna nabrat smysluplný kurz, musí mu garantovat co nejlepší podmínky. Vojna v motoristickém oddíle RH Praha by byla řešením. Mladých závodníků byla spousta. A Jiří Svoboda přece jen byl čtyřka desátého klubu v zemi a mohl se pochlubit prakticky jen druhými místy ve dvou rozjížďkách v prvoligových mítincích na své domácím stadiónu.
„Na podzim 1975 jsem nastoupil vojnu na Rudý hvězdě,“ objasňuje Jiří Svoboda, že se otcův plán splnil. „Ne, že bych měl výsledky, ale táta znal Mičána. Říkal mi, že to je jedinečná šance, buď mi to půjde nebo ne, a že mám na to dva roky. Emil Sova, Jindra Dominik a Jiří Jirout končili v pětasedmdesátým vojnu a my šli po nich. Se mnou nastoupil Luboš Tomíček, Olda Sláma, to byl snad švára Hnidáka a Láďa Kosina (ano, kouč loňského extraligového BP Teamu – pozn. redakce). Po půl roce přišel ještě Pavel Karnas.“
Severočeský mladík se jakoby mávnutím kouzelného proutku ocitnul na jiné planetě. „Já do tý doby viděl Jirku Štancla nebo Milana Špinku jen v televizi,“ uvědomuje si. „Najednou jsem seděl vedle nich! Byl jsem jako Alenka v říši divů.“
Většina jeho vrstevníků řídila tanky nebo běhala jako bigoši se samopaly za bé-vé-páčkama, těšila se na výrobu metru a skloňovala slovo pakárna ve všech sedmi českých pádech. Jiří Svoboda si však na vojně připadal jako v ráji.
„To nebyla vojna, to jsi byl jen u vojáků, to byl sen, já se tam těšil,“ souhlasí dnes. „Ve Stromovce byla rota u první nafukovací haly u nás, co měla Rudá hvězda. Měl jsi jen mundúr, chodil jsi tam jen spát. Jako bažant jsi dělal rajóny, jinak jsi byl v dílnách ve Veleslavíně. Až na konci vojny se začaly budovat dílny na Markétě. Do tý doby byla na Markétě jen stará dřevěná budova a ve Veleslavíně byly i garáže. Přistavila se vétřieska nebo robur, naložily se motorky a metyl a jelo se trénovat. Soutěžáci nám říkali slintavky. Naše motorky měly ztrátový mazání, takže jsme podlahu vétřiesky šúrovali metylem. Rajóny jako na vojně, ale dělal jsi to s láskou, protože jsi mohl závodit.“
Zatímco drtivá většina plochodrážníků musela v devatenácti na dva roky na sport levých zatáček zapomenout, vojančina v Rudé hvězdě byla vstupenkou závodit na úrovni, která byla v půli sedmdesátých let v ostatních československých klubech nepředstavitelná. „Motorku jsi dostal dvouletou, maximálně tříletou,“ přibližuje Jiří Svoboda. „Náhradní díly jsi chodil fasovat. V Chabařovicích jsem třeba spojkovou lamelu skládal z pěti dílů a nafasoval akorát lanko. Na Rudou hvězdu neměl materiálně nikdo. Člověk tady vstoupil do velkýho světa. Ale po tréninku bylo normální, že se vzala lopata a šel jsi odhazovat materiál z dráhy. Nikdo neřek‘ ani ťuk, dneska by se ti závodníci vysmáli. Vojna bóží, na konci jsem se stihnul i oženit. Nebo vlastně musel jsem se oženit, jak se říká.“
Bezezbytku využitá šance
Pakliže by někdo obviňoval Jiřího Svobodu z protekce, dvacetiletý mladík jej v sezóně 1976 razantně umlčel svými výsledky. S výjimkou ledů svůj první závod s rudou hvězdou na vestě absolvoval již v březnu ve Mšeně v rámci přípravných individuálních klání pražského klubu s polským Gdaňskem. Skončil desátý, aby si svou bilanci druhý den vylepšil ještě o jednu příčku.
Počínaje šestasedmdesátým, československá ligová klání dostala novinku v podobě zvláštních juniorských jízd. Týmy se tedy rozrostly o borce mladšího jednadvaceti let, jenž jel dvakrát pouze proti svým vrstevníkům. Jiří Svoboda se v této úloze představil hned v úvodním kole počátkem dubna v Pardubicích.
Do konce soutěže vynechal jediný mítink, kdy jej druhý květnový den na Markétě v roli juniora vystřídal Luboše Tomíček, a náhradníkem se stal Zdeněk Kudrna. Do konce soutěže však už nechyběl samozřejmě kromě vypadávacích závodů, která RH Praha v pětičlenné extralize měla.
To už však byl členem hlavní sestavy, v níž se prezentoval nad očekávání skvěle. V srpnu ve Slaném a v září v Kopřivnici měl sakra blízko k dvoucifernému zisku. Vracel se s devíti body a je nutno zmínit, že tehdejší rozpis obsahoval jen šestnáct rozjížděk, přičemž každý závodník mířil na ovál čtyřikrát.
Svůj první majstrštyk ovšem servíroval v mistrovství republiky juniorů. Jeho třetí ročník změnil podobu, místo seriálu závodů se konal dvoustupňově. Jiří Svoboda hravě postoupil do finále, jež startovalo na sklonku června v Zohoru. Hned v rozjížďce s číslem jedna jej startmaršál odmával na druhém místě za Lubošem Tomíčkem. Bod na něho ztrácel ještě po třech sériích, avšak na konci dojel dvakrát třetí.
Vratislav Kotek porazil Josefa Rybáře v rozjezdu o stříbrný věnec a on se dělil se Štefanem Eliášem o čtvrtou příčku. Kdo však v té chvíli mohl tušit, že ztratil titul? O tři týdny později neměl Jiří Svoboda sobě rovného v Kopřivnici. Luboš Tomíček prohrál nejen s ním, ale také s Josefem Rybářem.
Finále vrcholilo hned nazítří v Ostravě. Luboš Tomíček vedl o tři body, avšak nepoznal hořkost porážky, zatímco Jiří Svoboda prohrál jenom s ním v rozjížďce s číslem třináct a stal se vicemistrem. „Ostrava, to byl krpál z depa dolů, detaily ti ale neřeknu,“ musíme zůstat ochuzeni o líčení z úst protagonisty tohoto článku. „Kopřivnice byla na srdíčko, podržet plyn, atypik dráha, ale mně to tam sedělo. Konkurentem nám byl Pepa Rybář z Liberce.“
Jen máloco Jiřímu Svobodovi v sezóně 1976 nevyšlo. Patří sem prakticky jen Zlatá stuha, při níž zadřel tři motory, přičemž ten poslední ve finálové jízdě. Nicméně i přesto prožil povedený podzim. Vyhrál totiž svou kvalifikační skupinu pro postup do šampionátu jednotlivců anno domini 1977. V Plzni jej na nejvyšší stupínek pódia nepustilo počasí, avšak Pardubice a Slaný vyhrál. Triumf mu dokázal sebrat jen Jan Holub.
„Nemoh‘ jsem ho předjet,“ vybaví si svůj střet s o generaci starším plochodrážníkem v rozjížďce s číslem jedenáct. „Nejel extra rychle, ale jak tě vykrejval, nemoh‘ jsi ho předjet. Byl to pan závodník, měl snad vzadu kameru. Byl jsem mladej‘ a stihnul jsem ještě závodit s jeho synem.“
Jizva na obličeji ruského kouče a mnohem hlubší na tváři spravedlnosti
Jiří Svoboda patřil k univerzálním závodníkům, kteří nezaháleli ani přes zimu. „Až na vojně,“ líčí, jak se na ledová zrcadla rozrývaná ohřebovanými speciály dostal. „Pepík Hnidák si prohlídnul kluky. Kdo byl srdcař, tomu ledy nabídl. Vyndal motorku a mně se to začalo líbit. Ještě na vojně jsem se dostal do světovýho finále. Po Milanu Špinkovi jsem tam byl druhej‘ nejmladší z Čechů.“
Debut prožil třetí den roku 1976 při mistrovství republiky ve Svratouchu. Skončil jedenáctý a jeho kolega z vojny Oldřich Sláma jej překonal o dva body a tři místa. Nicméně tehdy byl z bílinské rodiny Svobodových přece jen nejznámější pořád otec Stanislav. Jenže sotva se na kalendáři objevil nový letopočet se dvěma sedmičkami na konci, benjamínek Jiří pokračoval v budování slávy svého vlastního jména. Povedenou škvárovou sezónu protáhl i za zamrzlá kolbiště.
Po třech slabších sezónách dorazila v sedmasedmdesátém do Čech opět tuhá zima. Kalendář mistrovství republiky čítal šest podniků, z nichž padl jenom únorový závod ve Vysoké v Pošumaví na Lipně. Nadto se konaly ještě mítinky v Poličce a Svitavách, které neměly mistrovský status vzhledem ke kolizi svých termínů se světovým šampionátem.
Mrazivých dnů využila dokonale i pražská Rudá hvězda. Místo soustředění poblíž Mladé Boleslavi, nakonec skončili v Lodenici poblíž Slaného. V místní kachní farmě jim evidentně fandili nejen opeřenci, protože si na rybníku mohli vytyčit až devět tréninkových tratí.
Z mistrovství republiky bohužel již druhý den roku vypadl Milan Špinka, který se těžce zranil v Táboře. Zdeněk Kudrna však dostal zdatného sekundanta v boji o zlato v osobě Jana Vernera, jemuž vzal šanci na titul až pád v posledním závodě v Solopyskách u Vysokého Chlumce. V rozjížďce s číslem dvě bojoval se Zdeňkem Kudrnou tak vehementně, že vjel do sněhové bariéry. Při následném pádu si zlomil prst a musel odstoupit.
Jiří Svoboda se pohyboval okolo pátého místa. Ale jeho chvíle přišla třetí lednový víkend. V sobotu hostil ledaře rybník Svárov v Poříčí nad Sázavou, kde nebyl právě nejpevnější led. Brzy se objevily hluboké trhliny, které zavinily celou řadu pádů. Jeden čekal i Zdeňka Kudrnu, ale nejhůře dopadl kopřivnický Čestmír Váňa. V zatáčce před ním upadl pardubický Vratislav Kotek, on strhnul svůj motocykl z dráhy a velkým saltem vylétl mimo trať. Za své šlechetné gesto platil bolestivou daň. V benešovské nemocnici mu roztržená záda sešili desítkami stehů.
Ztráta poslala Zdeňka Kudrnu do rozjezdu o třetí místo. A Jiří Svoboda v něm ukázal záda nejen jemu, ale také Aleši Drymlovi. Hned další týden naplno opanoval Dvoudenní seriál na ledové dráze, jímž pořadatelé v Poličce a ve Svitavách suplovali fakt, že na ně nezbyl žádný mistrovský podnik. A o reprezentantovi přímo nasazeném do moskevského semifinále světa bylo rozhodnuto.
Před zraky šedesáti tisícovek diváků na stadiónu Dynama skončil Jiří Svoboda devátý. Sergej Jarovoj a Vladimir Smirnov doplatili na kvóty postupu zástupců jedné země a dvacetiletý Čech se chystal na debut ve světovém finále v Inzellu.
„Jeli jsme na noc ze čtvrtku na pátek erťákem,“ vzpomíná Jiří Svoboda na svůj první výjezd na druhou stranu železné opony. „A já koukal, že v Německu mají tuzex v každý vesnici. Oči jsem měl jako pulec, ale pak se stalo, co se stalo.“
O své první světové finále však Jiří Svoboda přišel již v pátečním tréninku. „Trénovalo se a já spadnul v zatáčce u depa,“ dostáváme se k onomu osudnému momentu. „Ruskej‘ trenér přihlížel a vykukoval ven zpoza brány. Motorka se zvedla o ten sníh a škrábla ho do obličeje.“
Nicméně sportovní spravedlnost doznala při incidentu mnohem hlubší šrámy, protože se místo mladého Čecha v závodě objevil Rakušan Walter Wartbichler, původně první náhradník, jehož v ochozech podporovalo spoustu krajanů. „Měl jsem jen slabší otřes mozku,“ krčí Jiří Svoboda rameny o čtyřicet let později. „Ale Rakušák byl náhradník, tak doktoři řekli, že nejsem schopnej‘ závodění.“
První český finalista evropského šampionátu juniorů
Jaro 1977 začalo zájezdem pražského klubu za kanál La Manche. Během deseti dnů českoslovenští plochodrážníci objeli sedm stadiónů druhé divize. V Newportu a v Canterbury vyhráli, v Peterborough, Newcastle, Middlesbrough, Workingtonu a Rye House byli lepší domácí. Vedle ostřílených závodníků se výjezdu zúčastnili také junioři Luboš Tomíček a Jiří Svoboda.
Maximem hrdiny našeho vyprávění bylo pět bodů z Newportu a Newcastle, ovšem Luboš Tomíček se blýsknul na závěr v Rye House. Na atypickém ovále domácí porazili Pražany 49:29, avšak syn slavného otce skóroval čtrnácti body. Nebylo divu, po pódiích v Liberci a Čakovicích byl Luboš Tomíček třetím mužem průběžné klasifikace mistrovství republiky jednotlivců. Jenže pár dnů po návratu z Anglie se vážně zranil v Mariánských Lázních při prvním podniku dlouhodrážního mistrovství republiky.
„S Lubošem jsme velký kamarádi, na Petřinách pořád bydlíme v jednom paneláku,“ vypráví Jiří Svoboda o jejich přátelství, jež se stalo dokonce inspirací pro povídku otištěnou v časopise Motor. „Šli jsme spolu na vojnu a postoupili oba do mistrovství republiky jednotlivců. Luboš vystrkoval růžky, já se motal na ocase. Spolu jsme začali jezdit dlouhou, jak jsme přešli mezi mazáky.“
Sezóna 1977 byla pro Jiřího Svobodu o poznání horší. V extralize již nebyl tak častým článkem pražské sestavy. Počátkem července sice šesti body podržel tým na těžké dráze na plzeňských Borech, nicméně extraligový suverén stejně skončil poslední. Co bylo horšího, druhé den v Pardubicích inkasoval velikánskou nulu, kterou posléze zopakoval rovněž v srpnové Plzni.
Premiéra v mistrovství republiky skončila závěrečným patnáctým místem. O červnové podniky v Praze a v Pardubicích přišel vinou startu v evropském šampionátu juniorů, takže svého nejlepšího výsledku dosáhl desátou příčkou v závěrečném klání v Zohoru. Mnohem horší bylo, že neuspěl ve finále podzimní kvalifikace.
Největší úspěch sezóny 1977 přineslo Jiřímu Svobodovi nové mistrovství Evropy juniorů, které mu paradoxně sebralo body z šampionátu jednotlivců. „Z Gdaňsku jsem se dostal do finále,“ vybaví si vmžiku. „To byl můj první větší závod na krátký a jel tam se mnou i můj táta.“
Jiří Svoboda se do finále ze stadiónu v baltském přístavu kvalifikoval poměrně s přehledem díky devíti bodům a šestému místu. Zaváhal prakticky pouze v rozjížďce s číslem deset. V ní jej o body kromě vítězného Lese Collinse a druhého Aleksandera Šaljavina připravil také Pavel Karnas.
Pardubický závodník, toho času na vojně v pražské Rudé hvězdě, potřeboval napravit mechanické patálie z první jízdy. Zpoždění ovšem nedohnal a zůstal trčet v kvalifikační síti. Ve druhém semifinále v Kršku jsme svého reprezentanta neměli, takže československá vlajka vlála ve Vojensu pouze kvůli Jiřímu Svobodovi.
„Ve Vojensu to byl ještě čerstvej‘ stadión,“ připomíná Jiří Svoboda, že areál Ole Olsena čekala ještě poměrně dlouhá cesta k současné podobě. „Jen buldozery nahrnuly ochozy pro lidi. S Pepíkem Hnidákem jsme jeli carevnou, čtyřiadvacítkou volhou kombi s vlekem, on vzal ještě mladýho a jelo se.“
Nicméně devět tisícovek diváků se do svých domovů rozcházelo předčasně. „Přijeli jsme, chcalo, pršelo a chcalo,“ vybavuje si Jiří Svoboda. „Odjely se jen tři série a zastavilo se to. Dal jsem tam starou dunlopku. Možná kdybych dal barumu, na hlubší dráze byla lepší. Odjelo se to, že se to muselo odjet, asi tak.“
A tak historicky první československý reprezentant v juniorském šampionátu, jenž byl o jedenáct let později povýšen na mistrovství světa, obsadil jedenáctou pozici. Tři body jako on měli i další tři jezdci. Lepší než Jiří Svoboda byl Andrzej Huszcza, jehož jsme ještě před deseti lety vídali v české extralize, ale to jen proto, že se mohl chlubit trojkou ze sedmé jízdy. Hrdina našeho vyprávění jej však v první jízdě dne porazil.
Zubatý motocykl horší medvěda
Na podzim 1977 se Jiří Svoboda vrátil do civilu. „Po vojně jsem dělal rok v dílnách u vnitra,“ svěřuje se, že se na sever Čech už nevrátil, ale zakotvil ve stověžaté matičce. „Asi jsem se ještě nevybarvil. Až po roce jsem podepsal kontrakt jako sportovec na plnej´úvazek.“
Po roční absenci se přes kvalifikaci vrátil do mistrovství republiky jednotlivců. Jezdil extraligu, nezapomínal ani na ledy, ani na dlouhou dráhu. V devětasedmdesátém měl na dohled bronz v domácím šampionátu ledařů, avšak nakonec mu jej o bod sebral Stanislav Dyk. Světové finále v Inzellu absolvoval coby náhradník. Blýsknul se také čtvrtý místem v mezinárodním podniku na dlouhé dráze a jeho závodnický životopis obsahuje spoustu zajímavých výsledků.
„Já jsem na výsledky bordelář, spíš než závody si pamatuju nemocnice,“ omlouvá se, že dnes již bohužel nemůže sloužit vyčerpávajícími detaily z každého plochodrážního podniku, jenž před ním zmíníte. A to tím spíše, že coby závodník naší špičky neměl o jezdecké příležitosti rozhodně nouzi. A také, že na sklonku sedmdesátých let v lékařských ordinacích jméno Jiřího Svobody na neschopenky ještě příliš často nepsali.
A tak spíš ve svých vzpomínkách akcentuje veselé příběhy. „Jezdili jsme do Ruska na soustředění a Švédové se k nám přifařili,“ přidává k dobru další historku. „Serenka (pochopitelně nikdo jiný než slavný exmistr světa Per Olof Serenius – pozn. redakce), když začínal, chutnal mu náš rum.“
Nicméně led také bolí, o čemž se Jiří Svoboda měl přesvědčit hned v sezóně 1980. Z kvalifikačního kola v Haagu postupoval naprosto v klidu, jenže semifinále v Inzellu bylo jako na houpačce. Jiří Svoboda jej zahájil triumfem v rozjížďce s číslem čtyři, aby se však z druhé série vrátil s nulou. Vzápětí vyhrál, leč ve čtrnácté jízdě se díval na záda vítězného Helmuta Webera a druhého Hanse Johanssona. A co čert nechtěl, po devatenácté jízdě neskončil v depu, ale na palubě sanitky.
„Dal jsem to na venek,“ líčí, kterak k incidentu došlo. „Byla tam tříšť. Motorka se otočila a kolo mi vzalo bok. Dvaasedmdesát štychů, ale kostičky to vydržely. Spali jsme v hotýlku a ráno byla postel celá od krve. Přišel Míla Verner, že mám na postup, ať na to vlezu. Šedivou klempířskou izolačkou mi to stáhli a já s tím postoupil.“
V Kalininu jel první světové finále coby regulérní účastník od onoho nešťastného zákazu v Inzellu 1977. Dvanáctým místem ustavil svůj životní výsledek ve světovém šampionátu ledařů. O rok později jej zopakoval v Assenu. Dvanáctka mu byla evidentně souzená, protože stejné umístění dosáhl i v šestaosmdesátém ve Stockholmu, čehož byli svědky i diváci Československé televize.
Pád v Inzellu měl ovšem dohru v Praze. „Šel jsem na vyndání stehů a doktor se mě ptal ‚co to máš?‘,“ usmívá se. „Odpověděl jsem, že jenom takový malý škrábnutí. On se podíval a vyděsil se, jestli jsem se pral s medvědem.“
Hořké buřty v Regensburgu
Ke své prozatím nejlepší sezóně mířil Jiří Svoboda v jednaosmdesátém. Týmovou soutěž sice zahajoval v pražském prvoligovém béčku, avšak nakonec byl třetím bodově nejproduktivnějším mužem Rudé hvězdy v extralize. Skvěle se mu dařilo rovněž v šampionátu jednotlivců, v němž obsadil životní sedmé místo a vyhnul se podzimní kvalifikaci.
„Podmínky v Rudý hvězdě byly dobrý,“ spatřuje příčiny svého sportovního růstu. „Já to můžu srovnávat jenom s těma ústeckejma podmínkama a to nemělo srovnání. Ofiko se neříkalo, že jsi profík, ale byl jsi, to bylo jasný. Jsem rád, že jsem závodil ve svý době. Ekonomika byla jiná, navíc jsme byli parta. Vzal se autobus a jelo se. Dnes má každej‘ auto a po závodech spěchá domů. My jsme si to víc užívali.“
Extraliga 1981 mu přinesla pátý titul mistra republiky. Nicméně stříbrná medaile z juniorky 1976 byla stále ještě posledním individuálním cenným kovem, který Jiří Svoboda v domácích šampionátech získal. Přitom právě v jednaosmdesátém bojoval o ledařské zlato se Zdeňkem Kudrnou.
Po dvou podnicích byl prakticky jistý vicemistr, nicméně odstup třech bodů od Zdeňka Kudrny nevylučoval překvapení. Jenže na sklonku února dorazila obleva. A v paprscích žhavého sluníčka ve Velkých Hamrech si nebyl jistý ani Stanislav Svoboda starší, zda na motocyklu jeho syna sedí vskutku jeho potomek.
Dnes v útulné chaloupce ve Volduchách Jiří Svoboda vysvětlí své tehdejší zaváhání jen významným pohledem. A tak se nezbývá než smířit s faktem, že i muži mají své dny a konstatovat, že napřesrok si Jiří Svoboda na československých ledařských kolbištích celkové stříbro již utéct nenechal. A ve Vysokém Chlumci stál na pódiu úplně nejvýš a shlížel odsud i na Zdeňka Kudrnu mířícího za dalším titulem.
Nikdo se nemohl divit, když jej státní trenér Miloslav Verner pozval do národního týmu, který v únoru 1982 měl v ruském Kalininu obhajovat tři předchozí stříbrné medaile. „Před tím jsme v Rusku jeli ještě nějakej‘ guláš,“ okamžitě se mu vynoří z paměti další neskutečný zážitek. „Doktor nám před závodem měřil tlak a byl ožralej‘, že málem upad‘.“
Světový šampionát ledařských družstev se ve svých prvních ročnících jezdil systémem klasických dvojic a Jiří Svoboda byl náhradníkem po boku Zdeňka Kudrny a Milana Špinky. „Milan s Démonem to zmákli perfektně. A já roztlačoval motorky a pomáhal, aby ta soudržnost v týmu byla.“
Když se československý tým nechával na pódiu fotografovat, nikdo nemohl tušit, že jeho stříbrná éra skončila. Už jenom proto, že Zdeňkovi Kudrnovi v té chvíli zbývaly zhruba tři měsíce do osudné finálové rozjížďky evropského semifinále na travnaté dráze v nizozemském Stadskanaalu.
„Když jsme se vraceli se závodů na západě, dávali jsme si sraz v Regensburgu u buřtů, jak jsme říkali,“ noří se hlas Jiřího Svobody do smutečních tónů. „Měli jsme tam spicha, i když se zabil. My jeli někam na guláš, on se měl vracet z Německa. Když nám Míla řekl tu zprávu, nechtěli jsme věřit…“
Zdeněk Kudrna je snad jediným československým závodníkem, na jehož adresu snad vůbec nikdo neřekl špatného slova. „On byl strašně dobrej‘ kluk, stál jsem mu na katafalku a to byl nepříjemnej‘, hodně smutnej‘ okamžik,“ vzpomíná Jiří Svoboda. „S Démonem jsme zažili všechno. Měl Saaba, vrtal na něj díry na držák pro motorku. Zasek‘ se mu vrták a víš, co ti v takový chvíli udělá vrtačka. To bylo před tím Holandskem. Pak jsem si říkal, proč mu ta vrtačka radši nezlomila ruku.“
Nešťastná červnová neděle v Žarnovici
Skvělá sezóna 1981 viděla také debut Jiřího Svobody v mistrovství světa jednotlivců. Z předkola v Krumbachu tehdy postoupil jen do prvního kola v Lonigu, kde vypadl coby třináctý muž závěrečné klasifikace. Podobně se mu vedlo i napřesrok. Roku 1983 se do nominace nedostal, avšak ve čtyřiaosmdesátém se sezóna začala rozvíjet ve slibném rytmu.
Na ledech sice zůstal trčet v inzellském semifinále, avšak zimní smůlu si jakoby vynahrazoval na škváře. Vyhrál předkolo světového šampionátu v Debrecenu, aby v dalším kole skončil těsně pod pódiem coby čtvrtý. V Plzni si vůbec poprvé přišel pro vavřínový věnec v některém ze závodů mistrovství republiky jednotlivců. Exceloval také v extralize, když v dubnové Praze po úvodním třetím místě třikrát vyhrál jako na běžícím pásu. Triumfoval rovněž v úvodním díle dlouhodrážního šampionátu, v jehož mistrovství světa se při svém debutu kvalifikoval do semifinále v dánském Korskro.
Josef Treščák, slovenský historik par excellence, s pečlivostí sobě vlastní představoval osmnáct účastníků červnového kontinentálního semifinále v Žarnovici na stránkách novin Žiara socialismu. Jiřího Svobodu díky výkonům v Debrecenu a Gdaňsku pasoval na tajného favorita žarnovického klání. Nicméně ještě žádný žurnalista světa navzdory skvělé erudici nebyl nadán věšteckým nadáním. Takže ani muž, jehož klidný a vyrovnaný hlas z ampliónů se stal synonymem mnoha žarnovických mítinků, nemohl tušit, co se stane hned v rozjížďce s číslem čtyři.
„Blbě jsem odstartoval,“ povzdechne si Jiří Svoboda. „Byl jsem druhej‘, třetí. Ve druhým kole jsem v nájezdu vjel mezi ně. Na lajně byla měkčí dráha. Zvedlo se mi to. Držel jsem, že naskočím a pojedu dál. Jenže Georg Gilgenreiner to zlomil a vzal to rovnou mezi moje rameno a motorku.“
Náraz v plné rychlosti odskákal ošklivě zlámanou rukou, ovšem německý závodník dopadl mnohem hůře. „Zůstal na vozejku,“ říká Jiří Svoboda. „Znali jsme se, jezdili jsme spolu dlouhou…“
Nicméně následky kolize přece jen nemusely být natolik fatální. V Bánské Bystrici byla nová a tehdy moderní nemocnice. Již zmiňovaný Jozef Treščák vzpomínal, že nešťastného Georga Gilgenreinera na palubě houkající sanitky následoval slovenský tlumočník. Byl u toho, když samotný závodník a jeho doprovod odmítli nabídku okamžité operace. Pro zraněného Georga Gilgenreinera mířil vrtulník s německou imatrikulací, jenž ho v pondělí převezl domů. A v Německu se rozhodli pro léčbu konzervativním způsobem bez chirurgického zásahu…
I po komplikované fraktuře ruky pospíchal do sedla, což se pouhých čtrnáct dnů po žarnovickém pádě dozvěděli televizní diváci při přenosu z kontinentálního semifinále světového šampionátu družstev na pražské Markétě. „Na dlouhý jsem postoupil do semifinále mistrovství světa,“ říká. „A do televize jsem řek‘, že bych ho chtěl jet, protože mi to ve vojenský nemocnici dobře udělali.“
Nicméně realita byla ovšem na hony vzdálená ambice. „Když jsem přišel na kontrolu, ve špitále mi vynadali ‚blbče, co jsi to tam povídal, to máš na půl roku‘,“ může se dnes svému neštěstí už jenom usmívat, byť v sezóně 1984 se mu hroutil svět. „Ten rok mi to zrovna jelo. Těch karambolů jsem ale za celou kariéru měl… Když se člověk vyšplhal nahoru, přišla rána. A začínal jsem znova…“
Rána v Zohoru
Při vší svojí smůle stačil Jiří Svoboda v mistrovství republiky anno domini 1984 vyrovnat své tři roky staré životní umístění. Do termínu žarnovického kontinentálního semifinále individuálního mistrovství světa měl totiž nejstarší motoristický šampionát naší země čtyři závody, takže pražský závodník musel vynechat jen závěr v Žarnovici a v Březolupech na samém prahu letních prázdnin.
Lékaři měli bohužel pravdu a návrat do sedla se protahoval. Po dvou letech mírnějších zim se opět konal domácí ledařský šampionát, jemuž mohl Jiří Svoboda pouze přihlížet. Comeback přišel až na jaře pětaosmdesátého roku. A po pár závodech se Jiří Svoboda odebral rovnou k prvnímu kolu mistrovství světa jednotlivců v rakouském Wiener Neustadtu!
„Po úraze na ruce jsem jel jeden z prvních závodů svět skoro bez tréninku,“ odvíjí Jiří Svoboda niť neuvěřitelného, přesto však pravdivého příběhu. „Přes zimu jsem moh‘ akorát honit fyzičku a na motorce jsem se poprvý svez‘ až při tréninku. To ježdění ale nezapomeneš, jak se říká. Jde o to si všechno oživit a dostat se do toho zpátky.“
Ve Wiener Neustadtu sice vypadl, ale kola sezóny se roztáčela naplno. První tři podniky mistrovství republiky jednotlivců se v dubnu nesly ještě v duchu rekonvalescence následků žarnovického pádu. Nicméně přesto Jiřímu Svobodovi přinesly čtvrté místo ve Slaném. Rozjížděl se přitom o stříbrný věnec, avšak v rozjezdu podlehl Janu Klokočkovi a Aleši Drymlovi, jenž obhajoval titul.
Do extraligové sestavy RH Praha se nevešel, v prvoligovém béčku a druholigovém céčku dostávali příležitost mladší borci, proto ochotně kývl na nabídku startu v desátém ročníku Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru. Na Záhorie plochá dráha končila kvůli připomínkám hygienika a nikdo nemohl tušit, že se památky tragicky zemřelého závodníka ujme až v desátých letech jednadvacátého století Speedway Club Žarnovica.
„V Zohoru se mi stal blbej‘ pád, když to tam končilo,“ vybavuje si Jiří Svoboda mítink, v jehož prvních třech sériích inkasoval šest bodů. V rozjížďce s číslem čtrnáct přibyl ke startovnímu roštu s bílým povlakem. Po jeho levici stál obrýlený Pavel Mrňa z Čakovic a u vnitřního okraje dráhy pardubický Jiří Šmída. Mezi Jiřím Svobodou a mantinelem nakonec před páskou uklidnil svůj motocykl František Ledecký.
„Byl jsem za Fandou,“ vrací se Jiří Svoboda do okamžiků, kdy bílá páska letěla vstříc zohorskému nebi. „On si vytrh‘ chcípák. Motorka mu jela rovně a já ho objížděl zprava. Viděl jsem, že se srazíme, tak jsem to vzal do mantinelu.“
Strašlivá rána do ohrazení vyděsí diváky dnes stejně jako v neděli 2. června roku 1985, jenž se do plochodrážního curriculum vitae Jiřího Svobody měla zapsat černým písmem. „Rána, bum, zkouším vstát,“ přibližuje pražský závodník osudnou chvíli ze svého úhlu pohledu. „Přiběh‘ Luboš Tomíček a já mu říkám, ať mi zvedne nohy. Zvednul mi jednu, zvednul druhou a já necejtil nic.“
Zatímco Petr Vandírek ve finálové jízdě přivedl do cíle za svými zády své klubové kolegy Romana Matouška a Zdeňka Schneiderwinda a Zdeno Vaculík uzavíral řadu, Jiří Svoboda řešil úplně jiné starosti. „Odvezli mě do Malacek,“ můžete tušit, že další sezóna našeho hrdiny skončila předčasně. „Zrentgenovalo se to a zjistili kompresivní zlomeninu páteře. Ta dostala šlehu na míchu, zmenšila se, proto jsem necejtil nohy. Ale vrátilo se to zpátky. Druhej‘ den už mě nohy brněly, ležel jsem tam asi tři tejdny, než mě dvanáctsettrojkou odvezli do vojenský v Praze a moh‘ jsem rehabilitovat. Dnes jsem rád, že chodím.“
Pražský plochodrážník mezi nahatými holkami
Rekonvalescence naštěstí nebyla tak dlouhá jako o rok dříve, takže se Jiří Svoboda zapojil do závodění již v zimě. Ačkoliv jeden závod domácího šampionátu vynechal, skončil šestý, přičemž v Kosořicích mával z nejnižšího stupínku pódia. Po dvou vynechaných sezónách jel i světový šampionát, aby si ve světovém finále ve Stockholmu opět sáhnul na svoje charakteristické dvanácté místo.
„Na ledech ses podíval na zajímavý místa,“ listuje svou pamětí. „Někdy v dvaaosmdesátým jsme s Jirkou Jiroutem jeli v Cortině d’Ampezzo, to byl takovej‘ větší Špindl. Měli tam vystavený ceny, první tři byly kolo s hřebíkama a já si říkal, že bych to chtěl vyhrát. A nakonec jsem doopravdy byl první den první. Italský nebe, azúro, já stál na bedně, hráli mi naši hymnu a pode mnou stáli dva Rusové. Celkově jsem byl pak asi třetí, ale šlo hlavně o postup.“
Horská letoviska bývala dějišti závodů mistrovství světa na ledové dráze vcelku běžně. „V Madonně di Campiglio jsem jel guláš,“ vypočítává Jiří Svoboda. „Nebo Les Houches, to je pod Mont Blancem. S Matesem (Romanem Matouškem – pozn. redakce) jsme tam jeli furgonem Avií. Mechanik byl Luboš Tomíček, moje siamský dvojče.“
O lyžařské zálibě Luboše Tomíčka, toho jména druhého, se ví. „Milan Špinka mu tehdy řek‘, ať si vezme lyže. On se jen podivil, co blbne. Ale nakonec nelitoval, Milan mu sehnal permanentku na sjezdovky a Luboš přijel, oči vykulený, jak krásně si zalyžoval. To víš, dneska je to i u nás, ale tehdy byl rok 1988.“
Dnešní seriózní pánové v letech bývali mladí muži, jimž v žilách proudil nejen adrenalin, ale také testosteron a bůhví co ještě. „Vraceli jsme si z Rakouska a u pumpy jsme se dívali na časáky s holkama,“ šibalsky mrká Jiří Svoboda nad čtyřicet let starým vydáním pánského časopisu Penthouse. „Luboš jedním listoval a najednou říká ‚hele, to jseš ty‘! A opravdu kromě nahatejch‘ holek tam byla reportáž o ledový plochý dráze a moji fotku ze startu tam daly přes dvě strany.“
Byť celníci na československé hranici podobné komodity velice rádi zabavovali, onen výtisk dodnes leží v chalupě v západočeských Volduchách. V komunistické zemi byly nahaté krásky prakticky jen v satirickém týdeníku Dikobraz, kde je umně tvaroval štětec mistra Neprakty. Navíc může se někdo divit, když mladí muži hledali rozptýlení po křivdě, která se jim stala v semifinále mistrovství světa družstev v Kirchbergu?
Původně se mělo jet o čtrnáct dnů dříve ve St. Johannu, nicméně po tréninkovém vážném úraze domácího devatenáctiletého mladíka Gerndta Mooshammera, byl závod přeložen do Kirchbergu. O postupu Švédů nebylo sporu, nicméně náš tým ve složení Stanislav Dyk, Jiří Svoboda a Antonín Klatovský se pral s Finy o druhé místo až do závěrečné jízdy. Antonín Klatovský se probil do čela, zatímco Stanislav Dyk se v posledním oblouku dostal na třetí místo. Ovšem časoměřič si toho nevšimnul, oficiálně ohlásil remízu a v rozjezdu Hannu Laronmaa porazil Jiřího Svobodu.
„Dávali jsme protest,“ přibližuje Jiří Svoboda polozapomenutou kauzu selhání oficiálního činovníka. „Standa Dyk tam byl dřív, ale oni nám to neuznali. Měli jsme to i na videokazetě, evidentně si spletli pořadí. Ale sorry, error. Spravedlnosti se nedokopeš…“
Byl to pech. Avšak v osmaosmdesátém mělo československé družstvo v mistrovství světa v Grenoblu prožít ještě větší. V neděli jsme sice porazili Švédy 5:0, protože Per-Olof Serenius byl vyloučen za sražení Stanislav Dyka a Erika Stenlunda zradil motor. Avšak v konečném součtu se Švédové dostali na stříbro o jediný bod před Finy a Čechoslováky, protože v klíčovém rozjezdu Jiřího Svobodu porazil Jarmo Hirvasoja.
Lékař bez riflí
Ledy ve druhé půli osmdesátých let nepřinášely Jiřímu Svobodovi jen samé hořké okamžiky, jelikož v mistrovství republiky 1987 se stal šampiónem. „Standa byl pobouchanej‘,“ nechce přeceňovat jediný individuální titul mistra republiky v portfoliu svých úspěchů.
Upřímně řečeno ke zlatu mu pomohla spíše absence Antonína Klatovského. Ten vyhrál Kosořice, když v dodatkové jízdě čtrnáctibodových odvedl Jana Vernera a právě Jiřího Svobodu. Jenže ve druhém závodě v Býkvi nestartoval a Jiří Svoboda vyhrál všech pět rozjížděk jako na běžícím pásu.
Ani na škváře rozhodně kolem své třicítky nepatřil do starého železa. V šestaosmdesátém exceloval v pražském prvoligovém béčku společně s Janem Vernerem, jehož bohatá kariéra měla posléze kulminovat v Chabařovicích. Do mistrovství republiky jednotlivců byl sice dosazen od zeleného stolu. Hlasy o protekci podobně jako před deseti lety v souvislosti se svou vojnou rázem umlčel na oválech. V seriálu nejlepších plochodrážníků Československa se udržel a nemusel absolvovat kvalifikaci. Ta jej sice v následující sezóně neminula, avšak spíš vinou vynechaných závodů. V jejím finále patřil k jeho největším rivalům Jan Holub a tak si mohl připomenout závodní lekci, kterou mu na počátku kariéry uštědřil jeho otec.
Vedle ledů reprezentoval rovněž na dlouhé. V roku 1988 se shlédnul v trávě, kterou tehdy nebylo možné jezdit souběžně s mistrovstvím světa na dlouhých tratích. I když se v průběhu historie u nás jela řada závodů na travnatých závodištích, v osmdesátých letech byla pro československého fanouška velkou neznámou. Evropský šampionát objevili Václav Verner a Zdeněk Kudrna. Prvému přinesl stříbrnou medaili, druhý nechal ve Stadskanaalu to nejcennější, co měl.
„Na trávě jsem jel úplně první závod s Emilem Sovou v Bad Waldsee,“ vybaví si pouťák z 12. září roku 1982. „Pepík Hnidák vyndal na Markétě motorku, vzadu měla Krňávky péra. Byla tam travička jako angličáček. Závody trvaly od rána do večera, jezdily se menší kubatury. Poprvé jsem tam vjel v tréninku, tráva byla po ránu mokrá a já si připadal jako na ledě.“
Nicméně Jiří Svoboda se v neznámém prostředí rychle etabloval. „Povedlo se mně bejt‘ třetí,“ pochlubí se a odkudsi vyčaruje program. „Byl to můj první závod na trávě, byl jsem mezi střelcema a líbilo se mi to. Je to milá vzpomínka. Vyhrál Egon Müller. To byl pan závodník a dlouhá byla jeho disciplína. My mu říkali Hašišák, ale to tam snad ani nepiš… Pak jsem jel ještě pár závodů a dostal se do finále Evropy.“
To už se psal rok 1988 a Jiří Svoboda se z La Reole vracel s třetím místem, které mu otevíralo brány finále v Joure. „Měl jsem na trávě tak osm, deset závodů,“ vypráví. „Neměli jsme žádné speciální vybavení. Přední vidlice klasika, takový péra. Jel jsem trávu na dlouhodrážní motorce.“
V červenci reflektoval na nabídku startovat ve volném podniku v Miramontu. „Maťas si tam kdysi přede mnou udělal krček,“ připomíná Jiří Svoboda, že tento ovál neměl u našich závodníků dobrou pověst ještě před tím, než se sem v červnu 1991 vypravil Jiří Hurych. „A já tam měl tříštivou zlomeninu obou stehenních kostí. Byly tam balíky slámy a za nima pneumatiky. A Němec mi ukrad‘ přední kolo.“
Náraz do bariéry byl proto opravdu devastující. „Na dráze mi rozstřihli kombinézu,“ pokračuje Jiří Svoboda. „Odvezli do soukromý nemocnice. Druhej‘ den mi ke snídani přinesli dvojku červenýho vína. Ležel jsem tam asi deset dnů a pak pro mě ministr poslal Jak 40.“
Jenže letoun z letky ministerstva vnitra musel přistávat na vojenském letišti státu NATO, což byl v dobách studené války problém. „Přistát ho tam nechali,“ líčí Jiří Svoboda. „Ale když si doktor myslel, že si ve Francii koupí džíny, od letadla ho vojáci pustili jen asi pět metrů. A mně dovezli sanitkou až k němu.“
Nožík v moskevské úschovně
Vestu se startovním číslem dvanáct si ve finále mistrovství Evropy na travnaté dráze v Joure na sklonku srpna 1988 místo Jiřího Svobody oblékal Václav Milík. Pardubický závodník měl teprve našlápnuto mezi hvězdy a právě na nizozemském ovále zmáčknul další tlačítko rychlovýtahu kariéry. Nakonec se s Dánem Kentem Noerem rozjížděl o bronzovou medaili, ale prohrál.
Jiří Svoboda se do sedla závodního motocyklu už nikdy nevrátil. Dalo by se konstatovat, že tentokrát byl ve špatné době na špatném místě. Ledařský nároďák se totiž hned v březnu vrátil z Assenu s bronzem z mistrovství světa družstev, když jeho místo v sestavě zaujal Bronislav Franc. Ve světovém finále jednotlivců v Alma Atě v Kazachstánu, který byl tehdy ještě republikou Sovětského svazu, ovšem nechyběl.
„Nikomu se tam nechtělo, tak jsem jel jako komandýr já s Broňou Francem, Tondou Klatovským a Standou Dykem,“ vysvětluje. „Mezipřistání bylo v Moskvě. Měl jsem s sebou maličkej‘ nožík z NDR na krájení salámu. V Praze mi ho nechali, ale na letišti v Moskvě mi ho sebrali, že je to chladná zbraň. Dali ho do úschovny a vystavili mi na něho bumážku. Při zpáteční cestě jsem nelenil, že chci svůj nůž zpátky. Trvalo hodinu, než ho ve skladě našli, ale dostal jsem ho.“
Posléze se Jiří Svoboda stal trenérem pražské mládeže a na muže v zelených montérkách dodnes vzpomínají mnozí plochodrážníci, kteří jsou již sami v motoristickém důchodu. „Došlo k tomu, že jsem řešil, co bude dál,“ vrací se Jiří Svoboda na konec osmdesátých let. „Bylo mi nabídnuto trénovat. Proč ne, člověk něco znal. Jenže se udělal nábor, přišlo šedesát kluků a my měli jen šest Simsonů. Co s nima?“
Podobné otázky však byly v zásadě pouze řečnického charakteru. „Nebejt‘ tatínků, nešlo to zvládat,“ uznává Jiří Svoboda. „Přišel kluk, co ani nevěděl, jak se s motorkou rozjíždí. Ale co kdyby to byl skrytej‘ talent?! Vychovalo se tolik juniorů, že jen z Markéty jely na juniorák do Pardubic dva autobusy. Začínal Jirka Štancl, Topas, mladej‘ Ondrašík a spousta dalších.“
Do oné éry spadá i vznik malé dráhy, jež se dnes stala synonymem dalších mini oválů pro stopětadvacítky. „Ty gumy jsou z dopravníků na uhlí, domluvil jsem to v dolech v Bílině, měl jsem tam známý,“ vzpomíná Jiří Svoboda. „Jeden tatínek měl kámoše s buldozerem, srovnal trať do roviny. A závodí se tam dodnes. Jezdilo se i nahoře, kde je teď baseballové hřiště, kolem pneumatik.“
Začínající závodníci dostali do rukou i adekvátní motocykly. „Simsony byly prd, prd, proto jsme z nich udělali osmdesátky,“ pokračuje Jiří Svoboda. „Dali jsme tam hlavu z NDR. Udělali jsme i líný půllitry, normální pětistovky se zpřevodovaly do pomala. Hledali jsme, co a jak. Dneska existuje Shupa, doma tě oblíknou jako mistra světa a jede se. Tehdy kluci přišli a neměli nic. Jen nadšení. Byli rádi, že držej‘ v rukách řidítka.“
Siamské dvojče ve druhém výjezdu pražské Markéty
Dnes již nejmladší plochodrážní potěr netrénuje. „Došlo to do stadia, že mi Petr Ondrašík řek‘, že bych si měl udělat vysokou školu,“ připomíná Jiří Svoboda současnou realitu, že bez diplomu nejsou v oddílu napojeném na státní strukturu sebevětší závodní zkušenosti nic platné. Konec konců i Tomáš Topinka navzdory všem zkušenostem a dosaženým úspěchům za řidítky i v manažerském křesle, musel do školních škamen.
„Opustil jsem to a odešel,“ netají se Jiří Svoboda, že se okolo své čtyřicítky do studia nehrnul. „Pak se to v Praze nějak dělalo, nedělalo. Až to vzal do ruky Zdenda Schneiderwind.“
Než odejde do důchodu, jezdí se svou manželkou na chalupu do Volduch jen o víkendech. Přes týden pracuje v Praze. V bílém oblečení byste si jej ve střešovické nemocnici klidně spletli s nějakým profesorem. Jede-li se ve všední den na pražské Markétě nějaký závod, s největší pravděpodobností na něho narazíte mezi přáteli ve druhé zatáčce.
„Doba byla jiná, to je jasný,“ otáčí se za svou kariérou. „Ale člověk, když chtěl závodit, měl možnosti. Za nás se na ledech jezdilo na deset, čtrnáct dnů do Ruska. Motorky šup do letadla, tam se o nás postaral DOSAAF. V Moskvě na další letadlo na Sibiř. A jeli jsme třeba čtyři závody, mohli jsme si motorky vyzkoušet. Dneska to jsou peníze, peníze a peníze. Motorka za nás víc vydržela, měl jsi dvě na krátkou, dvě na dlouhou a dvě na ledy. Pak to chtělo mít známý v Divišově. A já měl hlavně Luboše Tomíčka. Ten se mnou jezdil, zažil všechny úspěchy, i ty trable. Jak říkám siamský dvojče.“
Plochodrážní kariéra Jiřího Svobody (*7.8.1956) v zrcadle času:
1973 | v říjnovém soustředění juniorů v Čakovicích se dělil s kopřivnickým Čestmírem Váňou o celkové desáté místo |
1974 | Ústí nad Labem účastníkem 1.ligy skupiny A |
1975 | Chabařovice 5. v 1.lize (Jiří Svoboda v sedmi závodech 14 bodů ze 111 bodů klubu celkem); dráhový náhradník při závodu Poháru ČSR v Chabařovicích, 13. místo; na podzim nástup na základní vojenskou službu do RH Praha |
1976 | RH Praha vítězem extraligy a mistrem republiky družstev (Jiří Svoboda 35 bodů z 322 bodů klubu celkem); v roli náhradníka jeden závod skupiny A MR jednotlivců v Čakovicích 10., celkově 17.; kvalifikace pro MR 1977 – vítěz skupiny B (Pardubice 1., Liberec 2., Plzeň zrušena, Slaný 1.); účastník MR na ledě, kde celkové pořadí není známé; MR juniorů – postup ze skupiny A, ve finále vicemistr (Zohor 5., Kopřivnice 1., Ostrava 2.); 10. a 9. místa v březnových MEZ závodech RH a Gdaňsku ve Mšeně, 6. Pohár Chabařovic, 6. Zlatá stuha, náhradník Memoriálu Luboše Tomíčka, s Lubošem Tomíčkem šestí při Memoriálu Antonína Vildeho ve Slaném, 5. Pohár VŘSR v Praze |
1977 | MS ledy: semifinále Moskva 9., finále Inzell zakázaný start od lékaře po pádu v tréninku; ME juniorů: semifinále Gdaňsk 6., finále Vojens 11.; extraliga: RH Praha vítěz a mistr republiky družstev (Jiří Svoboda 4 závody a 7 bodů z 296 bodů klubu celkem), MR jednotlivců: 15. (Liberec 15., Čakovice 13., Praha NS, Pardubice NS, Slaný 15., Liberec 14., Žarnovica 15., Zohor 10.), kvalifikace pro MR jednotlivců 1978: skupina A 3. (Liberec 5., Chabařovice 5., Slaný 3.), finále 12. A postup jako čtvrtý náhradník (Kopřivnice 13., Březolupy 14., Plzeň 8.), MR dvojic: kvalifikace B Liberec 1. (s Petrem Ondrašíkem a Zdeňkem Kudrnou), finále Plzeň NS; MR dlouhá: pořadí oficiálně nevyhlášeno (Mariánské Lázně ? – 7., – 9.); MR na ledě: 5. (Tábor 6., Svratouch 5., Červený Kostelec 6., Poříčí nad Sázavou 3., Vysoký Chlumec 5.), Dvoudenní seriál na ledové dráze: vítěz (Polička 1., Svitavy 1.); 5. Cena Avie v Čakovicích, 8. Zlatá stuha, náhradník Memoriálu Luboše Tomíčka; v dubnu zájezd s RH Praha do Anglie – 7 test matchů na stadiónech Division Two |
1978 | MS ledy: semifinále Inzell 15.; extraliga: RH Praha 2. (Jiří Svoboda v pěti závodech 16 bodů z 283 bodů klubu celkem); kvalifikace pro MR jednotlivců 1979: semifinálová skupina A 2. (Chabařovice 3., Chomutov 3.), finále 6. (Praha 4., Slaný 9.); MR dvojic: semifinále Slaný a Chabařovice RH Praha 1. (se Zdeňkem Kudrnou), finále Plzeň 5. (se Zdeňkem Kudrnou); MR na ledě: 6. (Polička NS, Svitavy NS, Počepice 4., Svratouch 3., Vysoký Chlumec 4., Tábor 4.); 3. v mezinárodním závodě jednotlivců v Praze, vítěz Ceny MNV Čakovice po test matchi Praha vs. Wroclaw (53:25), náhradníkem Memoriálu Luboše Tomíčka, 6. v Poháru VŘSR v Praze; v dubnu zájezd s RH Praha do Anglie – 5 test matchů na stadiónech Division Two |
1979 | MS ledy: kvalifikační kolo Haag 2., semifinále Západní Berlín 6., finále Inzell náhradník; extraliga: RH Praha vítěz a mistr republiky (Jiří Svoboda v šesti závodech 29 bodů z 347 bodů klubu celkem); 1.liga: RH Praha „B“ 3. (Jiří Svoboda ve dvou závodech 23 bodů z 222 bodů klubu celkem); MR jednotlivců: 13. (Pardubice 13., Praha 8., Slaný 13., Plzeň 12., Zohor 12. Březolupy 16.), kvalifikace pro MR jednotlivců 1980: semifinálová skupina B 3. (Liberec 3., Čakovice 6.), finále 5. (Žarnovica 5., Březolupy 3.); MR dvojic: semifinále Slaný RH Praha „B“ 1. (s Ladislavem Hradeckým), finále Chabařovice 3. (s Ladislavem Hradeckým), MR na ledě: 4. (Polička 5. Svitavy 6., Solopysky 3., Žďár nad Sázavou 5., Červený Kostelec 3.); 4. v mezinárodním závodě v Mariánských Lázních, 14. v Memoriálu Luboše Tomíčka; v dubnu zájezd s RH Praha do Anglie – 9 test matchů na stadiónech Division Two |
1980 | MS ledy: kvalifikační kolo Haag 8., semifinále Inzell 8., finále Kalinin 12.; extraliga: RH Praha vítěz a mistr republiky (Jiří Svoboda v sestavě jednou jako náhradník – DNR); 1.liga: RH Praha „B“ 1. (Jiří Svoboda v pěti závodech 57 bodů z 256 bodů klubu celkem); MR jednotlivců: 11. (Plzeň 9., Březolupy 9., Zohor 8., Pardubice 14., Slaný 11., Praha 13.); kvalifikace pro MR jednotlivců 1981: semifinále skupina B Chabařovice 4., finále Kopřivnice 5.; MR dvojic: semifinále Slaný 5. (s Antonínem Kasperem); MR dlouhá: 10. (Mariánské Lázně 11. – 9. – 7.); 9. při mezinárodním závodě jednotlivců RH Praha a Gdaňsk ve Mšeně, 3. při Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru, 2. v Ceně Avie v Čakovicích, 6. v mezinárodním závodě jednotlivců ve Slaném, náhradník při Memoriálu Luboše Tomíčka; v srpnu zájezd s RH Praha do Anglie – 9 test matchů na stadiónech Division Two |
1981 | MS jednotlivců: předkolo Krumbach 7., kontinentální kolo Lonigo 13.; MS ledy: kvalifikační kolo Cortina d’Ampezzo 3., semifinále Moskva 7., finále Assen 12.; extraliga: RH Praha vítěz a mistr republiky (Jiří Svoboda v šesti závodech 45 bodů z 315 bodů klubu celkem); MR jednotlivců: 7. (Čakovice 7., Praha 8., Slaný 9., Plzeň 9.) – udržel se v seriálu i pro sezónu 1982; MR ledy: 4. (Svitavy 2., Horní Hamry 2., Velké Hamry 11.); 2. při Memoriálu Bedřicha Slaného v Kopřivnici, s Antonínem Kasperem vítěz mezinárodního závodu O zlatý pár ve Slaném, náhradník Memoriálu Luboše Tomíčka |
1982 | MS jednotlivců: předkolo Pardubice 5., kontinentální kolo Norden 15.; MS ledy: kvalifikační kolo Cortina d’Ampezzo 6., semifinále Assen 8., finále Inzell náhradník (3 body ze čtyř jízd); MS ledy družstev: finále Kalinin Československo 2. (Jiří Svoboda DNR); extraliga: RH Praha 2. (Jiří Svoboda v šesti závodech 32 bodů z 275 bodů klubu celkem); MR jednotlivců: 12. (Plzeň 15., Čakovice 13., Žarnovica 8., Březolupy 9.); kvalifikace pro MR jednotlivců 1983: semifinále skupina B 1. (Liberec 1., Pardubice 1.), finále 2. (Praha 3., Plzeň 2.); MR dlouhá: 3. Mariánské Lázně 3. – 4.); MR ledy: 2. (Moravská Třebová 2., Vysoký Chlumec 1., Svratouch 3.); 5. v Závodě mistrů ČSSR v Čakovicích, 5. při Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru, 16. v Memoriálu Josefa Trojáka v Březolupech po odstoupení po pádu v první jízdě |
1983 | MS ledy: kvalifikační kolo Leningrad 5., semifinále Assen 12.; MS ledy družstev: finále Západní Berlín Československo 4. (Jiří Svoboda 18 bodů z 32); extraliga: RH Praha vítěz a mistr republiky (Jiří Svoboda v pěti závodech 20 bodů z 276 bodů klubu celkem); MR jednotlivců: 17. (Žarnovica 14., Praha NS, Pardubice NS, Plzeň NS); kvalifikace o MR jednotlivců 1984: semifinále skupina B 3. (Pardubice ?, Liberec 3.), finále 1. (Březolupy 2., Žarnovica 4.); MR dlouhá: 3. (Mariánské Lázně 3. – 7. – 3.); vítěz Memoriálu Bedřicha Slaného v Kopřivnici, 2. v Memoriálu Josefa Trojáka v Březolupech, náhradník Memoriálu Luboše Tomíčka, vítěz říjnového mezinárodního závodu jednotlivců v Kopřivnici |
1984 | MS jednotlivců: předkolo Debrecen 1., kontinentální kolo Gdaňsk 4., kontinentální semifinále Žarnovica 15.; MS dlouhá: kvalifikační kolo Mariánské Lázně 3., semifinále Korskro – nestartoval pro zranění ze Žarnovice; MS ledy: kvalifikační kolo Stockholm 6, semifinále Inzell 13.; MS ledy družstev: Československo odhlášeno kvůli nedostatku závodníků; extraliga: RH Praha 2. (Jiří Svoboda ve třech závodech 24 bodů z 282 bodů klubu celkem), MR jednotlivců: 7. (Pardubice 6., Plzeň 3., Slaný 6., Praha 5., Žarnovica NS, Březolupy NS); MR dlouhá 1984: 7. (Mariánské Lázně 1. – 8. – NS) |
1985 | MS jednotlivců: kontinentální kolo Wiener Neustadt 13.; MR jednotlivců: 15. (Praha 12., Slaný 4., Pardubice 16., Plzeň NS, Kopřivnice NS, Březolupy NS), do MR jednotlivců 1986 dosazen bez kvalifikace; MR ledy a MR dlouhá: nestartoval; 4. Cena Avie v Čakovicích, 9. při Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru – zraněn |
1986 | MS dlouhá: kvalifikační kolo Mühldorf 9., semifinále Mariánské Lázně 11., finále Pfarrkirchen náhradník DNR; MS ledy: kvalifikační kolo Grenoble 5., semifinále Frankfurt nad Mohanem 5., finále Stockholm 12.; 1.liga: RH Praha „B“ 1. (Jiří Svoboda ve čtyřech závodech 34 bodů z 233 bodů klubu celkem); MR jednotlivců: 10. – dosazen od zeleného stolu (Pardubice 9., Praha 12., Kopřivnice 10., Březolupy 13., Liberec 5., Slaný 10.); MR dvojic: Pardubice – RH Praha „C“ se Zdeňkem Schneiderwindem 4.; MR dlouhá: 4.; MR ledy: 6. (Kosořice 3., Kosořice NS, Lužec nad Vltavou 5.); dubnový volný dvojzávod dvojic v Žarnovici se Zdeňkem Schneiderwindem 5. a 6.; 4. v celostátním podniku O pohár předsedy MNV Český Dub v Liberci; vítěz říjnového mezinárodního závodu dvojic v Praze se Zdeňkem Schneiderwindem, 4. při Poháru MNV a Bílé homoli v Čakovicích, 5. při Memoriálu Bedřicha Slaného v Kopřivnici |
1987 | MS jednotlivců: předkolo Targoviště 6., kontinentální kolo Rovno 2., kontinentální semifinále Leszno 15.; MS dlouhá: kvalifikační kolo Vilshofen 16.; MS ledy: kvalifikační kolo Frankfurt nad Mohanem 4., semifinále Inzell 2., finále Západní Berlín 13.; MS ledy družstev: semifinále Kirchberg Československo 3. (Jiří Svoboda 27 bodů z 59); extraliga: RH Praha „B“ 3. (Jiří Svoboda ve čtyřech závodech 19 bodů z 239 bodů klubu celkem), semifinále MR družstev 1. (Jiří Svoboda nestartoval), finále MR družstev v Březolupech 3. (Jiří Svoboda 10 bodů)); MR jednotlivců: 13. (Slaný 6., Plzeň 7., Praha 10., Pardubice 10. Žarnovica NS, Kopřivnice NS); kvalifikace pro MR jednotlivců 1988: semifinále skupina B 3. (Kopřivnice 5., Svitavy 3.), finále 2. (Čakovice 2, Slaný 3.); MR dvojic: semifinále Žarnovica 4. s Františkem Ledeckým, ve finále v Praze NS; MR dlouhá: 13. (startoval jen ve dvou závodech ze čtyř); MR ledy: 1. (Kosořice 3., Býkev 1.); 9. Při Poháru MNV a Bílé homoli v Čakovicích |
1988 | ME tráva: semifinále La Reole 3., finále Joure nestartoval kvůli zranění z volného mezinárodního závodu v Miramontu; MS ledy: kvalifikační kolo Les Houches 3., semifinále Assen 11.; MS ledy družstev: semifinále Západní Berlín Československo 2. (Jiří Svoboda 27 bodů z 59), finále Grenoble Československo 4. (Jiří Svoboda 22 bodů z 53); extraliga: RH Praha „A“ 2. (Jiří Svoboda ve třech závodech 7 bodů ze 167 bodů klubu celkem), finále MR družstev Kopřivnice 2. (Jiří Svoboda NS); MR jednotlivců: 14. (Praha 12., Pardubice 11., Chabařovice 7., Plzeň 14., Kopřivnice NS, Březolupy NS); kvalifikace pro MR jednotlivců 1989: semifinále A Slaný a Plzeň NS); MR dlouhá: 11. (pouze první dva závody čtyřdílného seriálu); 5. při MEZ jednotlivců v Čakovicích |
Foto: Vladimír Volf, Karel Herman, Jiří Svoboda, archív Jiřího Svobody, archív Ing. Jozefa Treščáka a archív autora