Praha – 17. ledna
V současných dnech většina plochodrážních fanoušků bedlivě sleduje zprávy o dění na ledařských kolbištích, aby mohla vyrazit mrznout při sledování soubojů mužů ovládajících ohřebované speciály. Jenže záhy zaťuká na dveře jaro. A mezi lákadly slečny Vesny bude dozajista patřit Prague Open. V sobotu 8. dubna totiž na pražské Markétě půjde o hodně, jak se magazínu speedwayA-Z svěřil Pavel Ondrašík.
Z Prague Open vede cesta daleko
„Prague Open je podle nás dobrý závod na začátek plochodrážní sezóny, kluci se potřebují rozjet, a proto chceme v dubnu dělat co možná nejvíce závodů,“ uvažuje Pavel Ondrašík, přičemž nabízí závodníkům další lákadla. „Letos bude tento závod sloužit jako kritérium pro divoké karty a zároveň pro reprezentačního trenéra jako nominační závod o poslední volné místo v reprezentaci. Takže určitě bude, o co bojovat a nejen o vítězství v tomto závodě.“
Prostořeký člověk by dozajista poznamenal, že v dubnové Praze půjde o sedmnáctku, protože Václav Milík přijde o divokou kartu v pražské velké ceně teprve až ve chvíli, kdy se kvalifikuje mezi hlavní patnáctku.
Při loňském Prague Open Václava Milíka porazil Eduard Krčmář
„Vítězství bude zaručovat startovní číslo sedmnáct pro Grand Prix, která se v Praze pojede 10. června,“ reaguje Pavel Ondrašík. „Přál bych si, aby si o divokou kartu na rok 2017 řekl svými výkony někdo jiný než Vendys. Ne snad, že bych mu to nepřál, ale moje přání je, aby ho nějaký český jezdec dohonil a v roce 2017 pořádně trápil.“
Stupně vítězů loňské Prague Open: Eduard Krčmář, Josef Franc a Tomáš Suchánek
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV) a Mirek Horáček
Ústí nad Labem – 16. ledna
Předminulý víkend měl v Malchowě zkomplikovat život pořadatelskému tandemu Ronny Weis – Richard Geyer jejich fenomenální účinkování ve šroubkařském seriálu Drif-on-Ice. Jenže nemoc a vyhlídky dalších dnů strávených na zimním vzduchu jej upoutala v teple domova. Neopustí jej ani na jaře. Zdeněk Holub se totiž magazínu speedwayA-Z svěřil, že minimálně v prvních závodních měsících roku 2017 pro něj bude britská liga pasé.
Ronny Weis a Richard Geyer měli za společníka Zdeňka Holuba zatím jen v říjnových Drážďanech
„Celej‘ tejden jsem byl nemocnej‘,“ vysvětluje pražský junior svou absenci ve dvoudenním klání v Malchowě. „Nebylo vhodný jet na závody do zimy, čekalo mě od pátku soustředění s Prahou ve Špindlu.“
Novinkou však je podpis Zdeňka Holuba na konci kontraktu s dánským Munkebo. „Promotér si mě našel sám,“ směje se Zdeněk Holub nad otázkou, kterak se seběhlo, že si na něho v severském království vzpomněli. „Anders Thomsen mě doporučil, že bych tam moh‘ jezdit.“
Ma saské šroubky by se mohl vrátit počátkem února v Jonsdorfu a Freitalu
Nejde ovšem o první kontrakt, který Zdeněk Holub v dánské lize uzavřel. „Měl jsem Holsted a v půlce sezóny jsem byl převelenej‘ do Fjelstedu,“ upřesňuje. „Jel jsem dokonce na závody, ale v Dánsku mě otočili, že prší. Tak letos by to mohlo dopadnout.“
Kromě Dánska se také na soupisce polského Rawicze. „Loni jsem jezdil v Anglii domácí závody v neděli, nemoh‘ jsem jezdit Polsko“ objasňuje Zdeněk Holub, proč se nestal stálicí celku z městečka na půl cesty mezi Wroclawí a Lesznem. „Letos Anglie minimálně na začátku sezóny nebude. Popravdě jsem ani nechtěl. Chci si spravit chuť po loňsku a rozjet se tady v Evropě. A když to půjde, jít do Anglie až v průběhu sezóny.“
Existují tři ligové soutěže a v nich závodí dohromady čtrnáct družstev. Praha má zastoupení v každé z nich, přičemž hostování z jiných celků či dalšího ligového patra je nejen omezeno reglementy, avšak především není nutné. Na Markétě je totiž spousta plochodrážníků a neustále se hrnou další mladíci, kteří touží zkrotit závodní speciál bez brzd. V dnešních poměrech utopie nebo v optimističtějším úhlu pohledu přespříliš růžový sen. Před nějakými třicet lety však nejsyrovější realita. A v takových kulisách odstartoval závodní příběh Jana Hrušky.
Plochá dráha mámě na zapřenou
Jan Hruška na snímku z roku 1988
„Přes tátu,“ vysvětluje Jan Hruška, jak se vlastně dostal k plochodrážnímu sportu. „Můj táta v letech sedmdesát jedna, dva, tři jezdil silnici. Měl motorku od Franty Šťastnýho, Jawu 350 jednoválec. Odmala jsme chodili po závodech i na plochou dráhu na Markétu a do Čakovic. A někdy v třiaosmdesátým mě přivez‘ na Markétu.“
Ruka byla v rukávě. „Šli jsme za Frantou Ledeckým, že bych to chtěl zkusit,“ pokračuje Jan Hruška. „Začal jsem trénovat a tím to všechno začalo. Rok jsem se vozil. Nejdřív na malý dráze na líným půlitru s motorem 895. Hned mě to chytlo. Jezdil jsem vlastně na černo, protože jsem neměl řidičák.“
Na tátově silničním motocyklu někdy roku 1972
Ovšem plochodrážní stroj nebyl prvním motocyklem, který Jan Hruška osedlal. „První motorku jsem dostal už v sedmi letech,“ vzpomíná. „Motor z babety, bylo na malejch‘ kolečkách ve stylu Honda Monkey. Pak jsem měl pionýra udělanýho na motokros.“
Jeho první kroky nebyly provázeny žádnou velkou publicitou. „Máma ani netušila, že jsem začal s plochou dráhou,“ usmívá se. „Řekli jsme jí, že se na Markétu chodíme jen koukat. Pravdu zjistila, až když přišla do garáže a viděla, že mi tam visí kombinéza a vevnitř stojí motorka. To bylo rošambo!“
Tréninkový program měl na hony daleko ke skromnosti. „Úterky a čtvrtky byly tréninky Rudý hvězdy na Markétě,“ přibližuje Jan Hruška. „Když jsem měl čas, ve středu jsem chodil ještě na červenou dráhu do Čakovic. Přivez‘ jsem si motorku a vlastní metyl a Standa Klenovec s Mírou Černým mě nechali svýzt.“
Srážka s Holubem na celý život
Jeden z prvních tréninků na pražské Markétě
Všechno směřovalo k ostrému závodnímu debutu. První říjnový víkend roku 1984 se do Pardubic sjely více než čtyři desítky juniorů. Ve dvoustupňové předkvalifikaci svedli dvoudenní boj o dvacet volných míst v semifinálových skupinách mistrovství republiky juniorů 1985. Z pohledu Jana Hrušky byl termín vybrán naprosto dokonale.
„Druhýho října mi bylo šestnáct a šestýho a sedmýho byly závody,“ přibližuje Jan Hruška svůj tehdejší natřískaný program. „Ještě třetího jsem dělal řidičák. Přímo u náčelníka Mičána v jeho kanceláři jsem psal testy. A on mi druhej‘ den přivez‘ řidičák. To víš, bylo to vnitro, v tý době šlo úplně všechno.“
Milan Špinka při sugestivním výkladu tajů plochodrážního řemesla
V sobotu byly na pořadu tři závody. Z prvních dvou postupovalo do nedělní části po jedenácti borcích. Jan Hruška nastupoval ve třetím podniku dne, odkud vedla cesta dále jen pro deset nejlepších. Začínající pražský závodník si s tím ovšem nelámal hlavu. S deseti body se dělil o čtvrté místo s Milanem Kůsem, který později přivedl k plochodrážnímu sportu svého syna Matěje. Větší skóre dosáhl jen jedenáctibodový Pardubičan Aleš Paleček, Milan Šnýdr, další Pražan, se dvanácti body a vítězný František Kalina, jenž prohrál jen s Milanem Šnýdrem.
Taktická porada ve starých pardubických boxech v říjnu 1984 před juniorskou předkvalifikací
„Trošku nervozita,“ připouští Jan Hruška, že měl tehdy v pardubickém Svítkově v sobě přece jen malou dušičku. „Na Markétě jsme předtím jezdili tréninkový závody. Ale tohle byly přece jen první opravdický závody.“
Mezi svými konkurenty se neztratil ani druhý den. František Kalina vládl jeho skupině, v níž se nakonec dělil o druhé místo s Milanem Matouškem. Díky konečné šesté příčce postoupil s přehledem. Ke všemu si Milan Šnýdr hned ve své první nedělní rozjížďce zlomil stehenní kost, takže Jan Hruška byl nejlepším závodníkem Rudé hvězdy. A pro představu Zdeněk Tesař postoupil jen taktak s odřenýma ušima díky jedinému bodu.
Kvalifikační kolize Jana Hrušky s Janem Holubem
„Potkal jsem se tam s Honzou Holubem,“ usmívá se Jan Hruška další vzpomínce ze svého prvního závodu. „On mě v jedný jízdě sundal a vyloučili ho. Od tý doby se pořád kamarádíme, už to bylo třicet let. Potom jsme spolu byli i na vojně, je jen o pár měsíců starší.“
Druholigový debut
Jan Hruška při prvém závodě své kariéry v Pardubicích spolu se Zbyňkem Novotným a Milanem Špinkou
Československá liga se v půli osmdesátých let ještě skládala ze tří pater. Rudá hvězda obsazovala každé z nich. Začínající junior pochopitelně našel útočiště v týmu C, který jezdil v nejnižší druhé lize. Tu roku 1985 dokonale opanovaly Březolupy, které nevyhrály jen dva závody, kde nestartovaly. Jejich tempu nestačil ani Zohor, který bohužel zpíval svou labutí píseň. Na post jedničky se v jeho sestavě místo Jaroslava Drahoše vyšvihl Václav Milík, jehož společně s Oldřichem Řezníčkem Pardubice odložily do slovenského družstva coby neperspektivní závodníky.
RH Praha „C“ skončila třetí. Jan Hruška debutoval v Čakovicích, třetím závodě v pořadí celkem, ovšem v prvním pro pražský celek, jemuž předtím v Kopřivnici a Březolupech vyšel volný los. Do historie naší ligy vstoupil pádem, aby do konce závodu dal do kupy tři body. Ovšem v červnu projížděl v Čakovicích pod šachovnicovou vlajkou již čtyřikrát na druhém místě. A v konečném součtu byl třetím nejlepším mužem svého družstva. Radomír Semela byl neoddiskutovatelný leader, ale v interním duelu Jana Hrušky s Pavlem Kotenem rozhodl menší počet závodů.
Pražské céčko ve druholigovém závodě v Čakovicích v dubnu 1985: zleva Karel Dušek, Jaroslav Pavelka, Pavel Koten, Daniel Boháč, Jan Hruška a Radomír Semela
„Druhá liga byly takový závody na otrkání,“ ujímá se slova opět Jan Hruška. „Bylo mi sedmnáct, jak Radek Semela, tak Pavel Koten nebo Petr Hurych byli o tři, čtyři roky starší. Sbíraly se zkušenosti, jezdilo se autobusem, Zbynďa Novotný byl mechanik a řidič. Kolikrát jely dva autobusy, byl tam ještě starej‘ Hnidák.“
Do juniorky vstoupil v Zohoru prvním závodem skupiny B. „Vzpomínám si, že dráha byla červená a hrbatá,“ nemůže už dnes bohužel posloužit bližšími detaily. „Dráha jako na motokrosce.“
Se startovním číslem 13 byl svědkem druholigového debutu Jana Hrušky také Václav Milík
Ve výsledcích jej nalezneme na desáté příčce. V celkovém pořadí skupiny skončil jedenáctý. Plzeňský Lubomír Lang se kvalifikoval jako náhradník a on zaostal o bod za ním. Naštěstí mu závodní náplň obstarávaly také starty v Poháru osvobození, seriálu dvojutkání, jímž naše scéna dávala jasně najevo, že by se v osmičkách mohla jezdit i celá liga.
V říjnu se na Markétě na první pokus kvalifikoval do juniorky 1986, když vyhrál hned první závod a na nedělní opravy se mohl už jen dívat. Tentokrát se nezastavil v semifinálové skupině, ale postoupil do finále. Na jeho úvod ve Slaném a v Praze chyběl.
Druholigové podniky přinášely souboje na ostří nože
„Už si to nepamatuju,“ kroutí hlavou nad otázkou po příčinách. „Měl jsem zlomenou kličku, ale jestli to bylo v tomhle roce? Nevím, proč jsem jel tak málo. Určitě jsem musel bejt‘ zraněnej… V juniorským finále jsem odjel jen Svitavy.“
Na promočené dráze svitavské Cihelny, která zažila druhý závod své historie, mu patřila osmá příčka. „Druhej‘ den v Březolupech byla zase rána,“ vybaví si Jan Hruška tentokrát střelhbitě. „Byla těžká dráha. Jel jsem po lajně, ve výjezdu po startu se mi to zvedlo a sestřelil jsem Vlastíka Červenku. Měl jsem zlomenej‘ kotník na levý noze a utrženej‘ sval na pravý. Od kolena dolů mi to viselo.“
Devátým juniorem republiky
Pád vypadal vskutku hrozivě. „Zapnul jsem si helmu jen na suchej‘ zip a neprovlík‘ pásek mezi háčkama,“ pokračuje Jan Hruška. „A přilba mi ulítla mezi lidi. Nikdo tam nechtěl jít, protože si mysleli, že mi upadla hlava. Jenom táta běžel sto metrů z depa za deset vteřin.“
Otec Bedřich Hruška v roli mechanika
Zranění ukončila sezónu 1986 v podání Jana Hrušky již na sklonku července. „Nechtěl jsem, aby mě operovali v Uherským Hradišti,“ připomíná, že tamní nemocnice byla tehdy pro plochodrážníky strašákem. „Odvezli mě do vojenský nemocnice v Praze, kde mi to jen ovázali elasťákem, že se to buď chytne nebo nechytne. Nakonec to dopadlo bez operace, jen ten sval se chytnul o kousek dál. Mám na noze díru, ale chodím. Tenkrát bylo vedro, já chodil zafáčovanej‘ až nahoru a strašně mě to svědilo. A pak jsem jel zase až juniorskou předkvalifikaci.“
Z předkvalifikace v Pardubicích se hravě kvalifikoval do juniorky 1987, jejíž skupina A po odvolání Žarnovice začínala shodou okolností v Březolupech. „Vrátil jsem se na místo činu,“ připomíná Jan Hruška svou kolizi z předchozího roku. „Ale teď jsem se rozjížděl s Milanem Matouškem. Vyhrál jsem, byl jsem druhej‘ a on třetí.“
Na kalendáři je červen roku 1985 a Milan Špinka přivedl v Čakovicích druholigový tým RH Praha „C“ ve složení: zleva Matúš Švec, Petr Hurych, Jaroslav Vilda, Přemysl Jansta, Pavel Koten, Jan Hruška a Radomír Semela
Jenže o necelý měsíc později se Jan Hruška musel opět zotavovat z následků pádu. Československá liga roku 1987 prošla poměrně zásadní reorganizací. Pět družstev jezdilo extraligu a první liga se sloučila s druhou, kde účinkovaly zbývající týmy. Nižší soutěž se skládala ze dvou skupin, odkud se postupovalo do velkého či malého finále.
Další cesta vedla do semifinále mistrovství republiky družstev, a posléze do finále, přičemž v obou případech se do hry zapojovala i extraligová družstva. Vítězství v extralize tedy neznamenalo automaticky mistrovský titul. Na něj mohl dosáhnout i tým z nižší divize, což se během čtyř let existence tohoto modelu nikdy nestalo.
Pády a zranění brzdily kariéru Jana Hrušky
Céčko pražské Rudé hvězdy bylo druhé v úvodním podniku prvoligové skupiny A za Plzní, ovšem druhý květnový den přišlo o Jana Hrušku. „Jel jsem první a někdo mě přejel,“ vybaví si hrdina našeho vyprávění. „Měl jsem zlomenou klíční kost na pravý ruce, rameno a lopatku. Už mi to šlo a kolik měsíců jsem byl zase doma.“
Těžko spekulovat, nakolik úraz Jana Hrušky změnil dějiny. Ať tak či onak, pokud by zopakoval alespoň deset bodů z úvodního podniku v Plzni, RH Praha „C“ by odepsala třicet bodů. Vítězná Plzeň ji v konečném součtu překonala o třiadvacet, druhý Liberec o osmnáct bodů. Závodní přestávka Jana Hrušky naštěstí netrvala dlouho a finále juniorského šampionátu se celé odjelo v srpnu. On je absolvoval celé a na konci mu patřilo deváté místo.
Na východ i na západ
RH Praha na výjezdu do Lübbenau v tehdejší NDR: Petr Vandírek, Lubomír Jedek, Vladimír Dvořák, na motocyklu Jan Verner, Jan Hruška, mechanik Pepík a funkcionář Kozelka
Na podzim 1987 oslavil Jan Hruška své devatenácté narozeniny a čekala jej dvouletá vojna. Zatímco jeho vrstevníci se obávali, že by na povolávacím rozkaze mohli mít Prešov či další místo na východním Slovensku, on mohl být v tomto směru klidný.
„Šel jsem na vojnu na Rudou hvězdu,“ vysvětluje, že se ploché dráze mohl věnovat i během 730 dnů v zeleném. „Z Motola jsem to neměl daleko. Rota byla ve Stromovce, jak mm Sparta kurty, tam byl vojensko-sportovní oddíl. Na vojnu jsem si nestěžoval, docela to šlo. Rukoval jsem na podzim, začínala zrovna zimní příprava. Běhali jsme ve Džbáně, chodili jsme cvičit do Stromovky a na Aritmu.“
Při PMP ve Mšeně skončil pátý
Leč podstatnou část sezóny mu v osmaosmdesátém opět sebralo zranění. Nicméně na podzim se hravě kvalifikoval do mistrovství republiky juniorů 1989, kde vyhrál skupinu B a ve finále skončil nakonec sedmý. Konkurenci přitom zahustilo dodatečné nasazení Bořivoje Hádka a Jana Holuba, kteří nejeli v kvalifikaci. Skvělé výkony mu otevřely dveře i do Poháru míru a přátelství, který byl oproti ostatním disciplínám motoristického sportu ve svém plochodrážním pojetí soutěží pro juniory.
V akci na šroubcích v Maďarsku
„Jel jsem ho už ve Mšeně,“ vrací se Jan Hruška ve svém vyprávění o tři roky nazpět. „Vyhrál Pepíček Fejfar, druhej‘ byl Marko, to bylo v roce, kdy byl mistrem Evropy. A já byl čtvrtej‘ nebo pátej‘. A pak jsem na vojně jel na Pohár míru a přátelství do Rovna.“
Cesta na východ byla stejně dobrodružná jako dnes. „Jeli jsme z Markéty furgonem,“ vybavuje si Jan Hruška tehdejší cestování na palubě pražské Avie. „To bylo strašný. Já, Fanda Liebezeit a Jano Mesiarik. Jeli jsme po ose přes celý Československo na Vyšné Nemecké. Odjely se závody a zase jsme jeli čtyři dny domů. Sami jsme si řídili, v tý Avii nás jelo pět, měli jsme ještě mechanika a vedoucího výpravy. Hranice strašný, všechno kontrolovali, všechno jsme museli vyndat a kolik hodin jsme tam strávili! To bylo hrozný.“
Druhé místo na šroubcích v Maďarsku
Přitom Jan Hruška necestoval přes hranicemi za plochou dráhou poprvé. „Tři roky předtím jsme byli s Rudou hvězdou na jarním soustředění v v Civitanově a potom v Maďarsku,“ vzpomíná. „Jely se kontrolní závody s Italama, ještě závodili Armando Castagna a Andrea Maida. Jela celá Rudá hvězda, Tonda, Vanďa, byli jsme tam autobusem, Zbynďa Novotnej‘ a Pepík Hnidák řídili. To byla moje první cesta na západ. Začalo to už na Dolním Dvořišti. Všechny motorky ven, kontrolovali čísla motorů a rámů.“
Plochá dráha přinášela i jiné zážitky – který jiný sedmnáctiletý mladík se v osmdesátých letech mohl chlubit, že se skrz železnou oponu dostal až do San Marina?
Napřesrok se Pražané seznámili se zajímavou novinkou. „V Maďarsku se na závěr soustředění udělal závod na šroubkách,“ vypráví Jan Hruška. „Vyhrál Fanda Ledeckej‘, já byl druhej’. V tý době to u nás nikdo nejezdil, bylo to takový zpestření. Přišlo mraky lidí. Pak jsme si ty šroubky udělali všichni a byla to dobrá zimní příprava. Ty jarní soustředění byly super na rozjetí.“
Odchod z vojny i z Rudé hvězdy
V červenci 1988 závodila RH Praha „C“ v první lize v Chabařovicích ve složení: zleva Karel Kouba, Radek Vitner, Jan Hruška, Jan Fejfar, František Liebezeit a Jiří Petrásek
Jako leader prvoligového céčka dostal šanci v extraligovém áčku. Coby junior se v nejvyšší soutěži představil v květnu na svém domácím stadiónu. Oslavy třiceti let pražské Markéty sice zřejmě jubileum prvního závodu předběhly o dva roky, avšak na okázalosti jim to pranic neubralo. Stadión praskal ve švech, byť většina diváků byla přilákána televizními kamerami a tvářemi populárních osobnostní showbusinessu účinkujícími v pořadu Jedeme dál.
Jan Hruška vedle pardubického Pavla Karnase před svým debutem v extralize v květnu 1989 na Markétě
„Jel jsem juniora,“ vzpomene si Jan Hruška. „Stadión byl úplně narvanej‘, všude mraky lidí, televize natáhla tisíce diváků. Devětaosmdesátej‘ byl pro mě rok. Jel jsem krátkou, dlouhou a trávu. A neměl jsem žádný zranění. Nesmíš mít žádnou zlomeninu, to pak dva měsíce stojíš a během těch šesti měsíců, co se jezděj‘ závody, je to velká pauza.“
V devětaosmdesátém se Jan Hruška objevil i na dlouhodrážním ovále v Mariánských Lázních. „Viděl jsem to na Markétě, kluci to jezdili, měli jsme tam motorky,“ objasňuje, jak se k této disciplíně dostal. „Vyfasoval jsem motorku a jel. A to samý na trávě.“
V rámci televizního pořadu Jedeme dál praskala extraligová Markéta ve švech
V září 1989 byl proto bezprostředním svědkem, kterak se ve Vysokém Chlumci jako druhý mistr republiky na travnaté dráze posadil Zdeněk Schneiderwind. „Když jsem měl nafasovanou motorku na dlouhou, jel jsem i trávu. Líbila se mi, v Chlumci to byl začátek. Bylo to podmáčený, bláto a hluboký díry, že jsi chytil motorem o zem.“
Na sklonku září se Jan Hruška ještě jednou objevil v sestavě RH Praha „A“. Finále mistrovství republiky družstev ve Svitavách sledovaly televizní kamery, aby se staly svědky neuvěřitelně vyrovnané podívané. Dlouhou vedl VTJ Racek, aby senzační výsledek vzal za své v poslední sérii, kdy vrchu nabylo pardubické SVS před oběma pražskými celky. Jan Hruška byl na postu juniora. Jako takový absolvoval dvě jízdy se svými vrstevníky, v jejichž cíli byl pokaždé za vítězným Bořivojem Hádkem.
Mladíci, kteří se v půli dubna 1989 sešli na pódiu Ceny Avie v Čakovicích, měli ještě pár kapitol v naší plochodrážní historii napsat – zleva František Liebezeit, Robert Ráliš a Jan Hruška
Za pár dnů již Jana Hrušku čekal civil, který v jeho případě rozhodně nebyl vytoužený. „Na Rudý hvězdě už pro mě nebylo místo,“ vysvětluje, proč se mu na rozdíl od většiny ostatních vojáků z vojny příliš nechtělo. „Skončil jsem jako junior a přestoupil do Čakovic. Mně se tam hrozně líbilo, stadión byl úžasnej‘ a dráha pěkná. Tam se mi jezdilo hezky. Mšeno, Chabařovice, Čakovice. Tyhle červený a technický dráhy jsem měl radši než velký ratejny jako Pardubice nebo Praha. To samý Svitavy, ty byly hezký.“
Životní výsledek ve Kbelích
Poslední dva roky své závodní kariéry prožil Jan Hruška ve vestě Čakovic
Čakovice se od časů vítězství v Poháru Světa motorů v prosinci 1967 propadly postupem let na ligový chvost. Byly na něm i v devadesátém roce. Jan Hruška s Jiřím Petráskem pro ně získaly takřka polovinu bodů, co ostatních osm závodníků dohromady. Ani oni dva ovšem nezabránili výprasku v posledním závodě skupiny A ve Slaném, v němž celé družstvo dalo dohromady všeho všudy sedm bodů.
„V říjnu 1989 jsem přišel z vojny a začal jezdit za Čakovice,“ vrací se Jan Hruška ke zlomovému bodu své kariéry. „Nafasoval jsem motorku, druhou jsem měl svoji a ještě jsem z klubu získal jednu motorku na dlouhou dráhu.“
V plném tempu na trávě ve Kbelích
Z pátého místa prvoligové skupiny pro Čakovice nikam dál cesta šampionátem nevedla. Velkou chybou v kalendáři sezóny 1990 bylo zrušení přeboru ČSR. Zatímco jeho slovenský protějšek zašel o rok později na jezdecké úbytě, českým plochodrážníkům výkonnostního středu nemohly být dva čtvrtfinálové podniky ranku mistrovství republiky adekvátní náhradou. Naštěstí pro Jana Hrušku v Čakovicích pořádali dost pouťáků. Ovšem nejlepšího výsledku dosáhl na trávě ve Kbelích.
Skvělá momentka z kbelské trávy: na čele kopřivnický Jaromír Lach a za ním dvojice čakovických závodníků Václav Matuna (2) a Jan Hruška (8)
Mistrovství republiky na travnaté dráze bylo roku 1990 vskutku jedinečné. A to nejen tím, že jej AMK Čakovice uspořádal jaksi nad plán. A že původnímu dvojdílnému seriálu přibyl další mítink na základě přání Československé televize, která z něj chtěla vysílat přímým přenosem. Dva předchozí ročníky ve Vysokém Chlumci měly jen jediný závod, který se konal dle klasického rozpisu jednotlivců. Ve Kbelích přišla ke slovu dlouhodrážní formule se šesti závodníky u pásky každé rozjížďky.
Jan Hruška v devadesátém v depu v Teterowě
„Byly to super závody,“ komentuje Jan Hruška, který ani jednou nechyběl ve finálové jízdě, své tehdejší páté místo. „Napůl motokros, ale bylo to hezký. Tráva je nádherná, je to rychlý a hodně na fyzičku. Jak ji nemáš, po dvou kolech se ti samy otevřou ruce a končíš. Je to škoda, že se už u nás nejezdí, udělat to někde na louce, by nemusel bejt‘ problém. Ale je otázka, jestli by byli lidi. I mistrák na dlouhý je i z cizinců.“
Každopádně Jan Hruška ve Kbelích v devadesátém neviděl travnatou plošinu naposledy. „Po iks letech jsem jezdil s Windem jako mechanik,“ tvrdí. „A pak i s Lubošem Tomíčkem, s ním jsem byl i na mistrovství světa v Kumle… Už pár let se pořád kolem plochý dráhy motám.“
V plném tempu v ponožce
V juniorském věku se Jan Hruška nikdy nedostal ke startu v mistrovství Evropy či světa své věkové kategorie. Paradoxně když si na letišti ve Kbelích vyjel reprezentační vestu v evropském šampionátu na trávě, musel ji odmítnout.
Jan Hruška před svým dlouhánem, s nímž se kvůli finanční stránce nedostal do evropského šampionátu na travnaté dráze
„Nebyly podmínky, abych jel, už jsem nebyl v Rudý hvězdě, nebyly na to finance,“ říká. „Venku jsem jel jen Teterow v devadesátým roce. To je ale trávovej‘ motokros. Hrozný, hlavně to zábradlí kolem tratě. Skoky, zatáčky nejen doleva, ale i doprava. To bylo zajímavý, ale spíš motokros než plochá dráha. Zkusíš to jednou a ono to stačí. Hodně tam ale jezdil Venca Matuna.“
Sezóna 1991 byla poslední, kdy si diváci vpisovali do svých programů jméno Jana Hrušky. „Jel jsem pár závodů a skončil jsem,“ říká. „Už nebyly peníze. Začal jsem stavět barák, byl jsem ženatej‘ a potřeboval jsem peníze jinde. V Čakovicích ti něco dali, ale z osmdesáti procent sis to platil ze svýho. Dostal jsi gumu a to bylo všechno.“
Na ochozech ve Mšeně není ani noha, jede se finále tréninkového závodu, přesto Jan Holub, Jan Schinágl, Bořivoj Hádek a Jan Švestka budou závodit jako o titul mistra světa
A tak loni v létě uběhlo přesně čtvrtstoletí, kdy Jan Hruška naposledy projel ovál plochodrážním smykem při prvoligovém klání Liberec vs. Čakovice. „Od roku 1991 jsem na tom neseděl,“ přitakává. „Chtěl bych se svýzt. Ale jak není síla, jel bych jen dvě kola. Letos jsem chtěl o rozlučce, že by mi Smetyš půjčil motorku. Jenže mě bolej‘ záda, tak z toho nakonec sešlo.“
Dnešním fanouškům jméno Jan Hruška již moc neřekne, avšak tvář někdejšího pražského a čakovického závodníka jim bude dozajista povědomá. „Ve Mšeně jsem každej‘ rok na prvního máje,“ svěřuje se a ještě jednou se vrací do své vlastní závodní éry. „S Rudou hvězdou jsme tam jezdili hodně trénovat, já míval na starosti sanitku. Mívali jsme tam i soustředění juniorský reprezentace. Udělaly se kontrolní závody, finále jsem jel já, Jéňa Holub, Bořík Hádek a Šigi (Jan Schinágl – pozn. redakce). Dohodli jsme se, že z poslední zatáčky to zabalíme, abychom projeli cílem všichni stejně. Nakonec nás Milan Špinka seřval, že jsme nezávodili až do cíle.“
Kam se poděli všichni čtvrtfinalisté šampionátu jednotlivců z roku 1990 – Jan Hruška, Petr Grolmus, Libor Vondra, Vratislav Kotek a Miroslav Škubal?
I když jeho závodní příběh dospěl až ke svému konci, Jan Hruška si vybavuje další a další zážitky. „Ve Mšeně nás trénoval i starej‘ pan Holub,“ usmívá se nad šálkem čaje ve svém motolském bytě. „Nechal nás jezdit bez levý boty jen v ponožce. Byla to tréninková metoda, abys nedával tu nohu na dráhu. Start a jeden a půl kola naplno.“
Jan Holub nejstarší měl vskutku úspěch. „A to ti garantuju, že tu nohu fakt dolů nedáš,“ je Jan Hruška rozhodně přesvědčivý. „A naučíš se ten styl. To byla specialita starýho Vrkouna, ten to vymyslel. Jo, to byly zlatý časy. Jeden rok jsme bydleli na stadiónu vedle hospody, další rok v Mělníku v kempu a do Mšena jsme dojížděli. A jednou jsme bydleli na náměstí u Lva. Abychom se rozhejbali, běhali jsme až na stadión. Byla to tréninková dráha Rudý hvězdy, to nemělo chybu, i dneska tam rád jezdím.“
Stále na ploché dráze
Jan Hruška (zcela vpravo) zůstal nadšeným příznivcem ploché dráhy dodnes, takže si nemohl ujít světové finále v Mariánských Lázních a pořídit si snímek s bronzovým českým nároďákem
Protože Jan Hruška nepatří mezi závodníky, po nichž jakoby se po skončení kariéry slehla zem, potkáte ho v ochozech poměrně často. „Chodím se hodně dívat,“ souhlasí. „Markéta, Mšeno, Slaný. Byl jsem na mistráku v Plzni, to byly hezký závody. V Mariánkách jsem byl loni jak na mistráku, tak na mistrovství světa. Pořád jsou všude stejný lidi jako posledních třicet let.“
Sedm kompletních sezón strávil v sedle, avšak plochou dráhu sleduje bezmála půl století. „Po závodech jezdím pořád, na to se nedá zapomenout,“ říká a dodává, že stále udržuje kontakt se svými někdejšími soupeři. „S Vrkounem se navštěvujeme i mimo, s Boříkem Hádkovým se vídám taky, dělá ve Štěrboholský na pumpě.“
RH Praha roku 1988: vzadu zleva Milan Špinka, Josef Hnidák, Roman Matoušek, Bohumil Brhel, Antonín Kasper, Daniel Boháč, Jiří Petrásek, Jan Hruška, Pavei Haitl, Zdeněk Schneiderwind, Petr Vandírek a Petr Odrašík, vpředu klečí František Ledecký, Bořivoj Hádek, Jan Holub a Vladimír Kalina
Plochodrážní kariéra Jana Hrušky (*2.10.1968) v zrcadle času:
1984
debut při předkvalifikaci MR juniorů 1985 v Pardubicích: skupina C 4., skupina D 3., společná klasifikace skupin D+E 6.
1985
2.liga: RH Praha „C“ 3. (Jan Hruška v šesti závodech 28 bodů z celkových 204 bodů klubu celkem); MR juniorů: skupina B 11. (Zohor 10., Březolupy 11., v Liberci závod zrušen, Chabařovice 10.); Pohár osvobození: RH Praha „B“ 2. ve skupině B a 4. ve finálové skupině); předkvalifikace pro MR juniorů 1986: (Praha): vítěz skupiny A
1986
2.liga: RH Praha „C“ vítěz skupiny B (Jan Hruška 26 bodů ze 148 bodů týmu celkem), 2. ve finálové skupině C (Jan Hruška ve třech závodech 5 bodů z celkových 10); MR juniorů: 5. ve skupině B (Čakovice 5., Slaný 4., Liberec 11., Chabařovice 5.), finále 17. (Slaný NS, Praha NS, Svitavy 8., Březolupy 13.); předkvalifikace MR juniorů 1987 (Pardubice): 5. ve skupině C; Pohár míru a přátelství: traťová rezerva závodu ve Mšeně
1987
1.liga: RH Praha „C“ 3. ve skupině A (Jan Hruška ve dvou závodech 12 bodů ze 144 bodů celkem, zraněn ve druhém závodě v Čakovicích), malé finále 1.ligy RH Praha „C“ vítěz (Jan Hruška v jediném závodě v Březolupech 9 bodů ze 149 bodů klubu celkem); kvalifikace pro MR jednotlivců 1998: semifinále skupina A náhradník 17. (Chomutov 2 body, Plzeň 0 bodů); mistrovství republiky juniorů: 4. ve skupině A (Žarnovica odvolána, Březolupy 2., Kopřivnice 6., Svitavy 5.); finále 9. (Plzeň 7., Chabařovice 6., Březolupy 10., Svitavy 14.)
1988
extraliga: Juniorský výběr ČSSR 4. (Jan Hruška v jediném závodě 3 body ze 109 bodů klubu celkem); 1.liga: RH Praha „C“ 4. ve skupině A (Jan Hruška v jediném závodě 3 body ze 110 bodů klubu celkem), malé finále 1. ligy: RH Praha „C“ 4.; Ligový pohár: náhradník závodu ve Svitavách; MR juniorů: pro zranění nestartoval; předkvalifikace MR juniorů 1989: Březolupy – druhý ve skupině B
1989
extraliga: RH Praha „A“ 3. (Jan Hruška v jediném závodě 4 body ze 112 bodů celkem); 1.liga: RH Praha „C“ 2. ve skupině B (Jan Hruška ve třech závodech 27 bodů ze 160 bodů celkem), finále 1.ligy: RH Praha „C“ 4. (Jan Hruška nestartoval), finále MR družstev Svitavy: RH Praha „A“ 3. (Jan Hruška 4 body z 30); Pohár Světa motorů: 22. (Svitavy NS, Plzeň NS, Chabařovice 16., Čakovice NS); kvalifikace pro MR jednotlivců 1990: semifinále skupina A 13. (Slaný 14., Chabařovice 8.); MR juniorů: vítěz skupiny B (Liberec 3., Mšeno 1., Kopřivnice 1. Žarnovica 1.); 7. ve finále (Praha 7., Chabařovice 11., Svitavy 7., Pardubice 6.); MR dlouhá: 21.; MR tráva: 8. (Vysoký Chlumec); 3. v Ceně Avie v Čakovicích, 3. v celostátním podniku juniorů v Čakovicích, 9. v Memoriálu Zdeňka Kudrny v Mariánských Lázních, 6. při Poháru MNV Čakovice
1990
1.liga: Čakovice 5. ve skupině A (Jan Hruška 22 bodů z 64 bodů družstva celkem); Pohár Světa motorů ČSAK: náhradník závodu v Čakovicích – 16.; MR jednotlivců: čtvrtfinále 14. (Kopřivnice 7., Čakovice 6.); MR tráva: 5. (Praha-Kbely 6. – 6. – 5.); 3. při Ceně ZPA v Čakovicích, 7. v Poháru Chabařovic, 9. v Ceně Avia v Čakovicích
1991
1.liga: Čakovice 4. (Jan Hruška ve třech závodech 17 bodů z 317,5 bodů klubu celkem); MR dlouhá: 10. (Mariánské Lázně 10. – 11.)
Tatínek Bedřich Hruška dostal svého syna k závodění – a dodnes jej doprovází jako divák na plochou dráhu
Foto: Karel Herman, Lubomír Hrstka, archív Jana Hrušky a archív autora
Mořina – 7. ledna
Letí to, letí. Před pouhými pěti lety bilancoval svou kariéru s dvěstěpadesátkou a do letošní sezóny nastoupí už jako senior. Nepovedlo se mu sice získat žádný juniorský titul, ovšem vzhledem k okolnostem se mu loňské stříbro, vydřené v Divišově, takřka rovná. Exceloval rovněž v přeboru a má za sebou i další zaznamenání hodné výsledky. Nyní coby zaměstnanec pražského Olympu může celou zimní přestávku věnovat pouze přípravě na novou sezónu. Ondřej Smetana se v exkluzivním rozhovoru pro magazín speedwayA-Z svěřil, že maká doopravdy naplno.
speedwayA-Z: „Po prvním závodě loňského mistrovství republiky v Praze jsi rozhodně nepřekypoval spokojeností. Ovšem za pouhé dva krátké měsíce později tomu bylo v Divišově úplně jinak. Počítal jsi, že se nakonec staneš vicemistrem?“
Ondřej Smetana: „abych řek‘ pravdu, nepočítal. Po tom prvním závodě jsem byl šestej‘, nedostal jsem se tam ani do finále. To bylo velký zklamání. Pak jsem se postupně začal zlepšovat a zlepšovat. A Zdeněk Holub měl v Divišově otřes mozku a já měl šanci bejt‘ druhej‘. Chytli jsem ji za pačesy a bylo to. Celý závody jsem počítal, jestli mám šanci nebo ne a dopadlo to dobře. Neporazil jsem vlastně jenom švagra. Byly to dobrý závody, myslím, že konec v junioráku nebyl vůbec špatnej‘. Na mistra jsem sice nedosáh‘, ale mohlo bejt‘ hůř. Hlavně po tý Praze.“
speedwayA-Z: „Jediný, koho jsi v konečném součtu loňské juniorky neporazil, byl Eduard Krčmář, který šampionát pojal ve velkém stylu. Spolu jste pak vytvořili hvězdný tandem pro mistrovství republiky juniorských družstev. Jenže v Pardubicích tahal za delší konec pražský tandem Zdeněk Holub – Michal Škurla. Čím to?“
Gratulace juniorského mistra s vicemistrem
Ondřej Smetana: „Nedá se nic dělat, jsou to závody, tam nám to sebral Fíla, že nás porazil. Pokazili jsme si to vlastně sami. Aspoň vím, že příště nemám podceňovat nikoho. Pražáky jsme porazili, ale neporazili jsme Fílu s Adamem Fenclem. To jsem si představoval líp. Vlastně jsem ani jednou nebyl mistr v juniorským věku a to mě mrzí.“
speedwayA-Z: „A tak se tedy stalo, že juniorskou část své kariéry končíš bez titulu mistra republiky. Nicméně jsi vyhrál český přebor. Fenomenální série umístění na pódiu skončila až v devátém závodě v Pardubicích, kdy už bylo dávno rozhodnuto. Jak svůj výsledek hodnotíš?“
Přeborový souboj s Adamem Fenclem a Martinem Málkem
Ondřej Smetana: „Celou sezónu jsem to bral jako trénink, aby ze mě byl lepší závodník a seděl jsem pořád na motorce. To je potřeba a pak to musím zúročit ve větších závodech. Že jsem jezdil každou jízdu novou hranu, jak se říká, není zas až tak pravda. Naučil jsem se jezdit na všech drahách, přebor byl ve Svitavách, v Liberci, v Žarnovici, v Praze, všude. Aspoň jsem se tím ustálil, že mi nedělá problém přejít na jinou dráhu. Klidně můžu jet jeden den v Praze a druhej‘ třeba ve Svitavách. Kolikrát to byly i hezčí závody než nějaký velký. A je to bez stresu, nikdo na tebe netlačí a kluci se jedou bavit. Hezky si zazávodiš. Titul se počítá a beru to jako posun. Lepší než trénink, pořád jsi na závodech.“
speedwayA-Z: „Tvé přeborové vítězství naznačuje, že jsi mezi seniory přestoupil již loni nikoliv věkem, ale výsledky na dráze. Tomu by odpovídalo i prozatím životní osmé místo v mistrovství republiky jednotlivců…“
V plzeňském finále má za sebou Adama Fencla a Josefa Nováka a před sebou jen Hynka Štichauera
Ondřej Smetana: „Vlastně letošní mistrák nebyl vůbec špatnej‘. V prvních závodech nic moc, už si to nepamatuju. V tý Plzni bych to bral jako jeden z povedenějších závodů, byl jsem pátej‘, nebylo daleko od bedny. Stačil jsem Mildovi, Kůsákovi taky a před Pepou jsem dokonce i jel. Dokázal jsem si, že klukům stačím. Byl to můj nejlepší výsledek v dospělým mistráku, snad to letos ještě vylepším. A letos poprvý nemusím jet kvalifikaci.“
speedwayA-Z: „Ale pojďme ještě zpátky mezi juniory. Ani v mistrovství světa, ani v mistrovství Evropy jsi nepostoupil do finále. V Pardubicích jsi skončil třináctý, při evropském semifinále v Lublani dvanáctý. Jak se na tyto výkony díváš?“
Juniorské mistrovství světa v Pardubicích řadí mezi nevydařené závody
Ondřej Smetana: „To hodnotím jako špatný. V Pardubicích jsem odstartoval, jel i před Drabikem jako jeden z mála, ale závody byly strašně vyrovnaný. Člověk odstartoval, ve druhým kole byl druhej‘ a nakonec skončil třetí. Byl to nádhernej‘ závod, jeden z nejvyrovnanějších. Pak byla Evropa v Lublani, kde pršelo. Nevědělo se, jestli se to odjede. Odjely se tři série a mně prskal karburátor. Měl jsem na to postoupit, ale vůbec jsme nevěděli, co s tím karburátorem dělat. Jel jsem třeba první, prskalo to a dojel jsem poslední. Tam to bylo hlavně o tý motorce. Když jsem si vzal druhou, odjel jsem jednu jízdu a zrušili závody. Prostě to mi nebylo přáno, to mě mrzelo ze všeho nejvíc. To byla velká škoda, do finále jsem se dostal jen jednou, z Červenogradu jsem tenkrát postoupil do Opole.“
speedwayA-Z: „Když už bilancujeme tvá juniorská léta, není škoda, že tam loni ještě necinkla medaile s juniorským nároďákem? Kdybys v Plzni vyhrál víc rozjížděk než jednu, světový postup mohl být, o smůle v evropském semifinále v Daugavpilsu ani nemluvě.“
Juniorský nároďák měl loni dost smůly
Ondřej Smetana: „Daugavpils byl zakletej‘. S tátou jsme se trápili s motorkou a s dráhou. Holubín s Edou pořádně zatáhli, chyběl tam jeden blbej‘ bod. To mě mrzelo hodně. Měl jsem stoprocentní motorku, kdy jsem na ní vyhrával. Dali jsme ji na repas před Lotyšskem a tam jsem se na ní trápil. Druhý motorce jsem nevěřil, vzal si ji až na poslední jízdu a všem jsem stačil. Pohnojil jsem si to sám. V Plzni, kde to nebylo špatný, jak to bylo nabitý, jsem neměl málo bodů. Sedm bodů, to není špatný. Škoda, že jsem s klukama nezatáhli víc. V poslední jízdě jsem porazil ty nejlepší. Aspoň jsem si dokázal, že to jde, škoda, že to nešlo hned od začátku závodu. To byla škoda, nedá se nic dělat, teď už budu muset koukat jen na dospělý a máknout tam. Taky se tam chci někam dostat, taky tam můžu zabojovat.“
speedwayA-Z: „Extraligu jste skončili na druhém místě, bez vítězství v jediném závodě. Pardubice měly Václava Milíka, pravda, ale také vyrovnaný tým. Tím jste však disponovali i vy. Proč jste tedy Východočechy ani jednou neporazili a navíc ani v první lize, kde Václav Milík nestartoval?“
Mechanik Stanislav Stehlík a otec Radek ve chvílích volna před závodem
Ondřej Smetana: „Pardubáci jsou silný, ještě měli Aleše, nám pokaždý chyběly v podstatě bod, dva body nebo rozjezd. Extraligu vyhrál Vašek, pan Vozár ví, kdy ho dát. A jak ho tam dá, je to jasný. A kdyby my tři junioři měli pokaždý o dva body víc, vyhráli jsme. V první lize sice Pardubice neměly Milíka, ale my neměli France a Kůse a oni jezdili se Suchánkem a jednou i s Hynkem. Máme smůlu, vždycky nám chybí kousek. Snad se to letos změní a konečně s klukama zatáhneme. Snad bude letos náš rok a všechno otočíme. Naposledy jsme udělali mistra v roce 2014, tak 2017 by taky bylo dobrý.“
speedwayA-Z: „V mistrovství republiky dvojic jsi nastoupil po boku Sebastiana Ulamka. Mohli jste překvapit, nepřekvapili, nicméně co ti přineslo ježdění s parťákem takového kalibru?“
Ve dvojici se Sebastianem Ulamkem
Ondřej Smetana: „Co mi přineslo? Vlastně jsme chtěli bejt‘ na bedně, to byl cíl udělat výsledek. Nepovedlo se to, měl jsem defekt, pak nás porazil někdo slabší a do semifinále nám chybělo hodně málo. O kousek se to nepovedlo. Byl jsem rád, že jsem se Sebou jela každou jízdu. Jeli jsme dvojici, byl jsem schopnej’ mu stačit. Snad letos pan Grepl bude chtít, abych to za něj jel znova. A zase s někým silnějším.“
speedwayA-Z: „Zajímavým debutem pro tebe byla dozajista Zlatá přilba SNP v Žarnovici, i když jsi tam měl nehorázný pech. Bylo by určitě skvělé se sem vracet častěji a vyzkoušet si naplno také Zlatou přilbu města Pardubice, že?“
Na Zlatou přilbu SNP by se rád letos vrátil
Ondřej Smetana: „Na Zlatou přilbu v Žarnovici rád vzpomínám. Jsou to pěkný závody, je tam spousta lidí. Doufám, že to pojedu i letos. Chtěl bych poděkovat panu Erbanovi, ten mi k tomu pomoh‘, abych moh‘ jet. Nedostal jsem se dál na pomocný kritéria, kdybych jel letos, zkusím se dostat dál. Ostudu jsem neudělal, takže tak. Pardubická Zlatá přilba je srdeční záležitost. Jezdím tam od dvou let, to je taky jeden z důvodů, proč závodím, Zlatou přilbu jsem miloval. Byl jsem hrozne rád, že jsem dostal šanci aspoň na toho náhradníka. Doufám, že letos bych už moh‘ jet normálně. Musím se zlepšit, mám co dělat. Ale loni jsem ostudu neudělal, dělal jsem body na to, že jsem byl jen náhradník. Byla to dobrá zkušenost, stačil jsem třeba Zengotovi. Doufám, že dostanu letos ještě šanci jet celej‘ závod.“
speedwayA-Z: „První dny nového roku napadaly haldy sněhu a mrzne, až praští. V garáži máš připravený motocykl se šroubky v kolech, ale jak jinak ještě probíhá příprava na sezónu 2017 ve tvém podání?“
Ve skvělých výsledcích chce pokračovat také mezi seniory
Ondřej Smetana: „Letos mám první zimu, kdy nechodím do práce, ani do školy. A můžu se soustředit na cvičení a přípravu na závody. Umožnil mi to Olymp Praha, že mě zaměstnal, za to jsem moc vděčnej‘, je to úplně na jiný úrovni, když se věnuješ jen plochý dráze. Chodím s Prahou cvičit pondělky, úterky a středy. S klukama chodíme na horolezeckou stěnu, posilovat v kruhovým tréninku a běhat. Do toho hraju hokej, což je úplně výborný na fyzičku. Cvičit chodím občas i sám. Už probíhaj‘ nákupy na motorky, včera jsme byli v Jawě a ve Stuze. Příští tejden dostanu motorky z Prahy po inventurách, tak s tátou začneme pořádně makat. Makám, co to jde, a motorky připravený budou. Sháněli jsme i ligy v zahraničí, hlavně Polsko. Povedlo se to v Opoli, za což jsem rád. Chtěl bych poděkovat Alešovi Drymlovi, že mi pomoh‘. Čtvrtýho února máme představení týmu, na což se těším, pak budou nějaký test matche. A pak doufám, že se svezu v nějakejch‘ ligovejch‘ závodech, neudělám ostudu a udělám nějaký body. Je nás tam jedenáct na sedm míst v závodě, to bude hodně těžký.“
Ondřej Smetana děkuje:
„Chtěl bych poděkovat za podporu především tátovi, Olympu Praha, AK Markéta, Autoklubu ČR, rodině Antalových nejen za sponzorství, ale i podporu při závodech, panu Bielmaczovi, Karlovi Svobodovi, Martinovi Švestkovi, mechanikům Martinovi, Standovi, Honzovi, trenérům Zdenkovi a Tomášovi, ladičům panu Tomíčkovi, Dvořákovi a Bogasovi, mému největšímu fanouškovi dědovi a celé rodině.“
Ondřej Smetana v akci
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV), Mirek Horáček, Karel Herman, Jiřina Šifaldová a Antonín Škach
Osečná – 13. ledna
Ráno pátku třináctého je vskutku nešťastné pro partu okolo osečenských ledařů. Po týdnu velké dřiny dorazili na rybník v autokempu Chrastná, aby zjistili, že jejich úsilí přišlo vniveč. I když ještě včera svůj ovál vyhrnuli, je trať mokrá, plná louží a momentálně nesjízdná, dokud opět nezačne mrznout. Víkendová akce se tudíž ruší až do odvolání.
Ovál v Chrastné není díky oblevě sjízdný pro víkendové ježdění
Hostovice – 7. ledna
Rybník Ohrádka nedaleko obce Úhřetická Lhota na Pardubicku dopřál šroubkové radovánky natěšeným motorkářům. Čtyři roky nazpět v německém Inzellu během ledařských závodů jsem si posteskl Vladovi Višváderovi, že bych rád zažil kontrolovaný smyk na plochodrážní motorce. Zohorský nezmar, který ne náhodou léta bydlí nedaleko svítkovského oválu, pohotově opětoval, že to nic není.
Martin Mejstký byl nejlepším mužem tréninku
Pozvání na Ohrádku
Setkání s Vladimírem Višváderem na Ohrádce
„Až zamrznou rybníky, přijeď a naučím tě to,“ říkal. Jenomže od té doby zima byla pokaždé měkká a rybníky ne a ne zamrznout. Vlada jsem občas potkal na motoristických akcích, většinou když závodil, někdy jako diváka. Alespoň jednou jsem mu připomenul německou nabídkou, ale protože to bylo v parných letních měsících asi před dvěma lety, žádné plány se nekonkretizovaly.
Mé driftování vypadalo, že nastane příznačně jako v americkém povídání When Hell freezes over! – Až Peklo zamrzne. Jenže minulý týden meteorologové začali věštit teploty kolem mínus dvaceti. A v pátek pod vlivem pěkného slunečného a mrazivého dopoledne jsem Vladovi zavolal.
V hlavní roli propan butan
„Jasně, přijeď zítra, pořádáme trénink na Ohrádce,“ zaznělo v mobilu, jakoby to byl dlouho očekávaný telefonát. V sobotu ráno jsem nabral Pavla Fišera, který kvůli ledům opustil pozorování v berounské nemocnice, kam se dostal, kvůli lehkým dýchacím potížím. A vypravili jsme se směr Pardubice. Tím, že jsme vyrazily za plochodrážními motorkami, Pavlovi se ihned dýchalo lépe.
Rukavice netřeba
Vladimír Višváder se obešel bez rukavic
Po dohodnuté jedenácté hodině se na místě se postupně začali scházet fandové a jezdci. Dan Macl z Motoklubu Úhřetická Lhota a jak jinak Vladimír Višváder v doprovodu pár kamarádů a psa. Motorka BM rychle šla z dodávky na led. Po několika málo neúspěšných pokusech ji nastartovat se pohotově vytáhla propanbutanová bomba s hořákem.
Matyáš Hlaváček si užívá jízdu na ledu
Za pozornost stoji vysoká bezpečnost zásahu za použití montérské helmy a slunečních brýlí. Vzhledem k žhavostí situace, rukavice nebyly potřeba. Mimochodem při minus čtrnácti stupních pod nulou si je Vlado nevzal ani jednou během celého odpoledne vyjma ukázkových jízd pro zelenáče, o čemž bude ještě řeč.
Za teréňákem je vidět vytyčený ovál
Následovalo pár zahřívacích nebo spíše hladících kol. Hodnocení tloušťky ledu a šlo se na věc. Okolo provizorního depa se kola propadala hluboko do měkčího ledu, tak jsme se posunuli o kousek dál. Mezitím na led přišly další dva plochodrážní stroje a dva terénní speciály. Kužely byly rozestavěny a jelo se.
Jdu do akce
Rada Matyáš Hlaváčka zněla jenom držet plyn, ale ve svých očích takovou jistotu nevidím
Sotva se zkušení jezdci vyřádili, přišla řada na hosty. Než jsem se dokázal rozkoukat, seděl jsem na pětistovce. A nevěděl, zda se mám radovat, že na mě nezapomněli, či naopak.
„Až budeš padat, zmáčkni spojku a o nic si nedělej starosti,“ zněla jednoduchá instrukce. Ihned jsem se cítil bezpečně.
Už jsem v akci
Někomu se dařilo víc, někomu jako třeba mně míň, ale bavili se všichni. Rady přicházely pravidelně a včas. A když to jinak nešlo, Vlado si sedl na stroj a ukázal snad po desáté jak na věc. Dokonce si vzal i rukavice, ale čistě z pedagogických důvodů, ať nejde špatným příkladem.
Stejný motocykl, stejný led, ale přece jen jiná jízda
Každý, kdo měl chuť, se svezl, kolik je bylo libo, popřípadě co zvládl. Z nových adeptů nikdo neupadl. Nevím, zda to napovídá o umění dotyčných anebo o stupni odvahy. Zážitek byl ale výjimečný.
Drift jednou přijde
Nakonec došlo i na opravdický závod na tři kola
Na závěr. Byl to jenom trénink, ale splnil jsem si předsevzetí. Má úcta k umění plochodrážníků ještě o něco vzrostla. A mám další cíle.
Strašně moc mně potěšil Vlado Víšváder tím, že po čtyřech letech si pořád pamatoval, o čem jsme se domlouvali a svůj díl naplnil vrchovatě. Děkují Vlado. Časem možná to dám do pořádného driftu, a pokud se to povede, tak hlavně díky tobě.
Na některých z blízkých víkendových dnů je naplánován Srandamač. Led by měl vydržet.
Odjíždělo se ve výborné náladě
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV)
