Madonna di Campiglio – 13. a 14. ledna 1996
Otázka, kdo byl prvním reprezentantem slovenské ploché dráhy na pódiu mistrovství světa či Evropy, má zdánlivě jednoduché řešení. Pohled na rozesmátého Martina Vaculíka, který v půli července roku 1997 dorazil jako divák na Městský stadión do Žarnovice na český přebor tříčlenných družstev se zprávou o vítězství v evropském semifinále devatenáctiletých, zůstal v paměti všech přítomných. Jenže ono to tak snadné není. Už v časech federálního státu si evropský vavřín přivezl Gašpar Forgáč. A Martin Vaculík ve chvíli svého lotyšského triumfu již měl za sebou světové pódium při juniorském šampionátu v Herxheimu. Prvními reprezentanty samostatného Slovenska na světových stupních vítězů se ale před dvaceti lety stali Moravané Jaroslav Gavenda ve Wiener Neustadtu a ještě před ním Jaromír Lach v alpském středisku Madonna di Campiglio.
Na počátku bylo prošlápnuté křídlo
I když jsme Jaromíra Lacha přestali vídat za řidítky plochodrážních motocyklů počátkem ledna 2005, kdy se k nám na zamrzlé dráze divišovského stadiónu vrátily po jedenáctileté přestávce závody na ledové ploché dráze, kopřivnický matador jezdí v jedné stopě i nyní ve svých dvaapadesáti. Zalíbení našel v enduru a to i včetně jeho extrémních forem. Proto by se dalo předpokládat, že mu první motocykl přistavily sudičky již ke kolébce. Chyba lávky!
„Byl jsem vášnivý modelář,“ uvádí sám všechno na pravou míru. „Žili jsme v rodinném domku a já si ve sklepních prostorech lepil letadla. Jednoho dne jsem sušil křídlo v prádelně. Otec něco hledal a šlápnul mi do něj.“
A tak se někdy okolo poloviny sedmdesátých let u Lachových v Dobroslavicích, vesničky u Ostravy přestal otáčet svět. „Přišel jsem ze školy,“ pokračuje Jaromír Lach. „A viděl, že mám rozšlápnuté křídlo. Naštvalo mě to, tak jsem všechny modely naplnil benzínem a zapálil je. Mamka brečela, ať to nedělám.“
Jenže benzín měl sehrát svou roli v životě Jaromíra Lacha i poté, co v letech své školní docházky zapálil letku svých modelářských výtvorů. „Bylo mi nějakých třináct a sehnal jsem si Stadióna,“ dostává se k prvnímu motocyklu svého života. „Otec byl motoristicky založený. Líbilo se mu to, ale jen do té doby, než se mu začal ztrácet benzín (smích).“
Jeden moped ovšem závodníka ještě nedělá. „Z jednoho Stadióna jsem jich měl najednou sedm,“ usmívá se Jaromír Lach. „Dokonce jsme udělali i motokrosovou verzi. Postupně jsem se přes Pionýry dostal k motokrosovým motorkám. Bydlel jsem v Dobroslavicích a jezdil v motokrosovém klubu v Hlučíně.“
Ledařská osa Ostrava – Kopřivnice – Hlučín
Hlučín, městečko poblíž Opavy, které po první pruské válce roku 1742 připadlo na bezmála tři století Prusku, figurovalo v plánek kopřivnického klubu coby dějiště ledařských závodů. Jenže to bylo až počátkem devadesátých let. Přesto však mělo kariéru mladého motokrosaře nasměrovat směrem k ploché dráze. Avšak pojďme popořadě, jak plynul čas.
„V nějakých mých dvanácti letech jsme byli na výstavě techniky v Ostravě a byl tam divišovský stánek, kde měli plochodrážky,“ líčí Jaromír Lach, kterak se prvně potkal na vlastní kůži s plochou dráhou. „A taky ledovku. Já se jí strašně bál. Vzal jsem si prospekt, přilepil jsem si ji nad postel a každej‘ den se na ni díval. Jak jsem se jí bál a dorůstal jsem, dal jsem si za cíl, že jednoho dne na ní budu jezdit.“
Jenže o devatenáctiletého Jaromíra Lacha se zajímala vojenská správa, jež mu na dva roky střihla zelené sukno. „Přesvědčení sílilo,“ říká Jaromír Lach, že se ani po 730 dnech vojančiny z ledového snu neprobudil. „Až jsem se vrátil z vojny, kamarád mě nasměroval do kopřivnického klubu, kde by tu ledařskou motorku měli mít. Přijel jsem sem, doporučení jsem měl na Emila Ondrašíka. Zkontaktoval jsem ho na stadiónu a řek‘ mu, že bych chtěl jezdit ledy. On se usmál, abych se prý nejdřív svez‘ na škvárovce. Vysvětlil mi, že kdo zvládne škvárovku, zvládne i ledovku.“
Argumenty kopřivnického plochodrážníka zněly uším motokrosaře dychtícího po ohřebovaném speciálu logicky. „Měl jsem s sebou motokrosové věci a on mi nabídl, ať se svezu hned,“ vrací se Jaromír Lach ke dni, v němž potkal plochou dráhu. „Půjčili mně motorku. Za jedno kolo jsem asi čtyřikrát spadnul. Z motokrosu jsem byl zvyklej‘, že když se padá, musí se držet spojka. Takže jsem jel dál, než mě zastavili. Mysleli, že se jen svezu, ale já už chtěl jezdit smykem.“
Jaromír Lach se záhy dočkal i vysněného ledařského speciálu. „Při dalším setkání v Kopřivnici padlo, že ledařskou motorku má Petr Kroček,“ pokračuje Jaromír Lach. „Byl to dobrej‘ motokrosař a chtěl jezdit i ledy. A bydlel v Hlučíně.“
Motokrosař v plochodrážním ráji
Nicméně Jaromír Lach musel své ledařské ambice ještě odložit, avšak záhy si jeho jméno začali psát do svých programů návštěvníci podniků na klasické ploché dráze. Polovina osmdesátých let nezastihla tým AMK Tatra Kopřivnice ve zrovna oslnivé fazóně. Devět let po svém vyřazení z extraligy se propadl až na samotné dno druhé ligy 1985.
Deset bodů Zdeňka Tesaře, v němž by ovšem tehdy nikdo nehledal budoucího světového finalistu, z červencového Zohoru bylo pro ostatní kopřivnické závodníky nedostižným výkonem. Z druhé ligy se Kopřivnice dostala, až po jejím sloučení s vyšší divizí. Avšak ani v první lize nehrál tým ze severní Moravy první housle.
„Po asi třech návštěvách v Kopřivnici mi už dali škvárovku motorku,“ vrací se Jaromír Lach do oné doby. „K tomu byly náhradní díly, ať si to opravím a příště už přijedu se svou motorkou. Do té doby jsem si v motokrosu všechno platil sám a najednou mi dali všechno včetně paliva! To bylo neuvěřitelné!“
Roku 1987 se do československé první ligy prvně zapojil i Jaromír Lach. O historii sportu levých zatáček měl jen malé povědomí. A tak se dodnes traduje historka o jeho souboji s Alešem Drymlem při prvoligovém klání ve Svitavách. Pardubický velikán kvůli možnosti startů v zahraničí musel oželet nejen reprezentaci, ale také republikové šampionáty. První liga s vestou svazarmovské Zlaté přilby proto byla východiskem. A když od něj Jaromír Lach dostal za vyučenou, v depu všechny pobavil hláškou, že ten Dryml je asi nějakej‘ dobrej‘.
„Začínal jsem se škvárou,“ odvíjí však Jaromír Lach niť našeho vyprávění směrem k ledovým oválům. „Zajel jsem do Hlučína za tím Kročkem a motorku našel pod okapem úplně rezavou. Postupně jsem si ji pomaličku oživoval, byl to hodně starý dvouventil, co možná pamatoval ještě Švába.“
Úspěšný závodník však mnohdy potřebuje také šikovné ruce, které Jaromír Lach měl, a ochotu experimentovat. „Motorka s hřebíkama byla,“ připouští, že získání motocyklu bylo teprve jedním z prvních kroků, aby se posadil do jejího sedla. „Duše ale byly popraskané a já nevěděl, jak se sundává plášť. Tak jsem kolem omotal drát a začal jezdit. Nevěřil jsem, že to na ledě drží, ale drželo. Mezitím jsem jezdil škváru, ale všechno se mělo výrazně změnit.“
Z kbelského letiště na Sibiř místo Londýna
Bod zlomu přišel s rokem 1990. V říjnu se AMK Čakovice postaral o dodnes málo doceněné pokračování mistrovství republiky na travnaté dráze. Jeho předchozí dva ročníky viděl Vysoký Chlumec. Nicméně čakovičtí organizátoři využili plochu sportovního letiště ve Kbelích ke stavbě improvizované dráhy, která umožnila použití klasického rozpisu pro dlouhé ovály.
Místo dvaceti jízd po čtyřech účastnících jako doposud se do boje o mistra republiky pustila osmnáctka borců, kteří na rošt jezdili po šesti, a jejichž souboje gradovaly až ve finále. Navíc po dvojici víkendových závodů v sobotu a neděli projevila Československá televize zájem o další přímý přenos. A tak se na trávu do Kbel vypravili závodníci potřetí.
Jan Schinágl sice ve finále druhého závodu upadl, avšak v tom třetím dokázal svou ztrátu od Václava Milíka snížit natolik, že se finálová rozjížďka stala nejen jejich duelem o vítězství v závodě, ale i o titul. Otec současného českého šampióna dal do hry úplně všechno, takže zlato připadlo jemu. Bronzu se zmocnil Daniel Boháč, ovšem nejvíc na sebe upozornil právě Jaromír Lach. Doposud prakticky bezejmenný kopřivnický závodník ani jednou nechyběl ve finále a v celkovém součtu mu patřila neuvěřitelná čtvrtá příčka!
„Když jsem jel trávu ve Kbelích, nikdo o mě nevěděl,“ vypráví Jaromír Lach, který ovšem sám tehdy netušil, že jej poslední travnatá dráha na českém území nasměruje směrem k vysněným ledům. „Milan Špinka mi tam řek‘, že bych moh‘ jet na soustředění na Sibiř. Jenže já měl nabídku od Angličanů, abych jel do Wembley veterány, byl to poslední rok, než stadión začali překopávat jen na fotbal.“
Pětice britských nadšenců, jejichž hlavou byl Mike Coombes z Oxfordu, se v sedlech historických motocyklů divákům v Československu představila už v devětasedmdesátém při Zlaté přilbě SNP v Žarnovici. „Přijeli za mnou do Kopřivnice,“ říká Jaromír Lach, který jejich startovní pole při žarnovickém závodě doplnil. „A já jim tady s jejich Douglasem ukazoval australský styl, a že jde jezdit s nohou vzadu.“
Po pádu železné opony nestálo cestě Jaromíra Lacha do anglické metropole nic kromě pozvánky na soustředění ledařů. „Měl jsem se rozhodnout jestli Wembley nebo Sibiř,“ usmívá se Jaromír Lach. „Hodně lidí mi dodnes říká, že znají hodně šílenců. Ale blba, co si vybral Sibiř místo Londýna, jen jednoho (smích).“
Bez medaile, o tři body od titulu
Kariéra nového ledaře byla nastartovaná. „Jel jsem k Mílovi Vernerovi do Dobrovice pro motorku,“ dostává se Jaromír Lach k období, kdy se jeho dětský sen o závodění s ošklivě zubatou motorkou měnil v realitu. „Bleskově jsem ji musel připravit na leteckou přepravu do Ruska. Pomoh‘ mi Petras (notoricky známá přezdívka Jiřího Petráska – pozn. redakce). S tím jsem začal. A pak mě pod svoje křídla vzal Standa Dyk.“
Ze svého prvního opravdového svezení na ledě si odnesl vskutku přehršel neskutečných zážitků. „Po listopadu 1989 se na nás na Sibiři dívali jako na vrahy, že jsme se vzbouřili proti nim,“ svěřuje se. „V Krasnojarsku brali jen Antona Klatovského a Standu Dyka. Bylo to v prosinci, zpátky nastal problém, že nemohli sehnat kerosin do letadla. Nevěděli jsme, jestli vůbec stihneme Vánoce.“
Hlavní účelem cesty bylo však rozjezdit se před sezónou a to se Jaromíru Lachovi povedlo náramně. Premiéru v mistrovství republiky na Dolním rybníku ve Svitavách proměnil v zisk osmé příčky. Ovšem o týden později ve Svratouchu si už šel na pódium pro zelený věnec. Antonín Klatovský sice ovládl Svitavy, ovšem Svratouch vynechal, protože ve stejný den startoval v mistrovství světa v Chemnitzu, jenž se ještě o tři čtvrtě roku dříve jmenoval Karl Marx Stadt.
Titul dobyl Stanislav Dyk, na post vicemistra se vyhoupnul nadějný junior Jiří Hurych, zatímco bývalý silničář Vladislav Kunc uhájil bronz před Jaromírem Lachem o pouhý bod. Napřesrok skončil Jaromír Lach pátý a vyjel si místo v mistrovství světa anno domini 1993.
„Dostal jsem šanci, ale skončil jsem poslední,“ vypráví Jaromír Lach o své účasti při kvalifikačním kole v italském letovisku Madonna di Campiglio. „Byl jsem vykulený, kde to vlastně jsem.“
Nicméně na domácí scéně mu všechno zpočátku hrálo do karet. Třetí den roku devadesát tři svíral okolí Větřkovické přehrady až sedmnáctistupňový mráz. Kdo si kvůli teplé klobáse sundal rukavice, mrazu za nehty se zbavil až doma. Přemrzlý led svědčil nejlépe Antonínu Klatovskému, který už tehdy disponoval odpruženým rámem.
Jaromír Lach skončil druhý. V termínu dalšího závodu ve Svratouchu dali Antonín Klatovský a Stanislav Dyk, v Kopřivnici třetí, přednost lukrativnějšímu startu na pouťáku ve Steingadenu. A Jaromír Lach byl šmahem hlavním favoritem na titul. Vysočina dala ledařům poznat svou přívětivou tvář, teploměr ukazoval přesně tolik dílků jako o čtrnáct dnů dříve v Kopřivnici, avšak v plusových hodnotách. A Jaromír Lach měl prožít den blbec.
Na úvod špatně odstartoval, v rozjížďce s číslem osm zůstal stát kvůli povolené matici osy zadního kola a na konec inkasoval nulu. Se sedmi body skončil sedmý, zatímco neporažený Jiří Petrásek nakročil ke svému prvnímu titulu. Ve Svitavách jej potvrdil, zatímco Jaromír Lach prohrál jen se Stanislavem Dykem. Přesto na něho žádná medaile nezbyla, od bronzového Vladislava Kunce jen dělil bod, od stříbrného Martina Patáka dva. A novopečený šampión mu unikl jen o tři body.
Licence cizí federace východiskem
Ztráta mistrovského titulu Jaromíra Lacha pochopitelně mrzela, obzvlášť došlo-li k ní díky bodovému rozdílu, který představuje vítězství v jedné jediné jízdě. „Ve Svratouchu mě vypadla v poslední zatáčce před cílem osa zadního kola,“ povzdechne si. „Tři body mi chyběly a přišel jsem o titul.“
Nicméně tehdy depem neduněly žádné rány a to nejen, protože na louce u rybníka nebylo, do čeho kopnout. „Mechanik Lumír (Morys, dlouholetý předseda kopřivnického klubu – pozn. redakce) z toho byl nešťastný,“ komentuje Jaromír Lach. „Ale já vždycky zastával názor, že za všechno si může jezdec sám. Já na tom jedu, já si rozbiju hubu. Je pravda, že jsem měl mechanika jen jako řidiče a pak na roztlačování.“
Jenže ztráta medaile se v kariéře Jaromíra Lacha projevovala i nadále, protože se pro něho nenašlo místo v reprezentaci ani pro sezónu 1994, ani 1995. „V té době rozhodoval Milan Špinka a asistoval mu Tonda Klatovský, toho uznávám nejvíc,“ přibližuje Jaromír Lach okolnosti první půle devadesátých let. „Oblíbeným termínem pana Špinky byly momentální forma a výsledky z minulých let. Podle toho se rozhodoval a mně řekl buď jedno, nebo druhé.“
Prokázat momentální formu nebylo snadné. Ledařských závodů nebylo nazbyt již před dvaceti lety. Kopřivnický klub plánoval pořádat dva mistrovské podniky, když kromě Větřkovické přehrady našel vhodnou lokalitu v již zmiňovaném Hlučíně. Jenže zimy byly v letech 1994 a 1995 mírné, takže se šampionát dočkal nucené přestávky.
Jaromír Lach překročil třicítku a nechtěl ztrácet závodnický čas. Jako východisko se nabízelo vzít si licenci jiné národní federace. K tomuto kroku se jako první uchýlili silničáři a motokrosaři z Jihoafrické republiky, jejichž vlast byla ostrakizována kvůli politice rasové segregace. Stále častěji hovořili o hodinách, které museli trávit na hranicích zemí nejen komunistického bloku, ale kupříkladu také Francie či Finska.
Angličan Andy Cusworth či Dán Kristian Praestbro zase našli motiv pro starty s německými licencemi v tvrzení, že kontinentální část kvalifikace mistrovství světa jednotlivců je jednodušší. Záhy však narazili na tvrdou realitu, když se nedostali ani do semifinále. O poznání úspěšnější byli až v devadesátých let Marvyn Cox a Simon Wigg, který závodil s nizozemskou licencí, aby měl víkendy klid od ostrovní ligy a mohl se soustředit na kontinentální pouťáky na dlouhé a trávě.
„Mapoval jsem, kdo nemá ledaře,“ vypráví Jaromír Lach o svém počínání najít federaci, jež by byla schopná mu zajistit místo ve světovém šampionátu na ledě a pokud možno i v evropském na trávě. „V Anglii se jednou za čas objevil exot na ledech. V tu dobu neměli jezdce, ale můj dopis zůstal bez reakce. Poláci mlžili, možná ano, možná ne.“
Kaše a snobové
Další na řadě byla Slovenská motocyklová federace. Předseda její plochodrážní komise Zdenek Repiský usedl v úterý 12. září roku 1995 ke svému psacímu stroji. Na jeho klávesnici vyťukal krátký dopis, v jehož řádcích potvrdil, že by start Jaromíra Lacha s licencí SMF byl možný, nicméně opatrně se vyptával na podmínky.
„Nevěřil jsem tomu,“ připouští Jaromír Lach, že po krachu jednání s Angličany a Poláky nebyl před kontaktováním Slováků přehnaně velkým optimistou. „Ale překvapivě svolili. Bylo to ale za podmínky, že po nich nebudu chtít vůbec nic. Jenom tu licenci a místo v mistrovství světa na ledech a v mistrovství Evropy na trávě.“
Co v Žarnovici slíbili, beze zbytku splnili. Jaromír Lach dostal místo v italské Madonně di Campiglio, kde před třemi lety vybouchl jako teplá láhev šampaňského. Ke všemu týden před odjezdem mu v prvním závodě českého mistrovství republiky nevyšlo vůbec nic. Mrznout začalo zničehonic a on mohl testovat motocykl až ve vlastním závodě ve Svratouchu.
Za těchto okolností se nikterak nepodivoval nad dietním ziskem čtyř bodů a celkovému jedenáctému místu. Chmurné myšlenky před cestou do Itálie umocňoval fakt, že letovisko v brentských Dolomitech nabízelo služby v cenách, které amatérskému plochodrážníkovi připomínaly hodnotu výnosného opiového pole. Proto se rozhodl nechat celý svůj tým doma. Své zelené Ducato dovedl jen do Olomouce, kde se nalodil do dodávky Stanislava Dyka, s nímž se dělil o náklady.
„V Madonně jsem byl podruhé,“ vrací se Jaromír Lach ke kvalifikačnímu kolu ledařského mistrovství světa před dvacet lety a připouští, že by v Alpách rozhodně nečekal podobné trable s ledem. „Bylo hodně teplo. Měli problém s ledem, svítilo sluníčko a bylo teplo. Nemohli jsme ani trénovat, jen jsme před první jízdou měli po dvou kolečkách a šli rovnou na start, ať ten led vydrží. Ale nevydržel…“
Sobotní program končil po třech sériích a Jaromír Lach prohrál jen se Stanislavem Dykem. „Místo ledu to byl vyloženě motokros,“ přibližuje detaily. „Šlo o to, abys měl odvahu a s motorkou nespad‘. Kašovitá trať, začaly se dělat díry. Museli přerušit závod a zasypávali díry chemií, co přivezli v pytlích, aby se to spojilo.“
Druhý den nabídl přesně tu samou podívanou. „Mně nikdy nejela motorka, ale hřebíky mi na té kaši seděly,“ popisuje Jaromír Lach. „Byl jsem schopný udržet se u lajny a ty kluky předjíždět. Nešly mi starty, to už ale jistě nevím.“
V neděli Jaromír Lach prohrál opět jen se Stanislavem Dykem. „Moh‘ jsem porazit i jeho, ale nechtěl jsem ho předjet,“ říká kopřivnický závodník dnes. „Byli jsme kamarádi a nechtěl jsem ho porazit. Ještě si vzpomínám, že horší publikum jsem už nikde jinde nezažil. Byli tam jen hosté z hotelu, seděli na lehátkách, opalovali si huby a na nás se dívalo jen asi šest lidí. To je snobská oblast, kam se jezdí za turistikou a lyžováním.“
Světové pódium
Po sobotě byl Jaromír Lach třetí, protože vedle Stanislava Dyka nepoznal hořkost porážky ani Viktor Sidorenko. V neděli se však běloruský závodník propadl na třetí příčku. A Jaromír Lach vyskočil na druhý stupínek pódia a stal se prvním zástupcem Slovenské motocyklové federace na stupních vítězů plochodrážního závodu ranku mistrovství světa vůbec.
„Když jsme se se Standou vraceli, dostali jsme se na signál českého rozhlasu,“ vybavuje si Jaromír Lach. „Hlásili, že Standa měl velký úspěch, a že do semifinále postoupili i Petras, Paty a Vatikán. O Slovákách nic. Tehdy se říkalo, že Slováci jsou nacionalisti, ale Češi jsou to samé.“
Svého úspěchu si dodnes považuje, avšak na druhou stranu kvůli němu nestrká nos až do oblak. „Nebylo to žádné extra vítězství,“ stojí oběma nohama na pevné zemi. „Podmínky nebyly regulérní a byla to shoda okolností. Ale je pravda, že se historie neptá a každý si přečte jen výsledkovou listinu.“
Z Madonny di Campiglio postoupil Jaromír Lach do semifinále v Assenu. Cestou do Holandska před branami divišovské Jawy jeho zelený ledařský speciál obdivoval i sám Simon Wigg vracející se z tradiční předsezónní tiskové konference s továrními závodníky, který se do Assenu jezdil dívat rok co rok.
Ovšem v Holandsku řešil Jaromír Lach patálie s tlumiči. Navíc po krkolomném pádu Vladislava Kunce, jemuž v plné rychlosti na rovince uletěla spodní část přední vidlice i s kolem, si technický komisař na české závodníky zasedl. A kopřivnickému ledaři zakázal startovat s pneumatikou, kterou si na Assen připravil.
S licencí SMF Jaromír Lach startoval posléze i dalších dvou letech. „Bylo zajímavé, že další sezónu po Madonně mě sám pan Špinka kontaktoval, ať jedu za Čechy,“ usmívá se. „Pak jsem za ně jezdil, něco jsem už uměl, ale stejně mi ujížděl vlak.“
Na domácím ledařském kolbišti napořád bez medaile
Ve Francii mu roku 1998 dokonale vybílili dodávku, když si z ní na dvacet minut odskočil s manželkou na pláž. Skončil s trávou a v následujícím roce jel naposledy i na krátké dráze. Soustředil se na ledy, avšak s nimi mu paradoxně kolidovala dakarská rallye, jíž několikrát absolvoval coby doprovodný motocyklista.
„Bez závodů jsi neměl šanci,“ připomíná Jaromír Lach soustavný nedostatek ledařských závodů. „Jezdil jsem mistrovství světa bez přípravy. Klatováci nebo Petras jezdili do Ruska, později do Švédska. Když jsme se potkali na dráze, byli o půl sezóny dál. Pokud jsi chtěl postoupit, musel jsi bojovat. Já se ale předtím třeba jen jednou svezl na přehradě a vyzkoušel si kola.“
Medaile v ledařském mistrovství republiky nebyla Jaromíru Lachovi nikdy souzena. V únoru 1997 ji měl opět na dohled. Jenže ve dvoudenním klání na Větřkovické přehradě mu Antonín Klatovský v dodatkové jízdě sebral bronz. Nutno dodat, že starší, protože v šampionátu debutoval i jeho stejnojmenný syn.
Jistě není bez zajímavosti, že o pouhopouhý bod za ním zaostal jakýsi Franz Zorn, tehdy ještě neznámý Rakušan. Když se účastníci rozjížděli v neděli večer do svých domovů, žádný z nich netušil, že příští ledy u nás budou až po osmi letech v Divišově. Během nich se Jaromír Lach představil fanouškům v roli plochodrážníka naposledy.
„Ledy je sport pro exoty,“ uvažuje. „Málo se svezeš, hodně se nacestuješ a moc času strávíš i v dílně. A hlavně je zima. Každopádně jsem rád, že jsem neměl za ty roky z ledů žádné zranění. Anděl Strážný měl hodně práce, ale vždycky to dobře dopadlo. Takže taťkovi můžu poděkovat, že jsem se dostal k motorkám a neskončil se zalepenýma rukama. Nejsem věřící, jsem ateista, díky Bohu, ale věřím na osud.“
Rekord bez epilogu
Již v dubnu 1996 se postavil na stupeň vítězů mistrovství světa také Jaroslav Gavenda při předkole šampionátu jednotlivců ve Wiener Neustadtu, který měl také licenci SMF. V tu dobu si Martin Vaculík sfouknul narozeniny se čtyřmi svíčkami, aby posléze našel zalíbení v otcových plochodrážních videokazetách a nakonec sám začal přepisovat slovenskou plochodrážní historii.
Ovšem výsledek Jaromíra Lacha z Madonny di Campiglio zůstává ve statistikách v zemi našich východních sousedů jako rekord podnes. A to nejen, protože nikdy předtím, ani poté neměla slovenská plochá dráha svého zástupce v mistrovství světa na ledě. Natož pak na pódiu.
kvalifikační kolo MS na ledové dráze 1996 – Madonna di Campiglio:
1. Stanislav Dyk (CZ) 18, 2. Jaromír Lach (CZ – SMF) 16, 3. Viktor Sidorenko (BY) 15, 4. Eduard Ivankov (RUS) 14, 5. Jürgen Liebmann (D) 13, 6. Jiří Petrásek (CZ) 13, 7. Martin Paták (CZ) 12, 8. Vladislav Kunc (CZ) 10, 9. Michajl Popov (LAT) 9, 10. Graham Halsall (GB) 7, 11. Gert Lampe (NL) 6, 12. Harald Mössmer (D), 13. Benny Winiger (CH) 3, 14. Sergej Fjodorov (RUS) 2, 15. Tony Carey (IRL) 1, 16. Frits Jansma (NL) 0
Reprezentační slovenský primát drží Gašpar Forgáč:
Prvním plochodrážníkem slovenské národnosti na stupních vítězů podniku ranku mistrovství světa či Evropy se stal Gašpar Forgáč. Stalo se tak v neděli 10. května 1987 při kvalifikačním kole evropského šampionátu juniorů v maďarském městečku Nyíregyháza. Žarnovický závodník skončil třetí, aby posléze přes semifinále na domácím ovále postoupil až do finále v Zielonej Goře, kde mu patřilo senzační šesté místo.
Šampionát do jednadvaceti let se svého povýšení na mistrovství světa dočkal až napřesrok. Jaromír Lach se proto stal prvním reprezentantem Slovenska na pódiu závodu ranku světového šampionátu nejen od vzniku samostatného státu k 1. lednu 1993, ale v celé historii vůbec. O zhruba čtvrt roku později jej následoval Jaroslav Gavenda svým triumfem v předkole mistrovství světa jednotlivců ve Wiener Neustadtu.
Prvním reprezentantem slovenské národnosti samostatné Slovenské republiky na pódiu mistrovství světa byl Martin Vaculík. V neděli 22. dubna 2007 porazil v rozjezdu o třetí příčku po prvním kole světového šampionátu juniorů v německém Herxheimu Fritze Wallnera a na stupních vítězů se mohl fotit s vítězným Chrisem Holderem a druhým Pawlem Hlibem.
Foto: archív Jaromíra Lacha, archív autora, archív Jana Hrušky, Karel Herman, Pavel Fišer, Lubomír Hrstka a Miroslav Klimsza