Assen – 6. a 7. března 1976
V březnu 1974 mu svět, alespoň ten ledařský ležel u nohou. Skončilo finále mistrovství světa v Nässjö a on stál na nejvyšším stupínku pódia a poslouchal československou hymnu. Jenže napřesrok v Moskvě se rtuť teploměru nestyděla šplhat až k šesti plusovým dílkům stupnice pana Celsia a ovál připomínal všechno možné, jenom ne nablýskané ledové zrcadlo. V šestasedmdesátém však opět hrál hlavní roli v dramatické bitvě o titul krále světových ledů. Nakonec o něj přišel o pouhopouhý jediný bod. Pojďme si o tom však popovídat přímo s Milanem Špinkou.

 

Hladký postup do Assenu

„Bylo plus šest a jelo se po sněhu,“ vzpomíná Milan Špinka na finále v Moskvě, kam přijel obhajovat svůj světový primát. „To s ledovou plochou dráhou nemělo nic společnýho. Na to musíš mít speciální kola. Přijel jsi do nájezdu a obě kola ujížděla jako na sněhu. Rusové měli speciální hřebíky. A navíc jedou na všem, jsou na to připravený!“

Pohled do výsledkové listiny dává Milanu Špinkovi za pravdu. Sergej Tarabanko neprohrál jedinou rozjížďku a hegemonii borců s kladivem a srpem na vestách narušil pouze Holanďan Roelof Thijs. Patřila mu sedmá příčka. Za ním však byl Valerij Rasponin, jenž byl stejně jako vítěz nasazen do finále rovnou bez kvalifikace. Následoval Zdeněk Kudrna. Milan Špinka skončil dvanáctý před trojlístkem krajanů v pořadí Jan Verner, Miloslav Verner a Stanislav Kubíček.

Rok se však překulil a touha po ledařských medailích Milana Špinku rozhodně neopouštěla. Kvalifikační předkolo zavedlo Milana Špinku do francouzského Grenoblu tisíc pět set kilometrů od Prahy. Vyhrál Aleksander Ščerbakov, ovšem až po vítězném rozjezdu se Zdeňkem Kudrnou. Sergej Jarovoj byl třetí na pódiu, které čtvrtému Milanu Špinkovi uniklo o jediný bod.

„Jelo se to na postup,“ říká Milan Špinka, jemuž v mysli neutkvěly žádné detaily o závodě, ale horské prostředí se mu líbí dodnes. „Tam to bylo nádherný. Rychlá dráha přímo ve městě, hodně široké zatáčky. Jel se tam šmytec.“

První semifinálový podnik hostil bavorský Inzell, odkud se bez větších problémů do světového finále kvalifikovali také Zdeněk Kudrna a Aleš Dryml. V baškirské Ufě kralovali pochopitelně Rusové, jimž úspěch přinesl také kýžený výjezd přes železnou oponu do nizozemského Assenu. Jejich hegemonii narušili jen čtvrtý Conny Samuelsson, jenž v našem příběhu sehraje ještě klíčovou roli, a šestý Milan Špinka.

Vzhledem k pravidlu o postupu maximálně třech závodníků jela Sborná vlastně vložený neoficiální závod sama proti sobě. Nakonec v něm prohráli Vladimir Čapalo, šestý o rok dříve v Moskvě, jemuž do Assenu nepomohla ani pátá příčka, a Aleksander Ščerbakov. Na jejich úkor šli do finále Zdeněk Kudrna a Stanislav Kubíček, který si o něj razantně řekl v rozjížďce s číslem jednadvacet, kdy za sebou nechal Hanse Johanssona. Z českého čtyřlístku v kvalifikační síti uváznul pouze Jiří Jirout, jehož ledařská sláva ovšem teprve začínala.

 

Čtyřventilová hrozba Jawě

Sraz československé výpravy, která na palubě autobusu Škoda 706 RTO v majetku pražské Rudé hvězdy mířila na světové finále do Assenu, byl naplánován na čtvrtek v západočeském Stříbře. Milan Špinka měl napilno. Letadlo na lince z Moskvy přivezlo jeho ledařské motocykly až v pondělí před Assenem. A po dvanácti závodech na nich bylo před světovým finále práce jako na kostele.

Než Milan Špinka opouštěl svůj byt ve třetím patře paneláku na pražské Štětínské ulici, rozloučil se s manželkou Marcelou a devítiměsíčním synkem Milánkem. „Žena mi říkala ‚stříbrnou medaili ještě nemáš‘,“ vybaví si Milan Špinka i po čtyřiceti letech onu chvíli. „Na schodech jsem jí dal ještě jednu pusu a rozloučili jsme se.“

Mechanik Josef Hnidák jel přes Německo non stop, takže si jeho autobus odfoukl v Assenu již ve dvaadvacet hodin. Místní stadión s poměrně úzkým oválem znal z české pětice pouze nejzkušenější Stanislav Kubíček.

„V kempu v Assenu jsme celá banda měla pronajatej‘ domeček,“ pokračuje Milan Špinka. „Byl jsem v laufu, odpočatej‘ a připravenej‘ bojovat. Jde o pocity, jaký pocity máš před závodem. Když si věříš, máš sílu, nepadá ti to z ruky, jseš připravenej‘ dobře fyzicky a psychicky, dobře se ti závodí.“

V případě fyzičky Milana Špinky opravdu nemohl nikdo pochybovat. „S Vencou Vernerem, s Jéňou, Petrem Ondrašíkem a Jirkou Štanclem jsme chodili do činkárny,“ popisuje, že v tomto ohledu rozhodně nic nezanedbal. „Trénoval nás vzpěračský trenér pan Kapal a my se stopětadvacetikilovou činkou dělali dřepy a závodili, kdo jich udělá nejvíc. Tam v činkárně byl největší dříč Venca, ten závodil všude.“

Trénink byl na pořadu v pátek večer. Milan Špinka vyložil z autobusu dva motocykly Jawa, které okamžitě vzbudily pozornost. Na levém řidítku totiž měly dvě páčky. Jedna klasicky ovládala spojku, druhou se řadilo.

„Byla to vývojovka pro ledy, na dlouhý dráze se to už jezdilo,“ popisuje hrdina našeho vyprávění. „Řadil jsem levou rukou. Blbý bylo, že to nemělo neutrál, byla tam jednička nebo dvojka. Na ledě je neutrál dost důležitý. Při ohřívání motoru bys musel mít zmačknutou spojku a ta by se spálila.“

Během tréninku na dvakrát čtyři kola si Milan Špinka poprvé vyzkoušel ovál v Assenu. Po návratu do Prahy se Jaroslavu Krausovi, redaktorovi týdeníku Svět motorů svěřoval, že jej zarazilo, jak je pomalý. Převody, které doposud na svých motocyklech používal, na sobotní část dvoudenního klání vyměnil.

Se startovním číslem jedna mířil k vůbec první jízdě celého finále. Po své pravici měl švédského závodníka Conny Samuelssona, pardubického Aleše Drymla a dalšího Švéda Börje Sjöboma. Milan Špinka vystřihl start jako z partesu a ujal se vedení. Avšak než sotva projel první zatáčkou, přišel šok.

„Samuelsson měl čtyřventilovou hlavu,“ ujímá se opět slova. „Spodek byl Jawa, ale vršek ERM, udělali čtyřventilovou hlavu. Frčelo mu to, předjel mě po rovině. To bylo zděšení, říkal jsem si ‚do pytle‘. Nečekal jsem to. Miloval jsem čistej‘ led a měl nejradši všechny favority v první jízdě. Složil jsi to, jak se říká, na ucho a měl požitek z jízdy.“

Andrew Edwards, který se v Assenu akreditoval za renomovaný britský týdeník Motor Cycle News, si udělal poznámku o čtyřventilovém varování pro Rusy a jezdcům na Jawách obecně. Nebylo divu, v Divišově zaspali nástup hlav se čtyřmi ventily a i jejich tovární závodník Barry Briggs doháněl konkurenci konverzí československého motoru. Jistě není bez zajímavosti, že v zimě 1974 dokonce experimentoval s ležatým uspořádáním svého pohonného agregátu, jež záhy shledal za slepou uličku vývoje.

 

Jen dvě prohry

Milan Špinka však v rozjížďce s číslem jedna neměl čas na žádné úvahy, protože musel hájit alespoň dva body před dotírajícím Börje Sjöbomem. „Bylo to rozčarování,“ vybavuje si svou náladu při návratu do depa. „V podstatě mě štvalo, že mě Conny předjel na rovině. To bylo urážející! Jel jsem skutečně na plnej‘ plyn a on mě šmik‘, jako když mě potká!“

Mechanik Josef Hnidák okamžitě zrychlil převod. Výsledek se dostavil. Z rozjížďky s číslem pět se Milan Špinka vrátil se třemi body. Na jeho štítě zůstali Jan Verner, náhradník Rainer Scherzl, který nahradil zraněného Jurije Dubinina, a Vladimira Smirnova.

„Smirnov měl pořád americký auta, bydlel v Leningradě a byl jedna ruka s Finama,“ vybaví si dnes. Před čtyřiceti lety se ovšem snažil vytěžit maximum z tvrdého ledu. Dával si pozor na jedno místo v prvním výjezdu, kde byl povrch měkčí a nerovný, což vedlo k řadě pádů. A deváté jízdě vyslal na novinářskou tribunu pomyslnou odpověď Mr. Edwardsovi, že čtyřventilový motor sám o sobě není zárukou úspěchům, nesedí-li v jeho sedle výtečný závodník.

Kurt Westlund přijel do Assenu se švédskou konstrukcí Rickson, která v sobě skrývala i některé díly z automobilů Volkswagen. Nevynikal však dobrými starty, takže na Milana Špinku nevyzrál ani silou motoru se čtyřmi ventily. V rozjížďce s číslem třináct však československého reprezentanta čekala mnohem náročnější prubířská zkouška.

Sergej Tarabanko přijel do Assenu obhajovat první ze svých čtyř titulů mistra světa. Získal je bezprostředně po sobě v sezónách 1975 – 1978, než jej měl z trůnu ledařského cara v Inzellu svrhnout krajan Anatolij Bondarenko. Po třech sériích jako jediný nepoznal hořkost porážky a prve ve dvanácté jízdě připravil o punc neporazitelnosti Sergeje Jarovoje.

„Ten pacholek se pořád smál, stále měl hubu od ucha k uchu,“ vzpomíná Milan Špinka na Sergeje Tarabanka, který při jejich konfrontaci stál uvnitř startovního roštu. Odtud perfektně odstartoval a slavil triumf stylem start – cíl. Milan Špinka jej proháněl tak vehementně, že si ani neuvědomil, že za sebou nechal Vladimira Cibrova, dalšího z nebezpečných Rusů.

Sedmnáctá rozjížďka přinesla na konto Milana Špinky další trojku. Dravý Sergej Jarovoj mu ji chtěl ze všech sil sebrat i za cenu drobné kolize s československým reprezentantem. Ten však krizový moment ustál, zatímco Rus se ocitnul na zemi a jak se druhý den ukázalo, přišel tak o medaili.

 

Bitva čtyř o tři medaile

Sobota skončila nejlépe pro Sergeje Tarabanka, který mohl kalkulovat s patnácti body. Milan Špinka měl třináct stejně jako jeho další přemožitel Conny Samuelsson, jenž se skláněl nejen před neporaženým Rusem, nýbrž také před Sergejem Jarovojem. Před čtyřiceti lety ještě světový šampionát ledařů neměl speciální rozpis na čtyřicet jízd jako dnes. Závodilo se dle klasické formule individuálního mítinku, ale aby neděle nekopírovala sobotní program, startovní čísla se losovala na každý den zvlášť. A Milan Špinka měl na druhý den patnáctku.

„Usnul jsem až někdy o půl pátý ráno, pořád jsem přemejšlel, rozzlobil mě Conny, jak mě předjel,“ vybavuje si Milan Špinka, že jeho noc v Assenu byla těžká. „Na barák jsme přijeli až po půlnoci, než se uklidily motorky v depu. Nemoh‘ jsem usnout, pořád jsem přemejšlel o tryskách a převodech a ještě o půl pátý byl vzhůru. Až pak jsem na chvilku usnul. Ten čas mezi oběma závodama je hroznej‘. Pořád přemejšlíš, co změnit, abys neudělal chybu.“

Po příjezdu na stadión však nebylo času na přemýšlení nazbyt.  Konečně přišel nástup a po něm čtyřiadvacátá jízda v pořadí světového finále 1976. Milan Špinka v ní otevřel své nedělní skóre třemi body, když hned po vylétnutí pásky odvedl Kurta Westlunda.

Sergej Jarovoj se ze všech sil snažil odčinit svůj sobotní pád. Neděli zahájil vítězstvím v rozjížďce s číslem dvaadvacet, aby o pět jízd později porazil také Milana Špinku a o devět i doposud neporaženého Sergeje Tarabanka. Assen poskytl úžasnou kulisu pro bitvu čtyř závodníků o medaile, o jejichž barvách šlo po třech čtvrtinách nedělního programu prozatím jen spekulovat.

Sergej Tarabanko se hřál na hrotu průběžné klasifikace s třiadvaceti body. Milan Špinka ztrácel dva body. Ve třicáté jízdě vrátil včerejší prohru Conny Samuelssonovi, který se v předchozí sérii musel sklonit také před Sergejem Tarabankem. Švéd měl tím pádem rázem o bod méně než Milan Špinka a dělil se o průběžnou třetí příčku se Sergejem Jarovojem.

Předposlední série jízd ponechala situaci na čele bez změny, protože celá vedoucí čtveřice přijela do boxů s trojkami za vítězství. Milan Špinka si však užil nervy. Ačkoliv býval skvělým startérem, po vylétnutí pásky šestatřicáté jízdy byl až třetí! Před sebou měl Roelofa Thijse, jemuž ani domácí publikum nepomohlo k obhajobě sedmé příčky z Moskvy, a Zdeňka Kudrnu. Avšak nakonec spíkr vyhlásil jako vítěze Milana Špinku.

Díky patnáctce na svých zádech musel Milan Špinka ke svému poslední rozjížďce hned po přestávce. Vedle Börje Sjöboma a náhradníka Pieta Seura jej neočekával nikdo menší než Sergej Tarabanko. Pořád vedl před československým reprezentantem o dva body, takže se oba mohli postavit na nejvyšší stupeň pódia. Mechanik Josef Hnidák jako obvykle nedělal žádné ciráty se strategií. Milanu Špinkovi dal jedinou radu. Aby toho Tarabanka vopral!

Let pásky odstartoval závod světových šampiónů dvou posledních sezón. Milan Špinka jel vpředu, avšak Sergej Tarabanko nechtěl prohrát. Pražský závodník v čele se pekelně soustředil, aby neudělal chybu. Později se v Praze svěřil Jaroslavu Krausovi ze Světa motorů se svým přesvědčením, že měl osm naprosto stejných nájezdů i výjezdů. Jeho čas 66,78 sekund byl vůbec nejrychlejší v posledních dvou sériích.

Bylo rozhodnuto. Sergej Tarabanko se stal podruhé mistrem světa, zatímco Milan Špinka po bronzu z Inzellu 1971 a zlatu z Nässjö 1974 stříbrem zkompletoval ledařský medailový hattrick. Na pódium si vyskočil nakonec i Conny Samuelsson, který v úplně poslední jízdě dne porazil Sergeje Jarovoje. První čtveřice se celá vešla do rozpětí pouhopouhých čtyř bodů.

„Jarovoji šlo o bednu a Conny ho odved‘,“ komentuje Milan Špinka výsledky assenského finále po čtyřiceti letech.  „Já jsem doplnil sbírku medailí. Bylo to po bodu, tak to občas bývá. Jsou to závody, když ti to jede, není, co řešit. Musí se to sejít, hlavně abys na tom byl psychicky dobře. Fyzičku máš, to bereš automaticky. Já měl výhodu, že mně šly starty.“

 

Fatální plechové mantinely v Ostravě

Když se dnes bavíte s veterány o závodech, které je proslavily, čas od času vás překvapí, že si po letech nevybaví přesnější detaily. Samozřejmě rouška času je postupem doby stále silnější a neprůhlednější, nicméně ve hře je ještě jeden faktor. Stejně jako dnešní plochodrážníky by je v rozpuku jejich kariéry ani nenapadlo, že právě dosáhli jistého mezníku.

Když v šestasedmdesátém skončily ledy, měl Milan Špinka napilno na klasických oválech. Zkraje dubna startovala extraliga v Pardubicích a ve Slaném, o čtrnáct dnů později se přidal šampionát jednotlivců podniky jeho skupiny B v Žarnovici a v Zohoru. Za měsíc Milan Špinka vstoupil do světového šampionátu na dlouhé dráze ve Stockholmu a hned po něm jej čekalo kontinentální kolo mistrovství světa na krátké dráze v Ostravě. Pro hodně ze sedmi tisícovek diváků byl velkým magnetem, nicméně startovní číslo jedna měl nakonec místo Milana Špinky slánský Václav Čiviš.

„Jel jsem se Zdeňkem Kudrnou ve Stockholmu mistrovství světa na dlouhý dráze, tam jsem vypad‘,“ ujímá se Milan Špinka opět slova. „Vrátili jsme se, hned jsem jel za klukama do Ostravy, bylo tam soustředění. Mantinely jim udělaly železárny Vítkovice ze železa.“

Železné mantinely, které již delší dobou byly terčem kritiky a už tehdy nesplňovaly reglementy FIM, se mu staly při pádu osudným. „Posunul jsem mantinel zády o několik centimetrů,“ popisuje následky Milan Špinka, jehož tělesná schránka doznala těžké újmy. „Mozek mi narazil na lebku, mozkové  pleny byly narušeny. Krev mi tlačila na zrakové centrum a já oslepl.“

Ostrava se svými hutěmi a doly byla průmyslovým srdcem republiky, což Milanu Špinkovi výrazně pomohlo. „Naštěstí tam byla přetlaková komora,“ je úleva z hlasu Milana Špinky znát i po letech. „Tehdy byly v Československu dvě nebo tři, v Ostravě byla kvůli horníkům. Z pražský vojenský nemocnice přiletěli lékaři na konzultaci, dali mě do ní třikrát po dvou hodinách a já měl kliku, že se krev vstřebala.“

Sotva pacientův stav umožňoval transport, z mošnovského letiště se s ním vznesl Jak 40. Po pár minutách klidného letu kapitán stroje OK-BYG požádal o přistání dispečery na pražské Ruzyni.

„Helikoptérou by to klepalo, ale tady jsi vůbec nevěděl, že jsme přistáli,“ pochvaluje si Milan Špinka komfort na palubě. „Měsíc jsem byl v nemocnici v Praze. Do konce sezóny jsem odpočíval a na podzim jsem zahájil pozvolna fyzickou přípravu. Začal jsem makat, ale pořád bral jednadvacet pilulek denně.“

 

Konec sezóny druhý den nového roku

Hodiny odbíjely příchod nového roku 1977, jehož druhý den už viděl ledaře na zamrzlé hladině rybníku Jordán v Táboře. Zima byla příznivá a kalendář se plnil jedním závodem za druhým. Jenže tři body z úvodní rozjížďky měly být pro Milana Špinku prvním, leč bohužel také posledním zápisem do klasifikace mistrovství republiky.

„Jawa udělala pět čtyřventilů, jeden dostal Mauger do Austrálie, jeden Olsen, jeden Briggs, jeden Tarabanko,“ vysvětluje Milan Špinka, že se do zápletky mistrovských ledů dostala vidina motoru Jawa továrního typu 894. „Pátej‘ měl dostat nejlepší z mistráku. Neměl jsem ho jistej‘ a to jsem byl vicemistr světa!“

Jenže zuby na tovární čtyřventil si brousil také Zdeněk Kudrna, který ve světovém šampionátu teprve vystrkoval růžky, nicméně v boji o domácí titul Milana Špinku již dvakrát porazil. „S Démonem jsme byli kámoši, ani ne rivalové,“ přibližuje Milan Špinka jejich vzájemný vztah. „Jestli on jo, tak já ne.“

Oba dva se spolu dostali na startovní rošt ve druhé sérii. „Míval jsem dobrý starty, ale zrovna teď mi to na startu prohráblo,“ vrací se Milan Špinka k osudovému okamžiku.  „Tři a půl kola jsme s Démonem jeli vedle sebe. Když jsem v poslední zatáčce skládal motorku, on mě narovnal. Vyjel jsem ven  z dráhy. Chytil jsem do kolena gumovej‘ kužel a ten mi nacpal nohu mezi rám a řetěz, do drátů zadního kola.“

Diváci jen vydechli úlekem. „Jel jsem asi ještě dvacet metrů s nohou v drátech zadního kola a po zastavení  motocykl přepadl na pravou stranu,“ pokračuje Milan Špinka. „Sbíhali se ke mně lidi. Ale začal praskat led, tak zase utekli. Nakonec museli vyndat zadní kolo, aby mě vyprostili. Byli to vojáci zdravoťáci a první pomoc byla špatná. Nedali mi nohu do dlahy. Naložili mě na nosítka, a když mě nesli, noha mi od kolena spadla dolů. Pan Kasper se na mě lítostivě podíval a dal mi ji zpátky. Jak spadla, kost mi vyjela ven.“

Člověk by mohl propadnout už v prvním semestru medicíny a přitom by věděl, že je zle. „Hrozilo, že mi ufiknou nohu, ale naštěstí to dali dohromady,“ spočine pohled dnešního reprezentačního kouče na jeho dolní končetině. „Do tý doby, když jsem viděl injekci, omdlíval jsem. Teď jsem kvůli bolesti prosil, ať mi nějakou píchnou. Dali mi morfium, ale po tejdnu nasadili dolzin, aby se ze mě nestal feťák.“

Zatímco ostatní plochodrážníci cestovali z Tábora s vidinou na další závody, Milan Špinka ležel ve zdejší nemocnici. „Měl jsem drenáže,“ líčí. „Ráno přišla sestra a velkou injekcí mi vysávala vzduch z vakuové lahve, do které byly vedeny drenáže z mé nohy. To byla bolest hrozná. Ale člověk si zvykne na všechno. Po tejdnu se udělal  dekubit, proleženina na patě.“

Zdeněk Kudrna získal třetí ledařský titul mistra republiky v řadě a tovární Jawu s čtyřventilovým motorem dovedl v Inzellu k bronzové medaili v mistrovství světa. „Závodili jsme,“ nemůže mu Milan Špinka mít táborský pád za zlé, i když on místo závodění musel zůstávat v péči lékařů.  „Po půl roce jsem si všimnul, že mi palec u levý nohy ukazuje více doleva. Doktoři se o mě v Táboře starali, ale na druhou stranu si nevšimli, že ho mám vykloubenej‘. Po roce, když mi vyndali železa, museli vyříznout kloub pryč. Dali mi tam kirschnerův drát a srostlo to. Jenom pravou nohu mám dvaačtyřicítku a levou devětatřicítku.“

 

Další medaile z družstev

Milan Špinka odepsal další závodní sezónu, ovšem kombinézu na hřebík nepověsil. Nezanevřel ani na ledy. Už v březnu 1978 jel opět světové finále v Assenu, tentokrát coby náhradník. O dva roky později mu Miloslav Verner dal navzdory skeptickým hlasům důvěru pro mistrovství světa družstev. To se tehdy jezdilo stylem dvojic a on se třikrát po sobě spolu se Zdeňkem Kudrnou a Stanislavem Dykem či Jiřím Svobodou v roli náhradníka vracel se stříbrnými medailemi. Ty skvěle doplnily kompletní sadu z individuálního šampionátu.

Nabízí se lákavá myšlenková konstrukce, že nechybělo mnoho a místo stříbra mohl ve své sbírce z Assenu 1976 uchovávat druhou zlatou medaili mistra světa. „Byl to osud, tak to mělo bejt‘,“ nemůže Milan Špinka než pokrčit rameny.

Až si dnes pustíte film Rivalové, připomeňte si, že ve stejný den, kdy Daniel Brühl v roli Nikiho Laudy slaví svůj triumf v jihoafrickém Kyalami, o nějakých čtrnáct tisíc kilometrů na sever stál na stupních vítězů také Milan Špinka. Exkluzivitu jeho titulu světového vicemistra podtrhuje skutečnost, že podobný výsledek z našich borců zopakoval až o šestnáct let později Antonín Klatovský starší ve Frankfurtu nad Mohanem. A po něm už nikdo.

„Je to pořád rovně a doleva,“ filozofie Milan Špinka. „Ale dneska je to s tím sportem horší. Je míň příležitostí, aby se kluci ledy naučili. Klatováci vládnou, jsou nejlepší a dneska mají zázemí. Dřív byly motorky z klubu, dneska si musíš koupit všechno sám.“

Nicméně byť Milan Špinka ve své aktivní kariéře sedlal tovární divišovské motocykly, k postavení motocyklových superhvězd měl daleko. „Od Jawy jsem dostal za mistra světa zlatej‘ odznak a v obálce sto osmdesát korun,“ uvádí částku představující zhruba osm procent průměrné mzdy v tehdejším Československu. „Mělo tam bejt‘ dvě stě, ale dvacet  korun byla daň. Šéf Motokovu si nás pozval, otec si kvůli tomu vzal dovolenou a jel z Pardubic do Prahy. Šli jsme tam ještě s Pepíkem Hnidákem.“

Samotného ředitele se však nedočkali. „Otevřela nám sekretářka a hned se ptala, co chceme,“ pokračuje muž, který do republiky zrovna přivezl teprve druhou medaili motocyklového mistra světa za celou historii. „Odpověděli jsme, že jsme pozvaní. Řekla nám, že soudruh zrovna musel odjet. A na chodbě nám dala odměny, ať si je sami rozebereme. Otec dostal reklamní manžetový knoflíčky Motokovu, Pepik Hnidák aktovku a já rádio. Stávalo deset marek a v Německu ho dávali zadarmo ke každýmu většímu nákupu. Jinak Rusové dostávali za mistra světa embéčko jako třeba Viktor Arbekov. Holt plochá dráha není olympijskej‘ sport. Já za titul dostal 1240 švýcarskejch‘ franků a je pravda, že jsem od ministra vnitra dostal přednostně přidělenej‘ byt.“

 

finále mistrovství světa na ledové dráze 1976 – Assen:

1. Sergej Tarabanko (SU) 28, 2. Milan Špinka (CS) 27, 3. Conny Samuelsson (S) 26, 4. Sergej Jarovoj (SU) 25, 5. Börje Sjöbom (S) 19, 6. Kurt Westlund (S) 18, 7. Zdeněk Kudrna (CS) 18, 8. Vladimir Cibrov (SU) 14, 9. Jan Verner (CS) 12, 10. Aleš Dryml (CS) 10, 11. Stanislav Kubíček (CS) 9, 12. Roelof Thijs (NL) 9, 13. Vladimir Smirnov (SU) 8, 14. Anatolij Petrunin (SU) 5, 15. Henk Jäger (NL) 4, 16. Jurij Dubinin (SU) 0; náhradníci Rainer Scherzl (D) 3, Hans Johansson (S) 3 a Piet Seur (NL) 0

 

---

Ledařský hattrick Milana Špinky v historické rubrice magazínu speedwayA-Z:

• dvacetiletý mladík skvěle v reprezentaci zastoupil úřadujícího světového mistra Antonína Švába a vrátil se z Inzellu s bronzem: http://www.speedwaya-z.cz/?m=20110122
• po podzimním triumfu při Zlaté přilbě Československa se ve slunečném dni v Nässjö krásně třpytila zlatá medaile: http://www.speedwaya-z.cz/?m=20141220
• a nádavkem trojice stříbrných medailí z šampionátu ledařských družstev: http://www.speedwaya-z.cz/?p=5240
  

  ---

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV), Milan Špinka, archív Milana Špinky a archív autora