Strömsund – 19. prosince
Týdenní soustředění ve Strömsundu, k němuž nakonec vyrazilo pět českých ledařů, skončilo v sobotu posledním tréninkem. Odjezd však zdrželo náledí, které zkomplikovalo dopravu na švédských silnicích. Radek Hutla se magazínu speedwayA-Z svěřil, že netradičních zážitků prožila ledařská parta víc.
Zimní idylka ve Švédsku
Od pondělka se po zamrzlém jezeře proháněli Jan Klatovský, Radek Hutla, Lukáš Hutla, Jan Klauz a David Lizák. Oproti původnímu plánu scházeli Jan Pecina, Martin Běhal, Robert Růžička a Lukáš Volejník, které v Čechách zdržely pracovní či rodinné záležitosti. A nad letošním závoděním Antonína Klatovského se vznáší otazník.
Včera samozřejmě čeští ledaři nechyběli na úvodním kole švédské ligy, v pátek zase vyrazili na hokej. „V zápase třetí švédské ligy hrál Čech Jakub Pejša,“ vypráví Radek Hutla. „Takže bylo, komu fandit. Povedlo se nám rozpumpovat celý stadión jinak poměrně chladných Švédů. Takovou atmosféru tu dlouho nezažili. Jinak jsme si taky vyzkoušeli, co znamená black out. Skoro dva dny nešly počítačové sítě v celém městě. Nešlo platit kartou a nechodil internet, což pro některý závisláky byla pohroma.“
Češi se věnovali ve Strömsundu svým motocyklům
Hlavní náplní pobytu ovšem byla ledová plochá dráha. „Trénink probíhal v poklidu,“ komentuje Radek Hutla. „Všichni si nastavili hlavně odpružení svých motocyklů a získali navíc něco fyzických sil. Po Novém roce se do Strömsundu opět vracíme, protože na zdejším stadiónu proběhne kvalifikace mistrovství světa.“
V ní budou Českou republiku reprezentovat Andrej Diviš a Lukáš Hutla.
Pardubice – 10. prosince
Během zimy pracoval na návratu mezi Tygry ze skotského Glasgow, avšak když nové angažmá nevyšlo, spustil naplno projekt dlouhé dráhy. A rozhodně nelitoval. Nebýt jeho výkonu v Mariánských Lázních, stupně vítězů by i nadále zůstávaly pro český nároďák nedostižnou metou. Ani na krátkých oválech neprožil špatný rok. Jeho vytíženost se na podzim ještě zvýšila zařazením mezi sportovce podporované CS MV, takže operaci kyčle svým způsobem bral jako jistou formu relaxace. Nicméně i toto je součástí plánu, protože Hynek Štichauer má ambice přepisovat historii, o čemž se můžete přesvědčit v dalším ze zimních exkluzivních rozhovorů magazínu speedwayA-Z.
speedwayA-Z: „Pro příští rok jsi náhradníkem finálové části mistrovství světa na dlouhé dráze. Této disciplíně ses hodně věnoval už letos. Neměl jsi britské angažmá a v Polsku jezdil za Rawicz jen sporadicky. Znamená to tedy, že se mění tvůj koncept celkového přístupu k plochodrážnímu závodění?“
Hynek Štichauer: „Můj přístup k plochý dráze je po léta stejnej‘. Potřebuju, aby mě to bavilo a motivovalo. Ať je to dlouhá nebo krátká, není rozhodující. Snažím se najít optimální cestu, abych byl spokojenej‘ a uživilo mě to. Přes zimu jsem chtěl do Anglie. Postavil jsem si dvě vybavení, ale chtěl jsem se vrátit do Glasgow. Nedopadlo to, tak jsem se chytil dlouhý dráhy, což jsem měl rozpracovaný už od roku 2015. To byla dlouhá ještě takovej‘ ťukaneček, jestli to půjde nebo ne. Jawa mi půjčila rám, našrouboval jsem tam nejsilnější motor z krátký. Vydřel jsem si sedmý místo v mistráku, dostal se do reprezentace, tím se to celé roztočilo. Anglický vybavení pořád mám, kdybych chtěl, moh‘ bych tam jít, ale příští rok bych se chtěl věnovat dlouhý dráze víc a pořídit si na to ještě lepší vybavení. Už jen ten náhradník je výzva, nemůžu tam přijet jako chudej‘ příbuznej‘. Na základě toho jsem už ani letos nekontaktoval žádné kluby v Anglii ani Polsku, což ovšem neznamená, že nechci jezdit krátkou. Speedway mě pořád baví. Nemůžu ale skákat z jednoho do druhýho, rok v Anglii, rok dlouhá, rok v Anglii. Letos mi to hlavně šlo tak nějak samo, když ti to jde, baví tě to a vyhráváš rozjížďky. Na trávě se trošku bojím, ale až získám zkušenosti, mohlo by se to zlepšit a myslím, že mě tam čeká hezká kariéra.“
speedwayA-Z: „Dlouhou dráhu jsi bral hodně vážně při mistrovství republiky v Mariánských Lázních. Už dlouho tě nebylo v depu vidět tak naštvaného a do sebe neprostupně uzavřeného, jako když ti zůstal v rukách černý Petr vyřazeného závodníka po dech beroucí bitvě ve finále B…“
V českém dlouhodrážním šampionátu mu chyběl do finále A jen kousíček
Hynek Štichauer: „Rozčílilo mě to! Motorka byla nějak nastavená. Já dodnes nevím, jak nastavit převodovku a tlumiče. To mě čeká, abych se to naučil. Doteď jsem na to jen sedl a závodil. Zdeněk Schneiderwind mi vždycky řekl nějaký fígle. Jednou jsme si zatrénovali v Mariánkách a pak se jel hned mistrák. Od startu mi to nešlo, moc jsem chtěl se dostat do áčka. Měl jsem od druhýho kola rychlejší motorku než Míša Škurla. Ještě jsem si o něj líznul a málem šel na kasu. A do toho ta šílená cejcha v Mariánkách… Takže jsem po závodech byl takovej‘ vykolejenej‘. Jak dál, uvidíme. Jestli Mariánky rozparcelujou nebo ne. Ale to by byla velká škoda. Je to paní dráha s velkým D.“
speedwayA-Z: „Nicméně druhý letošní závod v Mariánských Lázních ti rozhodně musel rozjasnit tvář. Jak už to bývá, před finále mistrovství světa družstev, bylo v Čechách více skeptiků než optimistů. Nicméně vy jste jim bronzem vytřeli zrak. Jak vzpomínáš na sobotu, kdy jsi chodil po depu s medailí okolo krku, kterou jsi půjčil jen Karlu Kadlecovi?“
S bronzovou medailí okolo krku na tiskové konferenci v Mariánských Lázních
Hynek Štichauer: „Z mý strany byl docela risk, že jsem se rozhodl jet dva dny předem volnej‘ závod na trávě v Marmande. Přijeli jsme domů, umyli motorky a ten večer ještě přijeli do Mariánek s jednou jawičkou od Markéty a druhou jawskou rámovinou bez motoru. Čekal jsem, že si budu moc půjčit motor od Bartha. Nestih‘ jsem ani první trénink, zaspal jsem. Vzbudil mě až Jirka Havlíček telefonem, že mi Káča zajistil motorku od Klause Gerdemanna. Řek‘ jsem jim jen, ať mi tam daj‘ moje řidítka a protáhnou to přejímkou. O tréninku mi nepadla úplně do ruky. Měl jsem horší časy než Míša Škurla. Ale jak jsem byl unavenej‘, nevnímal jsem prostředí ani tlak okolí. Nechával jsem si poradit od všech. Kdo mi, co řek‘, udělal jsem to. Za prvý jsem sám věděl prd, za druhý jsem na to neměl energii. Klaus Gerdemann s panem Drymlem mi tu motorku nastavili. Zpátky jeho řidítka, mělkej hák, jinou jedničku, trysku… Po tréninku jsme ještě sundávali hydraulickou spojku a dávali tam klasický lano. Pak se to povedlo a motorka jela úžasně. Byla škoda, že jsem odcházel na fyzičku. Tím jsem ještě tak tři body ztratil. Byl jsem nevyspalej a unavenej. Navic jsem ještě ve Francii dostal do tlamy. Jak se říká, čím blbější sedlák, tím větší brambory. Tohle letos v Mariánkách sedělo na mě. Hlavně to nebyli jen fanoušci, kteří tomu nevěřili. Já taky tvrdil, že když nebudeme poslední, bude to úspěch. Pak ale vyhraješ nad Francouzema a vidíš, že to jde. Mrzí mě, že jsme se spokojili s bronzem a nenatáhli se po stříbru. Ale musíš to brát s pokorou, kdyby mi někdo před závodem řek‘, že budeme třetí, odpověděl bych mu, že se zbláznil. Není všem dnům konec, v tomhle složení, když pánbůh dá a nikdo se nezraní, je potenciál a medaili můžeme udělat i jinde. Čert ví. Jestli se k nám ještě někdo z krátký nepřidá. Třeba znovu za pár let přepíšeme historii podruhé, ale musí bejt‘ ta správná konstelace hvězd.“
speedwayA-Z: „Jak jsme se již bavili, v sezóně 2017 budeš mezi dlouhodrážní elitou coby náhradník. Nechybělo mnoho a mohl jsi být stálým účastníkem. Postoupil jsi z kvalifikace v St. Macaire a nebýt poruchy v challenge v La Reole, jel bys semifinále. A tam by se děla vůle boží!“
V akci v Tayacu
Hynek Štichauer: „V La Reole jsem měl trošku smůlu. Je to úžasná dráha, líbila se mi. Měl jsem zase motorku od Klause. Myslím, že to byl jedinej‘ defekt za celou sezónu. Zrovna to přišlo v challenge. Zase si ale myslím, že je na mě brzo jet Grand Prix. Bylo by to asi velký sousto. Je to jeden z kariérních cílů se tam dostat, ale myslím, že pro ten příští rok by to bylo ještě brzo. V poslední jízdě mě v posledním kole předjel Fabriek, trochu jsem zvadnul, je to přece jen osm set, devět set metrů dlouhá tráva. To byla škoda. V podstatě jsem ztratil dvě jízdy. Hodně mi pomohl Martin Málek, přehodil celý zapalování i s rotorem, jinak bych tu motorku od Klause už nerozpohyboval. Pak jsem jednou špatně odstartoval, chyběl bod, abych jel semifinále, ale tak to je.“
speedwayA-Z: „V mistrovství Evropy jsi postupoval z Tayacu do finále ve Swingfieldu. Specifika britských travnatých drah jsi ochutnal již na pouťáku ve Wainfleetu o dva týdny předem. Jak na tebe jejich atmosféra působí?“
Neuvěřitelná atmosféra britské trávy na snímku z Wainfleetu
Hynek Štichauer: „Britská tráva nemá nic společnýho s trávou ve Francii. Nevím, jak to vypadá v Holandsku nebo Německu, ale v Anglii je to spíš podobný motokrosu. Každej’, kdo tam přijede poprvý, musí koukat jako švestka, jak tam Angličani jedou. Musíš bejt‘ fit, mít neuvěřitelnej‘ morál a jak říká trenér, musíš držet. Všude je nasráno od oveček, je to pastva, ráno vyženou ovečky, vykolíkujou dráhu a jede se mistrovství Evropy. Nehledě na to, že kulíš do nájezdu a pět metrů za provazem sedí děda Anglán v křesílku. Pořád na to nemám hlavu, abych jel tak rychle a dobře, jak je třeba. Ale musíš na to bejt‘ připravenej‘ a věřím, že se to povede, že ze sebe vymačkám ještě víc. Poacher byl horší než finále, delší a den předtím pršelo. Aspoň jsem ale věděl, co mě ve Swingfieldu čeká. Bylo to dobrodrůžo jet do Anglie na otočku na pouťák, ale věděl jsem, do čeho jdu. Chtěl jsem bejt‘ do osmýho místa v mistrovství Evropy, to se povedlo. A vážím si toho. Po třetím místě v Mariánkách je to pro mě druhej největší úspěch na dlouhý.“
speedwayA-Z: „Na pardubických extraligových hodech sis letos pochutnal neskonale více než loni. Hodně lidí za vaším triumfem vidí zejména Václava Milíka. Pravda, fungoval jako hasič průšvihů, nicméně on sám hodně vyzdvihoval celý tým. Jak to vidíš ty sám?“
Oslavy pardubického titulu
Hynek Štichauer: „Vašek vyzdvihuje tým, já bych zase vyzdvih‘ Vaška. Dělal body a byla to osoba, co ty závody rozhodovala. My tři si jeli svůj zlatej‘ standard, jednou byl lepší ten, podruhý ten. Vašek byl leader, jel všude k maximu. Podíl na titulu máme všichni, je to týmová soutěž, ale on z nás byl nejlepší.“
speedwayA-Z: „Novinkou extraligy 2017 bude, že se Aleš Dryml bude na vás chodit už jen dívat. Jaké to je, když odchází taková kapacita, která byla s tebou v týmu od chvíle, kdy tě Josef Laštovka poprvé povolal do extraligového družstva?“
V Pardubicích byl naposledy v extraligové sestavě s Alešem Drymlem
Hynek Štichauer: „Aleš je ikona. Dlouhou dobu byl kapitán jak Pardubic, tak nároďáku. Jeho poslední závod byl emotivní. Určitě nám bude chybět zkušenostma a konzistencí, kterou si posledních pár let držel. Ale tak to je. Všechno jednou končí. A myslím, že odešel na vrcholu a jeho odchod byl just in time.“
speedwayA-Z: „Po letech smůly ses v mistrovství republiky jednotlivců opět zapojil do hry o stupně vítězů. Nakonec jsi pátý, čtyři body od bronzu. Jak své umístění hodnotíš?“
V Plzni na cestě za pátým místem v mistrovství repubůoly jednotlivců
Hynek Štichauer: „Pozitivně. Je to jedna z věcí, co myslím, že se letos povedla. Závod v Praze jsem se z první zkažený jízdy zvedal nahoru, v Pardubicích si to naopak po dobrý první jízdě pokazil. V Plzni jsem měl problém s motorkou. Bylo po Zlatý přilbě, konec sezóny, motivace už nebyla taková. Obhájil jsem si tu svou pátou pozici a je to pro mě osobně úspěch. Máš tři příležitosti to vylepšit nebo zkazit, nikdo se nemůže vymlouvat, že neměl formu. Měl bych jet mistrovství světa a Evropy, což jsem letos byl jedinej‘, kdo takhle jel dlouhou a krátkou.“
speedwayA-Z: „Onen pověstný kousíček ti chyběl také v Praze, kdy jste spolu s Tomášem Suchánkem těsně nepostoupili do finálové části mistrovství republiky dvojic. Neviděl by ses radši v tandemu s Václavem Milíkem, s nímž jsi získal první titul v této soutěži pro Pardubice vůbec v Březolupech roku 2013?“
V pstrém souboji s Eduardem Krčmářem během mistrovství republiky dvojic
Hynek Štichauer: „Todle není otázka pro mě! To dělá manažer! Václav chce vyhrávat, sehnal si závodníka. Vyhráli, což je dobrá práce. My jsme si s Tomášem tak nějak zbyli. Čekali jsme, že to tak bude, nikoho to nepřekvapilo, nikoho to neurazilo. Kdybych byl lepší než Vašek, byl bych si vybíral já. Závod v Praze byl pokaženej‘ už od začátku. Měl jsem motor po servisu a Oloušovi se to zrovna moc nepovedlo. Víš, jak to je, když se to táhne od začátku. Odstartoval jsem na Simoťáka se Žagarem, ale z prvního výjezdu jsem už byl poslední. Nebyl to náš den.“
speedwayA-Z: „Byl jsi nejlepším Čechem při Zlaté přilbě města Pardubic. Ovšem u stupňů vítězů jsi nasadil kamennou masku drsného fousáče. O důvodech asi není nutno spekulovat, že?“
Nejlepším Čechem Zlaté přilby města Pardubice
Hynek Štichauer: „Já strašně chtěl to semifinále. Přilbu rád jezdím od začátku, máš šanci nastavit motorku. Zase mi to uteklo o bodík. Vždycky se to tu poslední čtvrtfinálovou rozjížďku zamotá. Někdo udělá pětku a přeskočí mě. To mi nevyšlo. Osobní cíl jsem si nesplnil. Nešlo mi o to bejt‘ nejlepší Čech. Samozřejmě mě to potěšilo, vážím si toho. Ale je to sakra škoda, chtěl jsem do malýho finále. Jestli pánbůh dá, a doufám, že jo tak příští rok i v kombinaci s dlouhou by mi ty motorky mohly upalovat ještě o něco lépe a mohlo by se tam povýst ještě něco víc.“
speedwayA-Z: „Příprava na novou sezónu se bude evidentně odvíjet od operace kyčle. Jak to bude probíhat?“
Hynek Štichauer v akci
Hynek Štichauer: „Myslel jsem, že si po sezóně trochu odpočnu, ale bylo to takový, že jsem měl dost práce, finišoval jsem v Tuff Builtu, kam chodím na brigádu, taky Sokolík z AH Bohemia mě nechal vydělat trochu peněz věšením reklam. Vyřizoval jsem si papíry k zaměstnání v centru sportu ministerstva vnitra, což byla taky dobrá pakárna. Jak je zvykem na konci sezóny, potkávám se se sponzorama, jednáme o podpoře na příští rok, a zaměstnávala mě i příprava reklamních dokumentací a fotodokumentací. Do toho trochu fyzická příprava, když jdeš na operaci fit, rekonvalescence je lehčí. Takže se i těším, až si v pondělí sbalím župan a půjdu si do nemocnice na pár dní lehnout. Udělám si home office, pak doufám, že zvládnu rekonvalescenci a na jaře budu zdravej a silnej jako nikdy. Začali jsme už trošku stavět motorky, mám to rozplánovaný, uvidíme, jak dopadnou penízky od sponzorů. Ale určitě se budu snažit vybavit se, co nejlíp to půjde. Na dlouhý ti to musí jet, ale na trávě jsem se přesvědčil, že to o motorkách tolik není. Musíš mít srdce a musíš jet kládu. Sebelepší motor ti je k prdu, když tam do nájezdu nepodržíš.“
Hynek Štichauer děkuje:
„Začal bych od mechaniků. To jsou lidi, co se mnou žijou a jezděj‘ šílený štreky v autě a v depu viděj, jak se to vyvíjí. Láďovi Kalinovi, co mi vytrh‘ trn z paty, když Partyzán odešel. I Partoškovi za půl sezóny, dokázali jsme spousta věcí. A Jirkovi Havlíčkovi, co se mnou byl na důležitejch‘ závodech. A Radimu Lamberskýmu, co byl takovej specialista na Francii. Pak bych chtěl poděkovat AMK Zlatá přilba, že mě letos dali víc příležitostí, pak AK Markéta a CS MV za podporu a technický zázemí na dlouhou dráhu. Jawě Divišov, že mi půjčili rámovinu na dlouhou. Oloušovi za motory. Přítelkyni Martince, že mi fandí a je na mě hodná. A naposledy partnerům, těm dlouhodobejm‘, i těm, co mám letos nový. Obrovsky děkuju, protože bez nich bych to nemoh‘ dělat: HT KOVO, AH Bohemia, VPSR, Broker Team, Realitní kanceláře Jork a Tuff Built. Ještě bych chtěl poděkovat Lucce Novákový a Ivanu Svědíkovi z tréninkovýho střediska ISTT, kde se připravuji už šest let plus Léně Konvalinové za veškerou fyzio péči. Musím poděkovat Honzovi Mroviecovi za správu facebookových stránek a Karolu Karáskovi za grafickou práci. Jsou to nadšenci, s kterými pracujeme na projektu Speedway Pro, ale o tom třeba až v dalším článku.“
Bronzová radost v Mariánských Lázních
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV), Mirek Horáček, Kiril Ianatchkov, Lenka Rejdová, Radim Lamberský a Antonín Škach
Madonna di Campiglio – 13. a 14. ledna 1996
Otázka, kdo byl prvním reprezentantem slovenské ploché dráhy na pódiu mistrovství světa či Evropy, má zdánlivě jednoduché řešení. Pohled na rozesmátého Martina Vaculíka, který v půli července roku 1997 dorazil jako divák na Městský stadión do Žarnovice na český přebor tříčlenných družstev se zprávou o vítězství v evropském semifinále devatenáctiletých, zůstal v paměti všech přítomných. Jenže ono to tak snadné není. Už v časech federálního státu si evropský vavřín přivezl Gašpar Forgáč. A Martin Vaculík ve chvíli svého lotyšského triumfu již měl za sebou světové pódium při juniorském šampionátu v Herxheimu. Prvními reprezentanty samostatného Slovenska na světových stupních vítězů se ale před dvaceti lety stali Moravané Jaroslav Gavenda ve Wiener Neustadtu a ještě před ním Jaromír Lach v alpském středisku Madonna di Campiglio.
Na počátku bylo prošlápnuté křídlo
I když jsme Jaromíra Lacha přestali vídat za řidítky plochodrážních motocyklů počátkem ledna 2005, kdy se k nám na zamrzlé dráze divišovského stadiónu vrátily po jedenáctileté přestávce závody na ledové ploché dráze, kopřivnický matador jezdí v jedné stopě i nyní ve svých dvaapadesáti. Zalíbení našel v enduru a to i včetně jeho extrémních forem. Proto by se dalo předpokládat, že mu první motocykl přistavily sudičky již ke kolébce. Chyba lávky!
V Berlíně roku 2002 pózuje Jaromír Lach už s českou vlajkou na vestě, avšak svého největšího úspěchu v ledařském MS dosáhl coby reprezentant SMF
„Byl jsem vášnivý modelář,“ uvádí sám všechno na pravou míru. „Žili jsme v rodinném domku a já si ve sklepních prostorech lepil letadla. Jednoho dne jsem sušil křídlo v prádelně. Otec něco hledal a šlápnul mi do něj.“
A tak se někdy okolo poloviny sedmdesátých let u Lachových v Dobroslavicích, vesničky u Ostravy přestal otáčet svět. „Přišel jsem ze školy,“ pokračuje Jaromír Lach. „A viděl, že mám rozšlápnuté křídlo. Naštvalo mě to, tak jsem všechny modely naplnil benzínem a zapálil je. Mamka brečela, ať to nedělám.“
Jenže benzín měl sehrát svou roli v životě Jaromíra Lacha i poté, co v letech své školní docházky zapálil letku svých modelářských výtvorů. „Bylo mi nějakých třináct a sehnal jsem si Stadióna,“ dostává se k prvnímu motocyklu svého života. „Otec byl motoristicky založený. Líbilo se mu to, ale jen do té doby, než se mu začal ztrácet benzín (smích).“
Jeden moped ovšem závodníka ještě nedělá. „Z jednoho Stadióna jsem jich měl najednou sedm,“ usmívá se Jaromír Lach. „Dokonce jsme udělali i motokrosovou verzi. Postupně jsem se přes Pionýry dostal k motokrosovým motorkám. Bydlel jsem v Dobroslavicích a jezdil v motokrosovém klubu v Hlučíně.“
Ledařská osa Ostrava – Kopřivnice – Hlučín
Hlučín, městečko poblíž Opavy, které po první pruské válce roku 1742 připadlo na bezmála tři století Prusku, figurovalo v plánek kopřivnického klubu coby dějiště ledařských závodů. Jenže to bylo až počátkem devadesátých let. Přesto však mělo kariéru mladého motokrosaře nasměrovat směrem k ploché dráze. Avšak pojďme popořadě, jak plynul čas.
Už v dětství si Jaromír Lach usmyslel, že bude závodit s ledařským motocyklem
„V nějakých mých dvanácti letech jsme byli na výstavě techniky v Ostravě a byl tam divišovský stánek, kde měli plochodrážky,“ líčí Jaromír Lach, kterak se prvně potkal na vlastní kůži s plochou dráhou. „A taky ledovku. Já se jí strašně bál. Vzal jsem si prospekt, přilepil jsem si ji nad postel a každej‘ den se na ni díval. Jak jsem se jí bál a dorůstal jsem, dal jsem si za cíl, že jednoho dne na ní budu jezdit.“
Jenže o devatenáctiletého Jaromíra Lacha se zajímala vojenská správa, jež mu na dva roky střihla zelené sukno. „Přesvědčení sílilo,“ říká Jaromír Lach, že se ani po 730 dnech vojančiny z ledového snu neprobudil. „Až jsem se vrátil z vojny, kamarád mě nasměroval do kopřivnického klubu, kde by tu ledařskou motorku měli mít. Přijel jsem sem, doporučení jsem měl na Emila Ondrašíka. Zkontaktoval jsem ho na stadiónu a řek‘ mu, že bych chtěl jezdit ledy. On se usmál, abych se prý nejdřív svez‘ na škvárovce. Vysvětlil mi, že kdo zvládne škvárovku, zvládne i ledovku.“
Argumenty kopřivnického plochodrážníka zněly uším motokrosaře dychtícího po ohřebovaném speciálu logicky. „Měl jsem s sebou motokrosové věci a on mi nabídl, ať se svezu hned,“ vrací se Jaromír Lach ke dni, v němž potkal plochou dráhu. „Půjčili mně motorku. Za jedno kolo jsem asi čtyřikrát spadnul. Z motokrosu jsem byl zvyklej‘, že když se padá, musí se držet spojka. Takže jsem jel dál, než mě zastavili. Mysleli, že se jen svezu, ale já už chtěl jezdit smykem.“
Jaromír Lach se záhy dočkal i vysněného ledařského speciálu. „Při dalším setkání v Kopřivnici padlo, že ledařskou motorku má Petr Kroček,“ pokračuje Jaromír Lach. „Byl to dobrej‘ motokrosař a chtěl jezdit i ledy. A bydlel v Hlučíně.“
Motokrosař v plochodrážním ráji
Nicméně Jaromír Lach musel své ledařské ambice ještě odložit, avšak záhy si jeho jméno začali psát do svých programů návštěvníci podniků na klasické ploché dráze. Polovina osmdesátých let nezastihla tým AMK Tatra Kopřivnice ve zrovna oslnivé fazóně. Devět let po svém vyřazení z extraligy se propadl až na samotné dno druhé ligy 1985.
Jaromír Lach (druhý zleva v zadní řadě) v dobách, kdy začal koketovat s plochou dráhou
Deset bodů Zdeňka Tesaře, v němž by ovšem tehdy nikdo nehledal budoucího světového finalistu, z červencového Zohoru bylo pro ostatní kopřivnické závodníky nedostižným výkonem. Z druhé ligy se Kopřivnice dostala, až po jejím sloučení s vyšší divizí. Avšak ani v první lize nehrál tým ze severní Moravy první housle.
„Po asi třech návštěvách v Kopřivnici mi už dali škvárovku motorku,“ vrací se Jaromír Lach do oné doby. „K tomu byly náhradní díly, ať si to opravím a příště už přijedu se svou motorkou. Do té doby jsem si v motokrosu všechno platil sám a najednou mi dali všechno včetně paliva! To bylo neuvěřitelné!“
Roku 1987 se do československé první ligy prvně zapojil i Jaromír Lach. O historii sportu levých zatáček měl jen malé povědomí. A tak se dodnes traduje historka o jeho souboji s Alešem Drymlem při prvoligovém klání ve Svitavách. Pardubický velikán kvůli možnosti startů v zahraničí musel oželet nejen reprezentaci, ale také republikové šampionáty. První liga s vestou svazarmovské Zlaté přilby proto byla východiskem. A když od něj Jaromír Lach dostal za vyučenou, v depu všechny pobavil hláškou, že ten Dryml je asi nějakej‘ dobrej‘.
Emil Ondrašík, který poprvé posadil Jaromíra Lacha za plochodrážní řidítka, od něho právě ve Větřkovicích v únoru 1997 dostal láhev šampaňského – na snímku jsou dále Tjitte Bootsma, Stanislav Dyk, dlouholetý funkcionář Rudolf Duda a Milan Špinka
„Začínal jsem se škvárou,“ odvíjí však Jaromír Lach niť našeho vyprávění směrem k ledovým oválům. „Zajel jsem do Hlučína za tím Kročkem a motorku našel pod okapem úplně rezavou. Postupně jsem si ji pomaličku oživoval, byl to hodně starý dvouventil, co možná pamatoval ještě Švába.“
Úspěšný závodník však mnohdy potřebuje také šikovné ruce, které Jaromír Lach měl, a ochotu experimentovat. „Motorka s hřebíkama byla,“ připouští, že získání motocyklu bylo teprve jedním z prvních kroků, aby se posadil do jejího sedla. „Duše ale byly popraskané a já nevěděl, jak se sundává plášť. Tak jsem kolem omotal drát a začal jezdit. Nevěřil jsem, že to na ledě drží, ale drželo. Mezitím jsem jezdil škváru, ale všechno se mělo výrazně změnit.“
Z kbelského letiště na Sibiř místo Londýna
Bod zlomu přišel s rokem 1990. V říjnu se AMK Čakovice postaral o dodnes málo doceněné pokračování mistrovství republiky na travnaté dráze. Jeho předchozí dva ročníky viděl Vysoký Chlumec. Nicméně čakovičtí organizátoři využili plochu sportovního letiště ve Kbelích ke stavbě improvizované dráhy, která umožnila použití klasického rozpisu pro dlouhé ovály.
Zatím poslední šampionát na travnaté dráze ve Kbelích – zleva Jaromír Lach, Jan Hruška a Václav Milík
Místo dvaceti jízd po čtyřech účastnících jako doposud se do boje o mistra republiky pustila osmnáctka borců, kteří na rošt jezdili po šesti, a jejichž souboje gradovaly až ve finále. Navíc po dvojici víkendových závodů v sobotu a neděli projevila Československá televize zájem o další přímý přenos. A tak se na trávu do Kbel vypravili závodníci potřetí.
Jan Schinágl sice ve finále druhého závodu upadl, avšak v tom třetím dokázal svou ztrátu od Václava Milíka snížit natolik, že se finálová rozjížďka stala nejen jejich duelem o vítězství v závodě, ale i o titul. Otec současného českého šampióna dal do hry úplně všechno, takže zlato připadlo jemu. Bronzu se zmocnil Daniel Boháč, ovšem nejvíc na sebe upozornil právě Jaromír Lach. Doposud prakticky bezejmenný kopřivnický závodník ani jednou nechyběl ve finále a v celkovém součtu mu patřila neuvěřitelná čtvrtá příčka!
„Když jsem jel trávu ve Kbelích, nikdo o mě nevěděl,“ vypráví Jaromír Lach, který ovšem sám tehdy netušil, že jej poslední travnatá dráha na českém území nasměruje směrem k vysněným ledům. „Milan Špinka mi tam řek‘, že bych moh‘ jet na soustředění na Sibiř. Jenže já měl nabídku od Angličanů, abych jel do Wembley veterány, byl to poslední rok, než stadión začali překopávat jen na fotbal.“
S veteránem u pásky ve Svitavách v září 1994
Pětice britských nadšenců, jejichž hlavou byl Mike Coombes z Oxfordu, se v sedlech historických motocyklů divákům v Československu představila už v devětasedmdesátém při Zlaté přilbě SNP v Žarnovici. „Přijeli za mnou do Kopřivnice,“ říká Jaromír Lach, který jejich startovní pole při žarnovickém závodě doplnil. „A já jim tady s jejich Douglasem ukazoval australský styl, a že jde jezdit s nohou vzadu.“
Po pádu železné opony nestálo cestě Jaromíra Lacha do anglické metropole nic kromě pozvánky na soustředění ledařů. „Měl jsem se rozhodnout jestli Wembley nebo Sibiř,“ usmívá se Jaromír Lach. „Hodně lidí mi dodnes říká, že znají hodně šílenců. Ale blba, co si vybral Sibiř místo Londýna, jen jednoho (smích).“
Bez medaile, o tři body od titulu
Kariéra nového ledaře byla nastartovaná. „Jel jsem k Mílovi Vernerovi do Dobrovice pro motorku,“ dostává se Jaromír Lach k období, kdy se jeho dětský sen o závodění s ošklivě zubatou motorkou měnil v realitu. „Bleskově jsem ji musel připravit na leteckou přepravu do Ruska. Pomoh‘ mi Petras (notoricky známá přezdívka Jiřího Petráska – pozn. redakce). S tím jsem začal. A pak mě pod svoje křídla vzal Standa Dyk.“
Svratouch, únor 1991, stupně vítězů druhého mistrovského závodu sezóny: zleva Jiří Hurych, Stanislav Dyk a Jaromír Lach
Ze svého prvního opravdového svezení na ledě si odnesl vskutku přehršel neskutečných zážitků. „Po listopadu 1989 se na nás na Sibiři dívali jako na vrahy, že jsme se vzbouřili proti nim,“ svěřuje se. „V Krasnojarsku brali jen Antona Klatovského a Standu Dyka. Bylo to v prosinci, zpátky nastal problém, že nemohli sehnat kerosin do letadla. Nevěděli jsme, jestli vůbec stihneme Vánoce.“
Hlavní účelem cesty bylo však rozjezdit se před sezónou a to se Jaromíru Lachovi povedlo náramně. Premiéru v mistrovství republiky na Dolním rybníku ve Svitavách proměnil v zisk osmé příčky. Ovšem o týden později ve Svratouchu si už šel na pódium pro zelený věnec. Antonín Klatovský sice ovládl Svitavy, ovšem Svratouch vynechal, protože ve stejný den startoval v mistrovství světa v Chemnitzu, jenž se ještě o tři čtvrtě roku dříve jmenoval Karl Marx Stadt.
Hostování za Racek v extralize 1993: vzadu Rostislav Bureš, Jiří Bouček, Jaromír Lach, Petr Popelka, Jiří Šťovíček, Radomír Semala, vpředu Richard Berger a Drahoslav Sauer
Titul dobyl Stanislav Dyk, na post vicemistra se vyhoupnul nadějný junior Jiří Hurych, zatímco bývalý silničář Vladislav Kunc uhájil bronz před Jaromírem Lachem o pouhý bod. Napřesrok skončil Jaromír Lach pátý a vyjel si místo v mistrovství světa anno domini 1993.
„Dostal jsem šanci, ale skončil jsem poslední,“ vypráví Jaromír Lach o své účasti při kvalifikačním kole v italském letovisku Madonna di Campiglio. „Byl jsem vykulený, kde to vlastně jsem.“
Nicméně na domácí scéně mu všechno zpočátku hrálo do karet. Třetí den roku devadesát tři svíral okolí Větřkovické přehrady až sedmnáctistupňový mráz. Kdo si kvůli teplé klobáse sundal rukavice, mrazu za nehty se zbavil až doma. Přemrzlý led svědčil nejlépe Antonínu Klatovskému, který už tehdy disponoval odpruženým rámem.
Jaromír Lach skončil druhý. V termínu dalšího závodu ve Svratouchu dali Antonín Klatovský a Stanislav Dyk, v Kopřivnici třetí, přednost lukrativnějšímu startu na pouťáku ve Steingadenu. A Jaromír Lach byl šmahem hlavním favoritem na titul. Vysočina dala ledařům poznat svou přívětivou tvář, teploměr ukazoval přesně tolik dílků jako o čtrnáct dnů dříve v Kopřivnici, avšak v plusových hodnotách. A Jaromír Lach měl prožít den blbec.
Na úvod špatně odstartoval, v rozjížďce s číslem osm zůstal stát kvůli povolené matici osy zadního kola a na konec inkasoval nulu. Se sedmi body skončil sedmý, zatímco neporažený Jiří Petrásek nakročil ke svému prvnímu titulu. Ve Svitavách jej potvrdil, zatímco Jaromír Lach prohrál jen se Stanislavem Dykem. Přesto na něho žádná medaile nezbyla, od bronzového Vladislava Kunce jen dělil bod, od stříbrného Martina Patáka dva. A novopečený šampión mu unikl jen o tři body.
Licence cizí federace východiskem
Ztráta mistrovského titulu Jaromíra Lacha pochopitelně mrzela, obzvlášť došlo-li k ní díky bodovému rozdílu, který představuje vítězství v jedné jediné jízdě. „Ve Svratouchu mě vypadla v poslední zatáčce před cílem osa zadního kola,“ povzdechne si. „Tři body mi chyběly a přišel jsem o titul.“
V srpnu 1995 se Jaromír Lach dostal na titulní stranu novin Speedway Info, jediného měsíčníku, který doposud u nás o ploché dráze vůbec kdy vycházel
Nicméně tehdy depem neduněly žádné rány a to nejen, protože na louce u rybníka nebylo, do čeho kopnout. „Mechanik Lumír (Morys, dlouholetý předseda kopřivnického klubu – pozn. redakce) z toho byl nešťastný,“ komentuje Jaromír Lach. „Ale já vždycky zastával názor, že za všechno si může jezdec sám. Já na tom jedu, já si rozbiju hubu. Je pravda, že jsem měl mechanika jen jako řidiče a pak na roztlačování.“
Jenže ztráta medaile se v kariéře Jaromíra Lacha projevovala i nadále, protože se pro něho nenašlo místo v reprezentaci ani pro sezónu 1994, ani 1995. „V té době rozhodoval Milan Špinka a asistoval mu Tonda Klatovský, toho uznávám nejvíc,“ přibližuje Jaromír Lach okolnosti první půle devadesátých let. „Oblíbeným termínem pana Špinky byly momentální forma a výsledky z minulých let. Podle toho se rozhodoval a mně řekl buď jedno, nebo druhé.“
Prokázat momentální formu nebylo snadné. Ledařských závodů nebylo nazbyt již před dvaceti lety. Kopřivnický klub plánoval pořádat dva mistrovské podniky, když kromě Větřkovické přehrady našel vhodnou lokalitu v již zmiňovaném Hlučíně. Jenže zimy byly v letech 1994 a 1995 mírné, takže se šampionát dočkal nucené přestávky.
Jaromír Lach překročil třicítku a nechtěl ztrácet závodnický čas. Jako východisko se nabízelo vzít si licenci jiné národní federace. K tomuto kroku se jako první uchýlili silničáři a motokrosaři z Jihoafrické republiky, jejichž vlast byla ostrakizována kvůli politice rasové segregace. Stále častěji hovořili o hodinách, které museli trávit na hranicích zemí nejen komunistického bloku, ale kupříkladu také Francie či Finska.
Zdeněk Repiský reagoval na žádost Jaromíra Lacha o slovenskou licenci pozitivně
Angličan Andy Cusworth či Dán Kristian Praestbro zase našli motiv pro starty s německými licencemi v tvrzení, že kontinentální část kvalifikace mistrovství světa jednotlivců je jednodušší. Záhy však narazili na tvrdou realitu, když se nedostali ani do semifinále. O poznání úspěšnější byli až v devadesátých let Marvyn Cox a Simon Wigg, který závodil s nizozemskou licencí, aby měl víkendy klid od ostrovní ligy a mohl se soustředit na kontinentální pouťáky na dlouhé a trávě.
„Mapoval jsem, kdo nemá ledaře,“ vypráví Jaromír Lach o svém počínání najít federaci, jež by byla schopná mu zajistit místo ve světovém šampionátu na ledě a pokud možno i v evropském na trávě. „V Anglii se jednou za čas objevil exot na ledech. V tu dobu neměli jezdce, ale můj dopis zůstal bez reakce. Poláci mlžili, možná ano, možná ne.“
Kaše a snobové
Další na řadě byla Slovenská motocyklová federace. Předseda její plochodrážní komise Zdenek Repiský usedl v úterý 12. září roku 1995 ke svému psacímu stroji. Na jeho klávesnici vyťukal krátký dopis, v jehož řádcích potvrdil, že by start Jaromíra Lacha s licencí SMF byl možný, nicméně opatrně se vyptával na podmínky.
Dva týdny po návratu z Madonny di Campiglio se Jaromír Lach prohání po zamrzlé hladině Dolního rybníku ve Svitavách
„Nevěřil jsem tomu,“ připouští Jaromír Lach, že po krachu jednání s Angličany a Poláky nebyl před kontaktováním Slováků přehnaně velkým optimistou. „Ale překvapivě svolili. Bylo to ale za podmínky, že po nich nebudu chtít vůbec nic. Jenom tu licenci a místo v mistrovství světa na ledech a v mistrovství Evropy na trávě.“
Co v Žarnovici slíbili, beze zbytku splnili. Jaromír Lach dostal místo v italské Madonně di Campiglio, kde před třemi lety vybouchl jako teplá láhev šampaňského. Ke všemu týden před odjezdem mu v prvním závodě českého mistrovství republiky nevyšlo vůbec nic. Mrznout začalo zničehonic a on mohl testovat motocykl až ve vlastním závodě ve Svratouchu.
Za těchto okolností se nikterak nepodivoval nad dietním ziskem čtyř bodů a celkovému jedenáctému místu. Chmurné myšlenky před cestou do Itálie umocňoval fakt, že letovisko v brentských Dolomitech nabízelo služby v cenách, které amatérskému plochodrážníkovi připomínaly hodnotu výnosného opiového pole. Proto se rozhodl nechat celý svůj tým doma. Své zelené Ducato dovedl jen do Olomouce, kde se nalodil do dodávky Stanislava Dyka, s nímž se dělil o náklady.
„V Madonně jsem byl podruhé,“ vrací se Jaromír Lach ke kvalifikačnímu kolu ledařského mistrovství světa před dvacet lety a připouští, že by v Alpách rozhodně nečekal podobné trable s ledem. „Bylo hodně teplo. Měli problém s ledem, svítilo sluníčko a bylo teplo. Nemohli jsme ani trénovat, jen jsme před první jízdou měli po dvou kolečkách a šli rovnou na start, ať ten led vydrží. Ale nevydržel…“
Sobotní program končil po třech sériích a Jaromír Lach prohrál jen se Stanislavem Dykem. „Místo ledu to byl vyloženě motokros,“ přibližuje detaily. „Šlo o to, abys měl odvahu a s motorkou nespad‘. Kašovitá trať, začaly se dělat díry. Museli přerušit závod a zasypávali díry chemií, co přivezli v pytlích, aby se to spojilo.“
Druhý den nabídl přesně tu samou podívanou. „Mně nikdy nejela motorka, ale hřebíky mi na té kaši seděly,“ popisuje Jaromír Lach. „Byl jsem schopný udržet se u lajny a ty kluky předjíždět. Nešly mi starty, to už ale jistě nevím.“
V neděli Jaromír Lach prohrál opět jen se Stanislavem Dykem. „Moh‘ jsem porazit i jeho, ale nechtěl jsem ho předjet,“ říká kopřivnický závodník dnes. „Byli jsme kamarádi a nechtěl jsem ho porazit. Ještě si vzpomínám, že horší publikum jsem už nikde jinde nezažil. Byli tam jen hosté z hotelu, seděli na lehátkách, opalovali si huby a na nás se dívalo jen asi šest lidí. To je snobská oblast, kam se jezdí za turistikou a lyžováním.“
Světové pódium
Po sobotě byl Jaromír Lach třetí, protože vedle Stanislava Dyka nepoznal hořkost porážky ani Viktor Sidorenko. V neděli se však běloruský závodník propadl na třetí příčku. A Jaromír Lach vyskočil na druhý stupínek pódia a stal se prvním zástupcem Slovenské motocyklové federace na stupních vítězů plochodrážního závodu ranku mistrovství světa vůbec.
Jaromír Lach v rozhovoru s Antonínem Klatovským
„Když jsme se se Standou vraceli, dostali jsme se na signál českého rozhlasu,“ vybavuje si Jaromír Lach. „Hlásili, že Standa měl velký úspěch, a že do semifinále postoupili i Petras, Paty a Vatikán. O Slovákách nic. Tehdy se říkalo, že Slováci jsou nacionalisti, ale Češi jsou to samé.“
Svého úspěchu si dodnes považuje, avšak na druhou stranu kvůli němu nestrká nos až do oblak. „Nebylo to žádné extra vítězství,“ stojí oběma nohama na pevné zemi. „Podmínky nebyly regulérní a byla to shoda okolností. Ale je pravda, že se historie neptá a každý si přečte jen výsledkovou listinu.“
Pouťák ve St. Johannu v roce 2001
Z Madonny di Campiglio postoupil Jaromír Lach do semifinále v Assenu. Cestou do Holandska před branami divišovské Jawy jeho zelený ledařský speciál obdivoval i sám Simon Wigg vracející se z tradiční předsezónní tiskové konference s továrními závodníky, který se do Assenu jezdil dívat rok co rok.
Ovšem v Holandsku řešil Jaromír Lach patálie s tlumiči. Navíc po krkolomném pádu Vladislava Kunce, jemuž v plné rychlosti na rovince uletěla spodní část přední vidlice i s kolem, si technický komisař na české závodníky zasedl. A kopřivnickému ledaři zakázal startovat s pneumatikou, kterou si na Assen připravil.
S licencí SMF Jaromír Lach startoval posléze i dalších dvou letech. „Bylo zajímavé, že další sezónu po Madonně mě sám pan Špinka kontaktoval, ať jedu za Čechy,“ usmívá se. „Pak jsem za ně jezdil, něco jsem už uměl, ale stejně mi ujížděl vlak.“
Na domácím ledařském kolbišti napořád bez medaile
Ve Francii mu roku 1998 dokonale vybílili dodávku, když si z ní na dvacet minut odskočil s manželkou na pláž. Skončil s trávou a v následujícím roce jel naposledy i na krátké dráze. Soustředil se na ledy, avšak s nimi mu paradoxně kolidovala dakarská rallye, jíž několikrát absolvoval coby doprovodný motocyklista.
Leden 2005, Jaromír Lach v Divišově objíždí padajícího Josefa Šišku
„Bez závodů jsi neměl šanci,“ připomíná Jaromír Lach soustavný nedostatek ledařských závodů. „Jezdil jsem mistrovství světa bez přípravy. Klatováci nebo Petras jezdili do Ruska, později do Švédska. Když jsme se potkali na dráze, byli o půl sezóny dál. Pokud jsi chtěl postoupit, musel jsi bojovat. Já se ale předtím třeba jen jednou svezl na přehradě a vyzkoušel si kola.“
Medaile v ledařském mistrovství republiky nebyla Jaromíru Lachovi nikdy souzena. V únoru 1997 ji měl opět na dohled. Jenže ve dvoudenním klání na Větřkovické přehradě mu Antonín Klatovský v dodatkové jízdě sebral bronz. Nutno dodat, že starší, protože v šampionátu debutoval i jeho stejnojmenný syn.
Předloňská emotivní oslava padesátin na Letním stadiónu v Kopřivnici – u pásky se Zdeňkem Tesařem
Jistě není bez zajímavosti, že o pouhopouhý bod za ním zaostal jakýsi Franz Zorn, tehdy ještě neznámý Rakušan. Když se účastníci rozjížděli v neděli večer do svých domovů, žádný z nich netušil, že příští ledy u nás budou až po osmi letech v Divišově. Během nich se Jaromír Lach představil fanouškům v roli plochodrážníka naposledy.
„Ledy je sport pro exoty,“ uvažuje. „Málo se svezeš, hodně se nacestuješ a moc času strávíš i v dílně. A hlavně je zima. Každopádně jsem rád, že jsem neměl za ty roky z ledů žádné zranění. Anděl Strážný měl hodně práce, ale vždycky to dobře dopadlo. Takže taťkovi můžu poděkovat, že jsem se dostal k motorkám a neskončil se zalepenýma rukama. Nejsem věřící, jsem ateista, díky Bohu, ale věřím na osud.“
Rekord bez epilogu
Již v dubnu 1996 se postavil na stupeň vítězů mistrovství světa také Jaroslav Gavenda při předkole šampionátu jednotlivců ve Wiener Neustadtu, který měl také licenci SMF. V tu dobu si Martin Vaculík sfouknul narozeniny se čtyřmi svíčkami, aby posléze našel zalíbení v otcových plochodrážních videokazetách a nakonec sám začal přepisovat slovenskou plochodrážní historii.
Ovšem výsledek Jaromíra Lacha z Madonny di Campiglio zůstává ve statistikách v zemi našich východních sousedů jako rekord podnes. A to nejen, protože nikdy předtím, ani poté neměla slovenská plochá dráha svého zástupce v mistrovství světa na ledě. Natož pak na pódiu.
Jaromír Lach se stříbrnou medailí v depu v letovisku Madonna di Campiglio
kvalifikační kolo MS na ledové dráze 1996 – Madonna di Campiglio:
1. Stanislav Dyk (CZ) 18, 2. Jaromír Lach (CZ – SMF) 16, 3. Viktor Sidorenko (BY) 15, 4. Eduard Ivankov (RUS) 14, 5. Jürgen Liebmann (D) 13, 6. Jiří Petrásek (CZ) 13, 7. Martin Paták (CZ) 12, 8. Vladislav Kunc (CZ) 10, 9. Michajl Popov (LAT) 9, 10. Graham Halsall (GB) 7, 11. Gert Lampe (NL) 6, 12. Harald Mössmer (D), 13. Benny Winiger (CH) 3, 14. Sergej Fjodorov (RUS) 2, 15. Tony Carey (IRL) 1, 16. Frits Jansma (NL) 0
Reprezentační slovenský primát drží Gašpar Forgáč:
Gašpar Forgáč byl prvním Slovákem na stupních vítězů závodu evropského šampionátu
Prvním plochodrážníkem slovenské národnosti na stupních vítězů podniku ranku mistrovství světa či Evropy se stal Gašpar Forgáč. Stalo se tak v neděli 10. května 1987 při kvalifikačním kole evropského šampionátu juniorů v maďarském městečku Nyíregyháza. Žarnovický závodník skončil třetí, aby posléze přes semifinále na domácím ovále postoupil až do finále v Zielonej Goře, kde mu patřilo senzační šesté místo.
Šampionát do jednadvaceti let se svého povýšení na mistrovství světa dočkal až napřesrok. Jaromír Lach se proto stal prvním reprezentantem Slovenska na pódiu závodu ranku světového šampionátu nejen od vzniku samostatného státu k 1. lednu 1993, ale v celé historii vůbec. O zhruba čtvrt roku později jej následoval Jaroslav Gavenda svým triumfem v předkole mistrovství světa jednotlivců ve Wiener Neustadtu.
Pawel Hlib, Chris Holder a Martin Vaculík na stupních vítězů v Herxheimu v dubnu 2007
Prvním reprezentantem slovenské národnosti samostatné Slovenské republiky na pódiu mistrovství světa byl Martin Vaculík. V neděli 22. dubna 2007 porazil v rozjezdu o třetí příčku po prvním kole světového šampionátu juniorů v německém Herxheimu Fritze Wallnera a na stupních vítězů se mohl fotit s vítězným Chrisem Holderem a druhým Pawlem Hlibem.
Foto: archív Jaromíra Lacha, archív autora, archív Jana Hrušky, Karel Herman, Pavel Fišer, Lubomír Hrstka a Miroslav Klimsza
Praha – 15. prosince
Včerejší večer patřil v pražském Paláci Žofín slavnostnímu Zlatému večeru motoristického sportu. Hlavním tahákem bylo vyhlášení anket Zlatý volant, jenž se z původní čtenářské ankety měsíčníku Motoristická současnost stal díky čtyřicátému ročníku stálicí motoristické společenské sezóny, Zlatá řidítka a Zlaté oko. Nechyběl ani Václav Milík, jehož ovšem na stupně vítězů doprovodila další trojice mužů známá z plochodrážní prostředí
Exkluzivním hostem se stal Mika Häkkinen
Exkluzivním hostem se stal Mika Häkkinen, který se svého času se svým McLarenem dočkal dvou titulů světového šampióna ve formuli jedna. Předával zlaté volanty, aby si sám jeden odvezl domů. Jistě není bez zajímavosti, že jediným dalším cizincem, jemuž se podobné pocty dostalo, byl jeho největší rival Michael Schumacher.
Zatímco automobiloví závodníci mají své kategorie podle svých disciplín, jejich motocyklové kolegové soutěží pouze v anketě Zlatá řidítka. Nejvíce bodů v hlasování motoristických žurnalistů, v němž má svůj hlas také magazín speedwayA-Z, získal silničář Jakub Kornfeil, osmý v letošním Moto3.
Nasbíral takřka o sto bodů více než soutěžák Jaromír Romančík, za nímž o pouhých pět bodů zaostal Václav Milík. Další v pořadí brali jen zlomek bodů nejlepší trojice. Cenou Františka Šťastného byl do pomyslné síně slávy československého motocyklového sportu uveden Jaroslav Falta, jemuž jen neférové podmínky ve švýcarském Wohlenu v roce 1974 sebraly titul světového krále motokrosových dvěstěpadesátek.
Vzhledem k faktu, že hlavními partnery ankety Zlatá řidítka byly společnosti Fuchs Oil, MPM a Jawa, ceny předávali také Jan Cholenský, Michal Stárek a Josef Resner.
Jaromír Romančík, Jakub Kornfeil a Václav Milík ve společnosti Josefa Resnera, Jana Cholenského a Michala Stárka
Praha – 16. prosince
Strategie extraligových manažerů byla letos v podstatě hodně čitelná a v zásadě se opírala o silného náhradníka. Výjimkou nebyl ani Lubomír Vozár. Mohli jste se sázet, že v jednom případě nahradí Josefa Nováka Václavem Milíkem. A že český šampión bude fungovat jako patřičná prevence rizika nějakého průšvihu, případně jako garance udržení vedoucí příčky či v horším případě úspěšné ofenzívy na čelo. Nicméně příští rok již nepůjde tolik kouzlit s náhradnickou pětkou a to nejen, protože tým už může mít náhradníka jen za předpokladu čtyř mužů v základní sestavě, a že se soutěž vrací ke startovním číslům od jedničky až do dvacítky.
Za juniora jen junior
Návrh nahrazovat juniora jen juniorem by se mohl pro Prahu ukázat dvousečným už v sezóně 2018
Praha se již koncem listopadu pokusila více otevřít extraligová vrátka pro juniory. Nepodařilo se jí prosadit dva povinné závodníky mladší jednadvaceti let. Natož pak povinného českého mladíka do výběru Žarnovice, jehož by tam tak či onak brali spíše jako okupanta. Nicméně jeden junior, jehož musí tým mít v sestavě, může být nově v rozjížďkách s čísly tři až dvacet nahrazen výhradně jiným juniorským závodníkem.
Pražané svůj extraligový start zvažovali až do konce povolené lhůty v půli prosince. Jedním ústupkem ze strany ostatních soupeřů je výjimka z tohoto pravidla pro družstvo, které má ve své sestavě na závod dva juniorské závodníky. Je ovšem limitována výhradně na poslední sérii nominovaných jízd. A pro Markétu může být dvojsečné, že úpravy povinných startů juniora platí nejen příští rok, ale i v sezóně 2018. V ní už totiž Zdeněk Holub a Michal Škurla budou seniory.
Na ovál maximálně dvakrát za sérii
Kousek Lubomíra Vozára, jemuž Václav Milík třemi triumfy v poslední sérii vyhrál celý mítink, stál za úpravou pravidel pro rok 2017.
Vzhledem k účasti Speedway Clubu Žarnovica jsou na jednu roveň postaveni držitelé licencí AČR a SMF, což už v minulosti bylo obvyklé pro přeborová klání s účastí Slováků či Němců. Novinkou, kterou divák nepostřehne, je povinné hlášení sestav čtyřiadvacet hodin na určenou e-mailovou adresu Petra Moravce. Letos psali manažeři domácímu pořadateli, avšak vynořily se zádrhele. Nicméně domácí tým dostane zbývající startovní listinu před tím, než jeho kouč nahlásí svá vlastní jména.
Ovšem další antimilíkovsky naladěné reglementy možná fanoušci poznají, protože mohou učinit závod průhlednějším a zbavit jej kouzla dramatického zvratu. V sérii jízd totiž žádný závodník nesmí startovat ve více než dvou jízdách. Protože se třikrát během jediné série objevil pouze Václav Milík letos v září ve Slaném, neměly kluby problém akceptovat nápad Tomáše Topinky.
Ke všemu se limit pro nasazení taktické rezervy a žolíka zvyšuje ze šesti na osm bodů a možnost strategicky udeřit taktickou rezervou končí zároveň s rozjížďkou s číslem šestnáct. Tyto limity jsou reflexí nových pravidel světového poháru družstev.
Comeback klasického číslování
Oproti světovému poháru je však odklonem změna číslování, kdy týmy mají čísla od jedničky po pětku. Od sezóny 2017 se na návrh Slaného vrací klasické číslování jedna až šestnáct pro členy základní sestavy a sedmnáct až dvacet pro náhradníky. V době, kdy jsou v programech vytištěné vždy barevné tabulky, kam se nedoplňuje pořadí v jízdě, ale pouze body ke konkrétnímu jménu, jde spíše jen o formalitu.
Spatři dvě pětky v jediné jízdě jako v podání Zdeňka Simoty a Matěje Kůse na snímku z Březolup, již nebude v extralize možné
Strategii bude muset měnit Milan Mach, který ve dvou ročnících extraligových čtyřek dovedl k dokonalosti formuli třech závodníků v základní sestavě a jednoho silného náhradníka. Podle nových pravidel může mít družstvo náhradníka, bude-li mít čtyři závodníky v základní sestavě. Nový je i minimální počet čtyřčlenné sestavy jako základní podmínka pro klasifikaci týmu.
Dlužno ovšem podoknouti, že extraligové řády jsou stále ve stadiu pracovního dokumentu. Jejich schválení proběhne až někdy v polovině ledna, až se členové VV SPD sejdou na svém jednání. A aby byl přehled aktualizací extraligy 2017 kompletní, musíme zmínit právně deklarovaná záruka účasti v dalším ročníku soutěže pro všechny její účastníci. Samozřejmě, pakliže projeví zájem.
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV) a Kiril Ianatchkov
Pardubice – 16. prosince
Po zveřejnění termínů polské ligy a potvrzení startu AK Markéta Praha v české extralize byl včera prakticky dopracován český termínový kalendář na sezónu 2017. Nyní v něm schází prakticky jen datum mistrovství republiky na dlouhé dráze v Mariánských Lázních a pak již jen jedna lokalita flat tracku. Vyloučen není ani mítink přeboru či flat tracku v Kopřivnici, který může být dopsán až do března.
