Přelouč – 4. listopadu
Na první pohled se může zdát, že východočeská Přelouč velkou stopu na plochodrážní mapě naší republiky nezanechala. Plochá dráha sériových strojů plánovaná v šestapadesátém s největší pravděpodobností zůstala jen vytištěná v kalendáři. Nicméně v blízkých Břehách bydlel Jaroslav Machač, sídlí zde klan Hutlových a do Svítkova je to coby kamenem dohodil. Štamgasti v restauraci Zlatý soudek proto v pátek v podvečer ožili, když okolo nich procházely osobnosti ze sportu levých zatáček typu Evžena Erbana, Jaroslava Kocka, Tomáše Topinky či Václava Milíka staršího. Nechyběl ani jeho syn, který tady udělal společenskou tečku za úspěšnou sezónou.

V salónku přeloučské restaurace se pardubický závodník potkal se svými sponzory a fanoušky. „Je to poděkování, o výsledcích víme,“ zahájil akci jeho otec Václav. Výčet jeho letošních úspěchů je vskutku úctyhodný. Na vrcholu pyramidy trofejí samozřejmě ční stříbro z evropského šampionátu jednotlivců následované zlatými medailemi z mistrovství republiky jednotlivců, dvojic a družstev. Pozitivně je kvitoval také Evžen Erban, předseda pardubického klubu.

„Vašek je už kapitánem našeho týmu,“ rozhovořil se. „A náš nejlepší závodník. Chtěl bych mu poděkovat za výsledky v letošním roce, i když mě štve, že nebyl za Zlatý přilbě. Letos se má čím pochlubit. Je druhej‘ v Evropě, v novodobý Evropě, protože mistrovství Evropy už není jen taková druhá liga, ale je to na úrovni Grand Prix. Takovej‘ výsledek asi neočekával ani sám Vašek. Smůla ho provázela, že nepostoupil do challenge o Grand Prix. Vnímám ho, že je po Marku Loramovi nejlepší závodník. Mark měl srdce, udělal závod, i když neuměl odstartovat, ale jel. Byl mistrem světa, i když nevyhrál žádnou velkou cenu, ale v tomhle sportu je potřeba i kousek toho pokakanýho štěstíčka.“

Klubový patriotismus z hlasu Evžena Erbana byl pochopitelně evidentní. Nicméně Tomáš Topinka musí vnímat osobu Václava Milíka ze dvou protichůdných pozic. Jednak jako jeho trenér v rámci Centra sportu ministerstva vnitra, ale i jako kouč konkurenční extraligové Markéty Praha.

„Je to nejlepší závodník v Čechách,“ uvedl na jeho adresu. „Jeho výsledky jsou suprový. Praha prohrála extraligu s Vendou, ne s Pardubicema! Je super se na něho koukat, jak závodí, ale kdyby bylo někdy míň toho jeho úsilí na dráze, možná by ty výsledky byly lepší. Ale nechá si poradit, myslím, že si nechá poradit, takže se hlavně vyhejbat zraněním a dojde daleko.“

Václav Milík zpoza čestného místa u stolu:

„Rád bych poděkoval, že jste přišli. Moji fandové jezdí za mnou daleko, je super je vidět na tribuně. Opravdu děkuju, je to fajnový.“

Početné sponzory Václava Milíka zastupoval Josef Kesner. „Trošku mě mrzí vyloučení s Nickim na mistrovství Evropy,“ připomněl incident s dánským borcem. „Jinak ať je příští rok aspoň taková jako letos. Už je to známá osoba, není to žádnej‘ nějakej‘ Vašek z Čech. A děkuji Robertovi z Polska, je to super mechanik.“

Ostatně Robert Ruszkiewicz, díky němuž šlapaly motocykly Václava Milíka jako švýcarské hodinky, se také dostal ke slovu. „Fajnová sezóna skvělého závodníka,“ netajil se. „Na spolupráci jsme se dohodli za pět minut. Výsledky mluví za něho, mně se s ním pěkně pracuje. Stejně jako jeho táta, je fajn chlap. A celá jeho rodina taky, babičce děkuju za skvělé knedlíčky!“

Celá společnost se náramně dobře bavila i po skončení oficiálnější části. U řízků přišla na přetřes zkazka, proč Václav Milík starší nemá rád rajčata. Na řadu se dostaly i další příběhy, jichž se během závodění zažije celá spousta.

Foto: Antonín Škach

Často na plochodrážních závodech po celé republice patřilo mezi milé povinnosti  při moderování závodu  sdělení, že tam a tam stojí bílý stan s červeným nápisem DIGI FOTO. V něm hezká a velice  příjemná a usměvavá dáma, u které si diváci a fandové krásného sportu levých zatáček, mohli prohlédnout a zakoupit vše, co se ploché dráhy týká.

Bílý stan s Renatkou Fišerovou za pultem mi nějakou dobu chyběl, později jsem zjistil, že je vážně nemocná a jediné co jsem mohl udělat bylo, že jsem ji veřejně přes mikrofon pozdravoval a přál ji uzdravení. Občas jsem ji zavolal.

Stejně jako mnoho dalších lidí jsem věřil, že tento boj vyhraje.  Sobotní zpráva, že Renatka již není, na mě zapůsobila velmi těžce. To jsou přesně ty chvíle, kdy se ptám, proč právě ona. Byla to bezva holka, vždy jsem ji šel do stanu pozdravit. Nikdy nemluvím za jiné, ale jsem si jist, že se v tomto případě shoduji s ostatními, když řeknu ‚budeš nám chybět‘.

Čest Tvojí památce!