Pardubice – 22. října
Před týdnem přijel do Svítkova jako druhý muž aktuální klasifikace českého přeboru. Bylo mu jasné, že udržet druhou příčku i po skončení devítidílné série nebude jednoduché. S Michalem Škurlou si sice před měsícem ve finálové rozjížďce pohrál jako světem protřelá kočka s vyjukanou myší, avšak na druhou stranu si uvědomoval Pražanovy kvality, rychlost a formu, do níž se v podzimních měsících dostal. Aby toho nebylo málo, musel v závěrečných výsledcích skončit před ním. Ztrácel dva body a bodový klíč přeboru odměňuje umístění na pódiu mnohem většími dávkami. Nakonec si stříbro odvážel Michal Škurla, zatímco Jaroslav Petrák opouštěl stadión v sanitce.

Zakletá sobota

„Docela mě to mrzí, že jsem šel domů dřív,“ usmívá se s odstupem celého kalendářního týdne. Nicméně minulou sobotu vraštil čelo. Zatímco Michal Škurla po třech startech prohrál jedinou rozjížďku, on mohl konkurovat pouze trojicí třetích míst.

„Celej‘ ten den byl takovej‘ zvláštní,“ povzdechne si. „Nedařilo se. Motorky předtím jely. A najednou jako, když se jim nechce. Čím to bylo nevím. Abych řek‘, pravdu, zatím jsem se k tomu nedostal. Říkal jsem si, že nejhůř budu třetí, Michal letěl, udělal víc bodů.“

Avšak přišla rozjížďka s číslem dvanáct, v jejíž první zatáčce se Jaroslav Petrák ocitnul nejprve na zemi a vzápětí i na palubě sanitního vozu. „Stalo se to, že mi Patrik Mikel sebral přední kolo,“ odpovídá vyrovnaným hlasem, cože se to krátce po vylétnutí pásky přihodilo. „Já to normálně složil. On mi sebral kolo a já po jeho zadním vyjel nahoru. Nasměrovalo mě to rovnou na prkna.“

Jaroslav Petrák si to namířil vstříc nafukovacím vakům s předním kolem ve vzduchu. „Motorku jsem už dolů nedostal,“ vzpomíná pardubický matador. „Tak jsem si říkal, že je lepší motorku zahodit, než sní jít do prken. Myslel jsem, že tam jen dokloužu, ale bylo to divoký. Musím se ještě zeptat Topase, proč ho nevyloučil. Ptal jsem se potom i Patrika, o co mu šlo. Jelo mu to dobře, byli jsme tam jen sami dva. A on mě moh‘ předjet na protilehlý rovince, kdyby byl rychlejší… On mi říkal, že mě neviděl.“

Zranění ve špatný čas

Pro odpovědi na podobné otázky se musíme vrátit do desáté jízdy. Václav Milík snadno kroužil pro tři body před Janem Kvěchem, který v sedle své dvěstěpadesátky ujel Sindy Weber. Mezitím se v depu na nejvyšší stupeň vítězů posadil Adam Fencl, který si vyprávěl s Patrikem Mikelem, jenž si našel pohodlné místečko po jeho boku.

Na otázku, proč nepřijel na startovní rošt, reagoval s bohorovným moravským klídkem, že má čas, protože jede až v desáté jízdě. Teprve na připomínku, že rozjížďka s číslem deset právě skončila pod šachovnicovým praporkem v rukou Jaroslava Kocka, vyskočil jako čertík z krabičky.

Série jízd, v nichž někteří závodníci museli z depa hned dvakrát, zmátla dokonale nejen březolupského juniora, ale i celý jeho doprovod. V té chvíli se hroutil svět, planeta brzdila svou rotaci, Měsíc se utrhnul z oběžné dráhy a Patrik Mikel přišel o vidinu stupňů vítězů. Nepomohlo by ani vítězství v oné nešťastné desáté jízdě, ovšem mladá krev se uklidní stejně snadno jako dravá horská říčka.

„Byly to vykloubený prsty,“ říká o čtvrtstoletí starší Jaroslav Petrák, že se původní zprávy o fraktuře ruky zaplaťpánbůh nepotvrdily. „Mám ještě naštíplou druhou kůstku za kloubem. Prostě je to v prdeli, v prdeli…“

Konec sezóny je již několik let lemován otázkami, zda třiačtyřicetiletý pardubický matador pověsí kombinézu na hřebík, jak už ostatně jeho všichni ostatní vrstevníci učinili. „To nevím,“ krčí rameny Jaroslav Petrák. „Zranění mě stálo závody. Teď nemůžu jet do Gyuly, kdyby mě zase chtěli Slovinci. Teď nevím, musím postavit novou motorku. Peníze jsou potřeba, prostě uvidím. Ještě jsem neřek‘, že končím…“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV)