Kalendář ukazuje neděli 2. října roku 1966. Na plochodrážním stadiónu v severočeských Polepech vrcholí seriál mistrovství republiky jednotlivců. Antonín Kasper má poslední šanci překazit Antonínu Švábovi útok na první titul. Jenže chybí závodníci a tak ke slovu přicházejí i traťoví náhradníci, vesměs z ústeckého klubu. Novináři si po závodech všímají Antonína Švába, který si zlato nenechal sebrat, a uniká jim poměrně senzační osmá příčka mladíka, který před necelým půlrokem teprve oslavil své devatenácté narozeniny. Dnes si své tehdejší umístění nepamatuje ani Jaroslav Zobal. Byť se ve výsledcích s jeho jménem setkáme ještě o šestnáct let později, sám své vlastní závodění pokládá za druhořadou záležitost. Muž, který byl u zrodu celkem čtyř ústeckých plochých drah, byl totiž vždycky spíše klubista než individualista.

 

Sajtny z tatrovek se stávají plochodrážními bariérami

Pátráme-li ve starých termínových kalendářích, najdeme Ústí nad Labem mezi pořadateli již v letech 1951 a 1952. Dnes již můžeme jen tápat nad pohnutky kohosi, kdo město, jehož historické centrum z pětiny zničily spojenecké nálety, do termínové listiny zařadil. Budeme-li stát oběma nohama na pevné zemi historických faktů, plochodrážní klub v Ústí nad Labem vznikl roku 1957 z iniciativy Jaroslava Volfa, Karla Voborníka, Stanislava Svobody, Jiřího Štancla a Jana Jedličky.

Že bychom v drtivé většinu měli za jména otců zakladatelů dodávat přídomek starší či dokonce nejstarší, je fanouškům nad slunce jasné. To ostatně platí i v případě Jaroslava Zobala, jelikož i jeho stejnojmenný syn se na sklonku osmdesátých let pustil sám do závodění na oválech. Nicméně hrdinovi našeho vyprávění bylo deset let, když se stal svědkem budování prvního ústeckého stadiónu na Bukově.

„Otec byl ve stejné firmě jako pan Volf,“ vypráví Jaroslav Zobal, kterak přišel do prostředí ploché dráhy. „Dělal se dřevem a podílel se na stavbě budoucího stadiónu. Já byl pořád s ním. Zatloukal bariéry a já mu podával hřebíky. A potom jsem se za odměnu mohl vozit po tý dráze osobákem.“

Stavba v amatérských podmínkách nebyla snadná, ovšem díky šikovným rukám a chytrým hlavám se dílo dařilo. „Byla to bejvalá cihelna,“ vzpomíná Jaroslav Zobal. „Urovnal se terén. Depo byla dřevěná stavební bouda, pod ní se těžil ten materiál na cihly. Taková zajímavost byly bariéry. Otec dělal v podniku v autodopravě, kde byly stočtrnáctky tatry. Pořád se jim měnily sajtny a ty prkna z nich šly na Bukov na plochou dráhu.“

Osobnost Jaroslava Zobala formoval nejen pracovitý tatínek, ale i další osobnosti. „Chodil jsem za otcem do podniku,“ vybavuje si. „Dělal tam chlap, co se jmenoval Handtke. Němec, byl u Stalingradu. Já se jako kluk pohyboval po skladu, tam byly skříně, a on vyprávěl, co bylo za války. A já pak měl problémy ve škole, protože jsem byl citlivej‘ na šmejdoviny a lži. To mi vadí dodnes, tak jsem narážel, když nám ve škole něco vyprávěli a já věděl o Katyni a o zajetí Němců. Slyšel jsem to i od druhejch‘ chlapů, bylo to ze života, já jim věřil. Měl jsem spoustu kamarádů, ale i táta byl kamarád.“

Vzhledem k době proto nepřekvapí, že budoucí jednička Chabařovic dostala nedostatečnou z tělocviku. „Propadl jsem z tělocviku,“ potvrzuje. „Vzhledem k tomu, co jsem měl za učitele. Polovička opilců, polovička komunistickejch‘ fanatiků. A já jsem byl vzpurnej‘. Nebyl jsem ani v pionýru, odůvodnil jsem si to tak, že když pionýr nesmí bejt‘ vzpurnej‘, proč tam všichni jsou.“

Nicméně pětka z tělocviku u šikovného kluka? „Tělocvikář chtěl bílý trička a červený trenýrky,“ vysvětluje Jaroslav Zobal. „On byl atlet, já jezdil na motorce. Jednou jsem přišel v podvlíkačkách. Chvilku mě nechal běhat stovky a pak mě vyhnal. Dal mi pětku a zařídil, aby mi matikář a češtinářka dali taky pětku. Nemoh‘ jsem dělat opravky, ale dostal jsem se do reprezentace.“

 

Plochodrážní debut skrytý příkrovem půlstoletí

V osmapadesátém měli už ústečtí plochodrážníci svůj vlastní stadión na Bukově hotový. Během další sezóny se probojovali do vyšší ligové třídy, avšak brzy se z nich zase stali bezdomovci. „Mně bylo deset let, když se Bukov stavěl,“ pomáhá Jaroslav Zobal svými vzpomínkami upřesnit časovou dataci. „V roce 1958 se tam už jezdilo.“

Co však bylo příčinou, že stadión zmizel do propadliště plochodrážních dějin prakticky stejně rychle jako na ně vstoupil? „Přišlo se, že pionýři potřebujou dráhu na atletiku,“ povzdechne si Jaroslav Zobal. „A tak nám stadión sebrali. Vydržel jen tak krátkou dobu.“

Ústeckým plochodrážníkům nezbylo než obrátit své zraky o nějakých čtyřicet kilometrů jihovýchodním směrem. Zhruba na půl cesty mezi Litoměřicemi a Štětím již od prvních let třináctého století leží obec Polepy. Zde v polovině šedesátých let existoval ovál s asfaltovým povrchem, který o dekádu později nadchnul vyznavače rodících se závodů motokár, ale také zkomplikoval život plochodrážníkům.

„Byla tam velká parta nadšenců,“ říká Jaroslav Zobal. „Hlavně starej‘ pan Čmejla. Byl to ředitel školy, ale dokázal dělat i s lopatou. Všechno zajišťoval a léta býval v Polepech předsedou klubu. Strašně obětavej‘ chlap. Byl tam asfalt pokrytej‘ pískem a dráha nepotřebovala velkou údržbu. Nakonec tam doplatili na sliby Svazarmu, když podle FIM nařídili, že se na asfaltových drahách nesmí jezdit. Naslibovali jim hory a doly, oni rozbili asfaltovou dráhu. A sliby se nesplnily, vykašlali se na ně. Polepy zlikvidovali a těm lidem neřekli ani nazdar. A to se pořád opakuje.“

Polepy nebyly s asfaltem žádnou raritou. „Slaný bylo struhadlo, dodnes mám odsud jizvu na koleně,“ vypráví Jaroslav Zobal. „Březolupy byly hlubší, v Břeclavi byl zase hladkej‘, litej‘ asfalt. Když se to pokropilo, kralovali kluci, co měli styl. Rosol hlavu pod řidítkem a mydlil to. Já nebyl technickej‘ jezdec, Břeclav mně vadila. Slaný byl ideální, Polepy taky, ten asfalt byl polohrubej‘. Bylo na něm víc materiálu, vnitřek hladkej‘. Dál byl kus vyházenej‘ a udělala se mulda. Pro každýho to ale bylo stejný. A tím, že se to zrušilo, nasrala se spousta lidí. Neměli už sílu stavět novou dráhu.“

Soumrak asfaltových drah nastal v první půli sedmdesátých let. My jsme v našem příběhu ovšem o dekádu nazpět. A ještě jsme nevyřešili otázku, kdy se Jaroslav Zobal postavil na start svého prvního plochodrážního závodu. Dochované archivní prameny jej poprvé zmiňují v květnu šestašedesátého, když se v Polepech konal podnik dle titulní strany svého programu nazvaný kontrolní a vyzývací závody. Ve startovní listině vytištěné uvnitř naleznete nejen jméno hrdiny našeho vyprávění, ale současnému fanouškovi ploché dráhy bude dozajista jistě dobře známý Miroslav Rosůlek.

Je ovšem příznačné, že nepříliš dobře zmapovaná historie československé ploché dráhy vzhledem k nedostatku písemných pramenů nám poněkud zamotává hlavu. „Prvně jsem jel v Krupce, když mi bylo sedmnáct,“ přisadí si Jaroslav Zobal. „Bylo to soustředění reprezentace.“

Pravda kontrolní závod reprezentantů se v Krupce pořádal, avšak až v dubnu 1966, kdy mu táhlo na devatenáct. Zachoval se nám sice vyplněný program, jenže s jedním háčkem, protože u jmen dvou závodníků máme k dispozici jejich body, avšak nikoliv jména. Držme se proto známých faktů.

Vedle zmiňovaného podniku v Polepech se Jaroslav Zobal prokazatelně v šestašedesátém objevil na Žižkově. Také absolvoval kvalifikaci pro šampionát republiky 1967, minimálně coby traťová rezerva jejího červnového kola v Polepech. A pak je tady v úvodu zmíněné osmé místo ve finálové sérii federálního šampionátu. Jenže padesát let je zkrátka a dobře padesát let a při činorodém životě nezbývá v paměti mnoho místa.

„V Polepech bylo pár krásnejch‘ závodů,“ zasní se Jaroslav Zobal, jenže při prosbě o přesnější dataci musí jen zakroutit hlavou ze strany na stranu. „Přistupoval jsem k tomu, že občas byla delší pauza. A tak se mě podařilo na startu i usnout. Probudím se a oni už byli v první zatáčce. Měl jsem moc aktivit, už od dob Polep jsem zajišťoval dovoz jezdců a plochou dráhu jsem bral jen jako sport. I později v Chabařovicích jsem bral kluky jako partu. Dodnes mám hřejivej‘ pocit, že všichni, co prošli Chabařovicemi, jsou šikovní a uměj‘ se postavit k práci.“

 

Dlouhý let vzduchem s hrozivým přistáním v betonu

Zjara sedmašedesátého se podle britského vzoru konala šestidílné kvalifikace o místa v mistrovství světa jednotlivců. Předcházelo jí soustředění ve Slaném. Pozvánka mířila i do poštovní schránky v ústeckých Předlicích. Jaroslav Zobal si nepochybně škodolibě vzpomenul na učitele, který jej nechal propadnout z tělocviku. Jenže kromě dopisu od reprezentačního trenéra Jaroslava Volfa dostal i povolávací rozkaz.

„Pětky z tělocviku jsem využil, že jsem měl jít na vojnu jen na pět měsíců a jednadvacet dnů, ale nakonec jsem tam byl asi měsíc,“ pochlubí se, že mu Štěstěna setsakramentsky přála. „Z podniku, kde jsem dělal, mě naložili a odvezli do kasáren v Bílině. Tam mě převezli na automobilový kurz do Terezína. Já dal svoje vybavení z velký polní do skladu a odjel na soustředění po celý republice.“

Československá špička skutečně před devětačtyřiceti lety projela ve svém zápolení o reprezentační vesty celou západní polovinu země. Všechno začalo prví dubnovou neděli ve Mšeně. Pondělí bylo volné, ale pak v rychlém sledu následovaly Pardubice, Svitavy a Přerov. V pátek se jelo do Českých Budějovic, kde se závodilo v sobotu, aby celý seriál vyvrcholil nazítří v Plzni. Není potřeba dodávat, jak nevyzpytatelné dokáže být počasí zkraje dubna.

„Třeba v Přerově dopoledne předváděli bejky a pak přišla průtrž mračen,“ vybaví si Jaroslav Zobal. „Chtěli dráhu vysušit pilinama, ale my to hrnuli motorem. Ukázalo se, kdo byl závodník a kdo ne.“

Zážitků by bylo na rozdávání. „Měl jsem problém, že jsem spal se starým Volfem,“ cukají se koutky úst Jaroslava Zobala. „On hrozně chrápal. A tak jsme ho o rok později ve Vracově vynesli spícího na chodbu. Třeba Míra Šmíd byl srandista a hodně zatíženej‘ na americký auta. Přijel s amerikou, to byla obrovská kára. Na to nezapomenu, to byly akce!“

O účast v mistrovství světa se bojovalo vskutku urputně. „Jarda Volf měl po bouráku, co ho v Polsku poslal Pepík Hnidák do bariéry,“ může dosvědčit Jaroslav Zobal. „Ve Mšeně jsme se sešli na startu Venca Krail, já, Jarda a Franta Ledecký. Venca protáh‘ rovinu, natáh‘ mi řidítko, já to chtěl už skládat, on byl rychlej‘. Já drcnul do Jardy, on šel do prken a pak tam prolít Franta. Mně vyloučili za nebezpečnou jízdu! A to mě naštvalo!“

Na prahu své druhé kompletní sezóny si řekl o nominaci pro mistrovství světa! „Měl jsem jet v západním Německu,“ říká. „Už bylo všechno hotový, ale pak se to zašmodrchalo a nakonec jel Venca Krailů. Upad‘, dostala se mu ruka do rozety a přišel o dva prsty.“

Žhavou novinkou sezóny 1967 se stal Pohár Světa motorů. Populární motoristický časopis, tehdy ještě čtrnáctideník, se po pěti letech postaral o renesanci ligového závodění v Československu. AMK Ústí nad Labem nemohl samozřejmě chybět. A navíc se prezentoval novým oválem v ústecké části Klíše, kterou znají čtenáři Páralových románů díky místnímu termálnímu koupališti.

„Kopřivničáci se sem šli vykoupat a pak byli tak zřízený, že nemohli závodit,“ vytasí Jaroslav Zobal další úsměvnou vzpomínku, aby z jedné vody načisto dodal další informace o dalším areálu, který je již bohužel současnému fanouškovi neznámý. „Byl to škvárovej‘ hranatej‘ fotbalovej‘ plácek. Byly tam betonový rohy, ostrý v obdélníku. Aby byly zakulacený, udělali jsme trubkový lešení. Na tom byl pověšenej‘ laminát jako bariéra.“

Dnes něco podobného zní děsivě, avšak před padesáti lety byly nároky na závodiště někde jinde. „Na tom se závodilo a nikdy se nic nestalo,“ říká Jaroslav Zobal. „Jedinej, kdo si tam rozbil držku, jsem byl já. Pan Volf mi jednou řekl, že tady Tonda Kasper jezdí pod plným plynem, takže já musím taky. Jenže mě to koplo to výšky a celým motocyklem v luftě jsem letěl do toho betonu. A to byla strašná rána, to je věc, co člověk nezapomene.“

Esy ústeckého týmu byli Karel Průša a Jaroslav Volf mladší. V sestavách pro Pohár Světa motorů se objevili rovněž Jan Volf, Josef Kalous, Jiří Moravec, Zbyněk Novotný, Ladislav Obalil. A samozřejmě hrdina našeho vyprávění, jenž se blýsknul především deseti body v domácím duelu s Kopřivnicí. Její závodníci se proměnili po návštěvě termálního koupaliště v dokonalé mátohy a závod prohráli neuvěřitelným skóre 15:63.

Ještě předtím se v červenci Ústečané vypořádali s Pardubicemi 44:32 a doma prohráli jen s Viktorií Žižkov a to jen o pouhé dva body. Vítězně se vraceli také ze Svítkova, avšak v Kopřivnici a na Spořilově prohráli. Zatímco Viktorie postoupila do finále, kde v prosinci porazila RH Praha, Ústí nad Labem skončilo ve své skupině druhé. Jenže historie Klíše byla ještě kratší než stadiónu na Bukově.

„Skončilo to na protestech lidí, co tam bydlí,“ vysvětluje Jaroslav Zobal, proč klub přišel o dráhu hned po první sezóně jejího závodního fungování. „Divácké návštěvy byly obrovské, přesto se to zrušilo.  Byla to vilová čtvrť. Své také sehrál nezájem chemičky. Byly totiž plány udělat klasickou dráhu nad tím, kde byl plac. Pan Volf lítal po úřadech, vozil mě s sebou i na Svazarm, ani nevím proč. Dodnes vidím, a to je jeden důvod, proč jsem byl naštvanej‘ na ten stát, Vaška Vernera, jak sedí na schodech a brečí, že ho nechtěj‘ pustit ven. A to byl nějakej‘ závodník, s tím jsem se nemoh‘ smířit.“

 

Se stařičkou tatřičkou mezi hvězdy

V sezóně 1967 nacházíme výrazné plochodrážní stopy Jaroslava Zobala i mimo Pohár Světa motorů. Mistrovství republiky startovalo v půli května ve Svitavách naproti tabákově továrně, kde je dnes městské koupaliště. Ústecký plochodrážník do něho zasáhnul jako traťová rezerva, avšak na podzim se sám pustil do kvalifikačního procesu.

Jeho první stupeň představovala předkvalifikace. Jaroslav Zobal vyhrál semifinále ve Slaném, když podlehl pouze Josefu Hnidákovi v rozjížďce s číslem třináct. Pražan, který se proslavil spíše jako mechanik a později nezapomenutelný řidič klubového autobusu, byl druhý, když se na pódium vešel také plzeňský Václav Hejl.

Jaroslav Zobal mával ze stupňů vítězů rovněž ve finále, jež bylo na programu hned druhý den v Polepech. Skončil třetí, když se lépe umístili jen Václav Verner a vítězný Milan Wagner. Ve vlastní kvalifikaci už osmička z Polep narazila na účastníky finálové série, kteří se v sezóně 1967 umístili hůře než na desátém místě. A Jaroslav Zobal v součtu třech závodů byl devátý.

„Milan Wágner byl srandista, měl jsem ho rád,“ nedočkáte se dnes z jeho úst žádných detailů z tehdejších plochodrážních bojů jako spíše báječné vzpomínky, které dokreslují strohá historická fakta. „Bral jsem to okolo, tu srandu. Tehdy jsme museli jezdit na závody dva dny dopředu, abychom vůbec dojeli. Když se jela Kopřivnice nebo Březolupy, nocovalo se ve Svitavách.“

O moderních dodávkách s pohodlím a rychlostí osobního vozu se mužům v černých kombinézách na konci šedesátých let ani nezdálo. „Měl jsem od táty DKW, dvoutakt, šestistovku, za to jsem dával vlek,“ přibližuje svoje vlastní cestování. „Na mistrák do Svitav k Tabačce jsem už jel Tatrou 57 z roku 1932. Sám jsem si ji přivez‘,táta tady v Předlicích řval z okna, cože to táhnu. Jak to někde stálo, děti to rozkradly. Nebyl tam volant, musel jsem tam opřít šroubovák. Měl jsem i byl to šestisedadlovej‘ taxík. Když jsem ho opravil, vešly se tam dvě motorky.“

V sezóně1968 se už československá liga jezdila oficiálně. AMK Ústí nad Labem našel azyl opět v Polepech a v tabulce se umístil coby druhý s polovičním ziskem bodů než RH Praha. Coby náhradník Jaroslav Zobal zasáhl do mistrovství republiky jednotlivců až ve druhém závodě v Chebu. Do cíle rozjížďky s číslem jedna přivedl za sebou Jaroslava Machače, Karla Buřiče a Milana Wagnera. Jenže kvůli technice balil předčasně.

„Mistrák v Chebu mi utkvěl v paměti,“ zní hlas Jaroslava Zobala konečně příslibem závodních zážitků. „Přišel se na mě podívat i Honza Holub, co se děje, jak mi to jde. Tehdy praskaly hřídele na předloze, byly na kónus. Pustil jsem spojku. Ozvala se rána a já viděl, jek celej‘ koš s lamelama a řetězem jede po bariéře. To mě mrzelo, v Chebu se mi jelo hezky.“

Do federálního šampionátu nakoukl ještě při jeho závěru v Polepech. Z kvalifikačního procesu však vypadl v semifinále kvalifikace v Liberci. A v dalších letech jeho stopa z plochodrážních análů. Ústí nad Labem bylo zatím třetí v první lize 1969, napřesrok čtvrté. Jméno našeho hrdiny nikde. Až tu ejhle! Z archívu se vynoří nominační listina pro národní kvalifikaci v Třinci v dubnu 1970. Ovšem strojopisně napsané jméno Jaroslava Zobala z Předlic je škrtnuté tlustou tužkou.

 

Místo širokých plochodrážních řidítek veliký volant stojedenáctky

„Bylo takový období…“ vysvětluje Jaroslav Zobal své zmizení ze světa ploché dráhy. „Skončila vojna, kde jsem nebyl dlouho, a tehdy bylo možné podnikání. Já se domluvil s AMK Česká Brána, koupil jsem stojedenáctku Tatru s vlekem a vozil uhlí.“

Počátek nebyl snadný. „Vlít‘ jsem do Mototechny, že potřebuju ten náklaďák, ale že nemám peníze,“ odhaluje Jaroslav Zobal další detaily ohledně vzniku své soukromé autodopravy. „Slíbili mi, že s fakturou měsíc počkají. Musel jsem tatrovku opravit. Už jsem byl ženatej‘, ženil jsem se v šestašedesátým, letos šestnáctýho července to bylo padesát let. Vydrželo nám to, holka si se mnou taky užila, proto jsme taky pořád spolu.“

Volného času nebylo nazbyt. „Trošku jsem plochou dráhu vynechal,“ připouští. „Vydělával jsem dobrý peníze. Platy tehdy byly okolo tisíce korun a já bral třeba třicet tisíc. Pak to skončilo, podnikání komunisti zase zrušili. Byly i jiný problémy a osmašedesátej‘ odnesla i máma. Byla v ROH s politikem Smrkovským. V devětašedesátým jsme vyhráli nad Rusákama v hokeji. Byla šéfkou směny u hasičů a dostala příkaz rozehnat lidi vodním dělem. Odmítla a nepodepsala ani souhlas se vstupem vojsk. To byl problém, nikdo ji nezaměstnal. Nedovedla si představit, že ji nikdo nezaměstná, že ji nikdo nechce. A odnesla to psychicky.“

Perzekuce se dotkla i Jaroslava Zobala. „Z politických věcí to odnesla i moje reprezentace,“ pouští se s nadhledem do dalšího příběhu. „Ze Svazarmu přišlo, že si mám přijet udělat si služební pas. Tam výslech, dnes jsem přesvědčenej‘, že v reprezentaci museli bejt‘ špióni všichni. Tak jsem řek‘, ať si ten služební pas strčej‘ do prdele. Ani jsem si pro něj nešel a jezdil ven na ten svůj.“

Jaroslav Zobal se dostal do křížku s politickou mocí ještě jednou, poté co už pověsil kombinézu na hřebík. „Když šel Jirka Štancl na komerční styk (1986 – pozn. redakce), potřeboval si koupit motorku, což tehdy jako jednotlivec nemoh‘, tak jsem mu pomoh‘,“ říká. „Tušil jsem průser, tak jsme udělal smlouvu, že mu jakoby dám motorku za příspěvek sto tisíc. On si ji koupil za svoje v Divišově a nějaký pan Novák z Prahy nás udal za rozkrádání socialistického majetku.“

Tehdy šlo opravdu do tuhého, za takovou o sumu by šly pořídit skoro dvě zbrusu nové Škody 105 v základní výbavě. „Zatkli mě a nechtěli pustit,“ pokračuje Jaroslav Zobal. „Bylo štěstí, že jsem měl tu smlouvu. Nemohli pochopit, že jsme Jirkovi dali motorku. Argumentoval jsem, že to u nás dostane každej‘ začínající kluk, ale musí pracovat pro klub. A protože pan Štancl nepracuje, musel zaplatit.“

Všechno naštěstí dobře dopadlo. „Šel kolem kluk, co v Chabařovicích jezdil, ale skončil,“ chytal se Jaroslav Zobal stebélka naděje. „Říkám těm policajtům ‚zeptejte se jeho, jak to chodí, ten mě nebude mít rád, aby mě kryl‘. Skutečně jim potvrdil, jak to s motocykly v Chabařovicích chodí. Potom mě pustili.“

Doba samozřejmě formovala i Jaroslava Zobala. „Proto jsem nikdy nechtěl do Rudý hvězdy,“ vrací se Jaroslav Zobal zpátky do dob svého mládí. „Viděl jsem, jak to tam funguje. U nás byl starej‘ Volf stoprocentní. Nebo Karel Průša. On byl o deset let starší. Vozil nás autě jako medvědy. Akorát se u něho v autě nesmělo kouřit a tak stavěl každejch‘ dvě stě kilometrů.“

A když už mluvíme o Karlu Průšovi pochopitelně starším, má Jaroslav Zobal v rukávu ještě jeden příběh. „Jela se kvalifikace na mistrovství světa,“ otáčí kormidlo svého příběhu za závěr reprezentačního soustředění ve Slaném po polovině března roku 1967. „Byli tam i Richard Janíček a Jarda Machač, mně bylo osmnáct a pro mě to byli dědkové.“

Nicméně oba exmistři republiky si hájili své posty. „Přišel za mnou Machač a ‚hele, mladej‘, ne abys to mě strčil‘,“ vykresluje Jaroslav Zobal scénku, jaké býváme v boxech svědky i v dnešní době. „Karel to slyšel a říká, že dědka podrží po lajně a já že to mám vzít po venku!“

Nicméně zkušenost rutinérů je adekvátní dravosti mládí. „Dědek byl znalej‘,“ uznává Jaroslav Zobal i po půl století. „Uklidil to, jak viděl, že jdu po venku, šoupnul to tam a poslal mě. A to už mi z kolene čouhala bílá kost. A to je ta jizva, kterou tam mám dodnes.“

 

Ledařský rám svařený na koleně

Sezóna 1972 dává našemu příběhu opět pevný chronologický bod. Během ní si fanoušci do svých programů zase začali zapisovat jméno Jaroslav Zobal. O rok dříve vypadl AMK Ústí nad Labem z extraligy, která se začala jezdit stylem čtyřutkání. A po své podzimní rezignaci zakotvil severočeský klub v první lize, kde ve své skupině skončil čtvrtý.

Jaroslav Zobal se však blýsknul květnovým vítězstvím v prvním stupni národní kvalifikace v Kopřivnici. „To je jediná trofej‘, co ještě mám,“ ukazuje ve svém předlickém bytě nad rodinným autoservisem okázalý křišťálový pohár. „Líbil se mi už před závodem. Starej‘ Duda (předseda klubu Rudolf Duda – pozn. redakce) ho tam vystavil, bylo jasný, že ho vyhraje někdo z domácích. Ale nakonec jsem ho vyfouk‘ já!“

Z dnešního pohledu, kdy u nás závodí pár desítek závodníků, se první půle sedmdesátých let zdá jako úžasná. „Tvrdě jsme závodili, ale byli jsme kamarádi,“ přibližuje ji Jaroslav Zobal. „Vzpomínám, jak si Honza Jaša jednou ve Slaným vyrazil zub. Byl učitel a brečel, že se mu žáci budou smát, protože bude šišlat. A přitom já měl problém, že jsem si zase tu držku nemoh‘ rozbít.“

To zní prazvláštně… „Jako malej‘ jsem jel na vejlet, když jsem měl zaracha,“ usmívá se. „Vyrazil jsem s jednou holkou na koupák. Ale spadnul jsem a měl vyražený zuby. Potřeboval jsem si je dát do pořádku, ale neměl jsem odvahu jít k zubaři. Proto jsem si potřeboval tu držku vymlátit. A tak jsem říkal Honzovi, že příště musí vrazit on do mě, abych zase letěl já.“

Ústecké družstvo zůstávalo v první lize i nadále. „Starý tým se rozpadl,“ vzpomíná Jaroslav Zobal. „Já ho stavěl znova po panu Volfovi, když skončil. Karel Průša a Jarda Volf přestali závodit, Pepa Kalous odešel do Liberce, přišli kluci Svobodovi, Petr Podhola, Míla Čmejla a potom další mladí kluci. Bylo nádherný, co jsme vybudovali, ale co se zničilo předpisama a nesmyslným chováním bafuňářů.“

Vedle ligy se Jaroslav Zobal pohyboval v nižších patrech kvalifikace o mistrovství republiky jednotlivců. „Jezdil jsem hlavně ligu,“ připomíná svou filozofii klubisty. „Neměl jsem rád technický dráhy, jelo mi to třeba v Kopřivnici. Stačilo držet plyn. Miloš Duda tam nebyl k poražení stejně jako třeba Pepa Plíšek.“

Domácí závodníci si v Kopřivnici osvojili svéráznou techniku jízdy. „Dobře startovali,“ popisuje ji Jaroslav Zobal. „Nebyly tam bariéry, tak to houkli až nahoru na trávu. A ve výjezdu zase dolů z kopce. Bylo to ještě za časů pana Volfa. Řekl mi, že musím vyhrát. Viděl jsem Miloše, jak jede dolů, tak jsem to dal venkem. On neklap‘ a skočil mezi mě a beton u tribuny. Zůstal mi viset na háku. V nájezdu do další zatáčky jsem to složil, narovnal a on samozřejmě skončil až na druhý straně skoro až v tom koupališti. Starej‘ Duda křičel ‚vrazi z Ústí‘, tekla tam krev, začalo se to i prát.“

Sezóna 1974 pro Jaroslava Zobala začala o poznání dříve, protože se už v lednu objevil na zamrzlém rybníku ve Svratouchu. „Tonda, Tonda Šváb,“ reaguje na dotaz, kdo jej vlastně do sedla ohřebovaného ledařského speciálu přivedl. „Jednou přišel, že mi ledy budou sedět. Namítnul jsem, že na ně nemám nic. Přinesl hromadu trubek a povídá ‚kola si uděláš, svař si trubky a motor si vezmeš z kraťase.“

A vskutku se podle rad světového šampióna vzniknul v Předlicích ledařský motocykl.  „Dal jsem si tady jednu trubku do svěráku,“ dává Jaroslav Zobal důkaz, že si i tímto úkolem dokázal poradit. „Označil jsem si křížkem druhou trubku a svařil si rám. Ve Svratouchu mi Tonda vysvětlil, jak se to jezdí. O tréninku on odstartoval, já za ním a v nájezdu jsem to pod něj vsadil. ‚To nemůžeš‘, nelíbilo se mu to. A už mi neradil.“

Jaroslav Zobal si vyzkoušel i dlouhou dráhu v Mariánských Lázních. „To jsem jel na klasický krátký myšlence,“ zklame všechny čtenáře, kteří by se těšili na líčení stavby dlouhodrážního motocyklu. „Vpředu takový kolo, že tam nešel ani kryt, ale pan Volf říkal, že nejsou jezdci.“

Ambice na výsledek prakticky žádné, ale alespoň další veselá historka zůstala. „Za stanem si Vašek Verner s Evženem Erbanem cpali kartóny pod kombinézy,“ dává ji Jaroslav Zobal k dobru. „Ptal jsem se jich, jestli jsou blbí, proč to dělaj‘. Protáhlí ksichty, blbec z Ústí, nic neví. Nakonec mě přesvědčovali, jaký to jsou rány od cejchy. Až když jsem reagoval, že když pojedu první, bude mi to k ničemu, pochopili, že si dělám srandu.“

 

Plochodrážní ovál v bažinách

Po zavření Klíše byli ústečtí plochodrážníci častými hosty nejen v Polepech, ale také v Chomutově. „Obdivoval jsem starýho Volfa,“ netají se Jaroslav Volf. „Vozil nás svým autem. Každou sobotu a neděli závod, do toho tréninky. Byl to obrovskej‘ nadšenec, proto to fungovalo. Ostatní mu ještě často házeli klacky pod nohy. Tyhle lidi jsou nedoceněný.“

Velcí lidé se v dějinách najdou v každé době. „Já neměl velký iluze o sportu,“ svěřuje se Jaroslav Zobal. „Rád jsem ho dělal, byla obrovská legrace. Já neměl problém, vždycky jsem všechno vyřešil. Jo, taky jsem měl v očích slzy, ale to bylo teprve nedávno a nemyslím si, že bychom o tom měli tady psát. Ve škole mi zakázali automechanika. Já to chtěl dělat, táta byl karosář, ale motorům nerozuměl. A já to měl vybraný, ještě než zrušil živnost.“

Ne nadarmo se říká, že otcem se může stát kdokoliv, avšak tatínkové stylu Oty Pavla jsou o poznání vzácnější. „Nechal mě žít,“ říká Jaroslav Zobal na adresu svého rodiče. „Narodil jsem se jako kluk. Ale hned krátce po narození jsem se opařil a byl na hranici přežití. Tím byl přístup z tátovy strany jinej‘.“

Principy chlapského přátelství mohl malý Jaroušek vnímat již od útlého dětství. „Okolo táty byla parta kamarádů, se kterou jsem fungoval i já,“ vypráví dnes jako zralý muž. „A nejen při zábavě, ale i při práci. Pomáhali si navzájem. Já se jen zmínil a tyhle chlapi šli a pomáhali stavět Chabařovice. Prakticky jsem jen hvízdnul a oni přišli a dělali zadarmo.“

Ryzí nadšení pro správnou věc bylo hnacím motorem, díky němuž vyrůstala už třetí ústecká dráha v pořadí. „Já uměl opravit auto,“ líčí Jaroslav Zobal. „Spravil jsem ho projektantovi, ten udělal projekt zadarmo. Bylo to v akci Z. On sice dostal peníze, jenže ty nám nakonec ještě dal.“

Chabařovice na první pohled nevypadaly jako ideální plochodrážní lokalita. „Přišli jsme sem dva s Jardou Smočkem,“ pokračuje vyprávění našeho hrdiny. „Byl to fotbalovej‘ plácek, ale fotbalisti to opustili. Byla tam bažina mezi dvěma rybníky, pořád to bylo zatopený, proto tam nemohli hrát fotbal nepřetržitě.“

Oba Jardové větřili příležitost, že by právě tady mohli ústečtí plochodrážníci konečně najít azyl. „Vlítli jsme na výbor,“ popisuje Jaroslav Zobal. „A tam nám řekli, ať si děláme, co chceme. Byl to majetek šachty, zůstal tam pás po kolejích, kde jezdily buldozery na šachtu. Jen jsme hvízdli, přiběhli chlapi s buldozerem. Dal jsem jim na pivo a oni to podhrábli.“

Z líčení Jaroslava Zobala by člověk mohl získat dojem, že postavit si plochodrážní stadión na mokré louce je stejně jednoduché jako sednout na trolejbus na Mírovém náměstí a dojet do ZOO. „Razil jsem heslo, že všechno jde,“ reaguje. „Jednou přišel okresní tajemník Zeman. Koukal, co tam děláme, a já, že tam stavíme plochodrážní stadión. Podíval se na hodinky a řek‘, že už je po pracovní době, takže můžeme.“

Podmínky by slabší povahy dokázaly zlomit. „Jednou nám v zatáčce po startu zapadl v bažině válec,“ dokresluje situaci Jaroslav Zobal. „V Ústí se na náměstí zrovna boural soud. Slíbili nám suť, vozili jsme ji sem. Jenže vé-há-esáci nám ji kradli. A tak jsme celou noc svítili halogenem a hlídali suť. A plocha se nakonec odvodnila.“

 

Ultimátum bourání Chabařovic v pětadevadesátém

Jenže taková akce nemůže být záležitostí jen dvou lidí. „Nabalila se na nás parta,“ přibližuje Jaroslav Zobal nadšení, které vznik chabařovického oválu provázelo. „Franta Krejčík byl zedník. Co zedník, pan zedník, pět přidavačů mu nestačilo. To bylo dílo! Vymyslel tu dráhu. Tak to uděláme, tak to bude široký, takový budou rádiusy. Zvětšili jsme ten plácek, nasypali náspy.“

Práce odsýpala a dráha se pyšně tyčila na zelené louce. „Byla to bažina,“ připomíná Jaroslav Zobal. „Zasypali jsme to škvárou, kterou jsme vozili z chemický skládky. Měli jsme starý er-en-déčko, byl to valník, takže jsme všechno museli shazovat. To si nikdo neumí představit tu práci!“

Nadšení plochodrážníků se zdálo být nakažlivé. „Ve sklárně v Teplicích jsem sehnal, že si můžeme rozebrat bedny na čtyři fůry,“ pokračuje Jaroslav Zobal. „Kluci to naložili tak, že pod tím ta Pragovka nebyla vůbec vidět. Vypadalo to jako seno.“

Avšak ani v první polovině sedmdesátých let nebylo zrovna košer jezdit po silnicích s takhle naloženým náklaďákem, který svým věkem spadal mezi veterány. „Další kamarád dělal v Teplicích policajta, takže jsme měli volnou trasu,“ připomíná Jaroslav Zobal, že užitečným věcem je potřeba kráčet naproti. „Jel jsem s tou fůrou z Teplic dolů z kopce. Najednou vyskočili z příkopu policajti a stavěli mě. Byl problém zastavit. Samozřejmě jsem přejel a oni na mě řvali a chtěli mi rovnou sebrat řidičák. Byla ve mně malá dušička, ale pak vylez‘ ten blbec Šulc a měl hroznou srandu, jak mě vyděsili.“

Ruku k dílu přikládal prakticky každý, kdo mohl. „Soused vedle stadiónu, pan Klint,mě dovolil ty fůry dřeva skládat u něho,“ líčí Jaroslav Zobal. „Nařezal to na cirkulárce. Přitom mu muselo bejt‘ jasný, že bude mít hlučný sousedy. Ale u toho stadiónu jsou lidi vstřícný dodneška. Po revoluci ten jeden dokonce starostoval. Spolupráce byla perfektní, i když jsme od města tenkrát nic nedostali. Ale to jsem chápal, měli jiný starosti.“

Roku 1774 totiž objevili bohaté ložisko uhlí rovnou pod Chabařovicemi, což obci se stálým osídlením od jedenáctého století mělo dle plánů komunistické vlády přinést konec nejpozději roku 1997. „Měla se tu stavět šachta,“ vysvětluje Jaroslav Zobal. „Už se dokonce nějaký domy začaly bourat. Bylo volební období, odstoupivší radní hodili kotvu novým, dali to do akce Z, že se do toho stejně nikdo nepustí, protože Chabařovice měly být do roku 1995 pryč a pozemky byly šachty.“

Nicméně projekt dostal zelenou. „Akce se schválila, prachy přišly,“ říká Jaroslav Zobal. „Šachta řekla, ať si stadión postavíme, ale ať počítáme, že v roce 1995 tady už tejně nic nebude. Náměstek ale povídal, že stejně nikdo neví, co bude za dvacet let. Jenom že on už tady nebude. Měl pravdu, stadión stojí pořád a je to hezkej‘ stadión.“

Pravda, koho by zajímalo, co bude za dlouhých dvacet let?! „To už nás opustil pan Volf,“ pokračuje Jaroslav Zobal ve svém vyprávění. „Byl už unavenej‘, ale celý léta ještě pomáhal radou a vždycky jsem se na něho moh‘ obrátit, i když jsme se nepohodli. On chtěl, aby depa byla na druhé straně, dál od Chabařovic. Já argumentoval, že tam není voda a elektrika, ale tady je to u huby. Dnes to chápu, že si lidi stěžujou na kravál. Tehdy jsem si prosadil svoje, dal svou představu na čtvrtku a projektant Josef Šafr to namaloval. To bylo už ve chvíli, kdy jsme stavěli základy.“

Úžasné bylo především, že si jej stavěli členové klubu včetně závodníků. „Já jsem klubu nešéfoval,“ přibližuje onu dobu Jaroslav Zobal. „Měl jsem Edu Hončíka, to byl finančák, a já měl na starosti všechno okolo. Já měl volnost, v práci jsem ohlásil, že kdyby mě potřebovali, jsem na plochý dráze. A fungovalo to. Do dneška nechápu, jakou pozici jsem měl, ale nikdy jsem neměl problém.  S nikým jsem se nehádal, co bylo potřeba, jsem udělal. Všechno jsem stíhal, diferáky u es-pětek, co na ně byly háklivý, ale i čerpadla nebo motocykly. Už když jsem byl učeň, nemohli tomu věřit, že přijde kluk a dokáže takový věci. To byla tátova škola.“

 

Hvězdy světového nebe v dřevěné ohradě

První závody se v Chabařovicích konaly ještě, když stadión nebyl ani zdaleka hotov. Bylo symbolické, že v červnu tady při závodě premiérového Poháru ČSR, jenž nahradil dosavadní národní kvalifikaci, stál na nejvyšším stupni právě Jaroslav Zobal. Na červenec byla naplánována učiněná bomba.

Jelikož se konal den po kontinentálním finále světového mistrovství družstev, takže by mu startovní listinu mohl závidět i mnohem renomovanější podnik. S patnácti body nakonec triumfoval Jiří Štancl a na stupně vítězů s ním vystoupili Grigorij Chlynovskij a Valerij Gordějev. Diváci viděli v akci kompletní sestavu Sovětského svazu a Polska, které ze Slaného postoupili do světového finále ve White City. Určitě není bez zajímavosti, že tu závodil i Marek Cieslak, který minulý týden posedmé vyhrál světový pohár. Před jednačtyřiceti lety vydobyl v Chabařovicích jen pět bodů, o dva více než Jaroslav Zobal a o čtyři než Miloslav Čmejla, druhý chabařovický zástupce v poli závodníků.

„Převlíkali se v karosérii autobusu a depo byla zatím jen stlučená ohrada,“ líčí Jaroslav Zobal „Byl tam krajskej‘ tajemník Hajn, tomu se to líbilo a řek‘, že tady jednou bude reprezentační stadión.“

Nicméně práce na stadiónu bylo pořád ještě jako na kostele. „Tady se dávalo hodně na to, aby byla parta,“ oceňuje Jaroslav Zobal lidské nadšení. „Nebyly peníze. Milan Toběrný jezdil z Děčína na pionýru. Seděl přitom na lopatě a krumpáči, co si vozil z domova, aby v Chabařovicích moh‘ makat. Dělal do motokár, přijel se podívat na první závody a líbilo se mu to. Byl to pan bagrák, uměl neuvěřitelný věci. Měli jsme lanovej‘ bagr Tatra 111 a on dokázal jeho lžící zavřít krabičku od sirek.“

Technika, kterou používali byla zastaralá už před oněmi čtyřmi desítkami let, a dnes by nad ní zaplesalo srdce nejednoho příznivce veteránů. „Měli jsme traktor i autobus, vždycky jsme to dostali jako šrot,“ vypráví Jaroslav Zobal. „V Chlumci stál buldozer uprostřed hnoje, my si ho všimli. Na statku nám řekli, když ho dostaneme ven, ať si ho vezmeme. Natočili jsme ho, vyjeli po fošnách ven a po silnici s ním dojeli až do Chabařovic. Byla parta, autobusem jsme jezdili po světě. A kluci, co nebyli líný, se na týhle naší vlně svezli.“

A tak se s chabařovickou vestou objevovalo více a více závodníků. „Třeba Bohouš a Milan Polákovi,“ vybaví si Jaroslav Zobal. „Když jsme stavěli stadión, jezdili okolo na cestovní třistapadesátce. Stáli tam pět, deset minut. Franta Krejčík se opřel o lopatu a prohlásil, až támhlety dva hajzlové přijdou, že by chtěli zkusit jezdit, tu lopatu o ně přelomí. Když pak doopravdy přišli, tu lopatu jim dal. A oni makali, že je musel od práce odhánět. Byli to dříčové.“

Dnes se zdá nepředstavitelné, že chabařovičí závodníci chodili do práce, stavěli si stadión a ještě stačili závodit. A Jaroslav Zobal se v sezóně 1975 dostal do vrcholné formy. Nejenže měl nejvíce bodů z klubu v první lize, ale stal se vicemistrem v českém poháru. Zlato mu vyfouknul březolupský Václav Zajíc o pouhých pět tabulkových bodů. Čtyřdílný seriál začal koncem května v Břeclavi. Při rovnosti s březolupskými Miroslavem Bačíkem a Václavem Zajícem a klubovým kolegou Petrem Podholou by jej obvyklá kritéria dostala na sedmou příčku, za níž se bralo devět bodů do tabulky. Jenže sudí rozhodl, že celou čtveřici odmění shodně deseti celými a pětasedmdesáti setinami bodu.

Druhý den stál v Březolupech na nejvyšším stupínku pódia. „Když jsem jel jízdu s Honzou Volfem, odfrk‘, neměl to daleko tolik jako já,“ připouští Jaroslav Zobal, že tato výhra nebyla zase tak snadná. „V zatáčce jsem za sebou slyšel vytočenej’ motocykl. Chytil jsem řidítka, že to nedopadne dobře. Jeden kaskadér z Liberce to do mě nakouřil, až jsem vylít z motorky.“

Divák se mnohdy nestačí ani leknout, ovšem jezdci připadá pád jako učiněná věčnost. „Letěl jsem vzduchem a co člověku v ten moment projde hlavou,“ popisuje chabařovický plochodrážník okamžiky stylem scény oděských schodů z Ejzenštejnova filmu Křižník Potěmkin. „Skrčil jsem se, protože mi došlo, že skončím tam, kde Honza dělá špičku. A taky že jo. Jenže když jsem dopad‘, prkna tam už nebyly. Ten Libereckej‘ je otevřel a Honza tam šel taky. Zlomil si kličku. Zůstali jsme ve Svitavách na hotelu a on celou noc lamentoval, že končí s plochou dráhou. Samozřejmě, že neskončil.“

O tři týdny později Pohár ČSR pokračoval v Chabařovicích. Jaroslav Zobal vyhrál všechny rozjížďky a v té chvíli vedl před březolupským Václavem Zajícem o šest tabulkových neboli dle tehdejší terminologie mistrovských bodů. Druhý den seriál vyvrcholil v Liberci. Víkendové dvojzávody šetřily finance, avšak dávaly příležitosti ochutnávat svody života plnými doušky. A závodníci mnohdy bývají bohémové.

„Pařili jsme s cigárem pořád u krku, ale dnes už nekouřím ani nepiju,“ dušuje se Jaroslav Zobal. „Jednou v Kopřivnici Petr Podhola tancoval s nějakou holkou. Hodil ji do vzduchu, otočil se a šel pryč. A mě tenkrát v Liberci před závodem ožrali, ať jim dám body. Jenže já si to druhej‘ den nepamatoval. Vyhrával jsem kromě poslední jízdy, že mi mechanik nepustil metyl.“

Jak už to pod Ještědem chodí, končilo se kvůli dešti o sérii dřív, takže se z titulu radoval Václav Zajíc a Jaroslav Zobal skončil druhý. „S Honzou Volfů jsme se pak na podzim sešli ve špitálu na jednom pokoji,“ uzavírá kapitolu premiérového ročníku předchůdce přeboru současných dnů. „Měli mu vyndávat šroub z ramene. Když zvednul ruku, šroub mu vyjel ven. Měli jsme volnější režim, byli jsme v ústeckým špitále známí. Ležel tam chlap s prasklou pánví, pořád brečel a řval, že se zastřelí. Koukal na ten Honzův šroub a došlo mu, že to má z toho březolupskýho pádu se mnou. To, jak se spolu můžeme po tom ještě bavit, už pochopit nedokázal.“

 

Čtvrtá ústecká plochá dráha

Na podzim pětasedmdesátého se Jaroslav Zobal kvalifikoval do mistrovství republiky jednotlivců, které se podruhé a naposledy konalo systémem dvoustupňového seriálu pro dvaatřicet účastníků. Ještě předtím se však definitivně rozloučil s ledovou dráhou.

„Jezdil jsem to, ale byla to katastrofa,“ bilancuje své působení na zamrzlých hladinách českých rybníků. „Pohádal jsem se s Mílou Vernerem a papalášema, že se musí pořadatelé podporovat. Stálo je to peníze, proto jich spousta skončila. A s nimi i jezdci, protože na to neměli prachy. Zase chyba…“

Přitom v osmdesátých letech byla šance na ledovou dráhu na Ústecku. „Plánoval jsem, že bychom ledovou dráhu udělali tady,“ začíná vysvětlovat Jaroslav Zobal. „Protože v roce 1995 mělo bejt‘ po Chabařovicích a našemu předsedovi už dokonce jako prvnímu zbourali barák, přemejšlel jsem, co dál. Projektoval se novej‘ areál v Chlumci. Bylo to nad rybníkem, takže voda, a bylo to vejš než Chabařovice, a tak byl předpoklad, že mráz vytvoří led. Dole měla bejt‘ škvára, nad tím ledy. Ani to neměla bejt‘ umělá dráha, to až třeba potom. Stálo to peníze, ale nakonec to bylo jinak, šachta padla.“

Do místa na úpatí Krušných hor, kde ve dvanáctém století český kníže Soběslav I. porazil německého krále Lothara III.,  a kudy o nějakých sedm set let později neproniknul do Čech ani Napoleon, se Jaroslav Zobal ještě jednou vrátil. „Když nám předloni vzali Chabařovice, chtěl jsem to v Chlumci znova rozjet,“ upřesňuje. „Ale starostové jsou spřízněný, skáceli to, že v Chlumci nemůže přece bejt‘ plochá dráha, protože kousek dál je hřbitov. Ale to je kilometr! Tak jsem ukončil komunikaci.“

Přestože se přesvědčil, že i po bezmála čtvrtstoletí po pádu komunistů můžete přijít o vlastními silami vybudované sportoviště díky úskoku volených zástupců městské samosprávy, není nikterak zatrpklý. „Potvrdilo se, že existujou lidi, co jim to myslí a nejsou jen na prachy,“ uvádí důvod. „A to je ta malá dráha.“

Po Bukově, Klíši a velké ploché dráze v Chabařovicích byl miniovál již čtvrtým závodištěm, na jehož budování se Jaroslav Zobal podílel, a který nakonec ve vlastnictví plochodrážníků nezůstal. „Klasickou plochou dráhu jsem zrušil, nebyly prachy a přišlo mi, že jsem už moc starej‘ a těm mladejm‘ už nerozumím,“ vrací se o několik let zpátky, než se roku 2010 do projektu pustil. „Stáhnul jsem se a začal to kočírovat Martin Morávek, přišli s tím to rozprodat, prodali motorky jezdcům, prodali mechanizaci. Začalo to uvadat, uvadat, nebylo nic a já starej‘ blbec to rozjel znova.“

Nešlo to ale jako po drátku. „Dělaj‘ se chyby,“ připouští. „Pustil jsem na stadión nájemce, aby tam někdo byl pořád, přišla doba, žese kradlo. Nakonec přišel na to, že by to moh‘ provozovat sám. Nahecoval kluky, aby mistrák ve Slaným zajeli katastrofálně. Měl jsem představu, že zabodujou. Když jsem se ptal, co se stalo, vymlouvali se a nakonec se mi vysmáli. Zjistil jsem, že to bylo na popud tohohle kluka, aby mě naštval. Všichni skončili a já řek‘, že začnu s novou generací. Nakoupil jsem pět malejch‘ motorek a začal s dětma. Pak se rozjely stopětadvacítky a z těhle dětí je tady, co tady je. Vyvstala potřeba malý dráhy.“

A světe div se, spousta věcí fungovala jako v pětasedmdesátém. „Oběh‘ jsem pár přátel a přesvědčil se, že i v tomhle bordelu všechno jde,“ popisuje Jaroslav Zobal. „Franta Krejčík přišel s tím, že v teplárně míchaj‘ popílek s něčím, aby se to neutralizovalo. A ono to udělá perfektní materiál. Chtěl jsem si to navážet postupně, ale oni řekli, že si to musím vzít najednou.“

Co si teď počít?! „Vlít‘ jsem do Eurovie,“ věděl si Jaroslav Zobal rady. „Láďa Vaclík byl ředitel, slíbil, že to nějak vyvedeme. Ať si to zajistím v teplárně, že to odvezou. Franta spočítal kubíky, klukům jsme řekli v ten a ten den a v tu a tu hodinu to najede. Připravili jsme povrch. Ráno jsem tam stál s natočeným grejdrem a čekal. Najednou se objevila obrovská kolona velkejch‘ aut. Myslel jsem, že to bude moje poslední hodina.“

Avšak práce odsýpala pěkně od ruky. „Náklaďáků přijelo asi dvacet,“ vzpomíná Jaroslav Zobal. „udělali jsem to opravdu hutný a dráha byla hotová během třech dnů. A pak jsem zase vzal kramle. Ale mám tam Láďu Šifaldu a jeho ženu Jiřinku, ta na stadiónu vyrůstala odmalička. Škoda, že tam není těch dětí aspoň třicet, ale to nejde. To si nikdo nemůže dovolit. A Láďa je i tak jednou nohou v kriminále.“

 

Báječný život u ploché dráhy

Semifinálová část mistrovství republiky jednotlivců anno domini 1976 byla vedle květnové Ceny Chabařovic posledními individuálními mítinky, jichž se Jaroslav Zobal zúčastnil. Postup do finálové série nebyl daleko, avšak ústecký plochodrážník se navzdory dobré formě objevoval za řidítky stále méně. „Věnoval jsem se práci v klubu a lize,“ vysvětluje, že byť se v týmu prosazovala mladší krev, on stále plnil funkci jezdícího kapitána.

V sezóně 1977 naskočil až ve dvou posledních závodech druhé ligy, kam severočeský celek spadl. „V paměti mám závod v Chomutově, kdy se zabil Karel Červenka,“ dostává se ke stinné stránce sportu levých zatáček. „Při úpravě udělal člověk s lajnovačkou na vnitřní čáře takovou kličku. Asi se tím bavil? Já jel lajnu a přejel jsem to oběma kolama. Rozhodčí Jan Smetana mě vyloučil. Argumentoval jsem, že bych jinak sestřelil závodníky na venku. On, že neexistuje, že lajna, je lajna. V v další jízdě někdo tu lajnu kopíroval. Nastal ťukec a Karel šel do prken…“

V letech 1978 a 1979 už ovšem absolvoval celou ligu a spolu s Miloslavem Čmejlou vozil největší bodové porce. V osmdesátém jel coby náhradník sporadicky pád jízd a o definitivně poslední závody jeho kariéry se postarala změna pravidel. Počínaje sezónou 1981 se prolínací závod o udržení se ve vyšší lize s úspěšným protivníkem z nižšího ligového patra konal formou dvojutkání osmičlenných družstev. Jaroslav Zobal byl v kombinéze u toho, když si jeho Chabařovice nejprve vylámaly zuby na Kopřivnici, ale i když v září 1982 vyřadily z první ligy béčko pražské Rudé hvězdy.

„S Pražákama to byl opravdu můj poslední závod,“ potvrzuje Jaroslav Zobal, přičemž jedním dechem upřesňuje, proč se navzdory dobrým výkonům do ježdění po ovále nezapojoval až tak často. „Kolikrát jsem v Chabařovicích jel závod a mezi rozjížďkama jsem musel jít spravit rozhlas anebo jezdit s kropičkou.“

Člověk se nemůže zbavit dojmu, že Jaroslav Zobal sám trhal scénář k mnohem lepší závodní kariéře, který mu sudičky sepsaly u jeho kolébky v Předlicích. „Já se ani za závodníka nepovažoval,“ je příliš daleko, aby přeceňoval své výkony za oválech. „Závody mě braly, pár mi jich utkvělo v paměti. Ale důležitější bylo, co jsme dokázali vybudovat.“

Za více než půlstoletí, které strávil v těsném kontaktu se sportem levých zatáček, se má za čím ohlížet. „Závodění byly krásný věci, jsou to nádherný vzpomínky,“ prochází svou pamětí. „Byl jsem ještě ucho, když jsem jezdil se starým Lubošem Tomíčkem. Ve Slaným na soustředění jsme byli v hospodě, kde byl jukebox. Chodil jsem si pouštět písničky a Luboš s Fandou Ledeckým seděli u páky, kde šlo volbu zrušit. Já tam házel prachy a pořád nehráli tu moji písničku, jenom jejich. Kurvy pražský, ale já je měl rád!“

 

Plochodrážní kariéra Jaroslava Zobala (*21.5.1947) v zrcadle času:

1966	první dochovanou zmínku o závodním startu Jaroslava Zobala nabízí program z kontrolních a vyzývacích závodů jednotlivců Polep s vytištěnou startovní listinou s datem 8.května; první výsledek je 5 bodů s přátelského utkání Viktoria vs. Ústí nad Labem, které se jelo na Žižkově v neděli 22.května, a v němž získal pět bodů; traťová rezerva při čtvrtém závodě MR v Polepech, kde skončil osmý; v kvalifikační skupině A pro MR 1967 v Polepech byl zřejmě traťový náhradníkem, skončil s jedním bodem patnáctý
1967	Ústí nad Labem druhé ve skupině A Poháru Světa motorů; Jaroslav Zobal se účastnil v šestidílném seriálu kontrolních závodů reprezentantů Mšeno, Pardubice, Svitavy, Přerov, České Budějovice a Plzeň; kvalifikace o MR jednotlivců 1968 – semifinále předkvalifikace Slaný 1., finále Polepy 3., kvalifikace Praha 5., Slaný 8., Chomutov 8., celkově 9.
1968	Ústí nad Labem třetí v 1.lize; Jaroslav Zobal coby náhradník startoval ve dvou závodech MR jednotlivců – Cheb 12. a Polepy 13.; kvalifikace pro MR jednotlivců 1969 – vyřazen v semifinále v Liberci (14.)
1970	škrtnut v nominační listině závodu národní kvalifikace v Třinci
1972	Ústí nad Labem čtvrté ve skupině A 1.ligy; Jaroslav Zobal v národní kvalifikaci 1. v Kopřivnici, výsledky dalších dvou kol nejsou známy, postoupil však do předkvalifikace o MR jednotlivců 1973 se závody v Žarnovici (8.), Plzni (15.) a Liberci (16.) skončil celkově 15.
1973	Ústí nad Labem 4. v první lize skupiny A, postup do skupiny D, jejíž pořadí není známé; v prvním kole národní kvalifikaci skončil v Čakovicích skončil Jaroslav Zobal pátý, další výsledky nejsou k dispozici, do předkvalifikace o MR jednotlivců 1974 postoupil jako náhradník a skončil v ní osmnáctý (Žarnovica a Zohor náhradník, Plzeň nestartoval); série kontrolních závodů reprezentantů – 1. kolo pro jezdce II. výkonnostní třídy 5. (Slaný 4. – Slaný 4. – Čakovice 6.), 2.kolo 13. (Pardubice 15. – Pardubice 7. – Svitavy 15.)
1974	Ústí nad Labem účastníkem první ligy skupiny A, jejíž pořadí není známé; národní kvalifikace – první kolo Březolupy Jaroslav Zobal 11., druhé kolo Ostrava 3., umístění ze třetího kola v Břeclavi není známé, do předkvalifikace však nepostoupil; 9. MR na ledové dráze (Svratouch 10. – Svratouch 8.)
1975	Chabařovice páté v první lize (Jaroslav Zobal 37 bodů ze 106 bodů klubu celkem); Jaroslav Zobal 2. v Poháru ČSR (Břeclav 7. – Březolupy 1. – Chabařovice 1. – Liberec 7.); 3. ve skupině B kvalifikace pro MR jednotlivců 1976 (Praha 5. – Čakovice 4. – Plzeň 4. – Liberec 3.); 11. MR na ledové dráze (Černá v Pošumaví 10. – Tábor 11.); 13. při mezinárodním závodě jednotlivců v Chabařovicích
1976	Chabařovice páté v první lize (Jaroslav Zobal absolvoval jen tři závody a získal v nich 24 bodů z elkových 95 bodů klubu), sestup do druhé ligy; 7. ve skupině B MR jednotlivců (Žarnovica 8. – Zohor 11. – Chabařovice 6. – Plzeň 8.); 8. v Poháru Chabařovic
1977	Chabařovice páté ve druhé lize (Jaroslav Zobal jel jediný závod v září v Zohoru, kde získal 8 bodů, klub měl dohromady 170 bodů, v sestavě byl také v závodě v Chomutově, jenž byl ovšem po tragickém pádu Karla Červenky zrušen)
1978	Chabařovice druhé ve druhé lize (Jaroslav Zobal ve všech sedmi závodech dosáhl 53 bodů z celkových 202); postup do kvalifikace o první ligu 1979, kde skončily třetí a zůstaly v nejnižší soutěži (Jaroslav Zobal ve čtyřech závodech 26 bodů z celkových 86)
1979	Chabařovice vítězem druhé ligy skupiny A (Jaroslav Zobal ve všech čtyřech závodech vybojoval 36 bodů z celkových 132); ve finálové skupině C Chabařovice druhé (Jaroslav Zobal ve čtyřech závodech 30 bodů z celkových 103); v kvalifikaci o první ligu 1980 Chabařovice druhé (Jaroslav Zobal ve všech třech závodech 23 bodů z celkových 89)
1980	Chabařovice vítězem druhé ligy (Jaroslav Zobal jen tři rozjížďky v roli náhradníka a dohromady dva body); v kvalifikaci o první ligu 1981, kde byly Chabařovice druhé, již nestartoval
1981	Chabařovice vyhrály druhou ligu, v říjnové kvalifikaci o první ligu 1982 prohrály s Kopřivnicí na výjezdu 29:67, odvetě doma vyhrály 57:39, avšak díky skóre 105:86 se v první lize udržela Kopřivnice (Jaroslav Zobal v obou závodech v sestavě)
1982	Chabařovice vyhrály druhou ligu, podzimní kvalifikaci o první ligu 1983 prohrály na Markétě s RH Praha B 49:47, doma však triumfovaly 58:38 a díky skóre 105:87 postoupily do první ligy (aktivní kariéra Jaroslava Zobala se tady definitivně uzavřela – 11.září měl v Praze pět bodů, druhý den z pozice náhradníka nestartoval)

Foto: archív Jaroslava Zobala, archív autora, Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV) a Mirek Horáček

Mšeno – 1. května 1995
Dlouhá léta býval pohled na světovou elitu českým fanouškům odepřen. Na hranicích se ježila železná opona a vzhledem k rozdělení plochodrážního mistrovství světa dle geografických zón u nás v početných závodech mistrovství světa jednotlivců závodila nanejvýš špička kontinentu. S výjimkou dlouhé dráhy v Mariánských Lázních a poměrně ojediněle při světových dvojicích a družstvech přijížděly hvězdy prakticky jen na Zlatou přilbu a druhý den Tomíčkův memoriál. Příliv cizinců se nekonal ani po otevření československé ligy v devadesátém. Pravidelné působení Simona Wigga s plzeňskou vestou v extralize 1994 vytyčilo jakýsi mezník, byť se cizinci běžným zjevem v naší lize stali až o pár let později. Nicméně v pětadevadesátém přinesla smlouva s Jawou povinnost továrních závodníků účastnit se květnové Velké ceny Prahy, jež tak získala přídomek Jawa Cup of Champions. Ještě předtím se však na prvního máje při mšenském pouťáku objevil Hans Nielsen, kde se mu do vítězné cesty dokázal postavit pouze Tomáš Topinka. Přenesme se proto s dnešním koučem pražské Markéty o dvě desítky let zpátky a připomeňme si další polozapomenutý příběh, v němž velkou roli hraje i Jiří Opočenský, v sedmdesátých letech člen širšího reprezentačního cyklokrosového reprezentačního výběru.

 

Bezvadný nápad u rodinné večeře

Po krachu projektu ligového družstva Mšeno – Býkev ve druhé lize 1986 poskytl mšenský stadión zázemí juniorům Rudé hvězdy, kteří coby tým C pražského velkoklubu sbírali závodní zkušenosti v nižším ligovém patře. Ve Mšeně se konaly také další mítinky, avšak od roku 1989 se sem jezdilo jen trénovat. Až na prvního máje 1992 se stadión pod majestátní siluetou královského Bezdězu dočkal kontrolního závodu juniorů.

Ten společně s juniorským šampionátem republiky a soustředěním v Chabařovicích rozhodl o podobě reprezentační pětice. Zatímco Antonín Šváb nepoznal hořkost porážky, Tomáš Topinka doplatil na technickou poruchu. Dokázal však v rozjezdu o druhé místo pokořit Martina Patáka a René Junu. Vladimíra Višvádera v rozpuku jeho divokého období na stupně vítězů nepustil pád. Zajímavé je bezesporu, že pardubický Jiří Šťovíček předčasně skončil, když upadl již v rozjížďce s číslem dvě. Přitom to ve světovém šampionátu z našich dotáhnul nejdál, protože skončil jako náhradník ve finále v Pfaffenhofenu.

Ve stejný den jako ve Mšeně se konaly ještě dva další závody Cena Chabařovic a Cena Václava Vernera v Čakovicích. Závodníků ještě bývalo nadbytek a Tomáš Topinka stál teprve na samotném úpatí své hvězdné kariéry. Přitom letopočet 1992 byl v mnoha směrech důležitý nejen pro náš dnešní příběh, ale i pro jeho život.

„V tom roce jsem začal chodit se svou budoucí manželkou Romanou,“ odvíjí niť svého vyprávění, o němž bychom zatím ani netušili, že nás přivede k duelu s legendární ikonou dánské ploché dráhy. „Její táta dělal v Olibě.“

Budete-li pozorní, nápis Oliba najdete na trubkách jízdních kol ještě dnes, kdy je český trh z větší části zaplavován produkcí z Číny, ať už je na trubkách rámu napsáno cokoliv. Firmu Oliba Mšeno čekal na sklonku devadesátých let klasický tunel od nového společníka z Německa. Nicméně v první půli dekády společnost zaměstnávala bezmála dvě stě padesát lidí a její jednatel Jiří Opočenský našel zalíbení ve světě sportu levých zatáček.

„Narazili jsme na sebe náhodou,“ vypráví Tomáš Topinka, jak Jiřího Opočenského potkal. „S budoucím tchánem jsme se jednou bavili u večeře. Říkal jsem, že rozesílám dopisy na firmy se žádostí o podporu. Že jsem si našel sedmdesát, možná devadesát firem ve zlatých stránkách. Vrátily se mi tři, že mi přejou hodně štěstí. Ale když nesháníš, nemáš. Tak to beru dodnes.“

Nicméně rodinná večeře ve Mšeně měla přinést obrat. „Tchán mi řekl, že je potřeba napsat dopis přesně tomu jednomu ze tří ve vedení Oliby,“ vzpomíná Tomáš Topinka. „A tak jsem ten dopis napsal  a předal tchánovi, který ho předal právě Jirkovi.“

 

Kola pohonem ploché dráhy

Oliba Mšeno se díky Jiřímu Opočenskému stala výkonným motorem pro místní plochou dráhu. Stadión ve Mšeně se vrátil mezi pravidelná místa českého termínového kalendáře. Se zapůjčenými pražskými juniory klub Oliba Mšeno dominoval první lize 1994. Nebyl finanční problém získat finálové podniky mistrovství republiky v dobách, kdy se o ně licitovalo v dražbě a vítěz potřeboval částky větší než sto tisíc. Do Mšena se po letech vrátilo mistrovství světa a stadión získal umělé osvětlení, které v půli devadesátých let u nás bylo jen na Markétě.

Tomáš Topinka však náš příběh vrací nazpět do roku 1992. „Ukázalo se, že Jirka má plochou dráhu rád,“ vypráví o osudu svého tehdejšího dopisu. „Sešel jsem se s ním a vznikla spolupráce, kdy Jirka rozhod‘, že mi koupí motorku. Vyhrál jsem juniorskýho mistra, tím jsem se prezentoval. A od tý sezóny to začlo.“

Tomáš Topinka dodnes svou spolupráci s Jiřím Opočenským přirovnává ke vztahu mladšího sourozence ke staršímu bratrovi. „Rozvíjelo se to dál,“ pokračuje. „Jirka se do plochý dráhy kousnul fest. Jeho manželka byla Angličanka. A on mi jednoho dne povídá, co kdybych závodil v Anglii.“

Anglická liga v prvních letech poslední dekády dvacátého století představovala pupek plochodrážního světa. „Já mu tehdy, řek‘, že Anglie je pro mě hudba budoucnosti,“ připouští Tomáš Topinka, že projektu tehdy nevěřil, už jen proto, že náruč britských klubů nebyla otevřená dokořán a čeští závodníci potřebovali pracovní povolení vázané na výsledky. „Nebral jsem to vážně, že to domluví. Ale Jirka to vážně vzal.“

A vskutku, v červnu 1993 Tomáš Topinka ve svých devatenácti letech debutoval ve vyšší britské lize za King’s Lynn. „Rozesílal dopisy, jeho manželka všude volala,“ popisuje dnes úsilí, které Jiří Opočenský vyvinul. „V každým případě se ozvali z King’s Lynn, kde pomoh‘ i Bohouš Brhel, když řek‘, že si dokáže představit, že bych tam jezdil. A tak domluvili, že se tam pojedu podívat.“

Na detaily se Tomáš Topinka jel zeptat do Mšena. „Přijel jsem k Jirkovi oktávkou z roku 1960,“ líčí dnes s úsměvem od ucha k uchu. „Přivítal mě, že když jedu do Anglie, budu potřebovat auto. Já oponoval, že stačí, když si pořídím kouli na vozejk‘.  Ale on mi koupil kadetta a já si s ním vyhrál, že se s ním dalo jet do Anglie.“

Jak již bylo řečeno, jednatel mšenské Oliby věnoval svou přízeň i místnímu oválu. „Nevím, čí to bylo, ale stadión stál,“ pokračuje Tomáš Topinka. „Jirka se do toho vrhnul po hlavě. Dělaly se mantinely, všechno se natíralo a dávalo se to do kupy.“

 

Pardubický revanš po čtyřech měsících

Tradice plochodrážních prvních májů je ve Mšeně tak silná, že i dnešní klub načasoval svou jedinou letošní závodní akci na den, který začíná dohasínáním čarodějnických ohňů. Po zmiňovaném kontrolním závodě juniorů v roce 1992 tady první květnový den motory plochodrážních strojů burácely i v dalších letech.

V pětadevadesátém přilákalo patnáct set diváků do ochozů zejména jméno Hanse Nielsena. Za svou kariéru, kterou uzavřel o čtyři roky později, nahromadil dohromady dvaadvacet zlatých medailí ve světových šampionátech. Když se chystal do Mšena, měl na kontě už tři tituly individuálního mistra světa. O rok předtím jej ve Vojensu o čtvrtý připravil o jedenáct let mladší Tony Rickardsson v rozjezdu, nicméně první ročník Grand Prix měl na trůn vrátit opět legendárního Dána.

„Tehdy byl Hans něco jako Greg nebo Tai dneska, byl to pan někdo ve sportu,“ přibližuje atmosféru doby Tomáš Topinka, který pozvání Hanse Nielsena svým způsobem pomáhal organizovat. „Jirka se mě ptal, kolik by stál. Odpovídal jsem, že nevím, ale že se zeptám. Nakonec se domluvili na nějaký částce, že tam přijede. Myslím, že dneska moc českých pořadatelů nemůže říct, že si na pouťák pozvou mistra světa. To beru jako pozitivum. Byly to prima závody.“

První máj roku 1995 bylo pondělí a Tomáš Topinka cestoval do Mšena rovnou z Anglie. „Letěli jsme s Bohoušem z Norwiche přes Amsterdam,“ vzpomíná. „Přímý ranní lety do Prahy tehdy ještě ve svátek nebyly. Jirka nám zaplatil letenky, chtěl nás tam.“

Hans Nielsen, který se druhý den zastavil v divišovské Jawě, jejímž továrním závodníkem byl, představoval největší hvězdu startovní listiny. Největšími konkurenty mu měli být právě Tomáš Topinka, jenž se ve svých jednadvaceti letech vypracoval do užší světové juniorské špičky, a Bohumil Brhel. Nechyběli ani další přední čeští závodníci a další cizinci. Z polské dvojice byl známější dnešní wroclawský kouč Piotr Baron, finalista juniorského mistrovství světa a extraligová posila Pardubic z roku 1993. Na Piotra Protasiewicze největší sláva ještě čekala a nikdo nemohl tušit, že o sedmnáct let později se s vestou Mšena postaví za zrušení extraligového klání s trojkoalicí DaK Moto Plzeň Divišov.

„Jirka se ptal, jak to uděláme s číslama,“ vybavuje si Tomáš Topinka tvorbu startovní listiny. „Já si přál, ať se s Bohoušem a Hansem setkáme buď v první a poslední sérii. A nakonec jsme spolu jeli až úplně poslední jízdu.“

Hans Nielsen a Tomáš Topinka procházeli závodem bez porážky. Před Bohumilem Brhelem byl v cíli rozjížďky s číslem tři Lubomír Jedek, ovšem šlo o jeho první a poslední prohru za celé odpoledne, jež začalo nástupem úderem šestnácté hodiny. A už tu konečně byla rozjížďka s číslem dvacet. Bohumil Brhel upadl, avšak rozhodčí pozval k repete celou čtveřici.

„Nepamatuju se už přesně,“ nedokáže si Tomáš Topinka přes propast dvou desítek let uvědomit bližší detaily. „Ale vím, že jsem odstartoval. Na Hanse, kterej‘ míval perfektní starty! To se mi nestávalo moc často. Ale Mšeno mi sedělo, dělali tam po vzoru King’s Lynn hluboký starty a snažili se dráhu načechrat. Jirka byl schopnej‘ dát údržbářům z fabriky krumpáče a poslat je, ať udělají hluboký starty, protože je mám rád. Šel do toho po hlavě.“

Na čele dvacáté jízdy však Tomáš Topinka nezůstal dlouho. „Z prvního výjezdu mě Hans už objel,“ krčí rameny. „Při průjezdu první zatáčkou jsem byl já první, ale z výjezdu se přese mě přesypal. Vyjančenej‘ mlaďas proti mistru světa, tak to určitě mělo bejt‘. On sem určitě nepřijel prohrát.“

A tak šel coby neporažený na nejvyšší stupínek pódia Hans Nielsen, Tomáš Topinka byl druhý a Bohumil Brhel třetí. „Přede mnou byl pan někdo, za mnou pan někdo,“ bilancuje hrdina našeho vyprávění své tehdejší umístění. „Tak jsem to bral, takže jsem byl spokojenej‘.“

A konec konců, uběhly pouhé čtyři měsíce a Tomáš Topinka skončil druhý při Zlaté přilbě v Pardubicích. Ve velkém finále přitom svedl strhující duel s Hansem Nielsenem a nyní byl poraženým právě dánský velikán.

 

mezinárodní závod – Mšeno:

1. Hans Nielsen (DK) 15, 2. Tomáš Topinka (Praha) 14, 3. Bohumil Brhel (Praha) 12, 4. Pavel Ondrašík (Praha) 10, 5. Csaba Hell (H) 9, 6. Lubomír Jedek (Praha) 8, 7. Karel Průša (Březolupy) 8, 8. Robert Král (Divišov) 8, 9. Lubomír Batelka (Praha) 7, 10. Piotr Protasiewicz (PL) 7, 11. Zdeněk Schneiderwind (Praha) 7, 12. Piotr Baron (PL) 4, 13. Heinrich Schatzer (A) 4, 14. Roman Kubeš (Praha) 3, 15. Niki Schweiger (D) 1, 16. Thomas Stadler (A) 1, res Martin Kubeš (Praha) 2.

Foto: Pavel Fišer a Petr Makušev