Korskro – 15. září 1985
Sluníčko se krásně odráželo na stříbrném věnci na jeho krku, když jej přátelé a mariánskolázeňští pořadatelé házeli vstříc šmolkově modré obloze s bílými obláčky. Na kalendáři byla neděle osmnáctého září roku 1983 a on se právě po triumfu ve finálové jízdě stal vicemistrem světa. Ještě než se však vrátil oběma nohama na pevnou zem, ozvaly se hlasy dehonestující jeho fenomenální úspěch. Prý na něm velkou roli mělo důvěrně známé domácí prostředí. Vodu na mlýn kritikům přidalo i světové dlouhodrážní finále i napřesrok. Z Herxheimu se vracel s osmým místem, když mu důležité body sebral kabel zapalování, který vytrhla hutná cejcha materiálu z promoklé dráhy od zadního kola Petera Collinse. Jenže v pětaosmdesátém se Jiří Štancl opět vyhoupl na piedestal světové slávy, když se z dánského Korskro vrátil podruhé jako dlouhodrážní vicemistr světa.

Cestu do finále lemovala dvě vítězství

Třetí květnová neděle roku 1985 rozhodně nesplnila očekávání těch, kteří se těšili na krásné vyvrcholení jarního víkendu. Prakticky celé území Československa zasáhly silné deště a meteorologové dokonce hovořili o rekordních přívalech vody z oblohy. Mokli rovněž návštěvníci různých motoristických akcí, jichž se před třiceti lety pořádal přehršel. A nejen oni.

Jacky Vimond mířil v Holicích vstříc triumfu i ve druhé jízdě světového motokrosového šampionátu dvěstěpadesátek. Jenže nebeská stavidla se otevřela naplno a příval dešťové vody proměnil slavnou trať v bezednou bažinu. Francouz oblečený v netradičních růžových barvách se stejně jako jeho stejně zbarvená Yamaha proměnil v bahenní kouli. A zezadu udeřil rakouský dlouhán Heinz Kinigadner, který dojel k vítězství v sedle tovární KTM.

Na druhém konci republiky však dešťové apokalypse zůstali ušetřeni. Čtvrtfinále mistrovství světa na dlouhé dráze v Mariánských Lázních provázelo slunečné počasí. Jediná voda, která dopadla na dráhu, pocházela z kropicích vozů, které stěží popadaly dech, aby stačily kilometrový ovál ukropit.

Erik Gundersen na západ Čech dorazil jako úřadující mistr světa, avšak dvě poruchy jeho GM při sobotním tréninku zmrazily jeho charakteristický úsměv. V rozjížďce s číslem jedna však suverénně vedl, ovšem ve třetím okruhu se kolem něj přehnal Jiří Štancl.

Československý reprezentant v základní části prohrál pouze s Finn Rune Jensenem, aby v semifinále zopakoval předjetí Erika Gundersena. Dánský šampión však ve finále nejlépe odstartoval a spolu s ním se svezl i jeho krajan Finn Rune Jensen.

Jiří Štancl zahájil stíhací jízdu, avšak Erik Gundersen záhy zastavil s další poruchou motocyklu. Finn Rune Jensen se na prvním místě udržel až do cíle. V součtu bodů jej však předčil Jiří Štancl, jehož sebevědomí nezvýšilo jen vítězství v závodě, ale i především tři porážky úřadujícího mistra světa. Jeho forma stoupala a on stále snil, že by jej na světovém dlouhodrážním trůnu mohl nahradit.

Semifinále se konalo ve Vilshofenu, kde o jedenáct let dříve Jiří Štancl poprvé postoupil z kvalifikačního kola. Nakonec prošel i semifinále v Mariánských Lázních a debutoval ve světovém finále, v němž od té doby ani jednou nechyběl. Nyní místní stadión sálal třicetistupňovým žárem. A byť se tady měl rozhodnout o polovině startovní listiny finálového závodu, bylo jasné, že Erik Gundersen své zlato neobhájí.

Dán si vyprosil zvláštní trénink na sobotní dopoledne, aby stihnul letadlo na večerní utkání britské ligy. Jenže neujel ani dvě kola a upadl tak nešťastně, že s prasklým obratlem skončil v péči místních lékařů.

Jediným hrdinou semifinále byl nakonec Jiří Štancl. V základní části dvakrát vyhrál a jednou skončil druhý. Další vítězství přidal v semifinále a skvěle odstartoval i ve finála. Avšak Gerd Riss upadl, jelo se znovu a nyní byli rychlejší Martin Hagon a Georg Hack. Avšak i tři body stačily českému borci na celkový triumf. Po dvou vítězných kvalifikačních závodech mohl očekávat světové finále v dánském Korskro v půlce září v s nejvyššími ambicemi.

Zraněné hrudní obratle a komunisté nezapadají do koncepce dokonalé přípravy

V polovině osmdesátých let nebyla dlouhá dráha výsadní doménou specialistů, kteří se tehdy spíše realizovali v evropském šampionátu na travnaté dráze. „Startovní listina byla plná lidí, co něco dokázali ať na krátké či dlouhé dráze,“ uvažuje Jiří Štancl po třiceti letech nad vyplněným programem z Korskro. „Gerd Riss, Egon Müller, Shawn Moran, Bobby Schwartz, Martin Hagon, Jeremy Doncaster, Simon Wigg, Marcel Gerhard, Ivan Mauger… Těch lidí bylo doopravdy hodně. Co oni všechno pro o udělali, aby se stali mistry světa!“

Mezi osmnácti finalisty byli kromě Jiřího Štancla ještě další tři čeští reprezentanti, Aleš Dryml, Václav Verner a Petr Ondrašík. „My tam přijeli jako chudý příbuzný na poslední chvíli, jak to bejvalo,“ přibližuje rozdíl mezi cizinci a československou reprezentací. „Všichni si mysleli, jak se máme, že jedeme na západ. Ale my přijeli na trénink, pak se odjel závod a my zase jeli pryč do míst, kde jsme měli zázemí, jako byl Regensburg.“

Jiří Štancl se chystal na své dvanácté finále mistrovství světa na dlouhé dráze a ze zkušeností nasbíraných s boji se světovou špičkou dobře věděl, že standardní produkce z Jawy mu vysněný titul nemůže zajistit. Proto do Korskra dorazil s rámem Haruschi od Wolfganga Uhliga, jenž byl o sedm centimetrů delší než divišovský.

„Finále jsem absolvoval na Uhligově rámu, byl perfektní,“ nešetří Jiří Štancl chválou ani po třech desítkách let. „Wolfgang byl člověk schopnej‘ z kusu kovu udělat hlavu nebo díly motoru. Na západě byly zvyklí, když něco chceš, musíš za to zaplatit. My žili v socialismu. Všechno jsme dostali a záleželo, co závodník udělal pro to, aby měl lepší výsledek než ostatní. Proto třeba Simon Wigg pracoval s Hansem Zierkem. Ale i ostatní. Zaplatili si stadión v Německu, aby se tam svezli. Když Simon potom jezdil v Plzni, povedlo se mi zařídit, aby se před finále svezl v Mariánkách. A on tam pak udělal pátej‘ titul. Motorku tu nechal a vyhrál na ní Zlatou přilbu.“

V útrobách motoru Jiřího Štancla byla nejen speciální vačka navržená Karlem Stejskalem, ale i titanové komponenty, jejichž užití bylo později na dlouhou dobu zakázáno. „Za pět tisíc marek jsem si koupil ventily s pístním čepem z titanu,“ přibližuje svou investici ve výši, za níž by si mohl tehdy koupit novou škodovku. „Standa Dvořák mi připravoval motor doma na koleně. Dělali jsme maximum pro výsledek.“

Jenže pro úspěch nepracovaly ani okolnosti, ani konec konců vedení Rudé hvězdy Praha. Na jednu stranu největší československý klub poskytoval nadprůměrné zázemí, na druhou stranu však hvězda typu Jiřího Štancla potřebovala větší prostor rozmáchnout se. Jedinou šancí byl odchod na komerční styk, o němž hrdina našeho vyprávění hovořil stále hlasitěji.

„Chtěl jsem na komerční styk,“ říká. „Šel jsem za konkurencí, říkal jsem si, proč bych nemoh‘ elitu porážet. Dneska kluci můžou jezdit, kde chtěj‘. Zavolaj‘ panu Moravcovi o povolení a jednou. Dříve se musela nominace dělat podle výsledků. Jako šéfové výpravy s námi jezdili lidi, co ani nevěděli, že se plochá dráha jezdí doleva a na čtyři kola. On si na tribuně moh‘ maximálně vypíchnout tužkou oko, ale já se třeba na ovále moh‘ i zabít.“

Při tradičním závodě na travnaté dráze 15. srpna v Nandlstadtu si Jiří Štancl pochroumal hrudní obratle. Šestý byl zlomený a čtvrtý napůl prasklý. Jeho dvorní lékař Josef Mrázek z plzeňské nemocnice mu doporučil měsíc klidu. Jenže konec rekonvalescence by se kryl s termínem světového finále, takže se Jiří Štancl objevil ještě v posledním díle domácího dlouhodrážního šampionátu. Neodolal ani účasti ve Zlaté přilbě SNP. Aby si odvezl z Tekova domů natrvalo už druhou trofej, mu chybělo pár centimetrů na metě finálové jízdy, kterou jako první protnul Antonín Kasper.

V pondělí před odjezdem do Korskro mu náčelník plochodrážní Rudé hvězdy Josef Mičán uložil stranický úkol sepsat hlášení o práci stranické skupiny. Jiří Štancl si nebral servítky, odevzdal jej včas a pak jen spěchal pospíchat naložit do autobusu své motocykly. Doma v dílně vzal křídu a na ponk napsal své přání, že tentokrát to s titulem mistra světa už konečně vyjde.

Světovým šampiónem může být kdokoli z šestky finálové jízdy

Dánské Korskro je proslulé svými každoročními koňskými trhy. Sotva sem československá výprava dorazila, shledali, že dráha je velice tvrdá. Podmínky se ale rychle změnily. Od moře dorazily mraky a záhy se rozpršelo. Déšť padal i celou noc až do neděle, kdy dopoledne skončil úderem jedenácté hodiny.

Trénink se konal za průtrže mračen. Motor Jiřího Štancla šlapal jako hodinky, ostatně na brzdě mu naměřili neuvěřitelný výkon osmašedesáti koňských sil. S časy československého reprezentanta drželi krok prakticky jen Simon Wigg, Egon Müller a Aleš Dryml. S ním si Jiří Štancl našel klidný hotel asi dvanáct kilometrů od stadiónu, zatímco zbytek výpravy bydlel kousek od stadiónu, kde však noční ticho rušil hluk rušné křižovatky.

Nedělní ráno začalo hádkou s divišovským konstruktérem Jaroslavem Červinkou, který se dozvěděl o titanových komponentech a speciální vačce. Mechanik Stanislav Dvořák se už pouštěl do demontáže motoru, které Jiří Štancl nakonec zabránil. Riziko zničení pohonného agregátu vzal na sebe a zavázal se zaplatit veškeré škody.

Jiřího Štancla provázela během kariéra pověst poněkud horšího startéra, avšak v Korskro musel být v tomto ohledu naprosto spokojený. V rozjížďce s číslem tři mu sice uletěl Egon Müller, avšak Simon Wigg zůstal na jeho štítě. Pověstné stíhačky československého šampióna se diváci dočkali v rozjížďce s číslem čtyři. Probil se v ní na čelo ze čtvrtého místa a dosáhl skvělého průměru 127,4 km/h. Rychlejší ten den byli jen Shawn Moran a Simon Wigg. S ním se dostal na startovní rošt podruhé v sedmé jízdě a tentokrát jejich konfrontace vyzněla ve prospěch blonďatého Angličana.

Před semifinálovými jízdami se na hrotu průběžné klasifikace hřál Egon Müller. Jiří Štancl ztrácel bod, čtyřlístek Peter Collins, Simon Wigg, Shawn Moran a Bobby Schwartz dva.

Ve druhém semifinále si Jiří Štancl měl prožít nejhorší okamžiky celého světového finále. V první zatáčce mu zkřížil cestu Peter Collins a bahno od jeho zadního kola mu dokonale zaslepilo hledí. Nezbylo než si strhnout všechny tři slídy i s brýlemi a až do cíle dojet bez nich.

Mírný zánět spojivek nebolel tolik jako ztráta bodů, i když hrdina našeho vyprávění za sebou nechal Klause Lausche a Georga Hacka. Důležitý byl ale postup do finálové rozjížďky. A také fakt, že patnáctce v kolonce jeho bodového zisku stále dávala naději na světový titul. Jenže tu chovali i všichni ostatní finalisté. Simon Wigg a Shawn Moran měli po sedmnácti bodech, Peter Collins, Egon Müller a Bobby Schwartz stejně jako československý reprezentant. Tak vyrovnaný nebyl souboj o světový trůn od roku 1971.

Mimo rutinní předstartovní přípravy si Jiří Štancl musel vypláchnout oči podrážděné pískem. Bolest v levé ruce dala najevo, že kromě prachu v semifinále schytal od Petera Collinse také ránu kamenem. Nicméně adrenalin působil jako nejlepší medikament.

Po vylétnutí pásky vyrazil dopředu Simon Wigg jako ďábel. Jiří Štancl se držel co nejvíce vnějšku první zatáčky, aby se vyhnul cejše materiálu se zrádnými kamínky. Záhy odpadl Bobby Schwartz, poté i jeho krajan Shawn Moran a československý borec se pohyboval okolo čtvrtého místa, ale záhy za sebou nechal Egona Müllera.

V ohnisku jeho pozornosti se ovšem objevil Peter Collins. Pořád se zvětšoval a zvětšoval, kterak se mu přibližoval. Ve třetím kole mohl už udeřit. Neváhal ani vteřinu a v prvním obloku posledního okruhu se dostal před Angličana na druhou příčku. Simon Wigg byl však už proklatě daleko a startmaršál si už chystal šachovnicovou vlajku.

Simon Wigg se posadil na mistrovský trůn, zatímco Jiří Štancl mohl o svém umístění pouze spekulovat. Tipoval bronz a až jeho mechanik Stanislav Dvořák mu řekl, že je druhý. A aby měl jistotu, že jej čeká podruhé cesta pro stříbrnou medaili, zvedl ještě dva prsty.

Vicemistr světa se do reprezentace nemohl už vrátit

„Nejlepší výsledek se nepoved‘,“ zamýšlí se Jiří Štancl nad skutečností, že mu vysněný titul mistra světa opět unikl. „Ale stříbra si cením, kromě těch titanovejch‘ dílů jsem jel jen to, co dělala Jawa. Ostatní měli speciální díly. Pro nás nebylo možný zaplatit si ladiče. Musel jsem si sám shánět maličkosti, z nichž se tak mozaika skládala. Musel jsem si koupit pneumatiky, na hranicích byly kontroly, ale něco se dalo vyvézt ven.“

Zahraniční závody nabízely nejen závodní konfrontaci se světovou špičkou, ale také inspiraci. „Díval jsem se na ostatní, co měli na motorkách,“ líčí Jiří Štancl. „A zkoušel jsem to udělat na koleně. Měl jsem třeba vypínání, že tam dvojka spadla během necelý vteřiny. Dal jsem ji, když byl motor vytočenej‘ na správný otáčky. Takový maličkosti byly součástí úspěchu.“

A stříbrná medaile z mistrovství světa na dlouhé dráze bezesporu velkým úspěchem byla a to nejen proto, že se takový kousek z našich reprezentantů povedl již jen Aleši Drymlovi v letech 1989 a 1991. „Cením si to,“ opakuje Jiří Štancl. „Těch lidí, co stáli na stupních mistrovství světa, moc není. I v jinejch‘ sportech se málokdy stane, že se úspěch opakuje. Potřebuješ velký zapření a odhodlání, úspěch nepřijde sám, všechno musí klapat a zapadnout do sebe. A plochá dráha je technickej‘ sport, kdyby nejela motorka, nemáš šanci.“

Bezprostředně ze stupňů vítězů musel Jiří Štancl na dopingovou kontrolu a pak rychle s celou československou výpravou Korskro rychle opustil. „Wolfgang Uhlig měl z úspěchu radost a pozval celou naši výpravu na večeři,“ vrací se Jiří Štancl o třicet let nazpět. „Všichni to odmítli. Pospíchali do Regensburgu, aby si šéfové nakoupili svetříky a další voloviny.“

Stejně jako Jiří Štancl plánoval odchod na komerční styk také Aleš Dryml. „V Regensburgu jsme všechny pozvali s Alešem na večeři na rozloučenou,“ pokračuje Jiří Štancl. „Ale nikdo nepřišel. V tom autobuse se rodila nová koncepce plochý dráhy na dalších dvacet let. Používá se dodnes a ten sport šel od deseti k pěti.“

Ve čtvrtek 31. října roku 1985 ukončil Jiří Štancl svůj pracovní poměr v Rudé hvězdě. Nastoupil jako údržbář SONP Poldi Kladno a coby závodník se postavil na vlastní nohy. Na dlouhých a travnatých oválech jej v posledních dvou letech závodní kariéry čekala nevídaná hromada pohárů. Mistrem světa se však nikdy nestal.

Závodníci, kteří z jakékoliv motoristické disciplíny odešli na komerční styk do ciziny, totiž nejen odváděli nemalé finanční prostředky, ale platili i nemalou sportovní daň. Svazarm jim s laciným argumentem, že na volném trhu západoevropských zemí mají snazší přístup k lepší technice, zakázal nejen starty v domácích šampionátech, ale i v reprezentaci.

Jiří Štancl přitom roku 1986 vyhrál All Round Cup skládající se z podniků na krátké, dlouhé i travnaté dráze. Stal se nejvšestrannějším plochodrážníkem, ale když se jelo světové finále na dlouhé dráze v jeho oblíbeném Pfarrkirchenu, mohl jen přihlížet. Německý měsíčník Bahnsport Aktuell měl ovšem jasno a napsal, že bez ohledu na jméno světového šampióna by se zlatá medaile měla štandopéde odeslat rovnou do pražského Motola.

Jiří Štancl – Fenomén ploché dráhy zdrojem dalšího poučení:

Jiří Štancl nepřestal sbírat ocenění ani po skončení své veleúspěšné kariéry. Autobiografie Jiří Štancl – Fenomén ploché dráhy se jako první motoristická kniha vůbec dočkala prestižní Prémie Miroslava Ivanova, kterou každoročně udělují Klub autorů literatury faktu, Správa odkazu Egona Ervína Kische a Město Jaroměř-Josefov.

Přestože většina nákladu zmizela již před třemi lety, kdy Jiří Štancl podnikl jedinečnou šňůru autogramiád po našich stadiónech, zbývající exempláře plochodrážního bestselleru jsou stále k mání. A protože v současné době vydavatelství Antonín Škach – Angličtina v České Třebové prodává svou novinku Česká plochodrážní ročenka 2016, není nic jednoduššího, než se zastavit na závodech u jejího stolečku.

Knihu Jiří Štancl – Fenomén ploché dráhy rozhodně nepřehlédnete už jen kvůli charakteristické žluté barvě, tolik typické pro nejlepšího českého plochodrážníka všech dob. Trikolóra zase napoví o jeho vztahu k rodné zemi. Uvnitř naleznete neotřelý a upřímný pohled na dění ve sportu levých zatáček v dobách, kdy legendární borec závodil.

finále mistrovství světa na dlouhé dráze 1985 – Korskro:

1. Simon Wigg (GB) 22, 2. Jiří Štancl (CS) 19, 3. Peter Collins (GB) 18, 4. Egon Müller (D), 5. Shawn Moran (USA) 17, 6. Bobby Schwartz (USA) 15, 7. Martin Hagon (GB) 12, 8. Gerd Riss (D) 11, 9. Jeremy Doncaster (GB) 9, 10. Georg Hack (D) 7, 11. Klaus Lausch (D) 6, 12. Finn Rune Jensen (DK) 5, 13. Václav Verner (CS) 5, 14. Ivan Mauger (NZ) 4, 15. Aleš Dryml (CS) 4, 16. Petr Ondrašík (CS) 4, 17. Heinrich Diener (D) 2, 18. Marcel Gerhard (CH) 0; náhradníci Chris Morton (GB) 0 a Brian Jacobsen (DK) 2.

Foto: archív Jiřího Štancla, Karel Herman, Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV) a Mirek Horáček