Hamr na Jezeře – 14. ledna
Noční teploty se opět nestydí klesat pod nulu. Navíc zkraje příštího týdne se mají propadnout až kamsi pod deset dílků stupnice pana Celsia a meteorologové varují i před dvacetistupňovými mrazy. Takové vyhlídky jsou pochopitelně dravou vodou pro ambice pořadatelů ledové ploché dráhy. Luboš Pytloun z SK Osečná se magazínu speedwayA-Z svěřil, že mistrovský podnik plánovaný na sobotu 23. ledna již v organizační rovině začali chystat.
„Zatím začínáme s přípravami organizačních věcí, ať jsme připraveni,“ říká Luboš Pytloun, který ovšem jedním dechem dodává, že pořádání závodu není ještě absolutně jisté. „Záleží na počasí, jestli ten mráz bude dostatečný. Jak bude jistota ledu, spustíme to naostro.“
Hamr na Jezeře zažil první ledovou plochou dráhu v lednu 2010, kdy na startovním roštu stojí Lukáš Volejník a Jan Pecina
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV)
Poslední dvě díry v letošním kalendáři evropských podniků byly zaplněny. Třetí finále individuálního šampionátu jednotlivců uvidí v srpnu ruské Togliatti, aby série vyvrcholila o necelý měsíc později v Rybniku. Tady finále SEC dostalo přednost před alternativou vyvrcholení světového poháru družstev, které se tady rovněž zvažovalo. Mítink bude termínově kolidovat se Zlatou stuhou, která si vyměnila své páteční místo s juniorským mistrovstvím světa.
Kutná Hora – 2. ledna
Dvacátý listopad loňského roku byl pro většinu lidí normální podzimní pátek. On se však po operaci krční páteře rozhodl udělat tlustou čáru za minulostí. Termínové kolize nechávají přesnou podobu jeho závodního diáře ještě otevřenou. Nicméně už nyní má jasno, že vydává maximální úsilí, aby se udržel na výsluní nejen dlouhé, ale i krátké dráhy, kam nezpochybnitelně patří. Josef Franc o tom čtenáře magazínu speedwayA-Z přesvědčí sám, protože je dalším českým plochodrážníkem v řadě exkluzivních zimních rozhovorů.
speedwayA-Z: „Sezóna pro tebe začala stylově. Přesně do roka a do dne ses vrátil na mistrovství republiky do Mariánských Lázní. Mezi českými plochodrážníky nastal boom zájmu o dlouhou dráhu, nicméně tobě způsobilo patálie pouze prázdné přední kolo v rozjížďce s číslem jedna, kterou jsi přesto vyhrál. Domácí dlouhodrážní zlato bereš jako povinné, co?“
Josef Franc poskytl magazínu speedwayA-Z exkluzivní rozhovor
Josef Franc: „Už jako jo. Ale samozřejmě čím náročnější to je, máš větší motivaci vymačkat ze sebe větší výkon. Člověk se musí víc snažit, tak by to mělo být. Léta neúspěchů, kdy jsem sbíral jen druhá místa, jsou aspoň na dlouhé dráze zdárně pryč. Ale konkurence v Mariánkách zase nebyla tak náročná, když nepočítám Ríšu Wolfa. Milým překvapením byli mladí kluci. Byl jsem z toho nervóznější, ale vím, o co se opřít jak ve zkušenostech, tak v motorce. Byla by velká náhoda, kdyby někdo sed‘ na standardní motorku a vyhrál, ale vyloučit se to samozřejmě nedá. Budu rád na to vzpomínat. Ale je tady nová sezóna 2016 a jsou tady nové výzvy. Musím se rozhodnout, je tady střet zájmů mezi krátkodrážní a dlouhoudrážní fimáckou kvalifikací. Nejdřív je mistrovství republiky na krátký dráze, nevím, jestli pojedu, motivace to není, když pak nemůžu jet svět nebo Evropu na krátké. Jediný, co s tím počítám, je dlouhá dráha v Mariánkách. Mistrovství republiky a od toho se to bude odvíjet. A připravit se na finále mistrovství světa na dlouhé, kde bych chtěl navázat na umístění z roku 2012. Hlavní je, že je se mnou Zdenda Schneiderwind. To je jedna z nejdůležitějších věcí. Proto by se ostatní kluci měli snažit, aby se za ně nějak postavil pan Dryml, může jim hodně poradit.“
speedwayA-Z: „Jak jsme již zmínili, dlouhé ploché dráze se loni začala věnovat celá řada borců, s nimiž jsme se doposud setkávali pouze při klasickém speedway. Jak tento vývoj vnímáš, může ve spojení s existencí dráhy v Mariánských Lázních být skutečně ku pomoci dalšímu vývoji této disciplíny v Čechách?“
Na cestě za dlouhodrážním titulem v Mariánských Lázních
Josef Franc: „To je pěkně zapeklitá otázka! V Mariánkách je skupina nadšenců, kteří tomu dávají mnohem víc než svůj volný čas. Mají to v srdcích. Což je důležité ve fázi, kdy se kolem depa staví patrové činžáky. To není dobrá situace. Když se spojí s dalším srdcařem, což je pan Vopat, kterého nápad pomoc dlouhé dráze stál asi dost peněz, je to dobré. Několik lidí si dlouhou vyzkoušelo, odjelo závod, ale je to i o financích. Z mého hlediska je blbost, aby někdo jezdil na další motorce, když není schopný finančně udýchat krátkou. Nápad je to dobrý, fandím tomu, ale myslím, že to nadlouho nebude. Z pěti lidí z toho vycouval Honza Holub, díky zranění vypadli Hynek a Mates, to jsou padesátiprocentní ztráty. Kluci potřebují najezdit kilometry, aby jim motorka padla do ruky. Na některých drahách, kam vyrážíme, to žádný šlágr není, ale když budou mít srdíčko, tam se to projeví.“
speedwayA-Z: „V předloňském šampionátu dlouhodrážních družstev musel český tým na poslední chvíli zachraňovat Jan Klatovský, loni v Mühldorfu už byla tlačenice. I když pro zranění vypadli Martin Málek a Hynek Štichauer, na ovále jste byli vidět. Za těchto okolností je poslední šestá, příčka obrovským pechem…“
S národním týmem v Mühldorfu
Josef Franc: „Já jsem jednoduše neměl sezónu, jakou jsem očekával a jakou jsem měl před dvěma lety. Největší odpovědnost za výsledek v Mühldorfu jsem měl já. Sezóna ale byla taková, jaká byla. Nemohl jsem ze sebe dostat víc. Body jsem dělal, ale nefungoval jsem jako leader týmu. Je mi to hrozně líto, klukům se omlouvám. Byly to krásné závody, papírově nejsilnější Německo na tom dobře nebylo a o zlato šlo taky Francouzům, Finům a Angličanům. Snažil jsem se jim to znepříjemňovat, ale dělal jsem chyby. Nechal jsem se od Jannicka předjet z druhého místa na první nebo jsem si vyměnil s Ríšou pozice. Ale do rizika se musí jít. Nemůžu se chlubit takovým výsledkem, co jsem na družstvech v Mühldorfu předváděl. Jako tým, co jsme nastupovali po zraněních Hynka a Matese, jsme měli to nejlepší, co se dalo vybrat. Michal Dudek narazil na člověka, co mu půjčil motor a hned dojel druhý. To bylo obrovské překvapení pro hodně lidí včetně mě.“
speedwayA-Z: „ Letos se světový šampionát družstev na dlouhé dráze bude konat v Mariánských Lázních. Pro řadu závodníků jde o obrovskou motivaci, fanoušci očekávají medaili. Nakolik jsou aspirace podobného druhu reálné?“
V boji o světové boje v Mühldorfu
Josef Franc: „Šance je veliká, domácí prostředí může rozhodnout, že bude větší zájem závodníků, protože se nemusí jet daleko do ciziny. Bude větší mačkanice do týmu. Já osobně si ale počkám, jak to bude s termíny mistrovství světa a Evropy na klasické dráze. Jestli pojedu mistrák na krátké v dubnu, uvidíme, je taky možné, že v družstvu v Mariánkách bude volné místo i místo mě. Odjet soutěže je pro mě motivace, jsem za to i placený, a dosáhnout nejlepší výsledky v mistrovství světa a Evropy. A teď se tam kryjí Mariánky s prvním finále mistrovství Evropy v Güstrowě. Až po mistráku v dubnu můžu přijít se stanoviskem, co je pro mě priorita. Šance na medaile reálné jsou, ale takové byly i loni v Mühldorfu, ale stát se může se stát cokoliv. Musí se to brát, že je to týmová spolupráce, a musí se vozit body. Nehrotím to, pojedu si svoje, budu se soustředit jen na sebe. Klukům se budu snažit pomoct, já se můžu spolehnout na Zdendu. Budu rád, kdyby se na sklonku mé kariéry zrodil nějaký výsledek.“
speedwayA-Z: „S předloňským desátým místem ve finále mistrovství světa na dlouhé dráze jsi rozhodně nemohl být spokojen. Loni jsi měl na dohled pódia v Eenrumu a v Morizes a nakonec skončil pátý. Souhlasíš se svým trenérem Zdeňkem Schneiderwindem, který vidí tvůj potenciál ještě mnohem výše?“
Josef Franc by rád navázal na úspěchy sezóny 2012
Josef Franc: „No, určitě. Bohudík nebo bohužel, teď nevím, jestli bohudík nebo bohužel, ale potenciál tam vidím i já. Zdenda má čuch, v hodně procentech mu to vychází jako třeba s těmi prcky. Šance na dlouhé dráze je, před pár lety jsem věřil, že je i na krátké, a že můj čas přijde. Od roku 2012 jsem doufal, že bych mohl urvat angažmá v Polsku nebo jiné lize, ale čas utíká. Léta přibývají, dává se šance mladým klukům. Po Daugavpilsu a Holstedu, kdy jsem nevyužil šance, jsem krátkou vzdal. Nerad to říkám, ale stát se může cokoliv. Po dvacátém listopadu, kdy jsem prodělal operaci krční páteře, dělám ale tlustou čáru za minulostí. Doufám, že mě to dostane tam, kde jsem býval. Uvidím, přes zimu budu dělat maximum. Loni to v Herxheimu začalo dobře i špatně. Předjel jsem v první jízdě z druhého na první, měl jsem ale hned defekt motorky a už se to se mnou vezlo. Psychická pohoda nebyla ono, snažil jsem se, jednou jsem byl nahoře, jednou dole, někdy jsem i sám sebe přesvědčil, že to jde. Udělal jsem pár chyb po technické i jezdecké stránce. Páté místo vypadá dobře, ale s trenérem jsme spočítali, že jsem přišel o osm bodů a v Morizes jsem mohl i vyhrát. Nakonec mě to dostalo na páté místo, mohl jsem být jinde, ale když to jede pod prdelí, věřím si. Když to není, trápíš se, ale celkově to pátý místo beru. Nemám se, za co stydět, jsem rád. Každý říká, že by to mohlo být lepší, ale ono by to mohlo být i horší. Před mistrovstvím Evropy na trávě jsem taky věřil, že by to mohlo vyjít, jenže hned v první jízdě jsem udělal bouračku. Challenge ve Werlte jsem se jel zúčastnit, postup pro mě nepřipadal v úvahu, takže páté místo je dobré místo. A dává naději do dalších let.“
speedwayA-Z: „V červnu jsi při prvním finále mistrovství republiky jednotlivců v Praze stál na nejnižším stupínku vítězů. V rozjížďce s číslem devět tě porazil Jan Holub, při konfrontaci s Václavem Malíkem a Matějem Kůsem na závěr jsi doplatil na úpravy motocyklu, který navzdory dobrému startu nebyl dostatečně rychlý. Druhé finále v Plzni bylo kvůli počasí zrušeno, takže nejsi klasicky druhý, ale třetí. Stále tě neopouští sen o titulu?“
V pražském finále šampionátu jednotlivců za sebou vodí Zdeňka Holuba
Josef Franc: „Kdybych byl jen hobbista, dávno by mě to opustilo, ale jsem závodník. Co se stalo v Praze, je vlastně výsledek celé mé sezóny. Úspěch se střídal s neúspěchem, byl to mix pocitů. Praha velký průšvih nebyl, ptal jsem se na podzim, jestli v té formě má cenu pokračovat, být v pozadí nemá smysl. Nakonec jsme se rozhodli, že do Plzně pojedeme. Co se dělo v depu, nechci komentovat. Co jiného, když Vencu bolela záda, je logické, že byl pro zrušení. Stejně jako Matěj, který nebyl v kondici. Nikomu se nechtělo do závodění, ale rozhodnutí nejet by průšvih. Závodník nemá myslet, jestli dráha je měkká a houpe. Dopadlo to, jak to dopadlo, což jsem očekával, protože to vyhovovalo Pardubičákům. Je mi to líto, myslel jsem, že bych to mohl otočit ve svůj prospěch. Ale to je česká plochá dráha. Musí se skousnout zuby a nesmí se na to myslet. V Plzni jsem neviděl jediný problém. Zašel jsem si na čaj do hospody. Když jsem se vrátil do depa, všichni začali balit a mně bylo jasné, že zákulisní boje vyplavaly na povrch. Vencovi výsledek přeji, je nejlepší závodník u nás. Ale je to škoda, myslím si, že bych to v tom závodě dokázal otočit. Kvůli náhradnímu termínu jsem musel zrušit termín operace, mohl jsem to mít o měsíc dřív za sebou. To mě štve, čeká se na to, čeká, ale měl jsem štěstí, že jsem do nemocnice nastoupil už v listopadu.“
speedwayA-Z: „Ve dvojicích ve Slaném se zdálo, že jste s Matějem Kůsem ze svého týmu vynechali pana Pecha, který byl tvým velkým rivalem v předchozích ročnících v Pardubicích a v Březolupech. Bez větších patálií jste zamířili do nadstavbové části, ovšem v semifinále přišlo jediné zaváhání. Bereš za těchto okolností třetí místo jako zklamání či zadostiučinění?“
S Matějem Kůsem skončili třetí ve slánském šampionátu dvojic
Josef Franc: „Není to zklamání. Oba jsme vstupovali do závodu, že chceme vyhrát. Ale podle papírových předpokladů byl vítěz jasný a taky vyhrál. Matěj měl strašně dobrý nástup, já nebyl schopný nastavit motorku. Matěj to zachraňoval za mě. Jízdu před semifinále jsem se konečně dostal do rytmu. Vybrali jsme si startovní pozici, start se mi nepovedl. Matějovi taky ne, jel na krev, chtěl předjet Edu, díky tomu upadl. Vážím si, že do toho šel na sto procent a kryl mě na začátku. Já se snažil být rovnocenný parťák, dostal jsem se před Edu. Matěj se snažil taky. Třetí místo není ostuda, byly to pěkný závody. Ve Slaným je dnes jedna z nejhorších drah, mně se to líbilo, neříkám, že jsem si to užíval. Honili jsme nastavení a najednou ‚bum‘ a motorka začala fungovat. A jak nejde o vítězství, jestli jsem druhý nebo třetí, to už jde mimo mě. To je jedno, s tím se už nepárám.“
speedwayA-Z: „Extraliga byla od počátku především pardubickou záležitostí, než přišlo jejich zářijové zaváhání ve Slaném. Vy jste vyhráli a rázem jste byli v pásmu možného útoku na titul. Avšak z Divišova jako mistři odjížděli Pardubičané. Jak jsi extraligu prožíval?“
S Alešem Drymlem v Divišově
Josef Franc: „Vrátili jsme se k starému systému čtyřutkání, to taková strašná změna není. Mně by bavilo víc dvojutkání, ale z historický extraligový politiky ostatních klubů Slaného a Mšena, kde spousty peněz šly vniveč, jsme se dostali tam, kde jsme. Myslím, že kvalitní dvojutkání v mezích určitých pravidel by z mého pohledu bylo asi nejlepší. Je to škoda, na zkoušku to stálo za to, teď by se musely změnit pravidla díky tomu, že Slaný a Mšeno nemají závodníky a díky tomu, že v Čechách není tolik závodníků, aby každý klub měl své závodníky jedna až sedm, což je škoda. Ty diváci, možná ani samotní závodníci nevěděli, jak dvojutkání mají vypadat. I po stránce manažerů. Obyčejný člověk, když tady byl zvyklý na jednoduchý systém, nedivím se, že to zase zvítězilo. Ale z mého hlediska by byly lepší dvojutkání. Jestli jsme Pardubice potrápili, nepotrápili, to mě netíží. Politika našeho klubu se mění ze sezónu na sezónu. Finančně jsme podporovali, aby v týmu byli Pedersen, Kildemand nebo Batchelor. Stálo to nemálo peněz na úkor českých jezdců a budoucnosti do dalších let. Po několika sezónách jsme se dostali tam, kdy jsme měli být, a odjeli extraligu s českými závodníky. Pro budoucnost český plochý dráhy mi není líto, že jsme druhý. Nebyl jsem lídr týmu, neodvedl jsem stoprocentně svou práci, ale všichni jsme se domluvili a někteří překvapili. Jako kapitán jsem proto na kluky hrdý. Snažili se, mají se ještě co učit a každý den není posvícení. Na to si závodník musí zvyknout.“
speedwayA-Z: „Lubomír Vozár stavěl vedle české sestavy vcelku pravidelně zahraniční eso, Tomáš Topinka se držel filozofie ryze českého týmu, který měl oproti Pardubicím výraznou výhodu prakticky jen na pozici juniora. Ztotožníš se se svým koučem nebo bys na jeho místě vyrukoval s cizincem dříve než v září ve Slaném?“
Extraligový souboj s Martinem Málkem (červená) a Michalem Dudkem (modrá)
Josef Franc: „To se odvíjí od politiky klubu, jak jsme se bavili, nevím, co si klub může z finanční stránky dovolit. S dobrým cizincem bychom mohli vyhrát titul, ale z mého hlediska bylo nejlepší jezdit jen s českými závodníky. A prostřídat je, třeba i na úkor mě. Pardubice mají dobrou českou základnu. Asi je stálo hodně peněz vozit na každou extraligu cizince, aby si potvrdili pozici leadera. Ani se nedivím, když přivezou do kanceláře pěkný pohár, dostanou výslužku. Stejně je ten mistr republiky k prdu tím, co ti přinese. Ještě jsem neviděl, že by mistr ze svého titulu měl lepší angažmá nebo že by se ho někdo chytil a podpořil ho finančně. Jde jen o výhodu nasazení do mistrovství svět a Evropy, jiný přínos v tom nevidím.“
speedwayA-Z: „Operace plotýnky krční páteře samozřejmě promluvila do tvé zimní přípravy, která však během Vánoc přece jen odstartovala. Nicméně z tvých předchozích odpovědí vyplývá, že přesná podoba sezóny 2016 není ještě známá. Nebude to nevýhoda oproti soupeřům?“
Josef Franc v akci
Josef Franc: „Asi měsíc po karambolu při finále Evropy ve Staphorstu jsem se dozvěděl, že musím na operaci. Měl jsem v plánu, že dojedu sezónu. Doktor mi dal termín a on byl na tu přeloženou Plzeň. Přeložili jsme to a dvacátého listopadu jsem byl v Motole. Jediný, co bylo jisté, že jsem ve finále mistrovství světa na dlouhý, ale jinak to řešíme. Fyzickou přípravu jsem vynechal a nechal to po operaci. Cítím se perfektně, už ve vánoční době jsem se začal připravovat. Začne mi sezóna o kousek déle než Anglánům, mám měsíc navíc připravit se psychicky a fyzicky. Udělám maximum, abych se dostal tam, kam v hloubi duše věřím, že ještě patřím.“
Poděkování přátelům a obchodním partnerům ve spolupráci k zisku pátého místo v mistrovství světa jednotlivců na dlouhé ploché dráze 2015:
Zdeněk Schneiderwind, Jiří Georgiev, Jakub Fencl, Jean Claude
V Jonsdorfu, kam je z Liberce blíže než do Turnova, včera pokračovala šroubkařská série Drift-on-Ice pod taktovkou Ronnyho Weise, kde měl magazín speedwayA-Z akreditovaný svůj zpravodajský tým. Do akce se dostali i klasičtí ledaři. Jan Klatovský se ve finském Ylitorniu dostal do challenge o postup do finálové části světového šampionátu. A včera spolu se svým starším bratrem Antonínem opět za třeskutých mrazů zasáhl do švédské ligové soutěže.
Strömsund těžil v Örnsköldsviku z neporazitelného Franze Zorna a triumfoval s třiačtyřiceti body. Domácím nejvíce pomohli otec Stefan a syn Nicklas Svenssonovi, nicméně za vítězi zaostali o osm bodů.
Antonín a Jan Klatovští zajeli povedený závod
Gävle chyběly ke stříbru jen tři body. Oba jihočeští bratři dosáhli dvouciferných zisků. Mladší Jan (3 2 3 3 = 11) se musel sklánět pouze v rozjížďce s číslem sedm před Franzem Zornem. Antonína (2 3 3 2 = 10) porazil nejen fenomenální Rakušan ve dvacáté, ale ještě Nicklas Svensson ve třetí jízdě.
Zajímavostí jejich týmu je start Conny Fastessona, jenž se svými sedmi křížky patří do generace Milana Špinky. Včera se přitom mohl pochlubit třemi body.
Do Örnsköldsviku dorazila také česká výprava Andreje Diviše, jehož v pátek čeká ve Strömsundu kvalifikační kolo světového šampionátu. Kromě něho je v ní i Antonín Klatovský starší a Radek Hutla, jehož příští měsíc čeká debut ve světovém šampionátu družstev v Togliatti. Ten se magazínu speedwayA-Z svěřil se svými dojmy.
„Kluci jeli dobře,“ vystihl Radek Hutla účinkování bratří Klatovských. „Zima mínus 22 stupňů, žádné vyhřívané depo, takže docela mazec, ale trénujeme na Rusko, tak si zvykáme. Jinak jsme přijeli až včera v pět hodin s tím, že posledních asi padesát kiláků jsme jeli asi třicítkou. V noci bylo asi mínus pětadvacet a zamrzla nám nafta i vzduchový filtr. Dneska si jdeme s Andrejem zatrénovat, uvidíme, jak to půjde.“
Jonsdorf – 10. ledna
Druhý díl letošního šroubkařského seriálu Drift-on-Ice zavítal na architektonicky zajímavé zimní haly v Jonsdorfu položené ve svahu nad potokem, kam se nedostal žádný telefonní signál. Před zraky početného publika, nad jehož počtem by zezelenal závistí pokladních kteréhokoliv českého klubu, opět dominoval pořadatelský tandem. Oproti Freitalu si však pořadí prohodili, takže do cíle velkého finále dorazil Richard Geyer před Ronny Weisem. Navzdory hubenému začátku se do nejdůležitější jízdy probil Hynek Štichauer, Zdeněk Holub a Roman Čejka skončili v malém finále.
Ronny Weis, Richard Geyer a Hynek Štichauer na stupních vítězů
Češi proti sobě
Na závody jste se mohli dívat i od stolečku v restauraci, avšak rezervace byla nezbytná
Jenom syrovina za čelním sklem celou cestu přes česko – polsko – německé trojzemí dávalo tušit, že v hierarchii dvanácti měsíčku drží žezlo leden. Po sněhu takřka ani památky a až Žitavské hory ukázaly svou bílou tvář. Vzdušné lázně Jonsdorf se pyšní nejen konečnou stanicí úzkorozchodné Zvonkové dráhy ze Žitavy a úžasnými hrázděnými domy, ale také architektonicky povedenou zimní halou.
Šroubkařská série Ronnyho Weise už od roku 2010 zavedla plochodrážníky na tolik lokalit, že méně zdatným počtářům by už na jejich sečtení nestačily prsty obou rukou. Ovšem místní Sparkassen Arena drží primát v mnoha ohledech. Úrovní zázemí se vyrovná i drážďanské vlajkové lodi série. A co proti ní ztrácí z kapacitního hlediska, úspěšně dohání krásou nejen okolí, ale především svou vlastní.
Hlediště haly, v níž je i umělá horolezecká stěna, zatím ještě zeje prázdnotou
Nevýhodou může být, že vzhledem k umístění těsně nad úpatím ďolíčku nad potokem, sem nedosáhne signál ani jednoho z mobilních operátorů. Nicméně davy lidí, které halu zaplnily, sem rozhodně nepřišly poslouchat svoje mobilní telefony.
Ronny Weis jim naservíroval show poněkud odlišnou od zavedených scénářů. Na nástup vodily závodníky hostesky a tak se kromě tréninku uzavřený prostor zaplnil hlukem závodních strojů až v rozjížďce s číslem jedna. Roman Čejka v ní vystřihl start, za nějž by se rozhodně nečervenal ani Hans Nielsen.
Nástup nebyl tentokrát okázalý jako obvykle, ale show přišlo před finálovými jízdami
Stanislav Mělničuk a Wojciech Lisiecki se rázem museli smiřovat s první ztrátou. Zato Zdeněk Holub si své počínání u startovací gumičky druhé jízdy za rámeček rozhodně nedal. Zatímco Ronny Weis úřadoval na čele, jeho obrazně řečeno teprve ještě budil budík z hlubokého spánku. Avšak pražský junior rozhodně nehodlal dojet do cíle se založenýma rukama.
Celou dobu otravoval zleva Buddy Prijse. Intenzita jeho útoků rostla s klesajícím počtem okruhů, které se v seriálu jezdí jenom tři. Jenže poslední výjezd mu místo kýženého předjetí přinesl pád do bariéry. Ani pro Hynka Štichauera nezačal dnešní závod zrovna optimálně.
Buddy Prijs se úspěšně brání náporu Zdeňka Holuba
Alain Tripke si v rozjížďce s číslem tři ustlal přímo pod horolezeckou stěnou, která se v Jonsdorfu tyčí nad první zatáčkou. A při repete na Pardubičana vyzrál nejen Richard Geyer, ale také Alain Tripke. Z vnitřní dráhy se usadil na druhé příčce a nebylo v silách Hynka Štichauera jej z ní vystrnadit.
Hynek Štichauer komentuje ledový povrch:
„Led je jinej‘ než ve Freitalu. Tvrdej‘, državej‘. V půlce první zatáčky se přetáčím, jak kdyby tam byla louže. Buď mrzlo víc nebo to hodně namrazili, to by nám řekli Klabové.“
Alain Tripke padá za zády Hynka Štichauera a vedoucího Richarda Geyera
Ani ve druhé sérii se pořadatelský tandem nedočkal porážky. Richard Geyer triumfoval stylem start – cíl ve čtvrté jízdě, Ronny Weis jej napodobil v šesté jako přes kopírák. Mezitím se v rozjížďce s číslem pět postavili na startovní roště jenom samí Češi. Avšak jejich střet ani v nejmenším nenapověděl v otázce třetího finalisty.
Vedení se chopil Hynek Štichauer, avšak v nájezdu do druhé zatáčky jej podjel Zdeněk Holub. Pardubičan se navzdory veškeré snaze již neprobil zpátky. V půli základní části měl na kontě jediný bod. S výjimkou domácí dvojice se však větším ziskem mohli chlubit jen Zdeněk Holub, Roman Čejka a Buddy Prijs, jež nasbírali po dvou bodech.
Hynek Štichauer se snaží uhlídat Zdeňka Holuba
Nicméně vše se začalo v dobré obracet pro Hynka Štichauera. S červeným povlakem dvakrát dominoval rozjížďce s číslem sedm. Alain Tripke si škrtnul o zadní kolo Zdeňka Holub, upadl a byl vyloučen. Pražan nevyužil druhé šance a Hynek Štichauer pádil při repete pro dva body, až přehlédl šachovnicovou vlajku a dal si v ostrém tempu skoro celý další okruh navíc.
Buddy Prijs, který mohl cestu pardubického vousáče do velkého finále zkřížit, však dopadl ještě mnohem hůře než Zdeněk Holub. V osmé jízdě si nestačil své vedení ani užít, protože Stanislav Mělničuk do něho vrazil jako torpédo již v úvodním oblouku. Nešťastný Holanďan letěl rovnou do mantinelu. S přední vidlicí zaraženou hluboko dovnitř rámu už dnes pokračovat nemohl.
Saská pevnost zůstává neztečena
Buddy Prijs odchází po svých, avšak jeho motocykl je na tom o poznání hůře
Ani Stanislav Mělničuk se při opakování osmé jízdy nedočkal bodů. S motocyklem evidentně bez komprese se neodlepil ze startovního roštu. Opět se přerušovalo, ale Ukrajinec zmizel vraty technického vstupu v boxech a Alain Tripke kroužil po ovále jako sám voják v poli. Aby se ale dostal do velkého finále, musel by v desáté jízdě porazit Ronnyho Weise.
Obrýlený závodník se však nezalekl obřího úkolu, avšak Ronny Weis jej před sebe nepustil. Navíc jej ve druhém výjezdu předčil i Wojciech Lisiecky, nevýrazný ani dnes, ani před měsícem ve Freitalu. A ke všemu se Alain Tripke postaral již o třetí přerušenou jízdu, když na začátku třetího kola upadl.
Alain Tripke míří za triumfem, který ho v konečném důsledku posune do malého finále
V deváté jízdě se Roman Čejka ocitl v nezáviděníhodné pozici u mantinelu s Ronny Weisem a Richardem Geyerem po své levici. Sotva vystřelila gumička, kraloval nejmladší z trojice před přítelem své matky. Oba Němci popustili uzdu své radosti z postupu do velkého finále rovnou na ledové ploše, zatímco slánský závodník mířil rovnou do depa.
Roman Čejka komentuje své střetnutí s Ronny Weisem a Richardem Geyerem v rozjížďce s číslem devět:
„Bohužel to není jednoduchý. Oni startujou po zadním! Maj‘ to poladěný, že jim to jede.“
Roman Čejka neměl v souboji s domácím tandemem šanci
V desáté jízdě se Ronny Weis vrátil na vítěznou dráhu. Stylem start – cíl hned vzápětí triumfoval i Richard Geyer. Koho dostanou za společnost ve finále, musela rozhodnout závěrečná rozjížďka základního rozpisu. Cesta vedla jedině přes výhru, které se zmocnil Hynek Štichauer.
Poražený Roman Čejka vyrovnal tři body, jichž doposud dosáhli i Zdeněk Holub, Alain Tripke a Stanislav Mělničuk. I tady rozhodovaly dvojky. Ukrajinec ji neměl, takže musel z kola ven. A na malé finále se mohl chystat Zdeněk Holub, byť se v rozjížďce s číslem jedenáct díval na výfuk Stanislava Mělničuka.
Kolize Alaina Tripkeho (modrá) s Wojciechem Lisieckim
Okázalé světelné show se závodníky na rampě vedle šlehajících plamenů se publikum dočkalo tentokrát až před malým finále. Odpadlo i vybírání pozic na startovním roštu, jelikož si účastníci vybrali své posty už v depu.
V malém finále upadl Roman Čejka, ale vzhledem k první zatáčce opakovala celá trojice. Stejně jako prve dominoval Zdeněk Holub. Alain Tripke držel druhou příčku, nicméně v samotném cíli letěl na zem.
Show nakonec přišla – Ronny Weis v palbě reflektorů
Před velkým finále diváky rozehřály motokáry s litrovými motory, mezi nimiž ovšem kalil vodu Andreas Klaus s polovičním objemem plochodrážní Jawy. Zatímco oba Němci jezdili dokola, Hynek Štichauer se soustředil na roštu. Pak ani on nevydržel ani on a otočil se také do protisměru.
Zkusil si start a v hlavě mu uzrála strategie, o níž věřil, že by na Ronnyho Weise a Richarda Geyera, kteří už v tu chvíli čekali u gumičky, mohla platit.
Zdeněk Holub na cestě za triumfem v malém finále
„Nestoup‘ jsem si na Ronnyho, ale naopak dál od něj,“ vyprávěl později. „Chtěl jsem to zatočit pod něj.“ Jenže nejrychlejší byl od vnitřku Richard Geyer. Ronny Weis byl v nájezdu hned za ním a Hynku Štichauerovi nezbyl než venek úvodního oblouku. Tudy předjet nemohl a tak saské pevnost zůstala nedobyta ani dnes.
Hlasy z depa
Motokáry rozehřály publikum – ta druhá má motor z plochodrážní Jawy
„Ne líp než minule,“ vracel se Hynek Štichauer k prosincovému Freitalu. „Měl jsem kliku, že mi pět bodů stačilo. Start ve finále jsem měl lepší než Ronny, ale nestačilo to. Nestoupnul jsem si na něj, ale naopak dál od něho, abych moh‘ zatočit pod něj. Ale do nájezdu jsem ztratil, bylo to znát. Je to těžký, nevím, co bych už vyved‘ s motorkou.“
„Zezačátku jsem to viděl až moc blbý,“ svěřoval se Zdeněk Holub. „Blbý starty, až ke konci začaly vycházet. Už vím, co příště naladit. Nevyšla první jízda, ale o tom je sport. I takový věci se stávaj‘.“
Ještě v prvních metrech velkého finále Hynek Štichauer (bílá) věřil, že by se mohl přinejmenším dostat mezi Richarda Geyera (červená) a Ronnyho Weise (modrá)
„Jako obvykle jsem se přijel jen svýzt,“ konstatoval Roman Čejka. „Hlavně že jsem nešel na držku jako posledně. V první jízdě se poved‘ start, ve zbytku se nepoved‘ ani jeden. Vždycky jsem to prohrabal. Jak přijedu k pásce, neodjedu. Je to škoda, třeba příště…“
Hynek Štichauer na čele před Romanem Čejkou
MF
FIN
1. Richard Geyer, D
2 2 2 2
8
1.
2. Ronny Weis, D
2 2 1 2
7
2.
3. Hynek Štichauer, CZ
0 1 2 2
5
3.
4. Zdeněk Holub, CZ
F 2 1 0
3
1.
5. Roman Čejka, CZ
2 0 0 1
3
2.
6. Alain Tripke, D
1 0 2 X
3
F
7. Stanislav Mělničuk, UA
1 1 E 1
3
8. Buddy Prijs, NL
1 1 F/R –
2
9. Wojciech Lisiecki, PL
0 0 X 0
0
Zimní hala v Jonsdorfu má rozhodně zajímavou architekturu
Září 2012. Je ticho před bouří. Pořadatelé vyhánějí závodníky z prostorných mariánskolázeňských garáží, aby se přichystali na nástup pro klíčový challenge na dlouhé ploché dráze. Hlediště se už nemůže dočkat. Konečně se otevírají vrata a pestrobarevný špalír míří vstříc hlavní tribuně. Na čele jde pořadatelská parta oblečená ve žlutých sakách. Zazní česká hymna a pak je dekorum pryč. Šéf klubu je najednou v sevření svých kolegů a dostává hobla ke svým padesátinám. Jako teenager měl mnoho faktorů proti tomu, aby se stal plochodrážníkem, jako závodník byl mnohdy v nesprávný čas na nesprávném místě. Jenže kdyby se historie psala jinak, možná by už na pozemcích lázeňské tisícovky stál nějaký supermarket. Ale pojďme se podívat zpátky o nějakých pětatřicet let zpátky, abychom si všechno připomněli přímo se samotným Miroslavem Musilem.
Někdo chce být kosmonautem, jiný plochodrážníkem
Miroslav Musil na nástupu před mistrovstvím světa ve Vilshofenu roku 1987
V září roku 1970 si jistý Josef Gilch připravil psací stroj, do něhož vložil tlustou složku papírů, které od sebe pečlivě oddělil modrým kopírákem. Začal hlavičkou. Automotoklub Mariánské Lázně – Plochá dráha – Úšovice. Přidal na dnešní poměry kraťoučké telefonní číslo 2348 a řádek úhledně podtrhl, Následovala věta Jednotné proposice pro závod motocyklů na dlouhé ploché dráze v Mariánských Lázních, která byla podtržená stejně krásně jako hlavička. Bodem číslo jedna bylo prohlášení, že tento závod jest přehlídkou jezdců ČSSR na dlouhé ploché dráze.
Tajemník tehdejšího závodu dozajista netušil, že právě sám začal psát nejlepší kapitolu v dějinách plochodrážního sportu v Mariánských Lázních. Po říjnovém pouťáku, který v sedmdesátém opanoval Jiří Štancl, následovaly v západočeských lázních další úžasné podniky. V květnu 1972 tady mistrovství světa navázalo na dva závody tehdejšího evropského šampionátu z šedesátých let.
O čtyři roky později v Mariánských Lázních vyhlásili poprvé mistra světa, jímž se stal Ivan Mauger v sedle novoučké čtyřventilové Jawy. V devětasedmdesátém na západ Čech přidělili světové finále podruhé a Jiří Štancl se mohl radovat z bronzové medaile, kdyby jury postupovala razantněji vůči Andersi Michankovi, jehož motocykl shledal technický komisař nepředpisovým.
Mistrovství světa jednotlivců se svými zónami nabízelo československým divákům pohled na kontinentální závodníky. Světové finále bylo nedostižným snem nejen v soutěži jednotlivců, ale i ve družstvech či dvojicích. Vidět absolutní světovou elitu v akci se nabízelo jen při Zlaté přilbě a Tomíčkově memoriálu. Anebo na dlouhé v Mariánských Lázních.
Zdejší závody se tudíž těšily velikému zájmu. Nebývalo divu, že sem jezdili fanoušci spacími vagóny z opačného konce republiky stejně jako Němci z druhé strany železné opony. O obyvatelích Mariánských Lázní ani nemluvě.
„To všechno se otisklo, proč jsem dneska u plochý dráhy,“ uznává Miroslav Musil genius loci oné doby. „Dlouhá plochá dráha byla pro celý Mariánky legendární. Nebylo obyvatele, kterej‘ by tím nežil nebo se nezúčastnil jako divák. Byly tady firmy přidružený na plochodrážní činnosti a veřejnost se těšila na den D a hodinu H. Sjížděly se autobusy z okolí, to vím z doslechu. Tenkrát jsi slyšel netlumenej‘ motor a to se podepsalo do srdce každýho kluka.“
Miroslav Musil nechyběl v lidské lavině, která se skrze brány stadiónu valila do ochozů. „Táta se chodil dívat,“ vzpomíná. „Jak říkám, plochá dráha tady byla legendární. Táta mě párkrát na závody vzal. A někdo chtěl bejt‘ kosmonaut, my kluci, co nás chytly motory, jsme chtěli bejt‘ plochodrážníky.“
Hokejista jde do ploché dráhy
Jenže Miroslavu Musilovi v jeho teenagerských letech připadalo, že stát se plošinářem není o mnoho snazší, než létat raketou do vesmíru. „Táta o mě měl strach jako každej‘ normální táta,“ vysvětluje. „Fandil plochý dráze, ale nebyl závodník, co by věřil, že můžu taky závodit. On měl strach a nechtěl mi to dovolit.“
Přitom současný šéf mariánskolázeňského klubu rozhodně nebyl dítětem, které by sportovalo pouze na gauči u televize. „Už ve čtrnácti jsem měl klasickýho pionýra nula pětku,“ svěřuje se. „A udělal jsem si na zahradě patnáctimetrovej‘ ovál. Jezdil jsem smykem a plným plynem do nájezdu. Jinak by se to neutrhlo a to jsme tam ještě nosili kýble vody.“
Může být větší důkaz o popularitě mariánskolázeňských závodů než speciální pivní etiketa k mezinárondímu mítinku z roku 1976?
Mariánské Lázně v té době měly svůj tým, který závodil ve druhé lize, bylo by tedy nanejvýše logické, aby mladý adept závodění zaťukal na jeho dveře. „Klub běžel poměrně solidně,“ reaguje Miroslav Musil. „Ale táta mi do osmnácti let nepodepsal licenci. Chtěl jsem na průmyslovku do Plzně kvůli plochý dráze a sportu. Dostal jsem se do hokejový Škody Plzeň a hrál nejvyšší ligu za mladší dorost.“
Skloubit všechno bylo poměrně časově náročné. „V Plzni jsem byl na intru,“ líčí Miroslav Musil. „O víkendu se hrály dvojzápasy. Sparta, Litvínov, Český Budějovice… Jak jsem byl odloučenej‘ od domova a o víkendech se jezdilo na zápasy, vadilo mi to. Dával jsem tomu hodně, ale současně mi nevadilo, že jsem to někdy ošidil. A dal jsem se do plochý dráhy.“
Jenže počátek osmdesátých let nebyl pro mariánskolázeňské plochodrážníky optimální. Klub byl sice přihlášen do druhé ligy 1980, ale při úvodním dvoupodniku koncem března na něj v Zohoru čekali marně. Nakonec vycouval ze soutěže, která musela být přelosována. A jediným vystoupením západočeského klubu byla účast Jiřího Hejla a Václava Koláčka v chabařovickém semifinále mistrovství republiky dvojic.
„Nevím,“ krčí Miroslav Musil rameny nad otázkou po příčinách tehdejších událostí. „Asi nebyli lidi, co by to jeli. Karel Červenka se zabil (v roce 1977 při druhé lize v Chomutově, kde tehdy měl AMK Mariánské Lázně svou domácí dráhu – pozn. redakce). Když to někdo odnese, utrpí celej‘ klub a veřejnost. A klub tady nikdy nebyl profesionální jako Rudá hvězda nebo Pardubice.“
A co čert nechtěl, roku 1981 se nekonalo ani dlouhodrážní mistrovství republiky. „Do toho jsem přišel a všechno jsem si musel odraubířit sám,“ vypráví opět Miroslav Musil. „Táta mě brzdil, pak mě nechal. Ale je pravda, že když jsem končil, na jaře se mě zeptal ‚už máš připravený motorky?‘.“
Nicméně hrdina našeho vyprávění se nenechal odradit. „Během celý svý kariéry jsem si spoustu věcí musel udělat sám,“ popisuje. „Klub pomáhal, ano, ale dopravu nebo koupit si kombinézu a další věci, s tím jsem se musel prát sám. Nevýhoda byla, že ses nemoh‘ rovnat Ruďákům a Pardubicím, ale výhoda, že ses naučil starat se sám o sebe, což se mi hodilo potom, když jsem začal podnikat.“
Podzimní trénink na lázeňské krátké dráze je ku pomoci
Peripetie, které Miroslav Musil před více než třiceti lety řešil, zní dneska téměř neuvěřitelně. „Půjčoval jsem si auto od šváry,“ popisuje. „Viděl jsem u Egona Müllera, že si motorku rozložil do auta, tak jsem to dělal taky tak. Tím vším jsem se naučil procházet. Dneska nevím, jestli by si devatenáctiletej‘ kluk půjčil auto, rozložil motorku, dojel na závody, tam ji složil. Potom závodil, umyl motorku a zase ji rozložil, dal do auta a jel zpátky.“
V roce 1983 se Miroslav Musil – na snímku se startovním číslem 2 – probojoval až do finále československé juniorky
Pozdější angažmá v Plzni řešilo logistické patálie jen zčásti. „V Plzni mi dovolili nechat si motorku tam,“ pokračuje Miroslav Musil. „Tak jsem tam jezdil na pionýru. Představ si to, na pionýru jsem jel z Mariánek do Plzně. Jednou jsem měl pochroumanej‘ kotník v sádře, tak jsem vzal jednu holku, aby mi řadila.“
V červenci roku 1982 se Miroslav Musil konečně dočkal svého závodního debutu, když se v Mariánských Lázních konalo dvoudílné mistrovství republiky. „Pro mě byla rozhodující dlouhá dráha,“ přemítá. „Ta dynamika, ta rychlost. Krátká dráha je základ, tam musíš mít naučený grify, jak se kde vyvěsit. Ale pak jsem všechny ty kluky v Mariánkách objel, jak když stojej‘. Nebyli zvyklí na tu rychlost, na těch sto šedesát, ale technika byla jinde.“
Do dějin mistrovství republiky na dlouhé dráze vstoupil Miroslav Musil desátým místem. „Když se blížilo mistrovství republiky, polemizovalo se o motorkách, krátkozdvih, dlouhozdvih,“ vzpomíná. „Bylo kouzelný, že jsme tady v šesti lidech nebo i čtyřech, pěti dokázali trénovat. Bitva, kdo dostane jakej‘ motor. Detaily si už nevybavím, tuším, že jsem dostal čtyřventila. Když máš stát vedle paličů typu Štancla, Špinky, Drymla, Ondrašíka nebo Karnase, který jsou rozjetý, jsi jako mlaďas rád za každej‘ bod. Byla to velká bitva, bylo to spíš o psychologii než o výsledcích.“
V třiaosmdesátém se Miroslav Musil objevil i na klasických oválech. Poslední březnový víkend začínal v Pardubicích juniorský šampionát předkvalifikací, kde se mezi čtyřiceti adepty postupu objevil i jednadvacetiletý mariánskolázeňský borec.
„Jezdil jsem do Plzně trénovat a na jaře se jela juniorská předkvalifikace, to byly moje první závody na krátký dráze,“ uvědomí si okamžitě, byť jeho první pokusy s klasickým speedway se vedle západočeské metropole odehrály přímo v Mariánských Lázních. „Ještě předtím jsme si stačili udělat okruh pod kasárnama v Úšovicích. Měli jsme velký plány udělat krátkou dráhu.“
Nicméně úšovický ovál skončil v historii, aniž by zažil alespoň jediný závod. „Materiál, písek se grejdroval,“ vzpomíná Miroslav Musil. „Asi tři sta padesát metrů mohla dráha mít. Problém byl v jedný zatáčce, že to bylo měkký. Buď jsi měl srdce a utrh‘ to pod plným plynem nebo jsi šel ven. Povedlo se, že ještě v listopadu 1982 se tam mohlo trénovat. Něco jsem se tam naučil a myslel, že zbytek doženu na jaře.“
Senzační výsledek z juniorky nepomohl v otázce vojenské služby
V zimě vzalo nevyzpytatelné počasí ledařům jejich šampionát již podruhé během tří let a počátek března nebyl vlídný ani k jezdcům z klasických oválů. „Počasí bylo hrozný, k tréninku jsem se nedostal,“ vrací se Miroslav Musil k okolnostem, jež předcházely pardubické předkvalifikaci. „A rovnou do Pardubic. O tréninku jedu z depa na dráhu. Rozjel jsem se v první zatáčce na vodě pod plynem. Jak jsem byl zvyklej‘ na dlouhý to skládat, tak mi to uklouzlo. A bylo po tréninku.“
Miroslav Musil jede na čele rozjížďky před Františkem Ledeckým
Nicméně vše se v dobré otočilo. Miroslav Musil se postavil na start rozjížďky s číslem tři a vrátil se jako vítěz před čakovickým Jiřím Košťálem a kopřivnickým duem Stanislav Hrbáč – Oldřich Macíček. Další triumfy na sebe nenechaly čekat a nakonec měl na svém kontě jedenáct bodů. Pro zajímavost o jeden více dosáhli Dušan Višváder a Milan Cifka, zatímco domácí František Kalina skončil se třinácti.
Suma sumárum Miroslav Musil skončil čtvrtý a v celkové klasifikaci prvního dne coby jedenáctý ze čtyřiceti přítomných. V neděli dal dohromady čtrnáct bodů a po rozjezdu se slánským Milanem Cifkou byl celkově druhý. „Naštěstí, že jsem se neposral,“ usmívá se Miroslav Musil při vzpomínce na své vystoupení při tréninku. „A šel jsem do rozjezdu. Odfrk‘ jsem první, ale asi ve druhým kole mě zevnitř dostal. Ještě jsem neměl to srdce, když zevnitř zavrčí motorkou.“
Premiéra Miroslava Musila v československém juniorském šampionátu neskončila ani v semifinálové skupině. Atakoval postupovou osmičku, avšak nevyšel mu paradoxně poslední podnik na domácích Borech. Jenže z finále vypadl zraněný Jiří Brož a on postoupil na jeho místo. Během června série zavítala postupně do Kopřivnice, Březolup, Prahy a Čakovic. A Miroslav Musil obsadil senzační sedmou příčku.
Před šampionátem republiky na dlouhé dráze
„Vzpomínám si na Romana Matouška v Čakovicích,“ vytane mu na mysl jeden zážitek. „Přišel za mnou. Ne abych ho pustil, ale s takovým tím jezdeckým, ať se mu tam nepletu. Ale pořád uznávám, že oni už byli propracovaný kluci. Starty mi šly, odkoukával jsem je v Mariánkách od legendárního Ivana Maugera. On jimi byl pověstnej‘. Když taky byl, visel jsem očima na něm, abych odkoukal nějaký grify.“
V mistrovství republiky juniorů chyběli zranění Karel Kadlec a Jiří Brož. Ivan Pacák a Zdeněk Schneiderwind, který později překvapil triumfem při Zlaté stuze, vynechali úvodní dvě kola seriálu. Jiří Hnidák ho zase nedokončil. I při absenci medailových favoritů musíme sedmou příčku Miroslava Musila brát jako senzaci prvního řádu. A to tím spíše, uvážíme-li, že před rokem 1983 absolvoval jen dva závody na dlouhé dráze v Mariánských Lázních.
„Je to už nějakej‘ pátek, nechci se tvářit staře, ale že bych si to pamatoval do detailů?!“ doluje Miroslav Musil vzpomínky ze své paměti. „Hezký léta, ale blížila se vojna. Člověk věděl, že Rudá hvězda je něco, ale byl tam jinej‘ tlak. Jedna z myšlenek byla dostat se do center, kde se plochá dráha jezdí. Ale mladej‘ blbec, co ho netlačí táta, neměl šanci. A ten handicap, že jsem začínal pozdě v těch dvaceti, byl znát.“
Nabourané auto funguje jako pevné pouto k tankům
V sezóně 1983 se Miroslav Musil objevil také v extralize. Jenže Plzeň neprožívala zrovna povedené období. Jan Hádek přestal závodit, Jaromír Bartoš s Jaroslavem Hauptmannem nedokončili sezónu a Jindřich Dominik nestačil v roli tahouna na celý tým. Vrcholem plzeňské extraligové kampaně se stalo třetí místo na domácí dráze v dubnu a ve třech případech se družstvo vracelo domů s jednociferným bodovým ziskem.
V lázeňském depu s čakovickým Václavem Matunou
Dlouhodrážní šampionát byl však šálkem zcela jiného čaje. Po dvou červencových závodech se Miroslav Musil těšil z šesté příčky průběžné klasifikace, jenže v zářijovém vyvrcholení dodal jediný bod. A tak jej klubový kolega Miroslav Beran odsunul za svá záda na sedmé místo.
„Umejval jsem si motorku a idiot, nalil jsem si tam vodu,“ přiznává Miroslav Musil. „Jindra Dominik mi říkal, že to není dobrý. Ale já byl blbej! Mlaďoch. Jezdil jsem sice pod plynem, ale jak motor nemá výkon, ujede ti to a v těch sto šedesáti tě to vede do prken. Když motor nemá výkon a táhne tě do koleje, je to špatný. A to se mi před vojnou stalo. To je to technický zázemí, já byl nezkušenej‘ blb a umyl si to vodou. Dneska vím, že se to nedělá, ale tenkrát jsem čuměl jako tele.“
Sedmé místo jej přesto opravňovalo k myšlenkám na reprezentační vestu, ale místo plochodrážních motocyklů jej další dva roky očekávaly zelené tanky. „Jsem vyučenej‘ automechanik a mám ještě průmyslovku,“ vysvětluje Miroslav Musil, kterak se dostal k ruským pancéřovým monstrům „Rukoval jsem do Tábora na poddůstojnickou školy na opravy tanků. Měl jsem jít ke kontrášům jezdit s autem. Nastupoval jsem v září, měl jsem velitele, který na mě získal dobrý reference, protože jsem byl vzornej‘ učeň a měl dobrý výsledky na průmce. Pustil mě na mistrovství republiky a já kokot, jak jsem odjížděl z Mariánek, naboural jsem tady auto. A vyrobil průser, na vojně mě pojebali, že jsem jel hovno při závodech a ještě měl průser.“
Vojín Musil musel rázem na další závodění zapomenout. „Nicméně jsem zůstal na pé-eš-ce v Táboru,“ dodává. „Byl jsem instruktor. Ale místo pilování plochý dráhy v Rudý hvězdě jsem opravoval tanky T54. A když jsem končil i T72.“
Mladé tele se veze pražským autobusem prvně za železnou oponu
Dva roky v zeleném nakonec skončily odchodem do vytouženého civilu. Na kalendáři stála středa 7. května roku 1986, když se v mariánskolázeňských garážích potkalo čtrnáct závodníků, aby v kvalifikačním mítinku svedlo bitvu o šest míst v mistrovském seriálu, jenž startoval až koncem června.
Prim hrál Bořivoj Hádek, jenž tehdy nemohl tušit, že jej od osmého místa na světě dělí pouhopouhé čtyři sezóny. Miroslav Musil zůstal ve své první jízdě stát vinou mechanických patálií a díky tomu mu chyběl pouhopouhý bod na pardubické závodníky Františka Kalinu a Jana Schinágla.
Závodník a stín. aneb Miroslav Musil v akci
„Nedělalo mi problém mít pauzu a pak na to sednout,“ komentuje Miroslav Musil svůj comeback. „Detailně si na to nevzpomínám. Něco jsem vzal a jel. Dodneska mi to nedělá problém sednout a jet, když je ostrá motorka. Složím to pod plynem do nájezdu. Mám pětikilo enduro a jezdím na tom. A docela mi to tahá za ruce. Proto nebyl problém to vzít a jet, ale proti klukům, co jeli v závodním rytmu, to nešlo.“
V šampionátu ovšem nezklamal. A na konci srpna se radoval z devátého místa v závěrečném pořadí, přičemž osm mužů před ním byli reprezentanti těžící z výhod středisek vrcholového sportu v Praze a v Pardubicích. Nicméně i on sám měl v květnu 1987 vyrazit do Vilshofenu vstříc prvnímu kolu dlouhodrážního mistrovství světa.
„Co k tomu říct?“ rozhodí rukama. „Zajíc, co jel sbírat zkušenosti, mlaďas, kterýho tady na hranicích nabrali Hvězdáři do autobusu, kde už byli Luboš Jedek, Jirka Svoboda a Pavel Karnas. Mladý tele ve světě! Za socialismu jsem se poprvý podíval na západ, poprvý jel mistrovství světa. Byla tam rovinka a koukal jsi na kostel se hřbitovem. Byl jsem vysranej‘ ze všeho, mladej‘ kluk, se jede otřískat na západ na mistrovství světa.“
Z premiéry bylo nakonec patnácté místo, když za dnešním šéfem AMK Mariánské Lázně skončil Jiří Svoboda, který si vybral opravdický den blbec. A potom Anton Wannasek, jenž dodnes jezdí veterány se slovenskou licencí, a Maďar Ferenz Farkas.
„Porazil jsem Sama Ermolenka, šel v mojí jízdě na držku,“ pochlubí se. „Byl tam Karl Maier a Australan Steve Baker. A Clayton Williams, pak jsem ho tady doma porazil. Měl jsem radost, když jsem ho v Mariánkách jako náhradník odved‘. A on klapal už v nájezdu. Tři kola mě sral, tak jsem ho v tom čtvrtým musel dát.“
Popisovaná událost se stala v květnu osmaosmdesátého. Mariánské Lázně hostily kvalifikační kolo a Miroslav Musil si před výjezdem do neznámé ciziny vybral náhradnický post na domácím oválu. Sázka, že někdo z ciziny k úvodnímu kolu jako obvykle nedorazí, ovšem nevyšla. Po změně rozpisu na závody o osmi borcích na startovním roštu jediné jízdy se startovní listina z obvyklých osmnácti mužů snížila na šestnáct.
A co čert nechtěl, tehdy do západočeských lázní dorazili všichni přihlášení. Miroslav Musil s náhradnickou sedmnáctou vyrážel na ovál celkem třikrát díky technickým trablům Nora Arne Svendsena a Němce Roberta Gührera. Dal dohromady jedenáct bodů. Takový Josef Hukelmann, jenž postupoval do semifinále v Jübeku coby náhradník, jich nasbíral dvanáct. Jenže na rozdíl od hrdiny našeho vyprávění k tomu potřeboval o dvě rozjížďky navíc. Inu, opět v nesprávném čase na nesprávném místě.
Srdce sevřené žalem velí konec závodění
Po návratu z vojny se Miroslav Musil logicky vrátil i na klasické ovály. Plzeň však v extralize zpívala labutí píseň. V šestaosmdesátém se pouze v dubnovém závodě na svých Borech podívala na nejnižší stupeň vítězů a navíc se dočkala rekordně nízkých skóre extraligové historie. V dubnu v Pardubicích skončila se sedmi, v červnu ve Slaném dokonce pouze s pěti body.
Týden na to si z Markéty odvážela jen dva body, nicméně o tuto kuriozitu se postaralo rozmarné počasí. Kvůli bouřce byl totiž závod ukončen již po rozjížďce s číslem čtyři, nicméně výsledky byly uznány za platné. Pád Plzně do první ligy byl neodvratný a do vyšší soutěže ji dostal až návrat bratří Hádkových z pardubického SVS v jednadevadesátém.
Na čele jízdy v Mariánských Lázních
„Fantastický,“ komentuje Miroslav Musil své působení v klubu ze západočeské metropole. „Plzeň je pro mě základ plochý dráhy tady pro ten region. Udělal jsem si názor, že dlouhá dráha je sice kouzelná, ale bez krátký to nepůjde. A jet za Plzeň, když jezdili Dominikové nebo Jarda Hauptmann bylo fantastický. Středeční tréninky byly legendární. Plzeň mě dovyzvedla, dopilovala mě do plochodrážního světa, dalo by se to tak nazvat.“
V letech 1987 a 1988 byla jeho chlebem první liga, zasáhl i do přeboru ČSR, což byl kvalifikační základ pro federální šampionát. „Dělal jsem mistra v autoservisu,“ vypráví Miroslav Musil. „Opravovali jsme auta, měli jsme půjčovnu a sto dvacet aut ve správě. Fantastický vedoucí Jarda Kubík mi hodně dovolil. Fandil plochý dráze jako celý Mariánky.“
Nicméně osud všechno nemaloval pouze růžovými barvami. „Musel jsem spoustu věcí dohánět sám, ale aspoň jsem se naučil samostatnosti,“ nelituje. „Zejména dřív jsem měl sny, co mě budily ze spaní. V noci se mi zdálo, že třeba nemám brejle, nemám něco v technice a mám jít zrovna na jízdu.“
Roku 1987 vyjel ve čtyřdílném seriálu šampionátu na dlouhé dráze výtečné šesté místo. Počítat se s ním muselo i napřesrok, byť se na dlouhodrážní kolbiště drala prakticky kompletní československá špička. Po dvou květnových závodech vrcholilo mistrovství republiky ve středu sedmého a čtvrtek osmého září. Miroslav Musil první den získal jen čtyři body, zlomek svého inkasa z května. O čtyřiadvacet hodin později na lázeňský ovál nevyjel vůbec.
„Sestra měla syna, kterýho napadly agresivní viry,“ svěřuje se, že v ony dny dlel v myšlenkách se svým malým synovcem v jeho boji, který byl mnohem důležitější než body na dlouhé dráze. „A ten šestiletej‘ kluk to nevydržel a umřel. To mě zmohlo a švihnul jsem s tím. Poloviční tchán mě tehdy při závodění pomáhal, víceméně v době, kdy v tom ještě byla nezištnost. Cítíš, že jsou věci závodní a osobní. Bylo toho moc a přemohlo mě to.“
Trénink načerno skončil v závodě světového šampionátu
Miroslav Musil přestal sice závodit, ale západočeský kilometr neosiřel. V srpnu 1989 se tady stal mistrem světa nezapomenutelný Simon Wigg, byť domácí publikum drželo palce spíš Aleši Drymlovi. Ten při svém návratu do reprezentace skončil coby vicemistr světa. A světové stříbro obhájil v Mariánských Lázních také o dva roky později. Přitom machrovským způsobem za svými zády v rozjezdu uhlídal Jana O. Pedersena, jehož nedělily ani tři měsíce od zisku zlaté medaile v šampionátu na klasické dráze.
Na pódiu s Jaroslavem Juhanem
„Přišla revoluce,“ vrací se Miroslav Musil do let převratných změn v celé československé společnosti. „Došla mi síla na závodění. Jak se to uvolnilo, začal jsem podnikat. Udělal jsem si svůj vlastní autoservis.“
V září roku 1994 se v Mariánských Lázních stal světovým šampiónem opět Simon Wigg. V éře jediného finále byl o pořadatelství světového šampionátu enormní zájem. A tak se v pětadevadesátém jelo na lázeňském kolbišti pouze předkolo. Na sobotním tréninku se prezentovalo pouze sedmnáct závodníků a nikoho by ani ve snu nenapadlo, za jakých okolností bude nazítří osmnáctka ve startovní listině kompletní.
„Šel jsem se podívat na trénink, jen v džínách s rukama v kapsách,“ směje se Miroslav Musil. „Po těch šesti letech, co jsem neseděl na žádný motorce, ani na krosce, jsem vlez‘ do dílny k Vencovi Maximovi. Sed‘ jsem si na jeho motorku a v hlavě se mi promítly vzpomínky a celá ta plochodrážní krása.“
Jenže u retro připomínek nezůstalo. „Rozzářilo se to ve mně,“ pokračuje Miroslav Musil. „Podíval jsem se na zeď, tam visela kombinéza. Najednou jsem chtěl zase zažít ten pocit mít kombu na sobě. Venca ji sundal z ramínka, já si ji navlík‘ a dostal se o dva schody vejš. Byla tam helma a ve mně to zase celý ožívalo. V ten moment mi bleskla myšlenka, že na drzovku vlezu na dráhu. Kouknul jsem, jestli tam je metyl. Kamarádům jsem řek‘, ať do mě strčej‘, počkal jsem, až se otevřely vrata. A než se Karel Jaksch probudil, vlez‘ jsem si do tréninku.“
Závodní comeback zrál stejně jako moravská slámovka. „Říkal jsem si, že si jen zkusím start,“ září Miroslav Musil ještě po dvaceti letech. „Já si ho zkusil a na konci rovinky jsem se rozhod‘, že to tam nandám. To byl třetí stupeň, třetí kousíček. Ale to už zjistili, že je na dráze někdo, kdo tam nepatří a začli mávat praporkama.“
S Jaroslavem Ptákem při pořádání dlouhodrážního závodu v Mariánských Lázních
Hrdina našeho vyprávění projel vraty do depa, podjel most, zahnul vpravo a zmizel v dílně Václava Maxima. „Přišel Míla Vernerů,“ dostává se Miroslav Musil k faktu, že tím jeho ježdění po lázeňském kilometru teprve vlastně začalo. „Říkal, že se na to dalo dívat. A pustili mě zpátky na trénink na dva starty. Ten první byl těžší, ale při druhým jsem to tam nandal a vyhrál v pátým nejlepším čase dne. Míla se přišel zeptat, jestli dám třicet švýcarských franků za licenci. Do druhýho dne mi ji vyřídili. To byl nejbláznivější moment kariéry, když jsem šel na stadión, ani jsem nevěděl, že pojedu.“
A tak se v neděli po obědě Miroslav Musil představil divákům na slavnostním nástupu. „Ani nevěděli, že jsem na tom šest let neseděl, odešla mi jednička, moh‘ jsem startovat na dvojku nebo to rovnou zabalit,“ přemítá, přičemž vnímavý čtenář již tuší, že možnost vzdát závod, byla jen hodně teoretickou hypotézou. „Musel jsem se s tím porvat, a přesto jsem nebyl poslední. Po závodech jsem si zase představil tu hekticitu a opět si na plochou dráhu ani nešáh‘, měl jsem jen nějakou krosku.“
Ve Francii se dají zažít báječná dobrodružství při druhém comebacku
Po skvělém počátku devadesátých let to s AMK Mariánské Lázně začalo jít s kopce, přičemž na sklonku dekády nabral úpadek pořádný švunk. V září 1997 tady ještě Tommy Dunker mával divákům coby novopečený mistr světa v nově zrozeném seriálu Trophy na dlouhé dráze. A v osmadevadesátém jsme tady v červnu viděli alespoň semifinále mistrovství světa.
Ve Willingu spolu s pardubickým nadšencem Jiřím Šmídou a mechanikem Jiřím Kocourkem
Návrat finálové části světového šampionátu byl ohlášen opět na rok 1999. Jenže mariánskolázeňský klub svůj závod prodal do německého Mühldorfu. Napřesrok kupčení nevyšlo evidentně proto, že nešlo o poslední mítink seriálu. Navíc se kamsi rozkutálely korunky z miliónové dotace na pořízení nového ohrazení. Zdálo se, že s dlouhou dráhou v Mariánských Lázních je veta. Jedinými závody byl Memoriál Franty Juhana, který tady pořádali otec a syn Šmídovi z Pardubic.
„Dlouhá dráha tady začala skomírat a mně to bylo strašně líto,“ povzdechne si Miroslav Musil. „Říkal jsem si, že to pomůžu zkusit rozhejbat. Nebyl jsem ve vedení AMK a tady se jezdili jen veteráni. Platili to Šmídové, fér chlapi, stavili se za mnou. V roce 2002 jsme tady udělali trénink a pan Laštovka při něm vyprávěl, že dlouhá dráha už není nic růžovýho, protože máme dvě místa ve Francii a ještě někde jinde. A že ve Francii se jede za čtrnáct dnů a nemáme tam koho poslat.“
Není nesnadné uhádnout pointu, že se jméno Miroslav Musil po sedmi letech opět objevilo ve startovních listinách a to opět rovnou v podniku ranku mistrovství světa! „Sedm let jsem na plochodrážní motorce neseděl,“ připomíná. „S Jirkou Kocourkem (bývalým mariánskolázeňským závodníkem – pozn. redakce) jsme si dělali prdel, že pojedeme do Francie na vejlet a podíváme se na Eifelovku. Jel jsem tam s Jirkou Petráskem, domluvili jsme se, že nás s Jirkou Kocourkem naloží. Stačil jsem se jednou v Mariánkách svýzt, od Vaška Milíka jsem rychle koupil motorku.“
S dceerou a Miloslavem Čmejlou, bez jehož hlasu se už více než dvacet let neobejde žádný závod v Mariánských Lázních
Druhý comeback Miroslava Musila byl neméně pozoruhodný jako ten první. „Dodneška abych se budil hrůzou,“ svěřuje se současný šéf lázeňského klubu. „S Petrasem jsme to tady přeložili do jeho auta a já byl z práce tak vyťavenej‘, že jsem si na Rozvadově lehnul na podlahu a spal až za Paříž. V noci jsme přijeli do Artigues, to jsem se probral, že mě probudilo bušení deště do střechy. A já ze svý kariéry nenáviděl dlabavý, mokrý dráhy. Byl jsem zelenej‘ hrůzou.“
A bylo hůř. „Ráno vstáváme a na dráze tolik vody,“ ukazuje rukama vzdálenost několika centimetrů. „Jury, ředitel závodu, já neuměl ani hovno anglicky, pak se hlasovalo, s Petrasem jsme zvedli pro něco ruku. A ono to bylo, jestli se má jet nebo ne. Tak řekli, že za třicet minut je nástup na trénink. Nemohli jsme natočit motorku, až se to Jirkovi Kocourkovi nakonec povedlo. Artigues je jako Pardubice, oni to tam jezdí s umělým osvětlením. Šel jsem na to, jedna zatáčka dobrý, druhá zatáčka dobrý, třetí zatáčka dobrý. A pak v nájezdu kluzák jak tenkrát v těch Pardubicích. Všichni vrkali, jen já idiot jel pod plným a šel na držku. Jirka dal motorku dohromady a šli jsme do závodu. A poslední jsem nebyl.“
Dlouhodrážní šampionát se vrací na scénu
Rok poté startoval Miroslav Musil v mistrovství světa ještě jednou. Reprezentační vestu si přitom vyjel pátým místem v šampionátu republiky. Ve finálové jízdě jezdil poslední, ale Antonína Švába místo stříbra čekaly nadávky nad prázdnou palivovou nádrží. Jenže to už v Miroslavu Musilovi začal převažovat spíše organizátor.
Se Zdeňkem Schneiderwindem, ikonou české dlouhé dráhy, se Miroslav Musil potkával nejen jako závodník, ale i coby pořadatel
Přitom všechno začalo v Artigues de Lussac. „Potěšilo mě, že na nástupu jsem měl mariánskolázeňskou vestu,“ vysvětluje Miroslav Musil. „Někdo z komisařů ji viděl a ptal se, jak to v Mariánkách vypadá. To mě nabudilo a posílilo, že se někdo z FIMáků stará o Mariánské Lázně. A tak jsem mu v tý svý chabý angličtině řek ‚neboj, Mariánky budou žít‘. Usmyslel jsem si, že když přežiju Artigues, udělám tady průvod i s mažoretkama.“
I když překročil čtyřicítku, výsledky ze závodů jej rozhodně neřadily mezi vyložené outsidery. „Od roku 1989 jsem byl třikrát na dráze, to by spíš bylo na medaili za odvahu a drzost na to vlýzt,“ bagatelizuje Miroslav Musil. „Výsledky na hovno, ale v Artigues jsem byl lepší než Petras. Ten kluk je v pohodě, na stejný vlně jako já.“
Plnohodnotné mistrovství republiky na dlouhé dráze se naposledy konalo roku 1996. Dva další ročníky již měly charakter vloženého závodu českých borců při světovém šampionátu. V neděli 27. dubna 2003 se začala psát jeho současná kapitola.
„Chtěl jsem jet veterány,“ přibližuje Miroslav Musil své tehdejší rozpoložení. „Ale vzal jsem si ležáka, neměl jsem stojáka. Pak jsem si říkal, ó ká, svezu se. Firma mi jela, ale s prachama se prala, zaúvěrovaná, ale láska ke sportu musí bejt‘, jinak to nejde dělat. Ten mistrák jsem chtěl za každou cenu udělat. Vyštrachal jsem sto tisíc ze svýho a dal je do klubu, ať se to nastartuje. Nebyl jsem předseda, ani ředitel, ale organizoval jsem závody a ještě závodil.“
K šedesátinám připravili Milanu Špinkovi v Mariánských Lázních speciální dárek
A nakonec skončil pátý… „Byl duben,“ reaguje Miroslav Musil. „Říkáš si dobrá, něco pro to udělám. Začal jsem se připravovat. Jirka Kocourek mi přivez‘ fantastickej‘ motor z Pardubic. Jel kolo a ulít‘ píst. Třikrát po sobě. Ale ta motorka zvonila, jela jako žiletka. Možná jsme měli problém v karburátoru. A zase opět, profesionálové by na to přišli hned. Zřejmě problémová tryska jak to v zimě krystalizuje, dával karburátor chudou směs a nechladilo to tolik. Narychlo jsem si půjčil fabrickej‘ motor. Zase jsem získal důvěru, že to půjde a pak ty tři motory… Další prachy, hovno natrénováno a dopadlo to.“
Miroslav Musil se však činil na čele vedení AMK Mariánské Lázně. Mistrovství republiky se na lázeňském kilometru koná pravidelně jako nějaký podnik světového kalibru. A letos v červenci si to tady dlouhodrážní elita rozdá o zlatou medaili v soutěži družstev.
Tahle trojice by mohla vyprávět celé hodiny – zleva Jaroslav Pták, Miroslav Musil a Karel Kadlec
Ručička hodin přeskočila půlnoc a na kalendáři naskočil dvaadvacátý prosincový den roku 2015. Hustá mlha, kterou ještě předevčírem beznadějně tápaly světlomety automobilů, je ta tam. Venku je teplá noc, člověk by ani neřekl, že pozítří budou Vánoce. Hustě popsaný blok na stole mariánskolázeňského Tip Sport Baru dostává dva společníky, když číšník staví na stůl dva půllitry.
Pěnivý mok chutná skvěle, není divu, že se místní šéf Martin Konfršt může chlubit řadou ocenění Prazdroje za přístup svého personálu k pivu. Řeč se na chvilku stáčí k hokeji. Spolu s Miroslavem Musilem totiž odpoledne v soutěži na úrovni krajského přeboru rozdrtili jedno z karlovarských mužstev 8:3.
„Loni jsem ještě hrál za áčko, letos jsem ještě nestačil tolik trénovat,“ odhaluje Miroslav Musil další ze svých mnoha aktivit, než se vrátí ke sportu levých zatáček. „Pro mě je celá plochá dráha naprostej‘ fenomén v dramatu, co má v sobě. Je to show sport, dragster sport. Ta vášeň pro okamžitej‘ start, okamžitej‘ nástup motoru. Přišel jsi do hlediště a to se chvělo napětím. Jde o život, jde o výkon, proto to chvění, co teď přijde. Jdeš na koncert a do diváků perou tři sta decibelů. Proto mi vadí, když si tady pár blbů v kravatách vzpomene, že to chce omezovat. To je akorát degradace. Show musí bejt‘. Shawn Moran tady jezdil před mistrovstvím světa po Plzeňský po zadním, Egon Müller dělal diskotéky, vzal svý desky a vlít‘ tam. Plochá dráha je show sport a na něm je postavená. Musí mít napětí a musí mít rachot. Jak to mít nebude, je konec toho sportu. Nikdo nepřijde a nikdo nezaplatí. Nemáme to jednoduchý, ale plochou dráhu milujeme, zdravíme lidi, který jdou s náma. Ať se nebojí říct svůj názor nahlas!“
Gratulace k padesátinám rovnou na lázeňském kilometru
Plochodrážní kariéra Miroslava Musila (*18.9.1962) v zrcadle času:
1982
Počátkem července prošel svým závodním debutem v dvojdílném mistrovství republiky na dlouhé dráze, v jehož celkové klasifikaci mu patřila závěrečná desátá příčka.
1983
Plzeň 4. v extralize (Miroslav Musil absolvoval všech sedm závodů, z toho tři jako junior ve speciálních jízdách a získal 4 body ze 79 celkových bodů klubu); MR juniorů: předkvalifikace Pardubice 4. v sobotním závodě a celkově 11. ze 40 startujících, v nedělním závodě i celkově 2. z 32 účastníků, skupina B Čakovice 11., Zohor 10., Chabařovice 6., Plzeň?, celkově 9. s postupem v roli náhradníka, finále Kopřivnice 12., Březolupy 8., Praha 12., Čakovice 8., celkově 7.; 12. Zlatá stuha; 7. v mistrovství republiky na dlouhé dráze.
1986
Plzeň 4. v extralize (Miroslav Musil byl v sestavě v červnu v Praze jako náhradník, aniž by vyjel na ovál, v Plzni v červenci získal dva body, když tým v celé soutěži dosáhl 75 bodů); mistrovství republiky na dlouhé dráze: kvalifikační závod 4., v seriálu celkově 9.
1987
15. v kvalifikačním kole MS na dlouhé dráze ve Vilshofenu; Plzeň vítěz skupiny A první ligy (Miroslav Musil nastoupil ve dvou závodech ze čtyř a nasbíral 15 bodů ze 167 celkového zisku klubu), ve finále první ligy byla Plzeň třetí a nepostoupila do semifinále MR družstev (Miroslav Musil v sestavě třikrát, 11 bodů ze 102 celkem); na podzim 1986 se nekvalifikoval do Přeboru ČSR, když v Březolupech skončil dvanáctý; 6. v mistrovství republiky na dlouhé dráze.
1988
Náhradníkem při kvalifikačním kole MS na dlouhé dráze v Mariánských Lázních, kde ve třech jízdách skóroval jedenácti body; Plzeň třetí ve skupině A první ligy (Miroslav Musil z pěti závodů v sestavě třikrát, dohromady 27 bodů ze 157 celkových bodů klubu), v malém finále první ligy skončila Plzeň třetí (detaily nejsou známy); Přebor ČSR: 5. v kvalifikaci, 9. ve skupině B, ve finále náhradník, avšak nestartoval); 16. v mistrovství republiky na dlouhé dráze, které nedokončil, protože ukončil kariéru.
1995
Návštěva mariánskolázeňského závodiště skončila neplánovanou účastí v předkole MS na dlouhé dráze a sedmnáctou příčkou.
2002
16. v kvalifikačním kole mistrovství světa na dlouhé dráze v Artigues de Lussac.
2003
19. v kvalifikačním kole mistrovství světa na dlouhé dráze v Pfarrkirchenu, 5. v mistrovství republiky na dlouhé dráze.
Foto: archív Miroslava Musila, archív Veroniky Jelínkové, archív autora a Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV)
